Časopis ZORA, číslo 10/2001


Obsah:






** I pro nás kvetou růže **

Byl červen v roce 1947 a v tom suchém horkém létě právě burácela nad Prahou velká bouřka, když do těch hromů citoval své krédo umělce hudební skladatel a básník Rudolf Krchňák: "I pro nás kvetou růže..."
Ano, byla to konference nevidomých učitelů hudby v hudební škole na Maltézském náměstí, ale to není podstatné. To zvolání platí obecně, snad poněkud nadneseně řečeno - všelidsky řečeno. I pro člověka v nejtěžší životní situaci to platí.
A podíl nebo oboustranný vztah - společnost a těžce zdravotně postižený člověk - je to stále živá a palčivá otázka. Pasivita, aktivita? Ústraní, azyl, nečinnost nebo snaha po životě, po životním ruchu (o výsluní těžko mluvit), alespoň o zdravém, čiperném ovzduší života všude okolo nás...
Snad by se daly uplatnit složité a opravdu reálné a opodstatněné myšlenky sociální psychologie, speciální pedagogiky, ekonomiky a celé řady vědních oborů - a výsledek by byl stejný, jako výsledek věcné, objektivní a zcela prosté lidské úvahy. Platí to stále, i když se v současné době situace opět poněkud komplikuje a postižených lidí s nastavenou dlaní v ulicích našich měst zase poněkud, ale jistě, přibývá.
Pomalu vstupujeme do třetího tisíciletí a zmíněné oboustranné vztahy, ne právě slavné jako za uplynulých nám nejbližších dvě stě let. Stále platí skutečnost, že společnost už celkem běžně a normálně chápe a bere podíl těžce zdravotně postižených v oblasti jejich manuálního, dejme tomu průmyslně efektivního uplatnění. Ovšem trochu s rozpaky bere takové uplatnění v oblasti práce a činnosti intelektuální. A přece je zcela neoddiskutovatelné, že člověk těžce zdravotně postižený - ať již smyslově nebo tělesně - může své síly uplatnit právě v oblasti práce a činnosti duševního charakteru. S tím souvisí i myšlenka, že nejdůležitější, nejlepší a nejefektivnější cestou rehabilitace každé vady je vzdělání, a to co možno podle daných podmínek, to nejvyšší.
A tady se zase dostáváme k těm kvetoucím růžím. Kolik lidí z naší i zdravé veřejnosti zná podíl těžce zdravotně postižených, těžce tělesně postižených, neslyšících a nevidomých v oblasti umění, literatury, hudby? Snad jen ještě dva hudební velikány - Smetanu a Beethovena, ohluchlé geniální skladatele.
Nelze ovšem připomenout všechny naše i částečně světové příklady spisovatelů, básníků, žurnalistů a malířů, kteří se přes své veliké životní zdravotní postižení zapsali do dění ve společnosti, často aniž by svět o jejich životní situaci a problémech věděl.
U každého člověka a tím více u člověka postiženého se projevují prvky v jeho životním postavení: pocit bezpečí, láska a přátelství, poznávání nových dojmů a znalostí, a především pocit seberealizace. Jedním z charakteristických projevů oné seberealizace je oblast literatury.
Na celém světě znají dospělí i děti Marshallovu knihu "Už zase skáču přes kaluže". Kdo však ví, že autor sám je těžce tělesně postižený, v mládí upoutaný na invalidní vozík? Kdo ví, že na bádání o životě Inků a Aztéků se významně podílel svými vědeckými spisy téměř nevidomý americký historik William H.Prescott? Nemnozí vědí o těžkém tělesném postižení i Karla Čapka. Dílo Jiřího Wolkra je většině dosti známo, ale kdo ví, že krásné básně o české krajině psal také neslyšící Antonín Macek?
Ti, o kterých je řeč, jistě svou snahu po společenském uplatnění nerozebírali, jistě ji v tomto smyslu neprogramovali. Emocionálně i rozumově pociťovali, prožívali a také literárním způsobem sobě vlastním projevili, vyjádřili svou snahu podílet se na všem kladném v rozvoji společnosti.
Nelze snad ani vyčíslit onu velkou řadu těch, kteří přes své - někdy zdánlivě nepřekonatelné potíže - přece jen přinesli veliký vklad do rozvoje společnosti, do její kultury a literárního odkazu.
Jsou autoři v našem smyslu slova, u nichž se jejich postižení neprojeví vůbec. Jsou i tací, u kterých se projevuje silně nebo alespoň částečně. Často až v jejich autobiografických poznámkách. Jsou to některé drobnější části díla lorda Byrona nebo pozdní verše Heinricha Heineho.
Mimořádně zajímavou postavou v obou polohách je náš Jiří Wolker. Jeho těžká, smrtí končící tuberkulóza ovlivnila jeho dílo jen zčásti, a to v samém závěru jeho osobní lyriky. První část jeho díla se vyznačuje celospolečenskými zájmy bojovníka za sociální spravedlnost na počátku dvacátých let dvacátého století.
Běžné materiály literární historie většinou neuvádějí (někdy jen v podrobnějším životopise autorově) jeho tak významnou životní potíž, jakou byla invalidita či těžké zdravotní postižení. Proč? Jaké jsou k tomu důvody? Sám tento fakt by zasloužil vlastní podrobnější rozbor. Ani jediná příručka, studie, ani jediný literární slovník neuvádí, že slavná švédská spisovatelka Selma Lagerlöfová byla v dětství postižena dětskou obrnou a dlouhá léta trávila na vozíku.
Těžké zdravotní postižení může mít různý charakter - jsou literáti, kteří trpí svou vadou od narození nebo z raného dětství a postižení se v jejich díle téměř neprojevuje. Na druhé straně jsou autoři, jejichž postižení se projevuje až ke konci života. A stejně je tomu tak v projevu jejich díla, jejich tvorby.
Lord George Gordon Byron (poč.19.stol.) se se svou vadou (dnes bychom řekli DMO) narodil a po celý život těžce kulhal. Nejenom svým básnickým dílem, ale i fyzicky bojoval za osvobození Řecka z turecké nadvlády. Bojoval i sám se svojí vadou, přeplaval bájný Hellespont (Dardanely), a jen v závěru jeho lyrického osobního díla se objevuje stesk na vlastní tělesnou vadu.
Poněkud méně typickou postavou je německý básník Heinrich Heine (první polovina 19.stol.), který část svého života prožil po léta připoután na lůžko a slepý. V jeho kriticky sžíravém díle, poezii, v bojových kritikách společnosti se to nikde neprojevilo. Až v hořkých osobních verších na sklonku života "Z matracové hrobky".
Již byla zmínka o hluchém básníkovi Antonínu Mackovi, který ovšem kromě své přírodní lyriky byl i velkým bojovníkem za sociální spravedlnost v ČSR po první světové válce.
Velmi zajímavé jsou postavy a osudy spisovatelů, básníků, společenských osobností úplně nevidomých, a to často od dětství.
Takřka legendární postavou ruské literatury, publicistiky a pedagogických esejí je Vasil Ivanovič Jerošenko, který s odvahou sobě vlastní na počátku 20.století procestoval velký kus světa. Škoda jen, že v překladech je prakticky neznámý.
Téměř pohádkovým vyprávěním z Orientu, jak z chudého chlapce od dětství nevidomého, jehož svět byl ohraničen rákosovým plotem na břehu Nilu vyrostl univerzitní profesor v Káhiře, ministr školství Egyptské republiky, je příběh Taha Huseina.
Ve dvanácti letech oslepl plzeňský rodák Oskar Baum, který po pobytu ve vídeňském židovském ústavu přichází do Prahy a věnuje se hudbě i velmi bohaté literární činnosti. Byl váženým členem skupiny pražských německy píšících autorů. Svou bohatou hudební a literární aktivitou nám trochu připomíná osobnost Rudolfa Krchňáka. Smrt v roce 1941 jej uchránila před řáděním nacistických okupantů.
Jako úplně slepý a ochrnutý, upoután na lůžko po těžkém zranění, podal svědectví o svém bouřlivém revolučním životě za intervenčních bojů v mladé sovětské republice Nikolaj Alexandrovič Ostrovskij (zemřel před 65 lety, v prosinci 1936). Svůj román "Jak se kalila ocel" s velkým úsilím celý diktoval.
Podobné historické svědectví, daleko mladší, z doby 2.světové války podal Jacques Luseyranne, který oslepl po úrazu jako malý školák. Za války se ve Francii zapojil do odbojového hnutí, byl zatčen a jako slepý tedy prožil hrůzy nacistického koncentračního tábora. A nejenom o tom, ale i o své nelehké cestě k postavení univerzitního profesora na pařížské Sorbonně píše ve své knize "Nalezené světlo".
Skoro dojemnou vzpomínkou na dávno zašlé časy je postava nevidomého ruského básníka z doby A.S.Puškina, který jej velice cenil - Ivana Ivanoviče Kozlova. Některé texty jeho písní zlidověly, např. známá nostalgická píseň "Večerní zvon".
Uplynulo již pět let, kdy jsme se rozloučili s autorem procítěného citátu "I pro nás kvetou růže" - s Rudolfem Krchňákem. Celý jeho život nevidomého hudebníka, hudebního pedagoga a spisovatele byl od dětství naplněním snahy po vzdělání, po cestě do pokrokového života společnosti i po seberealizaci v rozsáhlém literárním díle.
Nebyla to díla světoborná, rozsáhlá a celospolečenské závažnosti, a přece nemůžeme také opomenout snahu a projevy literárního uplatnění představitelů našeho hnutí nevidomých v meziválečném období, ať již to byli hudebníci, činitelé spolků či představitelé různých povolání - Emilie Suchardová, František Bohuslav, František Síla, Josef Škoda, František a Anna Prášilovi, Jaroslav Lacina a mnozí další. Někteří neviděli od dětství, někteří ztratili zrak později.
U všech těchto starších představitelů literárního dění u nás nalezneme zdravou snahu, veliké úsilí vyrovnat se se svou vadou a přinést svůj třeba malý vklad do společenského dění.
A co říci o naší současné mladé a střední generaci, o autorech, jejichž jména se objevují na stránkách našich časopisů, v mnoha soutěžích interních i obecných? Jejich snažení po seberealizaci se naplnilo a naplňuje v různých povoláních, ve studiu až k vysokoškolskému, k vědecké práci a přece...
Přece se v nich neztratila touha vyjádřit své city, své představy, touhy po plném životě, někdy hořkou skepsi, jindy radost. Ony základní pocity každého z nás - přátelství, láska, pocit bezpečí, snaha poznávat svět, obohatit se novými dojmy - to vše v umělecké transformaci předat svému okolí. Alespoň několik z nich: Eva Budzáková, Oldřich Čálek, Pavel Dvořák, Petr Haken, Jiřina Holeňová, Josef Horák, Miroslav Michálek, Lenka Nagyová, Jaroslava Novotná, Eva Reinwaldová, Radomír Řehořek, Radek Seifert, Milada Šumanová a Pavla Šuranská.
Nyní již úplně na závěr: Vrátíme se k Rudolfu Krchňákovi. Ano, pro každého kvetou růže, i když je třeba nevidí nebo si je nemůže utrhnout. Pro každého kvetou, pro každého voní nesmírnou bohatostí obklopující nás přírody, obklopujícího nás světa. A každý prožitek krásy na druhé straně zavazuje. To není dluh. Snad opravdu závazek. Komu? Přírodě? To je snad pojem příliš abstraktní. Zcela jistě společnosti, především té nové, která si svou, kdysi tvrdou cestu, teprve razila, společnosti, která svou světlou perspektivu ukazuje i těm, kteří ji vidí jen svým vnitřním zrakem, i těm, kteří se k ní doslovně nemohou rozeběhnout.
Nejenom hodnoty přijímat, ale hodnoty také tvořit a vracet je společnosti.

Z.Š.



** Tlumočník Milan Dvořák **

Vystudoval tlumočnictví a překladatelství. Vzhledem k několika rokům stráveným v dětství v Rusku brilantně ovládá ruský jazyk. Tlumočí a překládá i z anglického jazyka, výborně vládne francouzštinou. Mezi jeho nejznámější překlady patří "Eugen Oněgin" (Puškin), "Hoře z rozumu" (Gribojedov) či "Rocková opera" (Vozněsenskij). Dvořák rovněž přeložil (z angličtiny) autobiografii Stalina, společně s manželkou pak životopis Solženicyna. Nyní překládá z angličtiny autobiografii Mussoliniho. Proslavil se pak především překlady ruského písničkáře Vladimíra Vysockého.
Tlumočí především pro Českou televizi. V minulosti to byl například Brežněv, Gorbačov či Jelcin. Ze západního světa zprostředkovával Dvořák českým divákům akce MMF, OBSE, Mezinárodní agentury pro atomovou energii, NATO a nejrůznější výstupy západoevropských státníků.
Milanu Dvořákovi je jedenapadesát let, je ženatý a má dva syny.
Překládá, tlumočí a nevidí. Zrakový handicap považuje za součást svého života. Nepotřebuje o něm mluvit, ale tématu se nevyhýbá. Dává však přednost jiným - velmi rád vypráví o Rusku, jeho lidu i jeho kontroverzních vůdcích.

Jste u nás zřejmě nejlepší tlumočník a překladatel z ruského jazyka. Čím vás tato země tak fascinuje? Začalo to už v dětství, kdy jste tam s rodinou vyrůstal?
"Dostal jsem se tam až ve svých necelých deseti letech. Zrovna jsem skončil čtvrtou třídu, ale na vyslanectví byla škola jen do čtvrté, tak jsem musel chodit do ruské školy. Trvalo to tři a půl roku, takže jsem se tam naučil rusky tak přirozeně, jak se děti učí.
Dalším důvodem mého zájmu bylo to, že v mých téměř devatenácti letech nás spojenec vojensky obsadil, což byl dost značný otřes a mě to začalo zajímat.
Třetí důvod? Jsem postižen zrakovou, zatím neléčitelnou vadou, která se v průběhu života postupně zhoršuje. Byl jsem zrovna ve třetím ročníku vysoké školy ekonomické a oči se mi zhoršily natolik, že jsem nemohl číst. Nedovedl jsem si představit, co bych s tímto vzděláním dělal. Počítání, statistika..."

Asi vás to nemrzelo, protože to byl především váš otec, kdo si přál, abyste měl ekonomické vzdělání.
"Ano, můj otec si to hrozně přál. Mně se moc nechtělo, tak jsem to tak různě flákal a flinkal. Pak mi někdo poradil, že bych mohl vystudovat katedru tlumočení a překladu. To je práce, která se - jak já říkám - dá dělat ušima a hubou."

Jak jste vlastně Rusko ve svých deseti letech vnímal?
"Je otázka, jak dalece jsem vlastně byl v Rusku. Většinu času jsme trávili v Moskvě a bydleli jsme na československém vyslanectví. A jako děti tohoto věku tráví volný čas na svém dvoře - trávili jsme jej i my na tom svém. Náš dvůr bylo vyslanectví a jeho hřiště, kde jsme hráli fotbal, hokej a na schovávanou. Jako dítě vnímá člověk všechno velmi přirozeně."

Váš otec byl vyslancem, což vypovídá i o jeho ideologickém smýšlení. Vy jste se zřejmě nepotatil...
"Ne. Jako mladý hoch jsem samozřejmě názory rodičů bral. Pak jsem ale začal vnímat, že leccos není tak, jak se hlásá v učebnicích a novinách. Názory mé a mých rodičů se v tomto rozcházejí. Ale jinak se máme rádi, koneckonců vždycky mě učili, že si každý má stát za svou pravdou. Dopadlo to ale tak, že každý vidíme tu pravdu někde jinde. Od poloviny sedmdesátých let se spolu o politice raději nebavíme."

Co vás více baví, tlumočení nebo překlady?
"Každá z těch dvou věcí má něco svého. Tlumočení je napínavé. Je to soustavný boj s tím, kdo hovoří. Když je řečník příliš rychlý, musím dělat zkratky nebo něco vypouštět. Když jsem třeba v osmdesátých letech tlumočil Gorbačova, on říkal: "Je třeba provést okamžitá opatření k rozhodnému zajištění..." A já jsem to tlumočil takto: "Musíme..."

Zřejmě máte pro jednotlivé státníky vytypované ustálené "grify".
"To máme vždycky. Jsou určitá klišé, která se na konferencích a seminářích užívají. To máme zpracované a v tom je vlastně odvrácená strana tlumočení. Při formálních příležitostech se pořád dokola používá stejných několik tisíc slov. Tedy pomineme-li například konference o jaderných elektrárnách, kde se tlumočník musí naučit, jak se řekne primární a sekundární okruh a podobně. Takže jinak je to stále se opakující slovník. Přitom jazyk je samozřejmě bohatší. Nedávno jsem tlumočil v televizním Dobrém ránu setkání se švédskými filmaři a moderátorka prohlásila, že podle Bergmana je filmařina jen taková řezničina a děvkařina. To jsou slova, která se na konferencích tak často nevyslovují. Pořad šel naživo, takže jsem i tato slova musel okamžitě nějak přetlumočit. Tentokrát jsem to naštěstí trefil. Někdy musí v takových případech tlumočník dlouho vysvětlovat."

Vaše druhé živobytí jsou překlady. Co - kromě překladů Vysockého - považujete za svůj nejdůležitější počin?
"Překlady dělám proto, aby mi jazyk nezchudl. Abych si jej neustále rozšiřoval a měl širší záběr. Významný je pro mě určitě překlad Puškina."

Prý se teď soustřeďujete hlavně na písničkáře Alexandra Galiče, kterého u nás téměř nikdo nezná.
"Ano, ten je velmi významný. U nás jsou známí Okudžava a Vysockij. Z mého hlediska jsou tři ruští písničkáři, kteří přežijí léta. Tito dva a právě Galič. Věnují se všelidským tématům, která jsou stejně pochopitelná i tady, na Aljašce nebo v Antarktidě. Naše lidi na Okudžavovi a Vysockém zajímalo především to, že jsou nepříliš sovětští a nehlásají ideologické floskule. V tomto ohledu by se našim lidem líbil Galič ještě o něco více. On byl až antisovětský, neměl ten režim rád. Bizarní je právě to, že jeho odpor vůči režimu způsobil, že se k nám Galič vůbec nedostal."

Jak pracujete? Asi vám všechny texty musí manželka nahrávat na pásek, když na ně nevidíte.
"Ano. Pracuju s magnetofonem. Pomáhají mi i moje děti. Třeba teď překládám knížku. Syn mi to čte a má to jako takovou brigádu. Léta letoucí mi texty četla žena. Nebýt mé rodiny, vůbec bych tuto práci nemohl dělat."

Renata Kalenská



** Slepecké muzeum v nových prostorách **

V oddělení pro slepeckou historiii Technického muzea města Brna (TMB) je stále živo. V současné době je dokončena inventarizace exponátů a průběžně jsou pracovníky TMB prováděny odborné restaurátorské práce některých předmětů, především těch, kterým dříve hrozilo, že je nějaký funkcionář přijde vyhodit, aby vyřešil nedostatek místa. Vzpomeňme, jak jsme si v bývalých prostorách v Chaloupkově ulici stěžovali na jeho nedostatek.
Nemáme jej ani nyní zrovna nadbytek, ale podle scénáře a architektova plánu nových prostor jsme nanejvýš spokojeni. Přestaly bývalé problémy s ekonomickým oddělením. Trvalé napětí a nejistota jsou vystřídány pracovní pohodou a pochopením ze strany vedení TMB i ze strany ostatních zaměstnanců. Bývalý laický dohled byl nahrazen odbornou pomocí. Slepecké oddělení je neustále doplňováno novou technikou a novými přírůstky do depozitu.
S otevřením celého komplexu TMB a tedy i slepeckého oddělení, se počítá v květnu 2002. Přesto, že s novou organizací, inventarizací, rozsáhlými restaurátorskými pracemi aj. je neustále mnoho práce, vedení slepeckého oddělení se činí. Mimo všem známých hudebních dýchánků to byl tradiční koncert "Vítání jara" v koncertním sále brněnské konzervatoře. Měl mimořádný úspěch.
Pro budoucí slepeckou knihovnu, která bude součástí expozice a obsahuje na 400 vzácných tisků, chystáme přetisky vědecké literatury i beletrie. Rovněž chystáme možnost poslechu autentických nahrávek bývalé samizdatové literatury.
Slepecké oddělení zapůjčuje předměty na výstavy, které organizují jiná oddělení TMB, účastní se výstavy zdravotnické techniky, která probíhá v brněnské Měnínské bráně a měla svou vitrínu na Tmavomodrém festivalu v Brně.
Jsem přesvědčen, že v nových podmínkách se bude bádání ve slepecké historii i uchovávání a zpracování vzácných tyfloaktů lépe dařit, a že činnost oddělení pro slepeckou historii bude i nadále na čelném místě v Evropě.

PhDr.Josef Smýkal



** Právní poradna **

Jsem těžce zrakově postižený, držitel průkazu ZTP/P. Je mi 46 let, mám rodinu, 2 děti studují na VŠ. Jsem zaměstnán jako masér. Můj zaměstnavatel se mnou nedávno rozvázal pracovní poměr. Manželka se domnívá, že toto rozvázání pracovního poměru je neplatné. Chtěl bych se proto zeptat, za jakých okolností se rozvázání pracovního poměru považuje za neplatné.
H.M.,Římovice

Váš dotaz je formulován velmi obecně. Nezmiňujete se blíže o okolnostech, za jakých k rozvázání pracovního poměru došlo. Proto i moje odpověď bude obecná.
Neplatnost rozvázání pracovního poměru je upravena v ustanoveních § 60-64 zákoníku práce. Obecně lze říci, že rozvázání pracovního poměru lze považovat za neplatné, pokud neobsahují náležitosti, které jsou podmínkou platnosti takového úkonu ze zákona.
Pokud Váš zaměstnavatel rozvázal pracovní poměr neplatně a Vy sám si budete přát, aby pracovní poměr pokračoval, je zaměstnavatel povinen především Vám poskytnout náhradu mzdy. Tato náhrada Vám přísluší ve výši průměrného výdělku, a to ode dne kdy zaměstnavateli oznámíte, že chcete v pracovním poměru nadále pokračovat případně do doby, kdy Vám zaměstnavatel pokračování práce umožní. Přesahuje-li celková doba, za kterou by měla zaměstnanci náležet náhrada mzdy 6 měsíců, může soud na žádost zaměstnavatele povinnost k náhradě mzdy přiměřeně snížit, popřípadě tuto náhradu nepřiznat. Soud přitom přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec zaměstnán jinde, jakou práci tam konal, jaká byla výše výdělku či případně posoudí důvod, z jakého se zaměstnanec do práce nezapojil. V případě, že zaměstnavatel rozvázal pracovní poměr neplatně a zaměstnanec netrvá na jeho pokračování, má se za to, že pracovní poměr skončil dohodou, a to: a) byla- li dána neplatná výpověď uplynutím výpovědní doby,
b) byl- li pracovní poměr zrušen okamžitě nebo ve zkušební době, dnem, kdy měl pracovní poměr takovým zrušením skončit. V tomto případě má zaměstnanec nárok na náhradu
mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu výpovědní doby.
Pro úplnost se zmíním i o situaci, kdy k neplatnému rozvázání pracovního poměru došlo ze strany zaměstnance. V případě, že mu zaměstnavatel oznámil, že trvá na tom, aby dál konal svou práci a zaměstnanec na tento návrh nepřistoupí, má zaměstnavatel možnost požadovat náhradu škody, která mu vznikla ode dne, ve kterém oznámil svému zaměstnanci, že trvá na pokračování v práci. Za dobu před uplatněním neplatnosti rozvázání pracovního poměru zaměstnavateli však taková náhrada přísluší nejdéle za 1 měsíc.
Rozvázal-li zaměstnanec pracovní poměr neplatně a jeho zaměstnavatel netrvá na tom, aby pro něho nadále pracoval, má se opět za to, že pracovní poměr skončil dohodou, a to: a) byla-li dána neplatná výpověď uplynutím výpovědním doby b) byl-li pracovní poměr neplatně zrušen okamžitě nebo ve zkušební době dnem, kdy pracovní poměr takovýmto způsobem skončil.
Důležité je vědět, že zaměstnavatel nemůže v takovémto případě uplatňovat vůči zaměstnanci náhradu škody.
Při neplatné dohodě o rozvázání pracovního poměru se při posuzování nároku zaměstnance na náhradu ušlé mzdy postupuje obdobně jako při neplatné výpovědi dané zaměstnanci zaměstnavatelem. Zaměstnavatel však nárok na náhradu škody pro neplatnost dohody uplatňovat nemůže.
Závěrem připomínám, že neplatnost rozvázání pracovního poměru může zaměstnavatel i zaměstnanec uplatnit u příslušného soudu nejpozději do 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit.

Je mi 57 let. Moje matka nedávno následkem těžkého úrazu ztratila zrak. Ještě si nezvykla na novou situaci a potřebuje pomoci při běžných činnostech i při sebeobsluze. Ráda bych odešla ze zaměstnání, abych jí mohla pomoci. Slyšela jsem, že mohu dostávat nějaký příspěvek od státu.
A.N., Praha 3

Příspěvek, na který se ptáte, je upraven v ustanoveních § 80 a následujících zákona čís. 100/88 Sb., o sociálním zabezpečení, v platném znění. Tento příspěvek se nazývá příspěvek při péči o blízkou nebo jinou osobu. Náleží občanovi, který celodenně a řádně osobně pečuje o blízkou osobu, která je: a) převážně nebo úplně bezmocná b) starší 80 let a částečně bezmocná c) starší 80 let a podle vyjádření ošetřujícího lékaře potřebuje péči jiné osoby
Podmínkou poskytnutí příspěvku je, že příjem pečující osoby nedosahuje 1,6 násobku částky na osobní potřeby podle zákona o životním minimu, pečuje-li o 1 osobu, nebo částku 2,75 násobku částky na osobní potřebu, pečuje- li o více takových osob.
Příjmem se přitom rozumí příjem stanovený v zákoně o životním minimu. Do příjmu se nezapočítává: a) sociální příplatek a příspěvek na bydlení podle zvláštního zákona b) sociální příspěvek k vyrovnání cen zvýšení cen tepelné energie poskytovaný podle zvláštního zákona c) sociální příspěvek k vyrovnání zvýšení nájemného podle zvláštního zákona.
Občanovi, který splňuje podmínky podle předchozích ustanovení, náleží peněžitý příspěvek ve výši rozdílu mezi jeho příjmem v kalendářním měsíci a 1,6 násobkem částky osobní potřeby, pečuje-li o 1 osobu, nebo 2,75 násobkem této částky pečuje-li o více osob. Nedosahuje-li výše příspěvku podle předchozí věty částky 50 Kč za kalendářní měsíc, zvyšuje se na tuto částku.
Ve svém dotazu se nezmiňujete o věku své matky. Předpokládám však, že bude k uplatnění Vašeho nároku na příspěvek stačit žádost doložená potvrzením ošetřujícího lékaře ve smyslu ustanovení § 80, odstavce 1 písmena c). V každém případě se obraťte na příslušného ošetřujícího lékaře, který Vám napíše buď předmětné potvrzení a nebo není-li Vaší matce více než 80 let, podá návrh na přiznání zvýšení důchodu pro bezmocnost podle ustanovení § 70 zákona č. 100/ 88 Sb., v platném znění.
Pro úplnost dodávám, že zvýšení důchodu pro bezmocnost je sociální dávkou určenou občanovi, který je tak bezmocný, že potřebuje ošetření a obsluhu jinou osobou.
Zákon rozeznává 3 stupně bezmocnosti a to následující: a) částečnou, b) převážnou, c) úplnou.
Částečně bezmocnou osobou je osoba, která dlouhodobě potřebuje pomoc jiné osoby při některých nezbytných životních úkonech (např. při mytí, česání a oblékání). Za částečně bezmocnou se vždy považuje osoba prakticky nevidomá.
Převážně bezmocnou osobou je osoba, která potřebuje pravidelnou pomoc, případně soustavný dohled při hlavních životních úkonech (např. při chůzi). Za převážně bezmocnou osobu je vždy považována osoba úplně nevidomá.
Úplně bezmocnou osobou je osoba, která zcela pozbyla schopnost sebeobsluhy a proto potřebuje pomoc jiné osoby při všech životních úkonech.
Zvýšení důchodu pro bezmocnost se vyplácí ke všem důchodům a jeho výše je odvozena od částky na osobní potřeby stanovené zákonem o životním minimu. Částečná bezmocnost představuje částku 20%, převážná 40% a úplná 75% z této částky.

Zpracovala JUDr. Ivana Marešová



** Léčba katarakty v Nepálu **

Každý rok spoléhá až 13 tisíc lidí nemocných šedým zákalem na kliniku v Nepálu. V Lahan-Himalaja odstraňuje Albrecht Henig a jeho dva kolegové šedý zákal výměnou zkalené čočky za novou - umělou. O úspěchu lékařů operujících šedý zákal se dověděli lidé v blízké Indii. Pacienti nyní přicházejí s rodinnými příslušníky, přijíždějí vlakem, autobusem nebo přicházejí pěšky. "Za padesát marek mohou slepí opět vidět," konstatuje Henig. Tolik stojí jedna operace se třemi týdny hospitalizace. Podporou se stane klinika Christopherovy slepecké mise se sídlem v Bestheimu.
Na následek šedého zákalu osleplo v rozvinutých zemích jen málo lidí. Většinou jsou operováni dříve než kalný závoj potáhne oko.
V asijských a afrických zemích přichází k očnímu lékaři kolem 12 tisíc osob ročně, což je asi jeden člověk na milion. Podle zjištění Světové zdravotnické organice je na světě 40 milionů lidí slepých, z toho polovina díky šedému zákalu.
Henig již před patnácti lety se svou ženou a dvěma syny projel Lahanem napříč 200 km vzdušnou čarou od Mont Everestu. "Počátky byly obtížné, ale potom se vše obrátilo k dobrému." Z malé soukromé ordinace je nyní klinika s 300 lůžky. Na operačním sále stojí čtyři operační stoly, na dvou lékaři operují a na dalších dvou jsou již odoperovaní pacienti. Lékaři jsou velmi zruční, již po pěti minutách je zkalená čočka vyměněna za čočku umělou. V jiných zemích je pouze odstraněna zkalená čočka a pacient musí nosit silné brýle. Ty se mohou rozbít a výměna je málokdy možná. Nyní bude klinika v Lahanu fakultní nemocnicí. Tím vzniká možnost výuky lékařů pro operaci šedého zákalu.
V Nepálu stojí jedna umělá čočka 10 - 15 marek. "Sem přicházejí pacienti většinou s dvěma členy rodiny, čímž se snižuje jejich strach z kliniky. Když jsou všechny postele obsazeny, je na klinice kolem tisícovky lidí. Příbuzní pacientů si zde vaří jídlo, krmí nemocné a ošetřují je. Tak se také sníží náklady."
Ambulance se staví také na vesnicích, pacienti mohou být ošetřeni doma. Na klinice je jeden ambulantní lékař a dva operují, často zvládnou až 100 operací denně. Pokud na někoho ten den nedojde, musí počkat do dalšího dne. Nejvíce lidí přichází v období mimo sklizeň, tj. od listopadu do března.
Klinika se stará také o prevenci. Nedostatek vitaminu A způsobuje u malých dětí oslepnutí. Nedostatek je kompenzován dvěma kapslemi vitaminu A ročně. Vesnická zdravotnická organizace v Lahanu ve spolupráci s Christopherovou slepeckou misí podaly dětem již 200 tisíc kapslí.
Christopherova slepecká mise zjistila k počátku roku 1996ĺ dva miliony dětí trpících nedostatkem vitaminu A, půl milionu slabozrakých, kteří potřebují brýle a 268 tisíc osob postižených šedým zákalem. S přibývajícím počtem obyvatelstva počet osleplých lidí kvůli šedému zákalu stoupá.

Z Frankfurter Allgemeine Zeitung přeložila Edita Valtová



** Zdařilá prezentace **

Světová federace škol pro výcvik vodicích psů se sídlem ve Velké Británii vyhlásila poslední středu v dubnu Světovým dnem vodicích psů.
Při této příležitosti Klub vodicích psů za pomoci Krajského střediska a Oddělení výcviku vodicích psů Unie nevidomých a slabozrakých Slovenska uspořádal v sobotu 21. dubna 7. ročník Mistrovství republiky ve výkonu vodicích psů. Po cvicích poslušnosti následovala druhá část soutěže - frekvence ve výkonu vodicího psa. Trasa byla umístěna do atraktivní části Bratislavy, nacházela se poblíž prezidentského paláce. 31 účastníků se svými čtyřnohými kamarády za hojné divácké kulisy zdolávalo nástrahy soutěže. Na startu se objevili i soutěžící z Maďarska a Česka. I zde mezi psy převládali retrievři.
Mistrovství Slovenska ve výkonu vodicích psů jsou pořádána každý rok a z propagačních důvodů vždy na jiném místě. Předseda Klubu vodicích psů pan Bielik v této souvislosti řekl: "Je nesmírně důležité, abychom seznamovali širokou veřejnost s problematikou vodicích psů. Neméně významné však je propagovat vodicího psa mezi těžce zrakově postiženými jako jednu z nejdůležitějších pomůcek v našem samostatném pohybu."
Na šesti panelech kolemjdoucí obdivovali fotografie vodicích psů v nejrůznějších situacích. Autorkou fotografické výstavy pod názvem "Tisíc očí" je Soňa Macejáková.
Přestože počasí bylo velmi chladné a soutěž se protáhla až do večera, vládla mezi pejskaři i pejsky přátelská pohoda.
Ke zdařilé prezenaci zdařilou prezentací rozhodně přispěla i česká výprava - Jozef Kikta s Vendulkou (labradorský retriever) skončil na osmém, ing. Petr Šabas s Cindou (německá ovčanda) na skvělém čtvrtém místě a celou soutěž vyhrála současná naše šampionka Ilona Vobrová se zlatým retrievrem Carmen. Titul Mistra Slovenské republiky ve výkonu vodicích psů obhájil dr. Imrich Bartalos s Donou, který v celkovém hodnocení obsadil druhé místo.

Jiří Reichel



** Orientační úpravy pro nevidomé na místech přístupných veřejnosti **

Cílem tohoto článku je čtenáře seznámit se základními pojmy a vysvětlit jejich vzájemné souvislosti z oblasti stavebních úprav pro nevidomé na veřejně přístupných komunikacích a ve veřejně přístupných objektech. Mým hlavním záměrem je zrakově postiženým poskytnout ucelenou informaci o tom, co který orientační prvek znamená, jakou situaci má očekávat, když konkrétní orientační prvek při svých pochůzkách nalezne, co může v této chvíli předpokládat a na co se může spolehnout.
Se stavebními úpravami se setkáváme a čím dál víc setkávat budeme, na veřejných komunikacích a v budovách občanské vybavenosti (orgány státní správy, instituce, doprava, obchody, sportoviště, kulturní zařízení, atd.). Většina úprav, které v článku budu popisovat, se zřizuje na základě prováděcích vyhlášek stavebního zákona. Pro nás nejdůležitější vyhláška nabyla účinnost již 1. října 1994 a vztahuje se pouze na novostavby a rekonstrukce. Ve starších stavbách se dodatečné úpravy zřizují jen na základě individuálního zájmu majitele nebo provozovatele. Proto se v těchto stavbách s úpravami pro nevidomé setkáme jen ve výjimečných případech a skoro vždy tyto dodatečné úpravy vznikly z iniciativy naší místní slepecké organizace.
Stavební úpravy se zřizují pro zlepšení orientace nevidomých a slabozrakých a pro zajištění jejich samostatného a bezpečného pohybu. Podle charakteru lze úpravy rozdělit na prvky hmatné a prvky akustické.

Prvky hmatné
První skupinou stavebních úprav jsou prvky hmatné. Ty mají funkci orientační nebo bezpečnostní, výjimečně i funkci informační. Hmatné prvky jsou především vnímatelné slepeckou holí a nášlapem. V případě braillských popisků a reliéfních znaků i běžným hmatem.

Vodicí linie
Základním hmatným prvkem je vodicí linie. Je to bezpečný a orientačně jednoduchý koridor s minimálním průchozím profilem 900 mm. Podle prováděcí vyhlášky stavebního zákona je v tomto koridoru nepřípustné umisťování jakýchkoliv předmětů.
Pokud vodicí linku tvoří rozhraní dvou hmatně odlišných struktur nebo rozhraní stěna-chodník, jde o přirozenou vodicí linii.
Pokud vodicí linku tvoří uměle vytvořený pás, jde o umělou vodicí linii. Ta se nejčastěji zřizuje na nástupištích městské hromadné dopravy. Umělé linie se frézují tak, aby byly bílou holí dostatečně hmatné i při použití kluzné kyvadlové techniky. Přerušení vodicí linie v délce cca 800 mm se zřizuje na místech, kde nevidomý chce, resp. může z linie odbočit, např. označení schodiště vedoucího z nástupiště, resp. označení místa, kde lze nástupiště bezpečně přejít napříč k druhé odjezdové hraně.

Signální pás
Signální pás je zvláštní forma umělé vodicí linie. Určuje nevidomému přesný směr chůze v definovaných případech, např. přístup od vodicí linie k označníku MHD, k semaforu nebo k vodicímu pásu přechodu. Na nástupišti železnice nás odvede z bočního (prvního) nástupiště do haly nádraží nebo ven z nádraží či zastávky. Signální pás je vždy ukončen u přirozené nebo umělé vodicí linie a z jeho funkce vyplývá, že musí být kolmo na směr chůze. Vždy má výrazně odlišnou strukturu a charakter povrchu, jednoznačně vnímatelný slepeckou holí a nášlapem o minimální šířce 800 mm, proto jej nelze nevědomky přejít. Pás je též obvykle vizuálně kontrastní vůči okolí.

Vodicí pás přechodu
Vodicí pás přechodu se zřizuje ve vozovce. Je součástí vodorovného dopravního značení (zde vede nevidomého po šikmém přechodu, přechodu delším než 8 m nebo přechodu, jehož snížená část je v oblouku). Tento pás je jednoznačně vnímatelný slepeckou holí a nášlapem. Vodicí pás přechodu musí bezpodmínečně navazovat na signální pásy na chodníku.

Varovný pás
Varovný pás označuje rozhraní mezi prostorem běžně přístupným a prostorem potencionálně nebezpečným. Tento pás se zřizuje u bezbariérových vstupů do vozovky nebo na nástupištích železnic a městských drah. Vždy má výrazně odlišnou strukturu a charakter povrchu, jednoznačně vnímatelný slepeckou holí a nášlapem o šířce 400 mm (na nástupištích metra pouze 150 mm). Charakter povrchu varovného i signálního pásu je obvykle shodný, k záměně však nemůže dojít vzhledem k jejich zřetelně odlišné šířce. Protože na nástupištích železnic je pro zrakově postižené zřizován pouze pás varovný, má ten částečně i funkci orientační. Pokud nevidomý cestující chce využít i jeho vodicí funkci je povinen jít podél něj uvnitř nástupiště. Samotný varovný pás totiž patří do nepřístupné zóny pro cestující veřejnost až do okamžiku zastavení vlaku u tohoto nástupiště. Na tento zákaz je nutné dbát především v nácestných zastávkách, kde rychlost projíždějících vlaků může být až 160 km/h. Varovný pás je též vizuálně kontrastní vůči okolí.

Hmatný pás
Hmatný pás je zvláštní forma varovného pásu ohraničující místo, které na chodníku s cyklistickou stezkou určuje rozhraní mezi vymezeným prostorem pro cyklisty a chodce a v ulici v obytné zóně ohraničuje zónu bezpečného pohybu zrakově postižené osoby.

Braillské popisky a reliéfní znaky
Braillské popisky se nejčastěji používají pro označování výstupu z podchodů. Umisťují se na zadní stranu zábradlí do oblasti před první schodišťový stupeň. Dále se s nimi můžeme setkat u ovládacích prvků, kde označují jeho funkci. Reliéfní znaky se používají v interiéru pro označení dveří.

Petr Novák
Centrum pro odstraňování architektonických bariér

- pokračování příště -



** Izrael vyvinul myš pro slepce **

Izraelský podnik VirTouch vyvinul počítačovou taktilní myš, která zpřístupní počítače a internet nevidomým. Informoval o tom mluvčí podniku Art Braunstein, podle něhož jde o světovou, premiéru podobného zařízení. Na trhu prý neexistuje srovnatelný výrobek, který by umožňoval číst text a grafickou informaci nebo hrát počítačové hry prostřednictvím dotyku.
Autory novinky, jež spočívá ve speciálních snímačích umístěných na myši, jsou ruští přistěhovalci. Podle Braunsteina bude stát jedno zařízení pět tisíc dolarů (asi 190 tisíc Kč) a zejména v oborech, jako architektura nebo návrhářství, je bude možné využít i na počítačích pro vidomé osoby.



** Věnujte tabulky! **

Vážení a milí přátelé, všichni víme, jak stále důležitou pomůckou zůstává pro nás tabulka na psaní bodového písma. A také víme, že tyto tabulky zmizely již před časem z našeho trhu.
Proto se vracíme k naší výzvě, kterou jsme již jednou uveřejnili. Snad někteří z vás naleznete doma nějakou tu tabulku, přebytečnou, již nepoužívanou, která by mnohému nevidomému ještě přišla vhod.
Redakce ZORY, jak doufáme, bude zase místem, kde by se takové dary shromažďovaly, a kde si je zájemci budou moci zdarma vyzvednout. Přineste je tedy laskavě nebo zašlete na známou adresu redakce ZORY, Krakovská 21, 110 00 Praha 1.

R.



** Když prsty potkají hlínu, **

pak z toho může být krásná mísa, pohár, případně ovečka přímo z Betléma. Nebo také prý světově unikátní socha Ježíše Krista na kříži. Její autorka, naše nejznámější nevidící výtvarná umělkyně, paní Božena Přikrylová-Vavreková, mu vytvořila - a v tom je ta originalita - uši. Jistě dovedly naslouchat, skutečnost pro "našince" tak podstatná.
V jedné tiché brněnské ulici mají svůj ateliér pan Štěpán Axman a jeho nevidící přátelé, mladí modeláři či sochaři, známí jako občanské sdružení Slepýši. Na některé z jejich výstav určitě leckdo ze čtenářů byl.
Když jsem loni psala o výstavě ve Strahovském klášteře, nazvané Bible a Betlém, bylo už rozhodnuto, že za panem Axmanem zajedu a popovídáme si.
Vrtalo mi hlavou, jaký rozdíl je mezi hmatovým modelováním a obecně mnohem známější keramikou. Zde je tedy jeho odpověď:
"Zásadní. Keramika znamená naprosto odlišný způsob práce, při němž se používá voda, hmatové modelování ji nepotřebuje. Je to záležitost pouze prstů bez jakýchkoli mechanických pomůcek, jako je třeba hrnčířský kruh, špachtle a podobně.
Tvoříme z jednoho kusu, aniž bychom k sobě lepili různé díly jako v klasické keramice. Modelování se víc přibližuje sochařině."
Než jste k této samostatné technice, vhodné pro nevidící došel, musel jste se s nimi seznámit. Jak a kde nastal ten první dotek?
"Počátečním impulzem byla výstava sedmi bronzových soch různých autorů, které jsem instaloval v brněnské a dalších školách pro nevidomé. Děti si je mohly libovolně prohlížet rukama, na což měly spoustu času. Pod ruce dostaly opískované sochy. Bronz pískem čistíme. Takto očištěný kov reaguje na dotek lidské ruky a barví se. Aniž bych musel s nevidícími hovořit, protože jsem se jich ještě bál, bylo lze rozpoznat, která socha či jen detail na ní je nejvíce zaujaly. Nejohmatanější místa zůstala nejtmavší.
Když jsme tuto akci v brněnské škole realizovali, zašel jsem za panem učitelem Jelínkem do výtvarné výchovy. Právě zkoušel se žáčky modelovat z plastelíny nebo moduritu, chtěl zkusit i keramickou hlínu. Tehdy jsem se o problematiku začal zajímat mnohem víc a rozhodli jsme se uskutečnit odpolední kroužek pro děti, které pan učitel vybral. Byly to základy klasické sochařiny, jak jsem se ji učil na střední škole."
Co tedy soudíte o výuce modelování v základních školách pro nevidící, a o materiálech, s nimiž se pracuje?
"Výuka modelování nevidících se v podstatě neděje. Samotná technika hmatového modelování je věc nová, přináší jiné myšlení než klasická výtvarná výchova, která se doposud realizovala. S panem učitelem Jelínkem jsme na toto téma mnoho namluvili a on sám materiál takto cítí. Obecně ale se ve školách nemodeluje, pouze jde o keramické pokusy s moduritem nebo plastelínou."
Jaké máte zkušenosti s kreslením zrakově postižených?
"Kreslení, to je samostatný obor, myslím zde na možnost delšího vývoje, ať jde o modelování nebo kresbu, naučit se těmito prostředky vyjadřovat. Mělo by to být důslednější, než se jednou za týden či měsíc dostat k nějakému materiálu. U kreseb záleží, jak je člověk schopen "vidět rukama", zda nevidí od narození a ovládá Braillovo písmo, díky čemuž má citlivé ruce a vnímá daleko jemnější tahy než ten, kdo oslepne později. Tam je pak možnost vnímat hmatem daleko menší, v obojím případě však by bylo možno tyto schopnosti rozvíjet. Dobré je kreslit do fólií, které se používají ve školách, citlivější děti mohou použít obyčejnou "propisku" a měkký papír, kam se tužka zarývá natolik, že vycvičené prsty jsou schopny kresbu přečíst. Dá se kreslit i do hlíny, kde reliéf zůstává trvale. Těch možností je víc, jen záleží na fantazii a záměru učitele."
A ještě něco k plánům vašeho ateliéru.
"Hodláme se v nejkratší době přestěhovat do Tasova, zabydlet se v nových prostorách a připravit se učit další nevidící hmatovému modelování. Budou se mu později moci věnovat řemeslně či být učiteli hmatového modelování. V druhém případě by výuka trvala déle a absolvent by mohl své dovednosti předávat dál."
Pan Axman se ve své práci nesoustředí pouze na výuku zrakově postižených, ale spolu s nimi na pozvání navštěvuje školy. Vyprávějí dětem a mládeži o životě nevidících, předvedou vodicího psa. Na hmatové modelování samozřejmě také dojde, je možno si ověřit, kolik toho vidící člověk "naslepo" rukama rozpozná.
Do Brna k panu Axmanovi nás provázela dvě děvčata z lanškrounského gymnázia. Beseda ve škole je natolik zaujala, že se jim zachtělo vědět víc. Ony dívky i manžel a já jsme v ateliéru obdivovali spoustu zajímavých uměleckých výtvorů. Žel je však tato zkušenost nepřenosná. Rozhodně, dozvíte-li se o výstavě Slepýšů, doporučuji návštěvu.
K tematice se na stránkách ZORY ráda vrátím. Nejen s reportáží už z Tasova, ale vím, že na Dědině, v brněnské i pražské Praktické škole, ve Středním odborném učilišti v Krči a snad i jinde se s hlínou pracuje. I ze základních škol se snad někdo ozve. Mne i vás by jistě zajímaly také jejich zkušenosti, založené na trochu jiných technických postupech. Vůbec nezáleží na tom, jaká metoda práce to "vyhraje" či jich bude existovat vedle sebe víc, ale zda se vynoří nová možnost nejen pěkného koníčku, ale hlavně smysluplného zaměstnávání zrakově postižených.

Eva Budzáková



** Moje zlá zkušenost **

Potkávám lidi různého typu. Hodné, zvědavé, ale i poučující a drzé. Tak například jedu vlakem, můj vodicí pes krásně sedí celou cestu s náhubkem. V půli cesty přistoupí dáma a začíná psovi náhubek sundávat. Zprudka se ohradím. Jak je možné, že se ani nezeptá a bez dovolení odstrojuje mého psa? Kdyby mi to alespoň nabídla, bylo by to jiné.
Jenže můj pes je přátelský. Když jsem jí řekla, že pes kouše, nevěřila a pokoušela se sundat mu postroj. Ale byla svým mužem okřiknuta, že je to pes služební. Byla jsem z toho rozčilená, protože úplně nakonec psa začala krmit. To už jsem nevydržela a poprosila průvodčí, aby mě převedla do jiného kupé. Pravdou je, že se s tím budu asi setkávat dost často. Je to můj první pes, teprve se učím. Ale co kdyby tu ženu opravdu kousl? Začala by na mě asi křičet.
Byla jsem ráda, že už jsem doma, ale strachovala jsem se, jestli mému psovi nedala něco zkaženého nebo dokonce otráveného? Celou noc jsem pak nespala. Přijít o psa? To bych asi dost dlouho váhala, zda si pořídit nového.

Miloslava Moreová



** Skončila liga družstev v showdownu **

Poslední zápasy smíšených družstev v showdownu byly dohrány 7.dubna. Soutěž probíhala od podzimu 2000 do jara 2001.
Družstvo tvoří tři muži a dvě ženy, chybí-li některý hráč v sestavě, jeho zápasy se kontumují. V zápase se hrají dvouhry mužů a žen, a také všechny čtyřhry.
Tento ročník ligy byl už čtvrtý. Po dvojnásobném vítězství Sigmy a po loňském vítězství Baníku získalo křišťálový pohár a zlaté medaile družstvo Tyflosportu Praha, které postavilo velice silný tým. Do soutěže se přihlásilo 9 družstev, ale v průběhu ligy bylo družstvo Orbity Brno vyřazeno, protože neodehrálo dva zápasy.

Pořadí:
1. Tyflosport Praha A (Gregor, Bayer, Rada, Sicha, Hegr, Křiváčková, Hegrová, Dušková)
2. Sigma Olomouc A (Pata, Hájek, Kubáč, Příborský, Trnečková, Bartošková)
3. Baník Ostrava (Ďurko, Pouch, Kikta, Opravilová, Černošková)
4. Sigma Olomouc B (Šnyrych, Krátký, Kalina, Barlok, Škařupová, Všetičková)

Květa Trnečková



** Byli jsme pěšky, chtělo to však běžky **

Není tomu tak dávno, může to být zhruba měsíc, kdy jsem psal do ZORY o střeleckém závodu. Tehdy jsem se zmiňoval o krásné jarní náladě, která nás v ten den všechny ovládla.
Dnes budu psát o turistické akci, která proběhla o velikonočních svátcích, od 13. do 16.dubna. O jarním počasí se však nemohu zmínit ani náhodou. V místě, kde turisté provozovali svůj sport, jaro zkrátka nebylo. Vypadalo to, že někde zakoplo a přímo upadlo. Nakonec, jak brzy poznáme, nebylo samo.
V Příchovicích u Kořenova byla totiž zima, jaká snad nebyla ani v zimě. V Praze tedy určitě. Po vystoupení z autobusu jsme si připadali, jako bychom se rázem ocitli někde na dalekém severu. Neustále sněžilo a foukal ostrý, studený vítr, každou chvíli jiným směrem. A toto nádherné počasíčko trvalo všechny čtyři dny našeho pobytu. Teprve na úplný závěr na nás na tanvaldském nádraží občas vysvitlo sluníčko. Pravděpodobně pouze na rozloučenou. Když jsme přijeli do Prahy, pro změnu zase lilo jako z konve. Turisté TJ Zora však nejsou z cukru, ba ani nějaké takříkajíc "padavky", a tak tuto hříčku přírody přijali s úsměvem a bez následných duševních potíží.
To pochvalné podobenství "nepadavek" se však při velikonočních túrách nedalo obhájit zcela stoprocentně. Díky záludnému náledí někteří nedobrovolně usedali nebo uléhali (často přímo ze stoje) do prachového sněhu nebo do závějí na kraji silnice. Já byl mezi nimi. Měl jsem ovšem zdatného průvodce a tak jsme takřka souvislým ledem pokrytou cestu proklouzali poměrně úspěšně. Leckterý renomovaný krasobruslařský trenér by měl z našeho výkonu upřímnou radost. Nevím, jakou známku bychom od rozhodčích obdrželi za umělecký dojem, ale vysokými čísly by rozhodně nehýřili. Body za pád by nám ale nestrhli. A to v té situaci bylo nejdůležitější.
Upadl jsem naznak samozřejmě teprve až tam, kde by to nikdo nečekal. Hlavně já ne. Bylo to někde na pěšince při sestupu od rozhledny "Štěpánka". Sníh byl ale jako peřina a tak to spočinutí na zemi bylo skoro až příjemné. Když si při těchto pohybových kreacích jeden zrovna nezlomí nohu, stávají se tyto momenty pro všechny přítomné docela veselou zábavou. Vůbec mně nevadilo stát se na chvíli komikem z éry němých filmů.
Nejen legrace, ale i náročnějšího sportu jsme si dostatečně užili. Ne že by si člověk hrábl, jak se říká, až na dno sil, ale některé úseky trasy byly skutečně obtížné. Strmé stoupání s prudkým mrazivým protivětrem a sněhovými jehličkami bodajícími do obličeje nebyla žádná procházka jarní přírodou, ale docela pěkná turistická zabíračka.
Jak potom bylo milé posedět u žhavých kamen s šálkem horkého čaje. I když nohy někoho trochu a někoho i více bolely, rozlil se všem po těle i po duši stejně dobrý pocit z vítězství nad vlastní leností a pohodlností.
Když jsem se přihlašoval na prodloužený jarní turistický víkend, netušil jsem (a kromě svatého Petra to zřejmě netušil nikdo), že se hlásím na zimní turistiku. V dubnu má být přece rtuť teploměru již někde kolem nejméně dvanácti stupňů nad nulou. Nestalo se tak. Co se stalo pak? Zlepšil se mi tlak. A to je fakt.

Miloš Slavík



** Trautenberkova velikonoční nadílka **

Klub českých turistů při TJ Zora Praha pořádá pro své členy každoročně velikonoční víkendový pobyt. Nejinak tomu bylo i letos, kdy se tento pobyt konal v Příchovicích, v nádherném a romantickém prostředí Jizerských hor. Příchovický hřeben tu rozděluje Jizerské hory od Krkonoš.
Mnozí z nás, vybaveni botaskami a šusťákovkami, těšíce se na první jarní putování, byli nemile zaskočeni Trautenberkovou velikonoční nadílkou v podobě pořádného přídělu sněhu. Souvislá sněhová vrstva ve výši 30 cm, metrové závěje a silný severák nám trochu znepříjemňovaly výlety po zdejším okolí, ale správný turista se přece jen tak nezalekne.
Někteří naši účastníci přijeli již dopoledne 13.dubna vlakem do Tanvaldu, odtud jedinou místní zubačkou do Kořenova a dále již pěšky s batohy přes Luční chatu do místa ubytování v Příchovicích. Druhá část výpravy přijela přímým večerním autobusem z Prahy.
Příchovice, ležící v nadmořské výšce 800 metrů jsou už dnes jen rekreační obcí, mající však svoji bohatou historii. První zmínky o ní pocházejí z roku 1577. V roce 1847 zde probíhala výstavba Krkonošské císařské silnice z Liberce do Trutnova.
Trasa našeho sobotního výletu vedla od Jičínské chaty, kde jsme byli ubytováni, do Kořenova, kolem továrny Cutisin, zabývající se jako jediná v republice výrobou umělých střev. Zde se také nacházejí bývalé lázničky z let 1872. Dále jsme si prošlapávali cestu zasněženou strání k nádraží a odtud uprostřed silné fujavice do Harrachova. Městečko je známým rekreačním a sportovním střediskem, kde kromě lyžařských svahů jsou tři skokanské můstky; ten největší s normovým bodem 120 metrů.
Harrachov je také velice proslulý svojí novosvětskou sklářskou hutí, založenou v roce 1712, jejíž sklářská výroba a tradice slaví úspěchy po celém světě.
Stranou našeho zájmu nezůstaly ani Mumlavské vodopády. Čistá a pramenitá říčka Mumlava se tu kaskádovitě řítí z desetimetrové výšky, její zářivě třpytivé paprsky tvoří okouzlující podívanou. Nedaleko vodopádů se nachází Rýžoviště, dříve Seifenbach, původní horská osada v údolí Ryzího potoka.
V neděli se naši turisté rozdělili do dvou skupin, ta první měla namířeno přes obec Rejdice do Pasek nad Jizerou, jejíž historie se datuje již od roku 1654. Jedná se o chudou horskou obec zaměřenou na pastevectví a domáckou tkalcovskou a pradlářskou práci. V roce 1830 přišel na zdejší školu podučitel Věnceslav Metelka, písmák a muzikant, z jehož deníkových záznamů čerpal K.V.Rais námět k románu Zapadlí vlastenci.
V danou chvíli i my jsme si připadali jako ti zapadlí vlastenci, vymrzlí a zasněžení, a tak jsme byli rádi, že jsme mohli využít pohostinného prostředí zdejšího muzea. Jako další zajímavost by mohla také sloužit informace o výškovém převýšení této obce, jehož rozdíl mezi nejvyšším a nejnižším bodem je 500 metrů. Kolem dokola jsou rozesety původní krkonošské dřevěné roubenky, dnes přeměňovány na rekreační objekty.
Druhá část našich se vypravila do obce Jizerky, ležící uprostřed hlubokých lesů. I zde byl velmi tvrdý život dřevorubců a pastevců. Známá byla i jako naleziště drahokamů v Safírovém potoce. V roce 1826 zde založil sklář Riedil sklářskou huť na výrobu tyčí a dutého skla. Dnes je Jizerka malebným střediskem letní a zejména zimní turistiky. Trasa výletu vedla také přes Polubný, rozsáhlou a významnou podhorskou obec, kde se nacházela největší Riedilova sklárna. Vede tudy také jediná ozubnicová železnice v České republice, vybudovaná v roce 1902.
Velikonoční pondělí se neslo nejdříve v duchu pomlázkové omlazovací procedury. Výslužkou nám tentokrát nebyla vařená a malovaná vejce, ale čokoládové figurky, čokoládová vejce, případně plněná likérem a další pamlsky. Poté nás čekala ještě vycházka na Hvězdu, vrch nacházející se v nadmořské výšce 958 metrů. Na jeho skalnatém temeni stojí rozhledna Štěpánka, kterou vybudoval věhlasný kníže Rohan. Rozhledna nese název po arcivévodu Štěpánovi, který měl dohled nad výstavbou již výše jmenované Krkonošské císařské silnice.
Po návratu na ubytovnu nás už čekala jen cesta zpět domů. Nejdříve jsme však museli absolvovat cestu z Příchovic do Tanvaldu na vlakové nádraží. Děvčata podle všech zvyků nás ani nemusela polévat vodou, neboť chůze s batohy v zasněženém lesnatém terénu hovořila za vše.
V samotném závěru mi zbývá už jen poděkovat vedoucímu celé akce, Pavlu Hejdovi, za perfektní organizační přípravu a průběh celého velikonočního pobytu. Rád bych tu také ocenil výkon pana Kverky, jemuž je dnes "pouhých" 89 let, který zde po dlouhá léta pobýval a mnohé naše poznatky nám doplňoval svými osobními zkušenostmi a zážitky.

Emil Miklóš



** Hozená rukavice **

Fantastická sportovní atmosféra, hlasité povzbuzování, vyvolávání družstev i jednotlivých hráčů, do toho všeho řehtačky a zvonce... Ne, opravdu nejde o přiblížení hokejového či fotbalového zápasu, ale tak to vypadalo 20. a 21. dubna na čtyřdráhové kuželně TJ Spoje Bratislava, kde se konal XVII. ročník turnaje O putovní dunajský pohár nevidomých a slabozrakých kuželkářů. Turnaje se zúčastnilo 17 čtyřčlenných družstev, z toho osm zahraničních z Rumunska, Chorvatska, Slovinska, Maďarska a Česka.
První ročník turnaje v roce 1985 vyhrál Start VD Gottwaldov (nyní Handicap(?) Zlín. Úspěch zopakovali ještě dvakrát (1989 a 1990). Dvě prvenství (1991 a 1997) si odvezla Lokomotiva Ingstav Brno. Třetím naším zástupcem, který se zapsal do historie turnaje, byla v roce 1986 Lokomotiva Cheb. Osmkrát se již z poháru těšili domácí - dlouhodobě velmi široká základna kvalitních hráčů.
Dost historie, vraťme se do žhavé současnosti, neboť pro mnohé hráče byl dobře obsazený turnaj vítanou výkonnostní zkouškou před blížící se "Evropou". Ve velkém stylu se představila obě rumunská družstva. Jejich hozenou rukavici sportovně vzali na vědomí adepti státní reprezentace z ostatních zemí. Chyběli pouze Němci.
V soutěži družstev zvítězilo rumunské družstvo ANRF Tirgu Mures skvělým výsledkem 2 326 bodů. Jen o čtyři body zpět zůstalo "áčko" Spojů Bratislava s "2 322 body" - držitelé poháru z minulého roku. Třetí místo vybojovalo kvarteto druhého rumunského celku ze Satu Mare (2 280 bodů). V silné konkurenci se neztratil ani náš mistr - Lokomotiva Ingstav Brno. Za chorvatským Zagrebem obsadila pátou příčku, na naše poměry velmi slušným výkonem 2 246 bodů.
Specialitou bratislavského turnaje je soutěž dvojic, které jsou předem nahlášeny. Nejlepší výsledek 2 180 bodů dosáhli Pavol a Emil Garajovi startující pod hlavičkou Slovensko 2. O jediný bod méně docílili Radu Bontea a Paraschíva Samu z rumunského ANRF Satu Mare. Třetí místo získala domácí dvojice - Dušan Kostka a Róbert Jaderko - výkonem 1 174 body. Radmila Krychtálková a Marie Kulhánková z Lokomotivy Ingstav Brno skončily sedmé, když dosáhly 1 159 bodů.
Nejuspokojivější pohled byl do výsledkové listiny žen. Zvítězila Marie Kulhánková z Lokomotivy Ingstav Brno (581 bod) před Rumunkou Paraschívou Samu (579 bodů) a naší Radkou Krychtálkovou (578 bodů). I zde byly bodové odstupy velmi těsné.
Mezi muži absolutně nejlepším "číslem" turnaje 626 bodů zvítězil Pavol Garaj (Slovensko 2) před Péterem Sisenszkim z Deneveru Miskolc (Maďarsko) se ziskem 616 bodů a Radu Bonteem z ANRF Satu Mare (ještě rovných 600 bodů). Tři "šestistovkaře" jsem v jednom turnaji dosud nezažil. Ani na tolik zdolaných "pětistovek" si nepamatuji. Třebaže František Pánek z Lokomotivy Ingstav Brno udělal 560 bodů, stačilo to mezi muži jen na 17.místo.

Jiří Reichel



** Inzerce **

Prodám kotoučový magnetofon B 700. Dále dva mikrofony. Velmi levně. Zn: "Volejte po 16.00 hod., 02/401 82 63"



[Domů | Zpět]