Úvod

Ztráta zraku představuje kvalitativní zlom v životě každého člověka, který je takovou okolností postižen. Ze zkušeností specializovaných pracovišť, které se až dosud podařilo shromáždit, vyplývá, že, pokud dojde ke ztrátě zraku u dospělého člověka, záleží nejen na jeho osobnostních charakteristikách a "kvalitě" jeho sociálního zázemí, ale také na tom, jak brzy se s ním mohou kontaktovat pracovníci, zabývající se psychologickou a sociální rehabilitací osob nevidomých, jak kvalifikovaně budou tito pracovníci postupovat a jak dalece bude tato postižená osoba schopna a ochotna s odborníky spolupracovat. Poslední zmíněný fakt pak mj. souvisí i s tím, v jakém stadiu psychické odezvy na vzniklé postižení se ona osoba právě nachází.

Také oftalmologové, kteří se setkávají s faktem neodvratitelné ztráty zraku, by mohli a měli vyvinout značné úsilí, aby pomohli ve zvládání náročné životní situace jejich pacienta, který se právě stává nebo stal nevidomým a pro něhož již de facto z lékařského hlediska nemohou mnoho učinit. Chápeme přirozeně nelehké úkoly, s nimiž jsou oční lékaři denně konfrontováni, uvědomujeme si rovněž fyzické i psychické vytížení současných lékařů, kteří mnohdy oprávněně konstatují, že nemají dostatek pracovních sil, energie, ani času na to, aby mohli učinit více, než informovat pacienta, který ztratil zrak, o jeho současném stavu a šetrně mu sdělit, že z hlediska medicíny je jeho záležitost uzavřena. Situace by byla řešitelná daleko lépe, kdyby do procesu sdělování diagnózy a pacientovy následné adaptace na nové životní podmínky mohl vstoupit psycholog, který by působil alespoň na větších oftalmologických pracovištích. Na druhé straně však mnozí lékaři informují své pacienty, jimž hrozí ztráta zraku, i ty, kteří zrak ztratili, o existenci specifických služeb, jež umožňují osobám nevidomým snáze se vyrovnat s novou, nelehkou životní situací, překonat těžkou krizi i následné fáze akceptace vady a mohou již v etapě doléčování pomoci při uchování a následném posílení duševního zdraví takto postižených. V tomto pojednání se chceme tedy spíše zaměřit na to, co již můžeme pro dospělé osoby s aktuální ztrátou zraku učinit. V prvé řadě však považujeme za nezbytné definovat základní pojmy, jež se budou v tomto pojednání vyskytovat.

Definice a vymezení základních pojmů

Mnohé pojmy, které budeme v tomto pojednání užívat, jsou klíčovými termíny, bez nichž se psychologie zrakově postižených neobejde, a to zejména, pracuje-li s osobami, které ztratily zrak v dospělosti. Pojmové vymezení tyflopsychologie by však už samo o sobě mohlo a mělo zahrnovat více než nám nabízí následující definice, která tento aplikovaný obor představuje pouze jako disciplínu víceméně popisnou, komparativní a vysvětlující.

Tyflopsychologie - jedno z aplikovaných odvětví psychologie, které se zabývá světem vnímání nevidomých a pojednává o zvláštnostech tohoto světa, které se vyskytují na základě slepoty. Náleží sem rovněž objasnění otázek, jež se vztahují k interakci mezi vidícími a nevidomými. (Ahlheim, 1981, str. 55) Někteří autoři (např. Litvak) prosazují pojem tyflopsychologie, který je však vztahován i na osoby se zbytky zraku, jiní (zejména anglosaská literatura - tedy i výše citované pojetí) hovoří o psychologii nevidomých (Blindenpsychologie, psychology of the blind).

Základním pojmem tohoto pojednání je termín slepota. Dnes se spíše hovoří o úplné ztrátě zraku a o nevidomých, neboť pojem slepec je často samotnými nevidomými odmítán jako nevyhovující. Jednotné a přesné vymezení pojmu slepota je však velmi nesnadné, neboť se různí v ukazatelích, jež určují míru zrakového postižení. Základním kriteriem je stav centrální zrakové ostrosti do dálky. Různé státy se ovšem v tomto pojetí značně liší. Např. v Indii je slepota vymezena jako úplná ztráta světlocitu, v Kanadě je slepota vymezena od vizu 6/60 na lepším oku s optimální korekcí. Dalším rozhodujícím kriteriem je rozsah zorného pole. I zde narážíme na řadu rozdílů. Nesporně můžeme vymezit jen slepotu absolutní, kterou lze definovat jako trvalou nemožnost obou očí rozeznávat světlo a tmu. Autor nicméně podotýká: Avšak i mnohé jiné osoby s výrazně omezenou zrakovou ostrostí můžeme považovat ze společenského či právního hlediska za slepé (Kolín, 1994, str. 263).

Kolín (1994) pak vymezuje další faktory související se slepotou, k nimž náleží schopnost postiženého přizpůsobit se nově vzniklé životní situaci, důležitou úlohu hraje rovněž věk, kdy došlo ke ztrátě zraku, inteligence, psychický i celkový zdravotní stav pacienta, schopnost orientace v neznámém prostředí, stupeň kompenzace zrakové vady ostatními smysly, vliv prostředí, rodiny aj. Z tohoto pohledu tedy rozlišuje slepotu plnou a praktickou.

Úplná slepota je ztráta zraku zahrnující stav od naprosté ztráty světlocitu (amaurózy) až po zachování světlocitu s chybnou světelnou projekcí, tj. ztrátu schopnosti určit směr, odkud světlo přichází.

Praktická slepota je definována jako porucha zraku znemožňující orientaci v neznámém prostředí. Protože orientační schopnost je do jisté míry ovlivňována např. i duševní vyspělostí postiženého a stavem jeho sluchu, nelze praktickou slepotu definovat zcela jednotně. U dospělých prakticky slepých občanů dosahuje vizus jejich lepšího oka nejvýše 1/60, není-li zároveň omezeno zorné pole. Při současné úplné nebo praktické hluchotě nebo při závažné poruše intelektu se tato hranice zvyšuje na 3/60. Při zúžení zorného pole pod 10 oboustranně nebo do 25 při jednom vidícím oku se zvyšuje hranice praktické slepoty na hodnotu 6/60.

Všechny uvedené hodnoty zrakové ostrosti jsou míněny s optimální korekcí brýlemi, které může postižený občan trvale používat (metodický návod pro posudkovou službu sociálního zabezpečení, 1979). (Kolín, 1994, str. 264)

Pro ilustraci uvádíme vystižení slepoty z anglosaské literatury, z nichž také vyplývají základní příčiny jejího vzniku: Slepota - tento termín je často nepřesně užíván, a je jím míněna úplná ztráta zraku. Striktně vzato: škála ztrácení zraku je plynulá a představuje obvykle legislativní problém, tzn. od kterého okamžiku lze člověka pokládat za slepého. Obecně přijímaným standardem je zraková ostrost menší než 20/200 při brýlové korekci nebo zorné pole zmenšené na 20 a méně. Nadto může pojem slepota zahrnovat různé vysoce specifické defekty jako výpadek vidění v části zorného pole, ztrátu citlivosti na určité barvy a odstíny (česky rovněž barvoslepost), snížená schopnost vidění při nedostatečném osvětlení atd. (Reber, 1985, str. 97)

Slepota - absence zrakové schopnosti, vrozená nebo vyvolaná onemocněním či zraněním. Slepota je až na výjimky definitivním stavem. U onemocnění rohovky, jež vedou takřka k úplné ztrátě vidění, je možno stav zlepšit keratoplastikou (Narciss, 1990, str. 62).

Orgánový defekt je vada, chybění nebo nedostatek některého orgánu nebo jeho části.
Příčinou orgánových defektů může být:
  1. vývojová vada,
  2. nemoc,
  3. úraz.

Funkční defekt znamená poruchu orgánové funkce popř. poruchu v celkových funkcích organismu, aniž by původně orgán nebo orgánový systém byl tkáňově porušen. Jako příklad bychom mohli uvést hysterickou slepotu, která nebývá trvalá a nezvratitelná. (Sovák, 1980, str. 8, 9) Jako zrakový defekt (zrakovou vadu) lze označit ztrátu nebo poškození anatomické stavby zrakového analyzátoru a poruchy v jeho funkcích. Defekty zraku se projevují jako anomálie vzhledu a vidění. Přímým důsledkem defektu zraku a poruch vidění jsou různé stupně snížené výkonnosti a schopností (disaptibility) a s nimi spjaté znevýhodnění (handicap) zrakově postižených. Disaptibilita a handicap jsou součástí zrakové defektivity.

Zraková defektivita je důsledek zrakové vady, který se projevuje poruchami v psychické výkonnosti, poruchami ve vztahu k sobě i prostředí, eventuálně i změnami ve vývoji osobnosti. Defektivita má výrazné psychosociální dimenze, představuje nevyrovnanost s vadou zraku. Příčinou defektivity je nevhodná reakce na poškození zraku.
Charakteristické znaky zrakové defektivity jsou: K vnějším příznakům zrakové defektivity patří: (Jesenský, 1988, str. 21 - 23)
Právě defektivita je činitelem, který může velmi výrazně ovlivnit duševní rovnováhu i duševní zdraví postižené osoby. Na vývoj defektivity nepříznivě působí deprivace, frustrace, stresy všeho druhu, snížená adaptabilita, omezená životní nezdolnost a kombinace vad (např. současná zraková a sluchová vada). Některé ze změn, jež s defektivitou souvisí, mohou ovšem, vyskytnou-li se spíše izolovaně u osoby osleplé v dospělosti, paradoxně vést ke stabilizaci a zkvalitnění osobnosti, např. k pozitivním změnám v oblasti hodnotové orientace postiženého. Ve své celistvosti se však defektivita negativně promítá do rozvoje osobnosti a resocializace zrakově postiženého, neboť mnohé problémy v navazování a udržování interpersonálních vztahů, v postojích k rozličným sociálním aktivitám, v samostatnosti a nezávislosti zrakově postižených mají svůj původ právě ve vysoké míře defektivity.

Z hlediska nápravy je defektivita předmětem zájmu psychologické a sociální rehabilitace prováděné pomocí odborných služeb (např. Tyfloservis) i speciálních výchovně vzdělávacích zařízení. Předcházení a odstraňování zrakové defektivity je spjato s odstraňováním barier a nedostatků v oblasti získávání, uchování a využitelnosti informací, ve všestranném rozvoji orientace a v získávání praktických každodenních dovedností. Často se ovšem přitom zapomíná, že nezbytnou součástí těchto vymezených postupů je rovněž problematika akceptace vady, která má své fáze i své postupy. Tyto otázky nezbytně předpokládají pro své řešení účast speciálně zaměřených odborníků, zejm. tyflopsychologů a tyflopedagogů.

V případě ztráty zraku u dospělé osoby musíme počítat s tím, že daný jedinec prožívá těžkou existenciální krizi. Proto by bylo na místě podívat se na některé definice krize:
Krize - čas rozhodnutí. Bod obratu buď ve smyslu náhlého zhoršení nemoci, nebo naopak obratu k lepšímu. (The Penguin Medical Encyclopedia, 1976)

Krize - rozhodná chvíle, rozhodný obrat, těžká, svízelná situace, svízel, potíž, tíseň, zmatek. (Encyklopedický slovník ČSAV, 1981)
Krize - stav vyvolaný tím, že osoba se dostává před překážku zamezující dosažení životního cíle. Tato překážka je v uvedené době nepřekonatelná běžnými postupy a běžnými způsoby řešení. Období rozrušení je následováno obdobím dezorganizace, během něhož probíhají neúplné a nedokonalé pokusy o řešení. Nakonec je dosaženo určité úrovně adaptace, která může nebo nemusí být ve shodě se zásadními zájmy jedince a jeho okolí. (Small a Bellak: Emergency Psychotherapy, 1978)

Poslední citovanou definici publikovali Honzák a Novotná (1994, str. 12, 13), kteří rovněž uvádějí definici vlastní:
Krize - stav nebo situace většinou s jasným časovým omezením, kdy naše prostředky a možnosti nedostačují nastoleným požadavkům, kdy věci se obracejí nepředpokládaným směrem a náš plánovaný postup se dostává do závažného ohrožení

Odcitujme ještě vyjádření Křivohlavého (1995, str.98, 99) k pojmu krize:

Krizí se rozumí hraniční situace v rozhodování, kdy není jasné, je-li vůbec v možnostech člověka danou situaci zvládnout. Řecký kořen (krinein) znamená nejen rozhodnout se, ale i rozloučit se. V řeckém dramatu krizí děj vyvrcholil. Dosáhl toho stupně, že nikdo nevěděl, jak by bylo možno tuto kritickou situaci řešit. Odtud v přeneseném slova smyslu hovoříme o krizi i při výskytu nemoci, kde není tak jasné, zda se podaří ji zvládnout. Konotace slova "krize" naznačuje, že kritickým je možno nazvat i stav např. po amputaci, kdy návrat k původnímu stavu není možný a kdy jde doslova o "rozloučení".

Ztráta zraku náleží k velice náročným životním situacím, kdy zátěž překračuje míru přizpůsobivosti člověka, může vyvolat poruchy chování a v krajním případě i poruchy osobnosti. Takovou situaci označujeme jako patogenní, neboť selhávají (alespoň v první fázi, tj. bezprostředně po ztrátě zraku) adaptační mechanismy. Podle dalších konkrétních podmínek pak můžeme uvažovat o hraniční až extrémní zátěži.

Hraniční (mezní) zátěž nastává, pokud jsou podmínky těžší a neobvyklejší a pro narůstající rozpor mezi jedincem a vnějšími okolnostmi začínají selhávat adaptační možnosti člověka. Jedinec takovou situaci překonává jen s krajním vypětím všech sil a při značném rozkolísání některých psychických a případně i fyzických funkcí. Objevují se neadekvátní reakce, různé funkční poruchy a vývojově nižší způsoby chování i obranné mechanismy a manévry. Následky hraniční zátěže bývají zpravidla přechodné a postupem času obvykle mizí. Mohou však v určitých nepříznivých případech zanechat i trvalé změny v psychice člověka, hlavně v emocionální sféře a ve sféře integrace osobnosti. (Jobánková, 1992, str. 87)

Extrémní zátěž představuje situaci, která není zvládnutelná. Normálně vybavený jedinec není schopen adekvátně reagovat a podléhá tlaku. Nedaří-li se člověku vyrovnat se se zátěžemi obvyklými způsoby, hledá jiné cesty (adaptivní, ale i neadaptivní). Jednak dochází k celkové aktivaci organismu nebo u některých jedinců naopak k inhibici. (Jobánková, 1992, str. 87)

S problematikou zvládání krize a zátěže souvisí též pojem "nezdolnost" (hardines), jenž Kobasová (1979) definovala třemi znaky:
  1. kladný příklon k životu v protikladu k odcizení,
  2. snaha ovládat běh životního dění v protikladu k tomu být ve vleku událostí,
  3. tendence přijímat životní stresové situace ne jako neštěstí, ale jako výzvy.
Kobasová empiricky prokázala, že tato nezdolnost koreluje s odolností vůči zátěži. Jde o to, že čím pevnější kdo je, tím větší je i jeho odolnost k zátěži (Křivohlavý, 1995, str. 112).

Podobně zkoumal A. Antonovsky fenomén přežití v zátěžové situaci koncentračních táborů. Těm, kteří přežili, připisuje "integritu osobnosti", a těm, co situaci nezvládli, "dezintegraci osobnosti". Tato zjištění jej vedla ke studiu dalších skupin lidí, kteří se nacházejí v náročných životních situacích (např. těžce nemocní, u nichž je situace v mnoha ohledech podobná těm, kteří oslepli v dospělosti). Antonovskému se podařily zjistit významné rozdíly mezi lidmi, jež jsou ve stresových situacích silní a nezdolní - lidé s vysokou mírou soudržnosti osobnosti (sense of coherence), na druhé straně jsou pak ti, jež snadno podléhají ve stresových situacích. Antonovsky rovněž vypracoval diagnostická kriteria SOC (sense of coherence), která jsou prověřována i v naší zemi, a jistě by nebylo od věci, ověřit je i na poli tyflopsychologie (Křivohlavý, 1994, str. 172 - 174).

Nyní nám ještě zbývá přiblížit si pojem duševní zdraví, jež obvykle spojujeme s jedincem, který projevuje určitou rozumovou kompetenci, realismus, nezávislost, emocionální ovládání, vytrvalost a produktivitu. K představě duševně zdravého člověka však patří též tolerance k frustraci a stresu, schopnost čelit rychlým změnám současného života a dosažení určitého harmonického vztahu s okolím. Neměli bychom však zapomínat ani na vnitřní harmonii, osvobození se od vnitřních konfliktů, osobní zralost a vyrovnanost.

R. W. Coan (1985) uvádí: "Duševní zdraví je pouze jedním z termínů užívaných k označení žádoucího stavu. Existuje i řada jiných pojmů, jejichž významy se s ním široce překrývají - normalita, přizpůsobení, dospělost, integrace osobnosti, stabilita, síla ega, seberealizace a mnoho dalších. Tyto termíny společně vymezují stav, jenž je běžně považován za optimální či ideální. Vyplývá z nich nepřítomnost rušivých faktorů, na něž pohlížíme jako na nežádoucí, nebo také nízká vnímavost k jejich výskytu." (Jobánková, 1992, str.202)

Cílem naší psychologické intervence u osob osleplých v dospělosti je v prvé řadě (i přes vzniklý defekt) pomoc při uchování jejich zdraví, a to především zdraví duševního. Výchozím pojetím je pro nás vymezení pojmu zdraví prostřednictvím WHO, jež definuje zdraví jako pocit pohody (well-being) fyzické, psychické i sociální. Člověk je totiž jednotkou bio-psycho-sociální a jak ukazuje naše zkušenost, pro mnohé jedince je neméně důležitá i dimenze spirituální a je nutno při práci s takovými lidmi brát na tento fakt zřetel.

Z toho, co jsme až dosud ve svém pojednání uvedli, se domníváme, že jeho cíl, tj. naznačení možností podpory duševního zdraví u osob osleplých v dospělosti, úzce souvisí s problematikou psychohygieny. Tato aplikovaná oblast psychologie může být vymezena následovně (Jobánková 1992, str. 202):

Duševní hygiena je dána souborem poznatků, pravidel a preventivních prostředků, jejichž cílem je ochrana a udržení psychického zdraví.

Ztráta zraku v dospělém věku představuje specifický životní moment, po němž následuje charakteristický vývoj, který byl již v odborné tyflopsychologické literatuře zpracován a o němž bude rovněž pojednáno.

Překonávání negativních následků ztráty zraku v dospělosti

Ztráta zraku přináší celou řadu změn v životě člověka, jehož se dotkla. Povšimněme si alespoň jevů, které souvisí s prožíváním a chováním postiženého. V prvé řadě dochází ke změnám v oblasti vnímání a v důsledku toho i ve všech poznávacích procesech, v nichž se v této nové situaci uplatňuje vysoká míra parciálnosti a s ní spjaté komplikace v procesu analýzy a syntézy, zpomalené tempo a nepřesnosti ve vnímání, které ovšem dospělý může alespoň částečně korigovat již vytvořenými vizuálními představami a nabytými zkušenostmi. Celá škála zrakových počitků a vjemů je však najednou úplně mimo možnost využití. Trvá pak dosti dlouho, než si nevidomý vytvoří dovednosti kompenzovat chybějící funkce zrakového analyzátoru. Lidé sice věří, že nevidomí všeobecně disponují vyšší kvalitou ostatních smyslů (sluchu, hmatu, čichu atd.), avšak tato "víra" je pouhou pověrou. Vytříbenosti jednotlivých smyslů se nevidomý dobírá postupně jejich dlouhodobým a systematickým cvičením, když je v každodenním životě nucen užívat těchto smyslů jakožto smyslů kompenzačních.

Litvak (1972, str. 26) definuje kompenzaci jako univerzální schopnost organismu nahradit narušení nebo ztrátu funkce funkcí jinou....např. ztráta zraku vede ke složité přestavbě fungování zbývajících analyzátorů.

Absolutní ztráta zraku činí člověka, kterému se nedostane rehabilitační pomoci zvnějška, jedincem, který je prakticky neschopen běžného každodenního života. Kompenzace defektu se tedy musí uskutečňovat na podkladě souhry biologických (fyziologických) a sociálních (vztahových) činitelů, přičemž vedoucí úlohu hrají činitelé sociální. (Čálek, 1992, str. 51, 52)

Pro dospělého nevidomého (jak již bylo zmíněno) má značný význam uchování si zrakových představ v paměti a práce s těmito představami. Máme zkušenosti, že u osob osleplých v dospělosti se kvalitní zrakové představy udržují po léta a jsou deformovány a "zapomínány" velmi pozvolna. Existence těchto představ usnadňuje proces sociální rehabilitace u osoby po ztrátě zraku a nadále udržuje v tomto ohledu kontakt dané osoby se světem vidících a zvyšuje tak kvality jejího života. (Čálek, 1993)

Závažné změny u osob, které osleply v dospělosti, probíhají také v osobnosti a její integritě.

Nevidomý si dříve nebo později, zpravidla s pomocí a přispěním psychologa nebo instruktora sociální rehabilitace, začne zvolna uvědomovat, že musí zvládnout některé nové dovednosti, aby se mohl plněji integrovat do každodenního života společnosti. Je nucen se učit znovu číst a psát za pomoci Braillova bodového písma, musí zvládnout prostorovou orientaci s využitím dlouhé nebo krátké (pro osoby s omezenou hybností a stabilitou) bílé hole a za pomoci zvýšeného využívání kompenzačních smyslů (hmat a sluch). Dále je postaven před nutnost zvládnout celou řadu dovedností každodenního života, které mu pravděpodobně nepůsobily dříve prakticky žádné obtíže. Nyní se ale musí učit dělat tyto činnosti ve změněných podmínkách bez kontroly zrakem. Vyjmenovali jsme jen několik základních dovedností, jimž se musí osoba po ztrátě zraku naučit. Čím dříve je zvládne, tím dříve a lépe se zařadí do sociálního dění a mnohdy i do pracovního procesu. Učení se těmto i jiným dovednostem připravuje samo o sobě danému jedinci množství frustrací, obtíže a nezdary společně s psychickými následky danými ztrátou zraku a následným "šokem" a mnohdy přetrvávající depresí způsobují u většiny těchto jedinců dlouhodobý chronický stres se všemi jeho negativními následky.

Další oblastí výrazných změn a výkyvů jsou emoce, kde postupně zaznamenáváme vcelku zákonitou řadu proměn, které se vztahují k jednotlivým fázím, jež následují po ztrátě zraku a o nichž by bylo na místě se nyní zmínit.

Pokud posuzujeme stav osleplé osoby, musíme rozlišit, zda se nalézá ve fázi bezprostředně po ztrátě zraku nebo zda jde o fázi pozdější, jež následuje až po určité adaptaci (přizpůsobení se) na nový stav.

Doc. Souček (1992, str. 75 - 80), který sám ztratil zrak v pozdějším věku svého života, rozděluje období po ztrátě zraku na dvě fáze:

1. Krize - je charakterizována jako období bezprostředně navazující na ztrátu zraku a projevuje se různě u lidí s rozličnou osobnostní strukturou. I doba trvání je značně individuální. Dokladem toho, že v období krize je nejvíce ohrožena psychická stabilita i duševní zdraví, je výše citovaným autorem uváděná kazuistika, v níž je zmínka o tři léta trvající krizi u osoby, jež ztratila zrak. Tato vleklá psychická krize byla doprovázena hlubokým duševním otřesem a následnou psychickou poruchou. Intenzita a trvání krize záleží také na tom, zda ke ztrátě zraku došlo náhle a nečekaně (vlivem úrazu) nebo zda šlo např. o průvodní jev diabetes mellitus, takže dotyčná osoba mohla být na ztrátu zraku dlouhodoběji a cíleně připravována.

Po oslepnutí nastupuje bezprostřední šok, jenž je doprovázen pocitem hrůzy a naprostého zoufalství. Ve výpovědích postižených je tato situace charakterizována jako "prudký úder", "jízda do tunelu",zasypání zemí" apod. Emocionální bouře - bezprostředně po oslepnutí - se vyznačuje bezvýchodným zmatkem, převládá strach a úzkost. Tyto city vedou k téměř naprosté inhibici myšlení a negování všeho, co postiženého dříve těšilo. K tomuto prudkému otřesu přistupují též odpovídající fyziologické příznaky. Adaptace začíná velmi pozvolna prvními kroky a prvními pohyby směřujícími k věcem a narušujícími "tu neproniknutelnou stěnu, která je roztažena do nekonečna a postrádá strukturovanost a jakékoliv diferencující znaky". Začíná tedy probíhat kognitivní adaptace - učení, v němž postižený rekonstruuje svět, aby se v něm vyznal, aby v něm mohl žít a pracovat, odpočívat i užívat zábavy. Za tímto účelem musí ovšem mobilizovat svou vůli, což bývá v této fázi značně obtížné. Někteří nevidomí hovoří ve spojitostí s touto fází o "ochrnutí vůle", "zamrznutí v děsu" apod. Tato forma adaptace však nestačí a musí dojít i k adaptaci citové a vztahové - po oslepnutí nastává citová bouře s dominantou úzkosti, strachu, nejistoty, zmatku, apatie a s těmito emocemi se pojí různé děsivé představy a často též suicidální myšlenky. Nevidomý nyní potřebuje nabýt pocitu jistoty a bezpečí. Takže po celkovém uklidnění nastává zpravidla oživení většiny dřívějších citových vztahů. V tomto ohledu jde také o vztah k sobě.

2. Uklidnění - pocit jistoty a bezpečí se vrací pozvolna. Důležitou roli v tomto ohledu sehrává sociální prostředí. To může napomáhat v kognitivní i emoční adaptaci postiženého nebo jej na druhé straně může negativně motivovat a vést ho k přijetí role neschopného a nesamostatného jedince. Nyní se dostavuje déletrvající uklidnění, mizí deprese a objevují se záblesky naděje. Projevy bolesti, lítosti a smutku jsou mírnější a intervaly mezi nimi se prodlužují. U většiny v dospělosti osleplých však pocity lítosti a smutku nad ztrátou zraku ze života nevymizí nikdy úplně.

Na adaptaci postiženého však mají značný vliv postoje, a to jak jeho osobní postoje k vadě, ke stejně postiženým i ke světu nepostižených, tak také opačně (zejména postoje intaktních blízkých osob a jejich pohled na slepotu i nevidomé). S těmito postoji pak úzce souvisí pojem "akceptace vady" i jeho protipól "non-akceptace vady", které jsou vymezeny následovně:
Akceptace zrakové vady - vztah a postoj člověka k tomu, co znamená úplná nebo částečná ztráta zraku......Pozitivně lze akceptaci zrakové vady definovat jako poznání, uznání a optimální uskutečňování všech životních možností (včetně omezení), které přináší zraková ztráta. Opak, tj. tzv. non-akceptaci zrakové vady, lze naproti tomu určit jako neuznávání a neuskutečňování těch životních možností, příležitostí a omezení, které jsou se ztrátou zraku spojené. (Čálek, 1990, str. 13)

Míra akceptace vady je mnohdy opomíjena odbornými pracovníky, kteří přicházejí do kontaktu s osobou, jež ztratila zrak v dospělosti, a zapomínají, že určitá úroveň akceptace vady je výchozím momentem, bez něhož nebude provádění sociální rehabilitace u postižené osoby završeno úspěchem. Je třeba si uvědomit, že non-akceptace je aktivní obranou ze strany postiženého. Odmítá respektovat skutečný stav věcí a zařídit se podle něj. Non-akceptace může mít řadu podob. Jednou z nich je tzv. popírání (denial) zrakové vady a jejich důsledků. Např. muž, který postupně ztrácí zrak, popírá, že by již měl používat bílou hůl, chodí po ulici bez ní a budí přitom dojem, jako by byl pod vlivem alkoholu. Na místě je také otázka, z čeho vyplývá výše popsaná neochota vyrovnat se se zrakovou vadou a jejími důsledky?

V podstatě existují dva zdroje tohoto odporu: na jedné straně je to velice nízké hodnocení osob, postižených zrakovou vadou ze strany vidících lidí, na druhé straně je to zvýšená namáhavost a snížená účinnost, ba dokonce nemožnost provádět určité činnosti bez možnosti používat zrak. Jak ukazují naše zkušenosti a především zkušenosti samotných nevidomých, jsou problémy spojené s nízkým společenským hodnocením nevidomých daleko závažnější. Negativně ovlivňují jejich sebepojetí a zvyšují míru jejich stresů. Nadto se mnozí brání přijmout roli méně hodnotného jedince a učit se dovednostem (bodové písmo, orientace za pomocí bílé hole atd.), jež jsou s takovou roli spjaty. Výrazně se zde uplatňují též předsudky vůči slepotě a samotným nevidomým, které mnozí z nich přijímají za vlastní a ztotožňují se s těmito předsudky. Non-akceptace vady bývá s množstvím rozličných předsudků často úzce spojena. (Čálek, 1990, str.13, 14)

S mírou akceptace vady pak souvisí i motivovanost osleplého jedince k dosahování vyšší úrovně specifických dovedností a tím i vyšší kvality jeho života, což může mít opětovný motivační význam k dosahování ještě vyšší úrovně dovedností. Jinými motivačními činiteli mohou být jedinci nebo sociální skupiny, které působí rozličným způsobem na postiženého. Sociální prostředí může podpořit akceptaci z dvojího hlediska. Jednak poskytuje různé informace, jež podporují rozvoj všestranné orientace a na druhé straně jej stimuluje emočně a pomáhá mu udržovat dosavadní a rozvíjet nové sociální vztahy. Významnou roli sehrává v tomto ohledu především rodina postiženého. Ta však často brzdí psychorehabilitační proces a maří jeho výsledky, a to především proto, že není schopna dosti rychle akceptovat vadu svého člena. A tak se někdy stává, že to, co si postižený v rámci rehabilitace pracně osvojil, jej rodina svým přístupem opět "odnaučí", a tak u něj pozvolna vypěstuje fenomén "naučené bezmocnosti", jenž má zpětný negativní dopad na sebejistotu, sebedůvěru, sebehodnocení a sebevědomí defektní osoby. Formy a citové ladění "nátlaku" ze strany rodiny jsou různé a vzájemně se prolínají. Může se jednat o soucit, pocit viny, strach o postiženého člena rodiny, stud před okolím aj. Na druhé straně by to měla být právě rodina, která dodá svému osleplému členovi morální a praktickou podporu, již bude potřebovat, aby mohl čelit častým neporozuměním ze strany cizích lidí i anonymní veřejnosti. Proto usilujeme, aby do sféry odborného psychorehabilitačního a sociálně rehabilitačního působení byli zahrnuti i rodinní příslušníci klienta, se kterými udržuje blízké vztahy. Určité nové možnosti a příležitosti k tomu otevírá trend přinášet rehabilitaci do místa bydliště postiženého klienta. Je však nutno říci, že se dosud takto pojaté ovlivňování rodinných příslušníků nevžilo a že jsme teprve na počátku tohoto snažení. K tomu je nutné propracovat speciální formy rodinné, systémové a systemické terapie. Uvědomujeme si, že právě blízcí rodinní příslušníci mohou výrazně podpořit nebo na druhé straně oslabit duševní zdraví svého člena, který aktuálně ztratil zrak.
(Čálek, 1990, str. 14, 15)

Výrazně mohou též pomoci pracovníci speciálních služeb pro zrakově postižené. Zmíním se jen o těch službách, které mají úzký vztah k psychologické stránce zmiňovaného problému.

Nejrozvinutější a nejpropracovanější službou tohoto druhu je Tyfloservis, jež působí jako speciální středisko sociálně rehabilitačních služeb pro těžce zrakově postižené při Sjednocené organizaci nevidomých a slabozrakých. Zabývá se aktivně prováděním psychologické a sociální rehabilitace dospělých zrakově postižených osob. Většinu klientů Tyfloservisu tvoří jedinci, kteří oslepli v dospělosti nebo kterým ztráta zraku hrozí. K pracovní náplni zaměstnanců patří: Mimo Tyfloservisu, který působí po celém území České republiky, je možno se v Praze obracet na psychologickou poradnu pro pomoc zrakově postiženým a jejich rodinám, v níž pracuje nevidomý psycholog PhDr. O. Čálek.

Míra adaptace na vadu a její akceptace se dá zkoumat srovnáním osobnostních a sociálních proměnných klienta před oslepnutím a po něm. Pro hlubší analýzu zkoumaných dat se však více než kvantitativní srovnání osvědčily kvalitativní (případové) studie. Ve výzkumné strategii volíme zpočátku pozorování a metodu volného rozhovoru, který posléze doplníme rozhovorem strukturovaným nebo dotazníkem. Doc. Souček spolu s Dr. Čálkem zjistili tři základní vlastnosti, které napomohly zdravé adaptaci na vadu. Jsou to: vztah k životu, schopnost přijímat a projevovat lásku, a vztah k vlastnímu já. Podstata těchto vlastností sice tkví v celkovém založení osobnosti, ale sociální prostředí je může dosti výrazně formovat. Vědomi si této skutečnosti, posilujeme výše uvedené vlastnosti u našich osleplých klientů.

Závěr
V tomto pojednání jsme chtěli naznačit, jak naléhavou situací je pro život jedince ztráta zraku v jeho dospělém věku a co se dá v současnosti činit pro to, aby si i za těchto okolností mohl uchovat duševní zdraví a aby po odeznění krize byl schopen využít a dále rozvíjet své psychické i fyzické potenciály. Nesporný význam v tomto ohledu sehrávají rodinní příslušníci a rehabilitační pracovníci. Tito pracovníci bývají zpravidla empatičtí a kongruentní a snaží se postupovat systémově (zahrnují do svého působení rodinné příslušníky klienta nebo jeho "nosné sociální zázemí"). V poslední době se také více zaměřujeme na rozvoj hodnotové orientace našich klientů a společné hledání jejich životního smyslu. Zdaleka ještě nemůžeme říci, že jsme vykonali vše pro ty, kteří ztratili zrak v dospělosti, ale první výrazné a nezvratné kroky na této cestě již byly uskutečněny. Literatura
  1. Ahlheim, K. H. a kol.: Schüler Duden - die Psychologie (Ein Fachlexikon für die Schule). Bibliographisches Institut Mannheim / Wien / Zürich, Dudenverlag 1981
  2. Čálek, O.: Akceptace vady u zrakově postižených a u jejich rodin. in Tyflologické listy 1990/1-2, Zora Praha 1990
  3. Čálek, O., Holubář, Z., Cerha, J.: Vývoj osobnosti zrakově těžce postiženého. Společnost nevidomých a slabozrakých v ČR, Achát, Praha 1992
  4. Čálek, O.: Ústní sdělení. 1993
  5. Honzák, R., Novotná, V.: Krize v životě, život v krizi. Road, Praha 1994
  6. Jesenský, J.: Tyflologické minimum a základy komplexního zabezpečení zrakově postižených (učební text ústřední školy Svazu invalidů). FV SI, Praha 1988
  7. Jobánková, M. a kol.: Vybrané problémy psychologie zdravotnické činnosti. Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví v Brně, Brno 1992
  8. Kolín, J. a kol.: Oftalmologie praktického lékaře. Univerzita Karlova, Praha 1994
  9. Křivohlavý, J.: Jak zvládat stres. Grada Avicenum, Praha 1994
  10. Křivohlavý, J.: Rozhovor lékaře s pacientem. Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví v Brně, Brno 1995
  11. Narciss, G. A.: Lexikon für jedermann MEDIZIN. Parkland Verlag Gmbh, Stuttgart 1990]
  12. Reber, A. S.: Dictionary of psychology. Penguin books, Clays Ltd, St Ives plc 1985
  13. Souček, J.: Psychický stav po oslepnutí, in Z rukopisného odkazu J. Součka. Společnost nevidomých a slabozrakých v ČR, Praha 1992
  14. Sovák, M.: Nárys speciální pedagogiky. SPN, Praha 1980


OBSAH  NÁSLEDUJÍCÍ KAPITOLA


[Domů | Zpět]
Náměty a připomínky zasílejte na: web@braillnet.cz
Copyright © 1995 - 1999 SONS