Časopis ZORA, číslo 4/2001


Obsah:






** Nové dopravní předpisy a nevidomí **

Od 1.ledna 2001 platí zákon č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích. Jeho podstatnou součástí jsou pravidla provozu na pozemních komunikacích (dopravní pravidla), ale zákon upravuje mnoho dalších okruhů problémů týkajících se silničního provozu a s tím souvisejících kompetencí a procedur.
V tomto článku se omezím pouze na otázky týkající se bezprostředního vztahu k nevidomým a slabozrakým chodcům jako účastníkům silničního provozu. Kde bude třeba, stručně příslušné ustanovení okomentuji a dám případně do souvislosti se stavebními a dalšími technickými úpravami pro usnadnění orientace nevidomých, s nimiž se na pozemních komunikacích již setkáváme.
Podrobně se rovněž pozastavím u speciálního označení vozidel přepravujících osobu těžce zdravotně postiženou (znaky č. O 1 a O 2) a speciálním označením osob nevidomých (bílá slepecká hůl) a hluchoslepých (hůl s červenobílými pruhy). Neomezím se jen na úplné novinky. Nebude na škodu připomenout si i některá pravidla, která platila již dříve a tímto zákonem byla převzata.
Již v úvodních částech jsou v § 3 uvedeny základní podmínky účasti na provozu na pozemních komunikacích. Vyjímám: "Provozu na pozemních komunikacích se nesmí účastnit osoba, která by vzhledem k věku nebo ke sníženým tělesným nebo duševním schopnostem mohla ohrozit bezpečnost tohoto provozu. To neplatí, pokud osoba sama nebo jiná osoba učinila taková opatření, aby k ohrožení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích nedošlo." Toto ustanovení nevylučuje nevidomého nebo slabozrakého chodce z provozu na pozemních komunikacích. Předpokládá však, že takový účastník je schopen samostatného a bezpečného pohybu a orientace a dovede posoudit, které situace zvládne samostatně a bezpečně a ve kterých se rozhodne využít služeb průvodce v zájmu bezpečnosti své i ostatních.
K povinnostem každého účastníka silničního provozu mimo jiné patří: "... řídit se světelnými, případně i doprovodnými akustickými signály, dopravními značkami, ..." Všimněte si, že tento zákon již pamatuje na akustické signály pro nevidomé (legalizuje je) a ukládá řídit se jimi. Proto je vhodné na tomto místě citovat z § 65: "Světelnými, případně i doprovodnými akustickými signály se řídí provoz na pozemních komunikacích nebo se jimi upozorňuje na nutnost dbát zvýšené opatrnosti. Provedení a tvary symbolů světelných signálů a charakter akustických signálů provedených podle prováděcího právního předpisu se nesmějí měnit. Doprovodné akustické signály použité pro řízení provozu na pozemních komunikacích nesmějí být použity k jinému účelu. Prováděcí právní předpis stanoví druhy, význam, užití, provedení a tvary symbolů světelných a akustických signálů." K tomu je snad nutné jen poznamenat, že akustická signalizace pro nevidomé je tímto postavena na roveň ostatní signalizaci a je zaručováno, že nedojde k její záměně za jiné zvuky, které by se mohly v běžném provozu vyskytnout a použít. Příslušná prováděcí vyhláška pak přesně definuje charakter akustických signálů na přechodech tak, jak je již dávno známe, tj. pomalé "tikání" znamená "červená - stůj" a rychlé "tikání" "zelená - volno".
Pozastavím se i u některých povinností řidičů, abychom si v té souvislosti uvědomili i některá práva chodců. Řidič je mimo jiné povinen: "Dbát zvýšené opatrnosti zejména vůči dětem, osobám s omezenou schopností pohybu a orientace, osobám těžce zdravotně postiženým a zvířatům, brát ohled na vozidlo přepravující děti, řidiče začátečníka nebo osobu těžce zdravotně postiženou, označené podle prováděcího právního předpisu a na výcvikové vozidlo označené podle zvláštního právního předpisu."
Podobné ustanovení platilo již v předchozích dopravních pravidlech. Lze jen doufat, že v souvislosti s dále uvedenými novinkami v tomto zákoně bude řidiči dodržováno a dopravní policií důsledně vyžadováno. Označením osoby nevidomé se zde myslí bílá slepecká hůl. Zdůrazňuji, že pokud nevidomý nebo prakticky nevidomý nebude bílou slepeckou holí označen (nebude ji držet v ruce), nemůže vyžadovat citovaný zvýšený ohled řidičů.
To platí i pro držitele vodicích psů - pes s typickým postrojem není označením nevidomé osoby.
Úplnou novinkou je tímto zákonem a příslušnou prováděcí vyhláškou stanovené označení hluchoslepých osob holí, která je v pruzích šířky cca 100 mm střídavě červenobílá. Tím se i v ČR zavádí označení běžné již v některých jiných evropských zemích. O speciálním označení vozidla přepravujícího těžce zdravotně postiženou osobu znakem O 1 resp. O 2 se zmíním níže.
Jednou ze závažných novinek je pravidlo v běžné mluvě nazvané "absolutní přednost" chodců na přechodu. Cituji jeho přesnou formulaci: "... s výjimkou řidiče tramvaje umožnit chodci, který je na přechodu pro chodce nebo jej zřejmě hodlá použít, nerušené a bezpečné přejití vozovky; proto se musí řidič vozidla přibližovat k přechodu pro chodce takovou rychlostí, aby mohl zastavit vozidlo před přechodem pro chodce, a pokud je to nutné, je povinen před přechodem pro chodce zastavit vozidlo ..."
Řidič vozidla (s výjimkou řidiče tramvaje!) tedy musí umožnit bezpečné přejití vozovky po přechodu nejen chodcům, kteří již na přechodu jsou, ale i těm, kteří zřejmě vozovku po přechodu hodlají přejít a to tak, že v případě potřeby před přechodem vozidlo zastaví.
Nevidomému chodci, jak ještě ocituji, přibývá povinnost dát najevo svůj úmysl přejít mávnutím bílé hole ve směru přecházení. Problémem nás, nevidomých, bude bezpečně poznat, že řidič vozidla nám skutečně dává přednost. To je zvlášť důležité právě v tomto počátečním období, kdy zdaleka ne všichni řidiči vzali toto pravidlo na vědomí a dodržují je. První zkušenosti z pražských ulic však nasvědčují tomu, že se přednost na přechodu v pojetí tohoto předpisu rychle vžívá.
Důkladněji se nyní věnuji výběru povinností chodců, jak je upravuje § 53 a další ve zvláštních ustanoveních pro chůzi: "Chodec musí užívat především chodníku nebo stezky pro chodce." "Kde není chodník nebo je-li neschůdný, chodí se po levé krajnici, a kde není krajnice nebo je-li neschůdná, chodí se co nejblíže při levém okraji vozovky. Chodci smějí jít po krajnici nebo při okraji vozovky nejvýše dva vedle sebe. Při snížené viditelnosti, zvýšeném provozu na pozemních komunikacích nebo v nebezpečných a nepřehledných úsecích smějí jít chodci pouze za sebou." To necháme bez komentáře, věcný obsah je srozumitelný.
Na území naší republiky se, podobně jako v ostatní Evropě, budou hromadně šířit cyklistické stezky a to i v obcích, kde nás to nejvíce zajímá. K tomu probíraný zákon říká: "Je-li zřízena stezka pro chodce a cyklisty označená dopravní značkou "Stezka pro chodce a cyklisty", nesmí chodec ohrozit cyklistu jedoucího po stezce. Je-li zřízena stezka pro chodce a cyklisty označená dopravní značkou "Stezka pro chodce a cyklisty", na které je oddělen pruh pro chodce a pruh pro cyklisty, je chodec povinen užít pouze pruh vyznačený pro chodce. Pruh vyznačený pro cyklisty může chodec užít pouze při obcházení, vcházení a vycházení ze stezky pro chodce a cyklisty; přitom nesmí ohrozit cyklisty jedoucí v pruhu vyznačeném pro cyklisty."
K tomu je nutno dodat, že připravované stavební předpisy budou vyžadovat, aby na cyklistických stezkách v obcích byly od sebe odděleny a vyznačeny pruhy vyhrazené chodcům od pruhů pro cyklisty. Přitom pruh vyhrazený chodcům bude vnitřní a toto oddělení bude provedeno jak barevnými čarami, tak i hmatně pro slepeckou hůl a nášlap pásem dlažby s podobným charakterem povrchu, jako mají již užívané signální a varovné pásy. V místech křížení, což připadá v úvahu převážně v místech, kde je společný přechod přes přilehlou vozovku, bude zmíněný stavební předpis ukládat podobná hmatová a barevná opatření, jako jsou signální a varovné pásy.
Věc je již vyzkoušena v plzeňské Koterovské ulici a ukázalo se, že takové opatření je plně funkční a jen trochu zkušenější nevidomý chodec nepotřebuje žádnou instruktáž, natož pak školení a s orientací na takto upravené cyklistické stezce si snadno poradí i na místech křížení pruhu vyhrazeného pro cyklisty. Navíc se na jmenovaném místě projektantům podařilo dlažbu vyřešit i esteticky - volbou vhodných barev na jednotlivé pásy a pruhy.
Po krátkém exkursu do stavebnictví pokračuji v povinnostech chodců na pozemních komunikacích: "Je-li blíže než 50 m křižovatka s řízeným provozem, přechod pro chodce, místo pro přecházení vozovky, nadchod nebo podchod vyznačený dopravní značkou "Přechod pro chodce", "Podchod nebo nadchod", musí chodec přecházet jen na těchto místech. Po přechodu pro chodce se chodí vpravo." "Mimo přechod pro chodce je dovoleno přecházet vozovku jen kolmo k její ose. Před vstupem na vozovku se chodec musí přesvědčit, zdali může vozovku přejít, aniž by ohrozil sebe i ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Chodec smí přecházet vozovku, jen pokud s ohledem na vzdálenost a rychlost jízdy přijíždějících vozidel nedonutí jejich řidiče k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy."
"Jakmile vstoupí chodec na přechod pro chodce nebo na vozovku, nesmí se tam bezdůvodně zastavovat nebo zdržovat. Nevidomý chodec signalizuje úmysl přejít vozovku mávnutím bílou slepeckou holí ve směru přecházení (viz výše; poznámka autora)! Chodec nesmí vstupovat na přechod pro chodce nebo na vozovku, přijíždějí-li vozidla s právem přednostní jízdy; nachází-li se na přechodu pro chodce nebo na vozovce, musí neprodleně uvolnit prostor pro projetí těchto vozidel. Chodec nesmí vstupovat na přechod pro chodce nebo na vozovku bezprostředně před blížícím se vozidlem. Chodec musí dát přednost tramvaji."
Pro nevidomého chodce je tu ošemetný problém v tom, že v pro něj neznámém prostředí nemusí vědět, že v bezprostřední blízkosti místa, kde potřebuje přejít vozovku je vyznačený a tímto předpisem vyžadovaný bezpečný přechod, podchod nebo nadchod. V případě pravidelných cest máme však takovou trasu dávno naučenou. U přechodů příliš dlouhých, přechodů, které nejsou kolmé na podélnou osu vozovky a přechodů, které vycházejí ze zaoblení chodníku, předepisuje technický předpis zřídit hmatný vodicí pás přechodu pro nevidomé. To je v podstatě holí hmatatelná umělá vodicí linie umístěná v "zebře" navazující na signální pás na chodníku. Pozor! To se týká nově stavěných křižovatek, popřípadě přestaveb - jen zcela výjimečně je možno dosáhnout takového opatření dodatečně. Zatím se s takovou úpravou můžeme setkat jen na místech, kde se uživatelsky zkoušela před zavedením: v Šumperku, ve Zlíně a na pražské křižovatce Švábky. Dále k tomu připomínám, že vozidla s právem přednostní jízdy jsou vozidla zdravotní rychlé záchranné služby, vozidla hasičů, některá policejní vozidla a vozidla některých ústavních činitelů označená světelnými majáčky s modrým světlem a při jízdě známým charakteristickým zvukovým znamením.
Na závěr o speciálním označení vozidel, jak je to uvedeno v § 67 a dalších: "Označení vozidla přepravujícího osobu těžce postiženou nebo těžce pohybově postiženou (dále jen "označení O 1") nebo označení vozidla řízeného osobou sluchově postiženou (dále jen "označení O 2") smějí užívat jen osoby, které toto označení obdrží od příslušného okresního úřadu nebo od oprávněného orgánu v zahraničí." "Označení O 1 vydá okresní úřad osobě, které byly přiznány mimořádné výhody II. stupně s výjimkou postižených úplnou nebo praktickou hluchotou nebo III. stupně podle zvláštního právního předpisu. Označení O 2 vydá okresní úřad vlastníku motorového vozidla, kterému byly přiznány mimořádné výhody II. stupně z důvodu postižení úplnou nebo praktickou hluchotou."
Dále doslova ocituji podstatnou část Poučení, které dostane žadatel o znak O 1 na odboru sociálních věcí okresního (obvodního) úřadu při vydávání tohoto znaku:
"Vozidla označená zvláštním označením č. O 1 mají některá zvláštní práva, která mají pomoci postiženým osobám překonávat omezení ve volnosti pohybu plynoucí z jejich zdravotního postižení. Vozidla označená zvláštním označením č. O 1 mohou: a) v jednotlivých případech, a je-li to naléhavě nutné, po dobu nezbytně potřebnou nedodržovat zákaz stání a zákaz stání vyplývající z dopravní značky "Zákaz stání", přičemž nesmí být ohrožena bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích. b) vjíždět na vyhrazené parkoviště, na něž je vozidlu bez označení č. O 1 vjezd zakázán. Znaky č. O 1 a O 2 se umísťují ve vozidle na viditelném místě.
Osoba, které bylo vydáno označení č. O 1, může požádat o zřízení vyhrazeného parkoviště v místě bydliště podle zvláštního právního předpisu (§ 25, zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích ve znění zákona č. 102/2000 Sb.).
Označení č. O 1 nebo č. O 2 je oprávněn vydat příslušný okresní úřad tj. příslušný odbor sociálních věcí.
V případě poškození zvláštního označení č. O 1 nebo č. O 2 okresní úřad poškozené zvláštní označení odebere a znehodnotí. Při ztrátě, poškození, zničení nebo znehodnocení zvláštního označení č. O 1 nebo č. O 2 okresní úřad tomuto označení zruší platnost a provede o tom záznam v průkazu ZTP (ZTP/P). Následně okresní úřad vydá příslušné nové zvláštní označení."
Na úplný závěr: Nová označení č. O 1 a O 2 jsou již na uvedených úřadech v omezeném množství k dispozici. Platnost dosavadních analogických znaků končí 30. června 2001. Na znaku č. O 1 je piktogram postavy sedící na invalidním vozíku, na znaku č. O 2 je piktogram úhlopříčně přeškrtnutého ušního boltce a dále jsou na znaku jeho identifikační údaje. Vzhled a význam těchto znaků je sjednocen s ostatní Evropou, takže je můžeme užívat i v zahraničí.

Viktor Dudr



** Nevidomý mladík bude radit seniorům **

Do prvního zaměstnání v životě nastoupil po třech letech od ukončení studia jedenadvacetiletý Jiří Skála ze Šumperka. O to, aby mohl být lidem užitečný, usiloval už dříve, ale jako nevidomý práci hledal těžko. Teď konečně získal místo v nově otevřeném informačním středisku pro seniory v Šumperku.
"Budu radit starším lidem, na jaké sociální dávky mají nárok, které kompenzační pomůcky jim lékař může předepsat," líčí mladý muž.
Informační kancelář vznikla v přízemí nového Domu s pečovatelskou službou v Temenické ulici, do něhož se jeho obyvatelé nastěhovali teprve na sklonku roku 2000. Jirka doufá, že se v zaměstnání rychle zapracuje a bude mít ještě čas na další studium.
"S pomocí úřadu práce jsme vytvořili chráněné pracoviště. Získali jsme dotaci na pořízení počítače s hlasovým výstupem," objasnil Miroslav Podhajský, ředitel obecně prospěšné společnosti Pontis, která provozuje sociální zařízení v Šumperku. "Mnozí starší lidé vůbec nevědí, na jakou pomoc mají nárok," soudí sociální pracovnice Zdena Hrubá.
Jirku bude do zaměstnání doprovázet vodicí fenka Rosie. "Někteří starší lidé nemívají psy příliš v lásce. Doufáme, že si obyvatelé Domu s pečovatelskou službou na Jirku i Rosii brzy zvyknou," říká Podhajský. Mladík však rychle dodává, že obě strany už mají seznámení úspěšně za sebou. Rosie si získala srdce obyvatel domu, kteří ji uctili cukrovím.
"Zatím ještě nemáme nainstalovaný počítač, Jirka se zaučuje. Do konce ledna by však centrum mělo plně fungovat," domnívá se Podhajský.
Zájemci o informace týkající se seniorské problematiky nemusejí přijít osobně, mohou telefonovat na číslo 21 22 72. "Nechceme přebírat práci jiných institucí a úřadů. Tazatele mnohdy odkážeme na příslušné odborníky, pomůžeme jim ale vyřídit nejrůznější záležitosti, na které už sami nestačí," tvrdí Miroslav Podhajský. Senioři se podle něj nemusejí stydět ani za dotazy na nejrůznější slevy v dopravních prostředcích či v kulturních stáncích. "Starší lidé zapomínají. Někdo jim třeba i zjistí, jak se věci mají, za nějakou dobu už to ale nevědí," říká sociální pracovnice Zdena Hrubá.

Vladimíra Krejčí



** Šedý zákal, čočky a LEXUM **

Zelený a šedý oční zákal se většině lidem plete podobně jako Laurel a Hardy. Tím spíš, že snáze si medicína dokáže poradit s tím, co má barvu méně sympatickou.
Šedý zákal neboli katarakta postihuje podle amerických parametrů 60% lidí ve věku 65 až 74 let, u ještě starší věkové kategorie pak představuje nejčastější operační zákrok.
Toto onemocnění, při němž se dosud průzračná oční čočka zkaluje, čímž se mění i její lomivost a tedy vidění, bývá totiž věrným průvodcem stárnutí. Zrak se postupně zhorší natolik, až ho už nestačí zkorigovat brýle a jediným řešením je operace.
První pokusy byly zaznamenány už před 2000 lety, ovšem na princip, který přetrvává dodnes - odstranění zkalené čočky z oka - přišel francouzský lékař Daviel už v roce 1745. Pacienti byli pak ovšem silně dalekozrací a potřebovali speciální brýle. Převratem byla proto první úspěšná implantace umělé čočky, kterou provedl v roce 1949 Angličan Ridley.
Moderní medicína přinesla pochopitelně nové technologie, materiály i postupy.
"Při odstranění šedého zákalu se nejvíc osvědčuje fakoemulzifikace, při níž využíváme ultrazvuk," konstatuje MUDr.Martin Filipec, přednosta oční kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. "Do oka vstupujeme pouze jedním miniřezem, jímž zavedeme sondu ultrazvuku, který zákal rozpustí. Po odsátí zákalu vyčistíme pouzdro čočky a implantujeme do něj čočku umělou."
Na fakt, že většině pacientů stihnou lékaři napravit tímto způsobem zrak nanejvýš za patnáct minut a pak je pošlou domů, jsme si už téměř zvykli. Úvah na téma jaké čočky by se postiženým měly voperovávat, které tu a tam zazní ve spojitosti s financová- ním zdravotnictví, však laiky matou a potenciální pacienty znervózňují. Jak to tedy s čočkami vlastně je?
"Trend spěje k čočkám měkkým. Vyrábějí se z tak ohebných materiálů, že je můžeme snadno srolovat a vsunout do očního pouzdra tak miniaturním řezem, že jej ani nemusíme šít, protože ranka se vzápětí sama zatáhne a zhojí," vysvětluje docent Filipec.
"Tvrdé čočky jsou z polymethylmetakrylátu, jehož padesátiletou životnost nejlépe osvědčují školní pravítka, a vyžadují jeden malý steh. Léčebný výsledek je však u obou typů čoček v zásadě stejný. Cena je ovšem neporovnatelná: měkké čočky vyjdou přibližně na 3 000 až 6 000 korun a jsou tedy dvakrát až třikrát dražší než tvrdé. Jsem ale přesvědčen, že tvrdé čočky, které nyní u nás dostává kolem 80 % pacientů, představují pro léčbu katarakty solidní standard. Rozhodně to není případ sice levnější, leč druhořadé léčby."

Jedním z nestátních zařízení, které se úspěšně zabývá po mnoho let laserovou léčbou dioptrických vad oka, je pražská oční klinika LEXUM. Devadesát procent operací zde řeší lékaři ambulantně. Například operace šedého zákalu ultrazvukem trvá 10-15 minut, transplantace oční rohovky hodinu.
Za posledních pět let se podle lékaře a jednoho z majitelů kliniky Josefa Hycla oční lékařství v České republice markantně rozvíjí. "Výrazně k tomu přispívá průnik moderní technologie," připustil Hycl.
Klinika zatím funguje bez smlouvy se zdravotní pojišťovnou. "Rádi bychom tuto situaci změnili. Domníváme se, že zařízení by mělo sloužit lidem a řada z nich si platit operaci nemůže dovolit," potvrdil Martin Filipec, oční lékař a spolumajitel kliniky. Cenové relace operací se pohybují v částkách několika tisíc korun, podle typu. Například oprace šedého zákalu vyjde na dvacet tisíc, transplantace rohovky na třicet tisíc korun. Dělají se zde i další úpravy, jakou je např. změna barvy očí pomocí barevných kontaktních čoček. "Jedna sada čoček stojí od dvou do sedmi tisíc a vydrží zhruba tři měsíce, podle frekvence jejich nošení," zmínil Hycl.
Za posledních deset let provedli lékaři oční kliniky LEXUM více než 40 tisíc operací šedého zákalu, glaukomu, transplantací rohovky, rekonstrukčních očních operací, operací sklivce a odchlípené sítnice. Toto zařízení ošetřilo od roku 1993 více než 12 tisíc pacientů.
Vzrůstající zájem přinutil firmu, aby opustila dosavadní prostory na Praze 8 a vybudovala nákladem 30 milionů korun nové zařízení v Praze 4 - Krči.

M. Riebauerová a E.Pagová



** Škola v Plzni do nového **

Speciální škola pro zrakově postižené žáky v Plzni-Doubravce prochází v současné době velkými změnami. Po rekonstrukci celé budovy a získání dalších prostor pro internát se začalo s budováním tělocvičny s učebnou prostorové orientace.
Jak uvedl ředitel školy Pavel Vošahlík, výstavba tělocvičny, která ukončí třetí etapu budování školy, bude stát deset milionů korun. Jejich získání nebylo nijak jednoduché, stejně jako vyřešení majetkových sporů. Nakonec plzeňský školský úřad přihlédl k naléhavosti situace a přispěl k tomu, že ministerstvo tolik potřebné finance poskytlo. Poděkování však podle ředitele školy patří i dalším institucím a v neposlední řadě i plzeňskému biskupství.
"Nový školní rok by měl být zahájen právě v budově tělocvičny, kde vznikne například tolik potřebná učebna prostorové orientace, žákovské dílny a samozřejmě i zázemí se sprchami a šatnami pro žáky," uvádí Pavel Vošahlík.
Dodal, že kolaudace stavby by se měla uskutečnit již koncem června a o prázdninách se budou vychytávat poslední chybičky, aby děti v září nastoupily do kvalitního a bezproblémového zařízení.

Zuzana Volaříková



** Vlasta Bayerová **

Vzácnou pedagogickou osobností v Plzni je nepochybně Mgr. Vlasta Bayerová. Po absolvování Vysoké školy pedagogické v Praze působila přes 20 let na Střední ekonomické škole pro studium při zaměstnání, kde si získala přízeň studentů při hodinách dějepisu a českého jazyka.
Pro svůj zrakový handicap byla nucena absolvovat kurs Braillova písma, které po řadu let jezdila vyučovat do speciální školy ve Zbůchu. Ve speciální škole pro zrakově postižené v Plzni- Doubravce své zkušenosti a znalosti ochotně předává svým žákům již desátý rok.
Kromě pedagogické činnosti na univerzitě třetího věku vystudovala filozofii, světovou literaturu a nyní, ve věku 68 let, navštěvuje hodiny vybraných kapitol z dějin české literatury.



** Vzpomínáte rádi na Brno? **

Pokud ano, a máte ještě schována vysvědčení z tamější Základní devítileté školy pro nevidomé či jejích předchůdkyň, můžete se opět setkat s bývalými učiteli a dávnými spolužáky.
Schůzka se i letos uskuteční v mnohým už známé Horácké krčmě v sobotu 26.května 2001. Vysvědčení - samozřejmě - k nahlédnutí přinést nemusíte. Vzpomínky na dávné časy, a třeba i nějaké ty památeční předměty na ukázku však budou vítány.
Tradiční dobré organizátorky, věčně mladá brněnská děvčata, vám ochotně poskytnou informace na těchto adresách a telefonech: Milena Tourková, Na Lukách 18, 615 00 Brno, tel.05/48 21 11 61 Božena Bízová, Dukelská 60, 614 00 Brno, tel.05/58 27 88
Brňáci se jednou za rok scházejí rádi. Ne vždy to všem vyjde, ale věřme, že zájem bude trvalý a vždy se jistě najde dost těch, kdo nezapomínají na staré dobré přátele.
Za všechny jedna z téměř pravidelných účastníků

Eva Budzáková



** Ať se ti nestane totéž! **

Patřím k těm, kteří o zrak přicházeli postupně během řady roků, v mém případě to bylo tak asi od šesti let, kdy u mě lékaři zrakovou vadu objevili, do zhruba padesáti, kdy jsem přestal vidět téměř úplně. Říkám téměř, protože nepatrný světlocit ještě mám, ale to, co zbylo, se viděním nazvat nedá. Mám před očima spíše jakousi mlhu, která je někdy světlejší, jindy tmavší, to podle toho, svítí-li vyloženě slunce, nebo je noc. Pouliční osvětlení či světlo v místnosti nerozeznávám už vůbec.
Proč se vám vlastně s tím svěřuji? Zejména když vím, že řada z vás je na tom stejně či podobně? Kdy mnohý z vás si musel stejně jako já postupně zvykat na zhoršující se vidění, musel přizpůsobovat k tomu svůj životní styl a jistě mně dáte za pravdu, že to nebylo vždy jednoduché.
Já bych ale chtěl následujícími řádky oslovit především toho, kdo je dnes v podobné situaci, jako jsem byl kdysi já. Chtěl bych, aby se zamyslel, z mých slov se poučil a podobným nerozumnostem, které jsem tropil, se vyhnul.
Vezmu to tedy od začátku. V raném dětství mě tyto záležitosti vůbec netrápily, protože jsem zatím žádné potíže nepociťoval. Klidně jsem s kamarády běhal, hrál fotbal, jezdil na kole, ale i kreslil, četl, zkrátka nemusel jsem se omezovat v ničem. Začalo to však v druhé třídě. Najednou jsem přestal vidět na tabuli. Učitel používal barevné křídy a já viděl písmo psané jen žlutou. Následovalo lékařské vyšetření a přechod na speciální školu, tehdy pro šetření zraku v Koperníkově ulici v Praze.
V té době to ovšem s mým viděním, jak se říká, ještě šlo. Navíc v této škole se nám tenkrát snažili zrak opravdu šetřit. Nejenže oční lékař byl denně na dosah, ordinoval ve vedlejší budově, ale již tenkrát, což bylo v padesátých letech dnes už minulého století, byly na škole kompenzační pomůcky, které nám usnadňovaly výuku. Navíc učitelé nám například vybírali z učebnic tu nejdůležitější látku, přepsali ji na zřejmě zahraničním psacím stroji s většími typy písma a rozmnožili ji pro všechny žáky. Dále jsme mohli používat lupové přístroje, dalekohledové brýle, později škola získala i vlastní tiskárnu, výrazně se zlepšilo osvětlení tříd a tak bych mohl pokračovat.
Takto zeširoka o tom mluvím hlavně proto, že v těchto podmínkách jsem si zase pár let ani nevšiml, že se můj zrak stále nepozorovaně horší. Život ve škole a tím myslím přímo v budově, ve třídě, na školní zahradě probíhal opravdu bez větších komplikací. Vždy byl na blízku buď učitel či kamarád, který na tom byl třeba zrakově o trochu lépe a pomohl mi řešit nějaký se zrakem související problém. Někdy pomohla již zmíněná pomůcka.
Horší to už bylo venku, při cestách do školy i ze školy, nebo při nákupech a podobně. Teprve tehdy člověk pocítil, že nevidí tak dobře, jak by potřeboval. Nepoznával jsem obličeje známých, nepřečetl nápisy na obchodech, čísla na tramvajích, později jsem neviděl už ani jedoucí auta, různé překážky a výkopy na chodníku, zkrátka nastávaly všelijaké nepříjemné situace. Narážel jsem do stromů, dopravních značek i lidí. Z toho nebyly jen boule, ale i mnohé nepříjemnosti. Dnes se opravdu divím, že jsem z toho tenkrát neměl nějaké psychické potíže.
Nic takového jsem však naštěstí překonávat nemusel. Byl jsem ještě hodně mladý. To mi bylo tak asi 13 nebo 14 let. Z nějaké boule jsem si pramálo dělal, boule sem boule tam, a nad nadávkami lidí, do kterých jsem třeba vrazil, jsem v duchu jen mávl rukou. Především jsem si však stále myslel a namlouval si, že vidím pořád ještě dostatečně a hlavně před lidmi jsem se snažil budit dojem, že se zrakem nemám žádné problémy a že zrakově stačím na všechno sám. Už někde tady začalo moje chybování, což jsem si bohužel uvědomil až o hodně později.
Když však jsem dorostl do věku, kdy jsem se chtěl ponenáhlu tak trochu osamostatňovat, vyřizovat si svoje věci sám, koukat i po děvčatech, začaly se projevovat ony psychické bariéry velmi často a hlavně na mě začaly docela silně působit. Styděl jsem se třeba zeptat, která tramvaj jede, takže jsem na stanici dlouho bezradně postával a nakonec jsem mnohdy jel jinam než jsem chtěl. Tehdy ještě tramvaje nemluvily a vysílačky? Kdeže.
Při nákupech jsem se orientoval podle aroma v obchodě. Zboží a jeho cenu za výlohou jsem už totiž také nerozeznal a kde bych našel odvahu se někoho na něco zeptat! Kolikrát jsem proto do krámu jen vstoupil, nasál ovzduší a často zase odešel. Tak jsem obcházel obchod za obchodem. Většina z nich se dala rozeznat, jako třeba zelenina, drogerie, obuv, horší bylo poznat třeba železářství a i jiné. Dost dlouho to kolikrát trvalo, než jsem všechny krámy obešel a než jsem se trefil do toho správného. Vypadal jsem určitě velmi podivně, tak trochu jak čuchací pes. Vůbec nejhorší to bylo na úřadech. Všude plno lidí, šero na chodbách a tam pak hledat číslo správných dveří, to bylo pro mne vždycky psychicky velmi náročné. Styděl jsem se prostě říci: "Já špatně vidím, prosím vás, jaké je to číslo dveří?"
Když pak přišla doba a já měl jít se slečnou třeba do restaurace či do kina, nastal zase problém. Snažil jsem se těmto situacím pokud možno vyhnout, všelijak jsem se vymlouval. Byl to kolikrát asi větší trapas než ten, kterého jsem se vlastně bál, tedy aby slečna nepostřehla, že špatně vidím. Hlavním důvodem, proč jsem se snažil těmto zařízením vyhnout, bylo to, že bych například asi obtížně hledal volná místa, že bych nepřečetl jídelní lístek, případně bych ho mohl držet i vzhůru nohama a navíc jsem si neuměl vůbec představit, jak bych hledal v těch většinou méně osvětlených chodbách s odpuštěním třeba záchod. Toto bylo v té době pro mě nepřekonatelným problémem a vím, že nejen pro mě. Moji spolužáci, přibližně stejně slabozrací, měli podobné problémy a překonávali je zrovna tak hloupě. I když jsme si to žádný nepřipouštěl, trpěli jsme komplexem, prostě jsme se báli na svůj handicap upozorňovat. Mě v té době například vůbec ani ve snu nenapadlo uvažovat o tom, že bych mohl použít v těchto situacích bílou hůl. Ten pocit určitého označení by mě tehdy opravdu psychicky deptal. Žil jsem tenkrát v mylné představě, že si na mě budou lidé ukazovat, že budu zkrátka budit pozornost, a s tím bych se tehdy nedokázal vůbec vyrovnat. Možná, že v tom sehrál svoji roli i strach, že by děvčata mohla proto o mě ztratit zájem. Dnes bych si s klidem řekl: "Tak ať!" Vůbec jsem si tehdy neuvědomoval, že svojí nejistou chůzí, mhouřením očí při čtení a nakonec i tím již zmíněným čicháním v obchodech jsem byl daleko nápadnější, než kdybych měl hůl, a to vůbec nemluvím o tom, že jsem vlastně ani trochu nedbal o vlastní bezpečnost. Možná, že jsem vypadal jako úplně jinak postižený člověk. To si však uvědomuji až dnes. Tenkrát mě to ani nenapadlo a tenhle podivný předsudek, že s holí budu vypadat nějak méněcenně, mě držel pěkně dlouho. Stále jsem oddaloval okamžik, kdy už konečně vezmu tu hůl do ruky a odhodlám se s ní vyjít na ulici, do práce a nebo do sámošky. Kdy už konečně přestanu riskovat při přecházení vozovky, nebo mezi regály v samoobsluze, kde neustále hrozilo, že něco shodím a rozbiji.
Moje odhodlání urychlily dvě skutečnosti. Srážka s automobilem, která dopadla pro mne naštěstí dobře. Hůl jsem už v ruce sice měl, ale složenou, čili v podstatě k ničemu. K trvalému nošení hole mně donutila dívka, se kterou jsem posléze začal vážně chodit. Je paradoxní, že to byla v mém případě právě jedna z těch, před kterými jsem se léta snažil svůj oční problém tutlat. Přiměla mě s holí chodit, i když jsme šli spolu. Zvykl jsem si ji nosit tak samozřejmě, že od té doby už mi nejen že nevadí ji nosit, ale používání hole mě přímo uklidňuje.
Představte si, že i "zetépku", jak tuto naši milou legitimaci dnes mezi sebou nazýváme, jsem před slečnami rovněž dlouho utajoval a teprve od té doby, kdy jsem začal nosit pravidelně bílou hůl, jsem ji začal také plně využívat. Předtím to šlo až tak daleko, že místo toho, abychom jezdili po Praze oba zadarmo, jsem raději za oba platil. To je co?! Zní to až neuvěřitelně. Dnes kroutím sám nad sebou hlavou a nechce se mi ani věřit, že jsem, a promiňte mi ten výraz, tenkrát mohl až tak zblbnout.
Nyní s odstupem vidím, jak bylo a je pošetilé před kýmkoliv tajit něco, co člověk stejně trvale tajit ani nemůže. Předstírat před ostatními lidmi, že žádný handicap nemám, je přece zcela nerozumné, řečeno tak trochu po našem, silně krátkozraké. Skoro se teď naopak stydím psát o tom, jak špatně jsem se sám v mládí s těmito problémy vyrovnával.
Omluvou mi však budiž, že většinu těchto neskutečných hloupostí, jinak to dnes nemohu nazvat, jsem prováděl zčásti z mladické nerozvážnosti a zčásti proto, že jsem na řešení podobných situací nebyl ze školy dostatečně připraven a nevěděl jsem si tudíž s nimi rady. Podotýkám, že nyní mluvím o době, kdy už jsem měl po maturitě. Složil jsem sice, jak se říká, zkoušku dospělosti, ale příliš dospěle jsem v tomto smyslu ještě vůbec neuvažoval.
Až poněkud později jsem najednou zjistil, že určité vědomosti mně škola sice dala, ale pro život s handicapem mě příliš nevybavila. Například jsem nebyl připraven na situace, kdy je člověk odkázán výhradně sám na sebe, kdy musí umět využívat k orientaci hlavně vlastních schopností. Veřejně a bez zábran používat sluchu, zbytků zraku nebo i hmatu, případně i bílou hůl. Zkrátka vše, co má člověk momentálně k dispozici, a že nelze jenom sedět a čekat a spoléhat na to, že ho někdo druhý jeho problému zbaví.
Rovněž sám jsem se musel učit odhadovat své možnosti i schopnosti při hledání vhodného zaměstnání či partnerky a zde jsem měl, zejména v oblasti psychiky, opravdu velké manko. Právě tehdy jsem zjistil, že vůbec není dobré hrát si na hrdinu, že je lepší překonat se a umět svůj handicap vůči okolí přiznat. Nežít v jakési izolaci a čekat, že vše půjde tak nějak samo, automaticky, bez mého vlastního přičinění. Říkám, že s tímto se vypořádat, bylo, alespoň pro mě, velmi obtížné. Poznal jsem tenkrát, že chce-li člověk v životě něčeho dosáhnout, je nezbytné naučit se i s tímto handicapem mezi lidmi pohybovat, komunikovat s nimi a to i s takovými, kteří nemusí mít pro naše problémy vždy pochopení. I o tom jsem se přesvědčil. Za východisko jsem v tomto případě považoval a dodnes považuji naučit se být samostatný, samostatně uvažující, pracovitý, mít samozřejmě přiměřenou dávku sebevědomí, ctižádostivosti, ale na druhé straně serióznosti a tolerantnosti vůči okolí. Je velmi dobře, když tyto vlastnosti jsou člověku již jaksi dané, jinak je zapotřebí si je v sobě vypěstovat.
Doufám, že mi snad prominete, že tak obšírně líčím své životní zážitky. Vím o tom, že i dnes žijí mezi námi někteří z řady mladých, ale i starších zrakově postižených, kdo má také tyto problémy a psychika mu rovněž působí velké nesnáze. Především jemu jsou určeny tyto řádky.
Takže poslyš příteli! Pokud se tvoje problémy podobají těm mým, neřeš je tak jako jsem je řešil tenkrát já. Pouč se z mých chyb! Za to, že hůř vidíš a nosíš třeba brýle, nebo nevidíš-li vůbec, se nestyď! Máš jistě zase jiné kvality, a schopnosti, které ostatní třeba nemají. Využij je a ukaž jim, co všechno v tobě je, ovšem nikdy nezapomeň na to, že úplně na všechno jistě sám stačit nebudeš. V některých situacích se bez pomoci druhého prostě neobejdeš a čím dříve překonáš ostych někoho o pomoc požádat, tím lépe pro tebe. Ukaž, že umíš s okolím normálně a seriózně jednat a aktivně spolupracovat. Určitě se ti to vyplatí. Jednou pomůžeš někomu ty, jindy pomůže on tobě. Hlavně nepředstírej, že pomoc nepotřebuješ a nikdy žádnou nabídnutou radu nebo pomoc neodmítej! Stále měj na paměti, že nejsi o nic horší než ti druzí, i když třeba chodíš s bílou holí! Pokud by však přece jen ta bílá hůl někomu vadila, nepodlehni emocím, snaž se zůstat nad věcí a nenech se otrávit! K tomu jsem léty dospěl.
Ponenáhlu však nabývám pocit, že dnešní zrakově postižená mládež je na tom už přece jen trochu lépe než jsme na tom byli my, že je ze škol lépe připravena. Už snad nebude podléhat stejným předsudkům jako třeba já, že už nebude trpět komplexem z handicapu, který má a že se i s ním dokáže v tom dnešním složitém světě přece jen snadněji orientovat. To, že některým nám starším se zcela nepodařilo integrovat se do společnosti, je asi tím, že my jsme začínali v jiné době, kdy bylo všechno úplně jinak, zejména myšlení lidí. Dnes se musí každý už od mládí snažit starat se sám o sebe a později i o rodinu a je lhostejné, je-li postižený či ne. Na to už si pomalu všichni zvykáme. A to je dobře. Je pravda, že na naši psychiku je ta dnešní doba rovněž velmi náročná, v jistém směru možná i náročnější. Klade na nás na všechny stále větší a větší nároky. Musíme tedy hledat způsob a především vnitřní sílu, jak se s tím i my postižení vyrovnáme.
Pokusil jsem se tímto popisem svých dřívějších i dnešních poznatků a zkušeností přivést některého ze zrakově postižených kamarádů na myšlenku, že s naším handicapem se dá nejen úspěšně bojovat, ale i normálně žít. Sílu na překonávání různých bariér si bude muset najít sice každý sám, na to univerzální recept neexistuje, ale pokud člověk chce v životě něco sám dokázat, tu sílu v sobě určitě najde. To říkám z vlastní zkušenosti.
Byl bych docela spokojen, kdyby alespoň jeden z nás zrakově postižených, který možná s něčím podobným zrovna zápolí si vzal z toho, co právě četl, ponaučení a našel odvahu třeba té svojí slečně říci: "Až bude kraj chodníku, řekni mi! Víš, já totiž špatně vidím," anebo rovnou vzal bílou hůl do ruky a vyrazil pěkně samostatně do ulic. Prostě - aby se nechoval tak nemotorně, jako já před lety.

Luboš Slavík



** Vše je již v pořádku **

Naše redakce před nedávnem převzala z deníku Metro informaci, že na stanici Českých drah Praha Hlavní nádraží je k dispozici služba pro těžce zdravotně postižené. Tato služba nabízí i průvodcovskou službu pro nevidomé. V poslední době v několika případech došlo k tomu, že nevidomý byl odmítnut. Rádi sdělujeme, že přednosta stanice Ing. Marada tyto nedostatky odstranil a služba, dle jeho slov, bude vždy v případě potřeby k dispozici.
Po předchozí telefonické dohodě na čísle 02/ 24 61 40 71 pracovník nádraží pomůže nevidomému přestoupit z vlaku na vlak, dovede ho od vchodu do haly nebo výstupu z metra na příslušné nástupiště nebo naopak odvede nevidomého zájemce od vlaku k východu z haly, ke vstupu do metra nebo na stanoviště taxíků. Tato služba nebude zajišťovat doprovod od nádraží na stanici tramvají.



** Oznámení **

Vzhledem k tomu, že i v letošním roce bude situace s dotacemi nejistá, rozhodla jsem se uspořádat desetidenní rekreaci pro ZP a jejich rodinné příslušníky za přijatelnou cenu. Termín pobytu je od 1. do 11.srpna 2001 v hotelu Vlčí důl, Bludov, kde je zajištěna celodenní strava, ubytování dle potřeby, umyvadlo na pokoji, WC na chodbách. Před chatou je přírodní koupaliště, bezpečné i pro malé děti, v okolí je krásný les a možnost sběru lesních plodů.
Protože potřebuji mít přehled, zda naplním kapacitu hotelu našimi účastníky a včas musím zajistit vše potřebné, je nutné se již nyní předběžně přihlásit.
Cena pobytu za osobu činí 2500,-Kč, děti do 10 let 1100,-Kč a děti do 15 let 1600,-Kč.
V ceně je plánován výlet do Polska a celodenní výlet do okolí. Účast na výletě není povinná. Hlásit se mohou celé rodiny na tel. 02/472 90 53 nebo 0604/587 932.

Zajišťuje předsedkyně OO SONS Praha 4 Žofie Mouchová.



** Nové ceny Telecomu **

Regulované ceny telekomunikačních služeb Českého Telecomu pro letošní rok schválil Český telekomunikační úřad. Telecom tak v roce 2001 zvýší celkovou úroveň cen proti letošku o 0,78 procenta. Mezinárodní hovory v průměru o pět procent zlevní, vnitrostátní naopak podraží. Sdělil to mluvčí firmy Vladan Crha.
Ceník zahrnuje tarify za místní, meziměstské a mezinárodní hovory, které vstoupily v platnost 1.ledna. Firma zavedla časový tarif proti nynějšímu impulsnímu, bude rozdílně účtovat domácnostem a podnikovým stanicím a od dubna nabídne sedm volitelných cenových programů kombinujících různý měsíční paušální poplatek a výši hovorného. Cenový návrh volitelných programů dosud ČTÚ neschválio.
Za místní hovor účastník z bytové i podnikové stanice zaplatí 1,45 Kč za minutu ve špičce, místo dosavadních 2,60 Kč za dvouminutový impuls. Mimo špičku pak 0,80 Kč za minutu proti 2,60 Kč za čtyři minuty. Minimální zpoplatněná délka spojení bude dvě minuty. Měsíční paušální poplatek zůstane pro domácnosti na dřívější úrovni 175 korun, respektive 100 Kč pro dvojlinky, ale nebude již obsahovat prvních 17 impulsů zdarma. Podnikoví účastníci zaplatí paušál 225 korun, respektive 130 Kč, ale proti domácnostem budou platit o 0,20 Kč méně při meziměstském volání ve špičce, tedy 3,50 Kč za minutu. V době slabého provozu je cena volání jednotná - 1,70 Kč za minutu. Jednotlivé telefonní hovory jsou tedy v případě místního styku zpoplatňovány po minutách, po půlminutách v případě meziměstských hovorů a vteřinách při volání do zahraničí.
Různě je stanovena také minimální zpoplatněná délka jednotlivých druhů hovorů. U místních hovorů jde o 120 sekund, meziměstské i mezinárodní hovory mají shodně stanovenou minimální délku 60 sekund.
Poplatek za zřízení telefonní stanice zůstal zachován na dřívější úrovni 3 500 Kč. Firma rovněž zachovala slevy pro účastníky odboje, nevidomé a tělesně postižené, a sociálně slabé důchodce.
Cena volání z bytové stanice do sousedního Rakouska nebo Německa poklesne ve špičce z dřívějších 9,49 Kč za minutu na 8,80 Kč, podnikoví klienti zaplatí 8,30 Kč. V době slabého provozu je cena shodná pro byty a podniky, a to 7,60 Kč za minutu proti dřívějším 8,44 Kč. Při volání do USA nebo Kanady zaplatí bytové stanice ve špičce 10,- Kč za minutu místo dosavadních 12,28 Kč, podniky pak 9,50 Kč. V době slabého provozu ceny klesnou z 9,49 Kč za minutu na 8,80 Kč.



** Tyflopomůcky Olomouc **

Vážení přátelé, chceme vás upozornit na přechodné snížení cen některého zboží. Sleva platí do 31.března 2001. Samozřejmě je omezena časově i vyprodáním zásob.

Jedná se o toto zboží: stará cena po slevě za 1 ks

fólie - silnější fólie, na které lze vytvořit pozitivní reliéf i bez podložky 22,- 5,- hradecká písanka 165,- 100,- pohlednice barevná - velikonoce 12,- 5,-
- dětské motivy 12,- 3,- pohlednice bílá - dětské motivy 8,- 2,- obrazový katalog 30,- 5,- vložka do bloku A5 24,- 10,- vložka do bloku A6 21,- 5,- německy mluvící minutník 610,- 450,- česky mluvící kompas 2998,- 1500,- forma na pečení šátečků 18,- 5,- indikátor hladiny jednorázový 160,- 50,- indikátor světla 950,- 100,- obal na brýle 60,- 10,- obal na brýle 34,- 10,- formička na pudink 5,50 3,- hračka - datel na tyči 67,- 40,- reliéfně malované kameny 28,- 10,- hra - mlýn 306,- 250,- hra - ovčinec 306,- 200,- propojovací šňůra 90,- 20,- propojovací šňůra 130,- 20,- propojovací šňůra 140,- 20,- slepecká hůl čtyřdílná Spektra, délky 135-145 cm 430,- 50,- slepecká hůl pevná laminátová, 90-95cm 295,- 50,- horní koncovka k holi Spektra 5,- 1,- náhradní guma ke čtyřdílné holi 16,- 5,- obal na hůl 30,- 10,- malý kovový zvoneček 11,- 5,-

keramika - malý beránek 45,- 10,- keramika - betlém 105,- 50,- keramika - čertík 45,- 10,- keramika - postava klauna 105,- 20,- keramika - husa 40,- 10,- keramika - postýlka 110,- 50,- keramika - slepička 45,- 10,- keramika - tři králové 130,- 50,- keramika - postavička vodníka 105,- 50,- keramika - zajíček 40,- 10,- keramika - zajíc 45,- 10,- keramika - postavy ženicha
a nevěsty 160,- 50,- stop ventil - sprchový spořič vody 54,- 20,-



** Perou se jen o místo u klavíru **

Marcela a Jaroslav Puldovi jako jediní sourozenci v historii soutěže o nejtalentovanější a nejšikovnější děti v ČR získali zároveň cenu Zlatý oříšek. Museli přitom překonat mnohé nepřízně osudu, o kterých ostatní neměli ani tušení.
"Vidím jen jedno nebo dvě písmenka," svěřila se sedmačka Marcelka. "Naposledy před dvěma lety mi operovali mozek, už potřetí, protože mám nějakou vzácnou chorobu, která ovlivňuje oči. A vlastně i sluch."
"Je to, jako by se člověk díval na text úzkou trubičkou," doplňuje dívenčina slova ředitel Základní školy na Rubešově náměstí v Havlíčkově Brodě Bohumil Kadlec, kam obě děti chodí.
"Když něco píšeme na tabuli, zároveň to diktujeme, aby se mohla Marcelka orientovat. Ale naštěstí má ohromnou paměť," usmál se.
"A skladby se učíme spolu," vpadl do hovoru osmák Jára. "S Jarečkem cvičíme denně a pereme se jen o místo u klavíru," potvrdila Marcela.
"Vždycky jsem toužil po tom, abych mohl hrát," promluvil zase bratr. "Ke hře na klavír jsem se dostal vlastně přes angličtinu, protože naše učitelka angličtiny měla zároveň klavír, a tak si všimla, že mi to jde. Pak přibrala i Marcelku, i když byla malá."
"No, ale já jsem seděla na schodech a tak dlouho jsem brečela, dokud mě nepustili dovnitř," směje se dávné příhodě sestra.
Byly jí tehdy tři roky, Jaroslavovi čtyři a půl a bydleli v Netřebicích na Nymbursku. Později rodina na naléhání maminky zakoupila křídlo, aby mohly obě děti intenzívně cvičit.
"Hraju nejraději klasiku, například Beethovena," začal se zpovídat Jára a Marcelka vpadla: "Já Bacha a Chopina."
Virtuozita, kterou obě děti léty nabyly, přiměla jejich učitelku z Tyršovy základní školy v Nymburce, kam ještě v říjnu chodily, aby je přihlásila do soutěže o Zlatý oříšek. Z třiceti kandidátů bylo vybíráno deset nejlepších. Jaroslav a Marcela byli mezi nimi.
Nyní děti bydlí s maminkou u dědečka a babičky v Okrouhlicích na Havlíčkobrodsku. I zde mají na čem hrát. "Ve škole nástroj máme a tak jsme jim jej bez váhání půjčili," vysvětlil ředitel jejich nynější školy Kadlec. "Dostali klíček od místnosti, kam na něj chodí hrát, a jejich maminka je vždy odváží domů. Jsou to skvělé děti a bylo by škoda, kdyby svůj talent nemohly dál rozvíjet," dodal.

Bohumila Krčová



** Kačkele **

Již před časem ZORA přinesla příběh o osudu Ukrajinky Katariny Kolcové, která svou kariéru začala studiem zpěvu na pražské Konzervatoři Jana Deyla a v Židovské náboženské obci nalezla svou kulturní i náboženskou identitu, stejně jako svého životního partnera. Její osud zaujal i režiséra Martina Pátka, jehož autorský dokument "Kačkele" vysílala na podzim i Česká televize. Hrdinka tohoto příběhu, nadaná hlasem Elly Fitzgeraldové a odaností vůči zpěvu, kterou připomíná Edith Piaf, by nebyla šťastným člověkem, kdyby zároveň nebyla velkým bojovníkem. "Žebrat jenom proto, že špatně vidím? Ani náhodou," říká zpěvačka, která už natočila první desku se skupinou King Size. Její kapelník Milan Steigerwald o Katrině, jak dívce přezdívají, mluví jako o naprosto mimořádném talentu. "Sice nemůže číst noty, ale zato nemá zábrany, zpívala by i na ulici."
S minimálními zbytky zraku je však cesta, na kterou se Katrina alias Kačkele vydala, dvojnásob těžká.

r.



** Rozhlasové ceny **

Český rozhlas udílel koncem loňského roku ceny za celoživotní obětavou práci nebo za výjimečně dobrou práci na daném úseku.
Naše čtenáře bude především zajímat, že Cenu ředitele Úseku programu za rok 2000 získala Jindra Jarošová za dlouholetý tvůrčí přínos v pořadech pro nevidomé "Doteky". Její rozhlasový kolega Robert Tamchyna o tom napsal: "Váš hlas je už dlouho pravidelným a upřímným gestem podané ruky, kterou občas a někdy s viditelnými rozpaky nabízíme nevidomým na ulici, nevíme, jak se chovat a stydíme se. Jste proto také nám důvěrným průvodcem ve světě, kam naše oči nedohlédnou. "Doteky" patří k programům, které přesně naplňují podstatu veřejnoprávní služby rozhlasového média menšinám."
Redakce ZORY se připojuje se svou gratulací a s přáním mnoha dalších pracovních úspěchů při šíření objektivních informací o nevidomých.



** Zrakově postižené děti malovaly štěstí **

Netradiční vánoční besídku prožili před Vánocemi nejmenší žáci Speciální školy pro zrakově postižené v Lazaretní ulici v Plzni. Děti z mateřské školy totiž čekala výtvarná soutěž "Namaluj štěstí".
"Program jsme přizpůsobili možnostem dětí. Školku totiž navštěvují tří až šestileté děti s různými vadami zraku. Některé jsou tupozraké, jiné mají třeba devatenáct dioptrií," vysvětluje spoluorganizátorka akce a matka jednoho z dětí Gabriela Parlásková.
Děti malovaly temperami na sololitové desky. "Na obrázcích se nejčastěji objevoval domek, rodina, slunce či vánoční strom. Malby jsme vyhodnotili a každý ze soutěžících dostal diplom za první místo," usmívá se Gabriela Parlásková a připomíná, že poté děti v rolích porotců rozhodovaly o nejlepším obrázku svých učitelek.
"V podobných akcích chceme pokračovat," plánuje organizátorka a pochvaluje si spolupráci s vedením školy i s dárci, kteří dětem věnovali peníze na výtvarné potřeby.

Tereza Maixnerová



** Nádherný tmavomodrý večer **

Tmavomodrým večerem nazval Rotary klub Plzeň benefiční koncert realizovaný na pomoc nevidomým a slabozrakým. Hlavním protagonistou pořadu 5.prosince 2000 v plzeňském PDA byl oblíbený houslový virtuos Václav Hudeček. Vedle svého stálého spolupracovníka - klavíristy Petra Adamce si přizval také slibně začínající osmnáctiletou umělkyni Hanu Hložkovou.
Na velmi pěkné úrovni spolu provedli Sonátu pro dvoje housle s klavírem G.F.Händela. Hostující houslistka se uplatnila ještě ve virtuózně laděném Zvonkovém rondu N.Paganiniho. I když nevyšlo zejména v intonaci všechno podle jejích představ, prokázala, že nástroj dovede rozezpívat a zdůraznit vnější virtuozitu.
Zbytek programu patřil V.Hudečkovi. Vedle stylově znamenitě provedené sonáty W.A.Mozarta zaujala každá ze tří vět skladby F.Bendy, kde houslista vyzvedl jak rozpustilost úvodní věty, tak zpěvnost věty střední i výrazný závěr.
V sonátě E.Griega se zaskvělo zejména její citové bohatství s vypjatou částí závěrečnou.
Rovnocenným partnerem obou houslistů byl klavírista P.Adamec, který hrál technicky brilantně i muzikálně. Jako přídavek zvolili houslisté posluchačsky vděčný a přitom hudebně neotřelý Kánon pro dvoje housle G.Ph.Telemana.

Jaroslav Fiala



** Malostranské Vánoce **

V Obecní galerii Beseda na Malostranském náměstí v Praze bylo možno shlédnout vánoční prodejní výstavu Malostranské Vánoce. Uspořádalo ji Sdružení občanů a přátel Malé Strany a Hradčan pod záštitou starosty Prahy 1 Jana Bürgermeistera.
"Je to dobrá věc, protože výtěžkem z prodeje bude obdarována Konzervatoř a Ladičská škola Jana Deyla pro zrakově postižené," uvedl J.Bürgermeister.
Až do 7.ledna bylo možno obdivovat více než stovku děl padesáti pěti umělců zvučných jmen, jako jsou třeba Cyril Bouda, Petr Císařovský či Eva a Jan Švankmajerovi, ale své umění tu nabízeli i méně známí autoři. Zastoupeny byly téměř všechny výtvarné žánry, jako kresba, malba, grafika, plastika, umělecké výtvory z keramiky i fotografie.
Výtěžek výstavy činil 57 tisíc korun a jak řekl ředitel Konzervatoře J.Dvořák, budou škole hrazeny v této výši věci dle jejího výběru. "Půjde o dovybavení internátu školy, například rozhlasovou aparuturou, kamerou a podobně," uvedl ředitel.

r.



** Pozvánka na ples **

Všichni jste srdečně zváni do Prahy na Žofín, kde se 21.března od 19,30 hodin až do 02 hodin ve Velkém a Rytířském sále bude konat už 5. benefiční ples Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých ČR na podporu Střediska výcviku vodicích psů.
Ples se uskuteční pod záštitou paní Marty Kubišové, která také zazpívá s orchestrem J.Váchy. Svou účast dále přislíbili i Helena Vondráčková, Jitka Zelenková, Marie Rottrová, Michal David a Dalibor Janda. V Rytířském sále bude hrát skupina Marcipán.
Vstupné bude 500,- Kč; pro držitele průkazky ZTP/P a jejich průvodce pouze 100,- Kč.
Vstupenky je možné objednat v SONS, v oddělení zdrojů, Na Harfě 9, Praha 9, tel.: 02/ 66 03 83 02 nebo 66 03 85 64
e-mail: frc@braillnet.cz

Držitelé průkazky ZTP/P se mohou těšit na malé překvapení při pohoštění!
Dobrá nálada zajištěna! Na vaši hojnou účast se těší

pořadatelé



** Svérázný vstup do nového tisíciletí **

Škodu za nejméně sto tisíc korun způsobila v úterý 2.ledna před polednem exploze v rodinném domku v Bzenci na Hodonínsku, která nastala ve chvíli, kdy třiačtyřicetiletý zrakově postižený majitel domku vyráběl výbušniny.
Při explozi nebyl nikdo zraněn, zničeno však bylo 8 oken, 4 dveře, radiátory ústředního topení a narušena je i statika domu. Hodonínská policejní mluvčí Lucie Krašteničová uvedla, že výbušniny explodovaly v okamžiku, kdy je muž sušil na topení.
Vyšetřovatel muže obvinil z nedovoleného ozbrojování, za které mu hrozí až tři roky vězení. V šetření je také skutečnost, zda nedošlo i k obecnému ohrožení.
Výbuch způsobil v okolí paniku, protože lidé neměli ani tušení, že v jejich blízkosti někdo skladuje a vyrábí výbušniny a třaskaviny. "Já ho znám, je to takový klidný člověk. On je slepý a koho by napadlo, že bude doma dělat takové věci," řekla žena ze sousedství.
Z omylu, že tento muž byl jen tichým sousedem, však obyvatele Bzence vyvedli kriminalisté a pyrotechnici, kteří v poškozeném domě nalezli 90 kilogramů látek k výrobě výbušnin. Objevili i sedm bombiček s doutnákem, pět válcovitých rozbušek, 48 cvičných nábojů a další věci, i velmi podrobné návody k výrobě výbušnin a třaskavin.
Navíc si obviněný muž u svého známého schoval 10 kg výbušné směsi a balení výbušného černého prachu. Všechny nebezpečné látky zneškodnil pyrotechnik v prostoru vojenské střelnice v Bzenci.
"Já jen přiznávám, že jsem doma dělal různé chemické pokusy a vyráběl výbušniny pro silvestrovskou zábavu. Nic jiného jsem tím nesledoval a nikoho jsem tím nechtěl ohrozit," řekl při výslechu obviněný muž a dodal, že chemické pokusy jsou jeho velkou zálibou. Policejní mluvčí doplnila, že muži jeho zrakové postižení nijak nebránilo ve výrobě třaskavin, protože v něm měl asi dlouhodobou praxi, jak svědčí i jeho zjizvený obličej.

(z tisku)



** Dovolená ve Španělsku **

Naše Středisko integračních aktivit pořádá ve spolupráci s CK VEKO travel, s.r.o., Zborovská 1570/43, 430 01 Chomutov, tel. 0603/497 420, 867 577, pobytový zájezd na pobřeží Costa Brava - ROSES v termínu od 27.srpna do 5.září 2001.

Ubytování: V apartmánu Els Molins - nachází se 50 metrů od
pláže, několik minut chůze od historické části města. Každý apartmán pro 2, 3 a 4 osoby je vybaven vlastním soc.zařízením, kuchyňkou s lednicí a základním nádobím, ložním prádlem a balkonem.

Stravování: Polopenze. Snídaně a večeře jsou servírovány. Večeře - 3 chody + nápoje.

Doprava: Zajištěna luxusním autobusem (WC, klimatizace, video, podej občerstvení, mikrovlnná trouba). Autobus pojede po trase: Praha - Chomutov -Ostrov-K.Vary-Cheb-Německo- Francie - Španělsko. V případě více zájemců z Plzně bude autobus rozšířen o trasu do Plzně. Jedna cesta trvá cca 18-19 hodin. Zasedací pořádek v autobusu dle došlých přihlášek.

Cena: dospělá osoba 8 700,- Kč, děti 2-10 let 6 800,- Kč. V ceně pobytu je zahrnuto: 7x ubytování, 7x stravování v hotelové restauraci, doprava luxusním autobusem tam i zpět, základní pojištění, česky mluvící delegát v místě pobytu, výdaje na administrativu a poštovné.

Budete-li se chtít dovolené zúčastnit, napište nebo zavolejte na naše středisko (tel. 017/322 43 24, nebo mobil 0603 / 26 58 75), kde obdržíte bližší informace, pozvánku a přihlášku.
Těšíme se s vámi na společnou dovolenou ve Španělsku.

Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých
ČR
Oblastní odbočka Karlovy Vary
Vítězná 52, 360 09 Karlovy Vary



** Pozvánka za sluncem **

Plzeňská CK zajišťuje každoročně velmi pěkné 10 a 17 denní pobytové zájezdy na jih Itálie do Kalábrie. I letos připravuje za velmi přijatelných podmínek pobyty v apartmánech s dopravou zajištěnou LUX autokarem.
V měsících květen, červen a září nabízí týdenní rekreace v cenách od 4 890,- do 5 490,- Kč za osobu, dvoutýdenní rekreace ve stejném období v cenách od 7 290,- do 8 390,- Kč. Stravování si zajišťují účastníci sami - v každém apartmánu je kompletně vybavený kuchyňský kout.
Zájemci získají bližší informace na adrese: Jana Pánovcová, Mandlova 16, 301 01 Plzeň, tel./fax: 019/7423693. Pozvánka za sluncem

Plzeňská CK zajišťuje každoročně velmi pěkné 10 a 17 denní pobytové zájezdy na jih Itálie do Kalábrie. I letos připravuje za velmi přijatelných podmínek pobyty v apartmánech s dopravou zajištěnou LUX autokarem.
V měsících květen, červen a září nabízí týdenní rekreace v cenách od 4 890,- do 5 490,- Kč za osobu, dvoutýdenní rekreace ve stejném období v cenách od 7 290,- do 8 390,- Kč. Stravování si zajišťují účastníci sami - v každém apartmánu je kompletně vybavený kuchyňský kout.
Zájemci získají bližší informace na adrese: Jana Pánovcová, Mandlova 16, 301 01 Plzeň, tel./fax: 019/7423693.



** Amsterdam 2000 **

Podruhé ve své historii vycestovali hráči oddílu showdown TJ ZORA Praha na mezinárodní turnaj v tomto sportu za hranice naší vlasti (poprvé se zúčastnili showdownového maratonu v roce 1999 v Kodani), tentokrát do hlavního města Nizozemí, do Amsterdamu.
Kromě hráčů z naší TJ se tohoto turnaje konaného poslední víkend v říjnu 2000 zúčastnili poprvé i hráči z SK Tyflosport Praha a Sigmy Olomouc, takže kompletní výpravu z Čech tvořilo celkem dvacet lidí, z toho 13 hráčů, 3 rozhodčí a 4 průvodci.
Kromě domácích Nizozemců a našich hráčů se tohoto velkého mezinárodního turnaje zúčastnili rovněž hráči a hráčky z Dánska a Švédska. Přijetí ze strany hostitelů bylo velice srdečné a milé, rovněž setkání se všemi "starými známými" ze všech zúčastněných zemí, jakožto i s novými známými bylo velmi příjemné a bezprostřední.
V soutěži mužů jich bylo 36 rozděleno do čtyř základních skupin po devíti hráčích a 19 žen do dvou základních skupin po deseti, respektive devíti hráčkách. Do dalších bojů o stupně vítězů podle velmi tvrdého postupového klíče z každé skupiny postoupili pouze první dva hráči a hráčky. Vzhledem k této skutečnosti (především v soutěži mužů, kde měla naše výprava kvantitativně i kvalitativně velmi silné zastoupení) se několik borců z našeho oddílu umístilo dost smolně - velice těsně za postupovými pozicemi - jako například Luboš Zajíc, Petr Mira nebo Jaroslav Jelínek.
Přesto showdonisté z naší republiky dosáhli po odehrání základních skupin pěkného úspěchu, kdy se mezi osmičku nejlepších mužů dostali Jan Hegr a Petr Bayer z Tyflosportu Praha a společně s nimi i David Hájek (nejmladší z našich hráčů), který dokonce vyhrál svoji základní skupinu.
Ve druhém hracím dni po odehrání závěrečných bojů ve skupinách pokračoval program čtvrtfinálovými zápasy v soutěži mužů i žen a poté nepostupující hráči i hráčky bojovali v dalších utkáních o konečné umístění na tomto turnaji.
V neděli potom tento třídenní turnaj vyvrcholil závěrečnými semifinálovými a finálovými boji v obou kategoriích, kde byl skutečně prezentován showdown té nejvyšší kvality, především pak v soutěži mužů, kde v jednom semifinálovém utkání na sebe narazili dva nejlepší domácí hráči - mistr Holandska z roku 1999 Pascal Wirken, který ve třech vyrovnaných setech podlehl svému nástupci - mistru Holandska 2000 Jacku van Oosterhoutovi.
Ve druhém semifinále si celkem přesvědčivě poradil mistr naší republiky z posledních dvou ročníků - Jan Hegr se svým holandským soupeřem, Miltonem Lie Kwie.
V následném finále mužů náš mistr ve dvou setech podlehl svému staršímu a zkušenějšímu soupeři, kde se na výkonu Jana Hegra zcela určitě podepsala únava, tréma i mezinárodní nezkušenost. Přesto je nutno hodnotit nejen výkony a výsledky již zmiňovaného dvojnásobného mistra České republiky, ale i všech zúčastněných hráčů české výpravy velmi úspěšně (co se týká umístění žen, tak se Květa Trnečková umístila na pěkném šestém místě a Romana Všetičková na místě čtrnáctém, v mužích se na velmi hezkém pátém místě v celkové klasifikaci umístil Petr Bayer, sedmý byl David Hájek, devátý se umístil nejlepší současný hráč našeho oddílu a třetí hráč z loňského Mistrovství České republiky Luboš Zajíc, čtrnáctý skončil Petr Mira a šestnáctý byl Jaroslav Jelínek. Další čeští muži se umístili v druhé polovině celkové klasifikace.
Naše republika byla rovněž velice úspěšně reprezentována rozhodčími, kteří kvalitně řídili zápasy v základních skupinách a čtvrtfinálové skupiny. Jiří Trnečka, Milan Kipeť i Marie Molinová odvedli velmi dobrou práci a získali i další důležité mezinárodní zkušenosti. Na poslední hrací den v neděli byli překvapivě, ale asi zaslouženě delegováni pro řízení finálového zápasu v soutěži mužů náš služebně nejstarší rozhodčí Milan Kipeť společně s benjamínkem mezi českými rozhodčími, mladou studentkou Maruškou Molinovou. Vzhledem k postupu našeho hráče Jana Hegra do finále a regulérního průběhu závěrečných bojů nakonec tato dvojice členů naší TJ řídila "jen" finálový zápas žen, který se odehrával ve znamení souboje dvou nejlepších domácích hráček.

Jaroslav Jelínek a Milan Kipeť



** Inzerce **

Obvodní odbočka SONS Praha 4 by ráda získala pro svůj klub pro výuku bodového písma Pichtův stroj, nejlépe darem. Klub je otevřen všem ZP z celé Prahy, kteří mají zájem se něco dozvědět.Značka: "Bude sloužit ostatním."

Koupím Euréku A4 jen ve výborném stavu. Cena dohodou. Zn.:0602/692691, 02/312592.

Středoškolák, invalidní důchod, 46 let/20 let praxe na počítači, hledá zaměstnání spojené s obsluhou PC, případně jakékoliv jiné, ne příliš fyzicky náročné. Nabídky na tel.:02/3011367, e-mail:gerndt@braillnet.cz.

24letá, prakticky nevidomá Romka, 154 cm vysoká by se ráda seznámila s chlapcem 22-26 let, nekuřákem, společenským a klidným typem. Moje záliby: hra na piano, hudba, sport, procházky a poučné knihy. Zn.: "Čekám na tebe"


[Domů | Zpět]