Časopis ZORA, číslo 5/2000


OBSAH:




** Hudba je pro mne vším **

Nezávisle na sobě toto vyznání vyjádřili všichni tři laureáti 9.ročníku Mezinárodní soutěže nevidomých a slabozrakých hudebních interpretů, která probíhala od 7. do 12.února opět po osmnácti letech v Praze. Pořadatelem byla Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých České republiky, spolupořadatelem Konzervatoř Jana Deyla, jež v letošním roce oslavuje 9O.výročí založení Deylova ústavu a poskytla celé akci plně vyhovující zázemí. Soutěž morálně i finančně podpořila obecně prospěšná společnost Praha - evropské město kultury roku 2000.
Když prezident SONS Milan Pešák na závěrečném večeru omlouval svou neúčast při zahájení soutěže, uvedl: "V této době v naší zemi prožíváme určité těžké období, způsobené tím, že musíme velmi inzenzivně a ve srovnání s uplynulými lety naprosto nesrovnatelným způsobem bojovat o dotace na služby, které slouží nevidomým."
Z 38 přihlášených se prvního kola soutěže zúčastnilo 31 interpretů. Do třetího kola postoupilo osm nejúspěšnějších finalistů - pět Rusů, Portugalka a dva naši zcela nevidomí interpreti. Na základě bodového výpočtu se soutěžní porota jednomyslně rozhodla pro následující finálové pořadí: čestné uznání za mimořádný umělecký výkon obdrželo pět finalistů - Roman Schenk (Česká republika - klavír), Khaibulla Magomedov (Rusko - klavír), Martin Beran (Česká republika - flétna), Viktor Karpov (Rusko - kytara) a Dmitrij Chinakov (Rusko - bajan).
Třetí místo si vyzpívala osmadvacetiletá prakticky nevidomá Ruska Natalia Tcherniavskaja. Pochází z Rostovské oblasti, zpívá ráda a odmala, ke zpěvu ji vedla maminka. Po střední všeobecně vzdělávací škole pro slabozraké a nevidomé byla přijata do Hudebního učiliště pro zrakově postižené v Kursku a po jeho absolvování pokračovala ve studiu na moskevském Institutu umění ve vokálním oddělení u světoznámé sólistky Velkého divadla v Moskvě Lidije Kovalovové. Studium úspěšně ukončila v minulém roce a v současné době získala aspiranturu na Hudební akademii v Moskvě. Její pěvecký repertoár je široký, zahrnuje tvorbu nejen ruských, ale i zahraničních skladatelů. Operní hudbě dává přednost před komorní. Prahou byla unešena.
Na koncertě vítězů za klavírního doprovodu Julie Antonové zazpívala árie z tvorby P.Mascagniho, S.Prokofjeva a M.P.Musorgského. Sál Konzervatoře byl pro její hlas poněkud těsný.
Druhé místo obsadila pětadvacetiletá nevidomá flétnistka Sonia Fereira z Portugalska. Narodila se v Portu, kde navštěvovala běžný typ základní školy. Pro nácvik slepeckých dovedností (čtení a psaní bodového písma, mobilita, sebeobsluha apod.) měla k dispozici dvakrát až třikrát týdně speciálního učitele, který jí pomáhal s přepisy učebních textů do bodového písma. Hudba přitahovala Soniu odmalička. Velkou podporu nacházela u rodičů. Nejdříve se učila hrát na varhany. Třebaže jí učitelka jednoznačně doporučovala studium na konzervatoři, nevěděla Sonia, jaký nástroj si má vybrat. Prostřednictvím přehrávání "cédéček" se Sonia měla možnost seznámit s různými hudebními nástroji a nejvíce ji zaujala flétna. Byla to šťastná volba! Konzervatoř v Portu ukončila v minulém roce. Nyní pokračuje ve studiu na Akademii múzických umění v německém Norimberku. Chce být učitelkou hudby. Pro diplomovou práci si vybrala téma "Formy výuky hudebního vzdělávání pro nevidomé a jejich pracovní uplatnění v oboru". Má ráda romantickou hudbu, ráda hraje Mozarta a francouzské skladatele. Volný čas v Praze využila také k tomu, aby získala nové skladby pro flétnu. Nabídkou v obchodech však byla zklamaná. Zato se nadšeně vyjadřovala o české kuchyni. Velmi si pochutnávala na knedlících.
Na závěrečném koncertě se představila svými oblíbenými skladateli. Za klavírního doprovodu Radomíry Šlégrové zahrála Koncert G dur - druhou větu od W.A.Mozarta a Sonatinu od H.Dutileuxe.
Vítězem 9.ročníku Mezinárodní soutěže nevidomých a slabozrakých hudebních interpretů se stal jedenatřicetiletý slabozraký ruský klavírista Alexej Panov. Narodil se v Moskvě.
Hudba ho lákala od útlého věku. S klavírem se seznamoval již v předškolním období. Navštěvoval moskevskou internátní školu pro slabozraké a nevidomé. Po absolvování Hudební školy v Moskvě pokračoval ve studiu na Hudebním učilišti a pak na Čajkovského konzervatoři u milovaného profesora Slesarova. Vysokoškolské studium - tedy konzervatoř - se zdarem ukončil v roce 1998. Nyní je aspirantem v klavírní třídě profesora Slesarova. "Děkuji osudu, že jsem se dostal do země, kde vyrůstali skladatelé Smetana, Dvořák, Martinů a další významní lidé," řekl sympaťák Panov při přebírání ceny.
V průběhu slavnostního večera předal prezident Braillovy hudební technologie nevidomý William R.McCann z USA zpěvačce Natalii a flétnistce Sonii, jakož i představitelům SONS, Knihovny a tiskárny pro nevidomé a Konzervatoři hudební software (Alexej dar neobdržel, protože při své práci nepoužívá bodové písmo).
"I když nemohu porovnávat letošní soutěž s předchozími ročníky," uvedl předseda poroty, rozhlasový dramaturg Jiří Teml,
"protože jsem tady v porotě poprvé, mohu s klidným svědomím říci, že úroveň soutěže byla skutečně vysoká. Uvědomíme-li si, že lidé s tímto handicapem zvládají nejvyšší intrpretační úkoly, pak jenom účast na soutěži považuji za vítězství. Na soutěži se neobjevil jediný výkon, který by na ni nepatřil. Zvlášť silně mě osobně zaujaly výkony ruských interpretů. Oba klavíristé byli skvělí, jeden z nich také soutěž vyhrál. Nepostřehl jsem v projevu rozdíl mezi interpretem bez zdravotního postižení a interpretem s handicapem, jistota podání byla úžasná. I naši obstáli v silné konkurenci velmi čestně. Zejména pianista Schenk se předvedl v nejlepším světle. Jeho výkon rostl s každým kolem až do finále, kde znamenitě zahrál Smetanovy "Sny"."
Jiří Teml hodnocení uzavřel slovy: "Předvedené výkony byly tak jednoznačné, že porota, která pracovala znamenitě, neměla velké dilema. Odstupy jednotlivých interpretů byly zřejmé a výroky poroty mohly být jednomyslné."
V předsálí jsem požádal o pár postřehů pana profesora Heindla: "Soutěž má stoupající tendenci. Byl jsem u všech devíti ročníků a tento měl nejvyšší úroveň. Všichni měli ohromnou snahu a všichni velice dobře hráli. Kdyby bylo možné dát první cenu všem finalistům, já bych proti tomu nebyl. Všichni finalisté hráli velice hezky. Některý lépe muzikálněji, jiný byl zase lepší technicky. Oba ruští klavíristé hráli velmi dobře. Skvělý byl i harmonkář. Líto mi bylo italského cellisty, který vypadl hned v prvním kole. Měl nešťastný program na první kolo, první skladba byla nezáživná, druhá byla daleko lepší. Myslím si, že by se v druhém a snad i ve třetím kole projevil lepší výkon. Bylo to cítit z jeho techniky i tónové stránky. Měl na víc, než ukázal. Ale to už je soutěž... Po všechna tři kola hrál Roman Schenk velice hezky. Také Martin Beran hrál moc dobře. To víte, to je můj fail, takže znám každou notu, mě neoblafnou. No, ale ta Portugalka, ta hrála výtečně, moc hezky."
Několikanásobným členem poroty je také Rus Gleb Alexandrovič Smirnov: "Je potěšitelné, že celková úroveň tohoto soutěžení neklesá. U jednotlivých interpretů byly výkony v letošním roce zcela mimořádné. Úroveň těchto soutěží je stále na výši a to srovnatelně i s výkony v současném hudebním světě.
Zajímavé je, že se v poslední době mění obsazení nástrojové. Zcela vymizely housle. Až na účastníky z Ruska a z Ukrajiny mizí také akordeony (bajany), a co je překvapující, málo jsou obsazeny dechové nástroje, především žesťové - ty prakticky zmizely. Z dřevěných dechových nástrojů převažují výrazně flétny, klarinety také mizí. Stále více se objevují kytary a především zpěv, převážně v ženské interpretaci.
Úroveň poroty byla samozřejmě také tradičně vysoká a letos pracovala ve velké vzájemné shodě, bez diskuzí, které v minulosti byly dosti bouřlivé.
Praha jako hlavní město České republiky je prostředím velmi lákavým, oproti dřívějším tradičním Mariánským Lázním. Ty ovšem byly místem většího soustředění celé práce soutěže a vzájemnými kontakty všech účastníků. Určitá komornost tamního prostředí vedla k větší koncentraci celého hudebního života soutěží.
V Praze bylo určitým nedostatkem umístění zahraničních členů poroty, i když o ně samozřejmě bylo postaráno dopravou. V této souvislosti je třeba vysoce ocenit výkony interpretů, kteří před soutěžními vystoupeními museli dojíždět až hodinové trasy tramvají.
Prostředí budovy Konzervatoře Jana Deyla bylo pečlivě připraveno a upraveno vedením školy, a díky mimořádné snaze pořadatelů celé akce vytvořilo krásný rámec našich nezapomenutelných dojmů."
Pro úplnost ještě dodávám, že při zahájení interpretační soutěže byly vyhlášeny výsledky osmého ročníku Mezinárodní soutěže nevidomých hudebních skladatelů. Přihlásilo se do ní deset skladatelů, kteří zaslali 16 skladeb. První cena nebyla udělena. Dvě druhé ceny získal Němec Heinrich Hartl. Třetí cenu obdržela Italka Silvie Zaru. Porota ještě udělila čestná uznání Dobosovi z Maďarska a našemu Janu Budínovi.
"U skladatelské soutěže rozdíl vidím. Myslím, že tam se ten handicap objevuje," řekl mi Jiří Teml, který zasedal i ve skladatelské porotě. "Přestože skladby byly z profesionálního hlediska zpracovány znamenitě, ale ten vklad do soudobého výrazu byl přece jen menší, komponistům chyběla odvaha. Výjimkou byl pouze Hartl, kde se dalo mluvit o soudobém výrazu, snaha přinést do hudby něco nového, něco, co je z té tradice neoposlouchané."
Za přítomnosti velvyslance španělského království se ve středu 9.února uskutečnilka v rámci skladatelské soutěže v Národním domě na Vinohradech světová premiéra skladby Keltská symfonie od nevidomého španělského skladatele Alejandra Besteira Silvy.

Jiří Reichel



** Stalo se na hranici **

Mnozí z nás mají mezi svými přáteli nevidomé, kteří ztratili zrak následkem druhé světové války. Nejsou mezi nimi jen bývalí vojáci, ale také ti, kteří jako děti našli různé výbušniny po válce a při manipulaci s nimi přišli o zrak a někdy i o části končetin. Měl jsem i ve škole na Hradčanech několik takových spolužáků. Říkali jsme jim granátníci.
Jednoho takového granátníka jsem poznal po mém příchodu do Mladé Boleslavi. Nepřišel o zrak ve válce, ani po ní, ale krátce před ní.
Dvacátého září 1938 byl jako příslušník stráže ochrany státu na českoněmeckých hranicích v Habartově u Frýdlantu.
"Byly dvě hodiny po půlnoci a službu jsme měli dva," vypráví Láďa Krásný z Brodců nad Jizerou. "Náhle jsem zaslechl dupot z německé strany hranice a němečtí ordneři začali útočit na naši strážnici. V přestřelce, která nastala, byly použity i granáty a jeden, hozený ordnery, mě ve vteřině navždy připravil o zrak. Bylo mi 28 let a byl jsem šest týdnů ženatý. Po příchodu z nemocnice jsem často přemýšlel o sebevraždě. Má žena a dcera, která se nám po dvou letech narodila, mi ale pomohly najít novou chuť do života."
Díky především své ženě, dětem a dobrým přátelům zvládá své postižení pan Ladislav Krásný už téměř 62 let. Byl by to dlouhý román o tom, co všechno za ta léta - dobrého i zlého - musel Láďa prožít. Stál u hnutí nevidomých na Mladoboleslavsku a mnoho let byl aktivním členem výboru Základní organizace zrakově postižených v okrese a vždycky usiloval o její dobrý chod. Dnes
ve svých 90 letech je čestným členem okresní odbočky SONS Mladá Boleslav.
Přes svůj vysoký věk ještě s námi jezdí na rehabilitační pobyty a svou stále veselou povahou dodává optimismus svému okolí. Občas zajde ještě do místní hospůdky popovídat si s přáteli, teď už jen na dvě piva. Největší oporou mu je stále jeho starostlivá žena. 9. března oslaví pan Ladislav Krásný devadesáté narozeniny.
Přejeme ti, Ládíku, do dalších let jen to nejlepší, dobré zdraví, stále veselou mysl a radost ze života. Za deset let ti rádi budeme blahopřát ke stovce.

Za OO SONS Josef Lachman



** Našich 30 dní **

"Existuje mnoho důležitých věcí, o které by se měl někdo starat, ačkoli mu to nepřinese finanční zisk. Stát nebo obce samy na všechno nestačí. Přitom občané nejlépe vědí, co je trápí. A tak z občanské iniciativy vzniká síť neziskových organizací, které podle potřeby pomáhají všem a všude. Nezříkejme se zodpovědnosti za to, co se děje kolem nás. Vezměme život do svých rukou. Každý z nás může něco nabídnout."

30 DNÍ PRO OBČANSKÝ SEKTOR
V souladu s cílem kampaně 30 dní pro neziskový sektor, která už tradičně probíhá každoročně od 1. února do 1. března jsme ve spolupráci s dalšími přáteli z Filmového klubu Teplicka, Občanským sdružením Nová Ves, Občanským sdružením Portus na podporu onkologicky nemocných v Teplicích a Saleziánským střediskem v Teplicích představili i činnost Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých ČR a naší Okresní odbočky.
Díky porozumění a pochopení Okresní knihovny jsme mohli na dvou rozměrných panelech představit některé ukázky z činnosti SONS. Na prvém panelu byly informace všeobecného zaměření. Převažovaly tam informace o Tyfloservisu a Středisku pro výcvik vodicích psů. Na druhém panelu byla obrázková dokumentace z činnosti naší odbočky: fotografie z rekondičních pobytů, stanových táborů a ozdravných pobytů, které jsme od založení naší odbočky uspořádali. Po dobu sedmi dnů byla součástí naší expozice i výstava edukační keramiky manželů Hedrlínových z Prahy. Na stolech v prostorách výstavy byl i informační materiál dovezený z pražské demonstrace Za záchranu služeb pro zrakově postižené.
Snažili jsme se, aby si návštěvníci odnesli důležitou informaci: Že dramatickým oslabením ani úplnou ztrátou zraku život nekončí. Že člověk, který se s něčím takovým setkává není prvý, ale není ani sám. Před ním touto cestou prošla celá velká skupina a někteří z ní jsou ochotni a schopni poradit a v řadě situací i pomoci. Že tu existuje organizace těch, kteří usilují o to, aby zrakově postižený dokázal rozhodovat o svém životě bez přehnaného bolestínství a s vědomím, že na něm záleží, nakolik se mu podaří i po takovéto osudové změně žít naplno. Domníváme se, že se nám tento náš záměr podařil.

Hanka Weberová



** Vatikán 1999 **

Rok 2000 zahájila ostravská SONS tradičně Tříkrálovou besedou, tentokrát na téma Vánoční stromy ve Vatikánu. Přišla mezi nás paní Vlasta Luňáčková, známá ostravská aranžérka květin a dlouholetá učitelka Střední zahradnické školy v Ostravě, které se dostalo té cti, že byla pověřena ozdobou českých vánočních stromů ve Vatikánu.
Velmi poutavě a prostě nám vyprávěla o všech přípravách, které započaly již v únoru loňského roku, návrzích a zajišťování ozdob u lidových umělců, uměleckých družstev a různých škol a ústavů včetně ústavu pro mentálně postižené děti, kde se zabývají výtvarnou činností.
Ozdob se sešlo opravdu mnoho z celého moravského kraje, z nejrůznějších materiálů jako je např. sláma, lýko, perník, sklo, papír, šústí i keramika a dokonce i háčkované výrobky apod. Některé ozdoby sama pak ještě dozdobila červenými stužkami, šiškami, sušenými kvítky, žaludy i oříšky. Bylo jich mnoho, plný kamión, všechny překrásné včetně jednoho perníkového a dvou keramických betlémů. Spolu s pomocníky zdobila jeden 26metrový strom a 24 menších stromků od 3 - 7 metrů.
Taktéž samotný pobyt ve Vatikánu byl pro paní Luňáčkovou plný silných dojmů, vzrušených zážitků a pilné práce. Vyvrcholil pozváním od Svatého otce k účasti na soukromé mši svaté v jeho příbytku, odkud si od něj odnesla i osobní dárek. Zúčastnila se také slavnostní mše svaté v chrámu sv. Petra, slouženou samotným papežem Pavlem II. v českém jazyce a ministrovanou českými patriarchy katolické církve včetně našeho ostravského biskupa pana Františka Lobkovice. Také se zúčastnila oficiálního přijetí českých poutníků Svatým otcem i slavnostního rozsvěcení vatikánského vánočního stromu.
Štědrý den pak oslavila již doma se svou rodinou, plná překrásných zážitků, a uspokojení, že její celoživotní práce byla takto vysoce oceněna. Bylo mnoho zvídavých dotazů. Všichni účastníci besedy byli spokojeni s odpověďmi i krásným vyprávěním. Jakoby sami prožívali účast na výzdobě vánočních stromů.

Lenka Hájková



** Malé měsíční zauvažování **

Karel Toman: Březen

Na naší studni
ráno zpíval kos.
Jde jaro, jde jaro,
a když jsem okno na sad otvíral,
šeptaly mi pukající pupeny:
Jde jaro, jde jaro.
Tak tuhle básničku, tedy její celkem jednoduchý začátek, nás paní učitelka Žofie Borisová učila coby prvňáčky. Jestli snad nedodržuji autorem danou interpunkci nebo mi uniklo slůvko či se jiné odněkud "vylíhlo", prosím případného znalce Tomanova díla za prominutí. Je to už, věřte, trošku dávno.
Ono "jde jaro" se dalo mírně cítit už začátkem února při náhlých oblevách, které se, žel, leckde neobešly ani bez jarních vod. Ale v březnu, kdy si tohle přečtete, bude už troška skutečného jara opravdu tady. Nebude to ovšem samozřejmé, myslím momentálně hodně na jižně od nás probíhající "kyanidové řádění".
Vlastně se schýlí ke konci už celé čtvrtletí. Hned v lednu, speciálně pro nevidící čtenáře, byla asi tím dost podstatným demonstrace před MPSV v Praze. Nechci se dál zamotávat do úředností, zkratek a politiky. Musím jen říct, že jsem potkala řadu známých, kteří by se jen tak sami od sebe těžko sešli. Není zkrátka čas. Heslo "Jsme slepí, ale nejsme blbí" vzniklo kousek ode mne. Z ochotných rukou jsme dostali po kelímku příjemně vlahého čaje, takže byla šance nezmrznout docela.
Jdou na člověka všelijaké chmury a nejistoty už z toho faktu, že k něčemu takovému, jako byla demonstrace 20.ledna došlo, navíc všemu u mne dalo tečku opětné minutí "slepých žebráků", ale zas je zde dobrý pocit, že když na to přijde, umíme držet spolu.
Tož ať nám to vydrží a dokážeme si plně prožít každý kousek toho svého jara. S tímto se loučí

Eva Budzáková



** Aktuálně k průkazům mimořádných výhod **

Poněkud neočekávaně formou poslanecké iniciativy došlo v Parlamentu ČR při projednávání zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o sociálně-právní ochraně dětí, k podstatné změně právní úpravy, která se týká průkazů mimořádných výhod pro občany s těžkým zdravotním postižením. Vzhledem k tomu, že se jedná o podstatnou změnu v této oblasti, byl postup, který Ministerstvo práce a sociálních věcí pro realizaci této novely zvolilo, přinejmenším nestandardní, neboť návrh nebyl projednán v mezirezortním připomínkovém řízení a s projednávaným zákonem neměl žádnou příčinnou souvislost.
Provedené změny sice průkazy mimořádných výhod povyšují na veřejnou listinu, stanoví jejich formu a náležitosti, ukládají sankce za jejich zneužití, ale v žádném případě nemění způsob posuzování pro přiznávání těchto průkazů.
Způsob posuzování upravuje v příloze č. 2 vyhláška MPSV č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení, v platném znění. Příloha obsahuje výčet jednotlivých zdravotních diagnóz, které opravňují k získání mimořádných výhod. Tato klasifikace je často předmětem kritiky z řad těžce zdravotně postižených, neboť hodnotí výlučně příčinu vzniku zdravotního postižení, nikoliv důsledek, který způsobuje omezení v orientaci a mobilitě. Tato klasifikace např. vylučuje z nároků na mimořádné výhody i občany s těžce slabým zrakem.
Osobně se domnívám, že problematika přiznávání mimořádných výhod, včetně nového způsobu posuzování zdravotního stavu, měla být provedena systémově a komplexně. Nově přijatá právní úprava však již neřeší, zda obměna průkazů mimořádných výhod bude ryze administrativní formalitou, či bude znamenat nové posouzení zdravotního stavu u každého oprávněného občana.
Je možno očekávat, že výměnou všech průkazů bezesporu dojde ke snížení počtu držitelů mimořádných výhod.Průkazy ale mohou být odebrány i těm, kteří sice nesplňují potřebnou zdravotní diagnózu, ale jejich omezení v orientaci či mobilitě je podstatné a závažné.
V následující části si vás dovolím s přijatou novelou seznámit podrobněji. Výše citovaný zákon (360/1999 Sb) v článku IV. mění některá ustanovení zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, v platném znění:
86 nově stanoví, že občanům s těžkým tělesným, smyslovým nebo mentálním postižením, které podstatně omezuje jejich pohybovou nebo orientační schopnost, se poskytují podle druhu a stupně postižení mimořádné výhody, zejména v dopravě nebo při potřebě průvodce; těmto občanům s těžkým zdravotním postižením jsou přiznávány mimořádné výhody I. stupně, občanům se zvlášť těžkým zdravotním postižením jsou přiznávány mimořádné výhody II. stupně a občanům se zvlášť těžkým zdravotním postižením a potřebou průvodce jsou přiznávány mimořádné výhody III. stupně.
Stupeň mimořádných výhod osvědčuje průkaz mimořádných výhod, a to I. stupeň průkaz TP, II. stupeň průkaz ZTP a III. stupeň průkaz ZTP/P. Průkaz mimořádných výhod je veřejnou listinou.
Průkaz mimořádných výhod obsahuje údaj o přiznaném stupni mimořádných výhod, jméno, příjmení, rodné příjmení, rodné číslo, fotografii občana, jeho podpis, datum vydání, označení orgánu, který průkaz vydal, a dobu platnosti průkazu. Podpis občana se nevyžaduje, pokud je jeho opatření spojeno s těžko překonatelnou překážkou. Doba platnosti průkazu mimořádných výhod do data jeho vydání může činit u občana ve věku
Platnost průkazu mimořádných výhod končí uplynutím doby v něm vyznačené, ohlášením jeho ztráty nebo krádeže, odnětím mimořádných výhod, smrtí občana nebo prohlášením za mrtvého anebo rozhodnutím příslušného orgánu. Příslušný orgán rozhodne o neplatnosti průkazu mimořádných výhod v případě, že průkaz obsahuje neoprávněně provedené změny nebo nesprávné údaje nebo došlo k podstatné změně podoby občana nebo je průkaz poškozen tak, že zápisy v něm uvedené jsou nečitelné nebo je porušena jeho celistvost. Vzory průkazu mimořádných výhod a požadavky na technické provedení fotografie občana stanoví prováděcí předpis.
Nový 106a dále stanoví, že občan, kterému byly přiznány mimořádné výhody, je za účelem vydání průkazu mimořádných výhod povinen předložit jednu fotografii, která odpovídá jeho současné podobě. Občan, kterému byl vydán průkaz mimořádných výhod, je povinen dbát, aby údaje uvedené v průkazu odpovídaly skutečnosti, chránit průkaz před poškozením, zničením, ztrátou a zneužitím a ohlásit orgánu, který vydal průkaz, že některá z uvedených skutečností nastala. Orgánu, který vydal průkaz, je občan dále povinen na výzvu předložit průkaz ke kontrole a odevzdat neplatný průkaz.
Každý, kdo nalezne průkaz mimořádných výhod zemřelého občana nebo občana prohlášeného za mrtvého, je povinen jej neprodleně odevzdat kterémukoliv okresnímu úřadu. Stejnou povinnost má i občan, který ohlásil ztrátu průkazu mimořádných výhod, jestliže průkaz nalezne nebo jej jinak získá zpět. Okresní úřad, kterému je odevzdán průkaz podle předchozích ustanovení, je povinen jej odevzdat orgánu, který jej vydal.
Dalším právním předpisem, který byl v souvislosti s průkazy mimořádných výhod změněn, je zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů:
Podle 28 odst. 1. písm. h) a i) se dopustí přestupku ten, kdo úmyslně zničí, poškodí, pozmění nebo zneužije průkaz mimořádných výhod, nebo kdo poruší jinou povinnost stanovenou zákonem o sociálním zabezpečení na úseku průkazů mimořádných výhod. Za přestupek podle odstavce 1 písm. h) a i) lze uložit pokutu do 10 000 Kč.
Dále byl za tímto účelem novelizován také zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů:
Do Sazebníku správních poplatků se vkládá nová položka 8a, na základě které činí správní poplatek za vydání průkazu mimořádných výhod pro těžce zdravotně postižené občany 30 Kč a za vydání nového průkazu mimořádných výhod pro těžce zdravotně postižené občany z důvodu zničení či ztráty průkazu 50 Kč.
Přechodná ustanovení omezují platnost všech doposud vydaných průkazů mimořádných výhod. Průkazy TP, ZTP a ZTP/P vydané před 1. červencem 2000 platí po dobu v nich uvedenou, nejdéle však do 31. prosince 2001.

JUDr. Pavel Ptáčník



** Počítačový čip dává naději slepým **

Bylo to obyčejné písmeno H, žlutavé, veliké asi jako hlavička od sirek, ale pro Harolda Churcheyho vypadalo jako úplný zázrak. Přestože ztratil zrak před několika desítkami let, viděl písmeno svým nefunkčním pravým okem. Odhodlal se být jedním z pokusných pacientů spolupodílejících se na intenzivním úsilí o umělé nahrazení poškozeného zraku na Univerzitě Johnse Hopkinse v Baltimoru v USA. Zdejší výzkumný tým a vědci na dalších pěti pracovištích všude po světě se snaží o něco, co obvykle patří spíše do oblasti náboženských léčitelů: vracet slepým zrak.
"Nikdy jsem neviděl tvář svého vnuka," řekl 72letý pan Churchey, "ale věřím, že před smrtí ji ještě uvidím."
Namísto poškozeného zraku se vědci snaží vyvinout umělý zrakový systém, který by elektronicky snímal a přenášel obrazy do mozku, a tak umožnil vidění. Systém by byl složen z miniaturní videokamery namontované na brýlích a důmyslného počítačového čipu implantovaného do oka. Obraz snímaný kamerou by byl přenášen do počítačového čipu, který by byl připojen k sítnici a odtud by obraz putoval do mozku.
Vědci na Univerzitě Johnse Hopkinse pracují na této myšlence už asi deset let a v současné době je ještě několik let dělí od jejich konečného cíle, kterým je čip trvale vsazený do oka nevidomého. Doposud testovali jen předběžnou verzi systému. Přes některé stále trvající obtíže jsou přesvědčeni, že jednoho dne budou moci vrátit zrak lidem, kteří teď nevidí. Jestli se jim to podaří, budou mít lidé, kteří jsou nevidomí kvůli poškození sítnice, možnost léčebné metody dříve téměř nemyslitelné.
"Když jsme poprvé přišli s myšlenkou sítnicového mikročipu, téměř všichni oftalmologové byli přesvědčeni o tom, že něco takového v praxi nikdy nebude možné sestrojit," řekl Mark Humayun, který vede tým specialistů ve Wilmerově očním ústavu na Univerzitě Johnse Hopkinse. "Tento postoj byl zřejmě založen na neúplných informacích. Jsme přesvědčeni o tom, že dosáhnout určité úrovně vidění - aby daná osoba mohla chodit po místnosti nebo případně rozeznat obličej - to je realizovatelný cíl."
Úsilí týmu z Hopkinsovy univerzity na sebe připoutalo všeobecnou pozornost v prosinci loňského roku, když na veřejnost proniklo, že známý zpěvák Stevie Wonder nedávno mluvil s dr. Humayunem o tom, zdali by mu mohl být retinální mikročip vsazen do oka. Stevie Wonder, který oslepl krátce po svém narození, pravděpodobně nemá oční vadu vhodnou k aplikaci mikročipu. Podle názoru vědců budou moci čipu využít především lidé, kteří trpí retinální pigmentózou, což je vzácná dědičná porucha způsobující slepotu poškozením sítnice, a se stárnutím spojená degenerace centra sítnice, jiná vada projevující se zhoršováním funkce centra sítnice u lidí ve vyšším věku. Dr. Humayun na tiskové konferenci v prosinci minulého roku řekl, že spolupráci s panem Wonderem předem nevylučuje, musí však nejprve přesně zjistit stav jeho zraku.
Práce týmu dr. Humayuna bude pokračovat zkouškami retinálního čipu na zvířatech. K testování bude použita skupina slepých psů poskytnutá Národními ústavy zdraví. Při pokusech na psech bude poprvé testován úplný systém umělého zraku. V případě úspěchu bude následovat testování na dobrovolnících a bude podána žádost o schválení na Úřad pro potraviny a léky. Společně s dalšími dvěma skupinami pracujícími na obdobných projektech na univerzitách Harvardu a v Illinois požádal vědecký tým z Univerzity Johnse Hopkinse o 12 milionů dolarů Národní ústavy zdraví.
"Pan Churchey a jeho bratr jsou jedni ze 17 nevidomých, se kterými byli provedeny úspěšně testy v počáteční fázi výzkumu," vysvětlil dr. Humayun. Tyto testy zahrnovaly krátké implantování miniaturních elektrod do oka. Elektrody byly mimo oka připojeny k počítačovému čipu, který vysílal impulzy znázorňující různé tvary. Pacienti, z nichž většina testovaným okem nikdy neviděla, viděli světlo a byli schopni rozeznat různé tvary a velikosti, což prokázalo, že zbývající část očních neuronů může být uměle aktivována.
Samotný počítačový čip sestrojil Wentai Liu, profesor elektrotechniky na Státní univerzitě v Severní Karolíně, který čip charakterizoval jako podobný v současnosti běžně používaným mikroprocesorům, ale s velice specializovaným designem. "Největší problém pro nás je, jak uzavřít čip do vhodného pouzdra, aby mohl být implantován do oka," řekl profesor Liu. Do čipu nesmí vniknout oční tekutiny a zároveň čip nesmí dále poškozovat sítnici, která je velice jemná a lze ji přirovnat k vlhkému papírovému kapesníku. Zejména musí čip pracovat bez velkého energetického příkonu, aby se nevytvářelo teplo, které by očím škodilo.
Přestože implantát vyžaduje velice komplikovanou technologii, dr. Humayun předpovídá velký úspěch již za několik let. Přiznal, že už v polovině 90. let řekl panu Churcheymu, že na implantát pravděpodobně nebude muset dlouho čekat. Pan Churchey prohlásil, že s nedočkavostí očekává možnost zúčastnit se jakýchkoliv dalších testů dr. Humayuna. "Od první chvíle, co mi sondu dali do oka," prohlásil pan Churchey, "jsem věděl, že jsou na správné cestě. Lidé udělají všechno, aby získali zrak."

Příspěvek od Marca Kaufmana z Washington Postu přeložil Aleš Bezděk



** Pes lékařem lidské duše **

"Především u pacientů, kteří jsou autističtí, do sebe zahloubaní, pomáhá pes nenásilnou formou společenského kontaktu obracet jejich pozornost navenek, vytrhovat je z jejich vnitřního psychotického světa. Pes vyžaduje péči, čili i určitou praktickou činnost, která je "administrativně" nenařiditelná. Pes si ji svým chováním, věrností, svou povahou víceméně vynutí. Tím nepřímo pacienta léčí.
Jinou skupinou poruch, kde se pes uplatňuje, jsou poruchy nálad ve smyslu deprese, zármutku. Ty často souvisejí i s opuštěností. Opuštěnost je rizikovým faktorem deprese. To vidíme hlavně ve vyšších věkových kategoriích. A tady pes sehrává důležitou roli...," říká prof. MUDr. Cyril Höschl, ředitel Psychiatrického centra Praha.
Nejen známý profesor, ale i mnoho dalších odborníků se shoduje na tom, že přítomnost psa může sehrát v životě člověka velmi důležitou terapeutickou roli. Již několik let se touto problematikou v Praze 4, Hanusově ulici 14 zabývá Canisterapeutická společnost. Její předsedkyně Lenka Galajdová nyní o této problematice vydala knížku "Pes lékařem lidské duše" (nakl. Grada). Dozvíme se, jak vybírat a vychovávat psa-průvodce pro postižené, jak pomáhá čtyřnohý přítel vozíčkářům, nevidomým, sluchově postiženým, ale třeba i epileptikům. Ale i pro zdravé dítě, které dnes bývá odmalička obklopené samou technikou, je přátelství se zvířetem důležité pro podporu citového i rozumového vývoje. Vztah dítěte ke zvířeti napomáhá rozvoji sebevědomí, samostatnosti a schopnosti zapojit se do společnosti.

MUDr. Zdeněk Kovařík



** Další krok v pražském metru **

V úterý 25. ledna 2000 jsem se spolu s několika dalšími zainteresovanými zúčastnil tzv. technické prohlídky, která předcházela přejímce do užívání řady dalších opatření pro usnadnění samostatného cestování nevidomých a slabozrakých lidí v pražském metru.
Než popíši, s čím novým se v metru setkáme, nemohu se ubránit, abych se nejprve se čtenáři nepodělil i o několik osobních dojmů. Především se znovu potvrdil velice vstřícný přístup pracovníků Dopravního podniku hlavního města Prahy k našim problémům, generálním ředitelstvím počínaje, přes jednotlivé zúčastněné útvary DP Metro, projektanty a konče mechaniky, kteří vlastní zařízení montovali a uváděli do činnosti. Byl to velmi příjemný zážitek setkat se s lidmi, kteří všichni jsou si vědomi toho, že odevzdávají svou dobrou práci pro usnadnění našeho samostatného (a tedy lidsky důstojného) využívání metra. Proto také všichni plně respektovali naše uživatelské požadavky a připomínky. Jestli je někde problém, tedy plyne jen a pouze z omezených finančních prostředků, jež projektantům a realizátorům někde nedovolily dosáhnout možného optima a museli se spokojit s vyhovujícím kompromisem.
Jelikož byly dodatečně upravovány vesměs stanice již provozované, nemohly být použity finanční prostředky provozní. Našel se však sponzor (nepřeje si být jmenován) a ten v roce 1999 na tento účel věnoval nemalou částku. Příjemné je, že ještě větší prostředky týž sponzor zamýšlí věnovat v roce 2000, takže doplňování mezer pro naši snadnější orientaci v metru bude v tomto roce pokračovat.
Dálkově ovládaných akustických orientačních majáků (dále AOM) v pražském metru slouží již daleko více než sto, takže všichni, kdož jím cestujeme poslepu si je ani nemůžeme zapamatovat. Mačkáme příslušná tlačítka vysílačky zcela mechanicky na známých místech, ale odvykli jsme si je "hledat" tam, kde dosud nebyly. V metru se totiž již delší dobu novinky tohoto druhu ze zmíněných důvodů neobjevovaly. To se týká i vodicích linií na nástupištích stanic, na kterých žádné jiné orientační možnosti, jako jsou např. masivní sloupy, nemáme; zatím tyto dodatečně zřízené vodicí linie byly pouze na stanicích Muzeum a Florenc trasy C, nepočítáme-li již linie projektované na tehdy zcela nové trase V B, nebo nedávno otevřené trasy VI B. Proto bude na místě, abych novinky popsal podrobněji podle jednotlivých tras a poněkud je i komentoval.
Na trase A se můžeme setkat s novými AOM nad vchody z podchodu k turniketům proti ramenům eskalátorů, které obvykle jezdívají směrem dolů, s typickým trylkem "Í-Á" na stanicích Želivského a Flora. Na Floře je ještě další AOM s trylkem "BRLLM" nad schodištěm z ulice do podchodu u stanice městského autobusu nynější linky č.136 směrem na Žižkov. Tyto schody jsou mimo chodník, jsou úzké a lomí se, takže se obtížně hledají. Vzhledem k jinak jednoduché orientační situaci v podchodech těchto stanic nebyly žádné další úpravy provedeny.
Velikým oříškem, který není dokonale řešen, je vytrasování přestupu z trasy A na trasu B (a zpět) na stanici Můstek.Přitom je tento přestup zvláště komplikovaný pro ty, kteří jej používají jen někdy. Považujme tedy mluvící AOM s frází "PŘESTUP" na úrovni nástupiště trasy B jen jako pomoc při nalezení příslušné chodby, která nás svou pravou stěnou přivede do jednoho ze dvou prostorů eskalátorů vedoucích na nástupiště trasy A. Pomáhá tomu další AOM s trylkem "BRLLM" v tomto místě. Najít pak rameno eskalátoru, které je zrovna nastaveno na jízdu nahoru, musíme sluchem a holí. V opačném směru přestupu z trasy A na "béčko" nebylo možno na úrovni nástupiště trasy A akusticky označit rameno eskalátoru jedoucí právě dolů z mnoha důvodů - režim jízdy se během dne mnohokrát mění; sluchem by stejně nebylo možné rozlišit ze všech možných míst, kde se můžeme právě na nástupišti nacházet, nad kterým ramenem eskalátoru AOM zazněl - to jsou alespoň ty dva důvody hlavní. Sjedeme-li na úroveň spojovacích chodeb, nemáme ještě vyhráno. Známe-li však alespoň trochu situaci, víme, že je lhostejné, vydáme-li se od eskalátoru, jímž jsme právě sjeli, napravo či nalevo. Musíme jen zvolit správnou stěnu chodby za vodicí linku, abychom spolehlivě došli na nástupiště trasy B a nechodili několikrát dokolečka zdánlivou spletí chodeb. Zkrátka opakuji, tady je to problém, který je zatím lépe zvládnout tím, že se tento přestup naučím a nebudu spoléhat na techniku.
Stanice Jinonice (1 kus) a Nové Butovice (2 kusy) byly opatřeny AOM nad vchodovými dveřmi do vestibulů s turnikety.
Stanice Nové Butovice patří mezi těch 14, které by měly být v budoucnu doplněny vodicími liniemi na nástupišti, popřípadě i ve vestibulu.
Nyní k trase C. Nákladné vodicí linie potřebné na nástupištích, na něž se zatím nedostávají finanční prostředky, jsou nyní na stanicích Opatov a Roztyly ne zcela plnohodnotně suplovány AOM umístěnými na nástupišti v bezprostřední blízkosti schodů vedoucích z nástupiště ven. Vystoupíme-li z vlaku při příjezdu na některou z těchto stanic dostatečně blízko takovému majáku, vyvede nás ke schodům bezpečně; z větší vzdálenosti je to sporné. Je tedy výhodné pamatovat na to již při nastupování do vlaku ve výchozí stanici. Vím, že zkušeným chodcům takové samozřejmosti radit nemusím, vím ale, že je mezi námi i mnoho těch, kteří sdělení takové zkušenosti přivítají. V každém případě maják pomůže každému, kdo pozapomene, na které straně nástupiště se východ z něho nachází.
Stanice Budějovická byla vybavena nad vchody do obou vestibulů AOM. Hlavně však v dlažbě nástupiště nalezneme holí vodicí linii. Pouze jednu a to na straně příjezdu vlaků z centra. Je na několika místech přerušena. Je to právě tam, kde bez problémů můžeme přejít nástupiště napříč k druhé nástupní hraně bez nebezpečí, že narazíme na informační nebo reklamní tabuli, lavičku či odpadkový koš. Je to právě jeden z výše zmíněných kompromisů.
Rovněž nástupiště stanice Nádraží Holešovice je doplněno vodicími liniemi, tentokrát v standardním páru v blízkosti obou nástupních hran. Každá z nich je umístěna přirozeně tak, že ji pohodlně nahmátneme holí, ať přicházíme na nástupiště odkudkoli, jen když se budeme pohybovat podél některé ze stěn, které pokračují vždy ještě několik metrů po sestupu ze schodiště. Při odchodu z nástupiště směrem k odjezdu městských autobusů nás tato linie přivede k rameni eskalátoru, který zatím jede vždy nahoru. (Tento režim by se mohl změnit až v souvislosti s prodloužením trasy C, ale to je zatím v nedohlednu. Avšak i při takové změně zůstane toto zakončení vodicí linie plně funkční a přirozené.) Krátkou přímou vodicí linii najdeme i ve vestibulu této stanice na straně k ulici Plynární (západní vestibul). Tato linka nám pomůže v případě, když si nejsme zcela jisti, že jsme našli správný směr chůze k pevnému schodišti na nástupiště, ať již přicházíme kterýmkoli vchodem z Plynární ulice nebo od městského autobusu a směřujeme k již dávno fungujícímu AOM. Linii najdeme suvnou technikou hole a podél ní dojdeme k pravému madlu schodiště. Pokud bychom chtěli použít eskalátoru, uděláme na konci linie, když už jsme holí nahmátli stěnu s madlem schodiště, ještě úkrok doprava. Musíme se však bedlivě přesvědčit, že eskalátor jede skutečně dolů.
Nově budované stanice pražského metra počítají s nevidomými a slabozrakými uživateli už ve stadiu záměru a projektu. Provozované stanice se postupně vhodnými opatřeními dodatečně doplňují, jak ukázal i tento článek. Pokud dochází k rekonstrukci některé ze stanic, jako např. v současnosti Malostranské, je rovněž samozřejmostí, že co je možné pro usnadnění našeho pohybu, objeví se už v projektu.
Zdá se mi, že je v dohledu doba, kdy bude pražská veřejná doprava komplexně vybavena na úrovni současných technických a finančních možností.

Viktor Dudr



** Dvakrát z Obce spisovatelů **

Cesty s bílou holí
Předposlední říjnový čtvrtek minulého roku se představilo v knihovně Církve československé husitské v Táborské ulici v Praze osm nevidomých a slabozrakých básníků a básnířek: Eva Budzáková, Pavel Dvořák, Petr Haken, Jiřina Holeňová, Jiří Maršálek, Miroslav Michálek, Jaroslava Novotná a Milada Šumanová.
Jejich verše ze světa ticha a zvuků otevřely nám, obdařeným viděním, svět, který často nevnímáme tak citlivě a intenzívně jako oni. Pro některé to bylo jejich první vystoupení na veřejnosti.
Někdy se říkává, že poezie, kterou neslyšíme znít, jen si ji potichu čteme, připomíná partituru hudebního díla, které zazní naplno teprve tehdy, když je slyšíme hrát. Znovu jsem si to uvědomil při poslechu jejich veršů v podání Markéty Potužákové a Jarmily Kerlické. Citlivý kytarový doprovod Libora Brabce a flétnový recitál Michala Mazného mi jen znovu potvrdily mélický původ jejich poezie, kde slovo a tón jsou dvěma sourozenci v jedné umělecké rodině.
Knihovna, v níž jsme si v posledním roce poslechli verše mnoha našich básníků, byla zaplněna do posledního místečka. Díky za to patří především hostiteli, Sdružení Vojtěcha Raňkův z Ježova Lumen, a neúnavnému obnoviteli snah onoho teologa a milovníka múz, po němž je pojmenováno, Martinu Chadimovi, Sjednocené organizaci nevidomých a slabozrakých, Středisku integračních aktivit v Praze i Obci spisovatelů. V neposlední řadě potom iniciátorovi a organizátorovi večera Augustinu Skýpalovi, který už přes rok s nevidomými a slabozrakými autory spolupracuje. Vojtěch Raňkův by z toho měl určitě radost.

Zdeněk Janík


Čtení potmě
Koncem září 1999 se uskutečnil v německém Mindenu a v Českém kulturním středisku v Berlíně projekt Bernda Kebelmanna Lyrické mosty. Již několik let za sebou zve Bernd Kebelmann nevidomé básníky z celé Evropy na čtení, která se uskutečňují potmě. Tentokrát se kromě Bernda Kebelmanna zúčastnil čtení také člen Obce spisovatelů Pavel Dvořák a s ním Marcel van Maele z Belgie. Obecenstvo přijalo tyto večery s nadšeným vzrušením. V sále, v úplné tmě, jsme slyšeli česky lyriku Pavla Dvořáka, následoval překlad jeho básní v němčině a vlámštině. Potom přišly na řadu verše jeho kolegů. V Kebelmannově režii se ozývaly jednotlivé básně ve třech jazycích, aby místy ve spleti veršů čtených najednou vznikla jakási polyfonie různých jazykových rovin.
Program čtení byl komponován a pečlivě režírován. Mohl spoléhat jen na zvuk, na slovo oproštěné od scénických kouzel, od gest. Ve tmě bylo slyšet jen slova účinkujících, scénickou hudbu (sóla kambodžského violoncellisty Sonnyho Theta) a rytmický dech zaujatého obecenstva. Dojem z obou večerů byl hluboký a spontánní. Lyrika všech tří zúčastněných měla svou opravdovost. Účinkující i publikum se skrze poezii stali vidoucími.
Díky Českému kulturnímu centru v Berlíně a evropskému sdružení spisovatelů KOGGE v Mindenu bude tento projekt pokračovat i v dalších městech. Doufejme, že také v Praze.

Josef Hrubý,
převzato z buletinu České obce spisovatelů Dokořán



** Dražba **

V rozhlase oznamují, že na Hlavním nádraží v Praze probíhá dražba věcí zapomenutých ve vlaku. Prý i jízdní kola, kočárek, kufry, brašny. A mne zrovna opouští starý tlumok, který nevydržel přepravu letošní sklizně ze zahrádky. Co kdybych tentokrát neutratil sedm set korun za nový? Také by nebylo na škodu poznat, jak asi taková dražba probíhá.
Ale já potřebuji jen ten tlumok. O sebelepší tašku nemám zájem. Vždyť potřebuji jednu ruku na držení hole, druhá je vždy připravena pro loket náhodných průvodců. Je povznášející jít s holí nebo psem, ale bezpečnější je mít vedle sebe vidícího. A stejně tak je hezké nést tašku či kufřík, ale pohodlnější je tlumok, o kterém na zádech ani nevím.
Hlavní nádraží. Z prvního nástupiště jsme šipkami vedeni ke kulturní místnosti ve druhém patře, kam nás přivedly točité staré schody. Jsme tedy někde v původní staré budově, asi v místech, kde si pamatuji, že byla kopule a na jejím vrcholu pták s rozepjatými křídly.
Už jsme v nějaké hale. Je tu ticho a tak mne udivuje, že se s bídou najsou dvě židle k sezení. V popředí pak slyším zvučný hlas vyvolávající paní. Je tu asi pět stolů, na které jsou přinášeny předměty dražby. Paní je postupně představuje, ale jen stručně. Stručně a obrazně každý předmět nějak vychválí.
"Á, tady máme bílou brašnu na rameno. Copak v ní je? Autorádio, žehlička, plavky, rolička provázku. Navíc tu máme koženou peněženku, ale prázdnou. Vyvolávací cena 32 korun." Kdo bude mít zájem, prý zvedne ruku a vyvolávající vždy k ceně nějakou korunu připočte: "42 korun, 45 korun, 55 korun poprvé, podruhé, potřetí! Ta slečna vzadu v červené bundě, to všechno je vaše."
U jiného stolku se na stvrzenku zaplatí a převezme vydražená věc. Tlumok zatím žádný. Dovídám se, že přítomní jsou všech věkových i sociálních kategorií. Někdo si radostně odváží kočárek pro dvojčata, jiný brašnu se zámečnickým nářadím. Nejvýše se k mému podivu vydražují vojenské celty a maskáče. Dočkám se nějakého zachovalého tlumočku?
Přestávka. Prosím o zavedení k paní pokladní. Povím jí, že nechci čekat, není-li do dražby připraven nějaký tlumok. "Musí to jít popořadě, ale..." Asi zahlédla bílou hůl. Třebaže je přestávka a nemá se to, jde se podívat. Dotýkám se hezkého, jenže malého tlumočku. Znovu se vracejí hledat, už všichni tři pořadatelé.
Třetí tlumoček se mi líbí. Už je kolem hlouček radilů."Berte ho!" nabádají mne. Ale tlumok je něčím vyplněn. O obsah, ať je jakýkoliv, nestojím. Jenže to vše dohromady je dražená věc.
"Zkusím se přeptat přítomných, zda souhlasí s vydražením o přestávce. Je tu pán, který přijel na dražbu až z Kladna. Souhlasíte nezdržovat ho?" - "Předejte věc za vyvolávací cenu," slyším několik hlasů. Cítím v tom tolik nepřijatelný soucit. Nejraději bych nenápadně utekl. Nelze. Naštěstí můj průvodce bere tlumok ochotně na záda a já jen co nejméně okatě platím. Žasnu - třicet dvě koruny! Vytrácíme se s tajemným ruksakem na metro. Nemůže snad být v tlumoku bomba? Asi to zkontrolovali.
Doma jsme u tlumoku tři s rozjasněnými tvářemi. Průvodce si vytahuje kombinézu, velikost akorát. Kabátek z manšestru bude moc dobrý na zahrádku. I baterka se hodí. Do odpadu přijde jen nepoužitelná šňůra k nějakému spotřebiči. A na mne zbyl ten obdivovaný tlumoček. Zatím se jej dotýkám štítivě, ale po vyčištění se v rukách manželky změnil na voňavé, pohledné zavazadlo. Mé ruce budou na cestách zase volné.
V kalendáři u data 13.březen 2000 je poznámka "dražba". Co kdyby někdo z mých přátel potřeboval podobnou drobnost na doničení? Jen posedět na dražbě je větší požitek, než vidět drahou veselohru v biografu.
Co vše jen dokáží lidé na cestách zapomenout a nenajít! Jak mohou zapomenout kufr dámského prádla, kněžské roucho s biblí a podobně. Nedávno přítel, cestující s doprovodem, zapomněl ve vlaku bílou hůl. Pídil se po ní. Za tři dny mu přicestovala až z dalekého Slovenska. Škoda. Mohl jsem ji vydražit já.

Viktor Sedlář



** Chorvatsko 2000 **

Oblastní odbočka SONS Karlovy Vary pořádá ve spolupráci s CK VEKO travel s.r.o. sedmidenní pobytový zájezd na chorvatskou Istrii, město Poreč v termínu od 16. do 25. června 2000.
Poreč - Porečská riviéra, se rozprostírá na západním pobřeží Istrijského poloostrova v členité oblasti s mnoha ostrůvky a poloostrovy, nejznámější a nejživější prázdninové letovisko v Chorvatsku.
Ubytování: v hotelu ALBATROS, ve dvoulůžkových pokojích s možností přistýlky a s vlastním soc. zařízením (sprcha, WC).
Pláž - oblázkovo-skalnatá, místy doplněná štěrkem a uměle vytvořenými plochami na slunění, je od hotelu vzdálena cca 200 metrů.
Stravování: Polopenze. Snídaně formou bufetu.
Cena: 6.500,- Kč
V ceně zájezdu je zahrnuto: ubytování ve dvoulůžkových pokojích se sprchou a WC, polopenze v hotelové restauraci, česky mluvící delegát, základní pojištění + poplatky, výdaje na administrativu.
Doprava: klimatizovaným autobusem. Doba cesty cca 10 hodin.

Budete-li se chtít dovolené zúčastnit, napište nebo zavolejte na naše středisko (tel. 017/32 243 24, nebo mobil 0603/265 875), kde obdržíte pozvánku s přihláškou. Do 15.března je nutno přihlášku odevzdat a uhradit zálohu přiloženou složenkou ve výši 3.500,- Kč.

Pavel Rogaczewski, za SIA Karlovy Vary, Vítězná 52, PSČ 360 09



** Nejen o úspěšném mistrovství **

V posledních letech z vrcholných lyžařských soutěží pravidelně přivážejí dvě naše slabozraké sjezdařky Kateřina Teplá a Sabina Rogie medaile. Nejinak tomu bylo na Mistrovství světa v lyžování tělesně a zrakově postižených, které se konalo od 24.ledna do 5.února ve Švýcarsku za účasti 600 účastníků včetně doprovodu z 23 zemí. Ale přece...
K úspěšnému vystoupení sjezdařek - Katka vybojovala tři zlaté (super G, obří slalom a slalom) a jednu stříbrnou medaili ve sjezdu, Sabina třikrát bronz v super G, obřím slalomu a ve slalomu - se nenápadně připojila i prakticky nevidomá Miroslava Sedláčková v běžeckém lyžování. Všechny tři reprezentantky jsou z Odborů zrakově postižených SK SLAVIA Praha.
"První týden bylo ideální počasí - sluníčko a mráz," přibližuje mi atmosféru mistrovství Katka, která od listopadu minulého roku pracuje na Ministerstvu zahraničí, "pak se počasí pokazilo, sněžilo, padla mlha a foukal silný vítr. V závěru mistrovství opět vysvitlo sluníčko, ale značně se oteplilo, sníh byl měkký. Bylo to náročné jak na fyzičku, tak na mazání."
Další změnou bylo, že v roli vodiče nahradila tátu Renata Karamanová, výborná sjezdařka, která po tři roky úspěšně na svazích vedla slovenského prakticky nevidomého reprezentanta Štefana Kopčíka. Pavel Teplý zůstává Katčiným trenérem.
"Všechny sjezdové disciplíny se jely v Anzere na 1920 metrů dlouhé trati s převýšením 640 metrů. První část tratě byla hrozně mírná. V podstatě rovinka," pokračuje Katka. "Pak se to zlomilo v prudký úsek. Tam hodně záleželo na technice jízdy. Obvykle ze sjezdu mívám největší strach, ale tady to bylo opravdu mírné."
A proč to tedy nebylo zlato, ptám se.
"V technické pasáži jsem udělala chyby, Rakušanka byla tentokrát lepší, přestože jsem oba tréninky vyhrála," sportovně přiznává Katka.
Protože se ve Švýcarsku sešly jen čtyři zrakově postižené závodnice klasifikace B2 (prakticky nevidomé) a čtyři klasifikace B3 (slabozraké), byly obě skupiny sloučeny a dosažené časy závodnic klasifikace B2 se upravovaly koeficientem. K dvěma našim reprezentantkám se tedy ještě na start postavily dvě Španělky, Rakušanka, Norka, Novozélanďanka a Američanka. Ve dvou závodech se mezi Katku a Sabinu vklínila Rakušanka, vítězka ve sjezdu, a jednou se to podařilo novozélandské závodnici, když Rakušanka druhé kolo slalomu nedokončila. "Přestože jsem v prvním kole na ni najela šest vteřin, vzhledem k tomu, že ve slalomu mají "bé dvojky" poměrně výhodný koeficient, po přepočtu byla za mnou Rakušanka jen o devět setin vteřiny, což je nepatrný rozdíl. V podstatě začal závod znovu a mohlo to být ještě velmi zajímavé. Žel, druhé kolo však má největší soupeřka nedokončila."
Když jsem se zeptal na přípravu před náročnou sezonou, Katka zvážněla, tatam byla předchozí radost ze sportovní činnosti. "Žádala jsem vedení Českého svazu zrakově postižených sportovců o umožnění individuálního trénování. To bylo zamítnuto. Dvou naplánovaných, ale mně pozdě oznámených společných soustředění jsem se z objektivních důvodů nemohla zúčastnit, a pak jsem si zlomila ruku. Když jsem nemohla jet v těchto termínech, tak jsme jeli sami a náklady jsme si hradili z vlastních prostředků. Byla jsem pozvána i na prezidium svazu. Tam mi řekli: Buď budeš akceptovat naše podmínky nebo tě vyloučíme z reprezentace. Protože chci lyžovat, mám na dobré výsledky, podvolila jsem se, ale cítím to jako vydírání."
Na chvíli se Katka odmlčela. "Stále argumentují, že to tak není nikde. Přitom individuální trénování je běžná praxe ve Svazu lyžování, stejně i ve Svazu tělesně postižených sportovců. A navíc si myslím, že jako nejlepší sportovkyně ČSZPS bych měla mít nárok na určitou část peněz, které svaz dostává. Peníze dostávají i zásluhou mých medailí! Letošní sezóna mne už stála téměř sto tisíc korun a nedostali jsme ani haléř. Sorry, zaplatili mně a Renatě poplatky na mistrovství světa a jedny závody v Rakousku."
Po další pauze Katka pokračovala: "Svaz rozšířil reprezentaci o dva mladé závodníky (s tím lze jen souhlasit), kteří jsou v podstatě začátečníci. Podle mne na vrcholných závodech nemají zatím co dělat. Do jejich přípravy však vrazil spoustu peněz. A navíc vybral trenéra - pana Bohumila Duchoně, k jehož způsobu práce a tréninkovým metodám mám vážné výhrady. Kritiku si vysloužil i od tělesně postižených lyžařů, které trénoval předtím."
O účasti naší běžecké části jsem si povídal s Petrem Jaklem z Trutnova, který byl na Mistrovství světa hned ve třech funkcích - trasér Mirky Sedláčkové, trenér a vedoucí běžecké části naší výpravy.
Jaká byla příprava na Mistrovství světa?
"Pro vrcholové lyžování - v současné době nezbytnou podzimní přípravu na alpských ledovcích - jsme byli nuceni z finančních důvodů zrušit. Stejně to dopadlo s naplánovaným soustředěním na prvním sněhu začátkem listopadu minulého roku ve Skandinávii nebo v Alpách. Naštěstí však nezklamala již zkušenými lyžaři ověřená příprava na prvním sněhu na Černé hoře v Krkonoších. Zde se nám ve výborných sněhových podmínkách podařilo na upravovaných stopách najet první kilometry. Díky dobrým sněhovým podmínkám pak probíhal trénink podle plánu vlastně až do zahájení mistrovství světa."
A co kontrolní závody?
"Možnost rozzávodit se před vrcholnou soutěží, jakou je Mistrovství světa, byla nulová. Jedinou šancí bylo změřit své síly s nepostiženými lyžaři. Tuto příležitost odvážně využila Mirka a na závodech Mistrovství Krkonošského svazu lyžařů si dokonce vyjela třetí výkonnostní třídu."
Kdo byl v nominaci?
"Vedení ČSZPS stanovilo pro běžce podmínku účasti dvou závodníků. Z původního počtu tří sportovců tvořících reprezentační kádr lyžařů nakonec odstoupila Pavla Francová, která z osobních důvodů přerušila přípravu na tuto sezónu. V nominaci tak zůstali Miroslava Sedláčková (klasifikace B2), tentokrát se mnou jako s trasérem, a Marek Šimíček z Baníku Ostrava (klasifikace B1) s trasérem Jaroslavem Hornigem z Jilemnice."
S jakými výkonnostními cíli jste odjížděli?
"Ty bylo velice těžké stanovit předem. Jediná účast na významných soutěžích byla účast Mirky v roce 1998 na paralympijských hrách v Naganu, kde však v té době nezkušená závodnice obsazovala místa ve druhé polovině startovního pole. Marek se pak do závodní stopy vrací po několikaleté odmlce, kdy obsadil šesté místo na paralympijských hrách v Lillehammeru v roce 1994. V posledních sezonách tak chyběl kontakt se světovou špičkou a jen tréninkové ukazatele mohly vypovídat o rostoucí formě závodníků."
Jaké jste měli zázemí?
"Nepostradatelnou osobností naší malé běžecké skupiny v Crans-Montaně byla vedoucí celé české výpravy Radka Kučírková. Ač ubytována se sjezdaři v Anzere, pravidelně cestovala do Crans-Montany, aby nám svým tlumočením umožňovala aktivně vstupovat do porad kapitánů týmů, probíhajících před každým závodem a do organizačních záležitostí soutěží. V neposlední řadě další osobou v pořadí, ale premiantem svou prací byl servisman Stanislav Kopřiva, dlouholetý trenér mládeže z Nového Města na Moravě. Mezi zrakově postiženými běžci prožíval svou premiéru a musím říct, že nezklamal mé představy o pracovitosti novoměstských lyžařských nadšenců."
Na jakých tratích se závodilo?
"Tratě byly umístěny téměř ve středu Crans-Montany na golfovém hřišti a jeho přilehlých svazích. Ležely stejně jako město v nadmořské výšce 1500 metrů. Byly zde vystavěny dva pětikilometrové okruhy. S mírnějším profilem pro sedící lyžaře (klasifikace LW - tělesné postižení) a s náročnějším profilem pro stojící lyžaře (klasifikace LW, B a ID). Výškový rozdíl mezi nejnižším a nejvyšším bodem trati pro stojící závodníky činil 47 m, výškový rozdíl v nejdelším stoupání 31 m a ve stoupání celkově 142 m. Tyto tratě s neustálým střídáním stoupání, sjezdů a změnami směrů prověřily kromě fyzické kondice závodníků také jejich technickou vyspělost a u zrakově postižených lyžařů pak i souhru mezi trasérem a závodníkem."
Potkalo vás nějaké překvapení?
"Paralympijský výbor pro nás včas nezajistil nová pravidla lyžařských závodů. Až na místě jsme se dozvěděli, že například v osobním kontaktu (držení) ve vyznačeném území smí jezdit pouze závodník a trasér klasifikace B1, ne však už B2, jak připouštěla stará pravidla. Velký důraz pak kladla jury po celý průběh soutěží na pravidlo týkající se vztahu trasér-závodník. Ti tvoří jeden celek a kdokoliv z nich poruší pravidla, je diskvalifikován závodník. Na tuto skutečnost doplatili závodníci ze Slovenska, kde se dopouštěl opakovaně porušení pravidel trasér a závodník byl následně diskvalifikován."
Pojďme k vlastním závodům.
"V závodě na deset kilometrů klasicky, který probíhal u zrakově postižených s procentuálními přepočty, obsadila Mirka i přes velkou nervozitu a z ní vyplývající chyby v závodě, vynikající 5.místo z 15 startujících a zařadila se tak do špičky světových závodnic. Marek se potýkal s klasickým stylem nepříliš úspěšně a nakonec byl diskvalifikován pro bruslařskou chybu. V biatlonu startoval jenom Marek, Mirka odpočívala. Protože střelbu nelze u nás trénovat, stává se její úspěšnost otázkou náhody. V tomto závodě Markovi štěstí, bohužel, příliš nepřálo a zařadil se s nepovedenou střelbou až na 18.místo, tedy do druhé poloviny startovního pole.
Na závod 5 km klasicky byly ženy rozděleny do dvou skupin: B1 (nevidomé) a B2 spolu s B3 (prakticky nevidomé a slabozraké). Muži startovali v samostatných závodech. V závodě žen se potvrdilo, že ve skupině B2 jsou nejsilnější závodnice a stále zlepšující se Mirce se podařilo dostat na 4.místo. Tedy hned za skandinávské závodnice! Marek obsadil 7.místo, opět v druhé polovině závodního pole.
Vytrvalostní závod na 15 km volně byl v kategorii žen k naší smůle pro malý počet závodnic klasifikace B1 sloučen. V kategorii mužů na 20 km volně pak zůstal rozdělen do tří samostatných závodů podle zrakové klasifikace. Mirka předvedla, že patří k excelentním bruslařkám své klasifikace. Ovšem i nejlepší lyžařka-bruslařka této skupiny Norka Gravvoldová obsadila po procentuálním přepočtu až třetí místo za dvěma závodnicemi skupiny B1, Dánkou Bredahlovou a Němkou Benteleovou. I přesto vynikající 5.místo zařadilo Mirku definitivně do ženské lyžařské špičky. Marek již v tomto závodě nacházel sám sebe, ale několik technických chyb mu znemožnilo dosáhnout na lepší než 5.místo ve své skupině ze šesti startujících."
A co mi řekla spokojená Mirka?
"Celá trať byla poměrně náročná. Vyskytovalo se na ní nebývale velké množství zatáček. Zvlášť nepříjemné to bylo při sjezdech, které většinou začínaly i končily změnou směru. Jsem šťastná, že vynaložené úsilí přineslo dobré výsledky a že jsem dokázala vedení svazu, že má nominace byla oprávněná. Nechybělo mnoho a zůstala bych doma. Výsledky z Crans-Montany mě povzbudily a dostala jsem chuť do dalšího náročného tréninku."
Jak dál, Petře?
"Myslím, že nyní se nacházíme v roce jedna naší společné práce. Zatím se nám podařilo v amatérských podmínkách dosáhnout maxima. Medaile se zdají být docela blízko, ale ty vozí jen profesionálně zajištěné týmy s kvalitní předsezonní přípravou a vybaveny kvalitním lyžařským materiálem. Pro ilustraci musím říci, že jsme jako výprava neměli na slavnostním zahájení ani společné oblečení a o stejných závodních kombinézách ani nemluvě. Nicméně na prvním místě je tvrdá práce, a tu, jak dokázala především Mirka, jsme schopni předvést. Čeká nás předolympijská příprava a jedním z cílů je zlepšit podmínky naší běžecké reprezentace. Nakolik se to povede, ukáže čas a organizační schopnosti nás a celého vedení ČSZPS. Věřím, že svými výsledky dokážeme pozvednout běžecké lyžování zrakově postižených na masovější základnu a především děti a mládež projeví větší zájem o tento krásný sport."

Rozmlouval Jiří Reichel



** Pozvánka na turistický sraz **

Klub českých turistů ZdP ELÁN OPAVA zve na turistický sraz na Vysoké sedlo na Kružberku, pořádaný ve dnech 26.-28. května 2000.
Účastnický poplatek (uhradit do 30.března 2000): 550,- Kč pro neregistrované, 450,- Kč registrovaní v KČT, v ČSTV, v Unii či Svazu (zrakově, tělesně, vnitřně) postižených sportovců. Přihlášky zasílejte spolu s penězi na adresu: KČT ZdP ELÁN OPAVA, Jana Jašová, Na Pastvisku 11, 747 05 Opava. Informace o akci podá ve večerních hodinách Zdeněk Jaša na telefonu/faxu 0653/624 969 (po přečíslování 0653/731 136)



** Sdělení **

Dovolujeme si sdělit, že dnem 7. února 2000 sídlí středisko sociálně právního poradenství a asistenční služby pro nevidomé a slabozraké SONS ČR na adrese:

115 17 Praha 1, Krakovská 21, 1. patro, číslo dveří 12 a 13
Spojení: telefon a fax 02/96 23 11 08 - záznamník, e-mail: pravni@braillnet.cz, mobil (ing. Kohout) 0603 848 180
Právní poradna JUDr. Ivany Marešové: tel. 02/9623 1109 - záznam., fax 02/9623 1108, e-mail: pravni@braillnet.cz
Poradenské dny:
Pondělí 09,00 - 12,00, 13,00 - 15,30 hod.
Úterý 09,00 - 12,00, 13,00 - 15,30 hod.

Právní poradna ústředí SONS ČR, Praha 9, Na Harfě 9 bude i nadále sloužit poradenství pro nevidomé a slabozraké každý čtvrtek od 11,00 do 18,00 hod.
Tel. 02/6603 8898, fax 02/6603 4454. e-mail: sons@braillnet.cz
Prosíme, abyste již pro spojení se střediskem a právní poradnou nepoužívali dosavadní adresu a telefony na Karlínské nám. 12, Praha 8.



** Změna telefonních čísel **

Výcvikové středisko vodicích psů - tel./fax: 02/5161 1154
Rekvalifikační a pobytové středisko Dědina - tel.: 02/35 30 11 94


[Domů | Zpět]
Náměty a připomínky zasílejte na: web@braillnet.cz
Copyright © 1995 - 2000 SONS