Časopis ZORA, číslo 11/2001


Obsah:






** Zmatky nejen kolem násilí **

Když jsem se začal systematičtěji zajímat o podmínky nevidomých k životu, vzpomínám si, kolik věcí mě tehdy překvapilo. A ostatně dodnes překvapuje; tak například fakt, že jen nepatrný zlomek nevidomých ve svém každodenním životě využívá služeb asistenta či asistentky, téměř nikdo nechodí na pravidelné lékařské kontroly s ušima a málokdo spolehlivě rozezná křik sojky od prozpěvování kosa. Naopak se skoro každý "dívá" na televizi, navštívil jednou či párkrát Matějskou pouť a velké oblibě se těší cestování vlakem. Zvláštní...
Ovšem od té doby jsem leccos pochopil, třeba že nalézt si asistenta či asistentku není jen tak, přestože v současném státním sociálním systému máte nárok skoro na vše, ale právě na to základní ne, úzkostlivá péče o sluch může vést k přecitlivělosti (stejně jako úzkostlivé vyhýbání se zimě vede časem k zimomřivosti) a kromě zpívání ptáků je toho ještě tolik ke slyšení! Chápu už také, že při sledování televize jsou nejoblíbenější dokumentární a zpravodajské pořady, a i přesto, že nemohu najít žádný racionální důvod na oblibě Matějské pouti a projíždění vlakem, k něčemu se vám přece přiznám; zrovna tuhle jsem si říkal, že bych měl na "Matěje" zase jednou zajít - a vlakem jezdím taky docela rád.
Ale jedna věc mi přece spát nedá. Žijeme v době, o níž je moderní říkat, že nahrává lumpům, podvodníkům a tunelářům. Nemohu se k tomu kompetentně vyjádřit, neboť lumpa na první pohled nikdy nepoznám, s vodníkama (natož PODvodníkama!) se zásadně nestýkám a v tunelu si portmonku s výplatou raději přidržím. Přesto na tom asi něco bude, vždyť v masmédiích se nemluví o ničem jiném. V tom případě mě ovšem znepokojuje, jak snadným cílem je pro všechnu tu lůzu a chátru nevidomý člověk, jak snadnou kořistí mohou být jeho peníze, mobil, doklady či prošívaná zimní bunda.
Přesto se zdá, že tento typ násilí není zase až tak běžný, ale opravdu není? Co když je to třeba tak jako u znásilněných žen, které se stydí svou "nehodu" přiznat? Řeknete si, proč by se měl člověk za něco takového stydět? Ovšem nenechte se mýlit, ani nevidomému nemusí být vždy příjemné, jestliže je nucen veřejně deklarovat, jak snadným cílem byl pro vysmátou partičku adolescentů či zamindrákovaného nýmanda řešícího si svůj problém buzerováním bezbranných.
Ačkoliv nejsem psycholog, myslím, že jeden psychologický aspekt tu může vysledovat i naprostý laik. Přiznejme si, že je nám jaksi žinantní obrat pětileté dítě na ulici o jeho hračku a dívat se pak, jak si s ní hraje naše Zuzanka. Když už budu chtít tímto ne zcela tradičním způsobem svou Zuzanku obdarovat, půjdu do krámu, obhlédnu terén, vyberu takovou, která se mi pohodlně vejde do kapsy a pokusím se ji pronést nepozorovaně ven. Při pohledu na hrající si dítě mě pak může hřát vědomí, že ani zazobaný kapitalista se všemi svými kamerami a elektronickými brankami (prodávající ostatně hračky pro děti za nekřesťanské ceny) nebyl dostatečně dlouhý na můj smysl pro šikovnost. A za to přece není třeba se stydět, no ne?! Ve středověku dokonce při soubojích, jimiž se řešila čest dotčeného a právo udavače na své tvrzení, panovala až hysterická snaha o rovné podmínky - stejné pistole, stejný meč, sekundanty v případě nutnosti dodá protivník a žádná zákeřnost, sejdeme se pěkně přesně v šest na Špitálském poli, kde nás nebude nikdo rušit.
Tvrdím, že něco z této čestnosti našich předků zůstalo (snad) i v nás, že přirozenější přece jen je nevidomému spíše pomoci, než mu od čehosi odpomoci. Okrást nevidomého je křiklavé, znepokojivě nestydaté, dokonce bych se odvážil tvrdit, že "konsenzuálně nemorální", protože co je opravdu NEMORÁLNÍ, na tom se obvykle lidé v počtu vyšším jak jeden neshodnou.
Svět by byl ale příliš černobílý a fádní, kdyby bylo všechno tak snadné. Proto se najdou tací, kteří nás donutí o těchto věcech minimálně přemýšlet, sednout k počítači a napsat tento či podobný článek. Co si totiž myslet o situacích, kdy k nevidomé telefonující dívce přistoupí prostě "někdo", mlčky jí vytáhne telefonní kartu z automatu a poté se nevzrušeně, klidně a spořádaně odporoučí? A co si myslet o muži, který vyhrožuje nevidomému blížícímu se s bílou holí k jeho na chodníku zaparkovanému autu, že doslova "uvidí", jestliže se jeho plechového miláčka byť jen lehce dotkne? To jsou naprosto reálné historky, konkrétně tyto dvě se staly lidem mně velmi blízkým, historky, které jsou jakoby z jiného světa, které se dají spíše jen vyprávět než podnikat cokoliv pro to, aby k nim pokud možno nedocházelo.
Představte si nevidomou oběť takové situace u policejního výslechu: Dotaz: "Kolik impulsů vám v okamžiku odcizení zbývalo na kartě?" Odpověď: "Nevím, na displej telefonního automatu nevidím." Dotaz: "Jak karta vypadala?" Odpověď: "Nevím, kartu si nemohu prohlédnout..." Dotaz? "A jak tedy alespoň vypadal ten člověk, který vám kartu uzmul?" Odpověď: "Byl z něho cítit kouř..." Dotaz: "Muž? Žena?" Odpověď: "Parfém jsem necítila..." Dotaz: "A vy, pane, jaké to bylo auto, barva, typ, poznávací značka?" Odpověď: "Myslím, že na to vám uspokojivě odpovědět nedokážu..." Dotaz: "A podle čeho tedy máme pachatele hledat, aha?"
Zřejmě by to příliš nikam nevedlo, proto se podobné historky udržují mezi nevidomými spíše jako jistý "folklór" a na policii jde dotčený, až když mu definitivně prasknou nervy.
Přesně před rokem jsem dosti nepochopitelným způsobem přišel na autobusovém nádraží v Brně o všechny doklady, ovšem nepřejte si slyšet, co jsem si na svou adresu musel vyslechnout v okamžiku, kdy jsem se na policejní stanici ve vteřině nedokázal jednoznačně rozhodnout, zda jsem doklady ztratil nebo mi je někdo ukradl. Když jsem při sametové revoluci rozdával po Praze tehdy ještě protistátní letáky, radil mi jeden přítel, abych při případném zatčení na vše odpovídal, že "si nepamatuji", že je to tak nejbezpečnější a nikdo mi nemůže nic dokázat. Tady jsem to ovšem použít nemohl, nemohl jsem si dost dobře "nepamatovat", zda mi někdo doklady ukradl nebo jsem je ztratil. Policista pro mé váhání neměl pochopení, tak jsem se rozhodl čistě ekonomicky; krádež je zdarma, ztráta je za padesát.
"Ukradl," povídám. "A jak to víte?" na to on. "A jak mám vědět, že jsem je ztratil?" povídám opět já.
Má snaha o skutečně pravdivé vylíčení situace mu zjevně neimponovala, neumím si proto už vůbec představit, že bych se podobnému "orgánu" snažil vysvětlit, že ačkoliv jsem s oním mužem mluvil, téměř se ho dotýkal, telefonní kartu jsem nosil měsíc u sebe a považuji se za průměrně inteligentního jedince, přesto nevím jak dotyčný vypadal, co měl na sobě, zda byl jeho úsměv křivý či potměšilý, zda byla karta žlutá či zelená - a vůbec, jak to, že si na své věci nedávám pozor, když nevidím?!
Na druhou stranu bych nerad, aby vznikl mylný dojem, že nevidomý člověk nikdy netuší, zda je to či ono hnědé nebo červené, co na sobě nosí jeho přátelé a kolik mu, alespoň přibližně, zbývá impulsů na telefonní kartě. Pochopitelně, že to obvykle ví, nežije ve vzduchoprázdnu, koneckonců už na začátku tohoto příspěvku jsem se zmínil o tom, kolik nevidomých sleduje televizi; že ji nevidí ještě neznamená, že ji ani neslyší. Že nevidí barvu své košile neznamená, že neví, jaká košile je. Ale i když vidíte dobře, jste občas přistiženi při naprosto fatálních nevědomostech, ostatně opět posloužím dvěma skutečnými historkami ze svého života.
Kdysi jsem se před svými přáteli odvážil tvrdit, že "cosi", nepamatuji se už přesně co, znám JAKO SVÉ BOTY. Chvilku na to jsem ucítil zezadu nepříjemný tah v krční páteři, to jak se mi kdosi snažil násilím zvednout hlavu, volaje: "Nedívej se dolů a podrobně nám zkus své boty popsat!" Jistě, barvu jsem dohromady dal, s typem tkaniček a počtem otvorů na ně to už bylo o poznání horší.
Ještě zdaleka tristnější případ se mi ovšem stal o pár let později na nádraží v Teplicích v Čechách, kde jsem, ačkoliv se mi to obvykle nestává, zapomněl kód od svého zavazadlového sejfu, přitom můj vlak už brzdil ve stanici. Pádil jsem do nádražní kanceláře a vychrlil na tamní zřízenkyni svůj problém. Obratem jsem obdržel jakýsi formulář, jež bylo třeba vyplnit, podepsat, ověřit - a mohlo se jet. Mohlo, ovšem pochopitelně nikoliv tímto vlakem.
"Prosím vás," povídám, "můj vlak už je tady... Nešlo by to nějak rychleji?" Zřízenkyně se chápavě usmála nad mou bezradností a dala mi poslední šanci: "Dobrá, tak mi tu tašku alespoň popište. Jakou měla barvu?" Bůh mě netrestej, ale já opravdu nebyl schopen verbálně popsat barvu svého zavazadla. Když z toho vylezlo cosi jako kafebraundozelena, nechal jsem toho a vyhrkl, že na boku měla nápis "Czechoslovakia". To mě tehdy zachránilo, jinak bych možná dodnes "seděl" za pokus krádeže na spolucestujícím.
Později (už jako nevidomý)jsem udělal pozoruhodnou zkušenost, totiž že dva vidící lidé jsou schopni popsat mi barvu konkrétní věci tak přesně, že má případný "corpus delicti" barvy vlastně tři; první, kterou mi popsal jeden, druhou, kterou mi popsal druhý a třetí, kterou jsem si z toho zmatku snažil vytvořit a představit sám. Chápu to, vždyť i na mé historce s uzamčeným zavazadlem je cosi objektivního, neboť jsem poté tašku předložil k "ohledání" svým naprosto nezaujatým přátelům, a budiž k mé cti řečeno, že jsme se při snaze rozumně a srozumitelně formulovat její barvu vskutku hodně zasmáli. Řada věcí barvu prostě nemá, i když se zdá, že jo. Zmatky v tom mají i vidící, natož pak nevidomí, že?

Radek Seifert



** Odešel varhaník evropské úrovně **

Oldřich Nyklíček přišel na svět v podkrkonošské Úpici 19.června 1917 a oči měl od narození poškozené. Sudičky mu však daly do vínku absolutní hudební sluch, nevšední hudební nadání, paměť na melodie a usilovnost v učení.
První harmoniku dostal ve čtyřech letech. V sedmi si vyrazil levé oko nárazem o ostrou kliku. Otec ho zavezl do pražské Všeobecné nemocnice na Karlově náměstí, ale ani tam se od narození nevidící oko nepodařilo zachránit. Na pravé oko sice s obtížemi, ale přece jen rozeznával písmena.
Když mu bylo dvanáct let, přišel do školy v Praze na Hradčanech. V prvém roce se učil hře na klavír a housle, v druhém přidal lesní roh, ve čtvrtém varhany a kontrabas i sólový zpěv.
Všechno zvládal tak, že ještě jako žák hrával v pražských kostelích u sv.Jakuba i Tomáše, u sv.Mikuláše, v Loretě i ve Strahovském klášteře a u Dominikánů ve Vysočanech. Vyučil se také ladičem pian.
V roce 1941 Oldřich opouští hradčanský ústav a vrací se do rodné Úpice, hraje v kostele ve Svatoňovicích. Během posledních válečných Vánoc se Oldřich vypravil do Hradce Králové. Chtěl si na Štěpána poslechnout tamějšího varhaníka.
Během leteckého poplachu v krytu poznal svou budoucí manželku. Moc dlouho se nerozmýšleli - už v únoru 1945 se konala svatba. Bydleli v podkrkonošské Rtyni v chaloupce, on hrál nejen v místním kostele, ale i ve Svatoňovicích, v Úpici a v Kostelci. Navzdory špatnému zraku všude chodil sám, neboť autobusy tehdy ještě nejezdily.
V říjnu 1945 dostali manželé lepší byt a narodil se jim syn. Porod byl těžký a manželka dlouho ležela. Oldřich proto musel přerušit výuku svých mnoha žáků, které vzdělával ve hře na různé hudební nástroje, aby se mohl věnovat převážně vlastní rodině.
O jeho nevšedním varhanickém umění se dozvěděl i tehdejší farář ve Vrchlabí. Nabídl mu nejen zaměstnání, ale i ubytování na faře. Oldřich se tam s celou rodinou koncem ledna 1946 přestěhoval a stal se tak prvním poválečným profesionálním českým varhaníkem. V červnu téhož roku dostal byt v domě, který je majetkem města. Tady bydlel do konce svého života. Do kostela to neměl daleko - hrál v něm od ledna 1946 do 30.září 1991.
Vzpomínal, jak za jedno vystoupení v pražských kostelích dostával desetikorunu, když nástupní plat v roce 1946 činil 500 Kčs. Teprve v roce 1953 mu farář platil tisíc korun. Pravdou je, že jako ladič a učitel hudby si vydělal víc. Invalidní důchod dostal až v roce 1965 a to 540 Kčs. Oldřich v tom nebyl výjimkou, což pro většinu dnešních mladých zrakově postižených zní skoro neuvěřitelně. Jeho paní však dovedla skromně hospodařit. Oba se snažili, aby jejich syn, který vidí dobře, získal vzdělání. Když Oldřich ovdověl, syn ho chtěl vzít k sobě. Ale on raději žil sám tam, kde to dobře znal, kde vše mělo své místo.
V roce 1975 se podrobil operaci, ale po půl roce nastal kolaps; od té doby byl prakticky nevidomý.
Dříve působil i ve výboru místní organizace Svazu invalidů, ale pro pokročilý věk se po první mozkové příhodě přestal aktivně angažovat. Odebíral i ZORU v bodovém písmu, ale vnímání hmatem se mu zhoršilo a po druhé mozkové příhodě mu čtení přestalo vyhovovat.
Do té doby ještě vyučoval převážně hře na klavír a housle, neboť na varhany nebylo kde cvičit. Potřetí prodělal mozkovou příhodu a když se vrátil z nemocnice, pobyl asi týden v rodině svého syna. Brzy ale chtěl do svého, tam kde to přesně znal.
Po založení místní odbočky SONS ho několikrát navštívil předseda a zajistil pro něho odebírání ZORY na kazetách a jiné zvukové časopisy a přílohy ZORY. Do poslední chvíle se živě zajímal o dění u nás i ve světě. Měl své oblíbené pořady v rozhlase, které pravidelně sledoval. Na prvním místě samozřejmě varhaní koncerty.
Přestože tvrdil, že je rád sám a návštěvy nečeká, těšilo ho, když za ním přátelé z místní odbočky SONS přišli. Rád vzpomínal, jak hrával na různé nástroje v místní kapele. Někdy také skončili ráno v šest a o sedmé už zasedl v kostele za registry varhan.
Měl absolutní sluch a rozeznal sebemenší nepřesnost v přednesu. Díky nevšední hudební paměti dokázal po jednom vyslechnutí melodii zopakovat. Většinu skladeb, které kdy hrál, se naučil nazpaměť. Věřil, že když se mu zlepší pohyblivost rukou, dokázal by i ledacos zahrát. Moderním elektronickým nástrojům nepřišel na chuť, stejně jako moderním skladbám populární hudby. Tvrdil, že málokterá má dynamiku, že zvuky duní stále stejně silně a jen zdůrazňují rytmus, a melodie v hluku zaniká.
Součástí jeho světa byl samozřejmě radiomagnetofon, na němž si občas nahrával něco z toho, co ho zajímalo. Nejvíc pochopitelně sledoval varhaní koncerty.
Oldřich byl jedním z těch, kteří se umějí radovat z každého dne, který jim osud dopřál. Odešel tiše, zapomenut mnohými, kterým svým bravurním přednesem pořádal při normálních bohoslužbách překrásné a nezapomenutelné koncerty.
Opustil nás tiše, tak jako žil, 29.dubna 2001.

Jaromír Kavka



** Naše Velikonoce **

Copak jste dělali o Velikonocích? My jsme se bavili přímo báječně.
V Bezručově údolí u Chomutova se o Velikonocích sjeli vodicí psi - přirozeně se svými držiteli a patřičným doprovodem. Pořadatelce Iloně Vobrové jsme připravili několik horkých chvil, protože počítala nanejvýš s deseti účastníky, a ono se nás nakonec sjelo skoro dvakrát tolik. Přijeli členové Klubu držitelů vodicích psů nejen ze severozápadu, ale také Pražáci, manželé Holíkovi z Českých Budějovic a Petr Brožek dokonce až z Kyjova. Petra jsme uvítali zvlášť srdečně, protože aby se mezi nás dostal, musel vyjet z domova ve tři ráno a do Chomutova dorazil v sedm večer. Když jsme se v pondělí loučili, prohlásil, že to za to stálo.
Ptáte se, cože jsme dělali tak zajímavého? Inu bavili jsme se. V sobotu večer zapěla a zahrála Monika Kyselová. Potom se po sousedsku jedlo, pilo, tančilo a zpívalo do pozdních hodin. Podle návrhu Ilony Vobrové každý účastník přivezl něco na pomlázku s psím motivem. V neděli ráno jsme tedy obdivovali a hodnotili.
Sešly se nám vskutku zajímavé exponáty. Například pštrosí vejce pomalované pejsky, štrikovaný pes s rolničkami, vaječná panenka a podobně. Nejvyšší uznání pochopitelně získal vaječný vodicí pes toužebně hledící na věnec vaječných buřtů.
Večer jsme to všechno vydražili. Tedy - to byla dražba! Luboš Klejna, který se laskavě ujal licitace, zaručeně ještě dva dny po Velikonocích chraptěl. Vzrušeně přihazovali nejen členové klubu, ale i místní hosté. Když se k nám připojili přítomní turisté z Německa, aukce dostala dokonce mezinárodní šmrnc. Procentově jsme byli stejně úspěšní (ne-li lepší) jako jistá aukce v Londýně, kde se před lety prodal jeden impresionistický obraz za sedmdesát milionů dolarů. Náš "fenomenální" výtěžek samozřejmě připadl Klubu držitelů vodicích psů.
Po takové "slezině" se člověk docela těší na letní soustředění. Tam se ovšem bude tvrdě pracovat, ale stejně jsem zvědavá, co si pro nás paní předsedkyně vymyslí příště.

ing. Veronika Hončová



** Malé měsíční zauvažování červnové, aneb Hned po hokeji třešně? **

Fandili jste také? Neříkejte, že aspoň trošku ne. Našli se i "odpadlíci", naštěstí nejsme všichni tak uniformní. Rozhlasové stanice - v rozhodujících momnentech jsem se nepřesvědčila - nabízely předem oznámený program a jistě se našli tací, které ani tohle všenárodní bláznění nepřipravilo o krásný zážitek z vážné hudby, řekněme na Vltavě.
Zas jednou mohu posloužit moudrem z rádia. Z debaty jedné redaktorky Radiožurnálu a psychologa dr. Slavomila Hubálka vyplynulo, že tohle fandění je v současnosti jakousi náhražkou náboženství. Svědčí o tom používání např.termínu "svatyně". Pro vás nezasvěcené jde o pouhou branku. Též se někdy ozývá "Hašek je bůůůůůh!", řeč byla i o radostném poklekání před hráči. Inu, znám řadu věřících lidí, kteří se, většinou rozumně, o hokej zajímají a umějí projevit radost, když se "našim hochům" daří. Oné svatyně jsme si samozřejmě také všimli. Proč se pánům reportérům zalíbilo právě tohle slovo, těžko říci. Ráda sdělím, až se někoho z nich zeptám. Že by jim onen prostor mezi tyčkami, silou posunutelnými, připomínal kapličku? Mnoho záhad přináší vývoj té naší řeči.
Mluvím-li zcela vážně, je zbožnění jakéhokoli člověka vždycky nebezpečné, škodlivé pro nekritické obdivovatele i jeho samého.
Tohle mistrovství zkrátka vyvolalo řadu otázek. Ptáme se po vlastenectví a proč nejsme dobří i v jiných činnostech než v hokeji. Nebo ve hře v hockey, jak se říkalo a psalo v dávných počátcích tohoto sportu v Čechách.
A jak prožívá takovou slávu malé město? Inu, řekla bych, že každý po svém. Mnozí sedí doma, ale na náměstí vyjela po rozhodujícím utkání s Finy kolona aut a motorek. Do halasného troubení hulákali pěšáci. Také se trochu bouchalo, snad zbytky munice od Silvestra? Střed náměstí kolem nedávno krásně obnovené radnice byl plný bláznění téměř bezuzdného, i sklo se tříštilo o dláždění. Obcházejíce náměstí, potkali jsme mladíka, již dost podroušeného, který zvlášť oznamoval: "Dámo, jsme mistři světa!"
Co na to říct, než že jsem ráda. A zjistili jsme, že Kde domov můj, ač zpíváno asi pětkrát, se moc neumí. Mladíci prostě instinktivně vědí, že se jde do výšky, ale kam, netuší. Vše tedy končí v disonantním akordu. Že by tedy absolventi Základní umělecké školy a členové pěveckých sborů, dětských i dospělých, fandili doma či poslouchali už zmíněnou vážnou hudbu? Tady je to zkrátka věcí určité části občanstva, kde příliš známých nemáme.
Při utkání se Švédy v sobotu se dva učitelé hudby, můj manžel s kolegou, vraceli vlakem z Prahy. Hokej si pustili z rádia a průvodčí, snad by i zapomněl kontrolovat jízdenky, se několikrát přišel přesvědčit, jak na tom jsme.
Hokej v květnu je už dávno běžný. Vůbec se tyhle časové posloupnosti jaksi pomotaly. Jahody můžete ochutnat třeba už v květnu, hrozny, rajčata, papriky a okurky nám vnikly do jídelníčku pro celý rok. Je otázkou, kolik má takové únorové rajče vitaminů, jak je zdraví prospěšné. Třešně se objevují začátkem června, někdy i trochu dříve. Jednou mi je prodavač v zelenině nabízel v dubnu, trošku jsem se lekla, "ale zavařené," dodal s úsměvem. Tedy aspoň toto ovoce nám zůstane sezonním? To jsem ráda. A nejlépe si natrhat rovnou ze svůdně se sklánějících větví. Loni se nám to povedlo, v mezích možnosti doporučuji.
Nemohu končit jinak než zase čímsi jako národní povědomí. Zůstal nám z té naší zdravé hrdosti opravdu jen hokej? A vážně neumímě i ledacos jiného a pro nedostatečnou propagaci to většina lidí neví? Snad jsou v tom až do nebes vynášení sportovců skryté jakési naše poztrácené národní ambice? Napůl vážně jsem nedávno konstatovala, že si na hokeji léčíme komplexy z Bílé Hory. Nu, ona neblahá nedělní bitva se odehrála příliš dávno, ale řetěz konfiskací, změn k horšímu a k zdánlivě lepšímu či okupací všeho druhu jí tak jako tak začal. Však dvacet sedm českých pánů, v mnoha případech šlechticů ducha, si letos 21.června připomeneme. Bude tomu 380 let, co na Staroměstském náměstí padaly hlavy, sdělovací prostředky nezapomenou, jak lze doufat. V době, kdy toto píši, vysílá stanice Vltava seriál o Janu Jeseniovi.
Veselou připomínkou tedy nekončím. Rozbory toho, co pro nás z neblahých událostí pro pozdější časy vyplývalo a čím mohou oslovit i nás, ponechám odborníkům, jimž je ovšem dobré naslouchat. Zde naposled zmiňuji stanici Vltavu, která se v programové řadě Souvislosti právě věnuje době baroka. Vždy čtvrt hodiny před polednem lze slyšet eseje na různá témata, před sedmou ráno úvahy duchovního obsahu. To není zdaleka vše z pořadů s hlubším ponorem.
Přeji ještě nám všem co nejpříjemnější prázdniny plné zajímavých zážitků, o nichž - snad nebudeme líní - spolučtenářům napíšeme.

Eva Budzáková



** Změny odečitatelných položek u daní z příjmů **

Zákonem č. 492/2000 Sb. došlo k další novelizaci zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Z provedené novely si dovolím upozornit na dvě významné změny, které se týkají jednak zvýšení částek odpočitatelných položek, o které si mohou fyzické osoby snížit základ daně ze svých příjmů, ale také zvýšení slev na dani z příjmů, které mohou uplatnit zaměstnavatelé (bez ohledu na to, zda se jedná o fyzické nebo právnické osoby) v případě, že zaměstnávají osoby se zdravotním postižením.
Základ daně u fyzických osob se sníží o částky: a) 38 040 Kč ročně na poplatníka, b) 23 520 Kč ročně na vyživované dítě žijící v domácnosti s poplatníkem. Přechodný pobyt dítěte mimo domácnost nemá vliv na uplatnění snížení. Jde-li o dítě, které je držitelem průkazu mimořádných výhod III. stupně (ZTP/P), zvyšuje se tato částka na dvojnásobek, c) 21 720 Kč ročně na manželku (manžela) žijící s poplatníkem v domácnosti, pokud nemá vlastní příjmy přesahující za zdaňovací období 38 040 Kč; je-li manželka (manžel) držitelkou průkazu ZTP/P, zvyšuje se částka 21 720 Kč na dvojnásobek. Do vlastního příjmu manželky (manžela) se nezahrnuje zvýšení důchodu pro bezmocnost, dávky státní sociální podpory, dávky a služby sociální péče, státní příspěvky na penzijní připojištění se státním příspěvkem, státní příspěvky podle zákona o stavebním spoření a o státní podpoře stavebnímu spoření a stipendium poskytované studujícím soustavně se připravujícím na budoucí povolání.
U manželů, kteří mají majetek ve společném jmění manželů, se do vlastního příjmu manželky (manžela) nezahrnuje příjem, který plyne druhému z manželů nebo se pro účely daně z příjmů považuje za příjem druhého z manželů, d) 7 140 Kč ročně, pobírá-li poplatník částečný invalidní důchod z důchodového pojištění podle zákona o důchodovém pojištění nebo došlo-li k souběhu nároku na starobní a částečný invalidní důchod, e) 14 280 Kč ročně, pobírá-li poplatník plný invalidní důchod nebo jiný důchod z důchodového pojištění podle zákona o důchodovém pojištění, u něhož jednou z podmínek přiznání je, že je plně invalidní, došlo-li k souběhu nároků na starobní a plný invalidní důchod nebo je poplatník podle zvláštních předpisů plně invalidní, avšak jeho žádost o plný invalidní důchod byla zamítnuta z jiných důvodů než proto, že není plně invalidní, f) 50 040 Kč ročně, je-li poplatník držitelem průkazu ZTP/P, g) 11 400 Kč ročně u poplatníka po dobu, po kterou se soustavně připravuje na budoucí povolání studiem nebo předepsaným výcvikem, a to až do dovršení věku 26 let nebo po dobu prezenční formy studia v doktorském studijním programu, který poskytuje vysokoškolské vzdělání až do dovršení věku 28 let. Dobou soustavné přípravy na budoucí povolání studiem nebo předepsaným výcvikem se rozumí doba uvedená podle zvláštních právních předpisů pro účely státní sociální podpory.

Přijatou novelou došlo také k výraznému zvýšení slev na daních z příjmů, které mohou uplatnit zaměstnavatelé, kteří zaměstnávají zdravotně postižené. Daň se sníží o částku 18 000 Kč za každého zaměstnance se změněnou pracovní schopností a částku 60 000 Kč za každého zaměstnance se změněnou pracovní schopností s těžším zdravotním postižením.
Výše uvedené odečitatelné položky a slevy platí pro zdaňovací období roku 2 000.

JUDr. Pavel Ptáčník



** Opět v Krakovské **

Oznamujeme, že právní poradna pro zrakově postižené působí opět na adrese Praha 1, Krakovská 21, 1.patro. Návštěvní dny: pondělí a úterý 8,30 - 12,00 13,00 - 15,30 hod.
čtvrtek 10,30 - 18,00

Telefon: JUDr. I. Marešová 02/ 21 46 21 36, fax: 02/ 21 46 21 94
e-mail: pravni@braillnet.cz

Pouze ve čtvrtek: JUDr. Bukvářová, tel.: 02/21 46 21 38 (od 14 hod.)

JUDr. Ptáčník, tel.: 02/21 46 21 37 (od 15 hod.)



** Orientační úpravy pro nevidomé na místech přístupných veřejnosti **

(dokončení)

V minulém čísle časopisu ZORA jsem popisoval hmatné prvky, které nevidomým zlepšují orientaci na místech přístupných veřejnosti. Tento článek je volným pokračováním a zaměřuji se v něm na prvky akustické, které mají nejen funkci orientační, ale většinou i funkci informační. Dodatečná instalace prvků akustických je stavebně mnohem jednodušší než dodatečné zřízení prvků hmatných. Především tento fakt ovlivnil to, že akustické prvky jsou již dnes celkem běžně rozšířeny v mnoha městech a proto i jejich funkce jsou zrakově postiženým uživatelům více známy.

Prvky akustické Povelová souprava pro nevidomé
Aby akustické prvky nerušily své okolí celodenně, byla v České republice vyvinuta povelová souprava pro nevidomé. Ta obsahuje vysílač povelů, který má nevidomý u sebe a přijímač povelů, který je součástí akustického majáčku. Vysílač povelů je buď malinká krabička se šesti tlačítky nebo je to kompaktní součást bílé hole, kde jsou tlačítka jen tři a jejich funkce jsou proto zdvojeny. Prostřednictvím této soupravy si nevidomý akustický majáček zapne jen na dobu pro něj nezbytně nutnou. Radiosystém povelové soupravy je dimenzován na maximální vzdálenost 40 metrů. Pro přenos radiosignálu je Českým telekomunikačním úřadem vyhrazena frekvence 86.790 MHz.

Akustický orientační majáček (AOM)
Nejjednodušším a prvně používaným akustickým prvkem byl AOM. Tyto majáčky pouze vydávají akustické trylky. Vstupy z ulice do podchodů se označují trylkem typu "BRLLM". Vstupy do objektů a vstupy k turniketům metra se označují trylkem typu "I-A". Majáčky se umisťují nad střed vstupního prostoru. Akustický trylek se spouští povelem 1 z vysílačky nevidomého.

Digitální hlasový majáček (DHM)
Novějším majáčkem je DHM, který může mít zaznamenané až dvě slovní fráze. První fráze většinou sděluje název objektu a spouští se z vysílačky nevidomého povelem 1. Druhá fráze většinou obsahuje popis objektu nebo popis nějaké trasy a spouští se z vysílačky nevidomého povelem 2.
Specifickým DHM je majáček, který informuje o aktuálním režimu chodu eskalátorů. Pozor! V současné době se tyto fráze přelaďují na povel 2.

Majáček na vozidlech MHD
Dalším typem DHM je majáček na vozidlech MHD. Ten na povel 3 z vysílačky nevidomého sdělí číslo linky a směr. Majáček je umístěn u prvních dveří vozidla, v případě vícevozové soupravy u prvních dveří soupravy. Nevidomý také může povelem 4 uvědomit řidiče o úmyslu nastoupit. Tato funkce je zvláště nutná u vozidel, která jsou vybavena tlačítkem pro místní otevírání dveří. Řidič zde totiž dveře ve stanici pouze odblokuje a cestující si sám tlačítkem na vozidle dveře otevře. V případě, kdy nevidomý povelem 4 řidiče upozorní na úmysl nastoupit, řidič je povinen automaticky otevřít všechny dveře soupravy.
Podobné opatření je u příměstské železniční jednotky řady ČD 471, která je též vybavena tlačítkem pro místní otevírání dveří. Jednotka je turnusová na vybraných osobních vlacích na tratích Praha-Pardubice a Praha Kralupy nad Vltavou.
Druhé dveře od začátku i konce každé jednotky jsou označeny AOM s trylkem typu "I-A", který se spouští povelem 1 z vysílačky nevidomého. Tyto druhé dveře si automaticky otevírá sám nevidomý povelem 4.
První dveře od začátku i konce každé jednotky jsou vybaveny zvedací plošinou a jsou proto určeny pro přednostní nástup a výstup osob pohybujících se na invalidním vozíku. V přepravních špičkách se jednotky spojují do vícevozových souprav.

Akustická signalizace na řízených přechodech
Nejpoužívanějším a nejznámějším akustickým prvkem je akustická signalizace na řízených přechodech. Fáze zelené je návěštěna akustickým signálem o kmitočtu 8 Hz (přibližně 8 tepů za sekundu). Fáze červené je návěštěna akustickým signálem o kmitočtu 1,5 Hz (přibližně 1,5 tepů za sekundu). Z uvedených parametrů vyplývá, že signál "volno" je signalizován přibližně čtyřnásobnou frekvencí oproti signálu "stůj".
Pozor na semafory, kde jsou na jednom stožáru instalovány návěstní signály pro dva různé směry. V tomto případě nevidomý musí zmáčknout tlačítko ve směru přecházení. Tím se potlačí akustické návěštění pro směr, který právě nechce použít.

Petr Novák

Centrum pro odstraňování architektonických bariér



** Buňky řízené tranzistorem **

Vědci z německého Martinsriedu vylepšují přenos napětí mezi buňkami a křemíkem. Oznámil to časopis Nature Biotechnology. To umocní přímé řízení například nervových buněk, od čehož si vědci slibují nebývalé možnosti. Například nevidomí, jejichž nervové buňky v oku jsou ještě intaktní, budou moci znovu získat zrak prostřednictvím fotodiod.



** Senioři dostanou nálepky na hole **

Již druhým rokem probíhá v Praze program "Stop kriminalitě páchané na seniorech a zdravotně postižených". Seniorům a zdravotně postiženým jej nabízí Městská policie hl.m.Prahy (MP). Letos na jeho podporu hodlá magistrát vydat přes 300 000 Kč.
Pomoc nabízejí ochránci veřejného pořádku formou besed, praktických ukázek, přednášek a služeb. "Spolupracujeme samozřejmě i s domovy či kluby důchodců a organizacemi zdravotně postižených. Mezi těmi mohu jmenovat například ÚSP pro nevidomé Palata," vysvětlila Vilma Častová, vedoucí oddělení prevence MP.
Nově zavedenou službou je bezplatná montáž bezpečnostního řetízku na dveře, kterou provede přímo pracovník městské policie. "Stačí se telefonicky domluvit a náš člověk přijde a vše odborně namontuje," řekla Častová.
Specialitou pražských strážníků je pomoc seniorům a handicapovaným lidem přímo v terénu. "Naši strážníci obcházejí parky a další místa setkávání starší generace a po domluvě označí hole či tašky seniorů reflexními páskami či nálepkami pro jejich lepší viditelnost, např. při přecházení ulice," dodala Častová.

bm



** 7. mezinárodní knižní veletrh "Svět knihy 2001" **

Mezinárodní knižní veletrh se konal na Pražském výstavišti ve dnech 11. až 13. května již posedmé.
Stejně jako ty předchozí měl i letošní ročník své téma: literární překlad - cesta národa do světa. Zemí v roli čestného hosta bylo Švýcarsko.
Veletržní dění stálo i letos zato a bylo z čeho vybírat. Proslýchá se, že se veletrhu zúčastnilo na 260 vystavovatelů, bylo zde asi 213 stánků a proběhlo na 150 doprovodných programů.
Vezměme to tedy letem knižním světem. Mezipřistání: a) představení edice "Verše" - nakladatelství Vyšehrad b) Japonsko očima překladatelky, japanoložky Věry Winkelhöferové c) Babylonský večer
Představení nové edice nakladatelství Vyšehrad začalo v pravé poledne za účasti Ludvíka Kundery, překladatele Morgensternova "Palmströma" a Gustava Francla, překladatele Apollinairova "Stínu mé lásky". Další z překladatelského trojlístku Ivan Wernish, překladatel "Bláznů v lázni" německého "mistra pěvce" Hanse Sachse se bohužel nedostavil.
Hodinka při vyprávění o poezii, překládání a ukázkách rychle uplynula. A pro vás, kdo jste tam nebyli, básnička od Morgensterna:

Palmström slavíkovi, který ruší jeho spánek Nechtěl by ses v rybu proměniti a pěvecky podoben jí býti? Vždyť už to nelze vydržet, nespavost má neodvratně bují a já spánek nutně potřebuji! Prosím, jsi-li laskav, přestaň hned!

Tvoje paní jistě políbí tě dneska, jestli - coby nejklidnější treska - ve větvích se tiše usídlíš nebo coby platejz létající vábit budeš svoji společnici (- milerád mě jistě vyslyšíš!)
(Christian Morgenstern: "Palmström", Vyšehrad 2001)
Palmströma si sice zatím v elektronické nebo ve zvukové podobě dopřát nemůžeme, ale např. výbor ze "Šibeničních písní" pod názvem "Písně šibeničních bratří" (Mladá Fronta, 2000) ano. (http://ftp2.braillnet.cz/knihy/poezie/sibenice.arj)
O Japonsku, japonské literatuře a překládání velmi poutavě a zasvěceně vyprávěla japanoložka paní Winkelhöferová. Nejstarší dochované literární dílo "Maniošu" právě vychází v nakladatelství Brody.
Snad nejznámějším básníkem japonského haiku (drobného básnického útvaru o 17 slabikách, úseky 5, 7 a 5 slabik) je Bašó. Přečíst si ho nyní můžeme v elektronické podobě i my (http://ftp2.braillnet.cz/knihy/poezie/mesicek.)
A tady je ukázka psaná na pátý měsíc SACUKI (mladé rýže): NO TAK, KUKAČKO, kde jsi zas? Což nekvetly trnky letos včas?
(Bašó: "Měsíce, květy", Mladá Fronta, 1996)

Babylonský večer, pořádaný Světem knihy a stanicí Vltava za režie Hany Kofránkové byl opravdovou babylonskou směsicí jazyků. Zazněly zde ukázky v různých jazycích jako třeba ve welštině, maďarštině, katalánštině, polštině, finštině a v českém překladu. Večera se zúčastnili např. spisovatelka Alexandra Berková, Michal Vieweg a v roli interpretů Hana Kofránková, Taťána Medvecká, Rudolf Pellar, Přemysl Rut a další.
Co si přát na závěr: pěkné chvilky s knížkami, které už v elektronické nebo zvukové podobě či v Braillově písmu máme, a hodně knížek nových.

Jiřina Holeňová



** Skutek neutek' **

Do Karlových Varů se ve dnech 20. až 22. dubna sjelo přes 50 zrakově postižených sportovců. Přijeli v podstatě z celé republiky. Turnaj o "Lázeňský pohár" v simulované střelbě a kuželkách má již mezi těmito sportovci své velmi dobré jméno. V pátek se střílelo, v sobotu koulelo a v neděli hodnotilo a oceňovalo. Zdálo by se, že neděle byla tím nejhezčím dnem, ale pro sportovní duše byly "závodní dny" také plné vzrušení a očekávání. Organizátoři pod vedením Pavla Rogaczewského vše (jako zatím pokaždé) bezvadně připravili a tak obě soutěže proběhly plynule a bez zbytečných časových ztrát. To se také projevilo na pěkných a hodnotných výkonech.
V simulované střelbě z pistole zvítězil v soutěži jednotlivců domácí střelec Ferdinand Špengler výborným nástřelem 193 kruhů. V družstvech vyhrála TJ Zora Praha A vynikajícím nástřelem 566 kruhů ze 600 možných. Obhájila podruhé putovní pohár a příští rok bude bojovat o jeho definitivní získání. Bude to mít ale velmi těžké. Hned po vyhlášení výsledků bylo slyšet hlasy, že to příště té "Zoře" již jen tak lacino nedají.
Kuželkáři se také činili. Absolutním vítězem se stal Jaroslav Auinger z SKK Rokycany výborným náhozem 573 padlých kuželek. I v soutěži družstev vyhráli rokycanští borci.
Jen jediná, alespoň pro mě jediná, smutná věc se stala při kuželkářském turnaji. Našemu spoluhráči Jiřímu Matějnému se ze šatny ztratil monokulár. Pro něho je to účinná pomůcka a tudíž nenahraditelná ztráta při orientaci. Nárok na takovouto pomůcku je jednou za 8 let. On je nezaměstnaný a bude čekat 6 let na nový, protože nemá vlastní prostředky na zakoupení jiného přístroje. Mám prosbu: Pokud někdo - a v to doufám, že omylem - tento malý dalekohled strčil do své tašky, nechť ho anonymně pošle na moji adresu a já jej rád Jirkovi předám. Jinak bych musel konstatovat, že mezi sebou máme pěknou krysu.
Vrátím se k příjemnějším zážitkům. Kdo měl zájem, mohl prožít sobotní večer s hudbou a tancem v exkluzivním prostředí Grandhotelu Pupp. Ceny byly sponzorsky upraveny a tak ani našinec nemusel celý večer sedět "na suchu". Po skončení plesu jsme v suchu nešli ani domů, ale to již naši dobrou náladu nemohlo vůbec pokazit. Tato spokojenost z nás zřejmě vyzařovala tak silně, že si toho všimli i unavení pořadatelé a upustili od úmyslu již tento turnaj alespoň v této formě dále nepořádat. Moc nás potěšilo, když nám pan Rogaczewski slíbil, že se za rok opět sejdeme a popereme o pěkné ceny a hlavně znovu pobudeme pár dní mezi přáteli.

Na závěr pro toho popletu píši moji adresu:

Miloš Slavík
Vinohradská 39
120 00 Praha 2



** Oslavil narození vnučky ziskem poháru **

Karlovice se staly o víkendu 20. až 22.dubna kolbištěm rapidšachového turnaje - 6.ročníku Memoriálu Vladimíra Trávníčka.
Nové tisíciletí přineslo příjemnou novinku. Poprvé v historii se bojovalo o putovní pohár. Věnoval jej největší sponzor turnaje: nadace NOVA. Vítěz - Radomír Řehořek z Víchové jej převzal při vyhlášení vítězů z rukou šéfa zmíněné charitativní organizace ing.Soukupa, když se mu podařilo obhájit loňské prvenství.
V sobotu po večeři nám ing.Soukup při improvizované besedě odpovídal na množství dotazů souvisejících s TV Nova i její humanitární činností. Potěšila nás zpráva, že i v příštích ročnících bude tento memoriál nadále podporován.
Významnou roli v této aktivitě sehrál fakt, že i ředitel Vladimír Železný také rád hraje šachy. Dokonce účastníky této akce v sobotním pořadu "Volejte řediteli" prostřednictvím obrazovky osobně pozdravil a popřál všem mnoho úspěchů.
Velké množství cen nenechalo odjet nikoho s prázdnou. Každý si odvezl něco na památku. Poděkování si zaslouží také stálí sponzoři - OÚ Karlovice, Sklárny Vrbno, Lisovny nových hmot Vrbno, Pivovar Hanušovice, Becherovka Karlovy Vary.
Obětavost našeho oblíbeného rozhodčího ing. Kopeckého byla po zásluze oceněna osobním darem ing.Soukupa - vázankou s šachovým motivem, kterou si přivezl jako aktivní šachista z USA. Jeho gesto jsme přijali uznalým potleskem. Dar udělal příjemci opravdu radost.
Sudímu i řediteli turnaje Zdeňku Pavlíčkovi patří největší díl zásluh na stále se zvyšující oblibě tohoto memoriálu a tudíž i účasti. Radek coby novopečený dědeček vnučky Barborky přesvědčil všechny, že tento titul je v oblasti šachové zavádějící. Radku, gratulujeme nejen k prvenství šachovému, ale i prarodičovskému!
Tři mladičké svěřenkyně Miloše Dobeše opět potvrdily umístění v první polovině. Další důkaz, že v Litovli odvádějí vynikající práci.
Přívlastek "mezinárodní" zajistila tomuto klání účast dvou Slováků z Košic a tří Poláků z města Bialsko-Biala. Z 30 hráčů jen první tři neprohráli. Výhru si připsali 39x bílí, 38x černí, smírně skončilo 28 partií. Průměrné ELO pěti žen je 1602. Byly zdatnými soupeřkami, o čemž svědčí jejich umístění na 6., 10., 13., 14. a 18.místě.

Pořadí prvních šesti hráčů:
1. Radomír Řehořek 6 bodů
2. Miloš Černý 6 b.
3. Květoslav Lahola 5,5 b.
4. Josef Polnár 5 b.
5. František Skoumal 4,5 b.
6. Jana Hrochová 4,5 b.

Miloš Černý



** Zlenice 2001 **

Pro členy oddílu showdownu TJ Zora Praha se od roku 1999 stalo pravidlem, že sportovci tohoto oddílu změří síly se svými soupeři na turnaji "ZORA OPEN", pořádaném již tradičně ve Školicím středisku HLÁSKA v nádherném koutě naší vlasti nedaleko Prahy, ve Zlenicích u Benešova, každoročně zaštítěném Okresním úřadem v Benešově u Prahy, konkrétně jeho přednostou, panem Mgr.Miroslavem Rohelem.
Tak jako vloni, byli i na tuto akci pozváni naši holandští přátelé, tentokrát družstvo ASSV Showdown Amsterdam. Tento turnaj se, na rozdíl od ročníků předchozích, nekonal v květnu, ale již poslední dubnový víkend za účasti 21 hráčů.
Hrálo se ve třech základních skupinách systémem "každý s každým".
Do dalších bojů ve dvou čtvrtfinálových skupinách postoupilo celkem po čtyřech hráčích z každé základní skupiny a opět se bojovalo systémem "každý s každým. Následně z těchto dvou skupin postoupili první dva hráči do závěrečných bojů ve finálové skupině, kde se opět čtyři finalisté utkali každý s každým.
Již v základních skupinách bylo mnoho zápasů velmi pěkných, rovněž i ve čtvrtfinálových bojích se odehrály velice kvalitní zápasy, ale nejkrásnější byly samozřejmě finálové duely.
Celkovým vítězem se naprosto zaslouženě stal domácí borec Luboš Zajíc, který na cestě k tomuto triumfu neztratil ani jediný set a svými výkony znovu potvrdil, že po loňském bronzu bude i letos patřit k favoritům podzimního mistrovství České republiky.
Při své funkci ředitele této akce, což nebylo lehké, obsadil krásné druhé místo Jaroslav Jelínek, který podával velmi vyrovnané výkony a ve finálové skupině kromě porážky od L. Zajíce a po vítězství nad slovenským M. Bangem, který doplnil plánovaný počet účastníků, vyhrál první set v souboji s Wimem Vinju (v ten moment měl již "stříbro" jisté), v dalších dvou setech podlehl nejlepšímu hráči z Holandska jen těsně v poměru 9:11 a 11:13.
Bronzový stupínek obsadil dnes již "cizinec" Maroš Bango, který do finále postoupil vedle L. Zajíce jako druhý hráč bez porážky. Ovšem po prohře s J. Jelínkem ve dvou setech (5:11 a 9:11) nemohl skončit lépe než třetí, což výhrou nad W.Vinju splnil.
Náš soupeř, družstvo ASSV Showdown Amsterdam, přivezlo velice silný a výkonnostně vyrovnaný tým (do hry se zapojili i dva funkcionáři) a jejich nejlepší hráč skončil na nepříliš populárním čtvrtém místě.

Milan Kipeť



** Dvojnásobný úspěch Moravanů **

Ve 2.ročníku šachových družstev změřily své síly dva týmy tvořené deseti hráči z východní a západní části republiky. Místem setkání bylo 5.a 6.května - stejně jako loni - Brno.
Sobotní zápas vyhrála těsně Morava - 5,5 : 4,5.
Nedělní utkání Češi výrazně prohráli - 6,5 : 3,5.
Celkové vítězství Moravanů 12 : 8 proto potěšilo kapitána Zdeňka Horáka. Celek vedený Karlem Vlachem bude mít možnost porážku soupeřům oplatit nejdříve v příštím roce.
1.ročník skončil smírně 10 : 10.
Češi měli ve své sestavě dvě ženy, oba celky v poločase vystřídaly jednoho hráče. K pohodě přispělo i slunečné počasí.
Trocha statistiky: Bílí zvítězili 8x, černí 2x, 10 partií skončilo smírně. Ve třech partiích zvítězili Češi, v sedmi Moravané. Obě partie vyhráli jen Olšar a Černý.

Výsledky sobotního utkání: 1. Olšar - Rad.Řehořek 1 : 0 2. Lahola - Kopřiva 0 : 1 3. Šereda - Bém 0,5 : 0,5 4. Viliams - Vlach 0 : 1 5. Černý - Polnár 1 : 0 6. Zd.Horák - Šourková 0,5 : 0,5 7. Skoumal - Lad.Řehořek 1 : 0 8. Jos.Horák - Krčil 0,5 : 0,5 9. Juráň - Vítová 1 : 0 10.Jan Horák - Kozlík 0 : 1

Nedělní utkání: 1. Rad.Řehořek - Olšar 0 : 1 2. Kopřiva - Lahola 0,5 : 0,5 3. Bém - Šereda 0,5 : 0,5 4. Vlach - Viliams 0,5 : 0,5 5. Polnár - Černý 0 : 1 6. Šourková - Skoumal 0,5 : 0,5 7. Lad.Řehořek - Jos.Horák 0,5 : 0,5 8. Krčil - Juráň 0,5 : 0,5 9. Vítová - Jan Horák 0,5 : 0,5 10.Šulc - Pavlíček 0 : 1

Miloš Černý



** Dvakrát v Opavě **

5. května přivítalo město Opava zrakově postižené kuželkáře, aby zde mohli následující den odehrát přátelské mezistátní utkání.
Tentokrát byli pozváni kvalitní soupeři ze Slovenska. Ti měli prověřit výkonnost českých hráčů před blížícím se Mistrovstvím Evropy. V družstvech bylo 6 hráčů ve třech kategoriích. V každé kategorii po dvou sportovcích. Proto se do závěrečného výsledku utkání započítávaly skutečně poražené kuželky jednotlivých hráčů, tedy bez přípočtu podle stupně postižení.
Slováci přijeli v nejsilnější sestavě. Česká reprezentace nebyla úplně kompletní. Nemoc a pracovní povinnosti zabránily postavit český tým v plné síle.
I přes tyto nepříznivé okolnosti bylo utkání svojí vyrovnaností napínavé až do posledních hodů. Nakonec zvítězil slovenský výběr o deset bodů. Skóre skončilo na číslech 2811 ku 2801 padlých kuželek ve prospěch Slováků.
A kdo reprezentoval? Za Slovensko: Anton Strakoš-B1 - 393 body, Vladimír Čuchran-B1 - 333 b., Igor Noskovič-B2 - 494 b., Dušan Kostka-B2 - 530 b., Pavol Garaj-B3 - 537 b., a Miroslav Haratyk-B3 - 524 b.
Za Česko: Jan Konopka-B1 - 455 b., Miloš Slavík-B1 - 294 b., Radmila Krychtálková-B2 - 476 b., Vojtěch Pálka-B2 - 502 b., Karel Pařil-B3 - 544 b., a Josef Paulus-B3 - 530 b.
Ačkoliv naši prohráli, je tento výsledek nadějný pro úspěšné vystoupení na Mistrovství Evropy, které se bude konat koncem května rovněž v Opavě.
Je škoda, že tato významná kuželkářská akce proběhla bez pozornosti médií a bez slavnostního ceremoniálu. Místo aby zazněly velebné tóny hymen obou republik, zaskřípala si (naštěstí ne příliš nahlas) organizace tohoto utkání. Věřím, že na evropský šampionát budou pořadatelé připraveni již podstatně lépe.
Přeji všem, těm na drahách i těm v "zákulisí" hlavně mnoho zdraví, sil a pevných nervů. To vše budou k dobrému a zodpovědnému výkonu při této vrcholné sportovní události určitě všichni potřebovat.

Miloš Slavík



** V Luhačovicích o tituly **

Domácí kuželkářská sezona zrakově postižených vyvrcholila v sobotu 12.května Mistrovstvím republiky jednotlivců. Do lázeňského města Luhačovice se sjelo 25 z 30 žen a mužů, kteří splnili předepsané výkonnostní třídy. Pro souboj nejlepších o tituly a tři sady medailí zajistili pořadatelé z Handicapu(?) Zlín útulnou čtyřdráhovou kuželnu, v jejímž sousedství se nacházel domov mládeže, kde bylo pro účastníky k dispozici kvalitní ubytování i stravování. Opravdu ideální podmínky!
V kategorii nevidomých (B1) byla už tradičně nejmenší účast. O titul a dělbu medailí si to nakonec rozdali pouze tři hráči. Podle očekávání zvítězil Jan Konopka z TJ Michálkovice výkonem rovných 500 bodů. Druhé místo vybojoval Miloš Slavík ze Zory Praha, když docílil 484 body. Na třetím místě skončil Milan Hradil z Handicapu(?) Zlín také solidním výsledkem - 478 bodů.
V kategorii prakticky nevidomých (B2) se sešlo 8 soutěžících. Titul mistryně republiky pro rok 2001 a zlatou medaili získala Radmila Krychtálková z Lokomotivy Ingstav Brno absolutně nejlepším výkonem mistrovství - 551 bod. Druhé místo obsadil dlouho vedoucí Jaroslav Aulinger z SKK Rokycany (547 bodů). Se třetím místem se musel tentokráte spokojit Blahoslav Kačírek z Lokomotivy Ingstav Brno (536 bodů).
Nejpočetněji byla obsazena kategorie slabozrakých (B3). Prvenství si vybojovala velmi vytížená ředitelka mistrovství Helena Hradilová z Handicapu(?) Zlín ziskem slušivých 540 bodů. O šest "dřev" méně bylo na počítačovém účtu mistra Evropy z minulého roku Karla Pařila z Lokomotivy Ingstav Brno. Jen o dvě poražené kuželky zpět zůstal bronzový Josef Kořenek ze Zory Praha.

Jiří Reichel



** Tři miniportréty mistrů republiky **

Jan Konopka

se narodil 15.srpna 1967 v Ostravě-Vítkovicích. Po základní škole se šel učit na Střední odborné učiliště pro Vítkovické železárny, kde později nastoupil i do zaměstnání. Na vojně ve 23 letech (1990) přišel úrazem o zrak.
Základní rehabilitace mu byla poskytnuta ostravským Tyfloservisem. V rámci rehabilitačního procesu se seznámil i s kuželkářským sportem. Souběžně pokračovaly pokusy lékařů o částečnou záchranu sítnice. "V tomto období mi lékaři sportovní aktivity omezovali. Ze stejného důvodu mi nedoporučovali vykonávat ani nějakou práci," vzpomíná Honza. "Když se zjistilo, že zrak se nedá zachránit, tak jsem se do toho pustil."
V pobytovém rehabilitačním a rekvalifikačním středisku v Praze na Dědině se v roce 1996 rekvalifikoval na maséra. Začal pracovat na poliklinice. Jistý čas masíroval i prvoligové basketbalisty NHKG. Pak zažil téměř dvouleté období bez práce. Nyní začíná na vlastní pěst, přesněji na živnostenský list. Zákazníky nachází v domovech důchodců a ve firmách, kam za nimi po dohodě dochází. "Napřed jsem měl obavy, ale myslím, že se to rozjíždí docela dobře," říká optimisticky a bojovně naladěný čtyřiatřicetiletý Honza.
Sport nebyl pro Honzu nikdy cizím pojmem. Hrával házenou, jezdil na kole, nejvíce ho však oslovil hokej. Ke svým velkým zálibám řadí i kynologii, která je také náročná na pohyb. Svou houževnatostí a tréninkovou pílí se vypracoval na kuželkáře, který v posledním období v kategorii nevidomých podává nejstabilnější výkony na velmi dobré úrovni.
Již pět let je stálým členem české reprezentace. "Mým prvním startem v reprezentaci byl "Kryštálpohár" v Košicích v roce 1996. O rok později následoval Bohemia cup v Kosmonosech, který v podstatě vyprovokoval pořádání mistrovství Evropy v tomto sportu. Měl jsem čest se zúčastnit všech tří evropských šampionátů - na Slovensku, v Rumunsku a Maďarsku," doplňuje Honza.
Svůj osobní rekord na 100 hodů do plných dosáhl letos na pražské Slavii a má hodnotu 608 bodů.
"Kuželky jsou docela fyzicky namáhavý sport. Vedle toho se člověk musí umět po celou dobu koncentrovat na hru," zamýšlí se Honza a na adresu nevidomých dodává: "Přijďte to také zkusit, přijďte mezi nás!"
Kromě kuželek se rád věnuje též tandemové cyklistice. Ostravská odbočka je i v tomto směru velmi aktivní. Pořádá akce nejen po domácích, ale i zahraničních silnicích.
I když Honza v Luhačovicích získal zlatou, nebyl s výkonem příliš spokojen. "Kdybych kdysi dosáhl toho, co dnes, byl bych velice rád. Hráči se stále lepší, jejich výkony jdou nahoru, takže konkurence je obrovská, zejména pak ta zahraniční," střízlivě hodnotí své vyhlídky před nastávající "Evropou".

Helena Hradilová

se narodila 11.září 1961 v Plzni. Zraková vada se u ní projevila v jedenácti letech. Gymnázium začala studovat v Plzni. Od druhého ročníku však přestoupila do Gymnázia pro zrakově postiženou mládež v Praze. Po jeho ukončení se opět vrátila do Plzně, kde pokračovala ve studiu na dvouleté nástavbě pro rehabilitační pracovníky. Pak nastoupila do dětské léčebny ve Františkových Lázních.
V té době vyvíjel velmi úspěšnou činnost oddíl zrakově postižených kuželkářů Lokomotivy Cheb. Pozvali Helenu mezi sebe a oddíl získal záhy nejen kvalitní hráčku, ale i příjemnou a milou slečnu. Toho si při zápasech a pořádaných turnajích brzy všiml zrakově postižený Milan Hradil, hráč tehdejšího Startu Gottwaldov a v roce 1985 byla svatba.
Po přestěhování do města obuvi krátce pracovala v podnikovém rehabilitačním středisku a také výrazně posílila ambice gottwaldovských kuželkářů. Následovaly mateřské radosti - dva kluci. Po sedmi letech se Helena opět vrátila do práce, od roku 1992 působí jako rehabilitační pracovnice ve Speciální škole pro tělesně a mentálně postižené děti, tzv.Morisův dům.
V letech 1991 a 1992 vyhrála ještě Federální mistrovství Československa v kategorii slabozrakých. Třetí titul získala v roce 1996 a letos sbírku rozšířila o další zlatou medaili.
"Nejvíce se mi dařilo začátkem devadesátých let, kdy jsem měla stabilní formu, kromě mistrovských titulů jsem vyhrála i několik turnajů. Teď mám kolísavé výkony, málo trénujeme," vysvětluje Hela.
"Kuželky mi dávají především sportovní vyžití, ale jsou i vhodnou náplní pro volný čas. Seznámím se se spoustou lidí, s kterými si rozumím, protože máme společné zájmy i problémy," zamýšlí se sympatická šampionka nad sportem, kterému se věnuje už dvacet let. "Kuželky jsou vhodným sportem i pro těžce zrakově postižené, nejsou náročné na stabilitu, nedochází k úrazům, hrají se celoročně, nekladou zvýšené nároky na podavače, oproti například úloze traséra při lyžování. U hráčů se zlepšuje prostorová orientace, zvyšuje se jejich fyzická kondice i psychická odolnost. Při cestování na zápasy či turnaje poznávají mnoho nového a zajímavého," pokračuje.
Když se chce, zvládne se toho opravdu hodně. Vedle rodiny, práce a sportu Hela dbá i o své další vzdělávání a profesní růst. Na Palackého univerzitě v Olomouci dokončuje dálkově bakalářské studium oboru speciální pedagogika pro výchovné pracovníky. Týden před mistrovstvím úspěšně vykonala poslední zkoušku. Diplomovou práci na téma "Komplexní rehabilitace ve speciálních školách ve Zlíně" má téměř hotovou. V září na ni ještě čekají státnice. Tak tedy i zde hodně zdaru a pevné nervy, Heli!

Radmila Krychtálková

se narodila 24.února 1964 v Brně s vrozenou zrakovou vadou. Základní školu internátní pro slabozraké v Litovli navštěvovala do páté třídy, pak přestoupila do brněnské školy pro nevidomé, kde otevřeli třídy i pro slabozraké. Po ukončení základní školy nastoupila přímo do výrobního družstva invalidů Brněnská drutěva jako dělnice.
V červenci 1981 si řekli společné "ano" se slabozrakým Bořkem. V současné době je doma, pobírá rodičovský příspěvek na svou druhou pětiletou dceru, která je zrakově postižená.
Radka kuželky hraje od roku 1985. Předtím se nevěnovala žádnému sportu. Kuželky Radce učarovaly. Pod vedením Františka Ficiána začala pilně trénovat a výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Brzy se stala nejen oporou Lokomotivy Ingstav Brno, ale stále častěji se prosazovala na turnajích. Ani z mistrovství republiky se nevracela s prázdnou. Čtyřikrát se stala mistryní republiky v kategorii prakticky nevidomých. "Nejvíce si však vážím dvou stříbrných medailí z mistrovství Evropy," bilancuje svou bohatou sbírku medailí a diplomů Radka. "První je ze šampionátu, který se konal v Košicích a druhá je z Rumunska."
Bořek má pro sportování manželky pochopení. Těší se z jejích úspěchů a rád zastane úkoly v domácnosti. "Při kuželkách si protáhnu tělo, kromě toho přijdu mezi lidi, protože jsem doma s dětmi celé dny. Myslím si," říká Radka, "že by cestu do kuželny mělo najít daleko více zrakově postižených. Mnozí to vzdávají dřív než se mohli s tímto vhodným sportem v praxi seznámit. Nedovedou si často představit, jak by mohli uspět, když na kuželky nevidí."
O tom, že je koule kulatá a že si občas na dráze dělá co chce, se přesvědčil každý kuželkář. Radka naposled při přátelském mezistátním utkání se Slovenskem, které bylo sehráno v Opavě 5.května. Tam to Radce nešlo, ale za týden to vyšlo i s úroky. Dosáhla absolutně nejlepší číslo mistrovství!

Rozmlouval Jiří Reichel



** Již podvacáté **

V sobotu 12.května se uskutečnil 20.ročník Memoriálu Miroslava Vosoby, bývalého ředitele SOU pro mládež s vadami zraku.
Jako každý rok se jeho příznivci vydali na připravené trasy dle svého výběru a také kondice. Nejkratší (rodinná) trasa byla čtyřkilometrová, pro ty zdatnější měřila 26,5 km. Cílem všech tras byla rekreační základna TJ Zora v Libři.
Akci připravili a organizovali vedoucí oddílu Klubu českých turistů TJ Zora. Hlavním cílem jejich snahy je rozvoj a pokud možno co největší rozšíření tohoto krásného sportu co nejvíce mezi zrakově postižené, neboť kdo jednou pozná pocity při pohybu a pobytu v přírodě, provázené hlasy a tvářemi svých blízkých a přátel, jistě propadne touze znovu si tyto chvíle zopakovat.
Kromě toho příchod na jmenovanou chatu, kde je možné si dopřát v příjemném prostředí odpočinek při dobrém občerstvení, setkání s přáteli a poklábosení, si účastníci mohli posedět u táboráku nebo v klubovně a poslechnout si trampské písničky, které s láskou zahráli a zazpívali Jarda Novák, Standa Navrátil a Jiří Synák.
Kromě 138 registrovaných účastníků této zajímavé a významné akce přijelo i mnoho těch, kteří chtěli alespoň chvíli pobýt v atmosféře pohody a přátelství.
Protože se naše setkání vydařilo, mohu skončit jen přáním: Tak zase někde nashledanou, a za rok na 21.ročníku memoriálu určitě! Všichni už se těšíme!

E. Brejchová



** Pozvánka na Dny zdravotně postižených VIVAT VITA 2001 **

Tyfloservis, TyfloCentrum a Okresní odbočka SONS Olomouc vás zvou na sobotu 23.června 2001 do prostor všech středisek pro zrakově postižené na I.P.Pavlova 69 v Olomouci, kde jako součást Dnů zdravotně postižených VIVAT VITA 2001 budou probíhat soutěže v psaní a čtení bodového písma, v psaní na kancelářském stroji a v teoretických i praktických znalostech práce na PC.
Soutěže budou zahájeny v sobotu v 9.OO hodin, předpokládané vyhlášení výsledků soutěží bude ve 13 hodin. Zúčastnit se mohou nevidomí a osoby se zbytky zraku. Účastníci mohou mít průvodce.
Dopravní spojení na místo soutěží je tramvají č.1 a 4, výstupní stanice konečná - Nová ulice. Odtud se jde přechodem přes silnici, po ulici I.P.Pavlova směrem k nemocnici. Tyfloservis, TyfloCentrum a OO SONS se nacházejí po pravé straně ulice vedle restaurace Jalta. Po cestě jsou umístěny reklamní tabule těchto středisek.
Jako doprovodný program si v odpoledních hodinách můžete prohlédnout 11.ročník prodejní výstavy "Dny zdravotně postižených VIVAT VITA 2001" v areálu olomouckého výstaviště Flora, kde se také uskuteční již 18.ročník písničkářského festivalu VIVAT VITA.
Své závazné přihlášky nám zašlete nejpozději do 20. června 2001. Přihlášku si můžete vyzvednout přímo v sídle TyfloCentra nebo vám ji můžeme na vyžádání zaslat poštou.

Naše adresa je:
TyfloCentrum Olomouc, o.p.s.,
I.P.Pavlova 69,
779 00 Olomouc.
Tel.: 068/542 37 37,
e-mail: tyflocentrumol@volny.cz
http://www.braillnet.cz/tyflocentrum-ol

Neseďte tedy doma a přijeďte si zasoutěžit!

Na vaši účast se těší

pořadatelé



** Oznámení **

Pracoviště Střediska integračních aktivit Praha bude vydávat jednou za dva měsíce Pražský informátor. Tento informační bulletin bude vycházet v běžném zvětšeném tisku, elektronicky a dle zájmu také v bodové či zvukové podobě.
Dvouměsíčník si lze zdarma objednat na tel.02/21 46 21 95-6 v Krakovské ulici 21, Praha 1. První číslo vyšlo 1.června 2001 a je možno si jej ještě dodatečně doobjednat.

Markéta Švehlová



** Sdělení **

Rada Klubu učitelů hudby s politováním sděluje, že školení učitelů zaměřené na interpretaci staré hudby se pro nezájem nekoná. Protože mezi členy klubu není o akce námi pořádané zájem, je nutné poradit se o další existenci klubu. Svolávám proto valnou hromadu Klubu učitelů hudby na sobotu 16.června v 10 hodin do klubovny SONS v Krakovské 21. Klubovna je v suterénu budovy. Přístupná bude od 9.30 hodin. Schůze se rovněž zúčastní zástupce Knihovny a tiskárny.
Dále vás žádáme, abyste na schůzi přinesli kopii dokladu o zaplacení členského příspěvku. Ačkoliv byly všechny složenky opatřené identifikačními čísly, na výpisu z banky se bohužel neobjevily. Nemáme tedy přehled, kdo zaplatil příspěvky a kdo ne. Je rovněž možné poslat kopii ústřižku složenky na adresu: Ludmila Jakubů, Mendelova 538, 149 00 Praha 4.

Těšíme se na vaši účast.
Za radu klubu

Zdeňka Horká



[Domů | Zpět]