Časopis ZORA, číslo 24/1999


OBSAH:




** Ze 7.zasedání Republikové rady SONS ČR **

Za řízení pana Františka Krčmy se v sobotu 4.prosince 1999 uskutečnilo v sídle Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých v Praze 7.zasedání Republikové rady. Po srdečných gratulacích k životním výročím pí Květě Nejeschlebové a pí Evě Šatrové byl schválen program a provedena kontrola plnění úkolů z předchozích zasedání.
Ing.Kočová podala zprávu o řešení problému finančních prostředků, uložených v bance Moravia. Dvě třetiny se podařilo získat zpět s 10% ztrátou, zbytek pak se ztrátou 40%. Republiková rada vyslovila požadavek rozdělit rezervy organizace do více bank, aby se tak omezilo riziko opakování této situace.
Vzhledem k tomuto relativnímu úspěchu požádal ing.Císař Radu o uvolnění půjček z Fondu účelového jmění. Rada souhlasila, ale zvýšila částku nepřekročitelné rezervy na 250 000,- Kč vzhledem k nebezpečím, které hrozí z neschválení státního rozpočtu a zpoždění dotačního řízení. Zvýšila se tak váha pravidelného splácení půjček dlužníky. Uvedená rezerva pak může být v případě nezbytnosti použita v souladu s usnesením 6.zasedání Rady.
Ing.Kohout pak informoval o stavu prodeje nemovitosti SONS v Plzni. Čistý výnos by měl činit 2 540 000 Kč se současným zápisem věcného břemene (ponechání prostor dosud užívaných SONS a 10 let bezplatný nájem) do Katastru nemovitostí.
Jednání o Slepeckém muzeu v Brně dosud není ukončeno, jako nejméně problematické se jeví předání sbírek do majetku Technického muzea, je však třeba zajistit vliv SONS na využívání, doplňování a propagaci expozice a studijní muzejní práci s touto unikátní expozicí.
Jednání o zřízení Ceny SONS bylo odloženo, neboť dr.Volejník nesvolal pracovní skupinu - svolá ji ing.Císař.
Redakční skupina nedoporučila k vydání publikaci "Pohledy do historie slepeckých spolků" v současném zpracování materiálů.
Druhá část jednání byla věnována diskusi o podmínkách další existence SONS. Analýza posudků hodnotitelů projektů SONS na Ministerstvu práce a sociálních věcí pro rok 1999 jednoznačně prokázala tendenčnost a neobjektivnost posudků některých hodnotitelů a možnost ovlivňovat výběrem hodnotitelů výsledky výběrového řízení. Rovněž vyšší priorita projektů, řešících problémy sociálně nepřizpůsobivých vrstev před projekty na vyrovnávání příležitostí pro zdravotně postižené občany představuje sociální diskriminaci. Pokud se dosavadní přístup státu nepodaří zvrátit, např.prosazením zákona o zdravotně postižených, bude muset SONS reagovat na změněné podmínky změnou své struktury i způsobů práce. Návrh na řešení situace zřízením speciální pracovní skupiny ("krizového štábu") z řad členů Rady byl rozdílem jednoho hlasu zamítnut především pro nekonkrétnost a neujasněnost celého záměru a prezidentovi bylo doporučeno ustavovat pracovní skupiny "ad hoc" k řešení konkrétních problémů, a to i s přizváním externistů, bude-li to zapotřebí.
Republiková rada vysoce hodnotila úspěch v pořádání Kongresu EBU, oceněný i v děkovném dopise prezidenta Unie pana Johna Walla a vyslovila Mgr.Václavu Poláškovi své uznání a poděkování. Rezoluce, přijaté Kongresem, jehož se zúčastnily delegace 42 ze 44 členských států EBU budou zveřejněny v ZOŘE a stanou se i přílohou zápisu z tohoto zasedání Republikové rady SONS. Za nedostatek však Rada považovala malou informovanost české veřejnosti a našich zrakově postižených členů o Kongresu i doprovodných akcích. Příčinu spatřuje v přílišném "resortismu" Rady i ředitelů odborných úseků SONS, takže tíha celé akce spočívala na třech pracovnících zahraničního úseku a nepočetném štábu externích spolupracovníků. Výjimkou byl přístup Mgr.Viktora Dudra, jehož seminář o řešení bariér v prostředcích hromadné dopravy v České republice byl přijat s velkým zájmem a posloužil propagaci naší republiky i její jediné celostátní slepecké organizace. Mgr.Polášek byl znovu zvolen do řídícího výboru EBU.
Ing.Císař informoval zasedání o postupu přípravy ustavení Národní rady zdravotně postižených ČR jako jediné reprezentace zdravotně postižených ČR vůči zahraničí i orgánům státní správy a samosprávy v ČR. Současná již pátá verze Statutu je kompromisem mezi požadavky Sdružení zdravotně postižených a Sboru zástupců a má snad reálnou šanci na přijetí. V další fázi bude nutno vyjasnit vlastní mechanismus ustavení Národní rady. Informoval rovněž o pokračujícím jednání o finančním zabezpečení funkce budovy na Karlínském náměstí č.12, jehož je SONS jako spolumajitel nejen aktivním účastníkem, ale především iniciátorem schůdných řešení.
Prezident Milan Pešák pak informoval o velmi úspěšném koncertu ve Španělském sále Pražského hradu 2.prosince a vyslovil dík panu Luboši Krapkovi za jeho již tradiční perfektní uspořádání. Současně vyslovil politování nad jeho rezignací na funkci vedoucího útvaru propagace a alternativních zdrojů SONS. Pak ještě stručně informoval o novelizaci vyhlášky 182 a přípravě zákona o spolcích.
Organizaci Celostátního shromáždění SONS v Karlových Varech zajištuje Pavel Rogaczewski, přípravě programu bude věnováno 8.zasedání Rady v sobotu 5.února 2000 za řízení Mgr.Viktora Dudra.
Na návrh plzeňské Oblastní koordinační rady byla zrušena odbočka Plzeň-sever a přičleněna k Plzni-město.

-cs-



** Dva monology o lásce, naději a Vánocích **

Dům odpočinku ve stáří, který od 1. září roku 1991 spravuje v Krabčicích Diakonie ČCE, jsem navštívila s určitými záměry. Jeden z nich byl znovu obdivovat toto místo pod Řípem, které mám moc ráda. Nejen proto, že je to kraj památný a slavný, nejen proto, že zde farářoval pan Karafiát, nejen proto, že byl krásný, i když pozdně listopadový den. Do Krabčic jsem zamířila především z toho důvodu, že se zde s neobyčejnou láskou a pozorností starají o 140 seniorů, mezi nimiž jsou i dvě nevidomé stařenky.
Řekne-li se "domov důchodců", mnohým, mladým nebo starým, naskakuje husí kůže. I já jsem si myslívala, že raději nebýt, než dožívat v takovém zařízení. Ale krabčický domov je DOMOV se vším, co do něj patří. Pod tuto střechu se vejde tolik lásky a úcty, že změřit ji může pouze vděčnost jeho obyvatel, a ta je myslím vysoko nad běžným limitem. Požádala jsem o rozhovor své milé přátele - ředitele a faráře v jedné osobě Miroslava Erdingera a vrchní sestru Pavlu Krejčiříkovou. Času bylo málo - všichni se chystali na společenské odpoledne všeho personálu. Tak jsem přišla možná trochu nevhod, ale zato jsem si mnoho odnesla. O něco z toho se chci podělit se čtenáři ZORY. Nejlépe však bude nechat slovo těm povolaným.

Miroslav Erdinger:
"Začneme tedy tím, jak to tu vypadalo před naším příchodem. Nechci však být kritik. Tenkrát byly úplně jiné podmínky, sociální, politické i kulturní. Při příchodu do Domova jsme zjistili, že to, co je typické, je apatie obyvatel. Hlavy v dlaních, nic mě nezajímá, dejte mi pokoj, chci umřít. Problematické bylo i to, že pár hlupáků, snad komunisté, snad nepřátelé církve, zde rozhlašovalo, že pokud se nebudete šestkrát denně modlit, tak vás ten nový farář vyhodí. Musel bych to asi být já první, kdo by odešel, protože bych to nestíhal. Obcházel jsem lidi a uklidňoval je, že mohou zůstat, budou-li si to přát. Bylo jich jen pár, kteří neunesli skutečnost, že ředitel je farář a odešli do sousedního Domova důchodců v Libochovicích.
Tento Domov vždy patříval církvi, ale pýcha politické tehdejší moci byla tak velká, že domov byl v podstatě obsazen, nikoliv odebrán. Když před deseti lety znovu vznikla Diakonie Českobratrské církve evangelické, byl jsem sem přeložen z Českomoravské vysočiny s tím, že kromě ředitele mohu dělat i faráře místního evangelického sboru.
Od začátku nikdy nebyla vyslovena podmínka, že tady mohou být jen věřící lidé, ať zaměstnanci nebo obyvatelé. Někdy jsem měl více problémů s křesťany než s nekřesťany. Bohužel mezi lidmi z církve občas přetrvává pokrytectví a to mi vadí. Nemám rád, když někdo říká, že křesťané jsou lepší než pohané, není to pravda. Křesťané jenom víc vědí o milosti, které se jim dostává.
Stěžejní v koncepci, kterou jsem zde od začátku prosazoval, je osobní odpovědnost za místo, které tady každý zastává. Také mi jde o lidskost a také mi jde o profesionalitu týmu.
Dřívější domovy důchodců měly spíše nemocniční charakter, nejlépe, když starý člověk pouze spí, jí a vyměšuje. Spolykali spousty utlumujících léků, neměli vůbec budoucnost. Byli jsme v situaci, kdy jsme zásadně měnili poslání Domova. Nejde o terapii, léčbu, ale o pedagogiku. O výchovu, nikoliv převýchovu. Směřování k životu, k životu plnému hodnot, které člověk ve stáří má.
Hodně pomohly vazby s místním evangelickým sborem. Ty vazby vždycky byly a jsou dosud. Před r. 1989 chodil do Domova farář, ne sice sloužit bohoslužby, ale spíše k rozhovorům s těmi, kdo si to přáli. Mnozí ve sboru se za Domov a jeho obyvatele modlili a dosud modlí. Pro mě bylo velmi důležité, abych i jako ředitel mohl být legitimně farářem, kvůli pastoraci, sloužení svátostí, zvěstování. To jsem v sobě integroval a to bylo i zásadní východisko pro všechny aktivity tady.
Hlavním krédem od začátku bylo vytvořit pro obyvatele klima domova, ve kterém by mohli spokojeně žít. Měl jsem pro to vytvořeno určité povědomí, které snad může mít jen člověk víry. Věděl jsem, že stáří je koruna života, starým lidem je potřeba vzdávat úctu. Od Komenského také vím, že každé období lidského života má slabá místa, kdy je potřeba člověka podržet, neodepřít mu pomoc. A že stáří je nejslabším obdobím. Velmi důležitá byla i přirozená aktivizace obyvatel. Přišel jsem do Domova, který byl typický socialistický důchoďák, kde to smrdělo lysolem a močí, kde byla tma, apatie. To bylo typické i pro jiné Domovy, které jsem jako farář navštěvoval. Jinde v Evropě měli pro staré lidi nejen dokonalou péči, ale spoustu světla a vůně. To jsem chtěl i pro krabčický domov.
Domov, to je taky soukromí, jistota, bezpečí. Tady si každý může zamknout svůj pokoj, mít zde věci, které jsou mu milé, 24 hodin denně se může kdykoliv se svými potřebami obrátit na svou pečovatelku, pastora nebo zdravotnický personál. Pokud jde o pečovatelky, každá má na starosti lidi ve svém sektoru, takže se zde vytváří velmi dobré a lidské vztahy.
Domov je také to, že mě nebude nikdo napomínat, když si dám nohy na stůl, že se na mě někdo těší, že někoho zajímám, že mě má někdo rád... A tak se snažíme takový domov vytvářet. Mám radost z toho, že se i zaměstnanci těší do práce na své klienty.
Já jsem žil v trojgenerační rodině a můžu říci, že to, že jsem viděl naplněný život svých prarodičů, bylo pro mě velmi důležité. Byly tu i písně, modlitby, rodinné bohoslužby, ale byla tu i práce, společné řešení problémů. Viděl jsem, co je to dobře se pohádat, ale viděl jsem také, co je to odpuštění, aby spolu lidé mohli žít. Brzy jsem si uvědomil, co to znamená, když okolí bere vážně seniora, starého člověka, když jím nepohrdá, když si o něm nemyslí, ty seš už jen starej dědek, tebe nepotřebuju. Jak je důležité říci, tady jste, pane Nováčku, tady vás potřebujeme a počítáme s vámi.
Domov důchodců je vždy nouzové řešení, ale dá se zařídit, aby člověka toto řešení neponižovalo, ale umožnilo mu žít s perspektivou, s programem a nadějí nejen pro dnešní den, ale i tento týden, příští měsíc ... Dnes budeme v naší domovské kavárně pít kávu, zítra bude v televizi Seniorklub, kde se bude mluvit o našem Domově, také budeme v rámci ergoterapie péct buchty, za měsíc jsou Vánoce, musíme připravit slavnost a dárky. V lednu pojedeme na výstavu a do divadla. Staří lidé se ztotožní s budoucností. To je také nová kvalita, nová naděje. Jejich život má novou hodnotu...
Já mám těžce postižené oba rodiče, maminka je invalidní od mého narození před pětačtyřiceti roky. Zažila mnoho ústrků a ponižování, k tomu ještě přestala vidět. Je hluboce věřící, celý život ji nesou modlitby a Boží láska, stejně jako mého tatínka. Mají se velmi rádi a jsou příkladem toho, jak víra pomáhá nejen řešit konflikty, ale plnit i manželské sliby. Při jejich zlaté svatbě jsem si mohl bytostně uvědomit, co vážně znamená - budu tě mít rád, ráda, neopustím tě ve zdraví ani v nemoci, do mé nebo tvé smrti. Dneska vidím, jaké to bylo Boží vedení, že jsem vyrůstal v takové rodině. Díky tomu mohu chránit člověka, kterému se posmívají kvůli handicapu, který je ubohý a ponížený před lidmi.
To, že nosím hůl, že mi vypadaly zuby nebo vlasy, že nevidím, neslyším nebo kulhám, to přece nesnižuje moje lidství. To mě sice omezuje v pohybu, vidění nebo slyšení, ale přesto zůstávám plnohodnotným člověkem. Na životě svých rodičů se učím i to, jak je důležité o víře jen nemluvit, ale žít podle ní. A to znamená sloužit druhým. Víra je důležitá pro křesťana jako zdroj síly, jako obrana před tzv. vyhořením. Práce bez modlitby mě vyčerpá. Ale na druhé straně, modlitba bez práce mi připadá jako zneužívání Boží lásky. Modlit se někde zasunutý za někoho a přitom být plný síly a nepomáhat, to je plácání do větru. Ale toto kritérium nemohu posadit na člověka nevěřícího, to bych ho deformoval.
Co je u nás dobrovolné - všechno je dobrovolné. Důležitá je motivace. I podle toho se pozná kvalita pečovatelské i pedagogické práce, že dokážeme člověka zvednout z lůžka a umožníme mu rozhodovat o sobě, o své náplni. Máme tady těžce nemocné lidi s Alzheimerovým syndromem, řeklo by se ležící. A přitom dík dobré motivaci muž, který neví kolikátého je nebo jak se jmenuje, natlouká hřebíčky do dřevěného rámku pro téměř nevidomou paní, která pak do této osnovy vetkává kobereček. Kdybychom ho nemotivovali, mohl by skončit na gerontopsychiatrii a pod práškama pomalu umírat. Musím zdůraznit, že celý tým pečovatelek spolu s vrchní sestrou se o tyto lidi stará s velkou láskou a s velkou erudicí.
Bojím-li se stáří ? Nebojím se stáří. Stáří je jako víno. Špatné víno stářím kysne, dobré zraje. Nemyslím si, že jsem dobré víno, ale žiju život šťastný, rychlý, smysluplný. Nejšťastnější jsem, když je kolem mne pár lidí, kteří mají radost, že jsou se mnou. Proto se nebojím stáří, které znamená samotu, opuštěnost... Mám jistotu, že nepatřím sobě, že až jednou umřu, nebude to nicota a prázdnota, ale pozvání do Božího milosrdenství."

Pavla Krejčiříková:
"Já se tady vždycky nejvíc těším na Vánoce. Už teď mám nakoupeno hodně dárků pro obyvatele i spolupracovníky, pořád tu skříň zamykám, aby to nikdo neviděl. Sehnala jsem lacino i vánoční papíry a košíčky, bude i nějaká kosmetika, aby každý něco dostal. Někdy se stane, že senioři ten dárek dají někomu z rodiny, ale na to mají právo, je to jejich.
Jaké to tu je na Štědrý den? Úplně jako doma. Máme postní den, od rána se všichni těšíme a jsme nervózní. Odpoledne chystáme vánoční stoly se speciálními ubrusy, svícny a výzdobu. Budeme zase všichni společně večeřet, myslím vždy celý sektor pohromadě, obyvatelé i pracovníci. Máme polévku a kapra a salát a jasně taky štrůdl a cukroví. Všichni jsou svátečně vystrojeni, krásně si to užíváme. Doma večeříme až po deváté, ale to nikomu nevadí.
To odpoledne je nádherné, všichni jsou na sebe milí. Po obědě sem přicházejí lidé z evangelického sboru, a to ne pár jednotlivců na návštěvu, ale celý sbor. Máme společnou pobožnost. Potom děti hrají vánoční hru, a tenhle program končí tak nějak po čtvrté hodině. Pak gradují všechny ty přípravy a všechno musí být tip ťop, no jako doma. A ty dárky pod stromečkem, to není jen tak, musí to být hezké a praktické. Na to si senioři hodně potrpí.
Vánoce ovšem nekončí Štědrým dnem. U nás je slavnostní atmosféra nejméně do Štěpána. Lidé ze sboru sem chodí na všechny pobožnosti, protože v kostele se nedá topit. A tak je všem pohromadě opravdu dobře a vánočně, tak jak to má v opravdickém domově být."

A to bych také chtěla za všechny krabčické obyvatele a pracovníky, i za sebe popřát všem, kterým se občas zdá, že by mohlo být lépe. Ať tedy je dobře a ještě lépe jak o Vánocích, tak v celém dalším tisíciletí

přeje Jaroslava Novotná



** Den nevidomých na Karlovarsku **

Měsíc listopad je v životě zrakově postižených spojován s připomínkou Dne nevidomých. Oblastní pracoviště SONS v Karlových Varech připravilo k uctění tohoto svátku dvě významné a zajímavé akce. První se konala 10. listopadu, byl to Den otevřených dveří. Veřejnosti tak byly zpřístupněny všechny prostory celého Střediska integračních aktivit včetně Centra tyflotechnických pomůcek a služeb, Tyfloservisu a pobočky zvukové knihovny. O tuto akci byl ze strany veřejnosti velký zájem, mezi hosty nechyběl ani sám karlovarský primátor JUDr. Josef Pavel, který je naší činnosti příznivě nakloněn. Stranou zájmu nezůstaly ani regionální sdělovací prostředky.
Druhou akcí bylo regionální setkání nevidomých a slabozrakých v Ostrově nad Ohří. Velmi příjemné prostředí kavárny Družba přivítalo 156 účastníků od Aše až po Chomutov.
V úvodu programu nám byla představena hudební znělka, která bude v budoucnu provázet naše významné akce. Poté jsme přivítali mezi sebe vzácné hosty; byli jimi pan Zdeněk Roubínek, první náměstek Městského úřadu Karlovy Vary a paní Jitka Samáková, ved. soc.a zdravotního odboru Městského úřadu v Ostrově nad Ohří. Oba pohovořili o svém vztahu ke zrakově postiženým a o možnostech spolupráce s naší organizací.
Dalším významným hostem byl nám dobře známý Mgr.Viktor Dudr z Prahy, který hovořil o novinkách v oblasti architektonických bariér, nových systémech zvukové signalizace atd. Ještě bych rád připomněl i to, že od nového roku bude zavedena zvuková signalizace v MHD v K. Varech.
Poprvé mezi nás zavítali také pracovníci Střediska pro výcvik vodicích psů i se svými čtyřnohými svěřenci. Ředitelka paní Bedřiška Humhalová nám přiblížila činnost a organizační zajištění střediska, pan Jakl nás seznámil se samotným výcvikem vodicích psů.
Mimo jiné zde byl připomenut význam Dne nevidomých, zazněla tu také obšírná zpráva o činnosti naší organizace. Slavnostní náladu zde násobilo také předání čestného uznání těm, kteří se zasloužili o její dobrou činnost. Malá pozornost v podobě kazety Bocelliho Sonjo je skromným poděkováním za jejich píli a obětavost.
Po obědě nastal čas k přátelskému setkání a výměně zkušeností, ale i ke společenské zábavě. Duo J. Kučery dokáže rozeznít i tu nejcitlivější strunu srdíčka každého z nás. Díky mnoha sponzorům byla připravena i bohatá tombola. Na Božím daru následovalo ještě pracovní setkání funkcionářů našich odboček, aby projednali další plány činnosti pro zlepšení potřeb života zrakově postižených spoluobčanů.

Emil Miklóš



** Byli jsme na návštěvě **

Život nás učí, že při naší práci v okresní odbočce SONS Kolín potřebujeme stále nové poznatky. Nejlépe je, když si můžeme předat zkušenosti přímo. S tím jsme také organizovali výlet do Olomouce, kde jsme chtěli navštívit prodejnu tyflopomůcek a tamní odbočku SONS. Telefonicky jsme se tedy domluvili, aby na nás v Olomouci čekali u vlaku a provedli nás městem.
Byli jsme mile překvapeni a s troškou závisti jsme sledovali, co všechno se v tomto městě udělalo pro zrakově postižené občany. Ať to byla vodicí linka na nádraží či označení chodníků u tramvají, ale nejvíce nás překvapily zvukové majáčky, které byly na většině úřadů. Jeden náš člen si tam přitom vyzkoušel svou vysílačku.
Přestože prodejna zrovna neměla otevírací dobu, byli jsme mile přijati a mohli si nakoupit různé pomůcky. Také beseda, kterou jsme měli s pracovnicí olomoucké odbočky SONS byla zajímavá. Všech 19 účastníků se shodlo na tom, že jeden den je na takovou akci málo, proto bychom chtěli opakovat tuto návštěvu ještě na jaře.
Děkujeme touto cestou odbočce SONS v Olomouci za jejich ochotu a věříme, že to nebylo naše poslední setkání.

Vladimír Hejl



** Otevřené dveře v Radlicích **

V pátek 19. listopadu mělo Gymnázium, Obchodní akademie a Obchodní škola pro zrakově postiženou mládež v Radlické ulici 115 na Praze 5 každoroční Den otevřených dveří.
Mé první kroky směřovaly do kanceláře paní ředitelky Mgr. Evy Hadáčkové. Bohužel pro mne neměla moc novinek. Dozvěděla jsem se, že škola zmenšila poměr integrace - nyní může být ve třídě pouze 25% zdravých žáků. Momentálně se ve škole vzdělávají i tři tělesně postižení žáci, škola však není bezbariérová a proto nemůže přijímat žáky na invalidním vozíku. Paní ředitelka ještě pozvala všechny na již 17. maturitní ples školy, který se bude konat 15.ledna 2000 v Národním domě na Smíchově.
Od paní ředitelky jsem se vydala za paní profesorkou PhDr. Růženou Kubátovou (výchovná poradkyně, český jazyk, estetika), která si pro mne přichystala statistické údaje o úspěšnosti při umístování absolventů na vysoké školy.
Výrazné osobnosti z řad absolventů gymnázia JUDr. Pavel Ptáčník: člen Vládního výboru pro zdravotně postižené občany
Milan Pešák: prezident Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých ČR
Pavla Valníčková: úspěšná sportovní reprezentantka ČR
Paní Kubátová připomněla i spolupráci školy s LionÝs klubem, díky němuž jsou nyní tři studenti na tři měsíce na studijní stáži v Německu. Významná je i spolupráce s manžely Hedrlínovými (paní Hedrlínová je tento rok předsedkyní LionÝs klubu), kteří školu zásobují keramickými výrobky. Ty pak nejen slouží k výzdobě školy a při estetice, ale pomáhají i zrakově postiženým studentům seznámit se hmatem s různými stavebními slohy, se starým Egyptem, apod.
V jedné ze dvou počítačových tříd jsem zastihla paní profesorku RNDr. Wandu Gonzúrovou (počítače, fyzika, matematika). A co je nového u počítačů? Tak především v obou učebnách jsou nyní Pentia s DOSem i s Windows a učebny jsou napojeny na Internet. Přibyl jeden braillský řádek (celkem jsou tu čtyři) a hlavně byl nainstalován systém, který umožnuje na braillském řádku sledování softwerového kurzoru.
Jako posledního jsem navštívila pana profesora PhDr. Ivana Antova (angličtina, zákl. společ. věd), kterého jsem požádala o rozhovor o začlenění školy do programu Socrates:
" Naše škola vstoupila v roce 1998 do evropského vzdělávacího projektu Socrates - Comenius. Asi před rokem a půl jsme začínali spolupráci s našimi partnerskými školami Royal Blind School v Edinburghu a Landesschule für Sehbehinderte und Blinde v Neuklosteru v Německu.
Na začátku jsme vypracovali společný projekt, který se týká kulturních tradic a kulturních hodnot našich tří národů. Zejména se to týká samozřejmě výuky jazyků, literatury, ale také historie, občanské nauky a všech výrazových umění - především výtvarné a hudební výchovy. Jsou do toho zahrnuty také exaktní vědy a samozřejmě i počítače, protože díky počítačům můžeme zvládat jak komunikaci, tak zároveň i tisknout naše publikace.
Na základě tohoto projektu začala spolupráce, která v prvním roce byla jakýmsi vzájemným poznáváním. Učitelé z jednotlivých škol přijížděli na školy druhé. Bylo to pro nás výhodné, protože Comenius tyto cesty podporuje. Nevýhodou je, že Comenius nepodporuje cestování studentů. Na to se snažíme získat finance od sponzorů. Jde to sice pomalu, ale doufám, že se nám na toto finance podaří sehnat ať už v době trvání projektu nebo po jeho skončení, protože školy hodlají spolupracovat i po skončení tohoto programu.
Pokud jde o to, co jsme vytvořili za první období, tak jsou zde například výtvarné práce studentů. Ty vznikly zde při návštěvě dvou paní učitelek ze Skotska, na základě legend a příběhů, které žákům vyprávěly a studenti vytvářeli výtvarné práce, což bylo velice hezké. Druhá skupina studentů se věnovala dramatickému umění, zvládli některé výrazné scény z Mackbeta.
Potom žáci sami vytvořili jakýsi hudebně-recitační kabaret, jehož záznam z března 1999 máme na videokazetě. Bylo to představení poměrně úspěšné, protože se ho účastnili studenti z různých tříd. Studenti si vybrali básníka Roberta Burnse, což bylo pro ně poměrně složité, protože přednášeli ve skotském dialektu. Proto také bylo nezbytné aby to mělo formu kabaretu, neboť pořad uváděli dva studenti a v češtině hovořili s nadsázkou o tom, o čem ta báseň je. Studenti pak vytvořili útlou knížku s básněmi přeloženými do češtiny - bylo to velice složité, ale práce se jim podařila. Knihu zformátovali na počítači i s ilustracemi a jediné, co se dělalo navíc a mimo, byla vazba. Výtisky knihy jsou číslované a deset výtisků vyjde i v Braillově písmu.
Školy vydaly kuchařku v anglickém jazyce, která je složená z receptů žáků a učitelů. Většinou jsou to typická jídla našich tří národů.
Paní profesorka Šmejkalová a já jsme byli ve Skotsku, učili jsme tam týden a ještě tam v únoru 2000 pojede učit paní profesorka Kubátová. Samozřejmě plánujeme podobné cesty i do Německa.
Komunikačními jazyky jsou angličtina a němčina, jsou to pro nás jazyky sice cizí, ale je to dáno tím, že my v nich komunikovat dokážeme a asi stěží bychom mohli chtít po našich partnerech, aby se kvůli tomu naučili česky. To, že je angličtina hlavním komunikačním jazykem, je dáno především tím, že Skotové jsou koordinátorem celého programu, na ně padá ta hlavní administrativní práce a oni ji zvládají ve svém rodném jazyce a zvládají ji velice dobře a za to jsme jim vděční.
Na projektu se tedy u nás podílí hlavně paní profesorky Anna Fuchsová (německý jazyk), Wanda Gonzúrová (počítače), Růžena Kubátová (estetika) a Libuše Šmejkalová (anglický jazyk)."

Děkuji za rozhovor.

připravila Markéta Švehlová



** REHA 1999 **

V termínu od 3. do 6. listopadu 1999 proběhl v Düsseldorfu tradiční veletrh rehabilitační a kompenzační techniky REHA International. Tento veletrh, který se koná pravidelně každé dva roky, je patrně největší přehlídkou svého druhu v Evropě. Letošní ročník byl umístěn do 6 pavilonů (7 až 12), přičemž pomůckám pro nevidomé byla věnována podstatná část pavilonu číslo 7. Pro porovnání tuzemský veletrh Rehaprotex, který je tematicky stejně zaměřen, zabíral plochu jednoho křídla pavilonu A brněnského výstaviště a pouze stánek SONS se zabýval nevidomými. V této souvislosti též stojí za zmínku fakt, že oba veletrhy se konaly v naprosto shodném termínu, což je zvláštní v situaci, kdy obě výstaviště mají stejného vlastníka (Messe Düsseldorf).
Pokud budeme posuzovat německý veletrh jako celek, můžeme konstatovat, že zdaleka nejsilněji byly zastoupeny pomůcky pro pohybově postižené a z nich pak zejména elektrické vozíky. Pokud se zaměříme na techniku pro těžce zrakově postižené, pak jednoznačně převládaly počítače a jejich role kompenzační pomůcky. Druhé místo v četnosti prezentací zaujímaly tzv. televizní lupy v nejrůznějším provedení. Ve všech ostatních oborech kompenzačních pomůcek pro nevidomé a slabozraké však byla nabídka poměrně chudá. Byli například zastoupeni pouze tři distributoři drobných kompenzačních pomůcek.
Autory tohoto článku zvlášť zajímala oblast samostatného pohybu a úpravy prostředí pro tento pohyb a dále pak slepecké hole. Samotný pavilon číslo 7 byl pro samostatný pohyb nevidomých návštěvníků upraven (na rozdíl od minulých ročníků) minimálně, ale účelně. Vodicí linie v podlaze vedly k jednotlivým informačním stojánkům, na nichž byly stručné nápisy v Braillově písmu s čísly výstavních stánků. Nesetkali jsme se s prezentací žádného orientačního systému, který by se v některé z evropských zemí používal v takovém měřítku, jako jsou užívány naše akustické orientační a informační systémy. Akustické zařízení na přechody pro chodce jiného systému, než je využíván v České republice, nás nezaujalo. Celkově lze konstatovat, že v této oblasti nic převratného nebylo prezentováno.
Sortiment nabízených slepeckých holí byl velmi široký. Byla vidět řada provedení dolních koncovek lišících se tvarem i použitým materiálem i nejrůznější provedení rukojetí. Zvláštní oblibě se začíná těšit v západních evropských zemích koncovka otáčivá. S jejím užíváním je ovšem spojena jiná technika chůze s bílou holí. Povšimli jsme si též hole, jejíž dolní část byla tvořena pružinou (ochrana proti ohnutí resp. zlomení) a dále pak hole, která nebyla rovná, ale měla spodní díl zahnutý do tvaru hokejky. Za zmínku stojí, že ceny běžných holí kvalitou srovnatelných s našimi se pohybovaly od 100 do 150 DM, hůl, kterou jsme považovali za velmi kvalitní, nabízela firma Comde za 350 DM. Pro porovnání konečná cena nejběžnější hole v ČR činí v přepočtu asi 35 DM.

Viktor Dudr a Miloš Svárovský



** Novinka z Japonska **

Japonská firma Olympus uvedla v listopadu na trh zcela nový výrobek: Scan Talk Reader. Jde o scanner, který čte tištěný text a převádí ho do mluvené řeči. V praxi to znamená, že malým přístrojkem přejíždíte po řádcích a nasloucháte elektronickému hlasu z jeho reproduktoru.
Zařízení, které je pro nevidomé obrovským průlomem do světa ne-Braillových textů, sice stojí v přepočtu jen asi 2 500 korun, ale zatím je k mání pouze v japonské verzi. Podle výrobce však není problém přizpůsobit zařízení pro jakýkoli jazyk.

Květy



** Nabídka z prodejny tyflopomůcek **

Chceme Vás seznámit s několika novými pomůckami, které se nám v posledním období podařilo zajistit.

Mluvící teploměr - digitální teploměr měřící venkovní i vnitřní teplotu, s hodinami, s pamětí minimální a maximální teploty. Teploměr vám po stisknutí nebo každou hodinu řekne venkovní a vnitřní teplotu. Venkovní sondu lze použít pro měření tělesné teploty. Komunikace je v německém jazyce. Hodiny bohužel nemluví. Výška číslic na hodinovém displeji je 20 mm. Teploměr má i funkci buzení, po zvukovém signálu automaticky informuje o vnější a vnitřní teplotě. Délka venkovního senzoru je 2,5 m. Rozměry: d x š x v - 83 x 21 x 145 mm. Cena 890 Kč

Mluvící stopky - tento časovač je vybaven třemi funkcemi, které je možno vyvolávat přepínačem na boční straně. Pomůcku lze využít jako hodiny, stopky a budík. Hlasový výstup je v němčině, hlasová kontrola je i při nastavování. Je možné zvolit 8 signálních tónů. Pomůcka je vybavena upevňovací svorkou, magnetem a lze ji postavit i na stůl. Rozměry: d x š x v - 83 x 64 x 15 mm. Cena 620 Kč

Klíčenka se záznamníkem zpráv - umožňuje uložit až tři zprávy současně. Délka záznamu je maximálně 20 sekund. Rozměry: d x š x v - 70 x 40 x 14 mm. Cena 585 Kč

FLASH-alarm - obsahuje tři funkce pro případ nouze, kapesní svítilnu, přerušované červené světlo a sirénu. Akustický tlak sirény je asi l05 dB. Blikající světlo lze využít i na označení při chůzi v noci nebo v mlze. Rozměry: 57 x 88 x 26 mm. Lze připevnit klipsou na tělo nebo připevnit napevno. Cena 290 Kč

Hlásič příchozího - pasivní infračervený hlásič pohybu ke hlídání prostorů, dveří, psacích stolů a skříní. Gong a siréna jsou integrovány v přístroji. Úhel záběru je 90 stupňů, šířka 8 metrů. Lze zavěsit na stěnu nebo postavit. Rozměry: 9 x 4 x 14 cm. Cena 850 Kč

Šachové hodiny - akustický signál,hmatová úprava, mechanické natahování. Rozměry: 21 x 12 x 5,5 cm. Cena 2 950 Kč

Rádi vás informujeme, že se na trhu i v naší prodejně objevil nový Pichtův psací stroj, má zcela nový design a klávesnici lze přizpůsobit velikosti každé ruky, tedy i malé dětské. Cena 10 100 Kč

Jako poslední novinku vám chceme oznámit radostnou zprávu, že se nám podařilo najít levnější zdroj na hmatové hodinky bateriové a tím pádem snižujeme jejich cenu na 2 500 Kč jak v pánském, tak i v dámském provedení. Rádi vám zašleme katalog i s dalšími pomůckami.

Zdravíme z Olomouce a všem našim přátelům přejeme šťastný vstup do roku 2000.

Hana Blahová
Tyflopomůcky, I.P.Pavlova 69, 779 00 Olomouc
tel., fax-068/5415130



** Z historie památné hry **

Ve dvacátých a třicátých letech minulého století se zásluhou Jana N. Štěpánka, člena tříčlenného ředitelstva Stavovského divadla, dostala na jeviště této přední pražské scény řada českých her, pohříchu většinou samotným Štěpánkem sepsaných. Jedna z těchto her, kterou dodal divadlu J. K. Tyl, se ovšem stala památnou.
Byla to jeho fraška (dnes bychom řekli muzikál) "Fidlovačka, aneb Žádný hněv a žádná rvačka", poprvé provedená 21. prosince r. 1834. Mezi jinými zpěvy, k nimž hudbu vesměs složil František Škroup, zapěl tam i basista Strakatý, který hrál slepého houslistu Mareše, poprvé píseň "Kde domov můj". Tklivý nápěv písně se tehdejšímu obecenstvu kupodivu zalíbil a brzy si ji lidé i veřejně na ulici zpívali, zejména studenti, ač byla úředně zakázána a sám tehdejší policejní ředitel Paumann prý zpěváky osobně chytal na ulici.
Hra samotná patří ovšem nejspíš k tomu nejhoršímu, co Tyl napsal. Však se také před oněmi stopětašedesáti lety po vyprodané premiéře a slabě navštíveném druhém představení, třetího uvedení už nedočkala. Znovu se na repertoáru nějaké české divadelní scény objevila teprve po třiaosmdesáti letech v roce 1917, a na jevišti vinohradského divadla se tehdy stal div: den co den bylo vyprodáno a "Fidlovačka" dosáhla neuvěřitelných 69 opakování! Trefila se zřejmě přesně do politické atmosféry doby těsně před vyhlášením republiky svou ideovou myšlenkou (mimochodem jedinou, kterou lze v textu vypátrat), totiž, že čeština je krásná řeč a Čech (zde vdova Mastílková), jenž se za svou mateřštinu stydí, je hlupák.
Nedlouho před koncem hrací doby této zpěvohry (o nějakém ději či příběhu se dá těžko mluvit) se na jeviště přišourá slepý žebrající muzikant, zazpívá písničku, doprovodí přitom sám sebe na housle (někdy i na flašinet, když právě nebyl v ochotnickém souboru po ruce houslista) a zase se odbelhá. Podle původního scénáře ho doprovází dívka obtěžkaná lesním rohem, na něj ovšem také hraje. Nevíme proč se objevili, ani kam odcházejí, dozvíme se jen to, že slepý houslista se jmenuje Mareš.
Proč Tyl vymyslel ony dvě celkem zbytečné role? Ve hře je sice z dramatického hlediska zbytečných figur povícero, možná že dokonce všech čtyřiadvacet, ale tyto dvě přece jen vstoupily do historie, a to nejen divadelní.
Kdybychom chtěli potkat skutečné předlohy těchto divadelních postav, museli bychom se někdy před 170 lety připojit ke korzujícím pražským měštanostům a jejich nastrojeným paničkám procházejícím tehdejší Koňskou branou v horní části dnešního Václavského náměstí do zahrad na dnešních Vinohradech. Zde tou dobou postávala podivná dvojice živící se žebravou muzikantskou produkcí. Stařec hrál na housle a mladé děvče ho doprovázelo na lesní roh. Tato podivná dvojice byla tehdy velmi populární především pro onu velmi nezvyklou skladbu nástrojů a zapůsobila i na Tyla, který chtěl divákům na divadle předložit podívanou co možná nejpopulárnější a nejlíbivější. Pro roli žebravého houslisty napsal pár veršů, nazval je prostě "Píseň" a hudbu k nim opatřil tím nejjednodušším způsobem - zadal ji divadelnímu kapelníkovi. Nesliboval si od toho výjevu nic jiného, než že diváci uvidí na jevišti tytéž populární muzikanty, které denně vídali na silnici opouštějící Prahu u Koňské brány. Houslista ve své roli také svou píseň uváděl pouze jednou větou: "Mnoho toho neumím - co ale dám, jde ze srdce."
Teprve když kapelník Škroup přinesl k textům noty, zazdálo se Tylovi, že by výjev muzikantů mohl diváky i dojmout a připsal Marešovi ještě jednu větu nakonec: "(Oči si utíraje): Až mne to pod klapkami zašimralo." A to byla věta vskutku věštecká. Kolik očí při zpěvu oné žebrácké písně do dnešních časů zaslzelo, to už nikdo nespočítá, ale kéž by jich v budoucích časech neubývalo.
První sloku, která byla v roce 1920 prohlášena za státní hymnu, tu zná každý, leč kolik z nás by ji dokázalo bez zaškobrtnutí zazpívat? Možná, že už toto je otázka pro Krampolův televizní pořad s názvem "Nikdo není dokonalý". A přece má ta posvátná píseň dokonce dvě sloky. O té druhé sloce možná většina národa nemá ani ponětí.

Kde domov můj? Kde domov můj?
V kraji znáš-li Bohu milém
duše útlé v těle čilém,
mysl jasnou, znik a zdar,
a tu sílu, vzdoru zmar:
to je Čechů slavné plémě -
Mezi Čechy domov můj!
Mezi Čechy domov můj!

Na tom, že Tylův text se stal národní hymnou, má nepochybně také Škroup svou velkou zásluhu. Možná je dokonce jeho podíl větší, neboť skladba se záhy rozlétla nejen po celé českomoravské vlasti, ale zanedlouho se zpívala i v jiných slovanských zemích, s odlišnými slovy ovšem. V Bulharsku jako bulharská národní píseň, na Slovensku text hovořil o zemi Slovenské, pochopitelně, a také o Váhu s Kriváněm.
Od roku 1859 Češi při jejím zpěvu smekají a po roce 1862 jí, nebo spíše jejímu nově pojímanému duchu, vzdávají úctu povstáním.
Na obnovené premiéře Fidlovačky v roce 1917 v divadle na Vinohradech při zaznění jejích tónů dokonce povstalo celé hlediště a s dojetím zpívalo s sebou.
Vláda nové republiky měla tedy s českou částí státní hymny tehdy vlastně snadnou volbu. Zato Slováci se svou částí československé hymny měli složitější problém. Vyřešili ho novějšími bojovnými slovy Janka Matúšky, naroubovanými na melodii staré lidové lyrické písničky "Kopala studienku," která je ovšem o něčem docela jiném.

Rudolf Baudis, Květy



** Kuchařka i pro nevidomé **

V pondělí 1. listopadu se ve čtyřiadvacátém patře pražského hotelu Fórum křtil již třetí CD-ROM Martina Jiskry. Co je na tom, říkáte? Vždyť touto formou prezentace přicházejí dnes na svět mnohé tituly. Nevyvolá už u vás úžas, že kmotrou byla uznávaná znalkyně kulinářského umění Stela Zázvorková, ani že o skvělou atmosféru při křtu rybí kuchařky se staraly zpěvem sestry Havelkovy, či že se křtilo originálně - rybím vývarem, ale přece... Přítomní se mohli poprvé u nás seznámit s CD-ROMem, který je plně zpřístupněn nevidomým! Na přímou otázku, kde se zrodila myšlenka, mi Martin Jiskra řekl: "Vím to přesně. Byl jsem na horách v Krkonoších a tam mě to napadlo. Uvědomil jsem si, že i takoví lidé jsou mezi námi a že by mou kuchařku mohli také mít k dispozici."
Když se o tom bavil se známými, všichni se mu smáli. "Co na tom nevidomí asi uvidí?" Sám tomu také moc nevěřil. Lákalo ho to, ale nevěděl, jak na to. Navštívil na 20 softwarových prodejen, kromě nechápajícího údivu se nic nedozvěděl. Pak se zkontaktoval s ing. Rostislavem Sáčkem, tvůrcem WIN Talkeru, a dozvěděl se, že to není zas tak složité. Další cesta vedla k dr. Wandě Gonzúrové, profesorce na Gymnáziu a Obchodní akademii pro zrakově postiženou mládež v Praze, která ho v myšlence podpořila a doporučila mu ke spolupráci letošního absolventa Obchodní akademie nevidomého Michala Jelínka.
"Spolupráce s Michalem byla úžasná," uznale mi sděloval autor. "Rozuměl práci a mohl se proto kvalifikovaně vyjadřovat ke všemu."
Nový CD-ROM je prosycen jedinečnou a elegantní vůní ryb. Kuchařka pod názvem "Dotek vůní" je rozdělena do dvou částí: 50 receptů je náročnějších, tzv. elegantních a 150 je naopak z kategorie rychlých. Všechny recepty jsou připravovány z dostupných surovin, které jsou na našem trhu běžně k dostání. Je možno připravovat jak předkrmy, polévky, hlavní jídla, tak i dezerty.
Softwarové vybavení umožňuje přepočítat recepty pro libovolný počet osob. Dalším milým překvapením je, že vážení příslušných ingrediencí je možno z gramů a kil převést na hrnky, lžíce, lžičky a špetky. Cédéčka jsou samozřejmě označena Braillovým písmem.
"Nemyslím si, že by nevidomí mohli nějakým výrazným způsobem ovlivnit prodejnost této kuchařky," svěřil se mi profesí kuchař, ale především vnímavý člověk Martin Jiskra, "ale v duchu jsem si přál, aby k ní měli přístup."

Jiří Reichel



** Křest CD **

Na slavnostním večeru pořádaném na počest nevidomé komorní pěvkyně paní Olgy Štěpánové 22.listopadu 1999 v Praze, představila a posléze pokřtila herečka paní Eliška Balzerová její nový kompaktní disk, který Olga Štěpánová - interpretka a autorka překladu a přebásnění textů - nazvala prostě "Petr Iljič Čajkovskij - Romance".
V krásném prostředí kostela sv.Vavřince v Hellichově ulici zazněly v podání Olgy Štěpánové a za klavírního doprovodu Alexandra Zlobina "živé" ukázky z této jejich nové nahrávky.
"Dříve než vás pohladí první tóny těchto překrásných romantických písní, dovolte mi, abych poděkovala těm, kteří pomohli vydat tento kompaktní disk," řekla v úvodu večera Eliška Balzerová. Poděkování patřilo jednak firmě EUnet Czechia, kterou zastupoval ing.Michal Hartman, ale především agentuře Příkrý les, zastoupenou panem Milanem Steigerwaldem a jeho manželkou ing.Pavlou Forstovou. Potom se křtilo.
"Teď mám tu krásnou povinnost uvést do života - jak se dnes moderně říká "na trh" - tento kompaktní disk a popřát mu, aby každému, kdo jej uslyší, přinesl radost," řekla Eliška Balzerová a pokračovala: "Protože nemám ráda, když se kazety, knihy, gramofonové desky a kompaktní disky polévají šampaňským, neboť mám vždycky pocit, že se tím znehodnotí, připravila jsem si pro dnešek něco zvláštního - hrstku koření ženských jmen: mátu, majoránku a bazalku, a posypu tento kompaktní disk jejich vůní, protože konec konců umění je kořením života. Takže hodně štěstí!"
A vůní koření byl křest stvrzen. Pak ještě herečka dodala: "Paní Olga Štěpánová byla na jednom mém představení ve Viole, které se jmenuje "Mistrovská lekce", a kde hraji slavnou operní pěvkyni Marii Callasovou. Ona v té hře učí své žáky - začínající zpěváky - a mezi jiným říká: "Svět může být, bude, i bez nás. Ale já jsem přesvědčena, že jsme ho udělali hezčí. A jediné, o co žádám je, abyste zpívali řádně, poctivě. Když to uděláte, budu cítit, že to zvládnem."
Po tomto úvodu pozvala paní Balzerová diváky na malý koncert, který uvedla několika básněmi slavných ruských autorů, zastoupenými na kompaktu: Tolstého, Ševčenka, Polonského, Albrechtina, Ščedrina a dalších, v překladu a přebásnění paní Olgy Štěpánové.

Můj génie, anděli, příteli,
jsi tady, lehounký přelude?
Můj génie, anděli, příteli.
Hovoříš tiše se mnou a tiše mne obletuješ,
mysl mou inspiruješ.
Sladký léčíš neduh
a tichou miluješ hudbu...


Žehnám vás, lesy, údolí, nivy, hory, zemi.
Žehnám volnost a modrá nebesa.
Žehnám též svou mošnu a hůl.
A širou step, a slunce, i půlnoci.
Každou pěšinu, po níž pokojně kráčím.
V poli každou bylinku a na nebi každou hvězdu žehnám.
Ó kéž bych mohl propojit cenu žití, celou vší slávou splynout.
Ó kéž bych mohl vás, nepřátele, tak jako přátele a bratry,
a celou přírodu sevřít ve svém objetí...


Tyto a další texty pak paní Olga Štěpánová zpívala v ruském originále. Měkce a procítěně se nesl její sytý mezzosoprán klenutými prostorami kostela. Něžně hladil i dojímal posluchače v zešeřelém a zcela zaplněném hledišti. Bouřlivý potlesk a kytice květů byly jí i klavíristu Zlobinovi odměnou.
Malou slavnost pak zakončil zástupce společnosti EUnet Czechia ing.Hartman stručným představením své firmy, poděkováním interpretům a přípitkem.
"Chtěl bych vyjádřit vděčnost, že se naše společnost mohla podílet na něčem tak zajímavém, jako je práce na projektu tohoto cédéčka. My sami se zabýváme zcela jinou oblastí činnosti. Naše společnost EUnet Czechia invest pracuje na zapojení České republiky do evropských informačních dálnic. Z toho, co já cítím je jasné, že tato činnost vyhovuje i našemu citu pro hudbu, slabosti pro zpracování dat a s tím spojené produkce, a proto bych chtěl na závěr poděkovat jménem svým i jménem naší společnosti paní Olze Štěpánové a celému týmu, který se na tomto projektu podílel a popřát jim hodně úspěchů jak osobních, tak i profesních."
A nový kompaktní disk se vydal do světa, aby lidem přinášel chvíle šťastné pohody a radosti z hudby.

Zpracovala D.Kudlová



** Morava je krásná zem aneb Karlovarští za poznáním a kulturou **

Podzimní zájezdy na jižní Moravu jsou v povědomí většiny našeho národa spojovány s vinobraním a vinnými sklípky. Nejinak tomu bylo i u nás, ale přece jen hlavním cílem našeho čtyřdenního putování po Moravě byla výstava Rehaprotex v Brně a prodejna tyflopomůcek v Olomouci. To byla jen část našeho programu; co následovalo, posuďte sami.
Oblastní pracoviště SONS ve spolupráci s OSZP v Karlových Varech přilákalo 60 účastníků k absolvování této akce. Z Karlových Varů jsme odjížděli ve středu 3. listopadu v ranních hodinách. Po příjezdu do Mikulova jsme ještě odpoledne stihli prohlédnout si historické jádro tohoto městečka. První večer jsme jen tak cvičně ochutnávali moravské vínečko, nebot' to hlavní, tedy posezení při cimbálu a opékaném selátku, následovalo až další den. O dobrou náladu ostatních večerů se již tradičně postaral pan Štěrba se svojí harmonikou.
Druhý den jsme vyrazili na dva nejznámější zámky jižní Moravy - Valtice a Lednici. O skvostných interiérech a půvabech těchto zámků se jistě nemusím rozepisovat, nebot' lednický zámek je zařazen v UNESCO jako kulturní a historická památka, což jistě hovoří samo za sebe. Průvodci na obou zámcích k nám byli vcelku vstřícní a tak našim zvídavým prstíkům neuniklo ani věhlasné vřetenové schodiště s reliéfní výzdobou. Jen pro neznalé věci připomínám, že schodiště bylo vyrobeno z jednoho kmene, je vysoké 7 metrů, má 38 schodů a při jeho zhotovení nebylo použito ani jednoho hřebíku.
Následoval přejezd do Brna na výstavu rehabilitačních a kompenzačních pomůcek pro všechny druhy zdravotního postižení. Byly tu k vidění různé modifikace invalidního vozíku, polohovacích lehátek, rehabilitačních přístrojů, ortopedických náhrad a protéz, diaobuv a mnoho dalších výrobků. U stánku pro zrakově postižené jsme si prohlédli nejnovější typ slepecké hole s vestavěnou vysílačkou VPN 03. Večer nás čekalo příjemné posezení při cimbálu s ochutnávkou jak burčáku, tak vyzrálých vín; někteří nepohrdli ani lahodným šumivým vínem.
Následující den směřovala naše trasa do Olomouce. První zastávkou byla největší prodejna tyflopomůcek, kde nejen my, ale i vidomí se nechali zlákat širokou nabídkou praktických pomůcek do domácnosti.
Stranou našeho zájmu nezůstal ani olomoucký orloj, rovněž tak další historické a duchovní památky. Skvostem je však poutní místo Navštívení Panny Marie, které před čtyřmi lety dokonce navštívil i sám papež Jan Pavel II. Bazilikou na Svatém Kopečku nás provázel pan Kovařík, který nás podrobně informoval o historii i vzácné výzdobě tohoto svatostánku včetně ambitů s Křížovou cestou. Čas velmi kvapil a šero houstlo, takže nám nezbývalo nic jiného než spěchat k večeři do střediska Vlčí důl v Bludově (místo našich několika rekondičních pobytů). Ráno jsme ještě stihli malé zastavení v Šumperku, kde jsme si prohlédli historickou část města a někteří nakoupili poslední drobné suvenýry.
Po obědě nás čekala cesta zpět do našich domovů. V autobuse vládla spokojenost a příjemnou náladu vyplňovala kytara, zpěv ale i nesčetné množství anekdot. Nyní mi zbývá jen poděkovat organizátorům celé akce, tedy za SONS P. Rogaczewskému a za OSZP P. Konšelovi za velmi zdařilý a hodnotný zájezd.

Emil Miklóš



** Žebrat je prý snadné **

Stovky slepých žebráků, kteří zaplavovali ulice zambijského hlavního města Lusaky, posbírala místní policie a vyvezla je na venkov. Podle ministra pro místní rozvoj, Dawsona Lupungy se prý tito lidé vyhýbají práci a nepůsobí dobrým dojmem na zahraniční turisty. "Žebrat je přece snadné. U toho se jeden nezapotí, není zapotřebí obdělávat půdu," nechal se slyšet ministr, podle kterého je žebrota důsledkem britského koloniálního panství a následné éry 27 let vlády prezidenta Kennetha Kaundy.



** Čtyřicet vět věnovaných jednomu dárku ke Dni nevidomých **

Motto: "Já předpokládám, že se jedná teprve o začátek ..."
Martin Havlena - prezident Universe Agency s.r.o.

V roce 1993 se u nás začínají prodávat horská kola značky Author.
V roce 1994 začínají závodit jezdci profesionální cyklistické stáje MTB team Author Bike.
V roce 1995 se na českém trhu prodalo tři a půl tisíce bicyklů značky Author.
V roce 1996 je vytvořena prodejní a servisní sít' Author Equipe.
V roce 1997 se horská a krosová kola značky Author vyrábějí ve 23 modelových variantách.
V roce 1998 vzniká ucelená řada cyklistických doplňků Author plus.
V roce 1999 se na českém trhu prodalo více než sto tisíc kol značky Author.
V roce 2000 se na tandemech značky Auhor budou konat tři cyklistické závody pro zrakově postiženou mládež...

Pokud ještě stále čtete tento článek, jsem rád. A věřte mi, že jsem vás vůbec neměl v úmyslu předchozím výčtem dat, čísel a názvů unavovat. Pokud jsem toho však přesto dosáhl, omlouvám se, nicméně se musím přiznat, že jsem tak učinil s nemalým potěšením. A to hned z několika důvodů.
První z nich je obecný. Oněch osm úvodních odstavců, věnovaných kolům značky Author dokládá, že i u nás lze dosáhnou podnikatelského úspěchu. (Což je vzhledem k poslednímu vývoji naší hospodářské situace potěšitelné.) Druhým důvodem je, že se tento úspěch dostavil zásluhou promyšlené, dlouhodobé a "tunelováníprosté" činnosti. Za třetí je potěšitelné, že ač všechny výše zmíněné názvy znějí cize, jedná se o podnikání české. Ovšem v tuto chvíli mám největší radost z toho, že vedení společnosti Universe Agency - Author bicycles, nemyslí výhradně jen na sebe a svoji prosperitu.
A tak se stalo, že ve středu 10. listopadu se dostavil do Školy Jaroslava Ježka pan Martin Havlena, aby do Prahy přivezl nový bicykl. Dvoukolo znaky "Author - Limit", které se tak stalo symbolickým zástupcem hned celé čtyřicítky zářivě žlutých tandemů. Ty budou sloužit našim zrakové postižených školákům. Tak alespoň přisvědčili všichni přítomní zástupci speciálních škol a zařízení pro zrakové postižené. Vychovatelka z Brna, vedoucí speciální poradny z Liberce, učitelé tělocviku z Litovle, Opavy a Prahy, stejně jako plzeňský i "domácí" ředitel.
Tato zdarma poskytnutá dvoukola budou navíc postupně dovybavena bezpečnostními a technickými doplňky: přilbami, světly, blatníky, nosiči, lahvemi, brašnami s nářadím, náhradními dušemi, plášti...
Každé škole bude rovněž doporučeno blízké servisní středisko. Tam bude možné tyto tandemy bezplatně seřizovat a opravovat.
Každá z takto velkoryse obdarovaných škol se zavázala, že alespoň jednou za dva roky uspořádá žákovské cyklistické závody. Ty první proběhnou nejspíše na jaře v Dolních Počernicích a budou mít integrační charakter. Další budou na pražském Strahově v pondělním odpoledni dne 19. června roku 2000 zahajovat Sportovní hry zrakově postižené mládeže. Podzimní soutěž je přislíbena Opavě.
Doufám, že na tuto slibně se rozvíjející "authorskou" aktivitu dokáže navázat i "náš" sportovní svaz. Že se mu třeba někdy podaří uspořádat závod, kde by si mohli skutečně zazávodit i cyklisté, kteří již žáky základních škol nejsou. Že třeba tyto závody neproběhnou v době prázdnin a dovolených. A že se těchto závodů zúčastní třeba i více než jeden či dva závodníci, jak se v posledních letech již stalo tradicí při našem jediném oficiálním cyklistickém podniku pro zrakově postižené - při mistrovství republiky.
Dovolte mi, abych na závěr za takto výjimečné gesto poděkoval nejenom zástupcům "Authora" - panu Havlenovi a jeho spolupracovníkům, ale i jiným, kteří "za to také můžou". Duchovním "rodičům" celého nápadu - Lucii Šafaříkové a Janu Hnízdilovi. Tomáši Královi, a potažmo také klubu Slavia Praha, který celou akci zaštiťuje smluvně. Jakož i vedení Školy Jaroslava Ježka, které poskytlo své prostory, aby mohl být tento, o trochu uspíšený dárek ke Dni nevidomých, slavnostně předán.

Karel Čermák



** Triumf domácích **

Ve dnech 20. a 21. listopadu pořádal oddíl Baník Ostrava turnaj mužů v show-downu. 15 hráčů z pěti oddílů bylo rozlosováno do dvou skupin a postupovali první čtyři do vyřazovacích bojů. Velký úspěch zaznamenali hráči domácího Baníku, kteří obsadili první tři místa v tomto pořadí: 1.místo Mikuláš Ďurko, 2.místo Martin Pouch, 3. místo Josef Kytka a 4. místo vybojoval Jaroslav Kalina ze Sigmy Olomouc.

Květa Trnečková



** Naše blahopřání **

Příjemné prožití vánočních svátků,
pevné zdraví a hodně úspěchů v roce 2000
všem čtenářům ZORY přeje

redakce



[Domů | Zpět]