Problematika osob s kombinovanou zrakovou a sluchovou vadou byla v České republice zpracována již z nejrůznějších pohledů. Mnohá specifická témata teprve čekají na své utřídění a prezentaci. Domnívám se, že jedním z nich je právě náročná situace hluchoslepých, kteří se ocitají v nemocniční péči.
Prvotní impulz k zamyšlení se nad touto otázkou vzešel z anglického seznamu pokynů pro nemocniční personál, který je k dispozici na www. stránkách internetu. Předkládám jej pro zajímavost v plném znění:
Komunikace s hluchoslepým v nemocnici
Uvedené devatero obsahuje bezesporu celou řadu inspirativních podnětů, je pojato však příliš úzce a nenacházíme v něm ani náznaky složitosti vytyčeného problému. Ba právě naopak, první bod ujišťuje o minimálních a snadno zvládnutelných nárocích na adaptaci v průběhu vzájemného vztahu zdravotnického personálu a hluchoslepého pacienta.
Role pacienta a zvládání náročných životních situací
Pobyt v nemocnici sám o sobě představuje náročnou životní situaci, která bývá spojena nejen s frustrací a konfliktem (nemocný je nucen pozastavit dosavadní činnosti, vzdát se svých snah), ale i stresem z neznámého prostředí a jeho řádu, z lékařských prohlídek, očekávání bolesti, vyrovnávání se se špatnou prognózou apod. Pacient bývá konfrontován s nepříjemnými pocity, mezi něž patří i pocit osamělosti a opuštěnosti. Přichází-li do zdravotního zařízení osoba se zrakovou a sluchovou vadou, potýká se s dalšími obtížemi, a to především se ztíženými možnostmi komunikace a prostorové orientace v tamních prostorách. Psychické nastavení hluchoslepého je podmíněno jeho předchozími zkušenostmi, které zpravidla nebývají ideální.
Mezi základní způsoby reakce na náročnou situaci patří obecně útěk, útok a volání o pomoc. Nemoc jako taková může být únikem před negativně prožívanou skutečností (např. umístění do ústavního zařízení), může dokonce nemocnému přinášet jisté sekundární zisky - je opečováván, je mu věnována zvýšená pozornost, je jistým způsobem důležitý. V průběhu hospitalizace se únik projeví neochotou komunikovat, regresí. Volání o pomoc může mít podobu nářků, neustálého upoutávání pozornosti lékařů s pasivní podřízeností osudu. Útočná reakce zahrnuje verbální projevy (ironizování, osočování, vyhrožování), ale může vyústit až v agresivní chování, a to zejména tehdy, dojde-li k eskalaci následujících jevů a překročení únosné meze (Vymětal, 1994):
Prožívání nemoci a vyrovnání se s ní závisí na míře informovanosti pacienta o nemoci samé, její léčbě a prognóze, na důvěře ve zdravotnický personál a na průběhu onemocnění. Hodnocení, prožívání a výsledné chování pacienta je determinováno jeho osobnostními dispozicemi a může mít zpětně významný vliv na zdravotní stav pacienta. Na jedné straně u depresivních a rezignujících pacientů dochází ke zhoršování funkcí imunitního systému, na straně druhé prognóza psychicky nezdolných jedinců bývá příznivá.
Současná celostní medicína orientovaná na pacienta jako "bytost, jež prožívá, myslí, chce a je zasazena do meziosobních vztahů" (Vymětal, 1994) zdůrazňuje mimo péče o tělesnou schánku (tišení bolesti, zavodnění, čistota) význam záměrného psychologického působení a uvědomování si vlivu jednotlivostí na psychiku nemocného. Hovoří se o okolnostech, které přispívají ke "kvalitě života pacienta", k nimž náleží:
Od pacienta se všeobecně očekává určitá podřízenost, dodržování nemocničního řádu a léčebného plánu, schopnost něco strpět a něčeho se zdržet, ve spojení s osobní angažovaností na úzdravě a aktivní spoluprací s lékařem. Devadesátá léta dvacátého století pak představují v českých zemích etapu širšího rozpracování lékařské etiky, ustálení a prosazování práv pacientů, o nichž bude pojednáno níže.
Klasifikace hluchoslepých ve vztahu k uvažovanému tématu
Skupina hluchoslepých nepředstavuje homogenní souhrn jedinců, který by mohl být jednoznačně definován. Z publikovaných statí vyplývá obrovská variabilita determinant, které spoluutvářejí osobnost hluchoslepého. Připoměňme jen zběžně některé intervenující faktory, které se spolupodílejí na výsledných interindividuálních odlišnostech ve smyslu dovedností, znalostí, schopností, potřeb apod.:
S ohledem na uvažovanou situaci hospitalizace hluchoslepých se nabízí tato klasifikační členění osob s kombinovanou zrakovou a sluchovou vadou:
Tato posouzení jsou kritériem přístupu lékaře k pacientovi a jeho rodinným příslušníkům (event. k případnému opatrovníkovi). Odráží se ve způsobech poskytování informací lékařem, ovlivňují spolurozhodování pacienta a jeho postavení jakožto partnera, atd.
Odlišnosti obou případů spočívají v míře dosažených zkušeností postiženého s překonáváním nároků všedního dne, v rozsahu vypěstovaných návyků a užívaných strategií, ve vybavenosti kompenzačními pomůckami... S největší pravděpodobností se liší i šance lékaře na získání doporučení ze strany rodinných příslušníků, která by mu usnadnila komunikaci s hluchoslepým a napomohla zvýšit jeho sociální komfort, např. uplatňováním zásad průvodcovství nevidomých. Rozdíly v prožívání těchto pacientů nemusí být markantní (vyrovnávání se primárně hluchoslepého s nepříznivou prognózou aktuální nemoci představuje také značnou zátěž).
Jednoznačnost dělení z hlediska doby vzniku vady komplikují další alternativy, kdy se jedná např. o :
Lékař odhodlaný vstupovat do rozhovoru s hluchoslepým pacientem musí být nutně vybaven tolerancí a trpělivostí. Mezi vysoce žádoucí osobnostní předpoklady patří i flexibilita, kreativita a zájem o druhého.
Náročnost komunikace se proměňuje v závislosti na psychickém i fyzickém stavu pacienta. Ten je ovlivněn nemocí samou, vedlejšími účinky předepsané medikace, omezujícími technickými opatřeními léčby a způsobem provádění diagnostických vyšetření a terapeutických zákroků. Blíže k jednotlivým bodům:
Předávání informací mezi hluchoslepým a lékařem dále ovlivňuje fragmentárnost či komplexnost produktivní i receptivní složky komunikace. Schopnost lékaře používat vhodnou komunikační techniku (např. psát zvětšeným písmem) ještě neznamená, že bude schopen volit taková slova a slovní spojení, kterým hluchoslepý porozumí (těžkosti se váží na rozsah slovní zásoby, znalost gramaticko logických vztahů atd.). Sdělované musí být ve většině případů modifikováno přinejmenším volbou stručných a výstižných formulací, někdy je třeba omezit se na výběr jediného klíčového slova, které hluchoslepému naznačí komunikační záměr lékaře.
Česká verze Práv pacientů byla prohlášena za platnou 25. 2. 1992. Jedná se o etický kodex, který není sice právně závazný, je však v souladu s právními normami, jako je např. ústavní zákon nazvaný Listina základních práv a svobod.
Práva pacientů, tak jak byla komentována Prof. PhDr. RNDr. Helenou Haškovcovou, CSc., lze přijímat jako určitý návod jak se slušně, důsledně a oprávněně máme v roli nemocného chovat. "Vyvažují" moc lékařů a přispívají k nastolení partnerství lékařů a nemocných. Očekávaným cílem by měla být situace, kdy lékař a nemocný společně bojují proti nemoci a nepřízni osudu.
Na obecná pravidla by měly v budoucnu navazovat samostatné kodexy řešící problémové okruhy specifických skupin nemocných. Práva hluchoslepých pacientů do této kategorie bezesporu patří, proto bychom rádi v tomto pojednání upozornili na některé aspekty, které by bylo třeba zohlednit. Vycházíme přitom z teoretických předpokladů, ale i z dosavadních praxí získaných zkušeností.
Právo č. 1 zní: "Pacient má právo na ohleduplnou odbornou zdravotnickou péči prováděnou s porozuměním kvalifikovanými pracovníky."
I přes svou stručnost a zřejmost skýtá toto právo jistá úskalí. Ani moderní doba s převratnými technologiemi, přístrojovým vybavením a celoživotním vzděláváním lékařů není schopna zajistit ideální péči o všechny potřebné. Odborná veřejnost se netají nutností výběru a upřednostňování některých pacientů před ostatními. Závažnou etickou otázkou je všeobecně uznávaná preference osob, jež mají šanci těšit se po proběhnuvší léčebné rehabilitaci "plnému" zdraví, před lidmi s postižením.
Nebudeme-li se zabývat extrémními případy, věnujme zvýšenou pozornost alespoň tzv. dostupné medicíně a její skutečné dostupnosti pro osoby s kombinovanou zrakovou a sluchovou vadou. Položme si některé otázky:
Má lékař vždy dostatek času a trpělivosti, aby od hluchoslepého dotazem zjistil všechny běžně požadované náležitosti - podklady pro kvalifikované posouzení jeho zdravotního stavu a pro návrh odpovídající terapie? Dá si tu práci, aby vysvětlil hluchoslepému, co se od něj v průběhu vyšetření požaduje - např. při čtení optotypů, aby mohl předepsat příslušnou optickou korekci? Neudržuje zbytečně hluchoslepého pod sedativy, jen aby nemusel čelit projevům jeho chování a potýkat se s neschopností porozumět mu a s nutností něco mu vysvětlovat?
Dále se můžeme ptát: Je lékař skutečně odborně připraven na kvalifikovanou zdravotní péči o hluchoslepého pacienta? Byl v rámci vysokoškolského studia či pozdějšího doškolování kladen důraz na umění vedení rozhovoru s handicapovaným pacientem? Je lékař vybaven příslušnými kontaktními adresami, aby mohl zajistit návaznost sociální rehabilitace postiženého, příp. získat další podnětné informace od organizací pomoci hluchoslepým?
Nedostatečné zrakové a sluchové diskriminační schopnosti hluchoslepého včetně jejich důsledků mohou posilovat sklony lékařů k paternalistickému postoji. Není-li jiného zbytí a lékař přistoupí k samostatnému rozhodnutí bez znalosti pacientovy vůle, měl by si být vědom důsledků své volby, a tato by měla vycházet ze zásady "především neublížit". Existuje-li však sebemenší naděje na navázání informativního kontaktu s pacientem, je nutno ji využít.
Porozumění situaci hluchoslepého pacienta předpokládá znalost lékařské psychologie, ale i schopnost vcítit se do obdobné pozice, nejlépe pak prostřednictvím osobní zkušenosti, získané např. vykonáváním činnosti se zrakovými simulátory (simulovat sluchovou vadu je bohužel obtížnější). Taková sebezkušenost by však měla být prováděna pod odborným dohledem, který současně poskytuje zpětnou vazbu a vede lékaře k většímu zájmu o individuální prožívání jednotlivých postižených. Odbourávání předsudků a mýtů touto formou nesmí být nahrazeno vytvořením zavádějícího pocitu, že již přesně vím, co znamená žít se zrakovou a sluchovou vadou.
Možnost spolurozhodování pacienta, stejně jako jeho včasná přiměřená informovanost výrazně přispívají k prevenci jeho nespokojenosti, strachu a event. agresivních projevů. Úprava množství a kvality předávaných informací lékařem závisí na dosavadních zkušenostech a rozsahu slovní zásoby hluchoslepého pacienta. Není namístě hluchoslepého a priori podceňovat a předpokládat, že nemá žádné anatomicko-funkční znalosti, představu o lékařských výkonech a medicínských možnostech. Na druhé straně ovšem nutno přistupovat k němu s vědomím, že nemusí být informován ani o nejzákladnějších věcech, jakými je např. stavba lidského těla.
Rozhovor je důležitým diagnosticko terapeutickým nástrojem lékaře. Jeho prostřednictvím informace buď předává či je získává, celkovým vystupováním však také ovlivňuje psychický stav, osobnost a chování pacienta, což se následně odráží v jeho somatickém stavu. V úvodním rozhovoru se lékař zaměřuje na získání anamnestických dat, jako jsou aktuální obtíže, doba jejich výskytu a průběžné změny, v minulosti prodělaná onemocnění a lékařské zákroky včetně hospitalizací, dědičné zatížení, prožívání nemoci a základní osobní údaje. Již v této fázi se do popředí zájmu dostává otázka vzájemného dorozumění se. Svou úlohu zde sehrávají komunikační dovednosti lékaře, hluchoslepého pacienta, příp. osob, jež hluchoslepého doprovázejí. Kreativní, zkušený a proškolený lékař může samostatně nalézt nejefektivnější způsob komunikace. Tento náročný úkol mu ostatní zúčastnění velmi usnadní radou, návodem i praktickou ukázkou.
Pro případ náhlých zdravotních obtíží, úrazu apod. se hluchoslepým doporučuje nosit u sebe kartičku s popisem svých zrakových a sluchových schopností, použitelnou komunikační technikou a event. kontaktem na tlumočníka nebo organizaci hluchoslepých. Jedním z výstupů nácviku sociálních dovedností by měla být schopnost hluchoslepého instruovat okolí k takovému komunikačnímu projevu, který by vyhovoval oběma stranám a maximálně přispěl ke vzájemnému dorozumění. Téma handicapovaný člověk v nemocnici (šířeji - u lékaře) by mělo být prioritně zařazováno do kurzu, v němž se má hluchoslepý naučit orientovat se v různých sociálních situacích. Hluchoslepý sám by měl být zainteresován na rozvíjení vlastních komunikačních dovedností, včetně počtu technik, a to především těch, které veřejnost běžně ovládá.
Osoba doprovázející hluchoslepého bohužel nebývá mnohdy tou, která by současně mohla fungovat v roli tlumočníka. Jedná se např. o zdravotnický personál ústavního zařízení nebo o vyslaného stážistu. V takových případech je vhodné, aby lékař trval na kontaktu se zainteresovanou osobou. Ne vždy je to možné. Tehdy nastupuje poslední eventualita - získání rady a pomoci ze strany placených tlumočníků nebo neziskových organizací, které se problematikou hluchoslepých zabývají.
Jakou úlohu by však v ideálním případě mohl sehrávat doprovod hluchoslepého? Vhodná je předchozí příprava na setkání s lékařem - uvědomění si okruhů, které zpravidla zdravotníky zajímají, a jejich předběžné prodiskutování s hluchoslepým, poučení hluchoslepého o pravděpodobném průběhu setkání s lékařem a základních zásadách chování ve zdravotnickém zařízení. Vítána je pomoc při balení důležitých osobních věcí, přičemž nesmí být opomenuty užívané optické aj. pomůcky, např. usnadňující samostatný pohyb (dlouhá bílá hůl) a komunikaci (soubory piktogramů, papír a fix). Předejde se tak zbytečným nesnázím. Pozitivním přínosem jak pro nemocného, tak také pro lékaře, je osoba, která má o hluchoslepého skutečný zájem, udržuje s ním pozitivní vztahy a je ochotna a schopna usnadnit průběh hospitalizace. Celodenní přítomnost takové osoby u lůžka nemocného by mohla být značným přínosem. Vedle funkce podpůrné prosazuje doprovázející oprávněné zájmy hluchoslepého a dbá nad jejich dodržováním. Často funguje jako prostředník mezi lékařem a pacientem, je tím, kdo formuluje lékařovo sdělení a snaží se přiměřenou formou přiblížit hluchoslepému jeho současný stav, vyvozenou diagnózu a diskutovanou prognózu. Po návratu hluchoslepého z nemocnice přebírá od lékaře závazné pokyny pro další doléčování, dodržování medikace atd.
Slevíme-li z takových nároků, zamysleme se alespoň nad významem zapojení spolupacientů do aktivní pomoci hluchoslepému, a to nejen v oblasti různých úkonů, ale i pro snižování jeho pocitu osamělosti a po krátkém zaškolení či vysledování projevů hluchoslepého rovněž pro zprostředkování kontaktu s lékařem.
Ale zpět k právům pacientů. V naprosté většině bodů etického kodexu jsou zdůrazňované skutečnosti úzce svázány s předáváním informací. Úhrnem se jedná o tyto:
Význam informacemi nasycené komunikace ve vztahu lékař - pacient je tedy nesporný. Řešení konkrétní situace vyplývá z celé řady determinant, které byly již v textu naznačeny. Být schopen přiměřeného kontaktu s každým hluchoslepým by předpokládalo znalost rozsáhlého systému komunikačních prostředků a dovednost přizpůsobit a prakticky použít jednotlivé komunikační techniky. Obecně nejnáročnější je kontakt s osobami na úrovni presymbolické a symbolické konkrétní komunikace. Ty však často nemusí být svéprávné a rozhodováním jsou pověřeni jiní. Pro názornost uveďme např. styk s hluchoslepým, který se dorozumívá pomocí piktogramů... každé slovo nebo komplexnější činnost zastupuje zjednodušený obrázek, vyvedený v kontrastních barvách a případně zvětšený podle jeho zrakových schopností. Obrázky bývají setříděny do vyšších tématických celků a zařazeny v pořadačích. Téma "u lékaře" by mělo být součástí takovéto přenosné slovní zásoby a mělo by obsahovat využitelné termíny. Označením některého obrázku pak může zdravotnický personál hluchoslepého předem seznámit s prováděnými výkony (injekce), s převozem na vyšetření (sanitka), s nemocničním řádem (5.00 - teploměr, 8.00 jídlo), s vyžadovaným omezením (večer + jídlo + ne) apod. Jmenný seznam ošetřujícího personálu má v zahraničí pro potřeby hluchoslepých (a nejen jich) podobu velké nástěnné tabule s fotografiemi osob a zřetelnými popiskami. Obdobně vyhlíží i rozvrh ranních, odpoledních a večerních směn.
Důležitou součástí vytvoření lidského vztahu mezi pracovníkem pomáhající profese a jeho klientem je vítací rituál. Třebaže lékař není schopen samostatně se dorozumět s hluchoslepým klientem, na vzájemné přivítání by nikdy neměl zapomínat. V podstatě má za úkol jemným a taktním způsobem upoutat pozornost pacienta, např. dotekem na rameno, podat mu ruku a představit se mu. Jméno, pracovní zařazení (primář) a postavení vůči pacientovi (ošetřující lékař) někdy nemohou být doslovně předány. Potom je třeba dbát především na to, aby pacient jednotlivé osoby od sebe rozeznal. K tomu slouží referenční (zástupné, pro nás charakteristické) předměty, ustálená gesta nebo způsoby doteků. Konkrétní situace může vypadat následovně: v průběhu uvítání lékař podá hluchoslepému do ruky své plnící pero. Při opakovaných setkáních se již hluchoslepému po podání psacího nástroje vybaví zkušenosti s osobou, která k ní přistupuje, a zaujme k ní určitý výchozí postoj - bude klidný, protože ví, že tento lékař je velmi šetrný.
Přehled práv pacientů kromě už uvedených bodů spojených s předáváním informací významně apeluje na vytváření podmínek snižujících negativní pocity léčených. Jedná se o tato práva:
Jejich naplnění by mělo být uskutečnitelné za všech okolností, bez ohledu na psychický a fyzický stav pacienta. Rozhovor lékaře s nedoslýchavým pacientem vyžaduje zajištění takových podmínek, za kterých budou informace předávány pouze tzv. mezi čtyřma očima. Zcela nevhodné je hovořit o stavu takového pacienta na chodbě, kde by hlasitá mluva lékaře obracela na obsah jeho řeči pozornost všech okolních osob. Při kontaktu s nevidomým pacientem snižuje lékař jeho nejistotu a odourává zábrany tím, že jej seznámí s přítomností všech osob v místnosti, oznámí mu jejich odchod i příchod. Je-li nezbytné či žádoucí zanechat pacienta o samotě, měl by být s touto skutečností obeznámen a současně by měl vědět, jak se příchodu dalších osob dovolat.
Dožadujeme-li se práv pro hluchoslepého pacienta, musíme také zdůraznit jeho povinnost, chovat se ohleduplně vůči ostatním spolupacientům. Rušivými momenty bývá příliš hlasitě puštěné rádio či zesílená televize, rozsvícená lampička atd. Mnohdy lze potřeby hluchoslepého uspokojit způsobem pro okolí přijatelnějším, např. instalací indukční smyčky, bezdrátového poslechu televize, pořízením walkmana atd. Zajištění potřebného osvětlení u lůžka hluchoslepého nachází řešení v instalaci bodového světla. Takovéto úpravy však zasahují do běžného vybavení nemocnic a korespondují s právem na služby přiměřené možnostem ústavu. K nim v současné praxi náleží zřizování obchůdků a kaváren v areálu nemocnice, modliteben a společenských místností pro jednolivá oddělení, vybavení pokojů telefonem, televizí, rozhlasem. O každé takové, v podstatě nadstandardní, službě, která je v daném lékařském zařízení k dispozici, by měl být hluchoslepý vždy informován. Nácvik prostorové orientace a samostatného pohybu pak bude zahrnovat nejen seznámení s prostorou pokoje a elementární trasy na WC, do koupelny, k umyvadlu a na sesternu, ale i k vybraným objektům výše naznačeného typu.
Neustále přítomným problémem našeho zdravotnictví je naprostá vytíženost personálu. Pacient sice oprávněně nárokuje pozornost ze strany lékařů a zdravotních sestrer, současně však by měl být schopen zvážit, nakolik jsou intervence vůči němu nezbytné. K lůžkům nemocných bývají instalována tlačítka přivolávající sestru, která právě slouží. Zneužívání tísňového volání může přinést zanedbání skutečně naléhavého případu. Vysvětlení funkce takového tlačítka a přiměřenosti nároků je důležitým úkolem doprovodu hluchoslepého, příp. samotných zdravotníků. Významným zdrojem pomoci zejména pro zajištění základních fyziologických potřeb hluchoslepého (podání podložní mísy, přivření okna, přikrytí nepohyblivé osoby) jsou ostatní nemocní.
Již výběr nemocničního pokoje a lůžka v prostorách tohoto pokoje ovlivňuje množství bariér pro samostatné zvládnutí některých úkonů hluchoslepým, ale i možnosti jeho komunikace s druhými. Měl by být proto podřízen určitým zákonitostem, které by snižovaly nejen náročnost prostorové orientace v mikro i makro prostoru, ale přispívala ke zproduktivnění vzájemného kontaktu (odpadlo by např. několikeré opakování sdělení). Z hlediska umístění hluchoslepého do některého z pokojů by měl být brán zřetel na jeho přiměřenou vzdálenost od sesterny, event. společných prostor, jako jsou koupelna, WC nebo místnost vyhrazená pro návštěvy. Situování lůžka pak podléhá těmto pravidlům:
Interiér budovy by měl automaticky podléhat požadavkům slabozrakých na přiměřené osvětlení a kontrastní prvky, jakými jsou barevné rámy dveří, zvýrazněné kliky a dostatečně zřetelné informační nápisy. Povinností je označit nebezpečná místa, např. schodiště. Drobné úpravy, v podobě užívání vizuálně zřetelného kelímku na léky aj., by měl nemocniční personál tolerovat. V žádném případě by nemělo docházet k přemisťování osobních věcí hluchoslepého bez jeho vědomí. Věci posbírané z nočního stolku uklizečkou je po setření plochy nutno rozmístit zpět podle původního schématu. I v těchto maličkostech se při kontaktu s hluchoslepým pacientem projevuje zásah do jeho soukromí, minimalizuje se jeho úzkostnost a bývá dosaženo jeho větší nezávislosti.
Vrátíme-li se kruhem k dřívějším tezím, můžeme říci, že všechna taková opatření přispívají ke kvalitě života hluchoslepého pacienta.
Výsledný efekt nemocniční péče o hluchoslepého pacienta, a to nejen po stránce zdravotní, ale i z hlediska jeho psychické pohody a sociálního komfortu, se odvíjí od ochoty jednotlivých osob, které do vztahového systému vstupují, podílet se na zajištění podmínek, které hluchoslepého zapojí do aktivní péče o vlastní zdraví a minimalizují vnější stresogenní vlivy.
Důstojné profesionální zacházení s pacientem lze velmi dobře uplatnit i při kontaktu s hluchoslepou osobou, jež není vybavena abstraktně pojmovým myšlením. Okolní atmosféra, neverbální projevy lékaře, zejména doteky, aj. skutečnosti jsou totiž hluchoslepými lidmi citlivě vnímány a zpracovávány. Na podkladě takového vyhodnocení se následně vytváří globální pocit bezpečí nebo naopak pocit nejistoty a ohrožení.
Zdravotnický personál je eticky zavázán k vynaložení úsilí o naplnění Práv pacientů. Do celostátně vyhlášeného přehledu práv pacientů by však měla být integrována další, dotýkající se přímo situace nemocných osob s kombinovanou zrakovou a sluchovou vadou. K nim by náleželo např.:
Kombinovaná zraková a sluchová vada vzniká z nejrůznějších příčin a riziko jejího výskytu se s přibývajícím věkem zvyšuje. Ne všichni hluchoslepí ve svém životě projdou nemocničním ošetřením, nicméně těm, pro něž je hospitalizace nezbytná, věnujme náležitou lékařskou, ošetřovatelskou, pedagogickou a psychologickou pozornost, nedopusťme vlastní neznalostí či nedostatkem iniciativy zanedbání jejich zdravotního stavu a předejděme dočasné či dokonce trvalé psychické újmě takového pacienta.