Časopis ZORA, číslo 7/2000


OBSAH:




** O duši a pravé ruce **

Ne, nebojte se, nebudu rozvíjet teorie o posmrtném životě, ani nechci fušovat do oboru chirurgům. Chci se s vámi rozdělit o dojmy a zážitky ze středy 23.února, kdy Okresní odbočka SONS Šumperk pořádala Den otevřených dveří, spojený se slavnostním otevřenním klubovny pro volný čas.
V dopoledních hodinách zavládl v kanceláři odbočky čilý ruch. Návštěvníci z řad odborné veřejnosti, ale též sami zrakově postižení občané měli možnost si zde prohlédnout kompenzační pomůcky a seznámit se s jejich funkcí. Kromě celé sady vhodných pomůcek pro snazší práci v domácnosti se pozornost přítomných soustředila i na náročnější elektronická zařízení - zvětšovací televizní lupy a upravené osobní počítače. To však zdaleka nebylo vše, neboť cílem Dne otevřených dveří bylo představit všechny oblasti poskytovaných služeb zrakově postiženým občanům zdejším Střediskem integračních aktivit.
Tou duší je předsedkyně Okresní odbočky SONS Šumperk, paní Hedvika Rašková. Klidná, obětavá, vždy dovede poradit a povzbudit. Činnost pod jejím vedením je opravdu bohatá a rozmanitá. Poskytované služby jsou vstřícné k potřebám a zájmům klientů.
Každé druhé a čtvrté pondělí v měsíci se kancelář odbočky stává útulnou klubovnou. Schází se tam dvacet až pětadvacet zrakově postižených klientů na odpoledním programu, jehož náplň tvoří oční relaxace, relaxační hudba, besedy se známými zrakově postiženými osobnostmi a přednášky na zajímavá témata. Nedílnou součástí je výměna zkušeností z překonávání ztráty zraku, což vede k navazování nových přátelství a snazšímu začleňování do běžného života. "Osobní příklady jsou nejpádnější a nejpřesvědčivější," poznamenává Hedvika Rašková. V uplynulém roce bylo uskutečněno celkem 34 takových setkání.
Od dubna 1999 zahájil svou činnost i Klub mladých zrakově postižených členů a jejich příznivců. Scházejí se každou třetí středu v měsíci. Zaměřují se na sport a společný poslech hudby. Společně navštívili také ples zdravotně postižených v Hodoníně a chystají se do bazénu s umělým vlnobitím v Hradci Králové.
Klub uživatelů elektronických pomůcek si vyměňuje zkušenosti a poznatky každý třetí čtvrtek v měsíci.
Vedle tradičního Dne nevidomých jsou pořádána ročně zpravidla tři okresní shromáždění s velmi dobrou účastí, průměrně na akci přichází 87 ze 169 členů, což je na podhorský okres velmi pěkné!
Ve dnech 4. - 10. prosince byl uspořádán rekondiční pobyt v Luhačovicích pro 65 osob z oblasti střední Moravy. Ze Šumperska se jej zúčastnilo 35 osob. Jeho obsahem byla výuka prostorové orientace a samostatného pohybu, sebeobsluhy a práce na elektronickém čtecím zařízení. Společný pobyt lidí z různých okresů přispěl také k širší výměně zkušeností a dovedností.
Ve spolupráci s Tyfloservisem, Tyflopomůckami a Střediskem tyflotechnických služeb a pomůcek v Olomouci, uspořádali seminář pro oční lékaře, pracovníky úřadu práce, okresních a městských úřadů z okresů Šumperk a Jeseník, kde byli účastníci seznámeni s kompenzačními pomůckami včetně elektronických, a s rozsahem odstraňování architektonických bariér z hlediska těžce zrakově postižených. Hovořilo se také o problematice pracovního uplatnění. Seminář se setkal s příznivým ohlasem.
Ve spolupráci s referátem místního rozvoje Městského úřadu v Šumperku bylo instalováno v minulých letech 20 hlasových orientačních majáčků na významných veřejných budovách a obchodech. Výrazně se tím zlepšila samostatná chůze nevidomých. Dále byla vybudována nová silnice v Temenici, kde jsou instalovány vodicí linky mezi chodníkem pro pěší a cyklisty a přes všechny křižovatky. "Náš způsob pojetí této městské komunikace se osvědčil," s neskrývanou radostí dodává Hedvika Rašková. "Je vzorem pro další města a byl zapracován i do předmětné vyhlášky."
Šumperské středisko poskytlo za minulý rok 263 konzultací klientům, které se týkaly sociálně právního poradenství z oblasti sociálních dávek a příspěvků vyplývajících z vyhlášky 182/92 Sb., jakož i doporučení kompenzačních pomůcek, jejich obstarávání a nácvik obsluhy, psaní úředních dopisů a žádostí zrakově postižených klientů.
Telefonických konzultací týkajících se sociálně právního a pracovně právního poradenství, sociálních služeb a dávek bylo poskytnuto celkem 337 včetně informací o kompenzačních pomůckách.
V průběhu minulého roku bylo navštíveno 57 klientů, kteří jsou buď staří nebo imobilní. Mimo běžně poskytovaných služeb bylo provedeno sociální šetření. V případě potřeby byla zajištěna pečovatelská služba.
Středisko integračních aktivit úzce spolupracuje s úřadem práce ve snaze získat pracovní místa pro zrakově postižené klienty. V této oblasti bylo poskytnuto 22 klientům 29 konzultací.
V minulém roce se podařilo zřídit jedno místo - chráněné pracoviště.
Dobře se to poslouchá. Přicházejí další návštěvníci. Paní Hedvika předvádí jednotlivé funkce vystavených pomůcek. Odpovídá na dotazy. Zvoní telefon. Pracovnice městského úřadu se ptá na bezpečné umístění poštovní schránky, aby nepřekážela při chůzi nevidomým. Středisko se stalo pojmem, má váhu, městský i okresní úřad o něm ví, počítá s ním. Je pod tím skryto velké množství neúnavné, mnohdy mravenčí práce, ale především znalost problematiky a potřeb naší minority.
Blíží se dvanáctá a je nutno se přesunout do nedaleké Rooseweltovy ulice, kde je již vše připraveno k slavnostnímu otevření klubovny pro volný čas. Všechno klape opět na jedničku a to je zase zásluhou oné pravé ruky z nadpisu - pracovnice Střediska integračních aktivit slečny Renáty Jandrtové.
Za přítomnosti četných hostů z města i okresu přestříhává prezident SONS Milan Pešák pásku. Děti vystoupily s hodnotným hudebním programem. "Klubovny zájmové činnosti pro nevidomé a slabozraké v České republice existují, ale Šumperk je atypický svým zaměřením na mladé. Jsem rád, že se v tomto směru stali průkopníky," uvedl mimo jiné prezident SONS, "mladí lidé mají problém zakotvit, když jim dojde, co znamená žít se svým postižením. Šumperská klubovna by jim v tom měla pomoci, stejně tak se stane modelovým vzorem pro ostatní moravská i česká města," dodal Milan Pešák.
Na vybavení klubovny přispěly Nadace Charty 77, Dagmar a Václava Havlových a Městský úřad Šumperk.
Klubovna je vybavena stolem pro aplikovaný stolní tenis (shown-down), protahovat svaly lze na lavici totalgin, k dispozici jsou také šachy, Člověče, nezlob se, domino a kostky - vše v úpravě pro nevidomé. Správcem klubovny se stal agilní jedenadvacetiletý Jiří Skála, čerstvý první držitel vodicího psa na Šumpersku.

Jiří Reichel



** Veřejnost o nás ví opět víc **

Věříte, že všechno zlé je k něčemu dobré? Já ano. Alespoň někdy. Poslední dobou se v rozhlase a televizi se zmínkami o zrakově postižených doslova roztrhl pytel. Představili se funkcionáři SONS, studenti, cvičitelé vodicích psů, pracovníci Střediska rané péče, instruktoři prostorové orientace atd. Dokonce jsem slyšela i několik slepeckých vtipů.
Všichni samozřejmě víme, že příčinou této informační laviny jsou peníze. Na druhé straně si myslím, že nám pan ministr Špidla udělal mimořádnou laskavost. Donutil nás k tomu, abychom se pokusili proniknout do vědomí široké veřejnosti a tím podstatně přispěl k urychlení našeho integračního procesu. Čím víc toho o nás lidé vědí, tím více se stanou citlivějšími k našim možnostem a potřebám. Na jedné straně se přestanou divit, že umíme chodit rovně, otvírat si dveře a dokonce přejít samostatně frekventovanou ulici, ale současně na druhé straně se nebudou ostýchat nabídnout nevidomým spoluobčanům svou pomoc.

ing.Veronika Hončová



** Možnost vrácení DPH při nákupu osobního automobilu **

Dnem 1. dubna tohoto roku nabývá účinnosti zákon č. 17/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění.
V rámci přijaté novely bylo do tohoto zákona zapracováno nové ustanovení (45f), které umožňuje některým zdravotně postiženým osobám vrátit daň z přidané hodnoty, pokud splní následující podmínky:
Zdravotně postižená osoba má nárok na vrácení daně u automobilu zakoupeného v tuzemsku. Pro účely tohoto ustanovení se zdravotně postiženou osobou rozumí fyzická osoba, které byl rozhodnutím příslušného okresního úřadu přiznán příspěvek na zakoupení motorového vozidla.
Daň se vrací zdravotně postižené osobě za jeden osobní automobil nakoupený v tuzemsku v období pěti let, nejvýše však do výše 100 000 Kč.
Nárok na vrácení zaplacené daně může zdravotně postižená osoba uplatnit nejdříve za kalendářní měsíc, ve kterém byl osobní automobil zakoupen. Nárok na vrácení zaplacené daně může být uplatněn nejpozději do 3 kalendářních měsíců od konce kalendářního měsíce, ve kterém se zdanitelné plnění uskutečnilo.
Nárok na vrácení zaplacené daně uplatňuje zdravotně postižená osoba v písemné žádosti podané finančnímu úřadu místně příslušnému podle jejího trvalého bydliště. Zdravotně postižené osobě, která má nárok na vrácení daně, se vrátí daň do 30 dnů ode dne následujícího po podání žádosti. Má-li předložená žádost o vrácení daně vady z hlediska úplnosti nebo vzniknou-li pochybnosti o správnosti, pravdivosti nebo průkaznosti podané žádosti, správce daně vyzve osobu, která má nárok na vrácení daně, aby je ve stanovené lhůtě odstranila. Finanční úřad daň nevrátí, dokud nebudou odstraněny vytýkané nedostatky.

Žádost o vrácení daně musí obsahovat:
a) jméno, příjmení, trvalé bydliště a rodné číslo zdravotně postižené osoby,
b) rozhodnutí okresního úřadu o přiznání příspěvku na zakoupení motorového vozidla,
c) daňový doklad nebo doklad o nákupu osobního automobilu, který byl vystaven plátcem daně.

Na dokladu o nákupu osobního automobilu je plátce daně z přidané hodnoty povinen uvést:
a) své obchodní jméno, sídlo, popř.bydliště nebo místo podnikání,
b) své daňové identifikační číslo,
c) rozsah a předmět zdanitelného plnění,
d) datum uskutečnění zdanitelného plnění,
e) sazbu daně,
f) výši daně.

Jak vyplývá z výše uvedeného, je základní podmínkou vrácení DPH skutečnost, že zdravotně postižené osobě byl příslušným okresním úřadem poskytnut příspěvek na zakoupení motorového vozidla. Z okruhu zrakově postižených splňují tuto podmínku pouze nezaopatřené úplně nebo prakticky nevidomé děti, jejichž rodiče mohou nejen požádat o příspěvek na zakoupení automobilu, ale i o následné vrácení daně z přidané hodnoty. Zákon v tomto případě nerozlišuje, zda se jedná o automobil domácí nebo zahraniční výroby.

JUDr. Pavel Ptáčník



** Byla zima... a teď už... hú,hú,hú, jaro už je tu **

Jsem ráda, pokud jsem vás, milí čtenáři, uvedla do toho správného jarního naladění. Uznejte sami, že asi zdaleka není pravdou, že by jen každá babička stará byla veselejší z jara. Dejte ruku na srdce, ať vám čas odměřil více či méně křížků na zádech, že to jarní chvění ve vzduchu, první omamné ptačí švitoření i nesmělé vykukování prvních kvítků ze země vás celé neprojasní, že se jaksepatří nenarovnáte a choulení se do límců kabátů už je minulostí...
K jaru neodmyslitelně patří ještě něco krásného, s čím se každý z nás setkává den co den v nejrůznějších podobách. Copak že to je? Nu přece láska, přátelé! Co by bez ní, byť s jarem, život byl?
Teď jsem vás tak trochu dostala kam jsem chtěla, vydržte a čtěte dál, protože se chci s vámi podělit opět o své nedávné prožitky. Od toho jarního rozpoložení se bohužel vrátím do zimní pohádky hor, ale u té lásky zůstaneme. V kolika podobách ji známe, v kolika podobách ji nejen dáváme, ale i přijímáme. A je nám spolu s ní vždycky dobře.
Bylo i mně - představte si týdenní pohodu se vším všudy na horské chatě. Bez obyčejných každodenních trampot typu: co nakoupit, co uvařit a tak dál a tak podobně, vždyť to znáte... Nebojte se, ta láska na vás stále čeká, protože bez ní by mne do oněch končin, sice s komfortem, ale pro mne, s mizerným koukáním na svět nic moc, těžko kdo dostal.
A vidíte, tady je ta láska - nejdříve ta mateřská, která nemohla odepřít péči mého potomka, abych ze smogu velkoměsta vyjela trochu se osvěžit, bez starosti, že bych na nové prostředí byla sama, potom ale ta pro mne v současnosti, láska babičkovská. Ta je nádherná a víte proč? Můžete si plnými doušky vychutnávat pocit, co je to za pohodu své milované vnouče hýčkat a rozmazlovat s vědomím, že tohle prostě můžete bez výčitek, protože jste přece babička, která nemusí to, co musela aplikovat na vlastních dětech, aby je vychovala k obrazu svému.
Zhruba v polovině pobytu se od mladých ozvala prosba o delší hlídání vnoučka, protože by se rádi vypravili na běžkách na pořádnou vyjížďku po hřebenovce. A co by máma z lásky neudělala... S vnoučkem jsme na sebe spiklenecky mrkli, aby ne. Věděli jsme oba, že svět bude jen náš. A byl.
Podotýkám, že nejsem lyžařka a nějaké to proboření do sněhu nestálo za řeč. Hlavně, že bylo veselo. Chvíli jsem byla televizní komentátorka líčící průběh lyžařských závodů z kopečíčka, z něhož jeden lyžař na vratkých nohách balancoval na lyžích a málokdy vzdoroval zemské přitažlivosti. Pokud se to náhodou povedlo - ještě štěstí, že to bylo jen výjimečně - jsem jásala, jaká je závodník s číslem bambulatá čepice jednička, takže jsem neochraptěla docela. Na chvíli jsme byli háďátky a vychutnávali měkkost sněhové peřiny, potom jsem se jaksepatří zapotila při stavění sněhuláka z pořádných koulí...
Ale ani ta největší láska nedokázala zabránit realitě, která musela zákonitě z toho sněhového darebačení nastat. Sníh, který se nám dostal ledakams, začal dělat to jediné co v teple umí, tedy tát. Čas taky pokročil a oba jsme si plánovali, co ještě pod střechou před návratem výjezdníků stačíme. Ani jeden z nás netušil, že toho nebude ani zdaleka tolik, kolik jsme si představovali.
Klouček mě s ohleduplností dovedl z jasného sněhového světla temnou chodbou do "botárny" a tady se to stalo. Já v pohodě vyzula boty, obula papuče, ale klouček zůstal jako opařený.
"Babi, nemám tady bačkory," a ještě se smíchem dodal: "Hihi, dostaly nožičky a utekly." Stále se smíchem jsme začali systematicky prohledávat kousek po kousku botárnu. Kluk očima, já spíše hmatem. Smích se ale pomalu ztrácel ze rtů, to jak se hledání stávalo marným.
Nedalo se nic dělat, musela jsem vyrukovat s výchovným působením. "Uklidil sis bačkorky na místo, než jsme šli ven?" Klouček zaváhal a já zajásala. Přece jen ta skleróza se mnou ještě necloumá. "Jdi, ty můj popletko, neztratíš bačkůrky jako Lucinka v té písničce, vždyť sis obouval boty na pokoji, protože ti je taťka nechal vysoušet po včerejším stavění iglú..."
Kluk se rozzářil, vyskočil na lavičku, aby se mi lépe dostal na záda a ... jaké rozčarování nastalo v příjemném teplíčku pokoje, když bačkory nebyly. Vnouček si sedl jako turek doprostřed pokoje a slzy jako hráchy se mu koulely z kukadel. Já si sedla právě tak proti němu, chvíli přemítala jak se zachovat a potom tedy začala dělat jezevčíka, který to má s lezením do liščích nor přece jen snadnější než já, protože se na rozdíl od onoho pejska mohu chlubit přece jen jinými proporcemi a taky mnohem menší mrštností. Bačkory nikde. To víte, že se mi v duchu honilo hlavou ledacos. Ale z jednoho jsem měla přece jen velikánskou radost - že nás totiž nikdo nevidí, protože to, co jsme předváděli, já tím hledáním a vnouček roněním slz, muselo být ohromně komické.
Detektivní případ skončil až po návratu rodičů a přípravou na večeři. Vnuk splnil příkaz, aby se ustrojil k večeři. Vylekal nás ohromným radostným jásotem. Hledíme na něho, nechápeme. Stojí před námi, kukadla rozzářená, pusu od ucha k uchu...a na nohách má obuté bačkory. V údivu zíráme, nechápeme... Pokoj byl přece tolikrát prohlédnut! Bačkory skutečně snad dostaly nové nožičky a zmizely i s nimi... A najednou jsou bez zásahu nadpřirozených sil na nohách, na kterých měly být. A vnouček jako správný hrdina vysvětluje: "Když jsem se chystal s babičkou ven, tolik jsem pospíchal, abych už mohl lumpačit, že mi bačkory při převlékání kaťat zůstaly schované v nohavicích..."
Není krásná i ta láska vnoučkovská, i když tehdy nebylo o jaru ani vzdechu?

Eva Beránková



** Jsme mezi vámi **

Vážení a milí čtenáři, snad trochu filmově znějícím titulkem bychom rádi upoutali vaši pozornost a připomněli vám po delší době existenci Speciálních škol pro zrakově postižené v Praze 2. To je totiž dnešní název bývalé Základní školy a Zvláštní školy pro slabozraké z Koperníkovy ulice, které odtud počátkem letošního roku přesídlily do nového působiště na náměstí Míru č. 19 v Praze 2.
Rádi bychom o sobě dali opět vědět, a tak vám jménem žáků, pedagogů i všech dalších zaměstnanců Speciálních škol pro zrakově postižené nabízíme alespoň základní informace o našich školách, které jsou významnými nositeli mnohaleté tradice v zabezpečování vzdělávacích potřeb dětí a mládeže s vadami zraku.
Historicky nejstarší soustavou péče o osoby se zrakovým postižením byla v našich zemích péče o nevidomé, ale postupem času vyvstala objektivní nutnost věnovat ve vzdělávací oblasti stejnou pozornost jedincům s oslabeným zrakem - tedy slabozrakým. Pamětníci si možná ještě vzpomenou na Měšťanskou školu ve Štěpánské ulici v Praze, při které vznikla v r. 1943 první třída pro slabozraké děti. V roce 1945 zřídila zemská školní rada již pětitřídní veřejnou Školu pro šetření zraku ve vile Marii v Koperníkově ulici na Královských Vinohradech. V této podobě také naše škola přešla jako speciální vzdělávací zařízení v r. 1948 do státní péče a zákon o jednotné škole ji zařadil na stejnou úroveň se školami běžného typu.
Od té doby se pod správu ZŠ v Koperníkově připojovaly postupně další objekty, vybavené speciálními výukovými pomůckami pro slabozraké děti a mládež. Koncem 80. a v průběhu 90.let byl koplex poněkud redukován školskou reorganizací a oddělením mateřské školy, Gymnázia pro zrakově postiženou mládež a přestěhováním Oftalmopedického ústavu (dnes Centrum zrakových vad při FN Motol). Všechny objekty v Koperníkově ulici, sloužící celých 55 let zrakově postiženým dětem, byly nyní postupně restituovány a po velkém úsilí vedení školy se podařilo zajistit našim žákům náhradní útočiště v budově bývalého autoopravárenského učiliště na náměstí Míru.
V dnešní podobě zahrnují Speciální školy pro zrakově postižené základní školu a zvláštní školu, které přijímají nejen děti se širokým spektrem zrakových vad, ale podle možnosti i další žáky s různými vzdělávacími obtížemi a handicapy.
Smyslem naší práce je umožnit všem našim žákům s úspěchem obstát v procesu základní výuky, při vytvoření specifických podmínek, které vždy nejsou v běžných školách možné.Zároveň se snažíme připravit děti co nejlépe na samostatný život, zlepšit maximálně jeho kvality a zajistit handicapovaným školákům prosperitu již od základního vzdělání. Rodičům, kteří hledají cestu k optimálnímu způsobu vzdělávání svého zrakově postiženého dítěte, nabízíme všestrannou, kvalifikovanou a odbornou pomoc.
K docházce přijímáme i žáky mimopražské, kteří najdou svůj druhý domov v nedalekém školním internátě rodinného typu na Francouzské ul. 56.
Výuka ve Speciálních školách pro zrakově postižené je vedena zkušenými pedagogy s kvalifikací pro speciální pedagogiku a zajišťována v malých třídních kolektivech na principu individuálního přístupu, s využitím speciálních pomůcek, individuálních výukových textů a zejména s podporou moderní techniky. Neobyčejné možnosti využití skýtá zrakově postiženým žákům speciální počítačová učebna. Škola je napojena i na internetovou síť a komunikační možnosti dětí se značně rozšířily i směrem k zahraničním partnerům, zcela ve shodě s programem EU - Sokrates.
Naši žáci žijí i mnoha mimoškolními aktivitami, které jim škola nabízí podle jejich zájmových oblastí (např. keramika, dramatická výchova, výpočetní technika, taneční soubor, šachy, zpěv a hra na hudební nástroj atd.). Mimořádně cenných výsledků v domácích i zahraničních soutěžích dosahují zrakově postižení sportovci z naší školy. Také školní pěvecký i taneční soubor mohou být ozdobou každé slavnosti. Dobré výsledky práce školy, úspěšnost našich žáků na středních školách, učilištích a v celkové přípravě pro finální bezproblémovou integraci do celé společnosti, nás přesvědčují o tom, že speciální školství pro zrakově postižené má svůj nezastupitelný význam ve školském systému naší země.
Součástí naší školy je i Speciálně pedagogické centrum, jehož pracovníci vyjíždějí za integrovanými zrakově postiženými žáky do místa jejich bydliště, pomáhají řešit jejich vzdělávací obtíže a poskytují své poradenské služby pedagogům i široké veřejnosti.
Pro všestrannou podporu zrakově postižených byl u nás nově založen Nadační fond Jindřicha a Ičky Waldesových, nesoucí jména původních majitelů vily Marie v Koperníkově ulici v Praze 2.
Děkujeme vám všem, kteří jste se zájmem přečetli tyto stránky a pomůžete nám informovat i ostatní. Všechny příznivce a přátele zrakově handicapovaných žáků i zájemce o vzdělávací nabídku Speciálních škol pro zrakově postižené srdečně zveme k návštěvě našeho zařízení. Rádi vás uvítáme v některém ze Dnů otevřených dveří či kdykoliv jindy, na kdy si kontakt s námi domluvíte.
Opakovaný zápis nových prvňáčků se ve škole uskuteční 18. května 2000 od 14 do 16 hodin.

Mgr. Ivana Váňová, SPC - kontaktní tel.: 02/ 24 25 27 71



** Příklad Kateřiny Teplé **

Jistě to není příklad typický - zlaté medaile z Nagana a teď nástup na "zamini" (ministerstvo zahraničí). A právě tento případ mě přivedl k úvaze o možnostech a výhodách studia cizích jazyků u zrakově postižených.
Velmi jsem ocenil praktické a věcné rady dr. R. Volejníka v ZOŘE, vycházející z jeho dlouholeté praxe na FFUK, o které se zmiňuje, a také z jeho dlouholetého vedení bývalé vysokoškolské komise po odchodu prof. Reinera.
Ale přece jedno bych rád doplnil. Je to nejenom hudba jako velmi vhodný studijní obor, jsou to nepochybně také cizí jazyky, a to ještě ve směru nejvyššího vzdělání - absolvování vysoké školy.
Nejprve pár slov trochu z psychologie: Porovnáme-li oba tyto studijní obory, nalezneme mnoho společného - předpoklady, dispozice, nadání, postupy ve studijní práci, paměťové předpoklady a to ve smyslu paměti mechanické i logické. Prostě řečeno - shoda je až nápadná. Otázku absolutního sluchu ponechme stranou. Otázka sluchového vnímání je však prevalentní. Jistěže se studující hudbu nebo cizí jazyk neobejde bez čtení textů - ať již hmatem v bodech nebo zbytky zraku s pomocí různých pomůcek, sluchový vjem je tu důležitější. I když máme dnes právníky, kteří celé studium prakticky absolvovali z magnetofonových pásků, v další budoucí praxi to samozřejmě nestačí.
Tedy cizí jazyky a nevidomí? S předpokladem nadání a studijní píle lze poměrně brzy a s minimálními problémy dosáhnout dobré standardní úrovně. A co dál? Tady je právě ta veliká výhoda studia hudby a jazyků a jejich uplatnění v praktickém životě. Tuto dosaženou úroveň je možno s určitým nevelkým úsilím udržovat v dané potřebě a nebo stejně v případě potřeby dále zdokonalovat až k úrovním přímo "mistrovským".
Jiné obory studijní - např. zmíněná práva, historie, ekonomie, psychologie apod. vyžadují v praxi náročnější neustálé studium, sledování všech současných nových směrů, novinek, nových poznatků.
Je historicky zajímavé, že z toho nepatrného, asi desetiprocentního počtu nevidomých, kteří se před válkou samostatně živili, byly to - kromě řemeslných oborů - z oblasti intelektuálních povolání právě hudba a cizí jazyky. Naši první nevidomí učitelé, kromě ústavů, byli právě učiteli hudby a cizích jazyků, ovšem v soukromé praxi. Historicky je rovněž zajímavý fakt, že právě v řadách nevidomých na celém světě byl velký zájem o studium nové umělé řeči Zamenhofovy - esperanta.
Využití možnosti sluchu - jak v hudbě, tak u cizích jazyků - je v praxi již po ukončení studia samozřejmě také výhodné. Kromě vysokoškolského studia jsou zde u jazyků i střední jazykové školy, školy se státní zkouškou apod. Stávající paleta uplatnění se dnes rozšiřuje o další vymoženosti využití moderní elektroniky u telefonistů, v marketingu, v různých typech podnikání, v dispečinku, u masérů apod. V uplynulých desetiletích se projevil veliký zájem o studium jazyků na všech dostupných úrovních a stále trvá, a dokonce stoupá.
Z poslední doby nám, bohužel, statistické údaje chybí - směrem k studujícím, absolventům a k jejich uplatnění.
Zdá se tedy, že adekvátním druhem studia nevidomých a snad o něco přece jen výhodnějším - a dosud nedoceněným - je kromě studia hudby i studium cizích jazyků. Právě zde se také v poslední době mohou významně uplatnit všechny druhy elektronických pomůcek pro nevidomé.
U studia hudby - kromě zpěvu - se ještě přidává dnes veliký ekonomický problém: nástroje a jejich cena (flétna cca 20 tisíc korun, akordeon cca 100 tisíc korun atd.).
Jistě by bylo vhodné provést srovnávací studii u těžce zrakově postižených v obou těchto oborech - předpoklady, úroveň studia a uplatnění v životě.

Z. Š.



** Částečné navrácení zraku nevidomým **

V současné době se vyskytly hned dvě novinky v oftalmologii, které mohou částečně navrátit nevidomým zrak.

Dobellovo oko
Značnou dávku předvídavosti projevil americký neurolog William Dobell zabývající se v Presbyterian Medical center experimenty s voperováním zrakových čipů do mozku, když v roce 1978 implantoval do mozku dvou nevidomých dobrovolníků mikročip o velikosti 2,5 x 2,5 centimetru, aniž by pro něj měl přímé uplatnění. V součastnosti 62letý Američan, vystupující pod jménem Jerry, podal praktický důkaz, že cizí předmět s vyvedenými vodiči lze nosit v lebce bez nějakého nepohodlí či zánětů více než dvacet let a přitom čekat, zda počítačová technologie dosáhne požadované výkonnosti.
"Dobellovo oko" sestává z miniaturní televizní kamery a z ultrazvukového čidla pro určení vzdálenosti - každému přístroji je vyhrazeno jedno ze skel slunečních brýlí. Počítač, který nosí pacient u opasku, vyhodnocuje obrazové a ultrazvukové signály a odstraňuje z nich nežádoucí šumy. Informace pak předá druhému mikropočítači, který vyšle pulsy do 68 platinových elektrod implantovaných na povrch kůry mozkové v oblasti centra zraku.
Jednotlivé elektrody po přijetí pulsu vytvářejí jeden až čtyři světelné "fosfeny" blízko u sebe, jež lze přirovnat k hvězdičkám na nebi lehce zastřeném mráčky.
Na černém pozadí se vytváří mapa, kterou lze popsat jako výřez o ploše zhruba 20 x 5 cm při pozorování ze vzdálenosti na délku paže. Slepý se nejprve musí naučit pracovat s asi sto světelnými body, jež představují základní obrysy předmětů, a používat nový systém. Jerry, který oslepl po úrazu ve svých 36 letech, nyní dokáže přečíst pěticentimetrová písmena na vzdálenost asi 1,5 metru. Při testech Jerry přešel neznámou místností úhlopříčně, došel ke zdi, na níž visel na věšáku klobouk, ten vzal a odnesl ho do druhého rohu pokoje, kde ho nasadil na stojící panenku. Přitom se navíc uměl i vyhnout lidem, kteří se mezitím v místnosti pohybovali.
"Když se objeví před kamerou předmět, vidím světelné odrazy," vysvětluje Jerry. Kromě toho se už dokonce orientuje v podzemní dráze v New Yorku. Další vývoj má směřovat k nahrazení kamery speciálním elektronickým rozhraním, které umožní sledovat televizi či pracovat s počítačem.
Vědci z newyorského Dobellova ústavu začínali v roce 1970 experimentovat s počítačem o hmotnosti několika set kilogramů, který se však za dvě desetiletí zmenšil na velikost slovníku při hmotnosti asi čtyř kilogramů.
Richard Norman, odborník na umělé vidění z univerzity v Utahu zdůrazňuje, že současné zařízení představuje jen velmi omezenou navigační pomůcku umožňující vzdáleně spatřit to, co vidí zdraví lidé. Zdůrazňuje ovšem, že už omezené signály vedoucí do mozku umožňují nevidomým vykonávat relativně složité úkoly. Ředitel programu vývoje elektronických mozkových implantátů amerického Národního institutu pro zdraví Bill Heetderks sdílí přesvědčení, že implantát představuje význačný krok vpřed.
"Náš implantát," řekl William Dobell, "představuje výsledek více než tří set vědců, techniků a lékařů, kteří přispívali do nejrůznějších částí projektu. S dalším doladěním včetně připojení většího počtu elektrod a výkonnějších počítačů, umožní léčit většinu typů slepoty dětí i dospělých. Rovněž umožní lépe vidět lidem s poruchami zraku."
Speciální brýle pro slepce používané Jerrym jsou zatím světovým unikátem - existují totiž v jediném exempláři. Naděje vkládané do dalšího zdokonalování umělého zraku nicméně umocňuje příznivá zpráva, že určitý počet přístrojů Dobellova typu se má prodávat ještě letos.

Mikročip
V londýnském Moorfields Eye Hospital experimentují se zaváděním mikročipu do sítnice. Čip dokáže podněcovat jakékoli nezdegenerované buňky sítnice k obnovení funkce. Obraz se do čipu dostává z vnější kamery umístěné do rámečku podobného brýlím. I tato operace však vede jen k částečnému návratu zraku, jelikož funkci mnoha buněk nelze vůbec obnovit. Kromě toho má čip jen 25 receptorů, minimum oproti miliónům buněk zdravého oka. Odborníci se nicméně domnívají, že čip se jednou uplatní u onemcnění doprovázených postupným odumírání sítnice. Zatím však lékaři mohli ponechat čip v oku jen krátkou dobu, neboť technologie je dosud vázána na prostor operačního sálu. Funkční praktický model se má objevit do pěti let.
O tento zákrok projevil zájem i od narození nevidomý zpěvák Stevie Wonder, později se bohužel však ukázalo, že pro jeho typ postižení není tato léčba vhodná.

red.



** Slepá opička **

V zoologické zahradě v Ústí nad Labem mají samici kočkodana Brazzova jménem Rina, která rodí mláďata pravidelně po roce a půl. Nynější opičátko je už několikáté v řadě sourozenců, které stihla za svůj sedmnáctiletý život přivést na svět a odchovat. Návštěvníci při letmém pohledu na samici skloněnou nad maličkým tělíčkem nepoznají, proč lze Rinu považovat za matku-hrdinku. Samice je totiž slepá.
"Uvnitř i venku ubikace se pohybuje poměrně bezpečně, takže laika vůbec nenapadne, že něco není v pořádku. Své území má doslova osahané. Ošetřovatelé záměrně nechávají vybavení jejího domova beze změn. Rina ví, kde jsou vyvýšená místa, pamatuje si, kam se dávají misky s jídlem, které navíc pozná po čichu. Příchod ošetřovatelů přinášejících pamlsky zaznamenává sluchem. Jediné, na co si netroufá, jsou dlouhé skoky," prozrazuje na Rinu mluvčí zoologické zahrady ing. Věra Vrabcová.
Při pozorování opice s důlky místo očí, která věnuje laskavou péči svému potomkovi a sem tam musí čelit ponoukání dalších kočkodaních odrostlíků, se pohne i leckteré otrlé srdce.

časopis Květy



** Salto mortale **

To bylo podvrtnutých kotníků, ukopnutých podrážek, potlučených kolen o nárazníky aut na chodníku, bot ponořených do bláta nebo louží! Potom kmitající hůl mnohé nešvary omezila. Instruktoři i kolega Pepa Kučera mi vtiskli do ruky hůl dlouhou až ke hrudní kosti. Hůl mě na překážku upozorní daleko dopředu, takže se stačím zastavit ještě včas. Řekli mi, že lze chodit skoro tak rychle, jako vidící. Opravdu to šlo.
Začal jsem chodit podstatně rychleji. Na jedné z rekondic mi naměřili přesný kilometrový úsek. Myslel jsem, že drobné, rychlé, ale bezpečné krůčky umožní rychlost až čtyři kilometry v hodině. Jaké zklamání! Sotva dva kilometry! Také pozorovatelé byli přesvědčeni, že rychlé krůčky a kmitání hole je nadměrná a nebezpečná rychlost. Začal jsem se učit zase pomalé chůzi. Najednou jako by všechny bariéry zmizely. Jenže ten rychlý krok mi stále chybí.
Našel jsem si delší úsek v odlehlé ulici, kde skoro nic nejezdí. Tam jsem to "rozšlapal" naplno - jen do té doby, než větve, prorostlé do ulice, mi shazovaly čepici nebo brýle, než vysoká korba náklaďáku mi ušpinila obličej. Před tím žádná hůl nevaruje.
Kde jen si požitek z rychlé chůze bezpečně užiju? Vzpomněl jsem si na schodiště krčského učiliště, kde jako čerstvý nevidící jsem se tisknul k zábradlí, když se ze schodů ozval rychlý běh spolužáků. Nikdy nedošlo ke srážce.
Schodiště směrem dolů v našem paneláku se mi stalo běžeckou náhradou za nebezpečí v ulicích. Poslouchám, zda někde nahoře nevrznou dveře, jestli neuslyším funění do schodů. Hůl zůstane v bytě, jen pro směr se dotknu dvěma prsty zábradlí, a už to pod nohama jen tlumeně duní. Dodunělo.
Venku prší, sotva někdo půjde. Už si to frčím dolů. Poslední schody. Najednou bum! Kolena narazí, tělo letí dál. Vzduchem šmátrající ruce se zastaví až před domem v lijáku a louži.
"Jsi živej?" Hned je u mne hekající soused. Seděl na schodech a čekal, až se déšť zmírní. Marný byl jeho obdiv, jak krásné salto jsem nad ním vykroužil. Zmizela má poslední naděje na rychlou chůzi.
Nikdy a nikde neůžeme být stejně bezpeční jako vidící. Nebo snad máte jiné zkušenosti?

Viktor Sedlář



** Vodicí pes a rozzářené dětské oči **

Chodím se svou fenkou zlatého retrievra Kájou (Carmen) k "paní na stříhání". Ta, spolu se svou známou, která má psy na canisterapii, koupily zdejšímu chomutovskému dětskému domovu štěně novofoundlandského psa, aby se děti naučily, jak se chovat ke zvířatům.
Onehdá zvonil telefon a ona "paní na stříhání" mne poprosila, zda bych s nimi nešla ukázat dětem, jak vypadá a co umí takový vodicí pes. Byla jsem trochu v rozpacích - pořádáme přednášky pro budoucí zdravotní sestřičky, ale jak na tak malé děti?
Nakonec se vše vyřešilo samo. Zpočátku byly děti dost ostýchavé, ale ukázka práce psa se jim líbila. Opět jsem se přesvědčila o dětské upřímnosti a bezelstnosti. Chvíli trvalo, než děti pochopily, že nevidím, a tak padaly otázky jako "Proč máš tu hůl, teto?" "A co to má ten pejsek na sobě?" Já i paní vychovatelka jsme trpělivě vysvětlovaly a vysvětlovaly...
Byla tam i paní se záchranářským psem, a tak zatímco pejskové dováděli s dětmi, my pejskařky jsme probíraly naše miláčky a radosti i starosti kolem nich.
Dopoledne uběhlo a paní vychovatelka i děti nám hezky poděkovaly a pozvaly nás na Den dětí. Mám radost, že několika dětem, které také svým způsobem mají handicap, jsme udělaly radost a zpříjemnily jim jedno dopoledne. Snad z nich vyrostou lidé, kteří se budou umět chovat a pochopit i problémy zrakově postižených spoluobčanů.

Ilona Vobrová



** Pařížské bariéry **

Sylvain Etienne se probouzí pozdě dopoledne. Nepracuje, a tak není kam spěchat. Nasnídá se, upraví, bere do ruky bílou hůlku a vyráží do Paříže.
Tento třiatřicetiletý Pařížan je od narození nevidomý. Raději ale říká slepý: "Když nevidím, tak jsem slepý. K čemu eufemismy?"
Sylvain je přes svůj handicap velice činorodý a samostatný. Rád se prochází po Paříži, je členem mnoha spolků, mimo jiné se velmi zajímá o českou kulturu. Studuje češtinu a nevynechá ani jednu výstavu či koncert v pařížském Českém centru.
Ovšem jeho procházkám po francouzské metropoli se staví do cesty řada překážek. "Nevím, zda existuje město, ktré by mělo pro slepce tolik různých bariér," svěřuje se Sylvain.
Na okrajích chodníků bývají například sloupky, které mají zabraňovat autům v parkování. Často do nich naráží. Na pařížské řidiče má Sylvain zvláště spadeno: "Tam, kde nejsou sloupky, najdete zcela určitě stát auto. Parkují všude, i na přechodech pro chodce," stěžuje si.
Pro chvíle, kdy mu dojde trpělivost, má však Sylvain v rukávu tak trochu svérázný způsob pomsty. "Jsem člověk trpělivý a nerozčílím se jen tak. Ale když jsem si před pár dny o špatně zaparkovanou dodávku rozrazil ret, rozmáchl jsem se těžkým psacím strojem na Braillovo písmo, který jsem měl zrovna u sebe, a prudce jím udeřil do dveří auta. Pak jsem rychle utíkal pryč: co já vím? Řidič mohl být uvnitř vozu!"
Pařížské semafory pro pěší jsou jen zřídka vybaveny zvukovým signálem. Přesto však se jeden takový nachází blízko Sylvainova bytu. Vydává hrčivý zvuk, když se může přecházet. O pár ulic dál je na křižovatce podobné zařízení. Ale pozor: tentokrát stejný zvuk znamená zůstaňte stát!
Francouzští nevidomí se totiž nemohou shodnout na jednotném systému. Každá slepecká asociace prosazuje jiný. Christophe Cosson, zástupce firmy, která prodává výrobky pro nevidomé, a který se sám zabývá distribucí jednoho ze tří systémů existujících ve Francii, vysvětluje: "Ve Francii funguje neuvěřitelné množství různých slepeckých organizací. Neexistuje jediný velký svaz, jehož názor by měl váhu, jako je tomu třeba ve Španělsku nebo v Anglii."
Výsledkem je, že se slepcům ve Francii jen málokdy podaří sjednotit a prosadit nějakou změnu. V metru se například už dlouho snaží o to, aby se ohlašoval ve vagonech název každé stanice. "Dosud se to ale nepodařilo," říká Cosson.
Někdy slepcům komplikují život i opatření, která mají naopak usnadňovat pohyb jiným invalidům. Nebezpečí představuje například snížený chodník na přechodech pro vozíčkáře. "Už se mi stalo, že jsem šel klidně po chodníku a teprve troubení aut mě upozornilo na to, že už jsem se ocitl uprostřed silnice," vypráví Sylvain.
Pařížští obchodníci si nedovedou představit, že po chodníku může jít i nevidomý člověk. Reklamní poutače obchodu bývají postaveny uprostřed chodníku, výkopy jsou nedostatečně značené. "Téměř denně narazím do plechové cedule nebo se octnu po kolena v nějaké díře," říká Sylvain "Život v tomto městě je zkrátka malé dobrodružství," směje se.

Veronika Uhlířová



** Užitečná beseda **

Dvacátý čtvrtý únorový den připadl letos na poslední týden v měsíci, kdy míváme v našem chomutovském klubu hosta. Tentokrát přijal naše pozvání pan ing. arch. Míka - konzultant pro bezbariérovou výstavbu ze Sdružení pro životní prostředí zdravotně postižených v ČR. Cílem jeho vystoupení bylo seznámit nás s problémy architektonických bariér v našem městě a také s těmi, které se již podařilo na základě požadavků okresní odbočky SONS odstranit. Účast byla velká a naši nevidomí a slabozrací pozorně naslouchali. A jak by ne, vždyť je to v jejich zájmu.
Po zajímavé přednášce se rozvinula diskuse a pan ing. arch. Míka odpověděl na všechny otázky. Nezodpovězena zůstala připomínka na nebezpečnou dlažbu kolem hlavní pošty, po které klouže bílá hůl i v létě. Je-li námraza, pak se nevidomý nebo tělesně postižený a rovněž zdravý člověk na poštu bezpečně nedostane. Ani poznámka související s čísly trolejbusů, která jsou umístěna v horním okraji čelního skla a tudíž příliš vysoko, nebyla uspokojivě zodpovězena. Takže jsou pro nás, zrakově postižené, čísla trolejbusu i nadále velkou neznámou a nezbývá nic jiného, než se ptát: "Prosím vás, co je to za číslo?" Někdo odpoví ochotně, jiný odsekne, že mu není rozumět a dotyčný se stydí podruhé zeptat.
Pan ing. arch. Míka přislíbil častější besedy na téma bariér, podle vývoje situace v rekonstrukcích staveb v okresním městě Chomutov. Okresní rada rovněž stanovila člena organizace p. Havlíčka jako konzultanta mezi organizací a ing. arch. Míkou.

Stanislava Vondrušová



** O mobilních telefonech (5) **

Ten třetí si říká Oskar "Kdo to bude a co nabídne?" To si mnohý z vás říkal, když se rozhodlo s konečnou platností, že licenci na třetího operátora mobilní sítě dostane společnost Český mobil. A nyní je tu, říká si Oskar a od ledna 2000 zahájil zkušební provoz, aby tím dostál slibu, ke kterému se zavázal při žádosti o licenci.
Pravda, zkušební provoz je něco jiného než ostrý provoz zahájený začátkem března. Při takovém období musí být zákazník shovívavý, když něco nejde zrovna tak jak by chtěl, anebo když něco nejde třeba vůbec nebo s chybami (posílání textových zpráv do sítí jiných operátorů). Také uváděné procento pokrytí signálem je poněkud zavádějící, protože procenta se počítají podle počtu obyvatel a nikoli podle plochy území. To znamená, že dosažením pokrytí ve velkých městech jako Praha, Brno, Ostrava je hned procento pokrytí vysoké. Ale Oskar nechce udělat stejnou chybu jako dříve Paegas, proto své potencionální zákazníky dopředu na možnost nedostatku signálu upozorňuje. To víte, platit si telefon a nemít na něj signál, to není zrovna nejlepší výhra, i když tam mohou být tarify sebezajímavější. Abyste si udělali obecnou představu o pokrytí, tak vězte, že např. ani dálnice Praha-Brno není celá pokrytá a pokrytí má být zajištěno na této trase až v polovině června.
Toto neberte jako řádky kritiky, ale spíš obezřetnosti, protože teprve tehdy, když jste dopředu na tyto skutečnosti připraveni, pak můžete plně využít nabídek, které se vám od Oskara dostávají. Pokud máte zájem, můžeme se společně podívat na jejich nabídku a prozkoumat ji spíše z pohledu praktického, aby síla reklamy nepřemohla fakta, která stejně nakonec budou pro vaši peněženku rozhodující.

Zatím jen paušální tarify
Hned pět tarifů je označeno názvy napovídajícími zhruba, o jaké zaměření jde. Z nich první se jmenuje "Slyším" a je určen spíš pro příjem. Další, "Dohoda s Oskarem", je pro člověka, dychtivého volat a volat a přitom mít jistotu, že ceny za jeho volání během období čtyř let se nezmění. Za samotnou aktivaci nic neplatíte, jen zálohu tisíc korun na dobu, než bude jisté, že platíte včas a stanici užíváte půl roku (tento fakt se může ještě změnit).
První tarif je s paušálem 10,50 korun (všechny ceny uvádím včetně DPH 5%), nabízí pět minut zdarma ve špičce kamkoli v republice a 35 minut zdarma mimo špičku, pouze na pevnou síť (špička je u všech tarifů počítaná ve všední dny od osmi do osmnácti hodin). Skvělé! Ovšem překročení těchto minut je účtováno už méně skvěle. Zaokrouhleně 30 korun za minutu. A to nezapomeňte, že u Oskara je první minuta počítaná rovnou jako celá a ne po půl minutě jako u Eurotelu či Paegasu. Tady chci ještě upozornit na velmi levné volání na Slovensko mimo špičku: přes internet 3,70 za minutu. To nemá žádný jiný tarif ani žádný jiný operátor.
Druhý tarif s paušálem za 577,50 korun měsíčně nabízí fantastických 300 volných minut zdarma a zbývající minuty účtované ve špičce za 5,25 korun za minutu a mimo špičku 3,15 Kč za minutu. Při podrobnějším zkoumání však zjistíte, že zde jsou účtovány hovory zaokrouhleně na celé minuty, takže když budete s někým mluvit např. minutu a dvě vteřiny, budou se vám počítat minuty dvě. Také volné minuty jsou rozděleny na minuty ve špičce (210) a mimo špičku (90). To nejpodstatnější na tomto tarifu je, že se zde jako u jediného operátora zavazujete smlouvou užívat stanici na období čtyř roků bez přerušení. Jinak byste museli paušály za všechny zbývající měsíce doplatit nebo stanici nechat převést na někoho jiného.
Zbývající tarify mají společné prvky: První minuta se počítá celá, další po vteřinách. První, označený jako "Volám málo", s paušálem 157,50 korun a 20 volnými minutami je vhodný na zkoušku. Druhý, za 525 korun, pojmenovaný "Volám často", se sto volnými minutami je zajímavý pro člověka, který volá středně a jeho volání je sice častější, ale stručné. U nejdražšího tarifu "Volám stále" je za 1050 korun k dispozici 300 minut zdarma a ten, kdo hodně volá a přitom se nechce uvazovat, si u tohoto tarifu přijde na své. Navíc je u těchto tří paušálů určité zvýhodnění: neprovolané minuty se přesouvají do druhého měsíce (do třetího už ne). Dále tu platí pravidlo: čím vyšší tarif, tím levnější minuty nad provolaný počet volného času.
Teď si možná říkáte, že mezi sazbami dřívějších provozovatelů a sazbami Českého mobilu je velký rozdíl. Ovšem nezapomeňte: U Oskara nejsou v tomto okamžiku k dispozici tzv. dotované telefony, neboli možnost získat telefon za menší cenu s podmínkou setrvání u společnosti aspoň dva roky. Tuto možnost dotovaného telefonu jste pravděpodobně někteří využili a tak částečně v ceně měsíčního paušálu splácíte svým způsobem i cenu levnějšího telefonu. Někdo má již své "dva roky" za sebou a teď se klidně může rozhodnout smlouvu na své dosavadní číslo ukončit a zvolit jinou zajímavější nabídku. Poznámka: Pro zdravotně postižené zatím žádný zvláštní tarif není ( i když by byl vhodný ). Podle vyjádření marketingového oddělení Českého mobilu to není obsahem licenčních podmínek, k nimž se tento operátor zavázal. Také předplacené karty budou nabízeny až později.

Jaký telefon použít
Rozhodně to musí být telefon duální, to znamená takový, který zvládá vyšší frekvenci přidělenou pro provoz Oskarovi. Asi jako když rádio má více vlnových pásem, tak i telefony pro zachycení signálu Českého mobilu potřebují jiné pásmo, než na kterém je Eurotel či Paegas. Pochopitelně tyto tzv. duální přístroje jsou o něco dražší než neduální. Takže pro provoz Oskara nemusíte investovat do aktivace, ale pravděpodobně do přístroje. Možná je váš přístroj duální, ale je zablokovaný proti kartám cizích operátorů. To už není tak nepřekonatelný problém, ovšem kdybyste si objednali kartu Oskara a pak zjistili, že ji váš telefon nechce přijmout, to byste určitě potěšeni nebyli. Na vašem telefonu si raději nechte dopředu zjistit, jestli je duální a jestli je ve vašem místě signál Českého mobilu. Funkce "Výběr sítě" vám zobrazí všechny dostupné sítě, které je schopen telefon v dané oblasti přijmout. Dopředu si půjčte kartu jiného operátora a zjistěte si, jestli ji přijme. Pak už budete vědět, na čem jste.
Někteří z vás se mne ptali, jaký telefon bych doporučil. Mohu říci, že žádný z dostupných telefonů nesplňuje úplně všechny požadavky, které jsou důležité pro plné a bezpečné užívání zrakově postiženým uživatelem. Naopak se vyplatí určitý individuální výběr zohledňující konkrétní schopnosti a nároky. Např. žádný z telefonů nemá úplně na všechny volby dostatečné rozlišení pomocí zvukových signálů, zvláště těch varovných. Ani velikost displeje a viditelnost písmen není ta nejlepší. Některé typy mám vybrány jako vhodnější, ale abych jednoznačně doporučil některý jako nejlepší, to se neodvažuji. Prostě, zase jsme menšina a do ní se nikomu nechce navíc investovat, když z toho nevidí okamžitý zisk. Jedině váš zájem a iniciativa může dát časem šanci, že se i v této oblasti bude něco víc dít.
Tyto rady píši zvláště pro toho, kdo by se rozhodl užít služby provozovatele nové sítě a k tomu si koupit nový telefon. Většinou se vyplatí koupit si takový přístroj, který vám takříkajíc sedne a který nebude sloužit třeba jen na vytočení čísla nebo na příjem hovorů. Pokud budete volit novou mobilní síť, počítáte pravděpodobně s tím, že budete víc volat a tedy i víc využívat různé funkce telefonu.

Přejít nebo nepřejít
Vybrat si služby nového operátora je pro leckoho z nevidících přitažlivé, zvláště pro fandy, které tato oblast zajímá. Předem však chci upozornit, že spoléhat jen na nabídku Oskara teď nemusí být to nejlepší rozhodnutí. Např. dostupnost signálu je podstatný činitel. Až bude signál Oskara na podobné úrovni jako u Eurotelu nebo Paegasu, pak to bude něco jiného. Ale vězte, že v té době již zase budou i ceny za hovory opět zhruba stejné, bude se to lišit asi jako dnes ceny mezi Eurotelem a Paegasem - nějaký ten padesátník či koruna. Do té doby Eurotel i Paegas zlevní a Oskar někde zdraží (aspoň Paegas i Eurotel tak dříve učinili). Ale tendence ke zlevňování u dřívějších operátorů tu je - během února došlo ke změnám na předplacených kartách a určitě se pohnou i ceny u paušálů; přesněji řečeno budou nabídnuty lepší podmínky. Když budete např. využívat obě stávající předplacené karty "Go" i "Twist", můžete si již zavolat zhruba za stejnou cenu, jako když máte některý z levnějších paušálů.
Někoho možná napadne, jestli nemá význam s pořízením telefonu počkat. Pravděpodobně ho k takové otázce vede konstatování, že jej v tuto chvíli nepotřebuje. Jestliže tomu tak je, je to v pořádku. Ovšem čekat jen na to, až budou lepší podmínky od operátorů, to také není řešení. Takto čekat se dá pořád, protože stále budou nějaké novinky a hlavně - do telekomunikací se vkládají nemalé prostředky, protože se věří v budoucnost tohoto oboru. A proto tomu, kdo se rozhodl využít dnes dostupné techniky ke zmírnění svého handicapu přeji, aby se co nejdříve naučil tuto techniku ovládat a aby technika neovládala jeho samotného. A tomu, kdo s tímto oborem zatím nechce mít nic společného, gratuluji k odvaze nevlastnit za každou cenu jen to, co mají druzí. Pouze svobodný přístup zohledňující individuální potřeby pomůže přimět techniku k tomu, aby sloužila tak jak my chceme a pro svůj život potřebujeme.

Poznáte kam voláte?
Čísla začínající směrovým číslem:
0601 - Eurotel (stará síť NMT)
0602 - Eurotel (síť GSM)
0603 - Paegas (síť GSM)
0604 - Paegas (většinou Twist zákazníci)
0606 - Eurotel (většinou Go zákazníci)
0608 - Oskar (síť GSM na 1800 MHz)
Číslo na infolinku Oskara: 0800/177117 - zdarma; ze sítě Oskara též *608 - zdarma.

P. Partyka



** Fenomenální hudební paměť **

Vláďa natahuje ruce. "Ty jsi kdo? Jé, ty máš studené ruce," směje se a dlouhými štíhlými prsty si prohlíží naše tváře. Je nevidomý, zato ale má fenomenální sluch a hudební paměť. Taková se prý objevuje jednou za sto let. Je mentálně retardovaný, ale pomocí hudby a smíchu se domluví s každým. Geniální muzikant má šestnáct let, jmenuje se Vladimír Albrecht a je z Mostu.
Jeho pokoj je plný hraček a magnetofonových kazet. Jednomu rohu vévodí piano, druhému elektrofonické varhany. Vláďa je naší návštěvou viditelně potěšen. "Když není ve stacionáři, tráví všechny chvíle jen se mnou. Je rád mezi lidmi a kdekoho zve k nám na kafe," vysvětluje paní Albrechtová.
Sám Vláďa toho moc nenamluví. Kývá se dopředu, dozadu... Víc se dozvíme od maminky. "Hudbu miluje od malička, brnkat na dětskou napodobeninu piana začal ve čtyřech letech. Stále seděl u rádia a proto jsem mu koupila kazetový magnetofon. Do hudebky chodí tři roky. Poslouchá všechno - od dechovky přes pop či rock až po vážnou hudbu. Z hudebních skupin nejvíce zbožňuje skupinu Queen, jejíž skladby hraje denně. Z klasiků mu učarovali Beethoven, Bach a Schubert." "Beethoven - Eliška, Schubert - As dur," přitakává několikrát za sebou Vláďa.
"Profesoři pražské konzervatoře i AMU nad jeho nadáním kroutí hlavami. Jeden z nich se nechal slyšet, že prý je to, jako by měl Vláda v hlavě kazetu. I když jakoukoli melodii či skladbu slyší poprvé, okamžitě si je zapamatuje a je schopen je zahrát. Jen prstoklad nemá dobrý. Ten mu nyní 'piluje' učitelka Hana Turková z mostecké ZUŠ," říká Vláďova maminka.
Náš fotoreportér Mirek Rada je jako bývalý muzikant k tvrzení paní Albrechtové skeptický a má neodbytné nutkání jejího syna vyzkoušet. "Vláďo, zahrej něco od Beatles." Vláďa zahraje Hej Jude. "Zahrej Queeny." Opět zahraje. "Zahrej Ave Maria." Stejný výsledek. Mirek to nevzdává. Zpívá písně od Bocelliho i árie z oper. Vláďa chvilku poslouchá a ihned ho doprovází. Nakonec Mirek sám usedá za piano a hraje směs náročných úryvků od country po džez. Vláďa chvilenku váhavě zkouší akord a pak se prsty s jistotou rozběhnou po klávesách. Za pianem je jistý, jaksi dospělejší a noblesní. Sotva dohraje, stává se dítětem. Po naší uznalé chvále si radostně výská.
"Vláďa je šťastný, když ho někdo vyzve k muzicírování," vysvětluje maminka. "Jednou po něm sousedky chtěly, aby jim zahrál hlavní melodii ze seriálu Esmeralda. Do té doby v televizi sledoval jen Kolotoč, Riskuj, Hip-hap-hop nebo ESO. Aby návštěvám vyhověl, odposlouchal i "Esmeraldu" a teď také Kasandru. Má ale tak dobrou paměť, že si kromě filmových melodií pamatuje i dlouhé dialogy seriálových postav."
Vláďa žije ze dne na den a o budoucnost si starosti nedělá. "Teď se soustřeďujeme na přípravu koncertů, které v Praze pořádá sdružení OÁZA. Všichni se těšíme na jarní koncert, kde Vláďa bude na klavír doprovázet Lucku Bílou. Držte nám palce. Co bude později, těžko říci. Možná, že se vyučí ladičem hudebních nástrojů," doufá maminka nevidomého hudebního génia.

Karel Červený
(převzato z Ústeckého denníku, 22. ledna 2000)



** Pohled k sousedům přes hranici **

Městská knihovna v polské části Těšína má téměř deset tisíc čtenářů. Je to skoro čtvrtina obyvatel města. Celé dvě třetiny z nich tvoří děti a mladí lidé do 19 let.
Městská knihovna v Cieszyně vznikla před čtyřiapadesáti lety a navázala na tradice Lidové čítárny. Tedy Spolku pro kulturní a osvětové zaměření, který byl od svého vzniku v roce 1861 až do poloviny osmdesátých let XIX. století centrem polského národního života v Cieszyně. Knihovna sídlí v historickém objektu z roku 1898 v ulici Gleboká.
Má čtyři filiálky, tři z nich na sídlištích, čtvrtá je specializovaným pracovištěm pro nevidomé a slabozraké, jediným v těšínském okrese i celém bývalém Bielském vojvodství. Ve sbírkách má deset tisíc magnetofonových kazet s klasiky polské i světové literatury a také knihy psané Braillovým písmem.

(ČTK)



** Hvězda ve Faustově domě **

Neobvyklý, avšak výstižný titulek mne nutí, abych nejdříve osvětlil jeho význam. Proto si zavedeme základní pojmy:
Hvězda = nadační fond pro plnohodnotný život těžce zrakově handicapovaných, založený v roce 1993 Mgr. Hviezdoslavou Novotnou, která zastává funkci předsedkyně správní rady a výkonné ředitelky fondu;
Faustův dům = historický dům na Karlově náměstí v Praze.
Za předpokladu, že Hvězda s velkým H nemá nic společného s hvězdami filmového nebe či pop music, dostaneme z následujícího jednoduchého součtu jediný možný výsledek: nadace Hvězda + Faustův dům = výstava "Jsme přátelé", kterou pořádal nadační fond Hvězda ve dnech 29. února - 17. března t. r. v prostorách Akademického klubu I. lékařské fakulty Univerzity Karlovy právě ve Faustově domě. Byla to mezinárodní výstava výtvarných prací zrakově postižených tvůrců z České republiky, Slovenské republiky a Svazové republiky Jugoslávie.
Vernisáž výstavy se konala v úterý 29. února. Jako pracovník Okresní odbočky Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých (SONS) v Olomouci jsem se této akce zúčastnil v roli průvodce pana M. Fialy z Břuchotína, jehož užitná keramika byla součástí vystavovaných exponátů.
Úvodní slovo pronesla paní Mgr. Novotná, která výstavu stručně představila. Následoval krátký kulturní program, který obstarali studenti Konzervatoře J. Deyla - Roman Schenk (klavír) a Petr Kopřiva (kytara).
Protože v rámci výstavy proběhla také výtvarná soutěž, přišlo na řadu vyhlašování cen. Naše olomoucká "výprava" neodešla s prázdnou. Pan M. Fiala převzal z rukou paní Novotné druhou cenu v kategorii dospělých. Nechybělo ani lahodné občerstvení v podobě chlebíčků, sladkostí a červeného vína. Zkrátka a dobře - zahájení bylo opravdu slavnostní, v příjemné atmosféře, bez zbytečně dlouhých proslovů a formalit. Prostě takové, jaké má být.
Samozřejmě jsme si výstavu důkladně prohlédli. Nejčastěji zde byly zastoupeny keramické práce z pálené a glazované hlíny - nejrůznější figurky, plastiky i užitná keramika. Své místo mezi exponáty měly také řemeslné a ruční práce (drhání, pletení). Pestrou paletu předmětů doplňovalo několik kreseb. Stejně pestrá byla i věková skladba autorů. Dětské práce však měly převahu.
Milý pocit ze zahájení i z výstavy umocňovalo příjemné prostředí velikostí sice skromného, ale o to víc útulného sálku, který byl místem konání této akce.
Jedním z mála, co by se snad přece jen dalo pořádající nadaci vytknout, byla malá propagace. Možná by stačilo umístit výrazný plakát alespoň na venkovní i vnitřní dveře nádvoří Faustova domu. Určitě by tak přilákal nejednoho zvědavého kolemjdoucího nejen z ulice, ale i vracejícího se z areálu Všeobecné fakultní nemocnice či z lékárny na nádvoří. Ku prospěchu celé akce by snad posloužila i větší spolupráce se SONS. Trochu mě udivilo, že na takovéto akci, konané přímo v Praze, nebyl nikdo ze zástupců organizace přítomen. Vysvětluji si to tím, že o výstavě prostě nevěděli.
To ovšem nic nemění na výsledném dojmu, v němž výrazně převažovaly pozitivní pocity. Nechť je pochválen každý, kdo se v oblasti handicapovaných spoluobčanů nějak angažuje a usiluje o dobrou věc.

Antonín Dočkal



** Prozradil ho sex **

Kuriózní případ zneužití systému sociálního zabezpečení zaznamenaly úřady v severoitalském městě Vigevanu. Mladý muž se nechal uznat jako nevidomý, aby mu vznikl nárok na invalidní důchod a současně na dávku, z níž si mohl platit doprovod.
Simulanta se podařilo odhalit poté, co se místnímu prokurátorovi donesly zvěsti vyvolávající pohybnosti o postižení "invalidního důchodce." Justice proto nechala odposlouchávat jeho telefon a na důkaz nemusela čekat dlouho: "nevidomý" byl přistižen, jak svému kamarádovi barvitě líčí podrobnosti nového erotického filmu.

(nek)



** Pražský turnaj **

Zrakově postiženým kuželkářům nemusím snad ani nic bližšího říkat. Ti vědí, co název článku v sobě skrývá. Vám ostatním prozradím, co je Pražský turnaj vlastně za soutěž. Jedná se tedy o kuželkářskou soutěž jednotlivců, který má už dlouholetou tradici. Jeho význam není jen výhradně sportovní, ale ve stejné míře i propagační. Zde totiž dostávají příležitost zazávodit si a vůbec seznámit se s tímto sportem i neregistrovaní hráči. Konfrontace jejich výkonů s výkony těch, co kuželky hrají už déle, bývá pro odborníky mnohdy zajímavá, ale pro ty začínající zaručeně přínosná a motivující, a to je snad na tom to nejdůležitější a nejcennější. Škoda jen, že tato forma propagace zatím nepronikla mezi mládež do škol a učilišť pro zrakově postižené.
Pražský turnaj se koná pochopitelně v Praze a je především soutěží hráčů pražských klubů, ale ti si vždycky k soutěži přizvou soupeře i odjinud. Tentokrát kromě pravidelně se zúčastňujících Slávistů a pochopitelně domácích ze Zory Praha přijeli ještě lovosičtí a rokycanští kuželkáři, dále pak hráči z Karlových Varů a vůbec prvně členové nově založeného oddílu při SONS v Chomutově. Ti s sebou navíc přivezli dva mladé nadějné hráče, od kterých lze očekávat, že pokud budou pilně trénovat, mohou časem výrazně promluvit do výsledkových tabulek.
Celkem soutěžilo 35 závodníků, což svědčí o tom, že kuželky jsou mezi zrakově postiženými stále oblíbeným sportem.
Není vůbec jednoduché organizačně takovou soutěž zajistit, i přesto, že se koná každý rok a to už řadu let. Někdo by mohl snad říci, že když to dělají každý rok, tak už to musí jít přece úplně samo. Jaká s tím může být práce? Podmínky, zejména finanční, se však mění každým rokem a to dost výrazně, takže každým rokem se musí organizátor přizpůsobovat něčemu novému a nečekanému. Letos například nastaly komplikace se zajištěním stravování. Dokonce hrozilo, že závod bude muset být kvůli tomu na poslední chvíli přeložen na jiný termín a možná i na jinou kuželnu. Nakonec to dopadlo dobře. Nebo zdánlivá maličkost: sehnat dostatečný počet zapisovačů. Ti musí totiž celý den sedět na jednom místě a musí přesně zapisovat počet poražených kuželek při jednotlivých hodech všech hráčů, což je velmi únavné. Nejsou bohužel všechny kuželny automatizované, řízené počítačem. Ta v Karlíně je zrovna jedna z nich. V našem případě se hlavnímu organizátorovi panu Františku Eliášovi i hlavnímu rozhodčímu panu Václavu Webrovi podařilo skupinu těchto zapisovačů i dalších pomocníků sehnat, takže turnaj se tedy mohl uskutečnit ve stanoveném termínu 20. února na čtyřdráhové kuželně Čechie Karlín.
Celodenní soutěž byla jako vždy napínavá, i když tentokrát nepřinesla žádný mimořádný výkon, snad až na jeden. Pravda je, že řada hráčů si zlepšila svá osobní maxima, ale pravda je i to, že ti nejlepší zůstali se svými výkony přece jen něco dlužni své pověsti. Pouze Václav Fair z Rokycan překonal o osm kuželek hranici 540 bodů, což je už pěkný výkon.
Soutěžilo se ve třech kategoriích, muži i ženy dohromady. Kategorie B3 a Open byly sloučeny. Opět se bohužel potvrdilo, že v kategorii B1 všeobecně závodí málo kuželkářů. Zde se například přihlásili jen tři. Škoda! Celkově nejlépe se dařilo, ostatně podle očekávání, rokycanským a pak také domácím hráčům.
Kategorie B1 byla obsazena pouze třemi závodníky ze Zory. Z již zmíněné trojice byl tedy nejlepší Miloš Slavík výkonem 468 bodů. V kategorii B2, kde závodilo 11 hráčů, se na prvních třech místech umístili naopak jen Rokycanští. Tuto kategorii vyhrál Václav Fair, zde s absolutně nejlepším výkonem 548 bodů. Pouze v kategorii B3, kde se zúčastnilo 21 hráčů, se na tomto turnaji nejúspěšnější oddíly o první místa rozdělily. Zvítězil Jan Hrabák z SKK Rokycany výkonem 529 bodů před Josefem Kořenkem a Lubošem Krapkou, oba z pořádající jednoty. Ti za vítězem zaostali skutečně jen nepatrně. Pepa Kořenek jen o tři kuželky a Luboš Krapka o devět. Při sto hodech to opravdu není mnoho. Je to však sport. Jednou vyhraje ten, jindy zase druhý. Tak už to prostě bývá.
Vítězům, kteří za svá vítězství obdrželi od pořadatelů také ještě drobné upomínkové dárky, gratulujeme a těm ostatním, zejména těm, co byli na takovém velkém turnaji prvně, ať to byli někteří z Chomutovských či někteří i z Prahy, přejeme, aby se jim tento sport zalíbil a jejich výkony se stále zlepšovaly, aby se už brzy i jejich jména objevovala ve výsledkových listinách významných turnajů na předních místech.

Luboš Slavík



** Město podpoří svou plavkyni **

Zrakově postižená Kateřina Hnátková z Opavy se nominovala na letní paralympijské hry v Sydney. Na svou reprezentaci se připravuje od září loňského roku a město Opava jí nyní pomůže s hrazením nutných nákladů. Pronájem jedné dráhy přijde handicapovanou plavkyni při sedmi hodinách týdně v opavském bazénu na 500 korun.
Pro kvalitní přípravu je však třeba trénovat mnohem víc.
K částečnému krytí nákladů město uvolnilo 6 000 Kč z finančních prostředků na sportovní granty, nevyčerpané v průběhu loňského roku.
jih.



** Oznámení **

Rekreační středisko zrakově postižených v Libři nabízí letní rekreace v ceně 95,- Kč za nocleh a 110,- Kč za plnou penzi.
Bližší informace na tel. 02/99 52 755, mobil 0603/900 424.


[Domů | Zpět]
Náměty a připomínky zasílejte na: web@braillnet.cz
Copyright © 1995 - 2000 SONS