Časopis ZORA, číslo 2/2000


OBSAH:




** Postřehy z Evropské konference ZP žen **

Konference se uskutečnila od 20.- 23. listopadu 1999 v Praze a zahájil ji Mgr. Václav Polášek, který pozdravil přítomné jménem prezidenta Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých ČR pana Milana Pešáka a jménem Republikové rady SONS. Zdůraznil důležitost takové schůzky, kde je příležitost výměny zkušeností mezi ženami z různých zemí Evropy a popřál zdar našemu jednání.
Jako první vystoupila předsedkyně komise zrakově postižených žen při EBU paní Kicki Nordström ze Švédska, která informovala přítomné, že v roce 1978 se konala první schůzka ZP žen na evropské úrovni v Itálii za účasti 13 žen. Další setkání bylo v roce 1993, třetí pak v roce 1996 ve Stockholmu. Tam již byla účast mnohem větší, ale to letošní setkání v Praze má účast největší - 112 žen ze 38 zemí. Smyslem těchto schůzek je vzájemná podpora při dosahování rovnoprávnosti žen v životním soužití s muži, od vedení domácnosti až po funkce nejvyšší. Zasedání bylo seznámeno s programem konference a se členy komisí pro práci v jednotlivých výborech. Projednávaly se i přípomínky k národním zprávám.
Tiina Nummi-Södergren podala zprávu z komise žen při EBU a dále hovořila o rovnoprávnosti ZP žen na vzdělání na všech úrovních, v zaměstnáních pak při přijímání žen do pracovního procesu a odměňování za odevzdanou práci. Rovněž je třeba zajistit právní úpravu tak, aby nedocházelo k propouštění z práce právě kvůli handicapu. Toto vše by měla zajistit vláda, politické strany, odbory a organizace zaměstnavatele. Ženám s kvalifikací by měla vláda zajistit takové podmínky, aby handicapovaná osoba mohla ve svém oboru práci vykonávat. Na Pekingské celosvětové konferenci v roce 1995 byl takový dokument podepsán, ale jednotlivé vlády neplní k čemu se zavázaly, dokument zůstal pouhým cárem papíru. Musíme se obracet na národní vlády a argumentovat těmito dokumenty, zajímat se, co se v této věci učinilo, aby se zaměstnanost ZP zlepšila. Spojit se s jinými zdravotně postiženými a společně argumentovat na národních vládách, co pro tuto věc udělali. Použít síť EBU, abychom se informovali navzájem. Poukázat na ty země, kde to jde, a proč by to nemohlo jít u nás.
Dopoledne 21.listopadu nám paní Kicki Nordström představila tři ženy, které mohou být vzorem ostatním pro svoji houževnatost a dosažení cílů. Postupně vyprávěly, jak se ke svým nejvyšším hodnotám dopracovaly.
Paní Anne Mette Bredahl z Norska studovala psychologii a pracuje v rehabilitačním středisku pro ZP. Sama sportuje a v r. 1994 zvítězila na běžkách na Světových hrách. Ke sportu vede i své svěřenkyně v rehabilitačním středisku, kde pracuje.
Paní Sabriye Tenberken z Německa vystudovala tibetologii. Tibetské písmo převedla do Braillovy abecedy a odjela na tamější venkov učit zaostalé děti.
Paní Vanda Dignani z Itálie vyprávěla o své práci v parlamentu, kterou vykonávala 9 let, a co vše pro tuto věc musela jako žena učinit, aby byla zvolena vzhledem k tomu, že je žena, navíc handicapovaná.
Pak ještě do oběda byly vyzývány ženy z jednotlivých zemí podle abecedy, aby v krátkosti doplnily své zprávy, které byly pro konferenci žen zaslány již mnohem dřív, aby byly přeloženy do angličtiny a souhrnně budou zaslány na vedení jednotlivých organizací ZP.
Já jsem ve své zprávě hovořila o současném stavu ZP žen u nás, o naší práci v klubech žen v jednotlivých regionech. Zmínila jsem se o naší bohaté činnosti v minulosti a mohla jsem se pochlubit, že naše příloha Zory - Ema - vychází již od r. 1925 a příloha Pleteme malým a velkým od r. 1935. S lítostí jsem musela oznámit, že Ústřední komise žen byla v r. 1992 zrušena a o jejím novém ustavení se zatím nejedná. Ke všemu chybějí peníze. V tomto bodě jsme se shodly i s ostatními účastnicemi z postkomunistických zemí. Mají stejné problémy.
Odpoledne jsme byly paní Kicki Nordström rozděleny do 11 skupin, ve kterých jsme pak nacvičovaly různé techniky, jak se prosazovat ve společnosti. Já jsem byla zařazena spolu s francouzskou a dánskou delegátkou. V těchto úzkých kroužcích bylo možné navázat bližší přátelství.
22. listopadu v 9 hod. jsme byly hned rozděleny do tří skupin podle abecedy. Tématem dne bylo "Násilí na ženách". 26.listopad je vyhlášen Dnem proti násilí na ženách, takže toto téma se stalo nosným programem dne. Mezi námi nesměli být přítomni muži. Postupně jsme se každá musela vyjádřit k tomuto tématu a hovořit z vlastních i cizích zkušeností. Nakonec bylo shrnuto, že nejvíce násilí páchaných na ženách je v dopravních prostředcích. U zrakově postižených žen je to pak v gynekologických ordinacích, kdy jsou ženy nuceny k přerušení těhotenství. V těchto věcech programu jsme se opět shodly s delegátkami Polska, Slovenska a Slovinska, že touto problematikou jsme se nikdy nezabývaly. Domníváme se, že v tomto směru je situace stejná u nás jako u zdravých. Zatím jsme nuceny řešit jiné existenční problémy, než je toto téma. Zaznamenaly jsme jen diskriminaci handicapovaných žen, ale možná i mužů od rodinných příslušníků, kteří tak činí většinou nevědomě nebo bohužel i vědomě.
V odpoledních hodinách pak jednotlivé skupiny podávaly zprávy o čem se dohodly a bylo doporučeno, aby Světová rada OSN rozšířila v úseku lidských práv "Násilí páchané na ženách" o ochranu před násilím na handicapovaných ženách.
23.listopadu paní Birgitta Blokland hovořila ještě o diskriminaci žen v pracovním poměru i při výkonu funkcí. Poukázala na skutečnost, jak málo ZP žen pracuje ve vysokých funkcích. Pak probíhalo již závěrečné jednání, kde byla schvalována různá usnesení, která rovněž se zprávami jednotlivých zemí o činnosti budou do ostatních zemí rozeslána.
K tomuto probíhala bohatá diskuse. Zhodnotila jsem ji tak, že delegátky z chudých balkánských zemí přednášely zdravice a byly rády, že se takového fóra mohly zúčastnit. Řešit musí problémy samotné existence, mají hlad a nemají dostatek oblečení. My z postkomunistických států jsme kladly důraz na zaměstnanost ZP jako celku. Delegátky z bohatých zemí kladly jako prioritu prosazování žen do funkcí nejvyšších. Tento obrázek snad mluví jasně. Máme co dohánět. Jedině francouzská delegátka vyzvala vyspělé země, aby si vzaly pod patronát některou z chudých zemí a pomáhaly jim řešit problémy. Do usnesení se však tento návrh nedostal.
Nesmím zapomenout, že bylo pamatováno také na kulturní program. Hned první večer byl koncert Panochova kvarteta, ve kterém účinkoval zrakově postižený Jan Budín. Druhý den účinkovalo Stadlerovo kvarteto, rovněž s Janem Budínem. Oba koncerty byly oceněny bohatým potleskem.
Jaké úkoly pro nás z Evropské konference žen vyplývají?
Na základě připomínkového řízení z národních zpráv bylo doporučeno navrhnout dvě zrakově postižené ženy, které by reprezentovaly svou zemi na evropských setkáních a tím by byla vytvořena síť, která by spojovala jednotlivé státy.
Je tedy nutné najít dvě zrakově postižené ženy, schopné nás reprezentovat na akcích pořádaných Evropskou komisí ZP žen. Zde bych chtěla poznamenat, že bez znalosti angličtiny se neobejdou. Častější schůzky na evropské úrovni by měly být svolávány podle regionálního uspořádání, tedy: země balkánských států, země střední Evropy a západní státy.
Chtěla bych proto apelovat především na mladé ženy, kterým jejich osud v budoucnosti není lhostejný a chtějí žít plným a důstojným životem, aby si uvědomily, jaké možnosti se jim při prosazování zlepšení života nabízejí a nečekaly netečně, co jim spadne do klína. My starší jsme odchovány bývalým režimem, avšak jistě rády pomůžeme alespoň na úseku problematiky ZP žen třetího věku, ale vy, mladé, se musíte samy vyjádřit a rozhodnout, jak chcete žít. Příští Evropská konference se má zabývat vztahy mezi muži a ženami, zakládáním rodiny apod. Téma samotné vyzývá k vaší aktivizaci.
Ke stránce organizační bych chtěla podotknout, že pro příští reprezentaci na takové úrovni jako byla Evropská konference žen, by měly být zajištěny předem české překlady; když ne všechny, tak alespoň ty základní jako je třeba program celé akce. Měla jsem výborné tlumočnice, jedna z nich byla nevidomá Pavla Francová, s kterou jsem měla možnost některé problémy prodiskutovat. Zpracovávat však materiály z kazet, kdy jsem dávala diktafon před ústa překladatelce a stejně je slyšet více hlas anglický než české našeptávání, je výkon nadlidský.

Eva Reinwaldová



** Klub držitelů vodicích psů informuje **

Dne 28.listopadu 1999 se v prostorách Střediska výcviku vodicích psů (SVVP) v Praze-Jinonicích sešla členská schůze Klubu držitelů vodicích psů (KDVP). Předseda pan Tibor Kikta členy přivítal, seznámil je s programem a zhodnotil dosavadní práci Klubu.
Členové byli také seznámeni s pokladní zprávou, kterou podal pokladník Klubu pan Vladimír Hozák, a dále byli informováni o zrušení služby zasílání krmiva pro psy, která se stala pro KDVP finančně neúnosnou (za rok 1999 doplácel KDVP na poštovném cca 9000 Kč), neboť tuto zásilkovou službu využívalo pouze deset členů. Nadále si zájemci budou moci objednat krmivo na adrese SVVP s tím, že poštovné si budou hradit sami. Tento bod programu byl odhlasován většinou členů.
Paní ing.Hana Jasenovcová podala informace o zlepšení podmínek ustájení psů ve výcviku instalací podlahového vytápění v kotcích, dalším úspěchem je zprovoznění veterinární ambulance v prostorách střediska, kde bude prováděna preventivní péče, ošetření a chirurgické výkony. U psů se tak sníží stresová zátěž z cestování za vetrinární péčí. Vybavení této ordinace bylo možné za podpory Rotary clubu.
Snad největším úspěchem bylo otevření ubytovacích prostor v areálu střediska, tzv.domeček, které slouží k ubytování klientů po dobu předávání a sbližování s novým psem. Domeček je vybaven vším potřebným k několikadennímu pobytu.
Letos bylo předáno 22 psů, v předvýchově je 24 psů.
Dalším bodem programu bylo hlasování o změně stanov. Návrh se týkal změny, která spočívala v tom, že předseda KDVP nemusí být nevidomý. Tento návrh byl většinou hlasů schválen.
Další hlasování se týkalo volby nového výboru na další dvouleté období. Zvoleni byli: Jiřina Divišová - člen, Vladimír Hozák - pokladník, Bedřiška Humhalová - člen, Petr Kyncl - místopředseda, Zdeňka Lipková - člen, Petr Vobr - jednatel, Ilona Vobrová - předsedkyně.
Schůze se zúčastnilo 33 členů z různých regionů. Přesto, že je v Praze předáno více než 30 psů, "domácí" členové se dostavili jen v malém počtu.

Ilona Vobrová



** Trochu zvláštní shromáždění **

Bylo to snad poslední shromáždění i opožděná Mikulášská u nás v Teplicích. Zároveň to byla ochutnávka toho, co se dá napéct poslepu a se zbytkem vidění pod vánoční stromek, veliké možství dárečků na stolech od dětí ze škol pro zdravotně postižené děti v Arkádii i při Dětské lázeňské léčebně. Byla tam i prodejní výstavka z chráněné dílny Arkádie v Proseticích a kouzelné výrobky děvčat ze zdravotnické školy v Teplicích a ze školních družin několika dalších škol, se kterými spolupracujeme.
Vystavená edukační keramika manželů Mgr.Marcely a doc.Zdeňka Hedrlínových se těšila mimořádné pozornosti. V průběhu měsíce ledna bude umístěna v Okresní knihovně, kde bude přístupná širší veřejnosti.
Jako obvykle mezi nás přišel host-nehost, nejstarší senátor, náš patron a ochránce JUDr.Ing.Jaroslav Musial, který nám fandí již od založení odbočky. V červnu 1997 založil Koordinační výbor občanské solidarity svazů a sdružení, s nímž se snaží koordinovat věci společného zájmu. A těch je všude nemálo. Proto také ty vystavené předměty spřátelených organizací.
Snad jsme toho pro naše členy připravili až příliš na prohlížení, snad ta půlhodinka, o kterou většinou přišli před oznámeným zahájením, byla příliš krátká. Začali jsme o deset minut později. Hudební skupina, která tichounce podmalovávala pohodovou atmosféru ztichla, a dobře připravené jednání mělo svůj spád.
Vzpomněli jsme těch, kteří se této chvíle nedožili, poděkovali těm, kteří organizaci zakládali v čele s Jaroslavem Brzkem a Gustavem Dörflerem (který se pro nemoc manželky nemohl dostavit). Na Jarkově tváři byl vidět mírný úsměv. Co asi znamenal?
Po zprávách byla krátká přestávka na malé občerstvení. Bylo tentokrát opravdu laciné. Jen dva obložené chlebíčky, vzhledem k tomu, že dobrot bylo doneseno dost na ochutnání z domova.
Mimo přípravu na diskusi se o přestávce někteří z hostů přihlásili za členy. Tak se stalo, že na náš poslední rekondičně-ozdravný pobyt pořádaný o Vánocích z dotace Okresního úřadu jel s naší členkou Marií i nově se přihlásivší Josef. Oba jsou nevidomí, znají se sice dávno, ale znovu se sešli po letech a vánoční pobyt možná cosi napoví. Mirkova Majda se tentokrát chovala vznešeně a nikdo se už po upozornění nesnažil dávat jí nějaké pamlsky.
V diskusi vystoupili hosté i domácí, schválilo se, co se mělo schválit a nastalo vlastně vyvrcholení, protože v tombole se vyhrávaly výrobky Klubu šikovných rukou. Mají o ně také zásluhu dvě děvčata - Eva Reinwaldová a Hela Gröningerová. Tu prvou známe jen z vyprávění a z EMY a tu druhou některé dokonce viděly plést poslepu. A to byl podnět. Většinou pracujeme doma. Do klubu chodíme pro materiál nebo pro radu, pobavit se a tak podobně. No a výsledek se objevil v tombole: ponožky, chňapky, zástěrky, rukavice, prostírání, výrobky od dětí ze škol, keramika z chráněné dílny a celá řada drobností pro potěšení. Každý los vyhrával.
Pomalu se vraceli průvodci pro ty vzdálenější. I ti si se zájmem prohlédli co je zajímalo a shromáždění se pomaloučku rozcházelo. Byl to úspěšný rok činnosti naší Okresní odbočky SONS.

Dáša Husáková



** Nabízejí ti práci? Buď opatrný **

Nezaměstnanost. Šíří se jako nemoc. Kdo si ještě včera stěžoval, že musí tak brzo vstávat do práce, vstával by dnes rád - jen kdyby měl KAM jít. Pracovních příležitostí ubývá, podniky se hroutí, místa se ruší... A že se to nevyhnulo ani nám, zrakově postiženým, to většina čtenářů ví přinejmenším z doslechu.
Chodíte pak na úřad práce, kde se obvykle dozvíte, že "práce není ani pro zdravé a tak buďte rádi, že máte aspoň ten důchod, jsou lidé, kteří vážně nemají z čeho žít..." což se dá sice pochopit, ale nijak to nepomůže.
Pokud to jde, necháváte si předčítat inzeráty, posloucháte rozhlasovou burzu práce, a pak píšete, telefonujete - a zase nic. Místo je často obsazeno dřív, než se o něm dozvíte, anebo po vás potencionální zaměstnavatel požaduje něco, co je nad vaše možnosti - třeba řidičák. A když už opravdu nevíte, kudy kam, dostanete do schránky dopis, leták, anebo zazvoní telefon, a vy se dozvíte, že firma XY hledá spolupracovníky na plný nebo částečný úvazek, práce zajímavá, platy pohádkové, stačí zavolat na uvedené číslo.
Takový letáček se v naší schránce objevil na jaře minulého roku když byl manžel bez práce asi půl roku. A tak zavolal. Dozvěděl se, že má přijít v určenou dobu do klubovny kulturního střediska, tam že se dozví víc.
A tak jsme šli. V klubovně nás bylo něco přes dvacet, především lidé, kterým úřad práce taky nedokázal pomoci. Z úvodní přednášky jsme se dozvěděli, že "naše firma" chce během měsíce otevřít svou pobočku, a hledá pracovníky těch a těch profesí - dalo by se říci od ředitele po uklízečku.
Jedna nebo dvě možnosti se manželovi zdály vhodné a tak se postavil do fronty k individuálnímu pohovoru. "Ale to nevadí, že nevidíte, naše firma nemá předsudky. V sousedním okrese pro nás taky pracuje jeden nevidomý a je fantastický..." Stačilo nám to.
Bohužel. Manžel tedy zaplatil vstupní poplatek, dostal hromadu instruktážních materiálů, začal chodit na školení a plnit první úkoly. Každý musí začínat od začátku, jen tak se může vypracovat. Ale tvorba a roznášení letáčků po schránkách a zvaní lidí na předváděcí akce se dost lišilo od toho, co bylo slibováno v té úvodní přednášce. A když navíc zjistil, že to, co firma nabízí a on má doporučovat, není pro peněženku běžného občana v kraji, potrefeném velkou nezaměstnaností, přestal na konzultace docházet.
Nikdo se po něm nesháněl, nikomu nechyběl. No co, jsme chudší o vstupní poplatek, bohatší o zkušenost. Mysleli jsme, že na tuto hořkou epizodu budeme moci brzy zapomenout.
Ale v půli listopadu zazvonil telefon. Volala nevidomá přítelkyně z Loun. I ona dostala pozvání od firmy, dokonce jako osobní dopis, a když sdělila, že nevidí, odpověděl jí příslušný pracovník, že to nevadí, že pro ně pracuje jeden nevidomý z Lovosic, je úspěšný a fantastický... a tak se ptala, jestli nevím, o koho jde. Bylo to pro mne jako pohlavek. "Nic neplať, nic nepodepisuj, přijedu!" zařvala jsem do telefonu možná až moc hystericky. Tohle sdělení se mnou opravdu zamávalo.
Nezáleží na tom, co si já osobně myslím o těchto druzích firem jako takových. Vím, že jejich pracovníci musejí shánět další pracovníky a nutit je, aby i oni sháněli další pracovníky, protože mají procenta ze vstupních poplatků i z výrobků a služeb, které ten "jejich" pracovník zpeněží. Jestli tento systém někomu vyhovuje, ať v něm pracuje. Ale vadí mi, že ve snaze "ulovit" další ovečku bez mrknutí oka lžou zdravotně postiženým, lidem, pro které práce znamená víc, než jen zdroj obživy.
A tak bych vás chtěla varovat: Až vám nějaká taková firma nabídne práci a bude se odvolávat na to, že pro ni pracují i nevidomí, ptejte se na jejich jména a adresy a zkontaktujte se s nimi! Vyptejte se, jestli zmíněnou práci opravdu dělají, co obnáší a zvažte, jestli ji budete moci dělat i vy.
Možná, že se někdo z vás uchytil u firmy, které nešlo pouze o to, získat další dušičku, ale opravdu nabídnout práci. Pokud ano, napište o tom do ZORY.

Stáňa Krajíčková

P.S. Ta "naše" firma v Lovosicích ani v okolí samozřejmě žádnou pobočku nezřídila!



** Valorizace náhrady za ztrátu na výdělku **

Vláda svým nařízením č. 283/1999 Sb. nově upravila náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě.
Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocíz povolání příslušející zaměstnancům podle zákoníku práce, popřípadě podle dřívějších předpisů se upravuje tak, že se průměrný výdělek rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku, popřípadě zvýšený podle pracovněprávních předpisů, zvyšuje o 8,5 %.
Vznikl-li nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po 31.prosinci 1998, průměrný výdělek rozhodný pro výpoče náhrady za ztrátu na výdělku se nezvyšuje.
Nová úprava náhrady za ztrátu na výdělku se provede bez žádosti zaměstnance. Na žádost zaměstnance se pak provede
v případech, kdy mu náhrada za ztrátu na výdělku nepříslušela pouze v důsledku zvýšení invalidního nebo částečného invalidního důchodu podle předpisů o sociálním zabezpečení nebo zvýšení plného invalidního nebo částečného invalidního důchodu podle předpisů o důchodovém pojištění.
Úprava náhrady se provede také na žádost zaměstnance a to v případě, kdy mu náhrada za ztrátu na výdělku nepříslušela, protože to neumožňovalo ustanovení 195 odst. 2 zákoníku práce platné před 1. červnem 1994.
Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě náležející podle občanskoprávních předpisů se upravuje tak, že se průměrný výdělek rozhodný pro výpočet náhrady, popřípadě zvýšený podle dřívějších předpisů, zvyšuje o 8,5 %. Úprava se však neprovede, vznikl-li nárok na náhradu po 31. prosinci 1998.
Obě výše uvedené formy náhrad za ztrátu na výdělku, upravené podle tohoto nařízení, přísluší od 1. prosince 1999.



** Zvýšení výpočtových základů pro účely nemocenského pojištění **

Zákon č. 61/1999 Sb., kterým byl novelizován zákon o nemocenském pojištění, nově stanovil podmínky pro pravidelnou valorizaci vyměřovacích základů rozhodných pro výpočet d ávek vyplácených z nemocenského pojištění.
Podle 40 citovaného zákona vláda vždy od 1. ledna zvýší částky denních vyměřovacích základů, pokud přepočítací koeficient pro úpravu všeobecného vyměřovacího základu pro účely důchodového pojištění, stanovený naposledy nařízením vlády, činí hodnotu větší než 1; zvýšení se provede tak, že se tyto částky vynásobí uvedeným koeficientem a výsledné částky se zaokrouhlí na celé desetikoruny nahoru.
Výše dávek nemocenského pojištění, na které vznikl nárok před 1. lednem kalendářního roku, od něhož byly naposledy zvýšeny částky denních vyměřovacích základů, a tento nárok přechází i do dnů následujícího roku, se upraví bez žádosti od 1. ledna podle nové výše těchto částek.
Na základě zmocnění citovaného zákona vláda svým nařízením č. 247/1999 Sb. s účinností od 1. ledna 2000 upravila částky denního vyměřovacího základu takto:
Částka 360 Kč se zvyšuje na 400 Kč a částka 540 Kč se zvyšuje na 590 Kč.




** Změny všeobecného základu a přepočítacího koeficientu pro účely důchodového pojištění **

V souladu se zmocňujícími ustanoveními zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v platném znění, vláda svým nařízením č. 228/1999 Sb. jako každoročně stanovila pro účely důchodového zabezpečení výši všeobecného vyměřovacího základu za rok 1998 a výši přepočítacího koeficientu pro úpravu všeobecného vyměřovacího základu za rok 1998 a upravila částky pro stanovení výpočtového základu.
Výše všeobecného vyměřovacího základu za rok 1998 činí 11 693 Kč.
Výše přepočítacího koeficientu pro úpravu všeobecného vyměřovacího základu za rok 1998 činí 1,0850.
Částky pro stanovení výpočtového základu, které byly naposledy zvýšeny nařízením vlády č. 234/1998 Sb. se zvyšují takto:
a) částka 6 100 Kč se zvyšuje na 6 300 Kč,
b) částka 13 000 Kč se zvyšuje na 14 200 Kč.
Toto výše uvedené nařízení nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2000.

Připravil JUDr. Pavel Ptáčník



** Problém u každého padesátého člověka **

Glaukom
Lidé, kteří překročili čtyřicítku, by měli jít k očnímu lékaři, i když nemají potíže. Vůbec nejčastější příčinu oslepnutí lidí starších čtyřiceti let v celosvětovém měřítku představuje zelený zákal. Toto onemocnění postihuje dvě až čtyři procenta populace ve vyspělých zemích. Trpí jím jeden z padesáti dospělých, to znamená, že v České republice postihuje asi 140 000 lidí.
Co je příčinou? Zvyšování tlaku v oku, způsobené chronickým zhoršením komorové vody, utlačuje zrakový nerv, ohrožuje jeho prokrvování a vede k jeho postupnému poškozování.
Zelený zákal je onemocněním záludným. Velkým problémem bývá totiž jej diagnostikovat, neboť nemusí být dlouhou dobu provázen zjevnými příznaky. Vzhledem k tomu, že se nejčastěji vyskytuje u lidí starších čtyřiceti let, je dobré, když se lidé, kteří překročili čtyřicítku, podrobí preventivnímu vyšetření u očního lékaře. Zvýšenou pozornost by svým očím měli věnovat ti, jejichž blízcí příbuzní zeleným zákalem trpí nebo trpěli.
Glaukom, neboli zelený zákal, není nakažlivý, neboť nejde o infekci. U pokročilého stupně onemocnění nepomohou pacientovi brýle a je třeba se léčit.
Pokud nosíte kontaktní čočky, je nutné se o tom poradit s očním lékařem. Nemocný glaukomem by neměl pít větší množství tekutin najednou, je dobré si je raději rozdělit do několika denních dávek. Kromě těžké námahy a stresových situací se pacient nemusí nijak zvlášť omezovat - může si číst, dívat se na televizi, řídit motorová vozidla a sportovat.
Zelený zákal se léčí nejprve očními kapkami, které snižují nitrooční tlak. Od druhé poloviny sedmdesátých let se používaly tzv. betablokátory, které ovšem mají některé nežádoucí účinky. V poslední době se objevil nový přípravek Xalatan, který byl už předtím používán v řadě zemí pod názvem Latanoprost. Nový lék nemá žádné závažné vedlejší účinky a velkou výhodou je také to, že stačí jej aplikovat jednou denně, což poskytuje pacientům větší pohodlí. Pokud kapky nedokáží účinně snížit nitrooční tlak, může se lékař pokusit paprskem laseru usnadnit odtok komorové tekutiny. Operace je nutná v případě neúspěšnosti nebo nevhodnosti předchozích metod. Podstatou většiny operací je vytvoření drobného průchodu ve stěně oka, jímž je při přetlaku odváděna tekutina pod spojivku.

Farmaceutický zpravodaj



** Senátor Fischer koupil dětem oční laser **

Oční laser v hodnotě dvou milionů korun věnoval Fakultní nemocnici v Praze - Motole senátor Václav Fischer. Přístroj by měl podle odborníků ročně zachránil zrak mnoha dětem, a to zejména novorozencům.




** Samostatnost u hluchoslepých dětí **

J. A. Komenský, řekl: "Žáku přísluší práce, učiteli vedení". Již Komenský tedy postřehl význam vlastní činnosti žáka, přičemž zdůrazňoval aktivitu, samostatnost žáků. Současně hovoří o tom, že žák sám za sebe nemůže vytvořit nic samostatného.
U hluchoslepých dětí nelze o naprosté samostatnosti hovořit a současně je třeba i říci, že toto dítě se nemůže naučit starat se o sebe. Hluchoslepý jedinec je vždy odkázán na pomoc druhé osoby, ale tato skutečnost neplatí v případě, když by hluchoslepý sám vykonával nějakou činnost. Může se jednat například o oblékání, stravování.
Hluchoslepota je postižení specifického druhu, kdy se nejedná o jednoduchý součet hluchoty a slepoty. L.Ludíková a E.Souralová za hluchoslepého označují jedince, "který má zrakové a sluchové postižení takového stupně, že mu způsobuje problémy s učením, chováním, komunikací a celkově ovlivňuje jeho pracovní schopnosti, je považován za hluchoslepého". (1, s.l)
Jedny z nejstarších a nejčetnějších definic představují definice lékařské, které pojednávají o číselných údajích zrakových a sluchových funkcí. Můžeme říci, že se vztahují k samotným orgánům bez funkčních aspektů a vztahu k okolí.
Klasifikace hluchoslepých se provádí na základě senzorického příznaku, tedy podle stupně absence zraku a sluchu, jejich souhrou. Hluchoslepé dítě v rodině znamená pro ni velkou fyzickou, ale i psychickou zátěž. Rodiče se těžko vyrovnávají s reakcemi a chováním svého hluchoslepého dítěte, poněvadž se výrazně odchyluje od intaktní populace. Je téměř nepředstavitelné si uvědomit, že v naší společnosti žijí lidé, kteří mají současně postižené dva nejdůležitější smysly, kterými je zrak a sluch. Příkladem je skutečnost, ukazujeme-li člověku obrázek a on jej nevidí, máme-li v úmyslu sdělit myšlenku, informaci a on nás neslyší.
Jak tedy takto postižený člověk přijímá okolní informace? Odpovědí je reedukace a kompenzace zbylých funkcí. Když není zrak ani sluch, vnímáme hmatem, čichem, dotykem.
Pro výchovu a vzdělávání hluchoslepých jsou vytvářeny individuální vzdělávací programy, na základě kterých učitel realizuje svoji edukační činnost. Stereotypizací se vytvářejí návyky; na jejím počátku elementarista přebírá plnou aktivitu a postupně ji přenáší na dítě. Čím dříve se začne s dítětem pracovat, tím lépe, poněvadž co bylo v tomto období zanedbáno, těžko se později dohání.
Při činnosti s dítětem učitel pracuje ruku v ruce. Dítě se potřebuje dotýkat předmětu a současně cítit i dotek učitele. Například dítě se obléká, oblečení má vždy umístěné na stejném místě, učitel je s dítětem vyhledává, oděv společně rozloží, učitel upozorní dítě o jaké oblečení jde, na základě určitého symbolu, který si vytváří s dítětem. Následně si ukáží jak lze oděv obléknout. Jedná-li se o mikinu, společně vyhledají rukávy, přední a zadní stranu oděvu, které se od sebe budou odlišovat konstantním znakem, např. nejjednodušší je knoflík na zadní straně, umístěný v dolní části. Toto rozlišení je na veškerém oblečení. Vyhmatáváním horní části mikiny s dítětem zjistíme, jakým způsobem se dá obléknout - přes hlavu, na knoflíky, zipem.
Tento postup se zachovává při každé činnosti s dítětem. Jakmile je schopno se oblékat samo, má naučeno, kde se oděv nachází, stačí ukázat znak a dítě se samo postupně obléká. V tomto případě můžeme hovořit o samostatnosti, které je dítě učeno, avšak za pokynů učitele, který zadává úkoly a dítě je plní. K tomu, aby se hluchoslepé dítě něčemu naučilo, je zapotřebí častého opakování a dostatek času. Úkoly volíme vždy přiměřené věku a stupni postižení.
Učitel dítě vede k samostatnosti, ale nemůže pouze on sám vyžadovat tyto úkoly od dítěte, nýbrž všichni, s nimiž dítě přichází do styku.
Velkou škodou je, že rodiče hluchoslepé dítě nevedou alespoň k této částečné samostatnosti.
Někteří rodiče dokonce nemusí shledávat žádnou výhodu v samostatnosti hluchoslepého dítěte. Vidí v ní jen nebezpečí pro dítě. Rodiče dítě kazí, poněvadž se mohou domnívat, že jsou vinni za jeho postižení. Není však důvodu k obviňování. Sebeobviňováním neulehčí rodič situaci sobě, natož dítěti. Přehnaná láska a zanedbávání dítěte negativně působí na jeho vývoj.
Pryč tedy s obavami rodičů a přemírou starostlivosti prarodičů, kteří nesprávně argumentují - to nemůže zvládnout, je toho příliš mnoho, co po dítěti žádáte, víte, jaká je to zátěž? a podobně. Zůstaneme-li u posledních obav - jedná se o zátěž pro rodiče, prarodiče, nebo dítě? V zájmu dítěte, pro jeho rozvoj a aktivitu je zapotřebí přiměřené zaměstnání s ohledem např. na zrakovou hygienu. Vedení dítěte k samostatnosti je k jeho prospěchu a nikoliv škodě. Nad tímto závěrem by se měli zamyslet právě ti nejbližší, milující členové rodiny.

Literatura:
1. Ludíková L., Souralová E.: Hluchoslepí mezi námi, Olomouc, katedra speciální pedagogiky, 1991

Mgr. Ilona Ireinová



** Rekondice "jen takových více" **

Smaženička, gulášek, houskové i ovocné knedlíky, smažené houby - to vše vonělo od 14. až do 24.září 1999 chodbami rekreačního střediska Mars ve Svratce. Psychorehabilitační cvičení, prostorovka a obvyklá výměna zkušeností zrakově postižených hospodyněk.
Nastala obvyklá situace - já proti těm zkušeným ženám. "Ty bys potřebovala celé odpoledne," povzdechla jedna z nich rezignovaně. A měla pravdu. Slyšela jsem už stovky receptů, ale šly mně jedním uchem tam a druhým ven. Nemám mechanickou paměť - co si hned nezkusím, to také hned zapomenu. Vyptávám se proto pořád dokola, ale když nemám věc "v rukách", je to stejně nanic.
Myslím si, že nás nevidících je takových víc, protože málokterá žena má trpělivost nad námi stát, abychom si vlastníma rukama osahaly, jak se co dělá. Opakování teorie proto pro nás nemá cenu.
Jak to tedy bylo s tou vůní guláše, ovocných knedlíků a hub? Linula se z malé kuchyňky v prvním patře, kde jsem nemotorně trčela já a kolem mě se otáčela paní Mouchová. "Tohle si osahej, tohle si zkus, sáhni si na moje ruce." Vysvětlování, zkoušení, a pak už se talíř plní nadýchanými ovocnými knedlíky i gulášem s houskovými knedlíky. Ochutnání se dočkali i muži, kteří netrpělivě obcházeli po chodbě.
Naučila jsem se mnoho ulehčujících kuchařských postupů, např. krájet cibuli pomocí "hřebínku", vařit knedlíky v páře na pařáčku nebo v utěrce uvázané na hrnci.
Na závěr chci poděkovat paní Mouchové, která se mi věnovala i ostatním, kteří mi předávali své zkušenosti.

Ivana Poláková



** Etický návod k použití mobilu **

Sedím na obědě, vtom zapípá můj mobilní telefon a na displeji se objeví krátka textová zpráva (SMS, z angl.short messages). Zní: "Miluji tě." Tehdy si říkám, že ty mobilní telefony nejsou až zas tak špatná věc. Jindy však lezou člověku vysloveně na nervy. Kolikrát přeruší napínavý děj v kině, procítěnou hru v divadle, dokonce jednou začal zvonit jako zběsilý mobilní telefon mladé slečně i při mši v kostele. Protože jej měla v kabelce až na dně, zazněl do toho svátostného ticha ještě asi třikrát čtyřikrát, než jej zahanbeně vypnula.
Připomíná mi to situaci s walkmany - zatímco kdekoliv jinde je využívali studenti k opakování slovíček či pojmů ze školy, u nás proměnil lidi v chodící jukeboxy. Maně mne napadá, má tedy český národ zlaté ručičky, ale cit pro moderní techniku mu chybí?
Podle posledních údajů je rozšířenost mobilních telefonů v ČR prozatím pouhých 14% (např.v severských zemích je to okolo 56%). Nejprve EuroTel začal nabízet své ne právě levné služby spíše manažerům a lidem ve středně velkých podnicích. Pak přišel Paegas-Radiomobil a srazil ceny natolik dolů, že se staly přijatelnými i pro běžné lidi.
Nyní se rozhoduje o třetím operátorovi. Ať jím bude kdokoliv, opět slibuje snížení cen. Mobilní telefon bude mít každé dítě ve škole, možná i ve školce (bez legrace, podobným způsobem si rodiče "hlídají" děti právě v zemích s vysokou rozšířeností mobilních telefonů), nejspíše si jej pořídí i lidé, kteří na tom nejsou sociálně právě nejlépe. Rozšíření mobilních telefonů u nás tedy opět vzroste.
Je tu však jedna věc, která mne poněkud děsí. Většinou se k novým výrobkům, jež si zakoupíte v obchodě, přidává návod k použití. U mobilního telefonu je to stejné. Vzhledem k tomu, co jsem napsal výše, však chybí v návodech pro Českou republiku ještě oddíl "Etika při používání mobilního telefonu".
Pokusím se o krátký, stručný výtah z této nenapsané části: "Milý zákazníku, zakoupením nového mobilního telefonu a připojením do sítě některého ze tří stávajících operátorů jste učinil veliký krok ke své nezávislosti. Nezapomeňte ale, že každá nezávislost má své hranice. Začínají přesně tam, kde začíná nezávislost druhé osoby. Proto vás prosíme, abyste dodržovali pár prostých a jednoduchých zásad při používání svého telefonu:
1. Pokuste se vypnout mobilní telefon při divadelních či filmových představeních, důležitých jednáních nebo kdykoliv, když chcete druhému člověku proti vám dát najevo, že je pro vás důležitější než kus plastiku.
2. Většina telefonů má jednu velice zajímavou možnost - dají se vypnout všechny druhy zvonění. Jiné nabízejí diskrétní zvonění, jež obsahuje maximálně tři tóny. Některé dokonce pouze vibrují. Věřte, že většina lidí v přeplněné tramvaji či autobuse asi nemá právě náladu na koncert z děl známých skladatelů či z výběru populárních diskžokejů, jenž se opakuje do chvíle, než telefon najdete na dně sportovní tašky.
3. Mobilní telefon se NIKDY nepoužívá v letadle. Tuhle se o to pokusil jeden rebel z Anglie, a dostal deset let v chládku.
4. Způsob, jakým prezentujete svůj telefon, svědčí něco o vaší povaze. Pokud jste přesvědčeni, že máte ten nejdražší a nejkrásnější mobil, a dáváte to ostentativně najevo tím, že jej kladete při schůzce na stůl, aby byl co nejvíce vidět, patříte jen do dlouhé řádky chlubilů, jichž je na světě nepočítaně.
5. Bohužel je dnes hlavní město známé především díky kapsářům. Mobilní telefony jsou stále ještě výnosným artiklem. Být vámi, asi bych si jej před vstupem do metra někam dobře schoval.
6. Mobilní telefon je vaším služebníkem, a ne vy jeho otrokem. Většina lidí v zahraničí jej využívá především v pracovních dnech. O víkendu pak odpočívají lidé i telefon.
7. A na závěr nezapomeňte, že větu "miluji tě" je o hodně krásnější pronášet tváří v tvář oné milované bytosti.
Vlastně - dávejte přednost jakémukoliv osobnímu kontaktu, mobilní telefon jej nevynahradí.

Jan Lipšanský



** Divadlo bez dívání **

"Až příště půjdete do divadla, zkuste zavřít oči. Během čtvrthodiny si uvědomíte, jak frustrující jsou pro zrakově postižené lidi všechny dramatické odmlky, významné pohledy a okamžiky nehybného ticha." (Magazin Královského národního institutu pro nevidomé, Velká Británie.)
Může mít tedy nevidící člověk z divadelního představení požitek? Jak jej prožívá slabozraký? Nebylo by snad lepší hrát pro nevidomé zvláštní divadlo založené jen na zvucích? Podle mne by přitakání bylo slepou uličkou, která může ústit jen v zajímavý experiment nebo v didaktické pojetí. Asi by v tomto případě bylo těžké sledovat a udržet uměleckou úroveň takových divadelních představení. A vyloučili bychom možnost, že by se nevidomí a slabozrací účastnili tradičního divadla, toho, co nabízí současná divadelní scéna.
Ale pojetí integrace postižených a princip nedělitelnosti lidské společnosti ukazuje jinou cestu: cestu zpřístupňování umění těm, kteří se na něm chtějí podílet, ale jejichž postižení jim to ztěžuje. (Danou problematikou jsem se zabývala na stránkách Divadelních novin už v roce 1995.)
Tento trend byl i tématem konference "Art horizonts 1991" v Glasgowě. Přijela jsem na ni s příspěvkem o hmatové výstavě Hapestetika, při jejímž zrodu jsme řešili podobnou otázku: prezentovat nevidomým a slabozrakým současné moderní umění, nebo vyprovokovat vznik děl, která by byla adresovaná nevidícím a podřizovala se kritériím hmatového vnímání?
Zvolili jsme cestu zpřístupnit nevidomým a slabozrakým autentickou tvorbu, tedy umožnit jim, aby se podíleli na kulturním dění, které je obklopuje teď a tady. Vznikla tak výstava moderního výtvarného umění, na níž se všichni mohli exponátů dotýkat, samostatně se pohybovat podél vodicí linie, koupit si katalog v bodovém písmu nebo v černotisku a stejně tak zapsat do knihy návštěv své dojmy.
Po první hmatové výstavě následovaly další; moderní výtvarné umění si získalo mezi nevidomými a slabozrakými své stálé příznivce stejně jako mezi vidícími. "Konečně vidím rukama!" četla jsem v knize návštěv. Tento výkřik vyjadřuje sílu prožitku vidícího člověka z mimozrakového vnímání, ukazuje, jak nás může způsob vnímání postižených lidí obohatit, připomíná povrchnost "vizuální civilizace".
Důležité je uvědomit si, že odlišnost postižených lidí je způsobena víc předsudky, nepochopením a ostychem, než samotnou příčinou postižení; že zjevnost jejich postižení nám brání si uvědomit to, co máme společného a toho je převaha. Potřeba komunikace je myslím zrovna to, co je lidem nejen společné, ale i to, co je spojuje.
Divadlo jako způsob komunikace provází lidi již celá tisíciletí. Znám nevidomé, kteří chodí do divadla, znám nevidomé, kteří hrají divadlo.
O svých zážitcích z divadla vypovídá Jacques Lusseyran v autobiografické knize "Nalezené světlo": "... ještě hodiny po divadle kolébal rytmus alexandrinských veršů můj mozek zprava doleva, tak, jak prý pohybuje oceánem přitažlivost Měsíce. Nahoře na Olympu jsem slyšel špatně: jednak pro vzdálenost, jednak pro divadelní fanoušky (jimiž se to tehdy jen hemžilo), kteří se nemohli zdržet, aby současně s herci vášnivě a hlasitě nerecitovali prózu Marivauxovu nebo verše Racinovy, a konečně též pro slepotu, která mi znemožňovala vidět, co se na jevišti děje. Současně však rostla moje vynalézavost. Stačilo, aby do mne kamarádi strčili loktem a hned jsem věděl, že zrádce, kat či milovník vstoupil na jeviště. Úryvky vět zašeptané do ucha prozradily dekorace a vylíčily děj. Ona padá! ...židle... ona si nasazuje klobouk... Víc jsem nechtěl. Víc jsem vědět nepotřeboval. ... Čas od času jsem narazil na nevěřícího. Jeho pochyby mě však dlouho netížily. Když čteš román, řekl jsem mu, také konec konců osoby nevidíš. Ani místo děje. A přesto je vidíš, jinak je román špatný."
Tento úryvek popisuje to, co zažívají lidé se zrakovým postižením, když jdou s přáteli či příbuznými na divadelní představení. Ne každý ovšem takové blízké má, ne každý má tu odvahu jít sám. Vstříc takovým lidem vyšla metoda "audiodeskribce". Je to ta samá služba, kterou poskytují vidící přátelé, vybavena technickými vymoženostmi a obohacena o zkušenosti a informace (dnes již některých profesionálních) popisovačů.
Audiodeskribce je verbální komentář, který popisuje scénu, kostýmy, mimiku a děj během tichých pauz v divadle, filmu, televizi. Klade si za cíl dokreslení obrazu a pochopení děje, chce divadlo maximálně zpřístupnit těm, kteří svýma očima nevidí, co se na jevišti odehrává. Zvukový komentář je přenášen do sluchátek, komentátor má dnes již zvukotěsnou kabinu, dříve sedával společně s posluchači ve zvláštní lóži. Komentování je v divadle vždy živé, autentické. Jednodušší formou je služba před představením. Jedná se o informace o jevišti, kulisách,kostýmech, postavách hry, možnost si je prohlédnout, osahat, vyzkoušet.
S touto službou přišli v USA manželé Pfanstiehlovi v roce 1981 (jen ve státě Ohio nabízí tuto službu třicet divadel) a je zavedena ve dvanácti divadlech ve Velké Británii. Od doby, kdy s ní začínalo pár dobrovolných nadšenců, prošla určitým vývojem, získala dlouho ověřovaná pravidla. Poznatky z mnoha různých komentovaných her shrnuje skupina komentátorů z Duke of York s Theatre:
"I když je třeba držet se určitých obecných zásad, každá hra je komplex svébytných problémů. Komentátoři musí být adaptabilní a schopní především improvizace. Musí znát dokonale hru, aby dosáhli souladu mezi intonací a rytmem řeči (který umocňuje zážitek diváka), aniž by zasahovali do textu hry. Množství popisovaných detailů a informací záleží na divácích, jestli jsou nevidomí či slabozrací. Komentátoři mají sami sebe cítit jako součást představení a nikoli publika. Dříve, ve snaze nerušit, praktikovali popis jako šeptané mumlání, kterému bylo málo rozumět a hodně rušilo. Je třeba jasně říkat, co je potřeba, aby komentář splynul s dějem na jevišti, a ne aby od něj odváděl pozornost."
Tam, kde audiodeskribci praktikují, jsou divadla napojena na síť občanských sdružení a organizací. Potencionální diváci se o komentované inscenaci mohou dočíst v časopise psaném bodovým písmem nebo nahrávaném na kazety či v pravidelném rozhlasovém vysílání pro nevidomé nebo slabozraké.
Na konferenci v Glasgowě se mimo výstav a divadle mluvilo i o komentování filmů a televize. Vnímala jsem televizní adaptaci detektivky o Sherlocku Holmesovi nejdříve se zavázanýma očima a nekomentovanou. Vůbec jsem nepochopila, kdo střílel, teprve když jsem film sledovala zrakem jsem pochopila, že doktor Watson stál po celou dobu scény tiše za dveřmi.
Podobnou veselou historku mi líčil můj kolega z organizace nevidomých a slabozrakých. Jeho známá nevidomá sledovala detektivku v televizi. Ze souvislostí nepochopila, kdo vraždil a v touze se to dozvědět, k smrti vyděsila sousedku, když u ní v noci, těsně po skončení detektivky zazvonila, aby se zeptala.
Lidé se obvykle velmi diví, když se dozvědí, že většina nevidomých sleduje televizi. V Japonsku a v USA existují adaptéry na televizní kanál, který uvádí komentované filmy.
Ale vraťme se k divadlu a do Čech. V úvodní citaci se mluví o pocitu frustrace prožívané během ticha a odmlk, nemůžeme-li sledovat zrakem děj na jevišti. Důležité je dodat, že tuto frustraci prožívá daleko silněji člověk vidící, který jen na chvíli zavře oči, protože je náhle odříznut od zdroje informací, z kterého je zvyklý čerpat a v kterém se umí orientovat. Lidé se zrakovým postižením odmalička využívají ostatních smyslů a jejich kombinace. Signály mimovizuální - čichové, sluchové, tepla, vnímání velikosti prostoru atd. mohou vykreslit obraz reality lépe, než si mnozí vidící představují. Tyto informace a schopnost je využívat mají meze a pro porozumění souvislostí je musí doplnit právě audiodeskribce.
Když jsem naposledy potkala v divadle svého nevidomého známého, vyptávala jsem se, co vše vyčte z tónu hlasu, ze zvuků na jevišti. Pan Lukeš mi řekl, že velmi mnoho. Že vnímá hru jako celek hlavně z hlediska mluveného projevu, tedy její tempo, atmosféru, gradaci, kultivovanost. Právě v souvislosti s tím ho požádal významný divadelní režisér o spolupráci a o názor. Přesto jeho žena nebo známí mu zůstávají věrnými "komentátory" společně navštěvovaných divadelních představení.

Mgr.Terezie Hradilková



** Nová knihovna **

Nová zvuková knihovna s internetem, která je určená nevidomým lidem, zahájila v úterý 7.prosince 1999 svůj provoz ve speciální studovně Okresní knihovny Petra Bezruče v Opavě.
Jak potvrdila ředitelka knihovny Zuzana Bornová, celý projekt, na který přispěly ministerstvo kultury, Sörösova nadace a opavský magistrát, přišel na zhruba čtvrt milionu korun.
"Předpokládáme, že zvukových knih bude využívat asi pět desítek nevidomých čtenářů. Počítáme také s tím, že nás budou určitě navštěvovat i žáci opavské základní školy pro slabozraké a nevidomé," uvedla Zuzana Bornová.



** Ray Charles **

Světoznámý nevidomý zpěvák a hudebník, projevil nelíčenou radost z čerstvého doktorátu humanitních věd, který mu za dlouholetou činnost skladatele a pianisty udělila univerzita ve Wilbeforce v americkém Ohiu.



** Poprvé **

Rozhodla jsem se, milí čtenáři, podělit se s vámi o mé dojmy, které jsem zažila u moře, kdy se mi splnil životní sen.
A proč reaguji až nyní? Mezi mé oblíbené koníčky patří aplikovaný tenis pro nevidomé. Vzhledem k tomu, že se v září konalo mistrovství republiky jednotlivců, věnovala jsem veškerý volný čas intenzivnímu tréninku. Když jsem se konečně dostala k počítači, abych napsala tyto řádky, technika odmítla se mnou spolupracovat.
Před devíti lety jsem náhle ztratila zrak a jak to u takto postižených bývá, v ten moment život končí a nic nemá smysl - ani já jsem nebyla výjimkou.
Po návratu z nemocnice jsem se dostala do hluboké deprese. Zoufalství a bezmocnost se mě zmocňovaly při představě, co to bude za život, když už nikdy nebudu vidět. Ztrátu zraku jsem velmi těžce nesla. Myslela jsem i na nejhorší.
Dny z mého pohledu ubíhaly velmi pomalu. Já je "žila" v posteli bez zájmu o okolí. Půl roku jsem se dostávala z toho největšího šoku. Poté nastal důležitý a pozitivní zlom v mé nové a náročné životní situaci. Východiskem se staly mé malé děti, které mě utvrzovaly v pocitu, že vše dostane přijatelnou podobu. Vnukly mi víru v život a budoucnost. Tak mě motivovaly k rozhodnutí, že budu svému nemilému osudu čelit tím, že začnu na sobě pracovat. Říkala jsem si, že tak prázdně se už nedá žít. Bylo nutné se smířit s tím, co nemohu změnit. Změnila jsem však žebříček hodnot a začala novou kapitolu svého života.
Učila jsem se sebeobsluze, orientaci po bytě i mimo něj, vaření i úklidu domácnosti. Díky Věrce Kneslové jsem se naučila Braillovo písmo. Díky mé dceři (tenkrát devítileté), která mi předčítala z učebnice "Všemi deseti", jsem se naučila psát na kancelářském stroji. Základní rehabilitaci a telefonický kurz jsem absolvovala v Levoči. Masérský kurz v Plzni. Za to jsem vděčná svým rodičům. Bez jejich pomoci by nebylo možné se realizovat.
Jakmile jsem se snažila plnit předsevzetí a cíle, najednou dny ubíhaly podstatně rychleji a já zjišťovala, že ani po závažné ztrátě zraku nemusí člověk zbytek života trávit v bezmocném živoření a smutku. Začala jsem si uvědomovat, že život nekončí a že spousta věcí má smysl, například dovolená u moře, což bylo mým velkým přáním už před ztrátou zraku. Pak jsem to rezolutně zavrhla. Říkala jsem si, co tam budu dělat, když nevidím. S odstupem času jsem na to začala mít jiný názor. Vloni se mi přání splnilo!
Ve dnech 11. až 20. června pořádala brněnská odbočka SONS pod vedením oblastní pracovnice Marie Švejdové pobytový zájezd na palmovou riviéru v Itálii.
Nelituji. Byl to nezapomenutelný zážitek, který se nedá popsat. Každý si to musí zažít sám, jak se říká, na vlastní kůži. Bydleli jsme v pěkných apartmánech po dvou. Pláž jsme měli jen přes cestu. Program byl individuální. Někteří jezdili na výlety, já jsem trávila nejvíce času na pláži a v moři. Naplno jsem vnímala tu krásnou a fantastickou atmosféru. Z moře jsem měla radost jak malé dítě a vůbec se za to nestydím. Počasí nám přálo, voda byla báječně teplá.
Pokud máte i vy, milí čtenáři, zájem, mám pro vás příjemnou zprávu. Brňáci se chystají k moři i letos! Neváhejte! Stojí to i přes tu dálku za to. Pohodlný autobus ji zdolává s přestávkami asi za 17 hodin.

Helena Křiváčková



** Rada na zhubnutí **

Na konci loňského léta jsem objevila v časopise KLÍČ - to je zpravodaj pro obvod Prahy 14-Jižní Město - zajímavý inzerát. Představoval se v něm salon Siréna, který vlastní kromě jiného tzv.americké stoly. Samozřejmě nejsem tak naivní, abych věřila, že to budu zrovna já, kdo cvičením na těchto stolech zhubne za měsíc deset kilo. Byla jsem však trochu zvědavá a měla jsem hodně nabraných kil. Chtěla jsem zůstat věrná svým předsevzetím o kontrole váhy i objemu i nutnosti "něco pro sebe udělat".
Vydala jsem se tam podívat a nelituji toho. Své zkušenosti chci sdělit všem ženám, zejména obyvatelkám Jižního Města, které zjistily, že jim po vánočních orgiích cosi přebývá na těle a cosi chybí v šatníku. Nebo se nám všechno oblečení srazilo?
V Siréně pracují dvě instruktorky, obě zdravotnice, které se střídají na směny. Oběma jsem bez nesnází vysvětlila, že v intimním přítmí jmenovaného cvičiště rozeznám okno od dveří, ale dál že je toto prostředí mému zraku téměř nedefinovatelné. Velmi ochotně mi rozsvítily, navigovaly na jednotlivé stoly a vyptaly se, co potřebuji, abych se cítila dobře.
Stolů je šest. A nemyslete si, že to s vámi jen tak nějak třese, kymácí či houpe. Nikoliv. U každého stolu se dozvíte, jakou část svého hříšně zbytnělého těla budete procvičovat, co s vámi udělá stůl a co musíte vy sama. Následně to zapnou a vy deset minut procvičujete jednu sérii cviků na jednom stole. Pak se přestěhujete vedle a pokračujete jinou sérií. Nakonec dosáhnete kýženou šestku neboli stůl číslo šest. Tam si pěkně hajnete, přikryjete se a tady vás to opravdu něžně natřásá a vy můžete pouze snít. K tomu vám hraje magnetofon nebo rádio.
Máte-li předplaceno deset hodin - což je finančně výhodné, patří ke službám i to, že vás průběžně váží, na začátku předplatného a na konci přeměří všechny vaše kritické obliny, spočítají rozdíly, míchají vám posilující nápoje (iontové, ne alkoholické!), nabídnou vám hopsání na rehabilitačním míči, jízdu na rotopedu nebo solárko (to se platí zvlášť). Rádi s vámi konzultují vaše úspěchy a neúspěchy s dietami. A když budete chtít, koupíte si zde i různé přírodní potravinové doplňky, vitaminy, čaje a tak podobně.
Když jsem se po měsíci zúžila v průměru o dva centimetry a přestala mne bolet záda, řekla jsem si, že budu pokračovat. Finančně to přijde stejně jako když sečtete kterékoliv druhy cvičení plus masáž zad. Ale co je hlavní a proč to píšu do ZORY?
Uvědomuji si, že pro zrakově postižené ženy, které nejsou zrovna sportovní typy, je většinou obtížnější jakékoliv kondiční cvičení, které současný běžný trh nabízí - aerobic, kalanetika, slyding, ale častokrát i běžná posilovna není pro nás nejvhodnější. Tzv.americké stoly jsou ze všeho, co jsem zkusila, nejsympatičtější s ohledem na naše možnosti.
Těch šikulek v Siréně jsem se zeptala, co by říkaly, kdyby jim tam chodily nevidomé ženy. Odpověděly mi, že by je velmi rády uvítaly a jedině by snad potřebovaly vysvětlit, jakým způsobem je mají navigovat. Slíbila jsem, pokud by byl zájem, že si můžeme udělat základní instruktáž, s kterou bych ochotně pomohla. Takže je všechno připraveno, abyste i vy mohla přijít, milá čtenářko. Siréna je asi 250 metrů od stanice metra Háje. Cvičit vedle vás může i váš průvodce. Bylo by ale vhodné, aby to byla žena. Pán může eventuálně počkat v nedaleké restauraci.
Mileráda zodpovím osobní dotazy na svém telefonním čísle 02/791 44 73. Můžete také zavolat do Sirény a vyřídit si všechno sama. Telefon: 02/795 31 60. Jistě k vám budou milí a vstřícní, jako byli a jsou ke mně.
Vašemu zeštíhlovacímu a kondičnímu procesu přeje mnoho zdaru v tomto tisíciletí

Jaroslava Novotná



** Paralympijský tým už myslí na Sydney **

Český paralympijský výbor zastřešuje pět svazů, v nichž jsou tělesně, zrakově, sluchově i mentálně postižení sportovci a spastici. Řada z nich loni dosáhla na mezinárodních akcích pozoruhodných úspěchů, jejichž základem je pevné ekonomické zázemí. Nahlédnutí do pokladní knihy paralympijského výboru nám umožnil František Janouch.
"Bez sexteta oficiálních sponzorů bychom jen paběrkovali," říká předseda pro ekonomiku a legislativu. "Velký dík proto patří především České pojišťovně, Československé obchodní bance, Nové huti, Českým radiokomunikacím, Unipetrolu a společnosti ABB. Kromě nich máme ještě několik mediálních partnerů.
V prvních devíti měsících loňského roku jsme potřebovali 4,5. mil korun na deaflympiádu v Davosu a přípravu na paralympiádu v Sydney, 3,6 mil. korun mířilo do sportovních svazů, za 1,5 mil. korun jsme koupili mikrobusy s výsuvnými plošinami a 1,4 mil. korun jsme potřebovali na hospodářsko-správní výdaje. Do konce roku jsme utratili ještě zhruba 6,7 mil. korun na přípravu paralympijského týmu před Sydney 2000. Celkové výdaje se tedy přiblíží 18 mil. Kč.
Příjmy by měly být o trochu vyšší. Zatím nevíme, s jak velkou finanční částkou můžeme v letošním roce počítat, takže aspoň na první dva tři měsíce musíme mít určitou rezervu. Nejvíce nám pomáhají už zmíněni sponzoři (10,3 mil. Kč), dále jsou to státní příspěvky (5,6 mil.Kč) a přibližně 2,2 mil. Kč jsme v roce 1999 získali z vlastních zdrojů.
Letos nás nejvíce zatíží příprava na paralympiádu v Sydney, které se zúčastní zhruba devadesátičlenná výprava sportovců a doprovodu. Startovat budeme v šesti druzích sportu a věříme, že v Austrálii naváží naši atleti, plavci, cyklisté či stolní tenisté na dosavadní úspěchy z významných národních soutěží a od protinožců si odvezeme opět několik medailí.

red.



** Upozornění **

Středisko křesťanské pomoci, o jehož poslání a službách jsme už v ZOŘE informovali, změnilo své telefonní číslo: 02/22 52 19 12.



** Nové knihy **

Záhady, příroda - Däniken, Erich von: Šok z bohů (Putování časem neuvěřitelných setkání z dob minulých, současných i budoucích), 7 kazet, čte: Otakar Brousek, Z 2809

Reportáže - Hrubeš, Josef - Hrubešová, Eva: Pražské domy vyprávějí... III. (V třetím díle zařadili autoři do knihy 52 objektů v co nejširším spektru a ze všech hledisek), 10 kazet, čte: Heda Čechová, Z 2810

Reportáže - Hrubeš, Josef - Hrubešová, Eva: Pražské domy vyprávějí... IV. (Již čtvrté pokračování knihy, která je určena pro znalce a milovníky staré Prahy), 11 kazet, čte: Heda Čechová

Náboženství - Korán (Korán je již třináct století rozhodující a neodvolatelnou autoritou pro celý islámský věřící svět. Vznikl během asi dvaceti let Muhammadovy kazatelské činnosti), 27 kazet, čte: Jan Hyhlík, Z 2812

Mýty - Greenová, Miranda Jane: Keltské mýty (Stručné a hutné uvedení do keltské mythologie pojednává o divokých bohyních války, o slunečních bozích, o lidské oběti a kultu lidských hlav, stejně jako o tajemných rituálech spojených se zasvěcením), 3 kazety, čte: Helga Čočková, Z 2813

Povídky - Greene, Graham: Kosa na kámen (V povídkové sbírce nalezneme povídky ve velmi lehkém tónu, povídky hořkosladké i tragické), čte: Renata Volfová, 6 kazet, Z 2814

Román - Hailey, Arthur: Detektiv (Poslední román autora řady bestsellerů), 15 kazet, čte: Helga Čočková, Z 2815 Historický román - Vaňková, Ludmila: Dotkni se nebe (Orel a lev VI.), (Karlovo manželství s Eliškou Pomořanskou se vyvinulo v pevný a hluboký vztah a z jejich šťastného soužití se rodí dítě za dítětem. Sňatkovou politikou se Karlovi podařilo připojit k zemím Koruny české Braniborsko a zajistit svým potomkům polsko-uherské dědictví.), 11 kazet, čte: Zdena Černá, Z 2816

Archeologie - Bauerová, Anna - Bauer, Jaroslav: Tajemství chrámových pokladů (Tato kniha je pozváním k prohlídce nejvýznamnějších chrámových pokladů v Evropě, mezi nimiž zaujímá přední místo i pokladnice ve Svatovítské katedrále), 6 kazet, čte: Hana Makovičková, Z 2817

Dobrodružství - Foglar, Jaroslav: Tábor smůly (Skautské taškařice), 4 kazety, čte: Jiří Kadlec, Z 2818

Dobrodružství - Hamman, Joe: Po stopách Divokého západu (Joe Hamman byl za mlada také kovbojem, procestoval Ameriku křížem krážem a je otcem filmových kovbojek. V této knize vypráví o postupném osidlování Divokého západu bez příkras a nadbytečné romantiky), 10 kazet, čte: Jiří Kadlec, Z 2819

Kultura, Dějiny, Etnografie - Bottger, Walter: Kultura ve staré Číně (Přehled čínských dynastií a událostí v Číně a ve světě), 8 kazet, čte: Jiří Kadlec, Z 2820

Pohádky - Calvino, Italo: Italské pohádky (S úsměvem a diskrétní ironií provádí autor dospělé čtenáře světem italských pohádek), 11 kazet, čte: Hana Makovičková, Z 2821

Humor - Wodehouse, Pelham Grenville: Nedostižný Jeeves (Humorné příběhy), 5 kazet, čte: Renata Volfová, Z 2822

Humor, Rodina - Kejvalová, Táňa: Šílené broskve a jiné zážitky (Úsměvné čtení plné pohody zachycuje humorné epizody ze života svobodné matky (autorka), která sama vychovává své syny), 3 kazety, čte: Zdena Černá, Z 2823


[Domů | Zpět]
Náměty a připomínky zasílejte na: web@braillnet.cz
Copyright © 1995 - 2000 SONS