Zachycování myšlenek ručně pomocí pisadla je pradávným způsobem zviditelnění a uchování informací, který přežívá dodnes, a to i navzdory rozvoji technických pomůcek. Má své nesporné výhody a s největší pravděpodobností s ním budeme neustále přicházet do styku. Takovým kontaktům bývají vystaveny i osoby těžce zrakově postižené. Způsob, jakým jsou připraveny na zrakové vnímání rukopisu, pak ovlivňuje i míru informací, které jsou schopny nezávisle na pomoci okolí získat. Je-li program reedukace zraku prostředkem snižování informačního deficitu těžce zrakově postižených, pak by tedy náležitá pozornost měla být věnována rovněž rozvoji dovedností čtení a psaní rukopisu s použitím poškozeného zraku.
Nácvik psaní a následného čtení vlastního rukopisu u slabozrakých dětí je předmětem výuky na speciálních školách. Ty preferují zejména dodržování školní předlohy a velký důraz kladou na krasopis zrakově handicapovaných. Jaká však je jejich připravenost na čtení rukopisů dalších osob? Co když si slabozraký student na vysoké škole potřebuje přečíst výpisky z přednášek od svých spolužáků nebo rozluštit ručně psané upozornění na vývěsní tabuli? Může toto vůbec zvládnout? A co situace osob, u nichž došlo ke zrakovému postižení až v pozdějším věku? Jsou tyto schopny dostatečně pružně přizpůsobit vlastní písemný projev tak, aby jej zpětně bez větších obtíží přečetly? A jsou v tomto smyslu schopny instruovat své blízké, se kterými si dopisují, nebo kteří jsou čas od času nuceni zanechávat jim písemné vzkazy? Jakou ony mají možnost naučit se poškozeným zrakem diferencovat tolik proměnlivé písmo dalších lidí?
Souhrn poznatků vědy zvané grafologie může být podle našeho mínění odrazovým můstkem pro další rozpracování nastíněného problému. Pokusíme se tedy v úvodu definovat pojem grafologie a stručně uvést její praktické využití, a to i ve stávající struktuře služeb pro těžce zrakově postižené. Dále se podrobněji zaměříme na povahu písma a determinanty, které ovlivňují výsledný písemný projev. Podstatnou součástí tohoto materiálu je analýza jednotlivých písmových znaků (výšky, šířky, atd.) a jejich komplexů (rychlosti, členitosti...), které nemusí být pouze následně popisovány (např. extrémní úzkost), nýbrž i primárně záměrně ovlivňovány právě vzhledem k potřebám slabozrakých (např. psaní širokého písma).
Grafologie (z řeckého grafein psát, logos nauka) je projektivní psychodiagnostická metoda, jejímž předmětem je vztah mezi rukopisem osobnosti a jejími psychosomatickými vlastnostmi. Analýzou písemného projevu je možno stanovit základní rysy osobnosti a objevit signály toho, proč je pisatel právě takový. Porovnáním rukopisů z jednotlivých životních úseků získává grafolog informace o vývoji osobnosti. Sledování proměn rukopisu v průběhu cílených intervencí (např. v psychoterapii) pak poskytuje zpětnou vazbu o účinnosti tohoto záměrného působení. Písemný materiál pořízený za extrémních podmínek (v nemoci, při zkoušce) vypovídá o zvládání náročných životních situací.
Své uplatnění nalézá psychologie písma v mnoha oblastech - v poradenství, kriminalistice, ekonomice, zdravotnictví, školství, politice, historii, sportu, reklamě, dopravě apod. Velkým přínosem může být rovněž v organizacích těžce zrakově postižených, a to především v průběhu konkurzních řízení (při výběru vhodných pracovníků), při testování dobrovolníků, hledání příčin a řešení konfliktů mezi osobami na jednom pracovišti, zjišťování způsobilosti stávajících pracovníků pro výkon jednotlivých funkcí (vedoucí, metodik...) a plnění úkolů (shánění finančních zdrojů). Mimo to může pomoci jednotlivcům k důkladnějšímu sebepoznání, uvědomění si vlastních předností a slabin, motivů apod. V rámci nadstandardní péče o zaměstnance lze nezávislého grafologa také zaúkolovat poradenstvím orientovaným na osobní vztahy zaměstnanců se svými životními partnery, dětmi, event. na další významné konfliktní vztahy, vyplývající např. ze soužití několika generací. V těchto případech by se samozřejmě jednalo o zcela důvěrné služby poskytované těm pracovníkům, kteří by o ně projevili zájem.
Možnosti adekvátního posouzení osobnosti na základě rukopisu těžce zrakově postižených osob nejsou doposud prokázány a nebyla jim ani věnována patřičná pozornost.
Písmo je relativně trvalou stopou (viditelnou částí) psacího pohybu, která může být zanechána na papíře, pergamenu, na zdi, v písku apod. Jeho funkcí je fixovat mluvenou řeč. Užívané psací systémy (soubory znaků a styl jejich zápisu, viz obloukovitá latinka psaná zleva doprava) odrážejí způsob života, kulturní prostředí dané lokality a historickou etapu, v níž se lidstvo právě nachází.
Na psaní se účastní na 500 svalů a svalečků, rozhodující vliv na formování písma má však lidská psychika včetně nervové soustavy. Psaní je označováno za zautomatizovaný volní proces, který vychází z řídících pohybových popudů velkého mozku. Ruka je jen výkonným nástrojem mozku, a proto se v grafologické literatuře hovoří o rukopisu jako mozkopisu.
Výsledek psacího procesu je spoluurčován osobní obrazovou směrnicí, tj. představou jedince o vlastním projevu.
V písmu se odráží dlouhodobější změny osobnosti, přechodné psychické stavy (euforie), ale i psychické stavy uměle navozené např. hypnózou, medikací atd. I při sebelepší stylizaci písma, při snaze vědomě ovládat psací pohyb tak, aby bylo dosaženo zamýšleného cíle (tvaru písmen, vnější úpravy atd.), se do konečného výsledku - účelového výtvoru - promítají i zastírané jevy. Písmo nelze stoprocentně usměrňovat. Zdůvodnění nabízí zákon o směru pozornosti - pozornost je v rámci prováděné činnosti koncentrována zpravidla na začátek a konec úkonu, v písmu tedy na začátky a konce slov, na začátky a konce vět atd.
Písmo náleží k výrazovým projevům člověka, neboť stejně jako např. chůze, poloha těla, gesta a mimika zrcadlí jeho trvalejší rysy a vypovídá o jeho aktuálním psychickém i fyzickém stavu. Tak jako nenajdeme dvě identické lidské bytosti, nedosáhnou nikdy dva lidé stejných písmových kvalit. Ostatně na tomto principu je založen právní význam podpisu.
Na písmo je možno pohlížet rovněž jako na symbol. Tzv. psací plocha je ve skutečnosti prostorovým trojrozměrným tělesem, neboť se na ní hrot pisadla pohybuje nejen ve směru zleva doprava, nahoru a dolů, event. šikmo, ale také zanechává hloubkovou stopu závislou na síle vyvinutého tlaku, kvalitě papíru a případném užití podložky. Hloubkový rozměr naznačují dále nehmotné křivky, což jsou zpravidla kratičké úseky písmene, v nichž čára není rozpoznatelná zrakem, neboť došlo k odlehčení ruky a nadzvednutí pisadla. Místo, v němž se aktuálně nachází hrot pisadla představuje v symbolickém pojetí přítomný okamžik, v němž se rozhoduje o dalším pohybu v prostoru. Vzniklá viditelná stopa, tedy vytvořené písmo, je z tohoto hlediska minulostí, tím, co již bylo vykonáno, nepopsaná plocha pak skýtá řadu dosud nenaplněných možností. Vzhledem k tématu této statě považujeme další symbolické výklady za nadbytečné.
Písmo mluví několikerými způsoby - obsahem textu vypovídá vždy, pokud ovšem není zcela nečitelné nebo bezesmyslné, rovněž zvolená forma (slova, věty, formulace) je zdrojem informací. Písmo vyvolává ve čtenáři dojmy (rozechvělé, strnulé, vzbuzující obavy) spojené se zpravidla podvědomým hodnotícím postojem (sympatie, antipatie, halo efekt), na druhé straně umožňuje přesný popis jednotlivostí, tj. grafických jevů. Alarmující bývají neshody mezi obsahem textu a psacím pohybem (pisatel ujišťuje o své spokojenosti, klíčová slova jsou však psána křečovitě, nejistě, s přepisem apod.).
Nejrychlejším způsobem psaní je tzv. psací písmo, vyučované rovněž na prvním stupni základních škol, v němž bývají sousední litery v jednom slově propojovány. Někteří jedinci posléze přecházejí ke psaní skriptem (tj. psaní malých tiskacích písmen), event. poloskriptem, kdy se malá tiskací písmena vřazují do psacího písma. Ke zvýšení čitelnosti rukopisu či zvýraznění některých slov slouží druh písma zvaný verzálky, což jsou velká tiskací písmena.
Podle zásahu písmen do jednotlivých zón rozlišujeme:
Skrze třípásmové "f" procházejí čtyři pomyslné linky - základní (odpovídá vodícím čarám v linkovaném sešitě) a tzv. střední dotahová, horní dotahová a spodní dotahová linka.
Při detailním sledování tahů v průběhu psaní jedné litery v zásadě vystopujeme:
Při vzniku rukopisu působí tyto činitele:
Značnou míru odlišností nacházíme již při srovnávání dětských čmáranic a kresbiček. Různí se v tlaku, využívání plochy, v kvalitativním i kvantitativním uplatňování prvků atd. Vypovídají tak zejména o temperamentu a prožívání dítěte.
Určitou kuriozitou v grafologické literatuře jsou zmínky a obrazová dokumentace nohopisů, ústopisů, rukopisů psaných pahýly končetin, ale i levou rukou po znemožnění dosavadního projevu dominantní pravé paže (např. z důvodu amputace). Takovéto ukázky názorně ilustrují schopnost člověka dosáhnout dostatečné koordinace pohybů, zautomatizování psacího výkonu i za ztížených podmínek.
Patologické jevy mají tuto podobu: poruchy svalové koordinace (např. ataxie) se projevují v obtížných částech textu, např. v obloučcích a smyčkách, třes rukou zvlněním rovných tahů, agrafie (úplná či částečná ztráta schopnosti psaní) vynecháváním písmen či slov, v těžším případě zachycením jen některých písmen nebo čar. Při paragrafii pisatel přemisťuje mezi sebou písmena, slabiky, někdy i celá slova. Typické znaky vykazuje i písmo lidí maniodepresivních či osob s Parkinsonovou chorobou nebo s infekční choreou minor (s tzv. tancem sv. Víta).
Prvotní nácvik písemného projevu je provázen tahovým impulsem, kdy je pozornost pisatele zaměřena na vykreslování jednotlivých písmen (zvládnutí předepsaných tahů v konkrétním pořadí a s danou souvztažností). Postupně se utváří slabikový a dále slovní impuls. Tzv. psací zralost je podmíněna dosažením větného impulsu, tj. plynulým záznamen jedné dílčí myšlenky. Jistou nadstavbu tvoří odstavcové impulsy.
Čím více je pohyb zafixován a stává se mimovolným a čím větší je zaměřenost pisatele na obsah textu než na písemnou formu, tím více se v písmu mohou projevit nevědomé tendence, tím více je nabit výrazem.
Školní osnovy ukládaly učitelům v různých etapách vývoje společnosti povinnost vyžadovat od dětí při nácviku psaní dodržování odlišných tvarů jednotlivých písmen abecedy a způsobů napojování písmen za sebou jdoucích. Základní matrice pro psaní byla tedy vtisknuta každému z nás v době povinné školní docházky, a to v takové podobě, která byla pro daná léta normalizována. Míra individuálnosti rukopisu je pak dána odchylkami rukopisu právě od školní předlohy.
Jednotlivá vývojová stadia jsou doprovázena typickými charakteristikami jedinců. V písmu nacházíme odraz např. odlišných způsobů hospodaření s energií, závislosti na hodnocení ze strany okolí (dětství), opozičnosti (dospívání), špatné koordinace pohybu a jisté rigidity (stáří) atd. Tyto a jiné projevy však nesouvisí přímo s chronologickým věkem, ale s aktuálně prožívaným vývojovým obdobím.
Vzhled rukopisu i jednotlivé znaky jsou dále modifikovány uplatňováním mužských či ženských principů v klasickém pojetí, tedy např. výraznějším vlivem myšlení nebo naopak cítění, strukturou hodnot, zájmů atd.
Jednotlivá vzdělávací zařízení kladou na jedince různé požadavky týkající se formální úpravy písemností, úrovně vyjadřovacích schopností apod. Tyto návyky se pak mohou odrazit i v samotném rukopisu. Mimo to prodělává osobnost pisatele v průběhu školní docházky významné změny, proměňují se způsoby myšlení, vytříbí se některé povahové rysy, vytváří se hodnotový systém, nastupuje proces vymezování se vůči okolí.
Profesní zaměření pak rozhoduje o stylizaci (výrazu) rukopisu (krasopis učitelů a úředníků) a míře upevnění a zautomatizování psacího pohybu v závislosti na potřebě formulovat své myšlenky do písemné podoby bez využití psacího stroje či počítače.
Konkrétní role, ve kterých je jedinec nucen vystupovat, jsou spojeny s rozličnými nároky. Přizpůsobení se těmto požadavkům pozorujeme i v písmu. Dopis příteli tedy může vykazovat odlišné charakteristiky než písmo téže osoby např. v roli starosty obce.
Obdobně jako na vnitřní dění osob upozorňují neverbální projevy, včetně fyziologických korelátů (rychlosti dechu, pocení, zčervenání), můžeme si i v písmu všímat proměnlivosti znaků.
Zaznamenání výraznější odchylky od běžného písmového obrazu je signálem pro důkladnější dotazování se po momentálním stavu pisatele. Příčinou písmových změn může být nejen zvýšená úzkost či únava, ale i např. vyšší tělesná teplota nebo nástup některých poruch, např. demence. Zřetelné změny nastávají i při různých otravách nebo po požití alkoholu.
Preference určitých typů pisadel, a tedy charakteristických pohybových stop, může být součástí osobního stylu pisatele.
Charakter tahu je ovlivňován způsobem uchopení a držení psacího nástroje, ale i polohou ruky. Rozlišujeme uchopení krátké v blízkosti hrotu pisadla a dlouhé, kdy prsty ruky svírají pisadlo na opačném konci. Tyto krajní úchopy nastavují psací pomůcku do rozdílných úhlů vzhledem k papíru a významně tak regulují přítok náplně do místa styku hrotu s psací plochou (viz ostrost a těstovitost).
Ve škole je požadováno diagonální držení pisadla. Ruka je při něm v tzv. otevřené poloze, kdy je malíková strana ruky přikloněna k podložce a pisatel tak může kontrolovat psaní průběžně zrakem (narozdíl od uzavřené polohy). Při sagitálním držení svírá pero s podložkou pravý úhel, při držení frontálním je pero více méně v poloze rovnoběžné s čelem pisatele.
Do této kategorie spadají světelné a tepelné podmínky, stabilita psací plochy (psaní při jízdě ve vlaku), hlučnost prostředí (úlek při náhlém zvukovém podnětu, ale i zvýšená iritabilita při dlouhodobém vystavení hluku) apod.
V etapě poznávání si grafolog všímá jednotlivých písmových znaků (grafických jevů), určuje dominantní rysy rukopisu, porovnává konkrétní modifikace znaků se školní předlohou (tzv. kaligrafickým modelem) a podle stanovených pravidel písmo popisuje, eventuálně poměřuje. Konečný cíl, totiž vyvození odpovídajících osobnostních charakteristik pisatele z analýzy jednotlivých znaků a syntézy jejich významů s ohledem na celkový grafický kontext, v této práci opomíjíme.
Našemu účelu poslouží velice dobře uvědomění si celé plejády znaků, jež lze sledovat v každém rukopise. Uvedeme jejich název a způsob určování, upozorníme na vyskytující se odchylky od školní předlohy a v obrazové příloze některé méně transparentní jevy i graficky znázorníme.
V programu reedukace zraku je schopnost "terapeuta" rozlišovat individuální zvláštnosti rukopisu předpokladem k rozčlenění cvičného písemného materiálu do obtížnostních kategorií, a tedy k volbě adekvátního metodického postupu, který bude respektovat princip přechodu od méně náročného ke složitějšímu. Uvedený přehled písmových znaků také upozorňuje na mnohé varianty zformování tahu (tedy na různé způsoby ztvárňování písmen), které by mohly čtenáře cizího rukopisu překvapit. Obměny dosud užívané formy znaků pak slabozraký klient může postupně vědomě začleňovat do vlastního písemného projevu a cvičit psaní takovým stylem, který mu nejvíce usnadní následné čtení zápisků.
Vzhledem k tomu, že každý rukopis obsahuje zcela originální kombinaci písmových znaků a zrakový potenciál slabozrakých klientů je velmi odlišný, nelze alespoň prozatím předložit jednoznačná kritéria, podle nichž by některé formy znaků byly pokládány za takové, které zhoršují čitelnost textu pro slabozraké, a podle nichž by jiné formy znaků byly doporučeny jako vhodné a méně náročné pro čtení slabozrakým klientem.
Písmové znaky obecně dělíme podle stanovených hledisek do několika kategorií:
Přehled písmových znaků začínáme možná netradičně pravidelností, neboť považujeme za důležité zdůraznit poměrně často se vyskytující proměnlivost znaků v jednom rukopisu - ačkoli je písmo např. celkově velké, nalézáme v něm řadu odchylek a písmen výrazného nepoměru.
Pravidelnost
Pravidelnost písma souvisí s kolísáním jednotlivých znaků (velikost, šířka, sklon, tlak, řádkování atd.) v průběhu textu. Výrazná nepravidelnost ztěžuje čitelnost rukopisu.
Velikost
Průměrná velikost jednopásmových písmen je 2 až 3 mm. Velikost písma u osob zběhlých v psaní se pohybuje v rozmezí od 1,7 do 2,2 mm a u pisatelů méně zběhlých od 3 do 3,5 mm. Ostatní hodnoty naměřené mimo tyto normy vypovídají o písmu velkém či malém.
Velikost se měří ve směru sklonu písmene, nikoli pomocí přímky, která svírá s pomyslnou základní linkou pravý úhel a prochází vrcholem písmene. Obdobně jako další znaky, může velikost v průběhu textu kolísat (proměňovat se, a to buď náhodně v některých literách nebo s jistou pravidelností, např. ve zvětšení počátků či konců slov oproti ostatnímu textu, event. náhlým zmenšením či zvětšením celých slov nebo úseků textu).
Sklon
Školní předloha vykazuje mírně pravý sklon písma. V praxi se setkáváme i s písmem kolmým nebo dokonce levosklonným.
Sklon udává úhel, jež svírá stínový tah písmene se základní linkou. Písmo naklánějící se k lince pod úhlem méně než 40ř označujeme jako silně pravosklonné, písmo přetočené na více jak 110ř od linky jako silně levosklonné.
Šířka a těsnost
Primární šířkou rozumíme vzdálenost mezi základními tahy jednoho písmene ("n", "u"), sekundární šířkou pak vzdálenost mezi základními tahy dvou sousedních písmen, tj. rozestupy mezi písmeny. Průměrná primární šířka odpovídá velikosti písmene. Změna poměru mezi primární šířkou a velikostí písmene ukazuje na písmo široké (extrém nad 2:1) nebo naopak těsné (výrazně úzké = 0,5:1).
Vázání
Způsob vázání se zpravidla odráží v provedení písmen "m", "n", tj. ve formě spojení tahů. Školní předloha obsahuje tzv. arkádu (oblouk nahoře, špička dole), která patří mezi základní druhy vázání:
V jednom rukopisu může být zastoupeno i několik základních druhů vázání, vyskytují se však i přechodové formy vázání (úhlová arkáda) či jednotlivé obměny základních vázání, jako je např.:
Ve zcela individuálních rukopisech rozpoznáváme ligatury - ojedinělé způsoby vázání, jakýsi soukromý těsnopis, kdy je písmeno identifikovatelné pouze v kontextu.
Plnost a hubenost
Horní a dolní smyčky (např. u písmen "l", "k", "g", "y") včetně uzavřených tvarů ve střední zóně ("a", "o", "d" atd.) se vyznačují plošností, tj. rozsahem "obkroužené" plochy (přesnějšímu měření lze podrobit výšku a šířku smyčky). Plnost či hubenost stanovíme při porovnání rukopisu se školní předlohou. Extrémní hubenost smyček představuje krycí tah či zjednodušení ve smyslu redukce na jeden tah (tzv. kostrovitost).
Délky
Výsledkem porovnání krátkých délek (tj. jednopásmových písmen) a středních délek (tj. dvoupásmových písmen) je údaj o rozdílech v délkách. Střední hodnota je zastoupena poměrem 1:2. Následná srovnávání se týkají převahy dolních či horních délek, a to jak ve smyslu prodloužení nebo zkrácení horní či spodní zóny, tak i jejich zvýraznění (obohacením, tlakem apod.) a vyrovnanosti (opakem jsou nestejně dlouhé horní či spodní délky).
Pravoběžnost a levoběžnost
Česká školní předloha respektuje převažující tendenci k psaní zleva doprava, směřování od přítomnosti k budoucnosti, od Já k Ty. Vyznačuje se tedy převahou pravoběžnosti, i když obsahuje i tahy levoběžné (vracivé).
Zjednodušení a obohacení
Kvalitativní i kvantitativní úprava školní předlohy vykazuje buď zjednodušení (např. skript) či obohacení (nejrůznější zákruty a přídatky). Účelnost takových individuálních změn posuzujeme vzhledem k čitelnosti rukopisu a jeho estetickému působení.
Úvodní a koncové tahy, zdůraznění a potlačení začátků a konců
Začátky slov se mohou výrazněji odlišovat od ostatního textu, a to buď v důsledku obohacení (ozdobné písmo) nebo naopak zjednodušení (tiskací písmeno). Setkáváme se rovněž s dlouhými uvozovacími tahy (např. u "m"), které začínají nezvykle nízko pod základní linkou a mohou přesahovat i velikost ostatních jednopásmových písmen v textu.
Koncové tahy školní předlohy jsou pravoběžné, girlandovité, v praxi jsou však nastaveny v nejrůznějších polohách (jako kdyby útočily, ochraňovaly, nebo se poddávaly) a někdy bývají zakončeny drobným zpětným háčkem. Levoběžnost je dána useknutím tahu nebo jeho stočením nad písmeno.
Diakritická znaménka
Háček školní předlohy je tvořen drobnou girlandou, která je stejně jako svislá čárka či tečka umístěna nad příslušným písmenem. V rukopisech sledujeme:
Tlak
Odlišnost psací stopy při pohybu pisadla směrem od pisatele (vlasový tah) a k pisateli (stínový tah) je způsobena rytmickým střídáním tlaku v průběhu psacího procesu. Pohyb směrem shora dolů je přirozenější, bývá tedy často tlakovější. Znatelnost tlaku je ovlivněna mimo jiné užívaným pisadlem, druhem papíru a podložky.
Tah a charakter čáry
Zkoumáním rukopisu pod lupou zjišťujeme kvalitu vzniklé čáry a vedení tahu včetně jeho přerušování a napojování. Homogenní čára je hustá, pevná a zřetelná. Naproti tomu čára granulovaná má zrnitou strukturu a její okraje jsou roztřepené. Amorfní čára vzbuzuje dojem špinavosti a mazlavosti. Bobtnavý tah, jakási grafická křečová žíla, rozšiřuje různé části čar. Dále si všímáme pevnosti či roztřesenosti čáry a případného zalévání malých písmen inkoustem.
Každý tah má svůj vertikální, horizontální i hloubkový rozměr. Vertikalita je dána rozsahem tahu ve směru nad a pod základní linku, horizontalita směřováním k pravému okraji papíru a hloubka tlakem, který byl na napsání jednotlivých tahů vynaložen. Převažuje-li některý rozměr (je-li upřednostňován, zvýrazněn) hovoříme o písmu s vertikálním, horizontálním či hloubkovým pnutím.
Ostrost a těstovitost
Tato posuzovaná kategorie přímo souvisí s typem užívaného pisadla a způsobem jeho držení. Dlouhým úchopem pera vzniká čára těstovitá, u níž se stopa vlasového i stínového tahu shoduje, krátkým úchopem pera naopak docílíme ostrosti čáry, a tím jejího odstínění (odlehčení tlaku, užší psací stopy) v tazích směřujících od pisatele. Písmo tzv. uměle těstovité bylo vytvořeno takovým typem pisadla, který sám o sobě produkuje těstovitou čáru.
Spojitost
Písmo spojité se vyznačuje přirozeným propojením 4 až 5 písmen následujících ve slově bez háčků a čárek za sebou. Zapojená diakritika zvyšuje spojitost písma, naopak nespojitost se projevuje rozkouskováním pohybu - jeho přerušováním (v limitních případech i po napsání každého písmene nebo dokonce v průběhu psaní jednotlivých tahů jednoho písmene). O nespojitosti hovoříme i tehdy, je-li přerušení umně zamaskováno napojením tahu. U skriptu se spojitost nehodnotí.
Rychlost
Psací tempo volí pisatel s ohledem na psací situaci a účel rukopisu. Bývá poznamenáno impulzivností temperamentu pisatele, jeho momentálním stavem (např. skleslostí, euforií, afektem) a fyziologickými dispozicemi pro psací výkon (motorika ruky, koordinace pohybů apod.).
Rychlost psaní ovlivňuje propracovanost formy (písmen) a promítá se v jednotlivých znacích. Rychlé písmo je pravoběžné, obroušených a oblých tvarů (girlanda, nitka), s úsporným střídáním směrů, zjednodušené, široké, spojité, pravého sklonu, s předbíhající a nepřesně umístěnou diakritikou, se štíhlým tahem, ostré. Dochází k rozšiřování levého okraje. Pomalé písmo je levoběžné, s pečlivě vypracovanými, často opravovanými a vylepšovanými tahy písmen, s vázáním v podobě arkády s krycím tahem nebo úhlu, obohacenou formou. Je těsné, těstovité, nespojité, s přesně umístěnými a provedenými diakritickými znaménky. Levý okraj je rovný nebo se zužuje.
Mezislovní mezery a vzdálenosti mezi řádky
Mezery mezi slovy i řádky jsou v limitních případech velké nebo malé. Některá slova mohou být spojována. Zásahy spodních či horních délek do textu v následné či předcházející řádce se nazývají řádkový průplet.
Řádkování
Aktuální psychický stav se výrazně promítá do průběhu řádku. Rozeznáváme tato řádkování:
Členitost a nečlenitost
Posouzení členitosti zahrnuje celkové rozvržení psací plochy i vzdálenosti mezi slovy, mezi řádky, členění do odstavců, podtrhávání, odrážky apod. Dobrá členitost neobsahuje řádkový průplet, struktura textu je zřejmá, slova jednoznačně oddělená.
Okraje
Okraje rukopisu (horní, dolní, levý a pravý) vykazují různou velikost, tj. vzdálenost textu od hrany papíru. Tato vzdálenost mnohdy kolísá (okraj se zužuje či v rámci jednoho okraje rozšiřuje, je nepravidelně zvlněný atd.). Za zmínku stojí příliš úzký pravý okraj, kdy se pisatel snaží za každou cenu vtěsnat do zbývajícího prostoru maximum informací a event. k tomu využívá i zatočení řádky směrem k horní či spodní části papíru a popisuje tak hranu listu.
Pečlivost a čitelnost
Škrty, přepisy a podtrhávání
Škrty jednotlivých částí textu mohou být provedeny jednou čarou, ale i jejich mohutným zakreslováním. Přepisování písmen vede ke zvýraznění správného znaku nebo naopak ke zhoršení čitelnosti.
Podpis
Podpis je relativně časově neměnnou vizitkou pisatele, zhuštěným odrazem jeho sebepojetí a sebeprezentace v dané roli. Nemusí vždy vykazovat shodné znaky s textem rukopisu. Často se vymyká možnostem vyčlenění jednotlivých písmen ze slova a jejich následné identifikaci. Bývá také obohacen přídatky nebo podtržen. Součástí tahů provedených v podpisu může být následné přeškrtnutí napsaných písmen.
Program reedukace zraku
Ideál, k němuž směřuje komprehenzivní reedukace zraku, má podobu takové zrakové výkonnosti těžce zrakově postižených osob, která by byla totožná se zrakovou výkonností normálně vidících lidí. Jedním z dosti obtížných úkolů programu reedukace zraku je rozvoj dovednosti slabozrakých číst a psát rukopis s použitím poškozeného zraku. Tuto podkapitolu pak lze chápat jako soubor podnětů pro další rozpracování diskutované problematiky. Pokusíme se v ní ve zkratce vyslovit některé domněnky, zhruba načrtnout základní východiska a cíle, nastínit oblasti, jichž by se měla dotýkat samotná výuka, a předložit konkrétnější doporučení.
Jak jsme si již ukázali, podléhá písemný projev jedince celé plejádě vlivů a nemůže být dokonale vědomě regulován. Minimalizace nežádoucích vlivů a některé záměrné úpravy písma jsou však v případě slabozrakých vítány. Odchylky písma od školní normy ve čtených rukopisech je možno popsat na základě znalostí písmových znaků a po jejich identifikaci přivyknout konkrétnímu písmovému stylu.
V úvodu je žádoucí slabozrakému vždy zdůraznit, že předmětem zájmu nácviku je činnost velice náročná, kterou někdy není schopen stoprocentně zvládnout ani běžně vidící člověk. Existují totiž písma nečitelná nebo hůře čitelná. Na konečném výsledku snahy o přečtení rukopisu se podílí úroveň rozlišovacích schopností čtenáře, jeho schopnost kontextuálního vyvozování a vysuzování významu slov na základě grafické podoby obtížně identifikovatelného tvaru s jednotlivými písmeny abecedy. Významnou roli zde hraje dosavadní zkušenost se čtením rukopisů.
Za cíl komplexního nácviku čtení a psaní rukopisu osobou těžce zrakově postiženou považujeme:
Průběh a úspěšnost takového nácviku jsou podmíněny:
V užším pojetí je systematický výcvik čtení a psaní dospělých, event. dospívajících slabozrakých osob založen na těchto výchozích předpokladech:
Metodická řada reedukace zraku v rozvíjeném smyslu by měla zahrnovat:
Z uvedeného je mimo jiné zřejmý význam shromažďování rukopisů nejrůznějších kvalit. Při jejich třídění se lze přidržovat následujících kriterií:
K tématům, která by se mohla v budoucnu stát předmětem dalších výzkumů, patří ověření čitelnosti jednotlivých druhů písma pro slabozraké. Ačkoli bývají všeobecně preferovány verzálky, např. v komunikaci s hluchoslepými osobami při tzv. technice psaní zvětšeným písmem, objevuje se hypotéza, zda psací písmo neobsahuje více znaků usnadňujících identifikaci slov. Pohyb je totiž koncentrován nejen ve střední zóně, ale expanduje současně do dolní nebo horní zóny v závislosti na psané liteře. Umožňuje také plynulejší, tedy rychlejší zápis myšlenek méně podmíněný zrakovou kontrolou (u verzálek je nutná pokud možno přesná návaznost tahů, aby nedošlo k rozpadu písma).
Limitní (mezní, hraniční) schopnosti ve čtení rukopisů různě zrakově postiženými budou prokázány teprve praxí.
Při úpravě vlastního rukopisu slabozrakých, která by přispěla k jeho lepší čitelnosti, se nabízí možnost využití obrazových materiálů uspořádaných do tzv. grafologické abecedy. Každé písmeno může být totiž vyvedeno v různých variantách. Pevné stanovení a dodržování takových úprav při psaní by zrychlilo orientaci slabozrakého v obsahu textu. Následující výčet se zaměřuje především na obměny ve spodní a horní zóně:
Výslednou kvalitu rukopisu odpovídající potřebám slabozrakého lze plánovitě usměrnit těmito způsoby:
Čtení rukopisu tvoří jakousi nadstavbu zrakové práce osob těžce zrakově postižených. Vezmeme-li však v úvahu, že tužka a papír jsou v mnoha případech jedinými prostředky, které mívá obyčejný člověk k dispozici pro záznam nejrůznějších informací, pak schopnost psaní, ale samozřejmě i čtení rukopisu, je nezbytnou součástí vybavenosti každého jedince. Vždyť i některé úřední tiskopisy jsou běžně vyplňovány perem a nikoli psacím strojem. Takovým příkladem je předvolání k preventivní prohlídce lékařem nebo záznam o uložení zásilky na poště s ručně vypsanými daty a časovým rozmezím, ve kterém je možno dopis, balík apod. na místní poště vyzvednout.
Ačkoli posláním grafologie je rozšíření stávajících psychodiagnostických, ale i psychoterapeutických metod, některé její poznatky jsou podnětné rovněž v oblasti vytváření metodických postupů programu reedukace zraku slabozrakých osob. Byla-li by nadto důkladněji rozpracována vodítka pro posouzení osobnosti těžce zrakově postiženého pisatele z jeho rukopisu, přispěla by grafologie ve své komplexnosti také k obohacení psychologických služeb pro takto postižené.