Zraková vada a závislost

V současnosti, která klade stále vyšší nároky na jednotlivce i sociální struktury, se stále častěji vyskytují projevy nedostačivosti nebo selhání. K těm je možno počítat i rozličné typy závislosti. Zpravidla se pod tímto pojmem míní závislost na substancích ve smyslu alkoholové i nealkoholové toxikománie. V našem pojednání se však budeme věnovat značně širšímu chápání pojmu závislost.

Podle Hartlova pojetí (1994) může být závislost v podstatě chápána jako úzký vztah člověka k jinému člověku, idei, instituci, předmětu nebo omamné látce, kterýžto významně omezuje autonomii daného jedince a výrazně tak ovlivňuje jeho prožívání a chování. (Upraveno autorem článku).

Podle této definice bychom pak mohli přistupovat ke klasifikaci závislostí z rozličných hledisek. Budeme věnovat pozornost alespoň dvěma z nich:

1. Členění závislosti podle objektu, k němuž se vztahuje
   1. závislost na substancích
   2. závislost na sexu
   3. závislost na hře a hazardu
   4. závislost na předmětech a penězích
   5. závislost na práci a jiných činnostech
   6. závislost na ideích a ideologii
   7. závislost na institucích
   8. závislost na vztahu k určité osobě nebo osobám.

2. Členění podle podílu sociálního okolí na vzniku závislosti
   1. vznikající bez podpory jiné osoby nebo skupiny
   2. vznik je posilován jinou osobou nebo skupinou
   3. vznik je plánován a programován jinou osobou nebo skupinou.

Závislost se tedy nevyskytuje pouze v souvislosti s psychoaktivními látkami, ne toliko ve vztahu ke konzumaci, inhalaci či intravenozní aplikaci. Také práce, sport, materiální objekty a další skutečnsti mohou v neuspokojivé životní situaci či v neúnosných konfliktech sloužit jako prostředek odvádějící od traumatizující reality. To ovšem platí též o sexualitě či hazardní hře. Z principu lze každé lidské chování či jednání za jistých okolností posuzovat jako projev závislosti. Můžeme dokonce uvažovat o mnohočetných závislostech, které se mohou vzájemně kombinovat (závislosti látkové nevyjímaje). Společným základem všech typů závislosti je chybný postoj či sklon k závislosti. U závislého jedince se pak setkáváme s návykem na objektu závislosti či připoutáním k němu.

Nebudeme se zmiňovat o příčinách a mechanismech vzniku a rozvoje látkové závislosti ani o předpokladech a principech jejího zvládání, neboť této problematice bylo věnováno dost pozornosti v mnoha jiných publikacích. Spíše poukážeme na některé obecnější zejm. osobnostní, sociální a situační charakteristiky umožňující vznik a rozvoj závislosti a priori a pokusíme se vztáhnout ony závěry k problematice těžkého zrakového postižení.

Vznik a rozvoj jakékoliv závislosti je pravděpodobně úzce vázán na specifické psychologické a sociální podmínky. Vezmeme-li v úvahu osobnostní charakteristiky napomáhající konstituování závislosti, pak bychom měli věnovat pozornost zejména následujícím:

1. Osobnostní rigidita,
2. submisivita,
3. snížená adaptabilita,
4. nízká frustrační tolerance a odolnost vůči zátěži,
5. sklony k pasivitě, bezradnosti a bezmoci,
6. sklony k sebelitování,
7. nedostatek sebedůvěry a sebejistoty,
8. sklon k emoční závislosti na jiné osobě nebo osobách a ke vztahovým asymetriím,
9. úzkostnost a bázlivost.

Významnou roli pro vznik závislosti sehrávají též činitelé sociální, jež se na jedné straně uplatňují jako salutoprotektivní faktory, na straně druhé však nevytvoření nebo odnětí funkčních sociálních vazeb může působit zcela opačně - tedy v některých případech může vyústit do úniku v podobě závislosti nebo dokonce vést až k negativnímu psychosomatickému ovlivnění či destrukci jedince.

Také situační faktory sehrávají svou roli. Mnohdy záleží na tom, co je v kritické životní situaci danému jedinci nabídnuto, kdo je nablízku a jak na takového člověka působí. V těchto případech může např. relativně snadno dojít k vytvoření vazby na náboženské autoritářské společenství, partu preferující asociální či antisociální orientaci nebo případně únik do werkoholismu.

Je samozřejmostí, že ony faktory psychologické, sociální i situační, jež umožňují nebo usnadňují vznik závislosti, mohou vést tím spíše k vytvoření určitého jejího typu, čím výrazněji spolupůsobí ve vzájemné součinnosti. Situační proměnné tedy sehrávají tím významnější roli, čím je aktuální osobnostní disponovanost k závislému chování výraznější a čím méně jsou plnohodnotně uspokojeny sociální potřeby daného jedince. V situačním kontextu se mohou závislosti prosadit zejm. v obdobích vývojových nebo psychických krizí (k nim můžeme bezesporu přiřadit i podstatné oslabení zraku nebo jeho ztrátu). V kontrastu k takovým krizím pak obvykle vystupují excelentní specifické prožitky, jež provázejí prvé kroky směřující ke vzniku závislosti. Takové prožitky snižují aktuální psychickou tenzi a anxietu, snižují dopad problémů nebo alespoň umožňují na chvíli na ně zapomenout. Fascinace prožitky tohoto druhu je pravděpodobně důležitým facilitačním faktorem vznikajících závislostí. Jedinec se tak snadno stává závislým na mnohdy krátkodobém (zpočátku velmi intenzivním) pocitu "štěstí", kterého však postupem doby dosahuje s vynaložením stále většího úsilí.

Další skutečností korelující se vznikem závislosti bývá situační vytvoření takového psychosociálního klimatu, v němž se jedinec dostává do změněného stavu vědomí, který podstatně oslabí nebo dokonce vyeliminuje dosud fungující motivační a volní mechanismy dané osobnosti. Jestliže onen člověk již před tím nabyl dojmu, že nedokáže sám utvářet a řídit vlastní život, může být pro něj velice žádoucí zříci se osobní odpovědnosti. K výše uvedeným skutečnostem bychom mohli ještě dodat:

1. Závislost na substancích (abuzus alkoholu a nealkoholových drog) se vytváří a upevňuje zpravidla tam, kde selhávají funkční sociální vztahy, aniž by původně ona osoba musela být na těchto sociálních vztazích patologicky závislá.
2. Pokud se závislost v jakékoli podobě vytvoří a upevní, může se posléze transformovat v různé její formy.
3. U osob závislých (toxikomanů) byla popsána tzv. zřetězená závislost, která se vztahuje nejen na závislost na substanci a mnohdy i partnerovi, ale často se jedná též o závislost na potřebě obsedantního chování, kladného hodnocení, přijetí a ocenění sociálním okolím, což napomáhá zvýšení pocitu bezpečí a sebehodnocení osoby závislé.
4. Ten, kdo pocit vlastní hodnoty postrádá, vyrovnává zpravidla jeho absenci závislosti na vnějších hodnotách (práci, penězích, alkoholu, partnerovi atd.).

Budeme-li dále uvažovat o závislostech v souvislosti se zrakovým postižením, je třeba uvědomit si některé důležité skutečnosti, které je možno prezentovat spíše jako hypotézy, jež by bylo možné a vhodné ověřit v precizně koncipovaném výzkumu:

1. Ztráta zraku sama o sobě ještě nepředpokládá vznik a rozvoj závislosti v tom smyslu, jak byla výše definována. Závislost, jak jsme již uvedli, se konstituuje spíše na bázi osobnostních dispozic, vlastností a sklonů, sociálních faktorů a situačních předpokladů. Extrémní formu popisuje Klasifikace duševních a behaviorálních poruch jako závislou poruchu osobnosti (F 60.7). Vymezuje ji jako trvalé, pasivní spoléhání jedince na jiné osoby, které za něho mají činit rozhodnutí, velký strach z odmítnutí, pocity bezmoci a neschopnosti, pasivní souhlas s přáním jiných osob, submisivnost, bázlivost a lípavost. Do této kategorie bychom mohli zahrnout rovněž pasivní, sebedestruktivní a poraženeckou osobnost.
2. Ztráta zraku ovšem představuje podstatný zásah do života daného jedince, je též významnou situační proměnnou, neboť tato osoba je za vzniklých okolností daleko více odkázána na pomoc z vnějšku, což vše může s sebou přinášet předpoklad k oslabení osobnosti a to zejména v oblasti funkcí ega. Podstatně může být narušena sebejistota, sebedůvěra, sebevědomí sebehodnocení a sebepojetí.
3. Pokud má člověk, jenž se narodil nebo stal nevidomým v průběhu života, dispozice či již vypěstované osobnostní vlastnosti, které by mu umožnily tendovat k závislosti jakéhokoli druhu a pokud se vytvoří "vhodné" sociální a situační podmínky, dá se předpokládat vcelku reálná možnost jejího vzniku.
4. Ztráta dosavadních životních jistot, k níž dochází vznikem těžké zrakové vady v současnosti ještě doprovázené rychlými a mnohdy neočekavatelnými a těžko predikovatelnými společenskými změnami, vede mnohdy ke ztrátě vnitřní rovnováhy a uvrhuje často daného jedince do hlubokého zmatku a obav z budoucnosti. Může se u něj vytvořit dojem, že již není pánem svého života. Záleží pak jen na tom, jak a kde začne hledat oporu a ztracené jistoty.

Všechna výše zmíněná fakta a úvahy jsou (vzhledem ke složitosti dané problematiky) však jen určitými náznaky skutečností, které doporučuji ověřit v široce koncipovaném výzkumném projektu.

Literatura:

Galvas, Z.: Psychologické a sociální aspekty umírání a smrti (diplomová práce). FF UK, Praha 1997
Hartl, P.: Psychologický slovník. Praha 1994
Smolík, P.: Duševní a behaviorální poruchy (průvodce klasifikací, nástin nozologie, diagnostika). Maxdorf, 1996
Tölle, R.: Psychiatrie. Springer-Verlag, Berlin 1991