KAZUISTIKY

Iveta Langrová
Hluchoslepota a její zvládání v životě konkrétní osoby (kazuistika)

(Převzato z absolventské práce: Langrová, I.: Dospělí hluchoslepí v České republice. SPA a VOŠ, Praha 1996/97 - doplněno a upraveno)



Je-li některá osoba označena za hluchoslepou, stále ještě ji mnozí pokládají za člověka, který vůbec nevidí a nic neslyší. Několikrát jsme se již snažili poukázat na značnou heterogennost skupiny hluchoslepých, která vyplývá nejen z odlišného stupně postižení zraku a sluchu a z doby vniku těchto vad, ale i z dalších vývojových determinant, kterými jsou věk, duševní a tělesné odchylky, osobnostní charakteristiky, stupeň akceptace vady, životní styl a návyky, bytové podmínky, sociální kontakty a interakce, výchovní činitelé aj. V tomto pojednání Vám představíme život jedné takové, tedy hluchoslepé osoby.

Předložená kazuistika je rozčleněna do dvou základních bodů. V prvním jsou chronologicky zaznamenány významné životní události tohoto muže od roku 1913, kdy se narodil, do doby, než jej kontaktovali pracovníci Servisu hluchoslepým. Ve druhém bodě je zachycen první kontakt s klientem, jeho osobnostní charakteristika a postup sociální rehabilitace v nejširším slova smyslu, včetně monitorování aktuální situace až do okamžiku, kdy tento klient v roce 1997 zemřel.

V produktivním věku klient získal mnohá ocenění za vědeckou práci a nové objevy v oblasti mlékárenského průmyslu. Ani v důchodu nepřestával psát a publikovat odborné články. Na sklonku života žil osaměle v jednopokojovém bytě pražského domova důchodců - penzionu. Smyslové potenciály jeho levého oka a pravého ucha byly nulové. Střední až těžkou nedoslýchavost levého ucha korigoval závěsným sluchadlem. Číst a psát byl schopen pouze pod televizní mnohonásobně zvětšující lupou.

1. Anamnestické údaje
Klient se narodil jako čtvrté dítě svých rodičů v roce 1913 v Praze. Měl pět sester. V dětství prodělal pouze běžná onemocnění.

Do první třídy ZŠ nastoupil v Praze. Základní školní docházku však dokončil na venkově, kam se celá rodina přestěhovala po té, co otec změnil zaměstnání. Na svou matku klient vzpomínal jako na silně věřící ženu, která jej přesvědčila, aby chodil ministrovat do kostela. Po letech říkával: "Kousek katolické víry ve mě zůstalo".

Při studiu na čtyřleté hospodářské škole v Plzni klient vypomáhal otci v jeho soukromé mlékárně. Po maturitě byl přijat na VŠ zemědělskou v Plzni. V období krize, kdy narůstal počet nezaměstnaných, bylo třeba, aby klient odešel ze studií a zajistil, stejně jako další členové rodiny, provoz v jedné z pěti otcových prodejen. Na VŠ se již nevrátil. Za čas se rodina odstěhovala zpět do Prahy.

Za nejhorší zážitek svého mládí klient označil smrt své matky, která skonala krátce po jeho dvacátých narozeninách. Je možné, že ztráta matky, evokovala u klienta zvýšenou potřebu sociální odezvy ze strany okolí. Otec zemřel až dlouho po ní, ve svých sedmdesáti letech.

V roce 1938 se klient oženil. Ihned po obřadu byl jakožto poručík Národní gardy odvelen na obranu železničního mostu. Jeden z jeho tří synů se dožil necelých dvou let.

Klientova profesní dráha začíná ve 26 letech nástupem do mlékárny na místo technika. V roce 1945, po skončení války, začal mapovat stav mlékáren v republice. Podával návrhy na opatření, která bylo nutno učinit pro fungování nového anglického modelu v potravinářství. U této práce setrval do roku 1947, kdy se stal díky protekci ředitelem družstevní mlékárny v Českých Budějovicích. V roce 1948 probíhalo znárodnění a klient byl z funkce sesazen a pokračoval v dřívější práci v mlékárenském průmyslu. Odtud v roce 1953 odešel do Výzkumného ústavu Ministerstva výživy. Ministerstvo jej na pokyn Akademie věd jmenovalo vědeckým pracovníkem. To se odrazilo zejména na výši jeho platu. Pracoval na výzkumu mlékárenských produktů. Cítil se spokojen a měl mnoho přátel. Jako vedoucí týmu dosahoval dobrých výsledků. V roce 1961 byla jeho pracovnímu kolektivu udělena Státní cena Klementa Gottwalda.

V roce 1970 (3 roky před důchodem) odešel klient zavádět výsledky výzkumu přímo do provozu. Podílel se na konstrukci nové linky, kterou obsluhovala pouze jedna osoba. Zaškoloval pracovníky, vykonával dohled nad pracovištěm. V devadesátých letech sestavoval kompletní dokumentaci této linky - výsledky práce provozu, včetně fotografických dokladů.

Po odchodu do důchodu se klient nechával najímat různými podniky na práci, protože nevydržel jen tak nečinně pobývat doma. V době po revoluci (1989) fungoval jako člen poradenské služby pro mlékárenské firmy u nás i v zahraničí. Okolo roku 1995 přispěl svými zkušenostmi ke konstrukci další výrobní linky, která má produkovat odtučněné máslo se sníženým podílem cholesterolu.

V důsledku špatného a nepravidelného stravování při častých služebních i soukromých cestách se u klienta v padesáti letech objevily žaludeční vředy, které si nikdy nevyžádaly chirurgický zásah.

Když bylo klientovi 62 let, zemřela jeho o dva roky mladší manželka (rok 1975).

V roce 1985 se klient přestěhoval do jednopokojové bytové jednotky v penzionu důchodců. Mohl zde zůstat pouze do doby, než přestane být samostatný v běžných úkonech. Denně docházel na obědy do jídelny nedalekého domova důchodců a obstarával si tam současně základní nákup na přípravu snídaní a večeří. Potraviny, které tam nesehnal, sepisoval na lístek a žádal o nákup službu, která byla v pravidelném kontaktu s jeho sousedkou.

V roce 1991 po úraze oslepl na levé oko. O dva roky později prodělal operaci šedého zákalu (katarakty) pravého oka. Došlo k poškození sítnice a následným senilním degenerativním změnám. Zpráva očního lékaře z listopadu 1995 uvádí visus pravého oka 5/50.

V roce 1993 byl klient svým ošetřujícím lékařem poslán ke speciálnímu vyšetření na foniatrii, neboť si všiml jeho zhoršujícího se sluchu. Na základě tónové audiometrie dostal klient okamžitě potvrzení na koupi závěsného sluchadla. Vlivem degenerativních změn po čase ohluchl na pravé ucho a slyšení na levém uchu se ještě zhoršilo. Sluchová vada byla označena za progredující.

2. První kontakt, posouzení osobnosti, metody práce a její výsledky
V dubnu roku 1995 podnikli pracovníci Servisu hluchoslepým tehdejší ČUNS návštěvu v Domově důchodců - penzionu v Praze, kde se kontaktovali s ošetřujícím lékařem. Seznámili ho s činností svého oddělení a žádali jej, aby vytipoval osoby, které by mohly využít jejich služby. Mezi doporučenými lidmi byl i tento muž. Lékař pracovníkům poskytl základní údaje o možnostech komunikace klienta. Zhruba byl charakterizován jeho psychický a somatický stav. Lékař se také zmínil o tom, že by klient mohl uvítat pozvání na psychorehabilitační pobyt.

První kontakt s klientem byl navázán počátkem května 1995. Pracovnice, které se ho zúčastnily, byly předem poučeny, aby si povšimly především:

Jednalo se o údaje potřebné pro možné začlenění klienta do skupiny ostatních hluchoslepých osob na pobytu a pro zajištění personálního obsazení a důležitého materiálního vybavení apod.

V oblasti receptivní i produktivní složky komunikace uplatňoval klient jako dominantní komunikaci verbální. Přesto, že sluchovou vadu - percepční nedoslýchavost - kompenzoval sluchadlem, bylo třeba výrazně artikulovat a důležitá sdělení občas zopakovat. Expresivní řečové funkce byly nedotčeny (slovní zásoba, artikulace, modulace, intonace).

Díky artrotickým změnám pohybového aparátu, kornatění cév (které se projevovalo nedokrevností dolních končetin - necitlivostí prstů) a vybočení páteře byl klient nucen používat při chůzi opěrnou hůl, kterou měl nabarvenu na bílo, aby plnila signalizační funkci hole pro nevidomé. Ve známém prostředí se pohyboval pomalu, opatrně, ale jistě. Měl dobrou orientační schopnost.

Vzhledem k rozvíjející se srdeční vadě a hypertenzi byl v době prvního kontaktu závislý na pravidelné perorální medikaci. V tomto ohledu byl zcela samostatný, takže nebylo nutné na příjem léků dohlížet.

Orientační zhodnocení psychického stavu klienta pracovnicemi Servisu hluchoslepým se shodovalo s vyjádřením lékaře. Klient byl správně orientován místem, časem i vlastní osobou, citově stabilní, motivovaný pro navazování nových soc. kontaktů. Uvítal pozvání na květnový psychorehabilitační pobyt. Vyjádřil však pochybnost, zda se bude schopen na něj dopravit. Pracovnice přislíbily dopravu automobilem na pobyt a zpět. Před vlastním konáním pobytu se pracovník Servisu hluchoslepým ještě u klienta zastavil na orientační návštěvě, aby si ověřil, zda nenastaly změny, které by mu nedovolily akce se účastnit.

Já osobně jsem se s klientem seznámila teprve při ubytovávání klientů. Jako dobrovolná spolupracovnice Servisu hluchoslepým jsem měla za úkol klienta doprovodit k pokoji, seznámit jej s jeho vybavením, popř. mu pomoci s vybalováním nebo dalšími věcmi, o které by požádal. Při vzájemném představování mne zaskočila klientova věta, že má rád mladá děvčata. Obávala jsem se, zda nenastanou určité komplikace. Vzápětí mne ale klient svým jednáním "přesvědčil", že výrok byl jakousi zdvořilostní frází, konverzačním obratem k navázání kontaktu. V průběhu pobytu pak na mne působil dojmem velmi kultivovaného, společenského a zdvořilého člověka.

První den pobytu klient nemohl využít vyhrazené doby na kontakt s psychologem, protože musel čekat na servis svého sluchadla. To jsme v dané chvíli shledali jako důležitější. O to více pozornosti jsme mu pak věnovali v individuální práci. Klient vyhledal pracovníka Servisu hluchoslepým třetí den pobytu a požádal jej o osobní rozhovor. V té době již byl adaptován na nové prostředí, navázal nové soc. kontakty, byl aktivně účasten všech programů a vyjadřoval spokojenost se svou přítomností na pobytu. V rozhovoru se klient soustředil na fakta ze svého života, která jej představovala jako aktivního, činorodého a cílevědomého člověka. Jeho projev vyzněl ve smyslu určitého obranného mechanizmu sebepojetí (útěku do vzpomínek na minulé úspěchy), kterým vyrovnával současné ztráty - především progredující zrakovou vadu, která mu bránila dále vědecky pracovat. Přesto klient nepropadal depresím a zachovával si relativně stabilní emoční hladinu ve smyslu lehce pozitivního citového vyladění. Neúspěchy a somatické problémy přijímal jako něco, co je spojeno s jeho věkem a situací a s čím se nedá nic jiného dělat, než to prostě akceptovat.

Později si pracovník Servisu hluchoslepým vytvořil určitou hypotézu ve smyslu: klient navenek potlačuje negativní emoce z obavy, aby se nestal sociálně nepřijatelným. To vede k eskalaci somatických obtíží kardiovaskulárního charakteru. Jeho "vnitřní nespokojenost" a ztráta úspěšnosti se pak odráží v častější úrazovosti.

Z rozhovoru i z celého chování v průběhu pobytu vyplynulo, že klient nemá ve svých běžných životních podmínkách zásadně uspokojenu potřebu soc. kontaktů. Většinu času tráví o samotě. Pouze jeden z jeho synů bydlí v Praze, ale pracovní povinnosti ho často zavádějí do jiných měst. Příbuzní ho navštěvují jen občasně. Vnučka, která mu chodí poklidit, umýt nádobí, zašít prádlo apod. nezřídka pobývá mimo republiku.

Klient byl nejaktivnějším účastníkem celé skupiny v navazování kontaktů. V rozhovorech dokázal setrvat celé hodiny. Ochotně a se zájmem naslouchat druhým. Ve skupinové práci se zapojoval adekvátně, agresivně se neprosazoval. Ostatními účastníky byl na konci pobytu spontánně hodnocen jako příjemný společník.

Před odjezdem byl klient ujištěn, že dostane pozvánku na další setkání za půl roku a v mezidobí jej budou pracovníci Servisu hluchoslepým podle potřeby navštěvovat. Při té příležitosti klient vyjádřil zájem o seznámení se s některými pomůckami kompenzujícími zrakové vady.

Byla mu zajištěna lékařská prohlídka pro zjištění aktuálního stavu zraku a konzultace o vhodnosti dostupných kompenzačních pomůcek. Protože šlo o osobu se zbytky zraku na jednom oku, byla mu doporučena pro práci s textem televizní lupa. V Tyfloservisu mu poté byla v různých modifikacích předvedena. Společně s pracovníky Servisu hluchoslepým byla sepsána žádost k obvodnímu úřadu na poskytnutí finančního příspěvku na tuto pomůcku. Vyřizování žádosti trvalo několik měsíců. Klient si nijak nestěžoval, trpělivě čekal a projevoval pochopení. Teprve 3. 8. 1995 bylo vydáno rozhodnutí o poskytnutí jednorázového peněžitého příspěvku na zakoupení televizní lupy ve výši 100% její ceny. V roce 1996 klient lupu konečně dostal a vojín, který byl v Servisu hluchoslepým na civilní službě, jej v užívání této pomůcky zaškolil. Klient se ji naučil poměrně rychle a snadno ovládat. Nicméně si stěžoval, že pod lupou nemůže psát na psacím stroji. Pomůcka mu sloužila především pro krátkodobější práci s textem, např. pro čtení a pořádání korespondence, orientaci v článcích apod. Klientovi zprvu činilo potíže zapamatovat si pomalu čtené informace. Vymyslel tedy důmyslné opatření - načítal si slabikování na kazetu a poté si celé sdělení přeposlechl. Pod televizní lupou také hůlkovým písmem sepisoval např. položky nákupu. Své články pro odborné časopisy diktoval na magnetofonové kazety a zasílal do pisárny, která je přepisovala a předávála redakci.

Vzhledem k progredující zrakové vadě mu byla nabídnuta výuka bodového písma. Odmítl ji s odůvodněním pokročilého věku.

Je třeba poznamenat, že na svůj věk šlo o osobu, jejíž kognitivní funkce (paměť, myšlení, učení atd.) byly zachovány, i když se u ní již pozvolna začínaly projevovat poruchy paměti, a to především ve fázi vštípivosti nových informací. Dominantním zájmem klienta bylo sledování profesních novinek. Čas vyplňoval také navazováním nových společenských kontaktů a vycházkami do přírody. Do určité míry bylo možno postřehnout snížení dovednosti v manipulaci s předměty.

Klienta lze charakterizovat jako skromného, extravertního, přizpůsobivého až submisivního, tolerantního, houževnatého a výrazně emočně stabilního člověka, který chtěl být pozitivně přijímán svým okolím - toužil po kladné soc. percepci ze strany ostatních a měl schopnost udržet a rozvíjet získané soc. vztahy. S životními těžkostmi se snažil vyrovnat, přivykal involučním pochodům stáří. Nejvíce se bál pomalé a bolestivé smrti. Již od prvního kontaktu se Servisem hluchoslepým klient pracovníkům plně důvěřoval.

Klient od té doby jezdil na všechny psychorehabilitační pobyty, které byly Servisem hluchoslepým organizovány. Vždy s nimi vyjadřoval spokojenost, i když se později pro zhoršující se srdeční vadu nemohl účastnit každé připravené aktivity. Prohlubovala se jeho unavitelnost. Rozhodně se však nesnižovala jeho iniciativa ve vstupu do interakcí.

Na požádání mu byla zajištěna oprava sluchadla, digitálních hodinek s hlasovým výstupem a budíku. Pracovnice mu také pomohla sepsat žádost o poskytnutí příspěvku na zvýšené výdaje související s používáním sluchadla, na který měl podle nové vyhlášky nárok. Kladně vyřízena byla také jeho žádost o přiznání mimořádných výhod III. stupně posudkovou komisí a vystavení průkazu ZTP/P, který v klientově případě skýtal především cestovní úlevy jeho průvodci.

V prosinci 1996 klient prodělal srdeční operaci, při které mu byl voperován kardiostimulátor. Pobyt v nemocnici musel být opakován pro sníženou funkčnost přístroje. Zároveň bylo provedeno celkové somatické vyšetření. Bylo zjištěno určité zvýšení hladiny cukru v krvi - okolo 6,7 mmol/l. Klient proto upravil svůj denní režim. Snažil se dodržovat základní pravidla diabetické diety - sladil umělým sladidlem, pil kávu bez kofeinu a nekouřil.

V březnu 1997 klient usiloval o získání lupových brýlí. Pracovníci Servisu hluchoslepým jej v této souvislosti objednali a dopravili na oftalmologické vyšetření, při kterém lékař konstatoval, že lupové brýle nejsou vzhledem k oční vadě klienta vhodnou kompenzační pomůckou, a doporučil spíše užívání monokuláru.

V červenci 1997 se klient zúčastnil dalšího psychorehabilitačního pobytu pro hluchoslepé. I tentokráte s chutí vyprávěl novým osobním asistentkám o svém životě, projevoval vděčnost ze setkávání na rekondičních kurzech a radost z toho, že jsou mladí lidé ochotni pomáhat ostatním. Naproti tomu byl však klient otřesen zprávou o nedávné náhlé smrti svého syna.

Zdálo se, že je schopen daleko lépe porozumět mužským hlasům, zatímco ženy musely svůj verbální projev mnohem výrazněji než dříve modifikovat. Komunikační obtíže však byly překonány díky oboustranné snaze naslouchat a porozumět.

V rámci pobytu si klient osvojil efektivnější způsob využívání monokuláru pro čtení textů, bylo mu opraveno a znovuzprovozněno sluchadlo. Vyslovil rovněž přání objednat si lékařský teploměr s hlasovým výstupem a naučit se psát na kancelářském psacím stroji bez zrakové kontroly, aby mohl nezávisle na okolí sepisovat své odborné zkušenosti. Kurz psaní na stroji měl být zahájen až v místě bydliště klienta.

Po skončení pobytu však klient nebyl ve smluveném termínu na výuku psychicky připraven. Výrazně na něj doléhala synova smrt. Působil daleko starším dojmem. Jeho sluchové schopnosti se zdály být podstatně zhoršeny. Opět opakoval, že v případě, že se nebude moci sám o sebe postarat, bude násilně vystěhován z bytu, který obývá řadu let, a přestěhován do domova důchodců na oddělení ležících pacientů. Jeho nálada byla v tomto období depresivní, avšak při občasných vzpomínkách na poslední psychorehabilitační pobyt se poněkud zlepšila. Měl radost, když se mu pod televizní lupou podařilo na fotografiích z rekondice nalézt svou osobu. Znovu připomenul potřebu zakoupit si teploměr s hlasovým výstupem, neboť doposud svou teplotu vždy spíše odhadoval, jelikož neměl sílu žádat o zapůjčení či přečtení stupnice klasického teploměru neochotné sousedy. Nemožnost samostatně si změřit teplotu považoval za ponižující a nedůstojné. Přislíbili jsme pomoc při vyřizování příspěvku na tuto pomůcku a při jejím nákupu. Výuku práce na kancelářském psacím stroji jsme s ohledem na aktuální psychický stav klienta odložili.

Následovalo relativně dlouhé období, kdy nebylo možno se s klientem telefonicky dohodnout na termínu návštěvy a sdělit mu nová zjištění. Cca po dvou měsících od posledního setkání jsme se obrátili na lékaře, který měl na starosti obyvatele penzionu. Ten nám sdělil, že klient měl vážné srdeční potíže, a protože se stal nesamostatným, byl přeložen do domova důchodců, kde za nedlouho zemřel.

Těžiště pomoci poskytované výše zmíněnému klientovi spatřujeme jednak v individuální práci zaměřené především na zajištění a nácvik obsluhy kompenzačních pomůcek a též v provádění sociální orientace v rámci malé sociální skupiny na psychorehabilitačních pobytech.



PŘEDCHÁZEJÍCÍ KAPITOLA  OBSAH  NÁSLEDUJÍCÍ KAPITOLA


[Domů | Zpět]
Náměty a připomínky zasílejte na: web@braillnet.cz
Copyright © 1995 - 1999 SONS