Pro ilustraci uvedeme některé aspekty týkající se dotazníků zaměřených na problematiku kvality života. Brooks a Hillman vytvořili index QoL (quality of life), jehož záporné hodnoty v podstatě znamenají, že pacient dává přednost smrti před tímto způsobem života. Jiný dotazník nazvaný Glasgow Outcome Score posuzuje kvalitu života v pěti kategoriích. Do prvé se zařazují nemocní s úplnou soběstačností, která v tomto smyslu odpovídá stavu před vznikem onemocnění, do poslední spadají pacienti v bezvědomí (v plné závislosti na jiných osobách a přístrojích). Kvalitu života je možno posuzovat rovněž s ohledem na časový faktor. Hodnotí se kvalita života a počet let v ní prožitých.
Vyhodnocení dotazníků na kvalitu života přineslo zajímavé a překvapivé závěry. Někteří pacienti, považovaní zdravotníky za zvlášť postižené, byli s kvalitou svého života vcelku spokojeni, vzdor tomu, že byli např. upoutáni na invalidní vozík. Jiní relativně méně postižení, hodnotili svůj život spíše negativně.
Rovněž mnozí smyslově postižení lidé pokročilého věku jsou důkazem toho, že i přes četné útrapy lze za určitých okolností žít kvalitní život.
Posuzování kvality života má tedy svůj význam jak pro nemocného či postiženého, tak i pro sledování průběhu nemoci, úrovně poskytované pomoci, stanovení invalidity a potřebné péče, hodnocení úrovně a kvality vztahů atd. V tomto pojednání nám nepůjde o objektivizované pojetí kvality života, jež nemusí být nutně v souladu se subjektivním aspektem této kategorie (jak již bylo uvedeno), spíše se zmíníme o faktorech, které mohou zvýšit nebo na druhé straně snížit kvalitu života těžce zrakově postižených seniorů.
Práce s těžce zrakově postiženými seniory je svým způsobem velmi náročná a zpravidla vyžaduje multidisciplinární přístup. Téměř se v takových případech neobejdeme bez spolupráce s ošetřujícím lékařem (často s více lékaři specialisty), sociální pracovnicí příslušného obvodního či městského úřadu, ošetřovatelskou a pečovatelskou službou a v neposlední řadě i s nejbližšími příbuznými seniora. Cílem všech zúčastněných na pomoci starému nevidomému či těžce slabozrakému člověku by měla být právě snaha přispět k nejvyšší možné kvalitě jeho života, pomoci mu využívat všech jeho schopností a dovedností tak, aby si mohl uchovat co nejvyšší míru samostatnosti a s tím spojený pocit vlastní hodnoty. Cílená pomoc těžce zrakově postiženému seniorovi by měla přispívat k tomu, aby se subjektivně cítil dobře (well being) nebo by měla přinejmenším minimalizovat pocity označované jako špatné (ill being). Nabízená pomoc či aplikovaná péče vždy nevede ke zlepšení současného stavu starého člověka, měla by však alespoň zabránit rapidnímu zhoršování tohoto stavu.
Rok 1999 byl vyhlášen Mezinárodním rokem seniorů. Při této příležitosti není od věci připomenout si některé skutečnosti obecné povahy vztahující se k stáří:
Proto se v opodstatněných případech musíme zabývat také otázkami týkajícími se zabezpečení odpovídající kvality života našich starých těžce zrakově postižených klientů z hlediska uspokojení jejich potřeby dostatečné a hodnotné stravy, adekvátního příjmu tekutin, udržování tělesné čistoty i vhodného čistého, důstojného a stimulujícího prostředí, v němž daná osoba žije. V takových případech by mohli výrazněji pomoci pracovníci Středisek integračních aktivit SONS ČR zejména tím, že by na základě zjištěných skutečností kontaktovali (pokud si to postižená osoba přeje) další služby působící ve prospěch seniorů.
V každém jednotlivém případě musíme též vycházet z konkrétního fyzického a psychického stavu daného jedince. Tento stav se může den ode dne výrazněji měnit, takže subjektivně prožívaná kvalita života může mít v důsledku toho rovněž proměnlivý charakter. Mimoto se setkáváme s některými případy rozvíjející se či rozvinuté demence, kdy se pacient subjektivně cítí vcelku dobře, ale jeho nemoc výrazněji zatěžuje jeho nejbližší sociální okolí.
Psychický a fyzický stav TZP seniora, trpícího nadto nemocemi, může být v některých případech upraven změnou medikace (což je oprávněn provést pouze lékař). Mnohdy však postačí důsledné dodržování lékařem již stanovené medikace či jiných léčebných režimů, což mohou ovlivnit samotní pacienti nebo jejich nejbližší či ošetřující personál (pokud je senior umístěn v nějakém zařízení).
U našich těžce zrakově postižených klientů pokročilého věku se často setkáváme s problémem výrazné sociální izolace. V důsledku opakovaných onemocnění, snížené pohyblivosti a celkového ubývání fyzických i psychických sil je pro takovou osobu velmi náročné vycházet z domova nebo jiného zařízení, v němž tráví závěrečnou etapu svého života. Mimoto rodinní příslušníci bývají vzdáleni nebo nemají na své staré příbuzné čas. Jejich životní partner a bývalí přátelé již zemřeli nebo postupně umírají. K tomu všemu ještě přistupuje negativní vliv zrakové vady (zejména pokud se objevila až ve stáří) na prostorovou orientaci, získávání informací a též její dopad na sféru sociálních kontaktů. Fakt osamělosti hodnotí naprostá většina našich klientů z hlediska kvality života negativně. V některých případech přispěla tato skutečnost k prohloubení pasivity a odevzdanosti, k depresivitě, somatizaci, eskalaci úzkosti a touhy zemřít.
S problematikou kvality života tedy rovněž úzce souvisí skutečnost, jak ona osoba na svůj život pohlíží. Jinak se asi cítí ten, kdo bere svůj život jako realitu, již sám aktivně z větší části vytváří, do níž dokáže integrovat svá omezení způsobená postižením, nemocemi, pokročilým věkem či jinými negativními faktory, než člověk s pasivním přístupem k životu, mající pocit, že si s ním život prostě "zahrává", aniž by to mohl jakkoli ovlivnit.
Aktivita tak všeobecně přispívá (jak již bylo v tomto článku zmíněno) k vyšší životní spokojenosti a subjektivnímu prožitku vyšší kvality života. Významnou roli sehrává posilování fyzické kondice, paměti, myšlení, tvořivosti a dalších schopností starého člověka, ať již cílevědomou činností nebo formou zábavnou. Motivovat seniory ke společenským aktivitám je rovněž nezbytnou prevencí proti devalvaci kvality jejich života. Aktivní zapojení starých zrakově postižených do různých typů klubů a kroužků přispívá nesporně ke zvýšení jejich sebevědomí, sebeúcty a chuti do života.
Z hlediska sociální rehabilitace pak uvažujeme o nácviku specifických dovedností těžce zrakově postižených seniorů (POSP, sebeobsluha, výuka alternativních forem čtení a psaní, obsluha kompenzačních pomůcek atd.), které jim umožní dosažení vyšší míry soběstačnosti, čímž vzroste jejich nezávislost. Zpravidla se však u starších osob setkáváme s nižší úrovní motivace k uvedeným výukovým programům, jež bývá dána nejčastěji určitou osobnostní rigiditou, nedostatkem sebedůvěry, trpělivosti a vytrvalosti, obavami ze selhání a někdy též pocitem seniora, že daný výukový program nemá pro něj smysl nebo že nemůže instruktora sociální rehabilitace připravovat o jeho čas. Ačkoliv nechceme a nemůžeme zmíněné výukové programy nikomu vnucovat, v případě těžce zrakově postižených seniorů se osvědčilo, vyvinul-li instruktor sociální rehabilitace určité úsilí k tomu, aby příslušnou osobu motivoval k započetí s výukovým programem, což v mnoha případech vedlo nakonec k výraznému zaujetí postiženého pro výuku i praktické využití nově získaných dovedností.
Kvalitu života nevidomého nebo těžce slabozrakého seniora může podstatněji zvýšit odbourávání informačního deficitu. Již při prvém kontaktu je proto vhodné upozornit na služby knihovny pro nevidomé, zmínit se o periodikách pro těžce zrakově postižené i o možnosti získat příspěvek na kompenzační pomůcky významně snižující informační deficit. Mnozí senioři takovéto možnosti odmítnou. Při rozhovoru o motivaci jejich odmítnutí často vychází najevo, že starý člověk se necítí být schopen zajistit si a opatřit si uvedené kompenzační pomůcky, udržovat kontakt s knihovnou atd. V tomto ohledu by opět mohli výrazně pomoci pracovníci Středisek integračních aktivit Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých ČR.
Stáří je rovněž obdobím bilancování uplynulého života a mnohdy jeho přijetí se vším pozitivním i negativním. V důsledku výrazně snížených kognitivních schopností, silných mechanismů bránících akceptaci zrakové vady i stáří a konečnosti lidského života, pocitů zklamání, opuštěnosti, zbytečnosti a marnosti života aj. nejsou však mnohé osoby onoho bilancování schopny nebo se mu vyhýbají. Tyto skutečnosti pak mohou negativně ovlivňovat kvalitu života těchto jedinců na rozličných úrovních (např. snášejí daleko hůře bolest, nemoci atd.).
V jiných případech se setkáváme se seniory, kteří docházejí životní integrity. Tyto osoby často mívají rozvinutou transcendentní či spirituální dimenzi své osobnosti a svým vyrovnaným postojem k závěrečné fázi života vykazují, že jej považují za smysluplný i v jeho konečnosti, kterou přijímají bez větší úzkosti a strachu i bez pocitů hořkosti. Jejich potřeby jsou tedy charakteristické jistým směřováním k pevně stanovenému cíli, který daného jedince přesahuje.
Problematika kvality života těžce zrakově postižených seniorů by si jistě zasloužila hlubšího zájmu v podobě výzkumného úkolu, jehož výsledkem by mohl být mimo jiné i komplexní dotazník na kvalitu života této specifické minority.
Literatura: