Časopis ZORA, číslo 23/1999


OBSAH:




** Zapomenuté výročí **

Pražské jaro osmašedesátého roku zásadním způsobem ovlivnilo vnitropolitické klima v naší vlasti. Otevřeně a nahlas se mluvilo a psalo, otevírala se dlouho a úporně tabuizovaná témata. Předkládala se k diskusi rozhodnutí vyvolaná komunistickým převratem z února 1948.
Je proto zcela pochopitelné, že příznivá společenská atmosféra zasáhla i Svaz československých invalidů. Tento násilně vytvořený hybrid, který v roce 1952 dal dohromady nevidomé, neslyšící, tělesně a vnitřně postižené, neměl ve světě obdoby. Pardon, snad v Chile bylo sestaveno něco podobného. V Mongolsku byla lidospráva zase přesvědčena, že nejlépe se bude dařit nevidomým, když budou v jedné organizaci s neslyšícími. Pro historickou úplnost je třeba dodat, že první pokus o vytvoření silné a jednotné invalidní organizace byl uskutečněn již v roce 1949, kdy ze samostatných spolků nevidomých, neslyšících a tělesně postižených byla založena Ústřední jednota invalidů.
Slepecké hnutí mělo u nás svou dlouhou a pokrokovou tradici. Rokem vzniku českého svépomocného slepeckého hnutí je rok 1902, kdy byl v Praze ustaven Podpůrný spolek samostatných slepců. I v rámci společné organizace udržovalo si slepecké hnutí vlastní dynamiku, která se zejména před sjezdy projevovala snahami o stále větší autonomii uvnitř této organizace, ale i mimo ni. Vzpomínky na někdejší samostatnou organizaci nevidomých, příklady existence samostatných svazů nevidomých v zahraničí, některé neúspěchy v otázkách sociálního zabezpečení a pracovního uplatnění nevidomých, jakož i rozdílné postoje při stanovování priorit a návazného řešení problémů mezi nevidomými funkcionáři a představiteli jiných kategorií, porušování zásady parity - to vše vedlo k úsilí po opětném získání možnosti rozhodovat o svých záležitostech.
Objektivně je však nutno říci, že se podařilo nevidomým v onom období mimo jiné získat existenční příspěvek pro pracující nevidomé nedůchodce, prosazení invalidního důchodu pro invaliditu z mládí, osvobození od daně ze mzdy, slevy na jízdném, volnou jízdenku v městské hromadné dopravě aj. Průlom nastal v zaměstnávání nevidomých učitelů hudby na Lidových školách umění, nyní Základních uměleckých školách, ke konci šedesátých let výrazně přibývá nevidomých telefonistů na pobočkových ústřednách, uplatnění nacházejí i absolventi masérských kurzů.
Snahy po samostatné organizaci nevidomých značně zesílily po lednu 1968. První signál přichází z Brna. Vypracovaný dopis se setkal s největšími sympatiemi v severních Čechách, zejména v ústeckém Karku. 19. dubna skončilo bouřlivé zasedání Ústřední sekce nevidomých SČSI rezolucí, která žádala diskusi o třech alternativách organizačního uspořádání (první alternativa - zachování stávající monolitní jednoty, druhá alternativa - federativní uspořádání s diferencovanou jednotou, třetí alternativa - vytvoření zcela samostatných svazů). Uskutečnilo se jednání u předsedy Ústředního výboru Národní fronty dr. Kriegela, který doporučoval zachování jednotné organizace s větší pravomocí jednotlivých sekcí.
Na Slovensku se ustavil přípravný výbor Svazu slovenských nevidomých. Předsednictvo Ústřední sekce nevidomých se 31. července rozhodlo pro druhou alternativu. Poté se uskutečnila schůzka u generálního tajemníka ÚV NF Evžena Erbana, svolaná na přání zástupců třetí alternativy. Erban doporučil jednotnou organizaci na federativním podkladě s dalekosáhlou autonomií jednotlivých svazů. Rovněž doporučil co možno nejužší spolupráci se stoupenci třetí alternativy.
Měsíc po okupaci naší vlasti vojsky Varšavské smlouvy, konkrétně 22. září, schválila Ústřední sekce nevidomých většinou hlasů vytvoření samostatné organizace nevidomých a byl ustaven přípravný výbor Českého svazu nevidomých. Členové tohoto výboru navštívili III. oddělení sekretariátu ÚV KSČ a přednesli své požadavky. Byli tam také pozváni zastupci druhé alternativy. Po konzultaci doporučilo toto oddělení zachování jednotné organizace na federativním základě.
Dne 23. listopadu se však Ústřední sekce nevidomých rozhodla většinou hlasů pro jednotnou organizaci čtyř svazů s vlastní právní subjektivitou, s vlastními stanovami, s vlastním rozpočtem a s vlastními zaměstnanci. Členové přípravného výboru intervenovali u místopředsedkyně ÚV NF Mikové a poté došlo k nové schůzce na ÚV NF za vedení tajemníka Olešáka. Ten opětně navrhl jednotnou organizaci na federativním základě. Někteří členové přípravného výboru nesouhlasili, protože již podali na Ministerstvu vnitra žádost o schválení stanov Českého svazu nevidomých. Pak předsednictvo Ústřední sekce nevidomých vypracovalo návrh stanov Českého svazu nevidomých v rámci jednotné organizace, přičemž vydatně (vlastně jen s malými změnami) použilo materiálu vypracovaného přípravným výborem. Tak došlo ke značnému sblížení stanovisek alespoň na půdě Ústřední sekce nevidomých.
Ustavující sjezd Českého svazu nevidomých se uskutečnil 11. dubna 1969 v sále Kulturního domu Dopravního podniku v Praze. Předsedou jeho Ústředního výboru se stal dr. Jan Drtina, nevidomý ředitel Střední hudební školy internátní pro zrakově postiženou mládež, dnes Konzervatoř Jana Deyla. Do ÚV ČSN byli dále zvoleni: Jan Babka z Hradce Králové, Jiří Benda z Litoměřic, Miloslav Emmer z Karlových Varů, Zdeněk Jelínek z Brna, Anna Kovářová z Brna, Milan Mikeš z Českých Budějovic, Vilém Mindl z Teplic, Bohumír Nop z Přerova, dr. Zdeněk Pavlík z Brna, Marie Prchalová z Hořovic, Zdeněk Procházka z Kolína, Antonín Přibáň z Plzně, Václav Rulec z Prahy, Jiří Stehno z Prahy, Leoš Studený ze Zlína, Josef Šedivý ze Šumperka, Miloslav Šos ze Svitav, Jaroslav Vidlář z Ostravy a moje maličkost.
Ve 22 letech jsem se stal nejmladším členem tohoto orgánu. Přestože jsem již měl určité zkušenosti, byl jsem předsedou velmi dobře fungující Základní organizace nevidomých na Praze 1, našel jsem mezi členy ÚV mnoho zralých osobností, vážil jsem si jejich pracovitosti ve prospěch slepeckého hnutí. Nakažlivá byla jejich zapálenost pro věc, vysoce ceněna byla jejich hluboká znalost regionu, v němž působili, disponovali ověřenými praktickými poznatky a zkušenostmi, které při jednání respektovali pracovníci na jednotlivých stupních státní správy.
Výsledky voleb znamenaly, že delegáti dali hlasy především představitelům usilujícím o podstatné změny směrem k samostatnosti hnutí nevidomých. Ve zprávě o činnosti za pětileté období 1969-1974 se uvádí: "Samotný ustavující sjezd byl ještě v plné míře poplatný rozporům ve hnutí a snahami po rozbití společné jednotné organizace, zvláště výrazně se to projevilo ve volbě ÚV, do něhož bylo zvoleno z dvaceti členů a náhradníků jen šest důsledných zastánců jednotné organizace invalidů."
Funkcí vedoucího tajemníka Českého svazu nevidomých byl pověřen Mgr. Otakar Bohata, který dříve působil ve funkci zástupce ředitele na Střední hudební škole internátní pro zrakově postiženou mládež, později pak jako ředitel Střední všeobecně vzdělávací školy (nyní gymnázium) pro zrakově postiženu mládež v Praze. Na místo sekretářky nastoupila čerstvá absolventka Střední ekonomické školy Jaroslava Vokatá, vdaná Jesenská. Přes referentská místa se vypracovala až na vedoucí funkci. V současné době je ředitelkou Občanského sdružení pro hluchoslepé LORM.
Pětičlenný aparát ještě měl dvě oddělení a to sociálně právní a zájmové. Původně se uvažovalo i o oddělení pro vlastní výrobní činnost.
Na zářijovém zasedání ÚV bylo schváleno rozšíření názvu organizace na Český svaz nevidomých a slabozrakých, který lépe charakterizoval členskou základnu.
Základním programem činnosti se stalo zákonitě vše, co se v péči o tuto minoritu nepodařilo dosud uskutečnit. Schválená koncepce "Programové úkoly Českého svazu nevidomých a slabozrakých" představovala promyšlený pevný systém ústředního výboru a všech jeho složek, který se opíral o uzavřené dohody s vládními orgány, Národní frontou, vědeckými institucemi a společenskými organizacemi.
Důležitou úlohu při plnění stanovených cílů svazu zajišťovalo 11 celorepublikových pracovních komisí - sociální, pro kulturu a sport, telefonistů, masérů, učitelů hudby, ladičů pian, žen, mládeže, vysokoškoláků, tyflologická a pro pomůcky. Všechny zřízené komise svým dílem se účinně podílely na emancipaci zrakově postižených. Přesto považuji za nutné vyzvednout průkopnickou práci komise pro studenty a absolventy vysokých škol.
Uznání za dosažené výsledky si rovněž zaslouží komise telefonistů, masérů i žen. Osobně jsem vedl komisy pro řešení otázek nevidomé a slabozraké mládeže. Na pořádaných seminářích jsme se zabývali nejen problematikou vzdělávaní, pracovního uplatnění, ale i partnerských vztahů a aktivního využívání volného času, podařilo se nám prosadit specifické turnusy pro zrakově postiženou mládež ve svazových rekreačních střediscích. Hnacím motorem se stala Celopražská Základní organizace nevidomé a slabozraké mládeže. Pořádali jsme mimo jiné pravidelné a nesmírně oblíbené taneční zábavy se soutěžemi, zvali jsme mezi nás na besedy významné osobnosti. Zde se také poprvé měli možnost seznámit mladí členové s přednostmi chůze s dlouhou holí. S vervou jsme se pustili do výstavby naší rekreační základny v Libři. Začali jsme pořádat plavecká a lyžařská soustředění a závody. Významným pomocníkem pro naši činnost se stal Junior, mládežnická příloha Zory. Za jeden z největších úspěchů považuji, že se mi podařilo do naší činnosti zapojit studenty a absolventy Gymnázia pro ZP mládež, kteří do té doby stáli většinou mimo organizované hnutí.
V ústředním výboru jsme si velmi dobře uvědomovali, že sebe bohatší plány činnosti a závažné úkoly jednotlivých oblastí by nebylo možno plnit bez funkční organizační sítě ČSNS. Proto bylo nutno získat co možná nejdokonalejší přehled o počtu a rozložení zrakově postižených členů na území České republiky, získat základní údaje o jejich životní úrovni, zpracování mapy zrakově postižených, jakož i vytvoření ústřední kartotéky obsahující nezbytné základní údaje o organizovaných členech, dosáhnout organizačního zpevnění základních organizací nevidomých a slabozrakých a vytváření nových. V období 1969 - 1972 se zvýšila členská základna ČSNS o 465 členů a byly založeny dvě nové základní organizace.
Dalšími prioritami se staly úkoly související s problematikou pracovního uplatnění a sociálního zabezpečení.
Sociálně právní oblasti byla v činnosti ČSNS věnována velká pozornost. Účinnou pomoc při řešení dané problematiky prokázala sociální komise, která přinášela řadu podnětů a konkrétních návrhů pro řešení předmětných otázek. Podařilo se mimo jiné rozšířit doplňkovou péči, přiznávání příspěvků z ní na kompenzační pomůcky, přiznávání příspěvku pro bezmocnost i pro pracující nevidomé, prodloužit výplaty nemocenského, přepočet invalidních důchodů.
Velké úsilí bylo věnováno nalezení vhodného objektu pro stálé rehabilitační středisko pro později osleplé. Úspěšnější v tomto směru byli na Slovensku, kde toto zařízení pro celé Československo začalo sloužit od roku 1977 v Levoči.
Ve spolupráci s Českým svazem tělesně postižených bylo jednáno o rozšíření stanic první pomoci Českého červeného kříže na velkých nádražích pro doprovod nevidomých cestujících. Toto opatření bylo v praxi realizováno téměř na všech velkých železničních stanicích.
V oblasti městské dopravy bylo projednáno zvýhodnění v taxislužbě. V praxi se uplatnilo v Praze a některých krajských městech.
Významnou pomocí v sociální péči pro nevidomé a slabozraké členy bylo zřízení právní poradny při sekretariátu ÚV ČSNS, kterou vedl JUDr. Vladimír Prášil. Mimo jiné byla vypracována metodická příručka pro poradenskou práci v nižších složkách, která obsahovala přehled všech slev a výhod po zrakově postižené.
Neméně významnou pomoc poskytovala také Oftalmologicko-psychologická poradna MUDr. Jiřího Jeřábka. Na ministerstvu zdravotnictví byla projednávána evidence zrakově postižených dětí, dále spolupráce s oftalmology při zvyšování kvalifikace ZP masérů, záležitost distribuce slepeckých teploměrů aj.
Ve spolupráci s ministerstvem práce a sociálních věcí pořádal ČSNS každoročně kurzy základní rehabilitace pro později osleplé. Kladným výsledkem těchto prázdninových kurzů bylo, že téměř všichni absolventi pokračovali v rekvalifikaci na maséra či telefonistu a zapojovali se opět do pracovního procesu.
Jednání s ministerstvem školství přineslo dobré výsledky na úseku internátních poplatků ve školách pro ZP děti a ve hmotném zabezpečení nevidomých studentů vysokých škol. S velkým pochopením ministerstvo podpořilo pravidelné vzdělávací kurzy ZP učitelů hudby a přispívalo i na mezinárodní pionýrské tábory ZP dětí.
Velmi podstatně stoupl koeficient zaměstnanosti zrakově postižených a to jak v manuálních činnostech, tak i v oblastech duševní práce. Zatím co v roce 1963 bylo zaměstnáno jen 13 procent organizovaných zrakově postižených členů, v roce 1973 dosáhla zaměstnanost 25 procent.
Během prvních čtyř let poskytl ČSNS členům bezúročné půjčky ve výši 458 950 Kčs. K rozhojnění účelového jmění byla vydána ke stému výročí narození zakladatele Podpůrného spolku samostatných slepců Antonína Růžičky v roce 1902 pamětní známka. Její prodej vynesl 122 014 Kčs.
U příležitosti 70. výročí založení Podpůrného spolku samostatných slepců a 80. nedožitých narozenin E. Suchardové, významné nevidomé pracovnice slepeckého hnutí, vydal ČSNS medaili Emilie Suchardové. V rámci oslav shora uvedených výročí bylo uspořádáno v roce 1972 matiné na Kladně za laskavé účasti kladenských herců a v roce 1973 pak vzpomínkový pořad na kladenskou rodačku Emilii Suchardovou.
Zdařilou postupovou akcí byly soutěže ve čtení a psaní bodového písma a na kancelářském psacím stroji, kterých se v průběhu roku 1973 zúčastnilo 596 členů.
Na počátku 70. let vycházela bodová Zora v nákladu 1000 výtisků, Zora tištěná zvětšeným typem písma překročila náklad 600 výtisků. V 80 kopiích se natáčel zvukový měsíčník Ozvěny pro 300 posluchačů. V ústřední Knihovně pro nevidomé K.E. Macana bylo koncem roku 1973 ve fondu 9625 svazků, tj. 1955 titulů knih
v bodovém písmu. Od roku 1969 přibylo 155 nových titulů, fond zvukové knihy obsahoval 488 titutů. Za čtyři roky se zvýšila nabídka o 214 titulů. V období 1969 až 1974 vyšlo v ČSNS šest publikací (Nosíte brýle? , Osudy velkých lidí, Život a dílo E. Suchardové, Příspěvek ČSNS k vybudování komplexní péče o těžce zrakově postižené, Poezie nevidomých autorů, Slovo umělců nevidomé mládeži).
Bylo to však i období, ve kterém se obzvlášť pozorně hodnotilo politické přesvědčení, kdy se pořádaly akce k "významným" výročím. Nechyběl ani sběr odpadových surovin v soutěži vyhlášené k 20. výročí Federace československých invalidů. Zvítězila Základní organizace nevidomých a slabozrakých č.5 v Praze 4 - odevzdáno 18 520 kg odpadových surovin (průměrně 130 kg na člena), odpracováno 473 brigádnických hodin (průměrně 2,8 hodin na člena).
Důležitou akcí z hlediska zviditelňování ČSNS byla putovní výstava "Nevidomí včera a dnes" s premiérou v Praze v roce 1971. Postupně byla instalována v 18 městech. V rámci nižších organizačních složek se v období 1969 až 1973 uskutečnilo 84 výstav, které si kladly za cíl přiblížit široké veřejnosti život nevidomých.
Nedílnou součástí kulturního života byly i koncerty. U příležitosti 75. narozenin nevidomého skladatele Josefa Tomana zazněly jeho skladby, matiné ze skladeb nevidomého profesora na SHŠI Ivana Tylňaka, koncerty studentů SHŠI, opakovaná vystoupení japonského nevidomého houslisty Vanami. V sedmdesátých letech působilo u nás pět amatérských hudebních souborů.
Existence Českého svazu nevidomých a slabozkakých byla krátká, končí prvním funkčním obdobím, tedy rokem 1974. Myšlenka na obnovení samostatné slepecké organizace byla vzhledem k srpnové okupaci zardoušena dříve než mohl být svaz založen. Následná normalizace podstatným způsobem zredukovala již tak omezené rozhodovací možnosti Českého svazu nevidomých a slabozrakých. Jen nesmírnou obětavostí, pracovitostí a vynalézavostí zapálených funkcionářů a pracovníků se dařilo naplňovat přijatou koncepci. Ze 48 programových úkolů komplexní péče o nevidomé a slabozraké bylo splněno 30, rozpracováno jich bylo osm.
Jsem proto přesvědčen, že Český svaz nevidomých a slabozrakých sehrál důležitou kapitolu v našem slepeckém hnutí. Po dvaceti letech všeinvalidní organizace vzkřísil naději a podílel se na přípravě nové generace zrakově postižených funkcionářů, kteří po 15 letech, po listopadové revoluci založili Českou unii nevidomých a slabozrakých a Společnost nevidomých a slabozrakých v ČR.

Jiří Reichel



** Kdo v srdcích žije - neumírá **

Toto Hrubínovo motto a zarmoucený měsíc s bolestným postesknutím v záhlaví zní z parte, jehož obsahem je oznámení, že dne 7. listopadu t.r. zemřela významná speciální pedagožka Vlasta Štruncová.
Byla zakladatelkou a ředitelkou Základní školy pro žáky se zbytky zraku v Praze, autorkou speciálních učebních plánů, učebních osnov a několika příspěvků do odborných časopisů. Nejlépe jsem ji vlastně poznal až při spolupráci na Tyflopedickém lexikonu. Tu již nehrálo žádnou úlohu to, že jsme měli rozdílné názory na úlohu základní školy pro žáky se zbytky zraku, tehdy jsem poznal cestu, která ji vedla až za ředitelský stolec školy, o které byla přesvědčená, že nejvíce prospěje dětem na hranici slepoty a těžké slabozrakosti.
Vlasta Štruncová se narodila 20.prosince 1916 v Praze. Zde vychodila obecnou i měšťanskou školu. Byla členkou dětských pěveckých sborů, zvláště měla v oblibě recitaci. Jejím dětským snem bylo, stát se učitelkou. V r. 1936 absolvovala Státní učitelský ústav v Praze.
Delší dobu byla bez zaměstnání. V r. 1938 nastoupila konečně místo praktikantky v Masarykově pokusné škole v Kunraticích, později výpomocné učitelky. Procházela několika dalšími školami a tak poznala různé způsoby vyučovací praxe. Zvláštní zájem projevovala o působení v pražských pokusných školách. Pracovala v této oblasti jako metodička. Úzce se zaměřila na práci s dětmi s mentálními poruchami.
Po deseti letech přešla do Zvláštní školy pro slabozraké žáky v Praze, která byla právě založena. V letech 1949-1950 se zúčastnila aprobačních kurzů pro vyučování ve školách pro nevidomé a slabozraké žáky. V témže roce přešla na jedenáctiletou školu pro slabozraké žáky v Praze. Zvláštní zájem projevovala o děti s minimálním viděním. O této problematice zpracovala pedagogické čtení. Bylo oceněno vydáním ve Státním pedagogickém nakladatelství (1960), pro které již dříve pracovala jako recenzentka učebnic. Bylo proto pochopitelné, že dostala úkol vypracovat metodiku vyučování žáků se zbytky zraku, což se zdarem provedla.
V r. 1963 byla Ministerstvem školství pověřena pokusným vyučováním těchto žáků. V r. 1967 byla v Praze otevřena speciální škola pro žáky se zbytky zraku, jejímž vedením byla pověřena V. Štruncová.
Působila jako členka několika odborných komisí. Její publikační činnost byla závažná především obsahem příspěvků v odborných časopisech. Písemné práce V.Štruncové se zabývají problematikou existence školy i metodikami, zásadami a formami specifických postupů při výchově a vzdělávání žáků se zbytky zraku.
Odešla pedagožka, která přispěla nejen k samotné výchově svěřených dětí, ale také měla vliv na rozvoj teorie výchovy a vzdělávání zrakově těžce postižených dětí.

Josef Smýkal



** Den nevidomých u pece **

Zní to trochu pohádkově, ale bylo tomu tak. U pece keramické, ovšem. Je pěkná, neveliká, vyhlíží jako solidní lednička a ne pec.
A jak to všechno bylo? Příběh je to zcela prostý, i když s pohádkově dobrým koncem.
Na počátku byla žádost o grant na Obvodním úřadě městské části Praha 5 - ta dopadla dobře, kladně a občanské sdružení Tao-cesta, které působí při Domově nevidomých Palata na smíchovských Hřebenkách, dostalo prostředky na zřízení malé keramické dílny - právě v objektu Palaty. A takovou dílnu si ovšem nelze představit bez keramické pícky.
Tedy ve čtvrtek 11.listopadu se sice zrovna "nepeklo", ale prohlíželo, povídalo, děkovalo, jak to tak bývá...
Malou slavnost moderoval svým milým způsobem Alfréd Strejček. Vítal hosty, novináře, veřejné činitele. Přišel i dr.Škaloud, starosta Smíchova a radní Mgr.Lucie Boubelíková - oni především jako představitelé dárce - Obvodního úřadu Praha 5.
Jak uvedla ředitelka Palaty JUDr. Jindřiška Kubíková, organizátorka celé akce, malá keramická dílna bude místem pro uplatnění obratných prstů nejenom obyvatel Palaty, ale i ostatních zájemců - případně i z celé Prahy.
Na malé tiskové besedě byli účastníci stručně seznámeni i s historií vzniku a s významem dědictví Valentina Haüye, s datem jeho narození 13.11.1745 a s historickou tradicí oslav, či připomínky Dne nevidomých u nás. Tiskovka proběhla v nových, krásně zrekonstruovaných mansardních prostorách Palaty, kde je umístěna i zmíněná dílna keramická.
Později si tento náš - stále ještě "svátek" - s trochou muziky a s pohoštěním připomněli i obyvatelé Domova nevidomých; velký kulturní sál byl zcela naplněn.
Jde teď o to, aby ten pohádkový konec byl opravdu dobrý. Kdo nevěří, ať tam běží... Běžte i vy a přesvědčte se. Je to krásná práce s pevnou, vláčnou sochařskou hlínou...

Z.Š.



** Šance pro maséry **

Již delší dobu zrakově postižení maséři volají po možnosti dalšího vzdělávání. Nyní jsou zařazeni jako nižší zdravotničtí pracovníci. Mají-li snahu stát se středními zdravotnickými pracovníky, mohou této úrovně v současné době dosáhnout pouze pomaturitním studiem Střední a vyšší zdravotnické školy MILLS, s.r.o. v Brandýse nad Labem, která otevírá dálkové studium. Letos se přijímacího řízení na tuto školu zúčastnili tři zrakově postižení, z nichž jeden uspěl. Lze to považovat za úspěch vzhledem k náročnosti vstupní zkoušky. Je nutno prokázat znalosti z biologie člověka a z cizího jazyka. Termín přijímacího řízení bývá koncem školního roku v červnu (l. kolo) a koncem srpna (2.kolo). Protože o studium projevují zájem i věkově pokročilejší ročníky, byla zařazena vedle anglického a německého jazyka též ruština.
Studium je třiapůlleté (7 semestrů), formou dálkovou. Jedenkrát měsíčně se konají konzultace v pátek odpoledne do 20 hodin a v sobotu od 8 do 18 hodin. V červnu se pak koná blokové soustředění s pracovním programem 8 hodin denně. Velký počet konzultací je nezbytný, neboť se jedná o řadu odborných předmětů. Studentům ze vzdálenějších míst škola poskytuje ubytování.
Předpokládané roční školné činí 15 000,- Kč. Absolventi tohoto studia jsou diplomovanými specialisty v oboru diplomovaný fyzioterapeut.
Všechny výše uvedené informace nám poskytli členové managementu školy Mills v čele s jejím jednatelem a generálním ředitelem PhDr. Miloněm Millerem na pracovní schůzce dne 15.října 1999 v Brandýse. Zájmy zrakově postižených masérů objasňovali zástupci Cechu ZP masérů ČR, pánové P. Rogaczewski, J. Hlaváček, M. Hrtús, ředitelka rehabilitačního střediska pro nevidomé Dědina paní Mgr. Marie Schifferová a Mgr. Hana Kurandová, jednatelka společnosti TAKTILA, s.r.o., která velmi úspěšně realizuje rekvalifikační masérské kurzy pro zrakově postižené občany. Tyto půlroční kurzy jsou na vysoké odborné úrovni, ovšem jejich absolventi jsou nižšími zdravotnickými pracovníky.
Pro zrakově postižené občany, kteří mají zájem doplnit si maturitu, otevírá dálkové studium Gymnázium a Obchodní akademie pro zrakově postiženou mládež v Praze 5, Radlická 115. V letošním školním roce bylo ke studiu přijato 10 zájemců. Nikomu není uzavřena cesta dalšího vzdělávání. Pokud mají elán a schopnosti, eventuálně dobrého sponzora včetně věkově pokročilejších ročníků, všichni mají šanci pokračovat ve studiu a stát se středními zdravotnickými pracovníky uznávanými i v rámci EU.
Rádi budeme spolupracovat s každou institucí, která bude mít s námi shodný záměr - zkvalitnit profesní přípravu zrakově postižených občanů tak, aby se zvýšila jejich konkurenceschopnost na trhu práce.

Mgr. Hana Kurandová



** Hlásí se SIA **

Letní ohlédnutí
Oblastní koordinační rada a SIA Karlovy Vary pořádaly v létě dva zahraniční zájezdy: čtrnáctidenní do Španělska na pobřeží Costa Brava a dvanáctidenní do Tunisu s leteckou přepravou. Obou zájezdů se dohromady zúčastnilo 69 rekreantů z celé republiky, z toho asi polovina zrakově postižených.
Dobré organizační zabezpečení umožnilo i nevidomým plnohodnotně využít možnosti zahraniční rekreace v kolektivu lidí chápajících problémy zrakové vady. Cestování letadlem bylo pro většinu novou zkušeností, stejně jako koupání v moři nebo poznávání zvláštností místní kuchyně formou švédských stolů.
Obě akce se vydařily ke spokojenosti všech. Obdobné zahraniční zájezdy ještě pořádali pracovníci OO SONS Brno a Přerov. Chcete-li se nechat inspirovat, jistě vám na těchto pracovištích rádi poradí.

Soutěž v bodovém písmu
Zábavná soutěž ve čtení a psaní bodového písma se uskutečnila 9. října v areálu v.d.n. KARKO v Ústí nad Labem. Pracovnice SIA Lovosice a členové OO SONS Ústí nad Labem ji připravili sice jako zábavný kvíz, ale hlavně jako setkání s přáteli.
Osmnáct soutěžících změřilo své síly ve třech disciplinách. Nejprve přiřazovali názvy k věcem a naopak. V druhém kole skládali na polovinu rozdělená přísloví a jako zlatý hřeb programu měli napsat libovolným způsobem českou hymnu. K překvapení pořadatelů se tento úkol stal pro mnohé nejtvrdším oříškem. Nikomu ze soutěžících se nepodařilo tuto část zvládnout bez chyby, i když šlo třeba jen o špatně založený papír. Vítězem se již potřetí stal pan Vladimír Vodička z Děčína. Všichni soutěžící se však shodli na tom, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se a to chtějí příště znovu.
Podobná soutěž se konala také 23. října v Kyjově.

Pražský literární večer
SIA Praha ve spolupráci s panem A. Skýpalou, zástupcem Obce spisovatelů, připravila na 21. října večer poezie pod názvem Cesty s bílou holí.
V příjemném prostředí knihovny a klubovny fary Církve čsl. husitské v Praze 4, se výběrem ze svých posledních prací představili Eva Budzáková, Pavel Dvořák, Petr Haken, Jiřina Holeňová, Jiří Maršálek, Miroslav Michálek, Jaroslava Novotná a Milada Šumanová, všichni nevidomí a slabozrací autoři, scházející se v literárním klubu Krakovská.
Recitace se ujali Markéta Potužáková a Jarmila Kerlická, o hudební doprovod se postarali Michal Mazný na flétnu a Libor Brabec na kytaru. Celý večer moderoval pan Zdeněk Janík z Obce spisovatelů. Všech 42 diváků tak strávilo příjemný večer plný umění, při svíčkách a nad šálkem kávy nebo čaje.

Pozvánka na prosinec
Ve dnech 14. - 17.prosince se bude konat v prostorách klubovny Krakovská 21, Praha 1 výstava keramických prací nevidomé keramičky Elišky Polanské. Zrakem i hmatem se budete moci seznámit s autorčinými pracemi, popřípadě si zajistit i pěkný vánoční dárek.
Výstava bude otevřena v úterý a čtvrtek 9.00 - 12.00 a 13.00 - 18.00 hod., ve středu a v pátek 9.00 - 12.00 a 13.00 - 16.00 hod.



** Odpovědnost za vady zboží **

Jsem prakticky nevidomý držitel průkazu mimořádných výhod třetího stupně. Nedávno jsem si pořídil nový magnetofon a chtěl bych se zeptat, jak je v zákoně upravená odpovědnost za vady zboží. Svůj magnetofon jsem si již po několikáté nechával opravit a žádal jsem i o možnost výměny za jiný výrobek stejné značky, byl jsem však velmi nevybíravě odmítnut.
K.L.,Čelákovice

Problematiku odpovědnosti za vady upravuje občanský zákoník (zákon č.47/92 Sb. v platném znění). Ustanovení v paragrafu 619 a následujících se praví: prodávající odpovídá za vady, které má prodaná věc při převzetí kupujícím. U věcí použitých neodpovídá za vady vzniklé jejich použitím nebo opotřebením. U věcí prodávaných za nižší cenu samozřejmě neodpovídá za vadu, pro kterou byla cena snížena. Nejde-li o věci, které se rychle kazí nebo o věci použité, odpovídá prodávající za vady, které se vyskytly v záruční době. Záruční doba trvá přitom šest měsíců. Jde-li ovšem o potravinářské zboží, je tato doba zkrácena na osm dnů. Zajímavé je, že např. u živých zvířat je záruční doba šest týdnů. Je-li na obalu prodané věci nebo v přiloženém návodu vyznačená lhůta k jejímu použití, nesmí záruční lhůta skončit před uplynutím lhůty vyznačené.
U zboží určeného k tomu, aby se ho užívalo delší dobu, stanoví zvláštní předpisy záruční doby přesahující šest měsíců. Tato delší záruční doba se přitom může týkat i jednotlivých součástí věci.
Prodávající je povinen vydat kupujícímu při prodeji záruční list, ve kterém je záruční doba vyznačena. Z uvedeného vyplývá, že v případě, že záruční list není vydán, je kupující oprávněn si tento záruční list vyžádat. Je třeba dodat, že kupujícímu může být poskytnuto i prohlášení obsahující lhůtu výrazně delší než je záruční doba stanovená tímto zákonem. Součástí takového prohlášení jsou ovšem také podmínky, za kterých je záruční doba poskytována.
Záruční doby začínají běžet od data převzetí věci kupujícím. V případě, že musí koupenou věc do provozu uvést jiná osoba než prodávající, začne záruční doba běžet až ode dne, kdy je věc (např. spotřebič) uvedena do provozu. V tomto případě platí, že kupující musí objednat uvedení věci do provozu nejpozději do tří týdnů po převzetí věci v obchodě. Jde-li o vadu, kterou lze odstranit, má kupující právo, aby byla vada bezplatně, včas a řádně odstraněna. Prodávající je přitom povinen vadu odstranit bez zbytečného odkladu, neprodleně. Nebyla-li věc ještě použita, může kupující místo odstranění vady žádat výměnu věci nebo její součásti v případě, že se vada vyskytuje v této součásti. Prodávající rovněž může vždy na místo odstranění vady vyměnit vadnou věc za bezvadnou.
Ze zkušenosti víme, že se mohou na věcech vyskytovat také vady, které nelze odstranit, a které navíc brání řádnému užívání věci. V tomto případě má kupující na výměnu věci nezpochybnitelné právo. Není-li mu výměna věci umožněna, má právo bez dalšího od smlouvy odstoupit. Toto právo má kupující rovněž v situaci, že se vada vyskytla opětovně i v případě, že jde o vadu odstranitelnou.
Jde-li o jiné vady neodstranitelné, tedy o vady, které nebrání řádnému užívání, má kupující právo na slevu ceny z věci. Tato sleva ovšem musí být přiměřená. Je důležité si přitom uvědomit, že všechna práva vyplývající z odpovědnosti za vady je třeba uplatnit u prodávajícího, u kterého byla věc koupena.
Výjimku představuje pouze skutečnost, kdy je v záručním listě uveden jiný subjekt speciálně určený k opravě věci. Oprava věci musí být přitom provedena ve lhůtě dohodnuté při prodeji věci. Je nezbytné si přitom pamatovat, že práva vyplývající z odpovědnosti za vady zaniknou, nebyla-li uplatněna včas. U věcí, které se rychle kazí, musí být odpovědnost za vady uplatněna nejdéle v den, který následuje bezprostředně po dni koupi věci. U věcí použitých - nejdéle do šesti měsíců po koupi věci.
Připomeňme si dále, že doba od uplatnění práva odpovědnosti za vady až do doby, kdy kupující převzal věc po skončení opravy (nebo byl povinen je převzít), se do záruční doby nepočítá. Prodávající má přitom povinnost vydat kupujícímu potvrzení, ve kterém bude vyznačeno, kdy uplatnil právo odpovědnosti za vady, dále také provedení opravy a doba jejího trvání. Dojde-li přitom k výměně věci, počíná nová záruční doba běžet od převzetí této nové věci nebo od výměny její součástky.
Náš čtenář má tedy nezadatelné právo, pokud jde o vadu, kterou nelze odstranit, požadovat výměnu věci. Tuto výměnu má právo požadovat i v případě, že vadu sice odstranit lze, ale vyskytla se opakovaně. A stejně jako vada neodstranitelná brání řádnému užívání věci, v tomto konkrétním případě užívání kompenzační pomůcky - magnetofonu.
Je třeba ještě dodat, že stejně jako magnetofon a diktafon je možné pořídit si z příspěvku na rehabilitační a kompenzační pomůcky ještě dalších 19 výrobků, které přispějí k maximálnímu vyrovnání následků těžkého zrakového postižení. Všechny tyto pomůcky jsou vyjmenovány v příloze č. 4 vyhlášky č. 182/1991 Sb. v platném znění.

Příloha č. 4
1. Kancelářský psací stroj: 50%
2. Slepecký psací stroj: 100%
3. Čtecí přístroj pro nevidomé s hmatovým výstupem: 100%
4. Digitální čtecí přístroj pro nevidomé s hlasovým výstupem: 100%
5. Kamerová zvětšovací televizní lupa: 100%
6. Digitální zvětšovací televizní lupa: 100%
7. Adaptér hlasového syntetizátoru pro nevidomé: 100%
8. Programové vybavení pro digitální zpracování obrazu: 100%
9. Tiskárna reliéfních znaků pro nevidomé: 100%
10. Jehličková jednobarevná tiskárna: 50%
11. Zařízení pro přenos digitálních dat: 100%
12. Elektronický zápisník pro nevidomé s hlasovým nebo hmatovým výstupem: 100%
13. Elektronická komunikační pomůcka pro hluchoslepé: 100%
14. Kapesní kalkulátor s hlasovým výstupem: 100%
15. Slepecké hodinky a budíky s hlasovým nebo hmatovým výstupem: 50%
16. Měřící přístroje pro domácnost s hlasovým nebo hmatovým výstupem: 50%
17. Indikátor barev pro nevidomé: 100%
18. Elektronická orientační pomůcka pro nevidomé a hluchoslepé: 100%
19. Dvoukolo: 50%

Mezi pomůcky lze podle této vyhlášky řadit i vodicího psa. Příslušný sociální odbor okresního nebo obvodního úřadu může uhradit náklady na pořízení vodicího psa v plné výši včetně potřebného výcviku. Podle ustanovení 46 může navíc příslušný obecní úřad přispět na krmivo pro tohoto vodicího psa 900,- Kč měsíčně, samozřejmě na základě žádosti.

Zpracovala JUDr. Ivana Marešová



** Zlatý pes ve zlatém listí **

Sama jsem se divila, kde se ve mně vzala ta rozhodnost nebo snad odvaha zúčastnit se své první rekondice. Nejde ovšem o odvahu k rekondici - roky čtu v ZOŘE, jak takové rekondice vypadají. Kdyby články nadšených absolventů měly i autentickou zvukovou podobu, jistě by se neobešly bez výkřiků svědčících o rozkoši až euforické. Proto jsem si myslela, že mám dost jasno.
Problém rozhodnout se však měl trochu jiné než hodnotící hledisko. Otázky, které mi při úvahách o vlastní účasti vířily hlavou, se týkaly víceméně osobních témat - např. jsem už dost slepá na rekondici? Nebo - co si tam počnu sama, když tak mizerně vidím a nikoho tam nebudu znát? Nebo: co když všechno umím a budu se tam otravovat? Nebo: co když nic nebudu umět a budu akorát trapná?
Nevím, jestli je každý kandidát na rekondici potenciální schizofrenik, ale já asi jsem. Nevadí, že mi v psychologických testech vyšlo něco jiného - omyly se připouštějí všude. Avšak držme se tématu - co tedy rozhodlo, abych jela na rekondici do Mariánských Lázní?
V první řadě jsem podlehla výstřednímu humoru svých přátel, kteří mě přizvali, myslím že asi těmito slovy: "Pojeď. Když nic jiného, bude legrace. Když nebude legrace, budeme alespoň spolu a dáme řeč. Když ani to nevyjde, budeš v Mariánkách a odpočineš si." A tak jsem se rozhodla požádat pana Václava Mužíka z Domažlic, aby mi poslal přihlášku. Tajně jsem ovšem doufala, že jde o věhlasného hledače pokladů a že k přihlášce přiloží alespoň zlatý nuget nebo dva či tři. Přihláška přišla běžnou slepeckou poštou, a tak bylo hned na začátku jasné, že poklad se buďto nekoná anebo zlatokopové nejsou příliš štědří. Co naplat. Bezvadné ovšem bylo, že mě nejen vzali, ale se mnou i průvodkyni Majdu, povoláním vodicí pes, rasa zlatá, tedy golden retriever.
Ostatně, něco už jsem o ní napsala v předchozích číslech ZORY.
Jeli jsme. Již před Berounem jsem si v autě uvědomila, že sice vezu všechno pro Majdu, ale sobě jsem zanechala společenské šatičky na ramínku v komoře. To se zbytkařům obyčejně stává. Spoléháme na zbytky a podstatné nám unikne. Majdě je hej, ta má svůj zlatý kožich stále s sebou a může v něm kamkoliv - do potoka, do Modré cukrárny i do divadla. Já s sebou měla šusťákový komplet, tlustý svetr, deset triček, goretexové botičky na nohách a lodičky v zavazadle. K těm lodičkám kabelku, ale jinak nic.
Mockrát jsem slyšela, jak je dobré, když dáma v lázních nenosí pořád stejnou garderobu. Co si tam počnu bez šatů? Můj manžel, který za volantem trpělivě vyslechl mé skuhrání nakonec nevydržel a nabídl bankomatovou kartu se slovy - stejně jsi to všechno zpackala proto, aby sis m u s e l a koupit něco na sebe. Byla jsem ohromená jeho nečekaným útokem, ale ne tolik, abych tou kartičkou opovrhla. Však se najde nějaký dobroděj a penízky vyzvedne, když na to nevidím. Tohle totiž Majdu v Jinonicích nenaučili, stejně tak jako luštit křížovky a rozpoznat pánské WC od dámského. Nic není dokonalé.
Dorazili jsme do hotelu Suvorov, někdy kolébky, nyní odborářů rakev. Možná se brzy rozpadne na anionty a kationty, ale zatím drží jakžtakž pohromadě a poskytuje zdravotně postiženým rekondicionistům dočasný azyl. Vaří tam dobře, až moc, a jsou vstřícní tak akorát. Bydlely jsme s Majdou na singlu, jak říkají Brňané a nebylo to špatné. Obě jsme se chovaly jako dámy, takže to přežily i pokojské, které nás měly na starosti - mám na mysli naše pohodlí a pořádek.
Co program? Program byl. Představy, které jsem získala ze čtení ZORY sice nenaplnil, ale já už dávno vím, že v životě nejde jen o naplňování představ. Proto nebudu hodnotit, ale hlavně chci už konečně psát o tom zlatém psu a zlatém listí, jak slibuje název.
Mariánské Lázně, které máte možnost navštívit, když podzim neví co dělat s barvami, sluníčkem, zvuky a vůněmi, to je něco, co bych každému přála. Hlavně lidem, kteří se zapomínají smát a radovat se z čistého vzduchu, podzimu a taky jen tak. Mít radost z toho, že dýchám, chodím, že mi pes donekonečna a s nekonečnou radostí nosí ty svoje dvacetikilové aportky, že jsou kolem mne fajn lidé, kteří pomohou nebo si nechají pomoci, když je třeba. Anebo s vámi večer na pokoji popíjejí čaj a klábosí o životě. Každému bych přála prožít alespoň jedno odpoledne v úšovických parcích, nabrat si láhev minerálky a pak se sám sobě divit, proč se s tím tahám. Mít radost, že se zlatokopovi Mužíkovi zase povedla vycházka i nějaký ten suchý vtip (mimochodem není to zlatokop, ale maximálně obětavý chlap z domažlické odbočky SONS.)
A teď opravdu o Majdě - hlavně pro ty, kteří plánují rekondici společně se psem. Ráno musíte vstát současně s personálem. Tou dobou vám dá pejsek najevo, že fakt chce ven a že je venku určitě nádherně. Má pravdu. Jedete-li však do lázní nebo do města, zjistěte si předem, jak daleko budete od nějaké přírody, kde se psí hromádka nestane pohoršením nebo snad i hromádkou úrazu. My měly štěstí, bydlely jsme pět minut od lesa. Ráno jsem si vzala psa, hůl, kulicha a rukavice, protože podzimní venčení v sedm ráno si tuto výbavu vyžaduje. Ale je krásné být tou dobou v lese. Je krásné, když zlatý pes prohání zlaté listy ve zlatém svítání. Ani nevadí, že jste opustili teplé pelíšky a že vám v ranním vzduchu mrzne nos.
Do jídelny je lépe chodit bez psa. Jednak vám ho nebude nikdo dokrmovat zbytky a jednak nebude důvodem k rozpakům, co takový pes v jídelně pohledává. Já jsem ke svému stolu trefila docela dobře. Je však možné, že výjimky potvrzují pravidlo. Třeba některý hafánek dovede pomoci i při výběru jídelníčku.
Ke zpívající fontáně, která je v současné době jednou z nezaměnitelných atrakcí Mariánských Lázní, jsem Majdu vedla jen jednou nebo dvakrát. Nějak ji nezaujal nabízený repertoár. Když jsem se aklimatizovala, chodila jsem na večerní vyhrávání se starými i novými přáteli bez psa. Ona tou dobou stejně raději spí, tak proč házet perly fenkám.
Pokud jde o pokojské - je dobré se s nimi dohodnout, kdy budou uklízet, abyste se i s pejskem raději vypařili. Majda je sice k pomilování, ale nemá ráda vysavač a vysavač nemá rád ji.
Máte-li opravdu to štěstí a můžete-li strávit nějaký čas v tak krásném místě, jako jsou Mariánské Lázně, buďte venku, jak to jen program dovolí. Pro Majdu i pro mne to byla nejlepší rekondice, jakou jsem si v dané chvíli mohla přát. Nežijeme spolu dlouho a tak nám tento pobyt přinesl spoustu nových zkušeností. Majda si suverénně osvojila hledání pěšinek a cestiček v nepřehledném pro mě terénu. Vždycky pochopila, kdy potřebuji její pomoc, i když třeba nebyla na vodítku. Ani jsem ji nemusela volat a ona přišla zjistit, zda vím o padlém stromu nebo výmolu, který mám v cestě.

Poznámka autorky:
Víte, jak poznáte v lese Němce? Zdaleka vás pozdraví. Víte, jak poznáte Rusa? Zdvořile odpoví na váš pozdrav. Víte, jak poznáte Čecha? Nezdraví vůbec, nikdy a nikoho.
Nebojte se navštěvovat veřejná místa - kulturní a společenská centra, kolonády, kostely, obchody, cukrárny, památky apod. Umí-li se váš pejsek slušně chovat, je pro zrakově postižené lidi i pro vodicí pejsky nejlepší vizitkou. Myslím, že dobrá zkušenost, kterou mnozí s Majdou udělali, otvírá dveře i našim následovníkům a následovnicím.
Naučte se několik cizích jazyků. Jednak se snadněji doptáte na cestu či zajímavou pamětihodnost a jednak můžete svému psu simultánně přeložit například tuto cizojazyčnou větu: "Fuj, to je ale ošklivá a velká kláda pro tak hezkou psí slečnu. Raději to polož, ať ti nevypadnou zoubky." Málokterý cizinec předpokládá, že by snad vodicí pes nerozuměl. Možná, že v cizině mají jiné metody pro jejich vzdělávání.
Než jsem si zvykla, že se v turistických centrech mluví i jinak než česky, došlo nejedenkrát k zvláštním situacím.
Například, když jsem svým divadelním kukátkem zaujatě pozorovala nádheru secesních domů, oslovil mě německy hovořící cizinec. Domnívala jsem se, že si chce vypůjčit kukátko a trochu jsem se bála, zda mi ho vrátí. Následně se však ukázalo, že by se rád trochu pomazlil s Majdou. Zdálo se, že nemá blechy ani nekalé úmysly (tedy onen cizinec) a tak jsem mu to na chvilku dovolila.
Jedete-li do místa bohatého na prameny a potoky - a to tedy Mariánky jsou - nezapomeňte mít v báglíčku nejen láhev na minerálku, ale pořádný kus suchého hadru pro pejska. Retriever totiž nikdy nepochopí, že koupací sezóna skončila. Osobně jsem zvědavá, jak tento problém budu řešit v zimě. Bydlím totiž v místě, kde se rašeliniště střídají s rybníky a potoky, které se Majdě notně líbí.
Možná mi nebudete věřit, ale bankomatovou kartu na obnovení svého šatníku jsem nepoužila. Repertoár mariánskolázeňského divadla byl silně posezonní - alespoň pro mne. Na zpívající fontánu jsem chodila v tlustém svetru a bundě, do lesa v šustlích a do postele v noční košili. Ale to, co jsem si nenechala ujít, byl opravdický poklad. Ne zlaté nugety, ale zlatá a šťastná Majda ve zlatých lesích a v nádherných parcích. I ty byly zlaté a měděné díky geniální prozíravosti jejich zakladatele. Tak tedy - díky, Mistře Skalníku, a zase někdy...

Jaroslava Novotná



** Z rekondice v Mariánských Lázních **


V letošním říjnu jsem se zúčastnila jako členka Okresní odbočky Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých v Rakovníku desetidenního rekondičního pobytu v Mariánských Lázních, který pořádala Okresní odbočka domažlické SONS. Pobyt byl tak krásný a prospěšný, že bych se ráda touto cestou podělila o některé nezapomenutelné dojmy.
Při pobytu jsem mimo jiné obdivovala rehabilitačního pracovníka a předsedu domažlické odbočky SONS v jedné osobě, pana Fantiška Poláka, kterého zákeřná cukrovka připravila nejen o zrak, ale i o část dolních končetin a dokonce se musel podrobit i transplantaci ledvin. Přitom je to tak pohodový člověk, plný optimismu, který šířil kolem sebe dobrou náladu a dokázal celé dopoledne organizovat rehabilitační cvičení na soluxu, soláriu, cvičení s čínskými kuličkami, které aktivizují akupresurní body v dlaních a sám osobně prováděl masáže různými masážními strojky. Nikdo na něm neviděl únavu a naplňovalo ho radostí a uspokojením, že může pomoci druhým v jejich zdravotních problémech, potěšit, poradit. Prováděl i relaxační cvičení při meditační a uklidňující hudbě. V této disciplině by mohl klidně konkurovat dr.Patricii Tervinové, která svého času vysílala toto meditační cvičení v rozhlase.
Na počátku rekondice byl každý člen zvážen, změřen mu tlak, zjištěna glykemie a podle výsledků vyšetření byl stanoven plán rehabilitace.
O organizaci celého rekondičního pobytu se staral místopředseda pan Mužík, který dohlížel na dodržování celodenního programu a pomáhal, kde bylo třeba. Při vířivce dolních končetin nebo při suchých vakových uhličitých koupelích, které dostával denně každý člen, a které prováděla jeho manželka, paní Marie, obětavá a kvalifikovaná pracovnice ve zdravotnictví. Též organizoval odpolední vycházky do nádherného blízkého okolí, protože jsme chtěli využít slunečného počasí.
Pan Polák měl denně přednášky o zdravotnické problematice na různá témata jako pitný režim, zdravá výživa, otázky první pomoci, život diabetika apod. Bylo radost poslechnout si tyto kvalifikované přednášky bývalého záchranáře.
Ještě dlouho bych mohla psát o krásách Mariánských Lázní, kde jsme se sešli jako cizí lidé a rozcházeli se jako přátelé - a tak by to mělo být. My starší si již dovedeme vážit hezkých chvil, kterých není v životě mnoho, a proto žijme naplno každou hodinu, každou vteřinu, která nám chutná.

Růžena Vodičková



** Lidičky z Vlaštoviček **

byl název dokumentu, který odvysílala Česká televize na prvním programu ve středu 13.října v rámci pořadu Svět bez hranic a představila v něm obyvatele Domu Cyrila a Metoděje pro zrakově postižené se sídlem ve Vlaštovičkách u Opavy. (O historii, budování a otevření Domova jsme již na stránkách ZORY informovali.)
Jan Hanuš, vedoucí Domu Sv.Cyrila a Metoděje, jej v úvodu pořadu stručně charakterizoval: "Tento dům pro zrakově postižené byl otevřen 29.září 1996. Byl nově zrekonstruován z bývalého kláštera oblastní Charitou Opava s tím, že tu bude vytvořen domov pro postižené lidi. Když se k nám pak klienti hlásili, měli někteří obavy z toho, zda budou přijati, když nevyznávají žádnou víru, a Domov patří Charitě. My nehledíme na to, kdo je věřící a kdo ne, jsme otevřeni všem potřebným. Vztah a postoj k víře je tu zcela dobrovolný."
Hrušova kamera pod režií Jaroslava Hovorky postupně představila jednotlivé obyvatele tohoto domu. Jeden z nich, pan Miroslav Šenkapoul říká: "Jsem z Ústí na Labem a v časopise ZORA jsem se dočetl, že tu bude tento domov zřízen a přihlásil jsem se." Jeho manželka Marie ho doplňuje: "Žijeme tu normální život. Každému říkám: my jsme zdraví lidé, jenom nevidíme."
Nevidomý Vojtěch Husár vyprávěl na kameru svůj neveselý životní příběh, kdy nakonec zůstal sám a proto je v tomto domově.
Postupně se představili také Drahomíra Novotná a Tomáš Koliandr, kteří jsou slabozrací. "Já jsem pracoval v opavské Květeně jako zahradník a když potom zahradnictví zrušili, šel jsem do Charity v Opavě. Paní ředitelka mi nabídla, že zde budou otevírat tento domov, tak jsem sem hned od počátku nastoupil, chtěl jsem se osamostatnit."
Chodbou přicházeli i nevidomí Iveta a Sebastián Dunkovi ve svátečním černo-bílém oblečení. "Když jsem se dověděla, že Charita staví tento domov, podala jsem si přihlášku. Zvykli jsme si tady, je to náš domov."
Nevidomý kartáčník pan Šenkapoul se přiznal, že zpočátku se tu doma necítil, přišel z jiného prostředí, ale našel si tady manželku a má tedy jak zázemí tak i práci a jsou tu s manželkou spokojeni. Protože o kartáče prý už není takový zájem, udělal si pan Šenkapoul rekvalifikační masérský kurz s akupresurou.
Soňa Rašková, vedoucí chráněných dílen sv.Josefa, o svých svěřencích říká: "Pracovní povinnost byla pro některé z nich ten první rok těžkým oříškem, ale to už jsme překonali. Zaměstnáváme zde klienty jako řemeslníky, protože naše práce nemá efekt jen finanční, ale hlavně efekt sociálního uvědomění, duševní rovnováhy, a myslím, že to nejhlavnější je sama sebe si vážit, že něco umím. Máme tu různě šikovné lidi, od tkadlenek až po lidičky, kteří připravují výrobu, např.motají klubíčka na tkaní, plní hadrové hračky, panenky a podobně."
"Začátky jsou vždycky těžké, ale teď už jsem si na tu práci zvykla tak, že bych ani nic jiného dělat nechtěla, stav je pro mě moje všechno," říká Drahuška.
"Když k nám Drahuška přišla, neuměla zamést ani podlahu, neuměla vzít lopatku a smeták - a dneska je z ní vynikající tkadlena," doplňuje Soňa Rašková a Drahuška přidává: "Naučila jsem se tkát a teď se učím i vařit a různé práce v domácnosti. Také se už učím i zašívat a přišívat knoflíky, a to všechno v rámci rehabilitace a postupně, nikdo na mě nekvaltuje."
O Vojtovi vedoucí dílen říká: "Nehoda, která Vojtu potkala, mu velice znesnadnila život. V té době, kdy se mu to stalo, byl pouze nevidomý. Dnes má poškozený mozek a nehybnou pravou ruku. Kdyby se mu to nestalo, tak patří k absolutně nejlepším pracovníkům této dílny." Vojta na kameru předvádí, jak šikovně umí jednou rukou vycpat kostkovanou velrybu.
Tomáš Koliandr se ve volném čase zajímá o kulturu, divadlo a také sám divadlo hraje; ochotně předvedl svůj recitační monolog z Erbenovy Kytice, s níž měl koncem září v Opavě premiéru. "Většinou vystupuji v opavské čajovně Bludný kámen, v psychiatrické léčebně, v chráněných dílnách v Březinově ulici a také tady jsem měl již dvě vystoupení."
Ani posezení v hospodě při harmonice pana Šenkapoula není partě z Domova ve Vlaštovičkách cizí. "Byl jsem zvyklý na celou kapelu, to mi tu chybí, teď hraju už jen příležitostně. Co se dá dělat, nemohu mít všechno," říká rezignovaně harmonikář.
Vojta hraje na elektrofonické varhany, ale jednou rukou to není ono. "Dozvěděl jsem se, že na počítači je možný i hudební program, ale zatím na to nemám softwer. Časem jej snad získám."
Tomáš si obřadně zapaluje dlouhou dýmku a nezapomene se pochlubit vlastnoručně vyrobeným keramickým popelníkem.
Vedoucí zdejší keramické dílny Daniela Dospivová provádí televizní diváky výstavou keramických prací obyvatelů Domova. Jsou tu vázičky, džbánečky, popelníky, hrnečky, různé plastiky. "Výrobky nejsou popsány, ale já spolehlivě poznám autora práce. Každý z nich má svůj rukopis , " říká.
Paní Iveta Dunková se přidává: "Všechny naše výrobky mají svoji duši. Nyní se chystám na dvouletý projekt, který budu dělat s brněnským sochařem Štěpánem Axmanem - betlém pro nevidomé. Budou si moci osahat každou postavu z tohoto betlému, aby o něm měli představu."
Soňa Rašková přiznává: "Kdybych teď přišla o zrak, tak bych se tu snad vyznala, protože to tady znám. Ale tito lidé přišli do cizího města, a dnes chodí sami nakupovat, znají hlavní cesty. Když je to složitější, jdou s doprovodem, jindy chodí úplně sami."
V obchodě uložil pan Šenkapoul nákup do batohu a usedl před krámem na lavičku. Jeho zkušenosti se samostatnou chůzí jsou různé. "Tato silnice je hlavní tah na Bruntál a je tedy velmi frekventovaná. Často se stává, že třebaže stojím na přechodu a dávám znamení, šoféři nezastaví. Nebo naopak některý zastaví a troubením mě upozorňuje, že mohu přejít, nebo mi sám pomůže na druhou stranu." Kamera ukáže velkou tabuli s nápisem "Pozor, nevidomí! ", určenou projíždějícím automobilistům.
"Někdy se lidé, především ti starší domnívají, že když nevidíme, tak jsme hloupí nebo hluší, když se někdy neomaleně o nás v naší přítomnosti začnou bavit," postěžuje si trpce pan Šenkapoul.
Paní Iveta Dunková však vidomé obhajuje: "Vidící člověk většinou nezná naši psychiku a zvláštnosti života nevidomých. Jdete-li třeba po ulici, bojí se vás oslovit, nebo se naopak nevidomého snaží vést, aniž se zeptá, kam má namířeno. Ale věřím, že se nás vidomí časem naučí chápat."
Manželé Šenkapoulovi nehledanými slovy zakončují tento pětadvacetiminutový televizní dokument: nemá cenu se neustále (a zbytečně) trápit nad ztrátou zraku, ale raději plně využívat zbylých smyslů a dovedností k "obyčejnému" životu, i když bez zraku a třeba tady ve Vlaštovičkách.

Televizi sledovala Dana Kudlová



** Můj obdiv patří vítězce! **

Kyjovská městská knihovna se stala 23. října 1999 místem, kde se konala soutěž ve čtení a psaní bodového písma. Proběhla jako vrcholová akce v závěru týdne knihoven. Třicet dva přítomné - soutěžící i jejich doprovod - přivítal úvodním slovem profesor Pavel Nedvěd.
Našim výkonům předcházelo hudební vystoupení Francouzky Caroline Planchetové. Je to dcera Jeana Plancheta z Lyonu, jenž je dobrým přítelem našich zrakově postižených. Zahrála nám několik skladeb na repliku 300 let starého strunného hudebního nástroje nazývaného "viola da gamba" (a to proto, že si jej hudebník při hře opírá o nohu). A tak vyslanci z vlasti tvůrce písma, v němž jsme přijeli do Kyjova změřit své síly, symbolicky odstartovali naše snažení.
Pouhé vyslovení jména Pavla Čechová působilo na ostatní soutěžící podobně jako na křižáky husitský chorál "Kdož jsú boží bojovníci" - v řadách soupeřů, a to i těch nejsrdnatějších, zavládla opravdová panika. Tato mladá žena není velká postavou, ale svým výkonem ve čtení slepeckého písma. Zvítězila s odstupem skoro 160 znaků od druhého v pořadí. Rychlost jejího čtení - více jak osm znaků za sekundu - ve mně budí tichou závist. Pavla zkrátka nemá mezi námi rovnocenného soupeře. Možná, že pořadatelé příštího ročníku by měli přidat ke dvěma stávajícím kategoriím - nevidomí od narození a později osleplí - ještě kategorii třetí pro Pavlu. Soutěžila by sama proti sobě, překoná-li svůj vlastní výsledek z předcházejícího ročníku. V případě, že by se jí to nepovedlo, skončila by konečně jednou také na druhém místě.
Věrný dlouholetý sponzor Sklárny Kyjov nedovolil, aby někdo z lítého klání odejel s prázdnou. Na památku jsme si odváželi deštníky, batůžky, kabely, cédéčka Žadovjáků a Nedvědů, a také magnetofonové kazety a diskety.
A kteří byli mezi námi nejlepší? Ve čtení bodového písma v kategorii nevidomí od narození suverénně zvítězila Pavla Čechová, která přečetla ve dvouminutovém limitu 969 znaků. Na druhém místě skončil Ondřej Dvorský (810) a třetí místo obsadil Jiří Šmejdovec (705).
V kategorii později osleplých získala první místo Helena Křiváčková (471) před Zdeňkem Jelínkem (470) a Janem Pokorným (385).
V soutěži psaní na tabulce prokázal nejlepší hbitost Zdeněk Jelínek, který docílil za 2 minuty 109 znaků. Na druhém místě skončila Pavla Čechová (90) a jako třetí se umístila Katka Langrová (70).
Nejvyrovnanější výsledky byly dosaženy v soutěži psaní na Pichtově stroji. Zvítězil Ladislav Limberk s 266 úhozy před Janem Pokorným (259), a o třetí místo se dělily Marie Voláková a Pavla Čechová, když shodně dosáhly 258 úhozů.

Miloš Černý



** Panu učiteli s láskou **

hráli žáci, absolventi i pedagogové Konzervatoře a ladičské školy Jana Deyla v jejím koncertním sále na Maltézském náměstí v Praze 1, v pondělí 8.listopadu 1999.
Komu hrály ten večer flétny? Přece dlouholetému profesorovi této Konzervatoře, Otakaru Heindlovi k 60.výročí zahájení jeho pedagogické činnosti a trochu dopředu i k jeho pětaosmdesátinám, které oslaví příští rok 14.února.
Celkem jedenáct skladeb českých i cizích předních skladatelů pro flétnu s doprovodem klavíru (prof.Radomíry Šlégrové) zaznělo v podání současných i bývalých žáků Konzervatoře.
A po flétnovém koncertu nebraly gratulace profesoru Heindlovi konce. Každý z přítomných mu chtěl stisknout ruku, pogratulovat, popřát zdraví, poděkovat. Bylo opravdu za co.
Otakar Heindl po státních zkouškách na pražské konzervatoři ze hry na klavír, housle a flétnu vyučoval ve čtyřicátých letech nejprve soukromě, po reorganizaci ústavů pro nevidomé v roce 1948 přešel z Hradčan do Hudební školy Deylova ústavu, dnešní Konzervatoře a ladičské školy Jana Deyla, kde vyučuje dosud hru na příčnou flétnu.
K mnoha jeho žákům, na které rád vzpomíná, patří - dnes torontský - klavírista Antonín Kubálek a již zesnulý klavírista Václav Zelený.
Vedle pedagogické činnosti je tu i jeho vystupování umělecké. Jako hráč na klavír a flétnu natáčel O.Heindl hudební pořady pro Čs.rozhlas, na mnoha koncertech vystupoval jako sólista za doprovodu různých orchestrů doma i v zahraničí. Velký zájem měl na uvádění skladeb nevidomých autorů, především A.Permana, S.Sudy a I.Tylňaka. Svých muzikantských zkušeností využil i při zasedání v porotách mezinárodních hudebních soutěží zrakově postižených interpretů.
V současné době připravuje prof.Heindl k tisku - především pro své vidomé kolegy - knihu, v níž by chtěl shrnout poznatky ze své šedesátileté pedagogické praxe při výuce nevidomých žáků.
Je toho hodně, co ze svých bohatých zkušeností předal prof.Otakar Heindl za dobu svého pedagogického působení svým žákům. Ti mu za všechno přišli poděkovat hudbou i slovem.
I my se připojujeme k řadě gratulantů s přáním pevného zdraví do dalších let.

D. Kudlová



** Slunce 99 **

V Divadle Paláce AKROPOLIS v Praze na Žižkově pokračoval ve dnech 8.až 10. listopadu t.r. 5.ročník festivalu integrace SLUNCE 99 částí RENESANCE. I nadále je pořadatelem vedle občanského sdružení Společnost přátel divadla Paláce Akropolis také Žižkovská divadelní a hudební agentura, s.r.o., spolu s Centrem integrace dětí a mládeže - humanitárním sdružením, za podpory Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR, Ministerstva kultury ČR a Městské části Prahy 3 pod záštitou Výboru dobré vůle - Nadace Olgy Havlové a Charty 77 - Konto Bariéry.
V pondělí 8.listopadu ráno, po oficiálním zahájení a vernisáži výstavy kreseb a maleb dětí ze speciálních škol pro sluchově postižené děti v předsálí Divadla Akropolis následovalo hudební vystoupení studentů Konzervatoře a ladičské školy Jana Deyla v Praze.
V podání čtyřčlenného kytarového souboru zazněla nejprve skladba francouzského autora Alfréda Cottina "Balada de fou" pro tři kytary, dále tři části z opery "Carmen" - obě skladby v aranžmá prof. Köhlera. Třetí bylo duo se skladbou Giuseppe Tarrauta "Samba de morenita" a "Brazilským tancem" pro dvě kytary od španělského skladatele Villa-Lobose. Vystoupení pokračovalo ukázkou u opery "Sedlák kavalír" od Pietra Mascanniho, kubánskou rumbou a lidovou písní. Na závěr zazněly v perfektním podání kvarteta dvě líbivé skladby v aranžmá prof.Köhlera: "Cavattina" od Steanlyho Mayerse a tango "Olé guapa" od Antonia Malanda.
Po vystoupení jsem se studentů zeptala na jejich hudební soubor. Odpovídal Antonín Slámka:
"Náš kroužek tvoří Lucie Prchlíková, Martin Trefný, Petr Kopřiva a já, většinou jsme maturanti, dva jsou ze 6.ročníku, Lucie ze 7.jako absolvent a Martin je ze 4.ročníku.
Od 3.ročníku studia je také povinná komorní hra a tak vznikl i náš soubor. Jsou-li členové dobří, soubor se udrží, nebo se rozpadne. My jsme se zatím udrželi..."
Program, který jsme vyslechli, je váš stabilní?
"Ne, program při našich vystoupeních bývá variabilní, většinou se snažíme, aby na začátku a na konci bylo větší obsazení, hrajeme v sestavě 4,3,2,2,2,3,4."
Vystoupení mělo opravdu vysokou úroveň, kterou plný sál divadla odměnil bouřlivým potleskem, voláním, pískáním... Jak se vám hrálo? Nevadí vám takové příliš hlasité ovace?
"Ne, děti jsou vždycky nejvděčnější publikum, nejlépe hru ocení."
Vystupujete jako soubor často?
"Jsme neprofesionální, amatérský soubor, vystupujeme jen občas při nějakých třídních příležitostech a podobně."
Na tomto festivalu jste hráli poprvé?
"Poprvé, na popud pana Evžena Perouta."
Učitel výtvarné výchovy a vychovatel Evžen Perout se se svými svěřenci zúčastnil výtvarné části festivalu SLUNCE 99 - hmatového modelování pod vedením Štěpána Axmana z Brna - v závěru školního roku. Usoudil, že by studenti Konzervatoře Jana Deyla mohli podzimní část festivalu obohatit i svou produkcí hudební.
Pod vedením prof.Köhlera tak studenti připravili po všech stránkách opravdu hodnotné vystoupení.
V úterý po výborném zahajení rockovou, popovou a soulovou hudbou v podání žáků Středního odborného učiliště pro zrakově postiženou mládež A.Klara v Praze-Krči, pod vedením učitele hudby Kazimíra Towarnického, a po několika tanečních vystoupeních žáků z jiných škol přišla řada na Pěvecký kroužek Školy Jaroslava Ježka z Loretánské ulice na Hradčanech, který vede paní učitelka Hana Tenglerová.
Po kolikáté učinkuje váš Pěvecký kroužek na tomto festivalu, paní učitelko?
"Už po druhé."
A jak se dětem zpívalo?
"Dobře. Trošku sice rušil neklid publika, protože nevidomé děti jsou citlivé na vnější podněty, bylo to znát z jejich projevu, ale celkově, myslím, byl dojem dobrý, bylo to hezké. Pochválila bych je."
Ze svého repertoáru předvedl Pěvecký kroužek na festivalu SLUNCE 99 lidovou píseň "Mariánek", od Bohuslava Martinů z Písniček na jednu stránku "Otevření slovečkem" a "Rozmarýn", další lidovou "Přeštický panenky" a na hudbu Johanna Sebastiana Bacha s českým textem Václava Fischera "Věčně mladými srdci".
Kolik stálých členů má váš Pěvecký kroužek?
"Stálých členů je jedenáct, tři chlapci a osm dívek."
Jak dlouho už kroužek funguje?
"Na škole učím sborový zpěv už devatenáct let a složení souboru se pochopitelně mění. V tomto složení zpíváme už čtyři roky. Odešla dvě děvčata a přišla tři nová, ale základní kádr zůstává beze změny. Je složen ze žáků Základní školy, Zvláštní školy a Praktické školy."
Plánujete v nejbližší době ještě nějaké veřejné vystoupení?
"Veřejné, mimo školu, neplánujeme, ale větší slavnostní vystoupení nás čeká na vánoční besídce naší školy, kde bývá poměrně značná návštěva nejen rodičů, ale i příznivců školy, a kde se děti mohou ukázat."
Děkuji za rozhovor a přeji co největší úspěch.

Zaznamenala Dana Kudlová



** Sedmero dobrých rad **

Stanovisko k příspěvku ing. Jaromíra Kavky "Když jsem řekl Á"
aneb sedmero dobrých rad žadatelům o náročné kompenzační pomůcky a začátečníkům v práci s těmito pomůckami.

1. Počítač je náročná pomůcka nejen cenou, ale především co do obsluhy, pro jeho pořízení a první začátečnické kroky je třeba mnohé udělat. Silně oslabeným zrakem nebo bez použití zraku je jeho obsluha přibližně desetkrát pomalejší. Jestliže nejste ochotni chodit do kurzu třeba i do vzdáleného města, a nemůžete si udělat čas na výuku, tak si takovou pomůcku raději nepořizujte.
2. Před pořízením pomůcky platí "ne dvakrát, ale desetkrát měř a jednou řež"; věnujte a žádejte dostatek času na předvedení pomůcky, abyste se s možnostmi a nejrůznějšími druhy programů seznámili. Předvedení pomůcek a samotné rozhodování, jaká skladba pomůcky bude optimální, může trvat až několik hodin. Držte se rad odborníků z Centra tyflotechnických pomůcek a služeb SONS. Někdy posečkejte, po pár hodinách kurzu budete moudřejší. Mnohdy až vlastní výuka ukáže optimální konfiguraci pomůcky. Rady ostatních pokročilých uživatelů si ověřujte.
3. Náročnou pomůcku si pořizujte od firmy, která má zkušenosti se sestavováním počítačů pro zrakově postižené, a která zajišťuje záruční a pozáruční servis. Ptejte se na tento servis dodavatelské firmy, obracejte se s problémy s funkčností na dodavatelskou firmu. Máte na to právo. Uvědomte si, že uživatelské nastavení dodané od firmy můžete neodborným zásahem vašim i někoho jiného porušit, například nahráním her pro děti nebo jiným zásahem vašeho "zkušeného" kamaráda. Konzultujte tedy jakoukoliv instalaci jiného programu s dodavatelskou firmou. Uvědomte si, že si nepořizujete běžný osobní počítač, ale počítač natolik vybavený především takovými programy, že jeho cena může značně převýšit cenu běžně dodávaných počítačů.
4. Pořízení takové pomůcky bez řádného zaškolení již dnes není možné. Vývoj programů jde stále dopředu a s každým novým programem se vám vyplatí projít školením. Není v silách naší organizace v dohledné době zřídit školicí středisko v každém větším městě, natož mít v každém větším městě odborníky, kteří budou schopni poskytovat poradenský servis našim klientům. I tak se nám po sloučení v roce 1997 podařilo vybudovat 11 výukových středisek, z toho některá střediska lze dnes bez nadsázky považovat za špičková (Praha, Brno, Plzeň, Ostrava, Frýdek- Místek, Olomouc).
5. Po zaškolení může klient využívat i další službu - konzultace. Instruktor může při větších nedostatcích v obsluze, které z konzultace vyplynou, navrhnout nadstavbový kurz. V našich střediscích, zejména v těch výše jmenovaných, naleznete veškerý sortiment pomůcek. Je možné s pracovníky předem domluvit konzultace ve středisku, výjimečně u vás doma (pokud si můžete tuto službu finančně dovolit - platí se cestovné a 50 Kč za hodinu práce). Konzultace ve středisku jsou zdarma, je však třeba si je předem domluvit. Za konzultaci se nepovažují práce většího rozsahu, např. přeinstalování celého systému. Toto ponechejte na firmě.
6. Výborných výsledků v každé činnosti dosahujeme každodenním používáním. Platí to dvojnásob u počítačových pomůcek. Jedině důkladným tréninkem, každodenním používáním získáte onu rutinu v používání náročné pomůcky. Zakládejte klidně kluby zrakově postižených uživatelů počítačů, pomáhejte si navzájem, konzultujte, zvěte si odborníky z Centra TPS na besedy - to vše je vítaná aktivita.
7. Vzdělávejte se, učte se, buďte informováni. Využívejte nabídky internetových služeb. Naučte se používat internet: elektronickou poštu, hledání na internetu, obsluhu některých často navštěvovaných stránek. Ve střediscích v Praze a v Brně, kde jsou tato střediska napojena pevnou linkou k internetu je to nejvhodnější.
Není v našich silách pro vás dnes udělat více. Myslím, že současná nabídka našich služeb je maximum, kterého jsme pro vás schopni v daných podmínkách připravit. Doufejme, že tyto služby budeme mít možnost pro vás rozvíjet a ne je pod tlakem zhoršujících se podmínek naší ekonomiky omezovat.

RNDr. Hana Bubeníčková, vedoucí Metodického centra informatiky SONS



** Výstava v Rakovníku **

Ve spolupráci s Městským úřadem uspořádala Okresní odbočka Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých v Rakovníku ve dnech 11. až 13.října t.r. ve výstavní síni na radnici výstavu pomůcek pro zrakově postižené.
Všechny pomůcky zajistila a po celou dobu výstavy o nich podávala výklad pracovnice Střediska informačních aktivit SONS pro středočeskou oblast a Prahu paní Hana Pánková. Pracovníci Spektry Praha předváděli počítače pro zrakově postižené, velký zájem přítomných vzbudili ukázkami vodicích disciplín cvičitelé ze Střediska výcviku vodicích psů z Prahy-Jinonic se svými čtyřnohými svěřenci.
Cestu na výstavu si našli nejen pracovníci Městského úřadu, ale i vedoucí referátu sociálních věcí Okresního úřadu dr. Kronichová se svými spolupracovnicemi. Je jen škoda, že byl malý zájem ze strany školní mládeže.
O propagaci této akce se velmi dobře postaral "Rakovnický deník", shlédlo ji na tři sta návštěvníků, což pokládáme za úspěch.

Stanislav Synák



** Bez studu a svědomí **

Chci seznámit čtenáře naší Zory s událostí, která se mi stala a nechat na jejich posouzení, zdali je název mého příspěvku správný.
Jsem zcela nevidomý a proto je pro mne bílá hůl naprosto nezbytná. Pohybuji se samostatně nejen v místě bydliště, ale jezdím zcela sám i do Prahy.
Dne 13. října jsem se zúčastnil výroční schůze naší okresní organizace SONS. Celkem se nás sešlo okolo 50 členů. Schůze skončila po půldruhé hodině. Většina z nás se začala rozcházet a někteří jsme se ještě mezi sebou bavili - jak se máme a co je nového. Zhruba za půl hodiny jsem se odebral k věšáku, na kterém jsem měl na háčku pověšenu hůl a na ní bundu. K mému překvapení bunda sice na věšáku visela, ale moje bílá hůlka byla pryč, nikdo nic neviděl a žádná jiná hůl tam nezůstala. Někdo, aby nemusel ztrácet čas u očaře a ušetřil si cestu do prodejny pomůcek, mi proto klidně hůl ukradl. Úmysl v tom musel být, neboť dotyčný nejprve sundal z háčku bundu, pak hůl a bundu opět pověsil zpět na háček. I při snímání hole z věšáku musel poznat, že je to hůl s jiným poutkem, protože jsem si místo tkaničky na držadle hole dal kulatou gumu ze staré hole, sešité do tvaru osmičky, do níž jsem složenou hůl upevnil, aby se mi nerozkládala.
Do dneška ji nikdo nevrátil a tento takykolega mne beze studu a svědomí vystavil nebezpečí úrazu, protože bez hole nejsem schopen se sám dostat do 40 km vzdáleného bydliště. Naštěstí byla se mnou tentokrát manželka a ta mne jako malé děcko odvedla za ruku domů, ale co kdybych byl sám?
Jak se může takový kolega s námi stýkat i nadále při klubové činnosti, kdy mezi nás vnáší nedůvěru a podezírání, kdo to asi z nás udělal.
Nejde mi o hůl, stále mám doma jednu až dvě náhradní, ale o takové jednání mezi námi stejně postiženými. Rád bych poznal názor čtenářů naší Zory.

AK



** Tichá vzpomínka **

Letošního 30. listopadu jsme si připomněli nedožité pětasedmdesátiny pana Františka Vítovce. Byl oporou hnutí severočeských nevidomých, angažoval se zejména ve sportovní činnosti zrakově postižených. Jeho velkou láskou byla turistika.
Zemřel 17. července 1999. Vzpomíná

OO SONS Ústí nad Labem a rodina



** Inzerce **

Chtěla bych se seznámit s chlapcem či dívkou ve věku 16-20 let za účelem dopisování nejraději z Prahy a okolí.
Zn.: "Foto napoví."

Pořádám intenzivní kurzy hry na kytaru a výuky novořečtiny. Kromě toho také překládám z novořečtiny, portugalštiny, eventuálně i ze španělštiny. Ještě bych mohla pomáhat nevidomým kolegům, kteří pracují pouze s bodovým písmem, s vyhledáváním slovíček ze slovníků, případně i s přepisováním kratších tištěných černotiskových textů do bodového písma. Zájemci mohou volat na pražské tel. číslo: 02/548971

Rád bych si dopisoval s českými a slovenskými nevidomými. Kontakty mohu navázat v bodovém písmu, ale také na kazetách. Kromě bulharského jazyka ovládám ještě ruštinu a esperanto. Je mi 60 let. Jsem zcela nevidomý a nemám rodinu. Bydlím sám, cítím se moc osaměle a hledám proto nějaké přátele. Mám rád knihy a hudbu. Trochu se zabývám novinařinou a literaturou. Potěší mě, jestli se najde někdo, kdo odpoví na můj inzerát a přijme mě za svého přítele.
Marin Todorov Marinov, Kolio Ficzeto 9, BG 9704 Schumen, Bulharsko

Prodám Eureku A4, externí klávesnici, tiskárnu LX 100. Vše v dobrém stavu. Cena dle dohody. Volejte od pátku 18.00 do neděle 14.00 na tel.: 038/ 551 39 57
Zn.: "EUREKA"


[Domů | Zpět]
Náměty a připomínky zasílejte na: web@braillnet.cz
Copyright © 1995 - 1999 SONS