Stále více se na ulicích setkáváme s lidmi, kteří mají v ruce bílou hůl, s nevidomými a slabozrakými. Většinou se pohybují samostatně, jen někteří mají doprovod slepeckých vodicích psů. Co tito plnoprávní uživatelé komunikací potřebují a jak mají úpravy na komunikacích pro ně vypadat? Nejdůležitější odpovědi na tyto otázky by chtěl dát veřejnosti i tento článek.
Základem samostatného pohybu a orientace nevidomého slabozrakého je technika dlouhé bílé hole. Této technice s přesnými pravidly se nevidomí učí v rámci sociální rehabilitace. Pro využití techniky dlouhé bílé hole je nutný dostatek hmatných orientačních bodů a znaků na komunikacích a plochách, po kterých se nevidomý pohybuje. Doplňujícími informacemi jsou informace akustické. Akustické informace jsou ale základní tehdy, jedná-li se o proměnnou situaci, například při přecházení vozovky.
Základní úlohou hmatných prvků je především vymezení hranice mezi bezpečným a nebezpečným nebo nepřístupným prostorem.
Na rozhraní zmíněných prostorů se zřizují varovné a bezpečnostní pásy. Pro cílené usměrňování chůze nevidomého a předávání informací o zajímavých místech se především využívá přirozeného uspořádání prostoru s dostatečným množstvím hmatných orientačních bodů a znaků. Základními prvky využívanými pro přirozené vedení nevidomého jsou stěny domů, obrubníky trávníku, podezdívky plotů, květinová rabátka a pod. Obrubník chodníku směrem do vozovky nikdy nesmí být vodicí linií. Tam, kde je orientačních bodů nedostatek nebo je třeba přesnějšího vedení, se zřizují signální pásy a umělé vodicí linie. Šíře varovného pásu je v exteriéru 0,4 m, šíře signálního pásu 0,8 až 1,0 m. Dvojnásobný rozdíl v šířce umožňuje nevidomému rozeznat účel pásu. Hmatný signální pás může být nahrazen obrubníkem, který je zarážkou pro bílou hůl a tím nevidomého směrově vede.
Umělé vodicí linie jsou na komunikacích a plochách v exteriéru spíše výjimkou a jejich použití se omezuje na velká prostranství, náměstí či obchodní ulice (zde je přirozené vodicí linie - stěn domů - využito pro obchodní činnost). Větší využití umělých vodicích linií je v dopravních stavbách, například na nástupištích.
Mimořádně důležité je zřizování signálních pásů u pěších přechodů. Tady signální pás určuje nevidomému směr přecházení. Zvláštními případem signálního pásu se sloučenou funkcí varovnou je oddělení cyklistické stezky od chodníku pro pěší a vymezení zóny bezpečného pohybu v obytných ulicích. Pro řešení signálních pásů platí tyto hlavní zásady: vedení signálního pásu přes celou šířku pěší komunikace a jeho ukončení u přirozené vodicí linie (například u stěny domu, obrubníku trávníku), vedení pásu pokud možno beze změny směru, provádění změny směru pásu přednostně v pravém úhlu. Dodržování těchto zásad je velmi důležité a jejich nedbání je mnohdy důvodem závažných chyb v realizaci a tím i vzniku nebezpečných situací pro nevidomého.
Pro zhotovování varovných a signálních pásů se používá slepecká dlažba s výstupky tvaru komolého kužele, výchozím materiálem může být beton nebo umělý kámen. Slepecká dlažba s nepravidelnými výstupky se používá ve styku s mozaikou, pás je nutné lemovat hladkou plochou. Pro umělé vodicí linie se používá dlažba s podélnými drážkami.
