Komunikační principy v procesu integrace těžce zrakově postižených
(Od komunikačních bariér k možnostem porozumění si mezi lidmi těžce zrakově postiženými a intaktními)

klíčové pojmy: vzájemná komunikace lidí se zrakovým handicapem a intaktních, identita a emancipace TZP, proces integrace, sociální integrace, sociální rehabilitace, komunikační prostředky, komunikační pravidla a komunikační etika, sociokomunikační výcvik TZP lidí

1. Uvedení do problému komunikace těžce zrakově postižených a intaktních lidí

"communicatio" - z lat. = sdělení, sdílení, udílení
"communicatio sermonis" - z lat. = možnost dialogu, rozmluvy/1
"Dialog uskutečňuje řádově jinou možnost plurality: objev druhého v jeho autentické, jím samým schvalované podobě." /2

Žít s vážným zrakovým handicapem neznamená nekomunikovat s vidícími komunikačními partnery. Těžce zrakově postižený (TZP) člověk vstupuje do komunikačního procesu s intaktním oslovením, prosbou o informaci, žádostí o pomoc, apod. V setkání TZP a intaktního člověka vzniká oboustranná komunikační zkušenost, oba se spolupodílejí na kvalitě vzájemné komunikace.

Co konkrétně víme o úrovni takové komunikace? Jak je intaktní populace informovaná o možnostech komunikace TZP lidí? Zvažují vidomí lidé proč a jak nevidomému člověku pomoci? Uvědomují si TZP lidé jaké komunikační bariéry narušují komunikační proces s vidomými? Do jaké míry je jedinec v dialogu (intaktní s TZP, TZP s intaktním) schopen empatie do komunikačního partnera? Jak který z nich používá verbální a neverbální komunikační prostředky a jak jimi reaguje na druhého? Jak je jejich komunikace efektivní? Komunikují partnersky?

Podívejme se na běžnou komunikační zkušenost nevidomého člověka v setkání s vidícím. Nevidomý člověk se často vystavuje komunikační situaci, kdy oslovuje neznámého vidomého člověka. Například v situaci, kdy nevidomý člověk ztratí orientaci v prostoru, prosí o informaci, při jejímž získání je závislý na cizím kolemjdoucím člověku. Nevidomý je pak v očekávání některé z následujících reakcí :

1. kolemjdoucí se v dosahu jeho sluchu a hmatu nevyskytuje,
2. kolemjdoucí z různých důvodů nereagují,
3. kolemjdoucí, který zareaguje, komunikuje s nevidomým nevhodně /příkladem nevhodné komunikace je jednání, kdy vidomý člověk začne před sebou nevidomého člověka tlačit a nutí ho tak vcházet do prostoru, o kterém nevidomý nic neví/,
4. kolemjdoucí na otázku nevidomého odpoví a odejde, nepociťuje dále za svoji informaci zodpovědnost, TZP nekontroluje,
5. kolemjdoucí, který zareagoval a nevidomého vede, s ním komunikuje sporadicky, vede ho prostorem, který nekomentuje; nevidomý je vystaven riziku /když se sám nedotazuje/, že se ocitne ve zcela neznámém prostoru.

Uvedli jsme hned několik modelových reakcí, ze kterých je patrné, že setkání dvou lidí tu omezovala rozdílnost ve vnímání prostoru, odlišná komunikační zkušenost a neefektivita jejich mluvního jednání.

Společnost směřující k integraci postižených s nepostiženými potřebuje znát odpovědi na otázky jak zkvalitnit vzájemnou komunikaci TZP a intaktních , jak hledat způsoby informování intaktní společnosti o pravidlech komunikace s TZP, jak TZP nabízet efektivní formy oslovení intaktní společnosti (v širokém i v úzkém slova smyslu). Budou-li chtít obě skupiny o těchto odpovědích přemýšlet, jistě najdou způsoby, jak kvalitní oboustrannou komunikaci podporovat, aby dozrávali k partnerskému dialogu, který je atributem korektního spolužití.

2. Identita a emancipace TZP lidí

Jak se vytvářela identita TZP člověka v závislosti na vztazích uvnitř společnosti? Historická fakta seznamují s bolestnými příběhy lidí se zrakovým handicapem.

Zde máme na mysli osudy TZP lidí, které byly plně v rukou zdravé majority. Člověk mohl být za svůj zrakový handicap fyzicky zlikvidován, později společnost dospěla k segregování takovýchto jedinců. Respektování identity TZP člověka nemělo ve společnosti nepostižených místo.

TZP lidé museli postupně přesvědčovat zdravou společnost o svém právu na plnohodnotný život. Tím formovali svoji identitu. Společnost zdravých musela přehodnocovat svoje postoje k těmto lidem a přijímat je novým způsobem.

Moderní dobu charakterizuje systém a instituce. Systém postavený na protikladech (ten, který vidí - vidomý a ten, který nevidí - nevidomý) a instituce (instituce pro postižené - instituce pro nepostižené). Systém člověka pojmenoval a podle pojmu zařadil. Rozlišovalo se podle kategorie postižení - člověk slabozraký, člověk se zbytky zraku a člověk nevidomý. Jednotlivým kategoriím odpovídala specializovaná škola. Každý člověk byl v tomto systému zařaditelný. TZP člověk absolvoval speciální výchovně vzdělávací systém a speciální instituce. Systém a instituce odrážely identitu těžce zrakově postiženého člověka.

V dospělosti TZP člověka utvářely nové role. Odpoutával se od závislosti na rodičích, na výchovně vzdělávacích institucích. Na jeho identitě se spolupodílela míra akceptace intaktními partnery, jeho role v rodině, jeho pozice v zaměstnání, aj. Identitu TZP člověka dotvářel fakt, že se častěji dostával do situací, kdy komunikoval s širším okruhem lidí, tedy nejenom se svými postiženými vrstevníky, ale mnohem častěji s intaktní společností různých věkových kategorií.

TZP člověk se setkával s vidomými v novém prostředí (práce, obchod, doprava, služby, rekreace) a v nových rolích (otec - matka, podřízený - nadřízený). Právě práh dospělosti byl momentem v životě TZP, kdy si uvědomil, jak dlouho žil ve světě lidí se stejnými problémy, a jak málo komunikoval se světem ostatních.

Moderna stavěla člověka opakovaně do vztahu "člověk a systém", "jedinec a společnost". Dnešní doba "objevuje neplatnost dřívějších jistot" (Hubík, 1994) a prvotně ji zajímá komunikace lidí uprostřed systému - uprostřed lidského společenství.

Intaktní lidé po dlouhou dobu chápali (a ještě mnohdy chápou) TZP člověka skrze problémy, jaké plynou z jeho postižení. Intaktní nechtěli, nebo nevěděli jak s postiženým komunikovat. Pociťovali bariéry v komunikaci s TZP , jelikož s TZP málo přicházeli do styku, jejich výchova a vzdělávání probíhaly odděleně. Intaktní byli (a mnohdy jsou) v zajetí předsudků pramenících např. v omezených životních možnostech TZP lidí. Na druhé straně vidomí dokázali nevidomé obdivovat a domnívali se, že např. hudební nadání pramení v jejich "šestém smyslu".

3. Obrat k jazyku, spolužití s vědomím o jinakosti druhého a partnerský dialog

Zrcadlo moderní době nastavil "obrat k jazyku", který otevřel nové možnosti oboustranné komunikace. V 90. letech je v České republice zaznamenána změna v uvažování intaktních lidí ve vztahu k lidem s postižením. (viz Sládečková, Z. Čálek,O.: Sociálně psychologické postoje ke zdravotně postiženým, Praha,1992).

Komunikaci uvnitř lidského společenství zkvalitňuje vědomí, že lidé s handicapem zraku žijí ve stejném světě, u stejných věcí, ve stejných problémech jako intaktní. Vědomí, které respektuje jinakost TZP člověka, tj. jeho jiný způsob poznávání a jiné možnosti komunikace, které však nejsou synonymem pro komunikační izolaci ve vztahu k intaktním lidem. Vidomý se může s nevidomým ve vzájemném poznávání přibližovat tím, že spolu vedou dialog, který oba informuje o druhém, a o vnímání světa tím druhým. Ideálem oboustranné komunikace je partnerský dialog.

O partnerském dialogu můžeme mluvit tehdy, že jsou obě strany ochotny ke komunikaci, vědí proč a jak vzájemně komunikovat. Jinak řečeno: jsou schopny sdílet se ve své podobnosti a jinakosti.

4. Možnosti vzájemné komunikace TZP a intaktních v procesu integrace

Vyjděme ze soudobého chápání integrace: "integraci definujeme jako spolužití postižených a nepostižených při přijatelně nízké míře konfliktnosti vztahů těchto skupin" (Jesenský, 1992). Partnerský dialog mezi TZP a intaktními je podstatnou charakteristikou integrace TZP a intaktních lidí.

Chápeme-li integraci jako kategorii procesuálně, je na místě, abychom problematiku komunikace postižených s nepostiženými postupně zasazovali tam, kde může docházet k ovlivňování jak TZP ve vztahu k intaktním, tak intaktních ve vztahu k TZP.

4. 1 Sociální integrace

Vzájemná komunikace je prostorem pro zpětnou vazbu obou skupin. TZP člověk způsobem komunikování ovlivňuje vztah k intaktní společnosti a podobně intaktní společnost má vliv na podobu komunikace s TZP lidmi. Výsledek působení obou skupin má vliv na podobu sociální integrace. "Sociální integrací rozumíme završení vrůstání jedince do společnosti. Sociální integrace předpokládá vysoký stupeň integrace osobnosti." (Jesenský 1992) V sociální integraci se odvíjí "vzájemný vztah, komunikace a kooperace postiženého a intaktního člověka" (Jesenský 1992).

K motivaci pro vzájemné akceptování obou skupin mohou napomoci následující informace.

4.1.1 Jaké informace o intaktní společnosti by TZP lidé uplatnili v procesu sociální integrace?

• Vidomý může v komunikaci s nevidomým upadnout do rozpaků při navazování kontaktu s nevidomým.
• Mezi vidomými je málo rozšířená informace o tom, jak správně vést nevidomého. /Proto je vhodné, aby nevidomý svého vidomého průvodce správně instruoval/.
• Vidomí se při vzájemném dialogu spoléhají především na zrak, registrují mimiku, gesta i pozice partnera v komunikaci. Vidomí naopak nezaznamenávají tak citlivě jako nevidomí jemné změny hlasu mluvčího (např. nervozitu).
• Vidomí zapomínají, že by v komunikaci s nevidomým měli více mluvit a informovat nevidomého o tom, co sami vnímají vizuálně.
• Vidomí mívají tendenci s nevidomým manipulovat dřív, než nevidomého slovně upozorní, že se ho budou např. snažit správně směrovat při vstupu do dveří vlaku metra.
• Vidomí mohou nepříjemné zvuky (rány, výstražné zvuky, rámus, hluk) identifikovat i zrakem, a tím si uvědomit, přináší-li tyto zvuky pro ně samotné nebezpečí. Vidomí mohou zapomenout dát informaci nevidomému o tom, co tyto zvuky způsobuje.

4.1.2 Jaké informace o TZP lidech by intaktní společnost uplatnila v procesu sociální integrace?

• Vidomý by měl první pozdravit známého nevidomého člověka a k pozdravu by měl připojit svoje jméno, aby nevidomý pochopil, že pozdrav patří jemu.
• Vidomý člověk by se měl při setkání představit první, protože nevidomý nemůže z pozdravu vidomého pochopit, kdo ho pozdravil.
• Vidomý nemůže používat některá slova, aniž by je nedoprovodil další informací (např. zvukem nebo další informací). Příkladem těchto slov jsou slova jako "tady", támhle", " tam" aj.
• Vidomý by měl nevidomého upozornit, když vstupuje do místnosti, kde se nevidomý nachází. Taktéž by měl nevidomého informovat o tom, že z místnosti odchází.
• Vidomý, který doprovází nevidomého delší dobu by měl nevidomého informovat o prostředí, kterým procházejí, o lidech, které potkávají. Při popisu není nutné se vyhýbat informacím o barevnosti prostředí a o vizuálních dojmech vidomého.
• V prostředí, kde se vyskytuje hodně lidí (společenská místnost, vlak metra, vlak tramvaje) registruje nevidomý jenom ty lidi, kteří mluví, nebo do kterých nechtíc narazí. Proto vidomý člověk, který nabídl průvodcovství (např. při vstupu do vlaku metra) a v komunikaci s nevidomým ve vlaku metra už nepokračuje, by nevidomému měl sdělit, kterou stanici bude sám vystupovat, aby se na tohoto "průvodce" nevidomý neobracel s otázkou, kdy se vidomý ve vlaku metra už nenachází.
• Nevidomý se (např. ve vlaku metra) může dotazovat člověka , který sedí nebo stojí nevidomému nejblíže, ale nebude se zřejmě dívat člověku do tváře. /Vidomý člověk, který tuto otázku registroval, by měl nevidomému okamžitě odpovědět./

Pozn.: Tyto informace byly inspirovány textem: CERHA, J.: Rady průvodcům nevidomých. Ústav zdravotní výchovy, Praha 1990.

4.2 O komunikačních prostředcích TZP - informace pro intaktní společnost

4.2.1 Písmo

standardní	zvětšené	Braillovo bodové písmo
Venku je zima.	Venku je zima.
Komunikační prostředek pro člověka, který nemá zrakový handicap.	Komunikační prostředek pro člověka, který je slabozraký.	Komunikační prostředek pro člověka, který je nevidomý.

4.2.2. Prostředky komunikace nevidomých s vidomými a jejich možnosti

• Kancelářský psací stroj
  Tento komunikační prostředek umožňuje komunikaci nevidomého člověka s vidomým, avšak obrácená komunikace (vidomý píše nevidomému), není možná.
• Magnetofon
  Nahrávání textů na kazety , které si vidomí vyměňují s nevidomými, umožňuje oboustrannou komunikaci mezi vidomým a nevidomým.
• Telefon
  Telefon je běžný komunikační prostředek mezi vidomým a nevidomým.

4.2.3. Speciální prostředky pro komunikaci lidí se zrakovým handicapem

• Slepecký psací stroj
  Stroj tohoto typu umožňuje nevidomému člověku zápis poznámek v Braillově bodovém písmu. Slepecký psací stroj je vhodný pro vzájemnou komunikaci nevidomých. (Pro vidomého člověka je text psaný tímto strojem, nezná-li Braillovo bodové písmo, nepřístupný).
• Televizní lupa pro slabozraké
  Televizní lupa slouží slabozrakému člověku ke čtení textu, který čte běžně člověk, který nemá zrakový handicap.
• Čtecí zařízení pro nevidomé (hmatové)
  Čtecí zařízení, které umožňuje nevidomému člověku číst černotiskový text se nazývá OPTACON. Tento přenosný přístroj je vybavený miniaturní kamerou, která snímá kvalitní černotiskový text. Nevidomý tak může prsty jedné ruky rozlišovat reliéfy písmen, zatímco druhou rukou ovládá kamerku, která snímá text. OPTACON umožňuje nevidomému komunikovat s textem, který je volně přístupný lidem bez zrakového handicapu.
• Pichtův psací stroj
  Tento přenosný stroj produkuje text v Braillově bodovém písmu. Texty slouží pro vzájemnou komunikaci mezi nevidomými.
• Osobní počítač
  

5. Vztah komunikace TZP a intaktních lidí k rehabilitaci TZP lidí,

tj. konkrétní formy komunikace mezi TZP klientem a instruktorem v rehabilitačních kurzech prostorové orientace a samostatného pohybu TZP lidí.

Řeč bude o vztazích mezi klientem, instruktorem, popřípadě konzultantem, čili mezi TZP člověkem, vidomým člověkem, popřípadě TZP člověkem v kurzech prostorové orientace a samostatného pohybu.

5.1 K pojmu klient, instruktor a konzultant

Klient (frekventant) je ten, kdo využívá bezplatně služeb servisu pro zrakově handicapované. Tímto chápáním slova klient rozšiřujeme sémantiku slovníkového pojmu klient, kde je heslo klient zúženo takto: klient - ten, "kdo si za plat sjednává služby advokáta, lékaře, peněžního ústavu ap." (Klimeš, 1994).

Instruktor je profesionálně vyškolený pracovník, který má zkušenosti z komunikace s TZP lidmi a nedopouští se komunikačních chyb typických pro náhodného průvodce, který vede TZP člověka.

Role konzultanta je důležitá např. při výcviku prostorové orientace a samostatného pohybu TZP člověka. Konzultant napomáhá pružnější komunikaci mezi TZP člověkem a instruktorem. Konzultant - sám TZP člověk - využívá svých osobních zkušeností získaných při samostatném pohybu v prostoru. Konzultant kontroluje vyhotovování reliéfních map, které vytváří instruktor, pomáhá instruktorovi vyzkoušet si trasu podle itineráře a předává tak instruktorovi i klientovi cenné zkušenosti. Konzultant koriguje představy vidomého instruktora o tom, co je pro klienta (např. na trase) relevantní z hlediska dané situace.

5.2 O komunikaci mezi klientem a instruktorem

5.2.1 Existují dvě formy dialogu mezi klientem a instruktorem:

• dialog dvou partnerů (1 frekventant a 1 instruktor) - forma využívaná v přímé práci klienta a instruktora Tyfloservisu i ve výcvikové jednotce při kurzech PO a SP.
• skupinový dialog (více frekventantů a 1 instruktor) - forma využívaná ve výcvikové jednotce, která probíhá pod vedením instruktora pobytového rehabilitačního střediska, popř. při rekondičních pobytech klientů.

Obě komunikační formy mají své opodstatnění a výhody i nevýhody oproti formě druhé. V rámci těchto dvou forem se mohou uplatňovat následující rady pro efektivní komunikaci.

5.2.2 Rady pro instruktora:

1. řekni dost, neříkej víc, než je nezbytné, ať je tvé sdělení dostatečně informativní, ale zároveň co nejúspornější - (tzv. maxima kvantity) /x Tato maxima mimo jiné říká, že instruktor by neměl klienta zahrnovat množstvím informací (např.: informace o zbytečných orientačních bodech), aby klient neztrácel orientaci, když instruktor informuje o trase.
2. nelži, neříkej polopravdy - (tzv. maxima kvality) Instruktor nepřesvědčuje klienta o tom, k čemu nemá dostatečné důkazy. Toto se může týkat nejčerstvějších změn na trase.
3. řekni to, co je v daném momentě dialogu relevantní vzhledem k cílům dialogu a k momentální situaci (např. na trase) - (tzv. maxima relevance).
4. vyjadřuj se jasně, srozumitelně, přesně, jednoznačně, nikoli dvojsmyslně - (tzv. maxima způsobu). Toto platí zejména při formulování popisu trasy, taktéž při nácviku technik chůze aj. /x - aplikace maxim formulovaných Gricem, 1975

Pozn.: Jednoduchá formulace těchto maxim by neměla chybět v instruktážních materiálech pro náhodného průvodce TZP člověka.

5.2.3 Rady pro klienta:

1. Klient si uvědomuje, že v dialogu vystupuje častěji v roli posluchače. Proto pozorně naslouchá, respektuje instruktorova slova a zároveň odhaduje, kdy potřebuje do dialogu zasáhnout, např. otázkou - v případě neporozumění při nácviku techniky držení dlouhé bílé hole, připomínkou - své zkušenosti s tím, co sděluje instruktor aj..
2. Klient v roli posluchače signalizuje instruktorovi, že jej poslouchá, že mu rozumí, že ho vnímá se zájmem, že s ním souhlasí.
3. Ve skupinovém dialogu poslouchá klient promluvy ostatních klientů, srovnává se s jejich podobnými nebo odlišnými zkušenostmi.
4. Klient využívá při výcvikové jednotce prostoru pro diskusi, reaguje na instruktorovy otázky jasně a přímo.

5.2.4 Chyby, kterých by se měl zkušený instruktor vyvarovat narozdíl od náhodného průvodce:

1. Instruktor nečeká, až jej při setkání pozdraví klient. První zdraví instruktor, k pozdravu připojí jméno klienta, aby bylo zřejmé, koho instruktor zdraví.
2. Instruktor nečeká, až se první při setkání představí klient. První se představuje instruktor.
3. Instruktor nemůže používat některá slova, aniž by je nedoprovodil další informací (např. zvukovou nebo další verbální informací). Těmito slovy je např.: "tady", "támhle", "tam" aj.
4. Instruktor nemůže ve svém verbálním projevu spoléhat na svůj neverbální doprovod gest, mimiky a pozic. Všechno významné, co doprovází instruktor neverbálně, musí popsat slovně.

5.3 Témata a úkoly sociokomunikačního výcviku

Inspirace pro sociokomunikační výcvik vychází z programů pro oblast společenského uplatnění zrakově postižených (Jesenský 1992) ve stanovení minima, optima a maxima. Výcvik v modelových i přirozených situacích může doprovázet vybrané úkoly z programu jako například:

Programy pro oblast společenského uplatnění ZP - minimum:

1. zvláštnosti přijímání návštěv v domácnosti ZP
2. techniky pořizování nákupů,
3. zařizování věcí na úřadech,
4. používání zdravotnických služeb.

Programy pro oblast společenského uplatnění ZP - optimum:

1. techniky navazování a udržování kontaktu s neznámými lidmi a využívání služeb náhodných průvodců,
2. dovednost chování se v kulturních zařízeních,
3. dovednosti používání kavárenských, restauračních, hotelových zařízení,
4. vystupování na schůzích,
5. výcvik asertivity.

Programy pro oblast společenského uplatnění ZP - maximum:

1. schopnost pohybovat se a jednat při velkých shromážděních,
2. schopnost vystupovat při veřejných i soukromých slavnostních příležitostech,
3. schopnosti a techniky řídit větší shromáždění lidí,
4. schopnosti a techniky dlouhodobě řídit činnost větších skupin lidí,
5. schopnosti a techniky práce ZP se sekretářem" (Jesenský 1992).

Domnívám se, že by uvedené programy měly být individuálně (např. v Tyfloservisu) i skupinově (v rehabilitačním a rekvalifikačním středisku) rozpracovány v programech sociální rehabilitace.

ZÁVĚR:

Problematika možností vzájemné komunikace TZP a intaktních představuje poměrně širokou oblast teoretického i praktického zkoumání discipliny speciální pedagogika. Rozumět komunikačním vztahům obou skupin vyžaduje širší studium poznatků psycholingvistiky, sociolingvistiky, konverzační analýzy, logiky, informatiky a dalších příbuzných oborů. Problémy a možnosti partnerského dialogu TZP a intaktních se prolínají se třemi speciálně pedagogickými paradigmaty, totiž informačně komunikačním, humánně enkulturačním a rehabilitačním a paradigmatem všestranného rozvoje osobnosti a socializace.

Co jednotlivá paradigmata sledují?

• Informačně komunikační:
  • vzájemná informovanost o možnostech komunikace obou skupin,
  • dialog mezi TZP a intaktními,
  • pravidla komunikace a komunikační etika.
• Humánně enkulturační a rehabilitační:
  • komunikační výcvik ve výchovně vzdělávacím procesu (pro žáky a studenty TZP
  • i intaktní, zejména v hodinách českého jazyka),
  • sociokomunikační výcvik v programu sociální rehabilitace TZP.
• Všestranného rozvoje osobnosti a socializace:
  • akceptování vady těžce zrakově postiženými jako předpoklad partnerského dialogu TZP s intaktními,
  • komunikace TZP lidí s intaktními jako prostředek překonání konfliktu TZP lidí ze závislosti na druhém a ze snahy po odpovídající samostatnosti TZP člověka.

SHRNUTÍ:

Uvedený text upozorňuje na některé jevy, ke kterým dochází v komunikaci TZP a intaktních lidí. Autorka upozorňuje na problémy, které vznikají v komunikaci na straně TZP i intaktních lidí. Problematiku sleduje v rámci procesu integrace, předkládá oběma sledovaným skupinám některé ze způsobů, jak postupně budovat partnerský dialog. Více akcentuje úkoly, které stojí před TZP lidmi. Některé otázky v textu zůstávají pouze vysloveny, odpovědi na ně jsou nad rámec této práce.

Použitá literatura:

1. Dudr, V.: Kompenzační pomůcky pro život a práci zrakově handicapovaných lidí. ČUNS, Praha, 1993.
2. Cerha, J.: Rady průvodcům nevidomých. Ústav zdravotní výchovy, Praha 1990.
3. Čálek, O.- Cerha,J.- Holubář,Z.: Vývoj osobnosti zrakově těžce postižených. Achát, Praha, 1992.
4. Grice, P.: Logic and Conversation. In: Syntax and Semantics.Vol.3 Speech Atrs. Ed. P. Cole / J. L. Morgan. New York.
5. Hubík, S., K postmodernismu obratem k jazyku. Albert, Boskovice, 1994.
6. Janoušek, J.: Sociální komunikace. Praha 1988.
7. Jesenský, J.: Prostor pro integraci. Comenia Consult Praha, 1993.
8. Jesenský, J.:Rehabilitace ZP a způsoby její realizace. SNS, Praha 1992.
9. Klimeš, L. : Slovník cizích slov. SPN, Praha 1994.
10. Krejčová - Pluhařová, P.: Rozvíjení komunikativních dovedností nevidomých žáků na druhém stupni ZŠ. DP,PR UK Praha, 1993.
11. Petříček, M.: Úvod do (současné) filozofie. Herrmann & synové, 1991.
12. Pluhařová, P.: Setkáváme se, nebo se míjíme. mluvená čeština v autentických textech těžce zrakově postižených a hluchoslepých lidí DP, Praha, 1995.
13. Sborník materiálů. Evropská konference o rehabilitaci a slabozrakých, Federace nevidomých a slabozrakých nevidomých ČSFR, Praha 1990.
14. Tyfloservis - Prosím, pomoz mi. ČUNS, Praha, 1993.
15. Výrost, J.- Slaměník, I .: Sociální psychologie,ISV, Praha 1997, kapitola prof. Janouška: Sociální komunikace.

Seznam citované literatury:

1. Kábrt, J.: Latinsko - český slovník, Praha , SPN 1991, str. 89.
2. Poláková, J.: Filozofie dialogu. In: Lévinas, E.: Totalité et infini. Essais sur l`extériorité. La Haye 1961 (nověji 1988), str. 265.