Časopis ZORA, číslo 6/2000


OBSAH:




** Klikatá cesta nevidomých ke gramotnosti **

Ne, nemíním psát oslavné ódy, těch již bylo dost, nerad bych se opakoval. Přece však i můj příspěvek je písní pro konkrétno. Rád v ní připomenu hned tři významná výročí: 175 let od vzniku Braillova písma a 150 let od jeho schválení, které provedl tehdejší ředitel pařížského Národního ústavu pro mladé slepce Piweew Armand Dufau. Třetí, sté výročí, se vztahuje k prvnímu jednání o unifikaci české abecedy.
Cesta k vytvoření vhodného písma pro slepce byla dlouhá a klikatá. Ještě svízelnější byly podmínky k jeho praktickému uplatnění. Na konci bylo písmo, které výrazným způsobem přispělo k odstranění závislosti slepých na jiných lidech. Vzdělání není dar, ale jedno ze základních práv člověka.
Bylo třeba vykonat mnoho, než bylo slepcům přiznáno právo na spoluúčast v lidské společnosti. A ještě větší bylo třeba vyvinout úsilí, aby jim bylo přiznáno právo na vzdělávání. Od mýtů a legend přes utilitární pojetí a charitativní postavení nevidomého člověka, snahy o jeho rehabilitaci i zneužívání podpory slepců jako prostředku k věhlasnosti společensky tzv. výše postavených, k úsilí samostatných a pracujících slepců zaujmout tvořivé místo ve společnosti, až do úplného osvobození. To byla historická cesta, na které sehrálo slepecké písmo významnou úlohu. Přitom nemám na mysli jen písmo Braillovo.
Písmo pro slepce se začíná rozvíjet individuálními pokusy. Dominující přitom byly různé transkripce latinky. První zmínku nacházíme v díle M. F. Quintiliana Institutio oratoria, kde se zmiňuje o možnosti ryté nebo tesané písmo číst prsty. N. Didymos z Alexandrie, coby nevidomý vědec používal vyřezávaná písmena k označování knih. Nevidomý učitel bagdádské univerzity Al Amidi si znaky pro písmena vytvářel z útržků různých materiálů (asi v r.1307). Jimi si označoval jednotlivé svazky knih.
V 15. stol. napsal italský vědec a básník A. Brandolini spis, ve kterém řeší otázku, jak by slepci mohli číst. Na možnost číst ryté písmo prsty upozorňuje i Erasmus Rotterdamský ve svém spisu O správné výslovnosti latinské a řecké řeči (1528). Španělský vědec Pero Mexia ve spisu Silvio variarum lectionum na str.144 doporučuje slepým psát na voskovanou podložku pomocí vhodného rydla (1542). Ve druhé pol. 16. stol. uveřejňuje svůj návrh vyřezávané latinky španělský učenec Fr. Lucas z Madridu (1580). V r. 1575 přišel s návrhem vyřezávané latinky také Ital Rampazetto. Geronímo Cardano, italský matematik, lékař a filozof, se ve spisu De subtilitate (1552) zmiňuje o možnostech vzdělávat vybrané slepce.
V 17. stol. se objevují další návrhy. Adet a Hassenfratz doporučují psát hustým inkoustem, který po zaschnutí zanechává reliéfní stopu. Norimberský právník A. Ph. Harsdörffer ve svém spisu Deliciae matematicae et fysicae (1651) popisuje novou voskovou podložku s rydlem. Jacob Bernoulli připravil šablonu s vyřezávanými vzory písmen, které bylo možné položit na papír nebo na voskovanou podložku a ostrým rydlem obtahovat. Kolem r. 1676 vyučuje v Ženevě podle své metody nevidomou E.Waldkirchovou.
Z dalších pokusů, kterých bylo velké množství, je zvláštním případem nevidomý lidový léčitel Jacob z Netzy. Znaky pro jednotlivá písmena si vytvářel vyřezanými kolíčky. Každému písmenu odpovídaly jiné zářezy. Kolíčky měly funkci zátek. Tímto způsobem si označoval lahvičky s různými léky. Podobné zářezy používal již německý nevidomý filozof, hudebník a matematik U. Schönberger.
Z celé skupiny byl nejvýznamnějším badatelem v tomto směru italský mnich Francesco Lana Terzi, který ve svém spisu Prodromo (1670) popisuje několik způsobů tajného písma a také písmo pro slepce. Některé z jeho návrhů vycházejí z šifer, které sloužily vojenským účelům i z tzv. uzlíkového písma Chipos (kypy). Někteří badatelé je pokládali za písmo pro slepce. Krátký čas se proto prováděly pokusy s jeho používáním v některých ústavech pro nevidomé v anglosaské jazykové oblasti.
Lana objevil nový prvek při hledání vhodného písma, tj. bod. Jedná se o kombinace reliéfních bodů ohraničených a vzájemně izolovaných dvěma až čtyřmi geometricky uspořádanými liniemi. Počet bodů v obrazci odpovídá pořadí písmene v geometrickém útvaru izolovaném z původní sítě vytvořené pro tento systém. Lanovo písmo mohli slepci nejen číst, ale pomocí speciální pomůcky jím mohli i psát. Ostatní lidé psali hustým inkoustem, který po zaschnutí zanechával reliéfní stopu. Poprvé se tak objevuje písmo, které je koncipováno bez ohledu na jeho čitelnost zrakem.
Společenské klima, ve kterém zrála francouzská revoluce, přispělo k tomu, že slepec začíná ve společnosti zaujímat místo jako člověk, i když zatím nesvéprávný. Nejchudší skupina slepců je stále odsouzena k žebrotě. Právě z těchto řad si majitel školy krasopisu a tlumočník francouzského ministerstva zahraničí Valentin Haüy zvolil jednoho, aby ukázal cesty, kterými se má brát péče o výchovu a vzdělávání nevidomých dětí. Jako první dokázal, že i ony jsou lidmi se všemi vlastnostmi, touhami, postoji, citovým bohatstvím, vlohami i právem na vzdělávání.
V. Haüy učinil zásadní krok pro všestrannou skupinovou výchovu a vzdělávání nevidomých dětí v Paříži r. 1784 založením historicky prvního výchovně vzdělávacího ústavu pro slepé děti. Plnění tohoto úkolu si nebylo možné představit bez knihy. Téhož roku proto Haüy vytváří hladkou reliéfní latinku. Znal ovšem také tzv. jehlové (propichované) písmo M. T. Paradisové, které nepřijal. Podle J. Guadeta vyšla v r. 1786 první Haüyova kniha Pokus o výchovu slepého dítěte tištěná jeho hladkou reliéfní latinkou.
V. Haüy si byl vědom, že možnost čtení je pouze poloviční alfabetizací. Prováděl proto pokusy s ručním rytím písma do papíru, který podložil měkkou podložkou.
K rozvoji písma pro slepce přispěl i zakladatel a ředitel vídeňského ústavu pro nevidomé Johann Wilhelm Klein. V r. 1800 vytvořil vlastní druh reliéfní hladké latinky. Se svým písmem plně spokojený nebyl, protože jím bylo možné pouze tisknout. K vlastnímu psaní později převzal a zdokonalil možnost vypichovat písmena jehlou. K této technice přispěly zkušenosti tří vzdělaných nevidomých žen a jednoho nevidomého učitele. Slečna von Bina si nechala vyrobit sadu lístků s písmeny, která seřadila podle pořadí do přihrádek, ze kterých je vybírala a navlékala na nit. Melanie de Salignac si na své zeměpisné mapy psala poznámky značkami, které vypichovala jehlou. Marie Terezie von Paradis si zapisovala poznámky pomocí špendlíků zapichovaných do podušky. Byla výbornou hráčkou karetních her. Nechala si je proto označit písmeny vypichovanými špendlíky.
Bezprostředním popudem bylo Kleinovi písmo švýcarského nevidomého učitele F. G. Funka, který přešel na latinku propichovanou sadami jehel upevněných podle tvaru písmene do dřevěného hranolku. Před r. 1810 dokonce sestrojil zařízení, které se podobalo trojramennému kružítku. Na konci každého ramene byla umístěna sada jehel. Kombinace jednotlivých ramen umožňovala sestrojit písmena. Kleinova jehlová písmena jsou vytvářena řadou drobných bodů. Vznikají propíchnutím papíru sadami jehel upravených do dřevěného, později do kovového hranolku. V r. 1811 nechal svým "jehlovým" písmem vytisknout první knihu.
Počátkem 19. stol. bylo nejvíce ústavů pro nevidomé děti v Anglii a ve Skotsku. Z nejvýznamnějších podnětů to byla činnost skotské Společnosti pro umění. Vypsala soutěž, do které se přihlásilo více než dvacet autorů slepeckého písma. Bylo to významné společensky, avšak žádné z písem se neujalo. Vedoucím akce byl edinburský knihkupec a nakladatel J.Gall, který své písmo sestavil již r. 1826.
Lavinovitě vznikají nové a nové návrhy nebo úpravy starších typů písem. Zatímco v Anglii a ve Skotsku byla tvořivost organizovaná, na evropské pevnině jsou to akce živelné, nekoordinované.
Nejzajímavější situace je v Paříži, kde s nástupem každého nového ředitele se zavádí i jeho písmo. D. Guillié zavádí v r. 1817 své písmo. Uvolil se vyzkoušet písmo Barbierovo pod názvem Expéditive francaise, později téhož autora tzv. "noční písmo". Další návrh podal M. Gueit (1830) a A. Fournier.
Známý německý nevidomý včelař F. Huber při pokusu o vzdělávání jedné nevidomé dívky počátkem 19. stol. používal vlastní reliéfní písmo. G. Schibel se v r. 1838 pokusil vylepšit Kleinovu propichovanou latinku. A. Zeune (Berlín)) pro psaní používal nejdříve špendlíky, které zapichoval do polštářku. Později vyráběl písmena latinky z nití napouštěných řídkým klihem. Tvaroval z nich písmena a nalepoval na podložku. Obě tyto techniky od něho převzal jeho bývalý nevidomý žák, v té době již ředitel ústavu ve Vratislavi, J. Knie.
Nevidomý zakladatel a ředitel ústavu pro nevidomé děti ve Vratislavi J. Knie při vyučování používal postupně čtyři varianty reliéfní latinky. Z dalších autorů uvádím alespoň jejich jména: B. Mittford (1864), A. Petzelt, V. F. Daniel (1814), Pedro Lorens-Latchos (1856) a další.
Ve Filadelfii se v r. 1833 začala formovat reliéfní latinka. V r. 1834 ji přetvořil S. Howe v tzv. bostonský tisk, který krátkou dobu zkoušel i A. Zeune v Berlíně. Z dalších jmen je to např. Rous, který vytvořil fonetický bodový systém. Podobně Strauss.
Výjimečnou osobností je William Moon. Své písmo uveřejňuje v Londýně r. 1847. Ještě donedávna mnozí učitelé v Anglii tvrdili, že Moonovo písmo je vhodné pro ty, kteří ztratili zrak v dospělosti nebo manuálně těžce pracují. Moonův systém, který vychází z reliéfní hladké latinky, je jediný z liniových písem, který se přechodně v praxi ujal. Londýnská Královská knihovna pro slepé obsahovala ještě donedávna takřka polovinu svých knižních fondů právě v jeho písmu.
Druhou výraznou osobností byl Němec Wilhelm Ludolf Lachmann. Je tvůrcem hned několika druhů písem. Nejpozoruhodnější z nich je jeho devítibodové písmo. Rozdíl oproti Braillovu písmu je v tom, že jednotlivá písmena se skládají z devíti bodů umístěných do čtverce s jedním výraznějším bodem uprostřed. Jestliže by Ch. Barbier a hlavně L. Braille nevytvořili svá písma, mělo právě písmo Lachmannovo velikou šanci na široké uplatnění.
Ještě několik slov o tzv. perličkové latince. Je to systém latinky vytlačované drobnými body. V současné době již nelze zjistit tvůrce. Používalo ji několik autorů. Je to spíš problém studijní. Tištěná perličková latinka vypadá na první pohled jako Kleinova. Nejsou však použity jehly, nýbrž tupé hroty, které papír nepropíchnou, pouze body protlačí. Vzorem české perličkové latinky je čítanka Fr. Pavlíka, kterou vydal brněnský ústav v r. 1896. Vysokou úroveň měla např. propagační brožura obsahující básně českých nevidomých autorů s názvem V tmách (asi 1935).
Charles Barbier de la Serre stojí na úpatí vzniku písma Braillova. Jeho první tajné písmo, určené pro vojenské účely, pochází z r. 1796. Je to soustava fonetických znaků, které vznikají propichováním listu papíru nožem. Od tohoto písma nebylo již tak daleko k písmu pro slepce.
Uvedl jsem, že první v řadě bodových písem bylo písmo Lanovo. První čistě bodové písmo vytvořil Ch. Barbier v r. 1815. Jeho konečná podoba pochází z r. 1819. Akademii věd v Paříži je předložil o dva roky později. Ta je ihned doporučila vyzkoušet v pařížském ústavu pro nevidomé. Barbierovým písmem bylo posléze vytištěno jeho pojednání o tzv. nočním písmu (skotografie).
Barbierovo písmo mohly nevidomé děti nejen číst, ale pomocí speciální šablony bylo možné tímto písmem i psát. Nejedná se vlastně jen o písmena. Jsou to také znaky pro fonetickou výslovnost francouzské řeči. Šířka znaků (dva body vedle sebe) vyhovovala. Barbierův systém je dvanáctibodový, tj. jsou to dva vertikální sloupce bodů vedle sebe, každý sloupec má šest bodů.
Zavedení Barbierova dvanáctibodového písma v Národním ústavu pro mladé slepce v Paříži podněcovalo tamější žáky k jeho vylepšování. Dosavadní hudební notaci z písmen latinky nahradili soustavou Barbierovou, kterou však upravili do menšího počtu bodů. Nevidomé chlapce tedy zajímalo Barbierovo písmo v první řadě z hlediska možnosti úpravy na hudební notaci.
Z hlediska praktického využívání bylo třeba vytvořit soustavu písma, která by se pro čtení hodila lépe. Nevidomí chlapci (mimo L. Braille to byli především jeho spolužáci Gailod a Fournier) vyvolali žákovskou soutěž. Výsledkem bylo několik návrhů, mezi nimiž byl i návrh šestnáctiletého L. Brailla, spolužáky ohodnocený jako nejlepší. Ředitel D. Guillié této akci nevěnoval žádnou pozornost, mohl ji považovat za dětskou hru.
Kolem data vzniku Braillova písma panoval menší zmatek. V literatuře jsem nalezl mnoho důkazů, že to bylo v r. 1825. Tento rok je už dnes všeobecně pokládán za ověřený. Nejasnosti vznikly tím, že L. Braille své písmo předložil jako ucelené a opravené r. 1827 (někteří autoři uvádějí rok 1829), který byl dříve někdy pokládán za rok vzniku písma.
Braille využil možnosti snížit počet vertikálních bodů na minimum a bez rozšiřování počtu sloupců. Zůstaly dva. Zjistil, že z Barbierova dvanáctibodového obrazce postačí šest bodů, které dobře známe. Braillovo písmo je oproti Barbierově plně ortografické. Je použitelné k zápisu každého jazyka. Braille navíc také vytvořil základní kódy pro matematiku a hudební notaci (1834).
Vedení pařížského ústavu nejdříve trvalo na používání Barbierova písma. Současně byla zkoušena latinka ředitele D. Guilliého. Od r. 1840 také písmo Alstonovo. Nakonec neuspělo ani písmo dalšího ředitele Dufaua. Braillův systém byl po celých 25 let učiteli odmítán. Oficiálně se situace změnila až r. 1850 (někdy je uváděn r. 1849).
Po nástupu ředitele Dufaua byla situace stejná. Navíc začal důrazně zavádět své písmo. Písmena pro tisk mu odléval tiskař Legrand. Aby se přizpůsobil Španělsku, tiskl také glasgowskou latinkou. Nakonec použil i italskou latinku z rovných linií. Opět neuspěl. Podle svého vyjádření vyčerpal všechny možnosti.
Po těchto zmatcích, kdy nevidomí žáci byli nuceni učit se stále novým písmům, ale hlavně po neúspěších se svým písmem, přijal náhle a nečekaně písmo Braillovo (1850). Postupně se stává jeho nadšeným propagátorem. Pronáší veřejný plamenný projev na Braillovu obhajobu, ve kterém své rozhodnutí zdůvodňuje tím, že jestliže Braillovo písmo je určené pro slepce, potom oni mají přednost před těmi, co vidí. Dodal: "Toto písmo obsahuje všechny principiální prostředky, kterými se slepci mohou rozvíjet." O dva roky později se v Paříži začaly Braillovým písmem tisknout knihy. Na sklonku svého života se autor dočkal ve své zemi uznání. Plnou důvěru, uznání a lásku spolužáků měl již dávno.
Adaptaci Braillova písma na český jazyk provedli nezávisle na sobě tři čeští tyflopedové: V. Malý, učitel v Klarově ústavu pro nevidomé v Praze (1873), J. Schwarz, ředitel ústavu v Brně (1880) a V. Novák, učitel v ústavu v Praze na Hradčanech (1891).
První pokus o unifikaci byl proveden r. 1900. Vznikla soustava, která se používala do r. 1922, kdy byla znovu projednána na úrovni ministerstva školství tehdejší Československé republiky. Bylo to u příležitosti schvalování adaptace na slovenský jazyk. Upřesňováním české kodifikace se zabývala porada v r. 1928. Poslední rekodifikace české Braillovy abecedy byla provedena v r. 1995.
Pomníky k oslavě osobnosti L. Brailla jsme vystavěli i u nás. V první řadě to je několik unikátních českých knih z rozhraní 19. a 20. století tištěných v Praze i Brně, Slepecká tiskárna a knihovna, časopis Zora aj. Věnujme jim v tomto jubilejním roce mimořádnou pozornost.

Josef Smýkal



** Rozhovor se zajímavým člověkem **

Dr. Zbyněk Janečka - vysokoškolský učitel na Fakultě tělesné kultury Univerzity Palackého, v současné době vedoucí Výkonného výboru sjezdového lyžování Českého svazu zrakově postižených sportovců, přítel nevidomých. Známá osobnost v okruhu zrakově postižených i mimo něj. Mnozí však už nevědí, jak se dostal k naší problematice, čím se zabývá mimo školu a sport. Prostě, bude určitě užitečné, když vám tuto osobnost prostřednictvím tohoto rozhovoru více přiblížíme.
Takže Zbyňku - první má otázka bude: jak ses dostal k problematice zrakově postižených?
"V podstatě jako slepý k houslím. Přihlásil jsem se do konkurzu na Pedagogickou fakultu UP v Olomouci na Katedru tělesné výchovy základního školství. Součástí výuky na této katedře bylo zabezpečení výuky pro speciální pedagogy. Specializaci pro tělesnou výchovu zrakově postižených tehdy nikdo nedělal a protože jsem byl "mladý a perspektivní", tak jsem ji dostal úkolem. Musím říci, že po půl roce a po prvním táboře mne tato problematika zaujala a vlastně od té doby se práci se zrakově postiženými věnuji teď už dvanáctým rokem. Mnohé mé činnosti překračují rámec mých pracovních povinností, což mi moje žena často dává k dobru, když mě delší dobu doma nevidí."
Zbyňku, já vím, že tvé aktivity jsou velmi široké, vím že jsi dělal tábory pro zrakově postižené děti, že děláš do prostorové orientace. Mohl bys pohovořit o těchto oblastech tvé činnosti?
"Tábor, to byl vlastně první křest při práci se zrakově postiženými. Tenkrát to byla ještě ta stará parta - Jana Vachulová a tým lidí soustředěných kolem ní. Od nich jsem získával první cenné zkušenosti. Oni mě přijali trochu s nedůvěrou, byl jsem pro ně cizí člověk bez zkušeností. Takový člověk vzbuzuje nedůvěru, když se motá kolem postižených, proč by tam chtěl pracovat, jestli si tam neřeší nějaké svoje osobní komplexy... Tábor byl první zkušební kámen, teprve jsem hledal ten správný vztah ke zrakově postiženým, pronikal jsem do problematiky.
Na druhém táboře jsem začínal věcem trochu lépe rozumět, zjistil jsem, že na tábory jezdí speciální pedagogové a nikdo z nich neměl odborné tělovýchovné vzdělání, a tak jsem našel svoji parketu v oblasti tělocvičných aktivit, kde mohu být nějak užitečný. Pohyb je pro každého člověka důležitý a pro nevidomého má dvojnásobný význam. A to souvisí s prostorovou orientací, která byla druhou částí otázky. Profesně jsem tělocvikář a samostatný pohyb a orientace je také o pohybu. Tyto dvě oblasti začaly u mne prolínat. Na táboře jsem se uplatňoval jako specialista na pohybové aktivity a praxe mne naučila, jak je samostatný pohyb pro zrakově hendikepovaného důležitý."
Já ještě dodám, že Dr. Zbyněk Janečka si svoje vysokoškolské vzdělání doplnil o akreditaci pro výuku prostorové orientace a samostatného pohybu nevidomých a tuto odbornost přednáší i na Olomoucké fakultě.
Ty Zbyňku působíš na Fakultě tělesné kultury při vzdělávání pedagogů v oblasti aplikované tělesné výchovy. Vysvětli prosím našim čtenářům, co tento pojem znamená.
"To je takové naše malé vítězství. Chtěli jsme založit katedru, která by byla zaměřena na tělesnou výchovu pro zdravotně postižené. Podařilo se nám částečně vybudovat systém, kdy pro každý druh zdravotního postižení je vytipován jeden člověk, který garantuje jednotlivé oblasti. Já tedy zodpovídám a koordinuji činnosti v oblasti tělesné výchovy pro zrakově postižené. Tolik k tomu, co je to naše Katedra aplikované tělesné výchovy, její zaměření a cíle."
Děkuji za vysvětlení. A teď přejděme k lyžování. Ty ses stal vedoucím Sportovně technické komise sjezdového lyžování teprve před nedávnem. Poinformuj naši čtenářskou obec o tom, co to obnáší, co se ti za tu krátkou dobu podařilo a co od tohoto poněkud novějšího sportovního odvětví zrakově postižených očekáváš.
"Přiznám se, že jsem se vrcholovému sportu deset let systematicky vyhýbal. Byl jsem poprvé osloven právě před deseti lety a dodnes nejsem zcela přesvědčený, že jsem udělal úplně dobře, že jsem do těchto vod vstoupil. Já jsem především učitel, baví mne a zajímá mne práce s dětmi a výchova od prvních krůčků, a vrcholový sport považuji za určitou nadstavbu. Vznikla však situace a pan Hamrozi, prezident ČSZPS to postavil takovým způsobem, že to téměř nešlo úplně odmítnout, takže s tím zápasím asi tři čtvrtě roku.
Co se mi ve sjezdovém lyžování podařilo? Zatím toho moc není, víceméně se snažíme vytvořit novou koncepci lyžování jako takového. Dřív, když tuto funkci dělal pan Teplý, tak se preferovala jenom oblast vrcholového sportu a v podstatě se vše točilo kolem dvou závodnic, které byly velmi úspěšné. Kateřina přivezla z posledního mistrovství 3 zlaté a jednu stříbrnou, Sabina 3 bronzové.
Relativně by se řeklo, že je všechno v pořádku, že to funguje, že se získávají medaile, že jsme úspěšní. Ale já se snažím dívat trošičku dál a vidět tu perspektivu ne za rok za dva, ale třeba za pět let. A vidím, že v oblasti přípravy, ať už výchovy dětí na základních školách, kde fungují základní kurzy, ale není návaznost na tu další činnost, není tady dorostenecká kategorie, chybí juniorský tým. Není reprezentace "béčka", která by byla zálohou těch dvou našich nejúspěšnějších reprezentantek. Zcela chybí v oblasti žen kategorie "bé jedniček, bé dvojek", kde je práce vlastně nejobtížnější. Vůbec nemáme muže-sjezdaře, to znamená, že reprezentační tým bych rád doplnil v budoucnu i o mužskou část, tak aby to bylo vyvážené.
To jsou záměry a perspektivy, které mám, a hlavně můj úkol a cíl je věnovat se mládeži a začít vychovávat ty nejnižší kategorie až po juniory, kdy je pak rád předám našemu reprezentačnímu trenérovi panu Duchoňovi, který bude zajišťovat vrcholovou část přípravy. Ta je sice nejvíc vidět, ale ta drobná mravenčí práce desítek lidí, kteří pracují v terénu, vyhledávají talenty, ta, myslím, by se neměla podceňovat. Je totiž stejně důležitá jako vrcholový sport a reprezentace, která je vidět, která je slavná, a která na druhou stranu může přinést peníze, jež by se nějakým způsobem měly přerozdělit, aby se dostalo i na ty nejnižší složky. Oni museli také nejprve vyrůst, aby pak mohli ty peníze jakoby nasát.
To vše je můj záměr a myslím, že s panem Duchoněm jsme v náhledu na tuto problematiku zajedno. Musím říct, že máme velkou podporu ze strany vedení svazu, kde naši koncepci akceptují a vycházejí nám velmi vstříc."
Přeji hodně úspěchů v této sportovní a funkcionářské činnosti. Nicméně mám jednu všetečnou otázku: myslíš si, že sjezdové lyžování je pro zcela nevidomé vhodné a vůbec možné?
"Možné je zcela určitě. Uvedu jeden příklad za všechny. Už dlouhá léta znám jednoho hocha, který je zcela nevidomý a který k tělesné výchově nemá ten nejvřelejší vztah, i když prošel celou řadou táborů, zúčastnil se řady našich sportovních programů, ale bylo vidět, že je tam více vůle maminky, než jeho vlastní k tomu, aby se trošku hýbal. Před několika lety s námi začal jezdit na lyžařskou školičku a začátky byly těžké a krušné. Organizace na lyžařských zájezdech je taková, že se lyžuje vždycky dopoledne, pak v autobuse něco málo pojíme a odpoledne pokračujeme v lyžování. A on byl už za dvacet minut unavený a že si musí odpočinout.
Když jsme překonali začátečnické pokusy, ty první nezdary, tak jak lyžím přišel trochu na chuť, když jsme z běžek přešli na sjezdovky, dospěl do takového stadia, že mu bylo líto strávit tu hodinu v autobuse s jídlem, když by mohl ještě lyžovat a říkal: "Najíst se můžeme při cestě zpátky."
To je pro mne zpětná vazba o tom, jak i sjezdové lyžování, i když se to na první pohled nezdá, může být vhodnou pohybovou nebo tělocvičnou aktivitou pro zrakově postižené. Je to taková pozitivní odezva i impulz k tomu, abych sjezdové lyžování nabízel i dalším lidem. Byla to jediná pohybová aktivita, která toho hocha zaujala a dodnes je nadšeným sjezdařem."
Tak tím jsi mne přesvědčil. Jak bývá mým zvykem, zeptám se tě i na věci poněkud soukromé. Zabýváš se, Zbyňku, ve svém volném čase také něčím jiným než sportem?
"Je pravdou, že musím v práci dokončit některé věci, které se týkají mého kvalifikačního růstu, takže část své energie věnuji mimo pracovní povinnosti těmto záležitostem a odborné literatuře. Další třetinu mého času zabírají akce, které jsou svázány se sportem a poslední třetinku musím věnovat svým dětem a své rodině. Musím tedy říct, že několik posledních let mně toho času na ostatní zájmy příliš nezůstává. Je jediné, k čemu jsem se vrátil: Jako dítě jsem hrával na housle a opravdu výrazně mi chybí činnosti, které se tolik nevztahují ke sportu, jako taková intelektuálnější protiváha k některým praktickým a pragmatickým věcem. Tak jsem začal znovu hrát na housle a občas, když se najde knížka, která mne zaujme, najdu si alespoň po večerech trošku času, abych něco přečetl."
Tak jsme se o tobě přece jen něco nového dozvěděli - totiž, že hraješ na housle.
A poslední otázka bude následující: já o tobě vím, že provozuješ jógu. Pěstuješ ji proto, že ji vyučuješ na škole nebo si cvičíš také sám pro sebe?
"Obojí. Je to předmět, který vyučuji, ale zároveň mám pocit, že si mne jóga našla sama, že jsem si nenašel já jógu. Asi v patnácti letech jsem objevil na pultu knihkupectví útlou publikaci, která se týkala hathajógy, a když jsem si ji přečetl, tak jsem víceméně bez učitele sám pro sebe začal cvičit. Pak jsem zjistil, že to dělám úplně špatně. Až později jsem se dostal do odborné péče svého učitele. Takže jógu nejen vyučuji, ale cvičím si pro sebe, stala se integrální součástí mého života. Pomáhá mi překonávat nejenom tělesné obtíže, tak jak se pomalu hlásí stáří a opotřebovanost tělocvikáře, ale pomáhá mi i k takové duševní vyrovnanosti a klidu, kterého bývá v našem uspěchaném světě dost málo."
Tak to je Dr. Zbyněk Janečka - osobnost, kterou známe, a kterou jsme nyní poznali snad ještě lépe a proto si jej budeme ještě více vážit. Chci za nás za všechny vyslovit přání, aby zůstal vždy našim kamarádem, a my abychom si jeho přízeň zasloužili. Vždyť takových lidí až tolik není...
A Zbyňkovi přejeme hodně úspěchů ve všem jeho počínání, v soukromém životě, v působení na fakultě i ve sportu zrakově postižených.

S dr. Zbyňkem Janečkou rozmlouval J. Příborský



** Konec žebráků v Čechách? **

"Almužničku, dejte almužničku ubohému slepému, chromému nebožákovi. Obdarujte chudáčka, sirotka opuštěného!" V poměrně nedávné minulosti v nás tato slova vyvolávala atmosféru temného středověku či nepřátelského kapitalismu. V nejlepším případě jsme si vzpomněli na scénu z oblíbené ruské pohádky Mrazík. Ve škole jsme se učili, že jen v kapitalistické společnosti existují třídní rozdíly - bohatí, chudí, nezaměstnaní, žebráci. Neřekli nám ovšem, že ani v komunismu si nejsou všichni lidé rovni. I tady byli majetní i chudí, nezaměstnaní ovšem nebyli a žebrání bylo zakázáno.
Navzdory občasnému nostalgickému povzdechnutí "zlatí komunisti" z úst těch, kteří mají důvod vzpomínat na staré dobré časy, většina z nás si návrat socialismu nepřeje. Chceme svobodně žít, myslet, pracovat, vychovávat své děti, vyznávat svou víru. Mnohé z těchto jistot nám naše deset let trvající demokracie potvrdila.
Každá mince má svůj rub i líc. Demokracie, po které jsme tolik toužili, přinesla i ty stránky, o kterých jsme se dovídali ve školních lavicích, v historické četbě apod. Patří mezi ně nezaměstnanost, výrazná kriminalita, propastně se prohlubující společenská diferenciace, žebrota. K posledně jmenovanému neduhu mám několik poznámek a osobních postřehů.
Pro našince to byl dost neobvyklý jev, když se nedlouho po revolučních událostech roku 1989 objevili v ulicích našich větších měst první bezdomovci, tuláci a žebráci. Nejvíce jich bylo přirozeně v hlavním městě, v Praze. Pražané a návštěvníci naší metropole je potkávali téměř všude - na náměstích, na ulicích, v dopravních prostředcích a nejčastěji pak na zastávkách městské hromadné dopravy a v podchodech metra. Byli mezi nimi místní, ale i cizinci, kteří s cedulkou na krku s nápisem v lámané češtině žádali kolemjdoucí o milodar. Ten jsme jim tu a tam také poskytli, jen aby byl od nich klid. S přibývajícím časem a počtem žebráků naše štědrost ustávala a začali jsme se zamýšlet nad tím, zda tito lidé musí skutečně prosit o almužnu k tomu, aby přežili.
Při svých návštěvách Prahy jsem se i já dost často setkával s touto sortou lidí. Potkám je občas i na vlakových nádražích na různých místech republiky. Aniž bych chtěl tento problém generalizovat, myslím si, že většina z oněch novodobých prosebníků zneužívá slušnosti a soucitu svého okolí. Předstíraná chudoba, hlad a nedostatek dostávají v mnoha případech u tuzemských žebráků podobu denního přídělu rumu, ovocného vína, několika lahví piva apod. K této "vybrané společnosti" se, bohužel, přidalo i několik jedinců z řad zrakově postižených. Upozorňují nás na ně vidící průvodci.
Jeden z nich má své místo v podchodu stanice metra Můstek. Stojí tam, dobře oblečený, na očích má tmavé brýle, hlavu má skloněnou, v levé ruce drží slepeckou hůl a vodítko svého vodicího psa, v pravé třímá kelímek na almužnu. Když jsem téhož člověka opět jednou míjel, zaslechl jsem, jak se ho náhodný kolemjdoucí ptá, proč to dělá. Odpověď mě dost šokovala. Jde prý o výhodné řemeslo a také je to jeho životní styl. No a přece tím, co dělá, nikomu neškodí ! V té chvíli mi ho bylo hodně líto, ale zcela jinak než těm, kteří mu do toho jeho kelímku házeli drobné mince.
Ze zpravodajsví Českého rozhlasu jsem se dozvěděl, že městské zastupitelstvo pro Prahu 1 schválilo v nedávné době vyhlášku, která zakazuje žebrání na všech veřejných prostranstvích, v dopravních prostředcích atd. na území celého obvodu. Teď už bude ovšem záležet na městské policii, aby dodržování vyhlášky pravidelně kontrolovala, v opačném případě udělovala dostatečně vysoké pokuty, aby se žebrota nevyplácela jako výnosná živnost. Tento krok může znamenat začátek konce žebráků v Čechách, tedy i těch několika "černých ovcí" z řad nevidomých, které nám ostatním dělají špatnou pověst.

Bc. Milan Linhart



** Změna u příspěvku při péči o blízkou nebo jinou osobu **

Dnem 1. dubna tohoto roku nabývá účinnosti Zákon č. 350/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 100/1988 Sb. o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Díky pochopení několika poslanců a jejich iniciativě dochází k rozšíření okruhu situací, kdy může být příspěvek při péči o blízkou nebo jinou osobu poskytován i v případě, že není striktně splněna zákonem uložená podmínka řádné, osobní a celodenní péče o zdravotně postiženého občana.
Výše citovaný zákon v 82 stanoví, že Podmínka celodenní péče se považuje za splněnou,
JUDr. Pavel Ptáčník



** Na obzoru nový pohled na svět **

Deborah Stephensová prý nosívala brýle silné jako dna láhví od limonády. Teď se bez nich obejde díky tenoučkým čočkám připomínajícím známé kontaktní čočky, které jí lékaři implantovali přímo dovnitř obou očí. Tato nová metoda korekce zraku je ve Spojených státech teprve ve fázi klinických zkoušek, ale pokud se osvědčí a bude schválena, umožní nový pohled na svět milionům lidí, kteří mají tak těžce postižený zrak, že ani chirurgický zákrok není s to jej napravit.
Oftalmologové tvrdí, že tato technika, která se provádí při místní anestezii a po požití mírných sedativ, umožňuje pacientovi už následujícího dne číst nebo řídit auto. Její propagátoři navíc tvrdí, že by mohla odstavit chirurgické zákroky takříkajíc na druhou kolej. "Viděl jsem už mnoho pacientů, jejichž stav je důvodem k optimismu," hodnotí výsledky zákroků profesor Dimitri Azar, který přednáší oftalmologii v Harvard Medical School. "Pokud se prokáže, že tato technologie je bezpečná a účinná, zlepší zrak pacientů mnohem více než jakékoli technologie používané nyní," vysvětluje lékař.
Deborah Stephensová už tedy vidí a nemusí se bát, aby si někde nezapomněla brýle nebo kontaktní čočky, přestože ještě nedávno byla tak dalekozraká, že jakýkoli chirurgický zákrok by byl velmi problematický. Ani tato metoda, která jí vrátila radost ze života, však ještě není bez možných rizik. Doktor Azar, jehož citovala americká stanice ABC, se stále ještě obává, že implantát by mohl vyvolat některé dlouhodobé vedlejší účinky, mimo jiné například zbytnění rohovky, zelený zákal nebo některé další. Ale to všechno ještě musí odhalit klinické zkoušky.

(hav)



** Nabízejí prezidentovi oči k transplantaci **

Oddaní stoupenci nového indonéského prezidenta Abdurrahmana Wahida jsou připraveni darovat své oči, pokud by to pomohlo vyřešit zdravotní problémy téměř slepého prezidenta. Informoval o tom indonéský deník Jakarta Post.
Devětapadesátiletý muslimský duchovní, jehož zrak je poškozen po mrtvici, kvůli zákalu nemůže číst a při chůzi musí být veden.

(ČTK)



** Netradiční rekondice **

Tma pomalu ustupuje, od východu se začíná usmívat sluníčko. Mlha nad rybníkem se pozvolna rozpouští a ptáci zpívají svůj chorál už od pěti hodin. V rekreačním středisku Dlouhý v Hlinsku v Čechách se pomalu probouzí den.
Dvacet nevidomých účastníků netradičního rekondičního pobytu nevidomé mládeže ještě stále chrupe. Není se čemu divit, po vysilující noční hře a po dlouhém slavnostním pochodu princezny Šin-Šo je potřeba nabrat nové síly na další den.
Hned po snídani je čeká, jako každý den dopoledne, výcvikový kurz, který si každý dle svého uvážení vybral. Někdo se bude zdokonalovat v němčině, někdo bude jezdit na kole a sportovat, jiný si zopakuje svůj podpis, dozví se o krásách přírody a zajímavostech chemie nebo si vymodeluje něco z keramiky. Také kurz vaření, šití, domácích prací či hudby má své příznivce.
Po výborném obědě a chvilce klidu je pro všechny připravena velká hra Tajemství třinácté komnaty. Copak asi ukrývá? Jaký úkol bude nutno splnit, aby vydala své tajemství? Na to si budou muset všichni spáči ještě počkat. A co večer? Večer bude již dlouho očekávaný táborák. Michal se nejvíc těší na buřta a Romča na zpívání u kytary.
A bude zase další den. Konec konců náš rekondiční pobyt teprve začal. Chceš-li jet s námi letos i ty, jestliže je ti 15 - 22 let a jsi úplně nevidomý, stačí se přihlásit v Tyfloservisu Ostrava na telefonním čísle 069/353580 u D. Křiváka nebo v Ústí nad Labem na čísle 047/5201777 u pí. Akové. Předpokládaný termín rekondice je od 1.7. do 15.7. 2000. Bližší údaje se dozvíš na výše uvedených telefonech.

David Křivák



** Zájemci o rekondici - Pozor!! **

V srpnu minulého roku jsem vyzval k přihlášení zájemce o rekondiční pobyt s trochu netradiční náplní, v níž bychom chtěli účastníky pro začátek naučit jen opravdu tu základní manipulaci s nářadím jako je kladivo, kleště, šroubovák, pilník či dláto, ale i vrtačka, špachtle a ruční pila. Chtěli bychom jim názorně ukázat správné použití tohoto nářadí při drobné údržbě domácnosti, ale i při jiných příležitostech. To znamená, že bychom si třeba řekli, jaké druhy ručních pil se nejčastěji používají, ukázali bychom si, jak se správně drží a jak se s nimi má po správném změření správně řezat; jak se přitloukají a tahají hřebíky, nebo jak se vrtá či seká do zdi, k čemu jsou dobré hmoždinky a jak se třeba potom sádruje; ale také jak se například vyměňuje gumička u kapajícího kohoutku nebo jak se opravuje protékající splachovač.
Naznačil jsem tedy tři tematické okruhy, kterým bychom se v těch několika dnech konkrétně věnovali. Takže kdo si myslíte, že by vám tato instruktáž prospěla, přihlašte se. Je samozřejmé, že všichni dostanete možnost si sami vše vyzkoušet.
Pobyt by se uskutečnil v chatičkách areálu rekreační základny TJ Zora Praha v Libři (25km od Prahy), kde bude zajištěno i stravování. Sociální zařízení je vybaveno studenou i teplou vodou a je společné.
Jednáme rovněž s vedením Rehabilitačního a rekvalifikačního střediska Dědina, kde by tato rekondice mohla také ve stejném termínu a za podobných podmínek proběhnout. Pro kterou z těchto dvou variant se rozhodneme, vám včas oznámíme. Celá akce by trvala od čtvrtka 24. do neděle 27. srpna 2000. (Pobyt by končil nedělním obědem a následoval by rozjezd domů.)
Přesné pokyny, dopravní spojení z Prahy včetně ceny za pobyt zašleme pouze závazně přihlášeným.

Upozornění!
Vy, kteří se rozhodnete naučit se výše zmíněné dovednosti, vyžádejte si, prosím, formulář závazné přihlášky i pro případného průvodce, který pak obratem zašlete - z organizačních důvodů nejpozději do 20. května 2000 - na adresu: Luboš Slavík, Nekvasilova 572, 186 00 Praha 8 (tel + zázn. 02/68 48 541, e-mail: slavikl@braillnet.cz)
Na této adrese budou k dispozici i výše zmíněné formuláře.

Důležitá informace:
V případě, že se vás nepřihlásí dostatečný počet, celá akce se ruší. O tom budete včas informováni.
Vzhledem k tomu, že dosud není známa celková suma dotací určená pro rekondiční pobyty, může nastat i situace, že na zajištění této rekondice už nezbydou finanční prostředky. V tom případě by se pochopitelně tento rekondiční pobyt také neuskutečnil. I o tom bychom vás ihned informovali.
Existuje však možnost, jak pobyt přece jen realizovat a to, kdyby se mezi vámi našel dostatek těch, kteří by byli ochotni si veškeré náklady hradit z vlastních prostředků. Tyto náklady by činily bez dopravy asi 800 Kč. V přihlášce se, prosím, vyjádřete i k této eventualitě.
Dodržte, prosím, formu a termín přihlášek. - Pohov!

Luboš Slavík



** Nevidomí za volantem **

Nejrychlejším nevidomým Američanem všech dob se stal šestatřicetiletý Steve Cunningham. O zrak přišel ve dvanácti letech, kdy toužil stát se pilotem Formule 1. Sen si splnil až teď: za pomoci spolujezdce Petera Gwynneho dosáhl ve voze Chrysler Viper na letištní ploše rychlosti 190 kilometrů za hodinu!
Zato jedenačtyřicetiletý nevidomý Brit Ken Moss jel na automobilovém testovacím okruhu Wiltshire 210 km/h, naváděn akustickými signály ve sluchátkách.



** Majda (2) **

Jak jsme si zvykaly
Pak se to konečně stalo. Měla jsem přijet na týden do Jinonic, kde mají penzion přímo v areálu Střediska vodicích psů.
Majda opustila s velkým nadšením nehostinný kotec a uvelebila se v našem společném pokoji, jako by tam byla odjakživa. Zkontrolovala, co jsem si přivezla pro sebe a co pro ni, dostala svou první "panenku" (říkáme tak všem hračkám mimo balónků) a už se starala, komu by se novou panenkou i paničkou pochlubila. Nadnášela se, vrtěla ohonem, smála se a celému světu zvěstovala, že je moc šťastná a bohatá. Když po několika příchodech nikoliv do kotce, ale do pokoje usoudila, že takhle už to bude napořád, nemělo její nadšení konce. Celé noci mi chodila ze svého pelíšku kontrolovat dech a puls a se štěbetáním prvních ptačích budičů mne přesvědčovala, že teď bychom měly jít na venčiště, když tam nikdo není a ona si tam může v soukromí a klidu vykonat svou potřebu. Takové přání jsem, ač s velkým odporem k brzkému vstávání, velmi dobře chápala. Také nemám ráda společné ubytovny s kolektivními záchody. Posléze nás noční služba Střediska jemně upozornila, že když vstáváme v půl čtvrté ráno, že s námi vstává celý okres. Všichni psi, kolem kterých musíme projít, se totiž s námi velmi srdečně a děsně nahlas zdraví a přejí dobré jitro. Docela jsem si oddechla, že v tomto ohledu nemusím svému psu vyhovět a že tedy rituál na přelomu noci a dne lze pozměnit. Majdě jsem vše vysvětlila, hodně jsem apelovala na její ohleduplnost, a zabralo to. Začaly jsme vstávat kolem sedmé a to nám už zůstalo.
Také nechtěla žrát. V penzionu vždy vystihla okamžik, kdy byl blízko našich dveří pes jiného klienta a velmi ochotně mu nabídla svou misku. Celá rozrušená jsem to oznámila vedení Střediska zároveň s velmi neochotným návrhem, že bych tedy přeci jen asi měla zkusit obligátní kolínka s vařeným kuřetem, nebo ne? Skočili po mně hned tři zkušení psovodi a volali - ne, ne!
Neukazovat ani na obrázku! Budeš mít zbytečnou práci, nebudete moci tak svobodně cestovat a za rok bude vypadat jako stůl. Poslechla jsem vyděšená takovými perspektivami.
Za čtrnáct dní v Majdě mizely namočené granule jako sníh na jarním slunci. Baští opravdu hodně, v podstatě jen granule, někdy vylepšené vajíčkem nebo vitamíny. Za odměnu psí pochoutky a hlavně - co nejvíc pohybu " na volno".
Ten první společný týden ve Středisku byl moc fajn. Postupně nás navštívili všichni členové rodiny a my se předváděly, jak nám to společně dobře šlape a kecá. Majda je totiž hodně komunikativní a srozumitelným způsobem řekne vše, co potřebuje. Taky se směje a občas mrkne levým okem. To ji dodatečně naučil můj manžel.
V jinonickém středisku byli všichni fajn. Jak se říká v amerických filmech - fakt dobrý tým. Kdykoliv jsem něco potřebovala zodpovědět nebo nakoupit všelijakou výbavu pro pejska, vždycky se ochotně přetrhávali. Nejlepší ale bylo, že to nedělali z povinnosti, ale čistě z radosti, že se podařila dobrá dvojka - tedy tandem Majda a já. Bylo na nich všech vidět, jak nám fandí. Moc mi to pomohlo překonat všechna "proč" a "jak", kterých jsem jako držitelka svého prvního psa oplývala.

Pokračování Jaroslava Novotná



** Nepřítel číslo 1 = bariéry **

Pojem "bariéra" je podle přírodopisné nebo vojenské terminologie chápán jako cosi velkého, co stojí v cestě a brání postupu při realizaci přijatých záměrů. Jedná se tedy o jakousi překážku větších rozměrů. Avšak označení co je malá a velká překážka, to má vyloženě subjektivní charakter. Tak se běžně setkáváme s drobnými překážkami, kterých si někteří lidé ani nevšimnou, ale pro někoho se stávají nebezpečnými nebo dokonce nepřekonatelnými bariérami. Že tato skutečnost není vždy takto chápána, je možno považovat také za nepříjemnou bariéru.
Nás nevidomé a slabozraké nejvíce ohrožují nevhodné stavební úpravy, o které zakopáváme, na které narážíme, otloukáme si o ně hlavy, padáme do nich nebo jsme sráženi dopravními a jinými technickými prostředky. Pochůzka městem bývá pro nás vždy vzrušujícím dobrodružstvím. Jenže my z toho nemáme takové potěšení, jako třeba televizní divák z nějakého divokého thrilleru, ale jsme vždy šťastni, když se dostaneme se zdravou kůží domů.
Tomu, co nám poskytuje ty vzrušující, ale nežádoucí zážitky, říkáme "architektonické bariéry". Ve snaze o snižování takového číhajícího nebezpečí usiluje již několik let Tyfloservis společně s ostatními pracovníky Okresní odbočky SONS v Olomouci o jejich účelnou eliminaci. Tímto úsilím bylo vykonáno již mnoho dobrého. Město Olomouc se může v současné době pochlubit nejdokonalejší úrovní architektonických bezbariérových a technických úprav pro nevidomé nejen v naší republice, ale údajně nemá přiměřené srovnání ani ve vyspělé části Evropy. A protože je možno výsledky vynaloženého úsilí v našem městě již vidět a přitom se také poučit, bylo rozhodnuto uspořádat zde v rámci akce "30 dní pro občanský sektor" výstavu pod názvem "Olomouc bez bariér". Výstava byla zahájena slavnostní vernisáží ve čtvrtek 10.února 2000 v prostorách SONS a potrvá do konce března s návštěvními dny každý čtvrtek od 13 do 17 hodin. Byl jsem jedním z četných účastníků slavnostní vernisáže a proto bych se rád podělil s vámi o získané dojmy.
Hodinu před zahájením vernisáže se konala tisková beseda za účasti významných osobností v čele s primátorem města Olomouce ing.Martinem Tesaříkem, kterého doprovázeli odborní referenti ÚMO dr.Sontágová a ing.Petřík. Za Dopravní podnik města Olomouce se zúčastnil náměstek ředitele Tomáš Trucha, za Sdružení pro životní prostředí zdravotně postižených - Milan Hrušák, za Flóru ing.Grecmanová, dále ještě za referát sociálního zabezpečení OÚ PhDr. Jaroslava Králová, za ústředí SONS Mgr. Viktor Dudr a za firmu JKZ ing. František Kadrmas. Průběh tiskové besedy pozorně sledovali a otázky kladli zástupci tisku a sdělovacích prostředků, mezi kterými byla též redaktorka Blanka Mazalová, známá z pořadu olomouckého rozhlasu "Tmavomodrý svět".
Besedu zahájila a přítomné přivítala vedoucí Okresní odbočky SONS Květa Nejezchlebová a průběh besedy řídil pracovník odbočky Jan Příborský. Ze souhrnu přednesených referátů bylo možno konstatovat, že zásluhou společného úsilí pracovníků SONS a Tyfloservisu, ale především díky pochopení ze strany ÚMO, DPMO, projektantů, stavebních podniků a ostatních zainteresovaných organizací se podařilo vytvořit v Olomouci prostředí, ve kterém se začíná dařit integraci zdravotně postižených s ostatními občany města. Mnoho opatření již bylo realizováno a další se připravují, jako například ozvučení městských autobusů, vybudování bezpečných zastávek a bezbariérové řešení u nových a rekonstruovaných staveb. Tisková beseda byla zdařilou předehrou vernisáže výstavy.
K zahájení výstavy zazněly v 15 hodin slavnostní fanfáry žesťového kvarteta Antonína Dočkala. Jistě si každý z asi 50 přítomných návštěvníků pomyslel, že takový vznešený úvod by byl ozdobou i při zahajování jiných veřejných akcí ve městě nebo i v rámci regionu. Návštěvníky opět přivítala vedoucí odbočky Květa Nejezchlebová a do tematické náplně a skladby výstavy je uvedla vedoucí Tyfloservisu Mgr.Veronika Haiclová.
A co se to tu vlastně vystavuje? Je zde ledacos k vidění i ke slyšení. K vidění jsou vystaveny soubory fotografií, tematicky uspořádané do různých panelů podle návrhu paní Veroniky. Na některých jsou zobrazeny různé bariéry, se kterými se nejčastěji v běžném prostředí městských aglomerací stále ještě potýkáme. Na jiných zase úpravy dlažeb, přechodů a dalších stavebně-technických zařízení, umožňujících snadnější a bezpečnější pohyb nevidomým a osobám s různým omezením pohybu. Bohužel, pro samotného nevidomého návštěvníka nejsou fotografie exponátem plně dostupným, ale pokud bude mít s sebou vidícího průvodce, který mu popíše co je na obrázcích, může se pobavit též vtipnými texty na těchto panelech. Na zábavných textech prokázal Toník, že je nejen zdatný hudebník, ale všestranně talentovaný kumštýř.
Výstava je však především určena jako podkladový a inspirující materiál pro vidoucí pracovníky stavebních profesí, výrobce technických zařízení a pro všechny osoby, které mají něco do činění s odstraňováním bariér. Protože při projektování veřejných budov, městských komunikací a prostranství pro sportovní činnost a rekreaci se požaduje vyjádření pracovníků Tyfloservisu SONS, jsou zde vystaveny na ukázku nově vydané a připravované technické podklady a různé metodické pomůcky.
V neposlední řadě je tu nejen vidět, ale také možno ohmatat a slyšet elektronické zvukové vybavení tramvají, nesoucí technické označení "Orientační a informační systém" (OIS). Tímto zařízením jsou již vybaveny všechny olomoucké tramvaje a v tomto roce se připravuje stejné vybavení také pro autobusy městské hromadné dopravy. Nevidomý spouští toto zařízení buď pomocí kapesního ovladače, o něco většího než krabička sirek, nebo pomocí ovladače, umístěného ve slepecké holi. Vystavené zařízení je plně funkční, takže každý majitel některého ze zmíněných ovladačů si s ním může trochu pohrát a ověřit všechny jeho funkce.
Nakonec bych se rád svěřil, s jakým dojmem jsem odcházel z této výstavy. Ztráta zraku vede u člověka k dalším ztrátám v možnostech seberealizace a životních prožitků, což v minulosti vyřazovalo nevidomé často až na okraj společnosti a to zejména z důvodu jejich závislosti na cizí pomoci. Současné úsilí o vytváření životního prostředí bez architektonických bariér, navíc jeho vybavení elektronickými prostředky pro lepší orientaci, zvyšuje samostatnost nevidomých a tím také snad ztracené sebevědomí. A k tomu přispívá také tato výstava.

Ing. Ladislav Kratochvíla, převzato z "Majáčku Extra" 1/2000



** V oběhu nové mince **

Nové desetikorunové a dvacetikorunové mince vzoru 2000 uvedla 12. ledna do oběhu Česká národní banka. Na přední straně (avers) desetikorunové mince je zobrazen fragment kovového hodinového strojku a na dvacetikoruně fragment astrolábu, astronomického přístroje používaného ve starověku a středověku k určování poloh kosmických těles, zeměpisných souřadnic i času.
Revers mincí zůstává stejný - uprostřed je dvouocasý lev s korunkou, pod ním vročení 2000 a kolem lva nápis Česká republika.
Nově vydané mince mají stejnou platnost jako desetikoruny a dvacetikoruny vydané v roce 1993. Autorem desetikorunové mince je akademický sochař Ladislav Kozák. Ta jako první u nás nese nápis kromě latiny také v Braillově písmu: Rok 2000. Autorem dvacetikorunové mince je akademický sochař Vladimír Oppl.

(red)



** Mluvící pračka pro slepce **

Mluvící pračka může výrazně ulehčit život lidem, kteří jsou buď nevidomí nebo mají oslabený zrak. Právě o to šlo německým výzkumníkům z Duisburgu. Ve spolupráci s firmou IBM a výrobcem domácích spotřebičů Miele vyrobili pračku připojitelnou k internetu a s vlastní domovskou stránkou, na níž jsou například informace o pracích programech.
Už při vytváření internetové stránky se bralo v úvahu, že uživatel nemůže číst ani psát. Příslušný program proto nahlas předčítá potřebné pokyny. Po uvedení pračky do chodu počítač informuje uživatele o tom, v jakém stadiu pracího cyklu se pračka právě nachází.
Podle výzkumníků jsou mnohé domácí přístroje konstruovány tak, že jejich majitelé často nedokáží z rozmístění tlačítek "vypátrat", kterým z nich se vlastně spotřebič zapíná. Kromě toho návody na obsluhu v Braillově písmu takřka neexistují. Mluvící pračka představuje ideální způsob, jak vyřešit tyto problémy.



** Šíp, který mi přináší radost i bolest **

"Mnozí slepci nepatří k těm správným ševcům, kteří by se drželi svého kopyta. Patřím k nim i já," řekla mi sedmatřicetiletá nevidomá absolventka Konzervatoře Jana Deyla Katarína Havlínová z Prahy, kde vystudovala obor kytara a zpěv. Po absolutoriu - tedy od roku 1985 až do roku 1992 - působila jako lektorka hry na kytaru v Ústředním kulturním domě železničářů na Vinohradech a od podzimu 1992 až dosud pracuje jako soukromá učitelka hry na kytaru a učitelka novořečtiny.
Během této doby vyučovala hru na kytaru a hudební nauku ve Škole Jaroslava Ježka v Praze na Hradčanech a v Základní škole pro slabozraké v Praze v Koperníkově ulici. Krátkou dobu i v Základní umělecké škole v Praze-Ďáblicích. "Mé záliby se mi staly druhou profesí. Věnuji se cizím jazykům."
Kromě povinné ruštiny se již ve školním věku začala zabývat němčinou a portugalštinou. Později si přibrala španělštinu. Avšak nejintenzivněji se nyní věnuje novořečtině. Z novořečtiny a portugalštiny složila i státnici na pražské Jazykové škole. Španělsky se domluví obstojně, v němčině a ruštině už nepokračuje. Věnuje se i překladům z oblasti krásné literatury.
"Loni jsem měla tu čest přeložit z řečtiny i jednu obchodní smlouvu, což bylo sice nudné, ale poučné," upřesnila Katarína.
Práce s novořečtinou se pro ni stává povoláním i koníčkem zároveň. Na muziku by však nechtěla v žádném případě zanevřít. Věnuje se zpěvu cizokrajných písní s doprovodem kytary. Ironií osudu je to, že žáci zabývající se novořečtinou jí dávají více práce a starostí než žáci, kteří se zabývají hrou na kytaru.
Ke koníčkům, které Katarínu profesionálně nesvazují, patří četba (psychologické romány, ale i dívčí románky), poslech humorných scének, pohádek, sbírání upomínkových předmětů ze zahraničních cest, návštěva divadel a koncertů. Za důležité považuje setkávat se s přáteli. Ráda také vaří, ale jak rychle dodává, " i když v tomto oboru ještě příliš nevynikám."
V posledním období se v hojné míře zajímá o křesťanství, což souvisí i s jejím vstupem do pravoslavné církve a zároveň i se studiem starořečtiny, aby se vyznala v řeckých liturgických textech.
Řecko poprvé navštívila s rodiči v létě 1985. "Tehdy jsem zjistila," vzpomíná, "že stará láska nerezaví. Probudily se totiž ve mně vzpomínky na první styk s Řeckem přes jeho bohaté dějiny a mytologii. Řecko má v sobě jakési kouzelné jádro, které se nečekaně vryje do srdcí návštěvníků. Jistá řecká zpěvačka se o své vlasti vyjádřila, že je to bohem pohlazená země. Jiný vnímavý pán zase tvrdí, že je to zaslíbená země. I mě to zasáhlo jako šíp, který mi přináší radost i bolest."
Tehdy po návratu z Řecka pocítila takovou nepřekonatelnou nostalgii, že se rozhodla začít se učit co nejdříve řecky, aby se z toho vyléčila. Se studiem novořečtiny začala ihned na podzim 1985.
"Na řečtině mě zaujala její melodičnost, zpěvnost a logika. Souhlasím s panem profesorem z pražské Jazykové školy, který považuje řečtinu za královnu jazyků. Jak by také ne. Vždyť existuje taková spousta výrazů řeckého původu, které si mnohé jiné jazyky přivlastily. Řekla bych, že řečtina se podílela i na vývoji některých indoevropských jazyků. Rozhodně se ji neučím pouze pro praktickou účelovost, ale hlavně z touhy po komunikaci s lidmi, abychom mohli diskutovat i o vážných věcech, nejen tedy nudně konverzovat s používáním společenských frází." Katarína se snaží porozumět textům písní z nahrávek, věnuje se i čtení literárních děl v originále.
V Řecku se nezajímá rozhodně jen o turistické atrakce. V
žádném případě do Řecka necestuje jen pro slunce a moře. Rozhodně pro ni nejsou pláže místem určeným jen k chytání bronzu a ke sportu, ale i k meditacím. V Řecku se zajímá především o styk s lidmi, konverzaci s nimi, rozebírají spolu mezilidské vztahy, chce co nejvíce pochopit jejich mentalitu. Navštěvuje chrámy, zajímá se však i o zábavy světské. Utrácí za suvenýry, s přáteli navštěvuje svérázné cenově dostupné hospůdky (taverny), kupuje si však také knihy a kazety s nahrávkami různých žánrů řecké muziky. Ví, že by se měla více zajímat o historické památky, ale nerada je pozoruje jako turistické atrakce. V této souvislosti si posteskla: "Všichni také víme, jak na slepce působí muzea, kde si nelze nic osahat." O hmatovém muzeu, které v Řecku existuje, se již v ZOŘE psalo.
Novým nezapomenutelným zážitkem pro Katarínu byly prohlídky památek severního Řecka se svéráznou, atypickou, velmi vzdělanou průvodkyní, hýřící smyslem pro humor, která provádí účastníky letních kurzů novořečtiny na Aristotelově univerzitě v Thesaloniki neboli v Soluni. Také prohlídka klášterů, ve kterých se dosud praktikuje, zanechala v Kataríně silný dojem. "Zážitek je umocněn, pokud vás, jak tomu bylo u nás, provází tamní mnich či kněz," dodává Katarína.
Do Řecka cestovala buď za doprovodu svých rodičů nebo přátel, a to vlakem nebo autokarem. "Cestuji-li sama," upřesňuje Katarína, "volím samozřejmě letadlo. Na letištích se o postižené cestující stará speciální služba. U nás na ruzyňském letišti tato služba pracuje vzorně. V Řecku je třeba tyto letištní pracovníky poněkud poučit o jejich povinnostech. Jinými slovy - nevyplácí se, aby slepec seděl v letištní čekárně v Řecku jako pecka a čekal, že se ho někdo ujme. Jazykové znalosti jsou tedy nutné a někdy je třeba jít na to takzvaně natvrdo - asertivně."
V době dovolených bydleli v hotelu nebo v penzionech, v době studia při letních kurzech novořečtiny na Aristotelově univerzitě bydlela Katarína na studetské koleji. "Pokud cestuji bez doprovodu, orientuji se i se svým mizerným orientačním smyslem jako v Praze na pro mne neznámých místech, tedy neustále se ptám kolemjdoucích, kteří mi ochotně podávají informace. Speciálně v Soluni tak může člověk snadno získat přátele," vzpomíná Katarína, "jako se mi to jednou stalo při návratu z kostela. Na dotěrné muže si však musí dát dívky i ženy pozor!"
Jazyková znalost je pro samostatně se pohybující nevidomé v cizině nezbytnou podmínkou. V centru Soluně není také radno samostatně přecházet přes ulici. Kataríně se zdálo, že ulice jsou v Soluni frekventovanější než v Praze. Zvukových signálů je tam málo. Pro hluk aut není kolikrát slyšet vlastního slova.
S profesory na Aristotelově univerzitě vycházela výborně. Bojovat musela jen trochu s učitelem řeckých tanců, ale i s ním se nakonec spřátelila. "Zdá se mi, že profesoři této univerzity považují integraci zrakově postižených za samozřejmou a přirozenou. Vcelku si i dají říct, když je třeba jim vyvrátit určité předsudky. Kéž by tomu tak bylo i u některých profesorů na pražské Jazykové škole." Stejně dobře vycházela se studenty ze zahraničí. Když jí někdy doprovázeli na výletech, měla pocit, že to nebylo z povinnosti; důkazem byla četná navázaná přátelství.
"Je však poněkud smutné, že české kolegyně byly až na pár výjimek jaksi lhostejné. Vím však, že je třeba jim to odpustit."
O životě nevidomých v Řecku by Katarína mohla napsat samostatný příspěvek.
"Z toho, co vím o svých přátelích, mohu říci, že si zejména muži počínají v životě velmi obratně. V soluňské slepecké škole jsem poznala několik mladých slečen, jejichž život se mi zdál poněkud pasivní a stereotypní. I když byly veselé, byly mnohem nesmělejší než hoši. Někteří dospělí nevidomí, jejichž rodinné zázemí není vyhovující, mohou ve slepecké škole zdarma bydlet. Ve škole vládne přátelská atmosféra. Všichni si tykáme, a to i s personálem. Zejména vrátní jsou veselí a přátelští. Cítíme se všichni duchem mladí a proto se oslovujeme "holky" a "kluci". Řečtí nevidomí pracují nejvíce jako telefonisté, ale jsou mezi nimi i učitelé. Někteří našli pracovní uplatnění v chráněných dílnách. Zajímají se o práci s počítači, o hudbu, sport, zejména šachy."
Problematika řecké mentality by byla vhodným tématem pro diplomovou práci. "Z Řecka k nám bych ráda přenesla pohostinnost, vstřícnost a ochotu spojenou se schopností bezprostředního nevtíravého navázání přátelství. Obdivovala jsem také domácký a rodinný přístup k cizincům, křesťanské smýšlení. Zejména u Soluňanů jsou tyto vlastnosti velmi patrné. Od nás do Řecka bych vyvezla více přesnosti a spolehlivosti."
Děkuji za rozhovor.

Jiří Reichel



** Knihovna zahájila novou službu pro nevidomé **

Pobočka státní vědecké knihovny, která sídlí v Eggertově vile Na Sadech v Českých Budějovicích, připravila od 14. února novou službu pro nevidomé občany.
"Ze získaného grantu od ministerstva kultury jsme zakoupili potřebnou techniku. Zrakově postižení občané si budou moci získávat potřebné informace z Internetu a částečně z CD ROM," uvedla Marcela Vlčková, vedoucí knihovny.
Do počítače bude zabudován tzv. zvětšovací program včetně snímacího scanneru, který dokáže většinu zpráv z Internetu, ale i stránek z knih a časopisů zvětšit natolik, že budou dobře čitelné slabozrakým. Další novinkou je program hlasového výstupu. "Tento zvukový program bude schopen formou elektronického hlasu předat nevidomým podstatnou část internetových zpráv," dodala M. Vlčková.
Nová služba se nachází v suterénu pobočky. K dispozici bude zatím jenom jediný počítač s obsluhou. "Dosud se nám předběžně přihlásili dva chlapci z konzervatoře."

(red)



** Zooreport pro nevidomé **

Ve zvukové podobě vyšel před koncem loňského roku poprvé časopis Zooreport, který vydává brněnská zoologická zahrada. Prostřednictvím magnetofonových kazet tak seznamuje zrakově postižené s děním v zoo. Vycházet by měl ve spolupráci s Českým rozhlasem dvakrát ročně a rozesílán bude organizacím v Brně, které sdružují nevidomé a zrakově postižené.
"Před Vánocemi jsme vyrobili prvních 50 kazet s nahrávkami, které jsme rozeslali na 35 adres. Nyní očekáváme, jak zrakově postižení zvukovou podobu Zooreportu zhodnotí," řekl mluvčí zoo Petr Urbánek.
Barevný čtvrtletník vychází v nákladu 2000 výtisků. Na první šedesátiminutové kazetě namluvené brněnskými herci naleznou posluchači například informace o nových přírůstcích v zoo a rozhovory s ministrem životního prostředí Milošem Kužvartem a brněnským primátorem Petrem Duchoněm.
Nápad vydávat Zooreport zvukově vznikl poté, co se jedna z nevidomých Brňanek dotazovala před časem na informace o zoo. Pro zrakově postižené pořádá brněnská zahrada také pravidelné Modré dny, kdy se děti mohou s pomocí chovatelů dotýkat některých zvířat a seznámit se tak s nimi.

(red)



** Opět v Olomouci **

V rámci "Dnů zdravotně postižených Vivat Vita Olomouc 2000", které se letos konají ve dnech 22. až 25. června, se opět uskuteční i známý a populární Festival zdravotně postižených písničkářů.
Kdo se chcete zúčastnit festivalu písničkářů, zpíváte a hrajete na vlastní nástroj a složili jste alespoň jednu vlastní skladbu, přihlaste se na adresu: Přihlášky posílejte nejpozději do poloviny května.
Součástí "Dnů zdravotně postižených" budou i akce pro zrakově postižené. K nim bude patřit další ročník soutěže v prostorové orientaci "Tyflomobil" a turnaj v showdownu.
Přijeďte do Olomouce a ukažte jiným, co umíte!



** Sportujme alespoň na papíře **

To, že zrakově postižení provozují lehkou atletiku, plavání, cyklistiku nebo lyžování ví asi každý, kdo se o sport alespoň trochu zajímá. Hned se mu určitě vybaví jméno některého vynikajícího sportovce, jako je například Pavla Valníčková - Francová, Kateřina Teplá, Petr Novák či Kateřina Hnátková. O jejich výkonech se v poslední době dozvídáme už i z televize či rozhlasu a jsou známí i v zahraničí.
Ovšem co je to třeba golbal, simulovaná zvuková střelba nebo šaudaun ví, myslím, hodně málo lidí a přitom jsou to také druhy sportu. Pravda je, že se jedná o sporty zcela speciální, ale které nevidomí a slabozrací také intenzivně provozují.
Soutěže v těchto sportech, a k nim musím přidat samozřejmě ještě i další, jako kuželky, šachy nebo vzpírání, probíhají přece jen trochu stranou, odděleně, i když zrovna golbal je už léta paralympijským sportem. Tito sportovci nejsou proto ve veřejnosti tak známí a to právě proto, že se o nich ve sdělovacích prostředcích tolik nemluví a nepíše. Věřte však, že i zde se najdou jedinci, kteří podávají též velmi dobré výkony, jako třeba kuželkářka Radka Krychtálková, silák František Skoček nebo šachista Radek Řehořek a řada dalších. Uznejte, že i ti si zasluhují větší publicitu.
Všímejme si proto více i těch sportovců, kteří v těch tak zvaných malých sportech (raději však říkejme v těch méně propagovaných) dosahují rovněž výkonů na vysoké sportovní úrovni a co je důležité, že i za těchto okolností se snaží být stále lepší a pokouší se svými výsledky na sebe upozornit.
Třeba golbalisté, kteří nás ještě před několika lety tak úspěšně mezinárodně reprezentovali, dělají nyní všechno pro to, aby se výkonnostně vrátili do evropské elity. Intenzivně trénují, posilují, přičemž využívají výsledků výzkumu doc. Bláhy zaměřené na zlepšení fyzické přípravy a kondice všech našich hráčů.
Málokdo také ví, že už i golbalisté zapojují do svých turnajů mládež, aby si vychovali pro mezinárodní soutěže kvalitní, mladý tým na odpovídající úrovni.
Nejsou však jediní. Kuželkáři, šaudaunisté, ale i šachisté mají rozvinutý a stabilizovaný systém jak domácích tak mezinárodních soutěží a dosáhli už celé řady úspěchů i v zahraničí.
Vidíte! O tom se mnoho z nás ani nedozví a nejen o tom. Tak například, že tandemová cyklistika bude mít možná kola, ale neví se, zda na nich bude vůbec někdo jezdit, že střelci se snaží rozšířit svůj sport tak, aby mohli i oni založit ligovou soutěž, že ve všech oddílech velmi chybí finanční prostředky, mládež a že zájem o sport všeobecně upadá a bohužel i mezi zrakově postiženými. O tom všem by bylo třeba pravidelně informovat.
Proto pišme, mluvme, natáčejme a možná, že tímto způsobem pomůžeme některé z těchto nedostatků napravit.
Vím, že získat další sportovce do našich řad není jednoduché. Za prvé není každý sportovně založen a za druhé někteří z nás sportovat ani nesmějí, a když, tak velmi omezeně. Přesto bych řekl, že v naší republice sportuje sice dost zrakově postižených, ale zdaleka ne tolik, kolik by mohlo. Zejména se nedaří vyburcovat k aktivnímu pohybu mládež. V tomto smyslu se snad blýská na lepší časy v atletice a plavání, velmi nesměle, jak už bylo řečeno, se omlazuje golbal, šachy a v poslední době tak trochu i lyžování, ale kuželky, cyklistika a šaudaun už delší dobu trpí nezájmem ze strany mladých. Zde se na ty lepší časy ještě ani nezablýsklo.
Využívejme proto ve větší míře možnosti nejen uveřejňovat, ale hlavně také sledovat sportovní výsledky, výkony, a vůbec sportovní dění mezi zrakově postiženými, z něhož alespoň část pravidelně přináší časopis Zora a nyní i zvukový čtvrtletník "Náš sport", vydávaný Českým svazem zrakově postižených sportovců (ČSZPS). Není ani dost dobře možné, aby tato dvě média obsáhla v celé šíři informace o sportovních aktivitách u nás, ale co je horší, že mnoho zrakově postižených tyto časopisy ani neodebírá, protože netuší, že vůbec vycházejí. I v tomto případě by lepší propagace nebyla na škodu.
To však není jediná možnost jak předávat či získávat sportovní informace. Sportovní rubriky jsou určitě v řadě regionálních periodik. Tam by se zcela jistě našel prostor uveřejňovat ještě ve větší míře sportovní výsledky našich sportovců i odjinud. Jde o to, abychom my, co se o sport zajímáme, jsme získávali co možná nejvíc a nejaktuálnějších zpráv. Navíc díky tomu se i zdravá veřejnost, možná dokonce i nějaký a vždy tolik potřebný sponzor dozví, že i zrakově postižení sportují a že to i umí.
Vyzývám proto každého, kdo má kontakty, zasílejte příspěvky o tom, jak u vás sportujete i do jiných regionů, zkrátka kam to jde, aby si každý mohl vybrat z širší a pestřejší nabídky sportovních informací. Třeba to někoho přiměje zapřemýšlet, zda některý sport přece jen i sám nezkusí.

Luboš Slavík


[Domů | Zpět]
Náměty a připomínky zasílejte na: web@braillnet.cz
Copyright © 1995 - 2000 SONS