My lidé, jako druh, jsme velmi důvěřiví ke svému osudu a v podstatě velmi neopodstatněně optimističtí. Když se našemu bližnímu stane něco tragického, v duchu se hned radujeme, že se to nestalo nám, zapomínajíce, že již zítra je nový den, kdy se to stát může. A tak nevěříme, že se našim dětem mohou narodit poškozené děti, a alespoň v duchu odsuzujeme sousedy, neboť oni "něco takového" mají v rodině. Vyhýbáme se lidem trvale poznamenaným, abychom se snad nenakazili a vzápětí projedeme městem stodvacítkou. A když se jim nemůžeme vyhnout, předkloníme se v pase a mluvíme na ně jako na malé děti. Někteří z nás dokonce šišlají.

Co to tedy chce?

Nic zvláštního. Jenom si uvědomit, že není vyloučeno, že zítra oslepneme, ohluchneme, nebo přijdeme o nohu a celkovou pohyblivost. Již zítra se můžeme octnout na druhé straně. A tak se k těm, kdo nás předešli, chovejme tak, jako bychom chtěli, aby se v budoucnu všichni chovali k nám.

Podejme jim pomocnou ruku, pokud nás o to požádají, a dejme jim náskok.

Vyrovnejme handicapy.

A pak se s nimi utkejme v normální lidské hře na život.

Oni přece mohou také dát něco nám. Kus svého životního optimismu například.

Přestaňme se k nim chovat jako k malomocným. Oni žijí se svými handicapy a my také se svými, které si nepřipouštíme a zakrýváme je přede všemi i před sebou.

Zvlášt' odpudivou praxi pěstují všelijaké paničky, které se starají, aby je bylo dobře vidět, když hladí po vlasech vzteky bezmocné dospělé lidi na vozíčku. Soucit z nich teče po litrech a pak se na podlaze rozkládá a smrdí.

Handicapovaní lidé nepotřebují náš soucit, ten si nechme do seriálů a pro umírající. Jinak jsme všichni stejní a ještě pořád živí.