Časopis ZORA, číslo 22/1999


OBSAH:




** Středisko křesťanské pomoci **

Jak pomáhat lidem v nouzi nebo těm, kteří z nejrůznějších důvodů prožívají hlubokou duševní nebo materiální krizi?
Možná nám dnes tyto otázky připadají banální. Sdělovací prostředky nešetří chmurnými zprávami o neštěstích všeho druhu, o bídě a strádání jednotlivců nebo národů. Málokdy však pro inflaci smrti a nouze kolem nás zbývá prostor pro skutečné porozumění a čas pro bolesti druhého.
Každý z nás řeší svůj postoj k bolesti vlastní i cizí nějakým svým způsobem. Někdy skáčeme pro druhého do obrazného či opravdového ohně, jindy ze strachu ze setkání s nepříjemnostmi raději utečeme. Obrazně i reálně.
V naší republice pracuje již deset let společenství lidí, kteří si za svůj životní cíl vytkli nezištnou pomoc bližním. Těm, kdo se octli na konci svých lidských možností. Toto společenství se jmenuje Diakonie Českobratrské církve evangelické.
Kdy a jak vzniklo? Má jeho poslání smysl i v dnešní době? Je tolik nadací, spolků a sdružení, která významným způsobem přispívají k záchraně lidí v tísni nebo alespoň významně pomohou překonat traumatické okamžiky, které člověk sám nevyřeší.
K tomu, abychom docenili specifiku Střediska křesťanské pomoci Diakonie, má přispět tento článek. Měl by být nejen ohlédnutím, ale i pozváním a povzbuzením pro ty, kteří by chtěli někdy využít jeho služeb.
V druhé polovině osmdesátých let se pár lidí, povětšinou známých pracovníků v duchovní i odborné oblasti, scházelo na faře Českobratrské církve evangelické a přemýšlelo a rokovalo. O čem?
Všichni měli jednu společnou myšlenku, společnou touhu - pomáhat lidem, na které nebylo zaměřeno žádné ze státních zařízení, žádný ústav či organizace. Byli spojeni jedním významným poutem, a tím byla a dodnes je křesťanská víra. Ačkoliv i tehdy pocházeli z různých křesťanských denominací - řekněme církví - tato okolnost jim ani trochu nepřekážela. Naopak. Bylo to živé a spontánní seskupení a všichni chtěli totéž - aby vzniklo zařízení, které by plnilo poslání láskyplné pomoci bližnímu. Zároveň by neskrývalo křesťanské motivy a prostředky této pomoci. V té době však nebylo dost dobře možné takovou myšlenku uskutečnit.
Rok 1989 ukázal, že se otevírá reálná možnost ke splnění snu. Čas, kdy se skupina věnovala diskusím a přípravě založení Střediska, přinesl ovoce. Na přípravnou fázi mohla navázat fáze konkrétního uskutečňování. K původní skupině odborníků z oblasti zdravotnictví, sociální péče i duchovní služby se připojili další, většinou velmi zapálení spolupracovníci. Z dlouhého a nedobrovolného spánku se probudila i Diakonie Českobratrské církve evangelické a narodilo se Středisko křesťanské pomoci. Myšlenka sloužit na půdě církve, si ale také vyžadovala osvojení odborných a spolehlivých metod, jak pomáhat - vlastně komukoliv.
Taková práce již vyžadovala poměrně pevný řád a samozřejmě také zázemí. Středisko křesťanské pomoci začalo pracovat - zpočátku jedenkrát týdně - jako záchytné centrum ve Sv. Salvátoru - sboru ČCE na Starém městě. Sem přicházeli lidé z ulice, kteří měli hlad, neměli oblečení nebo domov. Těch sice nebylo mnoho, ale přicházeli i ti, kteří měli různé problémy sami se sebou, v rodině, na pracovišti, i se svým vztahem k církvi a víře. Nebo ti s vážnými zdravotními obtížemi. Pracovníci Střediska - tehdy ještě většinou dobrovolníci - měli k dispozici slušnou kartotéku se seznamem adres a kontaktů vhodných pro spolupráci v konkrétní oblasti pomoci.
Součástí činnosti Střediska bylo i zvyšování odborné úrovně jeho pracovníků a spolupracovníků. Přestože naprostá většina z nich byli lidé s rozsáhlými vědomostmi a zkušenostmi, nová doba přinesla spoustu otázek, na které bylo nutno hledat odpovědi. Proto k práci Střediska neodmyslitelně patřily i odborné semináře, později vzdělávací kurzy. Budoucnost ukázala, jak moudrá to byla opatření.
Začátek devadesátých let jakoby nastartoval vlnu bolestí a problémů, které přišly jako velká voda do nově se měnící společnosti. Tyto bolesti existovaly již předtím, ale byly dokonale ukryté pod víkem komunistické ideologie. Přicházeli další a další chudobní, nešťastní, postižení fyzicky i duševně. Potřebovali se obléci, najíst, ale potřebovali také neformální porozumění a útěchu. S vyhlášením první amnestie se příliv potřebných ještě mnohonásobně zvětšil. Z vězení byli propuštěni lidé, kteří uprostřed zimy neměli jiné oblečení než trenky a tričko, někdy byli i bosi, bez dokladů, bez normálních kontaktů.
V té době se začala velmi slibně rozvíjet spolupráce nejen s křesťanskými sbory a farnostmi, ale i s odbory sociálních služeb, s kurátory, právníky, poradnami, azylovými pracovišti, zdravotnictvím, psychologickými pracovišti atd. V takto navázané spolupráci Středisko úspěšně pokračuje. Stalo se významným partnerem státních i tzv. neziskových organizací. Zejména pro státem zajišťovanou péči o potřebné je někdy málo schůdné přiblížit se oslabeným, starým nebo postiženým lidem takříkajíc na dosah. Proto je důležité, aby existovala sdružení, jako je Diakonie, které má takové možnosti. Služby Diakonie státní péči nesuplují, spíše působí jako podpůrné a doplňující.
S rozšířením spektra potřebných se rozšířilo i pracoviště Střediska křesťanské pomoci. Klubovna ve Sv. Salvátoru, v níž se proměnila bývalá sakristie, už nestačila. Ukázalo se také, že pro pomoc a svobodné jednání je vhodnější civilní prostředí, kde se lidé přicházející z venku cítí lépe.
Nyní Středisko pracuje na několika místech v Praze. Jakási "centrála" včetně Krizového centra je v Praze 2, v Belgické ulici 22. Telefon: 02/ 900 56 207.
Služby, které v současné době Středisko křesťanské pomoci nabízí, jsou tyto:

Domácí péče
Vzešla převážně z potřeby rodin, které nechtějí dát staré rodiče do domova důchodců, ale pro pracovní vytížení se o ně nemohou celodenně starat. Na rozdíl od státem poskytovaných pečovatelských služeb se služba Střediska zaměřuje na seniory, kterým nestačí jen přinést oběd a uklidit. Sociální pracovnice Střediska se zaměřují především na déledobější kontakt s klienty, poskytují jim nejen čas pro rozhovory, ale sledují i jejich psychický a fyzický stav. Aktivují klienty např. v sebeobslužných činnostech, radí jim a podporují je v úkonech, kde je ještě možno nacvičit určitý stupeň samostatnosti a soběstačnosti. Tak se člověk necítí nepotřebný a nemohoucí.
V indikovaných případech může klient ve společnosti pracovnice Střediska zvládnout i drobný nákup nebo návštěvu kulturních akcí apod. Samozřejmě tam, kde klient už nemůže nic zmoci, vykoná sociální pracovnice vše, co je potřeba. Bez takové pomoci by mnozí staří lidé opravdu museli do domova důchodců, protože státní pečovatelská služba nemůže dohlédnout na vše, co je potřeba - ohřátí a snědení přineseného jídla, udržování osobní hygieny, podání léků atd. Tyto služby se mohou doplnit i návštěvou psychologa, faráře, event. v indikovaných případech i návštěvou psychiatra. Tam, kde je zájem, může tato pečovatelka i klientovi číst, mluvit s ním o nejosobnějších otázkách, které ho trápí.

Kluby
Velmi aktivně pracují kluby seniorů a kardiaků. Významným a ojedinělým je i Klub trénování paměti, který vede renomovaná terapeutka vycvičená v tomto oboru.

"Obecní dům"
Ve spolupráci s Městským úřadem v Praze 8-Ďáblicích bylo možno uskutečnit myšlenku na Dům služeb pro seniory a zdravotně postižené občany. V domě je lékárna, dvě lékařky, kadeřnice, masér, knihovna a další služby včetně pečovatelské. Provozuje se zde i tzv. komunitní činnost - výstavy, přednášky, besedy, slavnosti - např. Vánoce či Velikonoce.

SOS centrum
Součástí SOS centra je Krizové centrum pro lidi v obtížích, jehož částí je i azyl pro matky s dětmi. Pro matky s dětmi bez přístřeší je vypracován celý resocializační program, na jehož konci matka odchází do svého bytu a je připravena pro samostatný život i se svým dítětem.
Na Linku důvěry je možno se dovolat telefonicky anebo přijít do SOS centra rovnou z ulice. Centrum pomáhá klientovi vyřešit jeho konkrétní aktuální problém, samozřejmě i v týmu se všemi dalšími nutnými institucemi. Linka důvěry poskytuje prostřednictvím SOS centra také speciální poradenskou a terapeutickou pomoc lidem, jejichž problém je způsoben homosexuální orientací (tzv. Gay linka).
Krizové centrum vyhledávají i lidé s drogovou závislostí i ti, kteří prožívají hluboké trauma v důsledku úrazu nebo zhoršení zdravotního stavu.
SOS centrum poskytuje v indikovaných případech skupinovou nebo individuální psychoterapii včetně rodinné. Samozřejmě je SOS centrum schopno poskytnout i kvalitní duchovní službu.
Linka důvěry má telefonní číslo: 02/ 25 46 50.

Šatník
je malý obchůdek v Praze, v Klimentské ulici 18. Pracuje na principu dobročinnosti. Lidé sem přinášejí zdarma oblečení i obuv. Toto pak mohou potřební klienti zakoupit za velmi malý peníz nebo i dostat zdarma, pokud jsou zcela bez prostředků. Získané peníze se samozřejmě použijí opět na služby Střediska.
Služby Střediska křesťanské pomoci se mimo praktické činnosti vyznačují i tzv. pastorační péčí. Tam, kde zájem klientů přesahuje běžnou společenskou komunikaci, poskytuje Středisko i kontakty s církví. Ta pak může pastorační část péče převzít a poskytnout klientovi i zázemí křesťanské. Pokud klienti nemají o pastorační péči zájem, nikdo je nepřesvědčuje, ani jim nevnucuje nutnost víry v Boha.
Farářka Jindřiška Krpálková je žena, která Středisku křesťanské pomoci nejen pomohla na svět, ale též spoluprožila i celých deset let jeho existence. Ráda bych na závěr citovala její slova:
"Křesťanská víra není zcela naplněna, není-li provázena konkrétní službou. Křesťan velmi touží po tom, aby mohl sloužit člověku slovem a činem. U Diakonie bychom to mohli trošku obrátit a říci, že je pořadí opačné - sloužit činem a slovem. Jde o lidské slovo, které se upřímně snaží tlumočit Boží řeč k nám. Zároveň je důležitá i skutečnost, že křesťanské společenství dvou nebo i více lidí může mít blahodárné a léčebné účinky."

Jaroslava Novotná

Poznámka redakce: Telefonní číslo na SOS centrum v Praze bude v blízké budoucnosti změněno. Redakce se bude snažit nové číslo aktualizovat v nejbližším následujícím vydání časopisu Zora.



** Rozhovor se zajímavým člověkem **

Paní Ludmilu Soltysiakovou, místopředsedkyni Okresní odbočky SONS v Olomouci zná nejen každý náš člen, ale její jméno je pojmem i v daleko širším měřítku. "Lída", jak jí všichni říkáme, působí nejenom ve zmíněné funkci, ale její pracovní záběr je mnohem mohutnější. Lída také měla a má spoustu zájmů a zálib, o kterých nám určitě poví. Prozradím, že některé z nich nejsou až tak obvyklé. Ale pěkně popořádku.
Liduško, co obnáší tvá práce v odbočce?
"Pracuji také jako průvodcovská služba. Nejen pro členy naší odbočky, ale pokud mne požádají i odjinud, tak se jim snažím vyhovět. Navštěvuji naše členy, kterým se snažím pomoci řešit jejich sociální problémy. Například když si žádají o nějaké sociální dávky, o kompenzační pomůcky a nemají možnost se sem do Olomouce dopravit, jedu za nimi, vypíši formulář žádosti a pak jim věc na úřadech vyřídím. Také doprovázím předsedkyni naší odbočky na nejrůznější jednání. To je tak asi všechno."
Já se tedy domnívám, že to zdaleka není všechno, že je těch činností podstatně víc. Liduška je pro naši odbočku nepostradatelnou a hybnou pákou. Teď ale pomalu přejděme k tvým zálibám. Jednou z těch současných je historie a to souvisí do jisté míry i s činností naší organizace. Ty, Liduško, často doprovázíš zájemce i z jiných odboček po historických památkách Olomouce a tudíž předpokládám, že o té historii také něco víš.
"Tato záliba vznikla už dříve, když jsem byla ještě zaměstnána ve svém původním povolání. Byla to určitá kompenzace mé profese konstruktérky. Historie je úplně něco jiného než technika. Jsem olomoucká rodačka a tak trochu patriotka. Historie mne bavila a proto jsem navštěvovala spoustu přednášek. Měla jsem štěstí, že jsem mohla slyšet takové fundované osobnosti jako je pan profesor Schindler nebo pan Smejkal, kteří jsou velmi znalí historie Olomouce a právě od nich jsem se hodně věcí dověděla, takže je mohu předávat dál. Moc mne těší, když mohu jiným lidem sdělovat, kolik krásy v našem městě je. Myslím, že naše město je tak trochu opomíjeno. Olomouc je po Praze hned na druhém místě co do množství památek. Jenže bohužel to asi nedokážeme dost dobře prezentovat."
Já vím, že z těch památek máš nejblíž k chrámu svatého Mořice s proslulými Englerovými varhanami.
"Nějakou šťastnou shodou okolností jsem dostala nabídku, abych pomáhala při výstavě 500 let vysvěcení chrámu sv. Mořice a tam odtud se začala odvíjet moje průvodcovská činnost po tomto chrámu. Bylo to v době, kdy jsem odešla do invalidního důchodu a nechtěla jsem zůstat v nečinnosti. Tamější pan farář, nynější kanovník František Hanáček mi nabídl, abych dělala průvodce. To trvalo asi tři roky. Pak jsem začala víc působit v naší odbočce a protože dvěma pánům nelze sloužit, musela jsem se rozhodnout. Domnívala jsem se - doufám že správně - že tady budu víc potřebná. A tak jsem zvolila práci pro zrakově postižené.
Své vztahy ke svatému Mořici jsem však zcela nepřerušila a když se konají každoroční Dny evropského dědictví, tak bývám u Mořice celý den a snažím se lidem vysvětlit jeho historii. Tento chrám je největší čistě gotickou stavbou na Moravě. Je opravdu krásná, má spoustu i drobných zajímavostí, které nejsou běžně postřehnutelné a člověk o nich musí něco vědět, aby je mohl sdělit jiným. Kdyby měl někdo zájem, jsem ochotná jej provést."
Historie je krásná záliba, ale jak to jde dohromady s tvými někdejšími zájmy? Já vím, že jsi kdysi létala a skákala s padákem.
"Je to už dávná minulost. Za svých středoškolských let jsem dostala nabídku udělat si kurs motorového létání ve Svazarmu. Dva spolužáci se přihlásili také. Ostatní spolužáci mne k tomu vyprovokovali, protože se trochu posmívali, co tam já jako holka budu dělat? Jestli budu uklízet hangár? To neměli říkat, protože tam někde ve mně sídlí takový človíček, který mne popichuje, když někdo snižuje mé úmysly, a já mu chci dokázat, že to lze. Dělala jsem tedy motorové létání. A protože tam byla velmi dobrá parta, mezi nimi i parašutisté, kteří s námi tvořili takovou velkou společnost, tak mě to zaujalo a chtěla jsem si to také vyzkoušet. Je to krása - létání i skákání. Bohužel nejen roky, ty by snad nebyly tak důležité, ale moje oční vada mi brání, abych si to po létech opět zkusila. Tyto dva sporty jsou velmi náročné na fyzické zdraví. Ale zůstaly mi velmi krásné a vzrušující vzpomínky a nikdy nelituji, že jsem tyto sporty dělala."
Je to vzrušující a zajímavé i pro nás, kteří máme k takovým sportům hodně, hodně daleko. A ještě jedna věc mne ve tvém vyprávění zaujala. Ty jsi původním povoláním konstruktérka. Budeme rádi, když nám i o tom něco povíš.
"Vystudovala jsem střední průmyslovou školu strojnickou tady v Olomouci a jeden rok, těsně po maturitě, jsem dokonce vyučovala. K tomu jsem se dostala náhodou. Tehdy nám zemřel otec a maminka zůstala se mnou sama tady v Olomouci. A protože bych byla dostala umístěnku mimo Olomouc, využila jsem nabídky mého bývalého vyučujícího a přijala jsem místo učitele na pozemcích a ve školních dílnách. Bránilo mi to však právě v provozování zmíněných sportů a tak jsem po roce nastoupila na místo konstruktérky do Strojíren potravinářského průmyslu. Toto zaměstnání jsem opustila až když jsem musela odejít po očních operacích do invalidního důchodu. Byla jsem konstruktérkou tzv. "sladařiny", to znamená zařízení pro sladovny a pivovary, takže mám trochu blíže i k tomu pivu."
Vyprávění Ludmily Soltysiakové je určitě velmi zajímavé a možná i překvapující pro ty, kteří ji znají jako průvodkyni a poradkyni z nejrůznějších setkání. Ještě prozradím i další Lídiny zájmy a koníčky. Má ráda poezii a často ji i recituje. Hraje show-down a má ráda dobrou klasickou hudbu. Kromě sportů, o kterých hovořila, chodila i do juda. A také hrála ochotnické divadlo. Nejprve v ochotnickém spolku "Mrštík", kde se setkala mezi jinými také s Hanou Maciuchovou, nynější členkou divadla na Královských Vinohradech v Praze. Pak hrála ve známém divadelním studiu při Divadle Oldřicha Stibora (dnešním Moravském divadle), jež se později proslavilo svými politickosatirickými muzikály v letech 1968-69.
A úplně nakonec - jestli to nevíte, tak vám to povím já - Lída letos oslavila své významné životní jubileum. Popřejme jí tedy hodně štěstí a zdraví i hodně neutuchajícího elánu. A sobě pak, aby nám Liduška zůstala ještě dlouhá léta věrná.

J. P.

Převzato z "Majáčku Extra" č. 2, listopad 1999, vydávaného OO SONS Olomouc



** Kdo byl Kenneth Jernigan? (V.) **

Následuje třetí, závěrečná část stěžejní úvahy Kennetha Jernigana o nás a pro nás "Znamená slepota druhořadost nebo je pouhým znakem?"
Dva soupeřící typy služeb pro nevidomé, vyznačující se zásadním rozporem filozofií - kategorie 1 a 2 mého třídění - lze možná vyložit na základě poněkud bizarního připodobnění. Všichni známe osud Židů v nacistickém Německu. Ve třicátých letech většinová společnost Židům náhle oznámila, že jsou osoby vadné, že jsou horší než ostatní Němci, jednoduše v důsledku svého židovského původu. Jestliže jsme konfrontováni s popsanou společenskou skutečností, jaký druh rehabilitačních služeb bychom mohli nabídnout oběti židovskosti? Soudím, že existují dvě alternativy: Buď uplatníme služby první nebo druhé kategorie, jak jsem je vymezil výše.
Tedy zaprvé: Jelikož byli Židé donedávna považováni za "normální" lidi, bude to pro ně šok (nebo chcete-li "trauma", jak se dnes moderně říká), až se dovědí, že od nynějška jsou trvale a od přirozenosti horší než ostatní, v důsledku čehož se mohou věnovat jen omezené škále činností. Proto je jim třeba psychiatra, který jim bude nápomocen radou a terapií, a usmíří je s jejich údělem. Musí se svému hendikepu přizpůsobit a naučit se žít s faktem, že jaksi nejsou "celí lidé". Pokud jsou "realisty" (samozřejmě v rámci představ vládnoucí propagandy o významu tohoto slova), možná dokáží být i šťastní. Mohou být například odvezeni do speciálního rehabilitačního střediska, kde se věnují nejrůznějším všednodenním činnostem pro Židy zvlášť vhodným. A znovu je třeba zdůraznit, že toto vše se bude odehrávat ve jménu toho, jak se má Žid naučit přijímat realitu. Toto je jedna forma rehabilitačního výcviku.
V případě nacistického Německa tato takzvaná "rehabilitace Židů" daleko překročila hranice zdravého rozumu a skončila tábory smrti a vyhlazováním. Opatrovnická péče a omezování, s nimiž se my, slepí lidé, musíme potýkat, zpravidla nemají v současné společnosti tak barbarskou podobu; nezapomínejme však, že za dřívějších časů byla slepá neviňátka ponechávána na úbočích kopců, aby tam zemřela. Současné úzkostně pečovatelské postoje vůči slepým lidem jsou většinou míněny dobře - zvláště, když je slepý člověk pokorný a vděčný - a hlavně, když je ochotný uznat, kde je jeho místo a setrvat na něm. Reálně vzato lze však konstatovat, že co se nevidomých týče, doby poručnického opatrování se chválabohu už nachýlily.
Víme, co se v nacistickém Německu stalo Židům a ostatním, kteří odmítli uznat, že židovskost rovná se druhořadost. Problém nebyl v židovskosti, nýbrž v představách většinové společnosti. Každá skutečná rehabilitace by musela zahrnovat rovnoprávné zacházení a lidská práva. Problém nespočíval v jednotlivci, ale ve společnosti a v jejích představách o jednotlivci. Za takových okolností by byl psychiatr k ničemu, i kdyby si ho někdo povolal. Takzvaná profesionalita nacistického psychiatra by do věci nevnesla žádný nový prvek, protože takoví profesionálové měli pravděpodobně stejně zkreslené představy o Židech jako ostatní součásti nacistické společnosti. Důraz nebylo záhodno klást na rezignaci; měl být kladen na vzpouru. Výsledek mohl být úplně jiný, mohly být zachovány alespoň základy civilizovaného chování, avšak Hitlerovo šílenství dialog s konečnou platností znemožnilo.
Přestože žijeme v odlišné zemi a v jiné době, můžeme se v mnohém poučit při rozvažování nad vzájemným působením nacistické společnosti a Židů. Falešné představy o menšinách, které začínají jako nic víc než nechuť nebo pocit nadřazenosti, se mohou nafouknout tak, že přestanou mít cokoli společného s realitou. Co se včera zdálo nemyslitelným, se dnes stává přijatelným, zítra samozřejmým a pozítří fanaticky prováděným. Jak menšiny, tak většina se mohou během popsaného procesu znelidštit.
Ať už je tomu jakkoli, musíme se s tímto jevem vypořádat v naší době a v naší společnosti - zvláště pak ve vztahu k menšině slepých lidí. Musíme tak činit s co nejhlubším porozuměním, osvobodivše se zároveň od jakékoli předpojatosti. Stále ještě existují nebetyčné rozdíly ve službách nabízených různými organizacemi a dobrovolnými občanskými sdruženími, která pracují s nevidomými po celých Spojených státech. Na konferenci v Little Rocku, o níž jsem se zde již zmínil, byla tato okolnost ještě patrnější, než je tomu dnes; zvláště často se vynořovaly rozdíly ve filozofii. Například: Když přijde nevidomý člověk do rehabilitačního střediska, jakým testům se podrobí a proč? Alespoň v šedesátých letech byl v Iowském rehabilitačním středisku a v některých dalších nevidomý člověk považován za odpovědného jedince a důraz se kladl na skutečnost, že on sám ví, co může dokázat. Některá střediska účastná na citované konferenci tvrdila, že jejich nevidomí klienti potřebují psychiatrickou péči a radu (bez ohledu na konkrétní případ - prostě jen v důsledku jejich oslepnutí), a že pouze pracovníci střediska jsou s to posoudit, co je jejich svěřenec schopen dokázat. Zeptal jsem se jich, zda si myslí, že služby poskytované rehabilitačním střediskem pro nevidomé se mají více podobat nemocnici nebo právnické škole. V nemocnici je člověk spíše pasivním přijímatelem - pacientem. V případě pacientů je to lékař, kdo činí rozhodnutí, zda je zapotřebí operace a jaké léky se mají podávat. Pacienti sami činí jen málo vlastních rozhodnutí.
Na druhé straně na právnické fakultě jsou to studenti, kdo přejímají odpovědnost za náležité docházení do výuky a za organizování své práce. Plánují svoji vlastní životní dráhu a rady vyhledávají podle svého vlastního uvážení. Pokud jsou jejich plány nemoudré, sami za to zaplatí, ale jedná se přece o jejich život. To zároveň neznamená, že by student služeb právnické fakulty nepotřeboval. Pravděpodobně se spřátelí s profesory a bude s nimi probírat odborné záležitosti a společensky se s nimi stýkat. U některých profesorů budou studenti hledat rady i ve věcech osobních a bude s nimi stále více zacházeno jako s kolegy. Ne tak s pacienty. Co vědí o lécích a léčení? Některá střediska na oné konferenci byla zděšena, když se dověděla, že my, pracovníci Iowského úřadu pro nevidomé, se společensky stýkáme s našimi klienty a zveme je k sobě domů. Domnívali se, že ohrožujeme to, čemu říkali "profesionální vztah".
Naše společnost se natolik utápí ve falešných představách o slepotě, že lidé velmi obtížně chápou pojetí slepoty jakožto znaku; v důsledku toho se nevidomí lidé nemusí dočkat služeb, které skutečně potřebují. Celou svojí úvahou chci říct v kostce toto: Slepota není ani umírání, ani duševní zmrzačení. Nemusí způsobit rozpad osobnosti a stereotyp, ze kterého se opačný názor odvíjí, je stejně zničující - ať se prosazuje v rouše moderní vědy nebo v odvěkém odění pověrčivosti a čarodějnictví.
Po celém světě - ale zvláště ve Spojených státech - prožíváme bouřlivé období přerodu náhledu na slepotu a na zdravotní postižení vůbec. Přehodnocujeme a přetváříme své myšlenky. V tomto procesu nesmějí jednotliví myslitelé zůstat osamoceni. V čele musí stát organizované hnutí nevidomých, které musí udávat tón a nasazovat ostří. Navíc se jedná o kardinální zásadu naší svobodné společnosti, ve které je tím, kdo udržuje rovnováhu při rozhodování, občanská společnost. Podle mého mínění máme štěstí, že tomu tak je, protože odborníci mohou zkostnatět ve svém myšlení a nechat se nést řečištěm překonaných rehabilitačních programů a idejí. Pracovním týmem, udržujícím onu rovnováhu, konečným odvažovatelem hodnot a tvůrcem norem musí být veřejnost. Aby mohla svoji funkci plnit rozumně a moudře, je povinností organizovaného hnutí nevidomých poskytovat informace, stát v čele a dbát, aby byly nové myšlenky co nejenergičtěji šířeny. Je tu ale ještě jedna dokonce důležitější věc: My, nevidomí jednotlivci (tedy každý z nás osobně) se musíme sami sebe ptát, abychom zjistili, zda je naše vlastní myšlení prosto předsudků a předpojatosti.

Přeložil R. Volejník



** První dny s Meneou **

Za účasti místopředsedkyně Poslanecké sněmovny Petry Buzkové, předsedy sociálního a zdravotnického výboru Senátu Františka Bartoše, předsedkyně Čestné rady SONS paní hraběnky Mathildy Nostitzové, poradce ministra práce a sociálních věcí Martina Kováře, četných sponzorů a příznivců slavnostně otevřel v úterý 21. září prezident Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých Milan Pešák kompletně dokončený areál Střediska výcviku vodicích psů v Praze-Jinonicích. Do provozu byla předána nová budova pro ubytování klientů.
Mezi prvními, kteří měli možnost ocenit přednosti tohoto způsobu přebírání vycvičeného vodicího psa pod dohledem odborného vedení, byl ing.Vladimír Krajíček z Lovosic.
"Tak už jsme doma tři! Naše slečna se jmenuje Menea z Vlčí stepi. Na jejím černém kožíšku se oranžový obojek a bílý postroj vyjímají zvlášť hezky. Máme z ní ohromnou radost a tak bych se s vámi chtěla podělit o první zážitky i o chyby, kterých jsme se hned na začátku jako začínající držitelé vodicího psa dopustili," píše Stáňa Krajíčková.
"Když už jsme se jednou rozhodli, že psa potřebujeme a chceme, zdálo se nám, že se čas nějak pomalu vleče. Těch šest měsíců od podání žádosti bylo nekonečných. Absolvovali jsme školení, instruktážní kazetu se naučili téměř zpaměti, sbírali informace a teoreticky plánovali, co a jak bude, až pejska dostaneme.
Pak konečně přišel den, kdy jsme se dozvěděli, že naše čubinka úspěšně složila zkoušky a že si pro ni máme přijet. Věděli jsme, že budeme bydlet v domečku v areálu Výcvikového střediska vodicích psů v Praze-Jinonicích a budeme si na sebe nejprve zvykat.
"Pejsek musí pochopit, že všechno blaho, jako jsou procházky, dobroty, krmení, hraní a legrace přichází právě od vás," kladli nám na srdce pracovníci střediska na školení. A tak jsme se, vybaveni psími hračkami, pamlsky, několika osobními věcmi a spoustou předsevzetí, vypravili v určený den do Prahy.
U metra si nás vyzvedla paní Jasenovcová a cestou nám vyprávěla o naší "holce" - jaká je, co má ráda, co jí nebaví. Chvílemi jsem měla pocit, že mluví spíš o dítěti. Copak se dá tolik vědět o povaze psa?
Ve středisku jsme dostali klíče a šli se ubytovat. "No to je přepych," neubránila jsem se nadšení. Přidělili nám dvoulůžkový pokojík s praktickým vybavením, kterému ovšem dominoval pohodlný psí pelíšek. Vedle WC, koupelna se sprchou a kuchyňka. Malá, ale vybavená lednicí s mrazákem, mikrovlnkou, vařičem, rychlovarnou konvicí a potřebným nádobím. Ve společenské místnosti, kde se i jedlo, byla televize, radiomagnetofon, slepecké společenské hry. Velmi mile nás překvapily popisy a informace v bodovém písmu.
Ale na moc velké rozhlížení čas nebyl, protože sotva jsme vybalili, už tu byla zrakově postižená pracovnice střediska Michaela a odvedla mi muže. Prvním úkolem budoucího držitele vodicího psa totiž bylo zvládnout samostatně a bezpečně cestu na venčiště, které je asi 100 m od domečku. Vřele doporučuji každému, kdo si do střediska pro pejska pojede, aby tenhle úkol nepodceňoval a řádně natrénoval celou trasu včetně rychlého odemykání branek. Až vám váš chlupatý kamarád ve tři ráno sdělí, že se poběží, a to rychle, nebude na hledání orientačních bodů čas!
Když manžel zvládl cestu a trochu se seznámil se svou čtyřnohou průvodkyní, vydali se na venčiště pod dohledem cvičitelky. Odpoledne jsme pak vyrazili na první vycházku. To už mne vzali s sebou, aby si Menea zvykala, že do smečky patřím i já.
Tedy - já říkám "vyrazili jsme", ale ono to zpočátku vypadalo trochu jinak. Až vám někdo bude tvrdit, že vodicí pes s vámi bude ochotně chodit kdykoli a kamkoli, neberte to v prvních dnech tak doslova jako my. Neuvědomili jsme si, že pejskové jsou půl roku zvyklí na určitý režim, který se samozřejmě změnit dá, ale ne ze dne na den.
Zpočátku nám připadalo divné, že se Menea nezblázní radostí, když jsme jí v půl jedné nabízeli krásné bílé "šatičky". Dost důrazně nám sdělovala, že v tuhle dobu je zvyklá odpočívat, a odpoledne je určeno maximálně k procházkám, hraní a čekání na večeři. Ale paní cvičitelka věděla, jak na ni, a tak jsme se přece jen vypravili na nákup. Ne, že by to bylo nutné, protože pracovníci střediska hned na začátku slíbili, že nám potřebné nákupy budou zajištěny. Ale když už se má chodit po okolí, ať to k něčemu je. Naše psí slečna se nestačila divit. Jasně slyšela, že se jde do obchodu, a přitom ji vláčíme přes kdovíkolik ulic. Pořád nám chtěla vysvětlit, že ona zná zkratku, ale nebylo jí to nic platné. My totiž trénovali přecházení přes vozovku. Jen jsme se vrátili, už u nás byl další pracovník střediska, nevidomý Jirka, který povídal, vysvětloval a předával zkušenosti.
O první noci bych raději nepsala. Menea nevěděla, jak nám oznámit, kdy si chce hrát a kdy venčit, my zas nechápali, co říká, ale nakonec všechno dobře dopadlo a i tu branku na venčiště se manželovi podařilo otevřít včas.
Druhý den ráno se manžel s Meneou a její cvičitelkou vypravili na další procházku, při které se měli vzájemně učit rozumět, co ten druhý hlasem nebo pohybem sděluje. Mne nechali doma. A ačkoliv jsem měla možnost sledovat rádio nebo televizi, dělat ruční práce nebo se prospat, nemohla jsme sama v domečku vydržet. "Co když jim to spolu nepůjde? Co když pes nebude chtít poslouchat? Co když ..." Pod nějakou banální záminkou jsem se vydala do haly střediska. Paní ředitelka asi poznala, kolik uhodilo, a ačkoliv měla práce nad hlavu, nabídla mi hrnek kávy i pár uklidňujících slov. Snad nikdy jsem nepila kávu tak pomalu. Během té doby přicházeli a odcházeli další cvičitelé se svými svěřenci, a nebýt občasného zaštěkání z blízkých kotců nebo nějaké čtyřnohé chlupatiny, která se přiřítila, popadla hračku, nebo si došla pro pohlazení, připadala bych si spíš jako ve školní sborovně při pedagogické radě. Probíralo se, co se dnes který žák naučil, co mu nejde, jakou metodu zkusit, k jakému pánovi by se asi tak hodil...
Tak jsem se zaposlouchala, že jsem zapomněla na vlastní obavy. A najednou tu ti moji byli. Poledne na krku - a já nemám vařeno! Ale klid. Ve středisku přece nebízejí "mraženky". Máte chuť na svíčkovou, nebo na řízek s kaší? Nebo snad na gulášek? Stačí říct, zaplatit, a v domečku si zapnout mikrovlnku.
A tak ubíhal den za dnem. Dopoledne se manžel s Meneou učili zvládat úskalí společného putování. Protože hodně cestujeme, přáli jsme si pejska, kterému není proti mysli jezdit nejen metrem a autobusem, ale i vlakem. A tak část výuky probíhala i na pražských nádražích. Odpoledne jsme chodívali všichni po blízkém okolí, hráli si a povídali, aby si Menea na naše hlasy co nejrychleji zvykla. Taky jsme se hodně vyptávali a poslouchali rady zkušených cvičitelů.
Než jsme jeli do střediska, mysleli jsme si, kdovíjak dobře nejsme teoreticky vybaveni. A přece jsme během pobytu museli některé představy hodně poopravit. Tak například jsme museli odvolat několik návštěv. To, že se nám bude vždycky někdo ze střediska věnovat a že budeme s pejskem chodit po Praze jsme pochopili tak, že nám bude přidělen jeden člověk, my budeme s Meneou chodit, kam budeme potřebovat, a on nás bude takříkajíc za pochodu učit a opravovat případné nedostatky. Nedošlo nám, že každý cvičitel má ve výcviku hned několik psů, kteří nesmějí přijít o každodenní učení, a že by ani nebylo dobře, aby s námi chodil jeden a týž člověk. Vždyť náš pejsek si musí přivyknout na to, že teď jsme jeho smečka my a ti ostatní, na které byl až dosud zvyklý, jsou jenom hodní strýčkové a tety, kteří pohladí, pochválí, ale hned taky pošlou za novým pánem.
Ani jsme se nenadáli a byl tady pátek. Tak ještě blesknutí fotoaparátu, aby k fotografiím na nástěnce přibyl další spokojený tým, naložit psí potřeby, které jsme si ve středisku nakoupili, a už nás auto s cvičiteli odváželo domů. Tam první vyvenčení naší slečny pod dohledem, několik posledních rad - a nashledanou, v pondělí přijede cvičitelka a bude s vámi nacvičovat trasy!
Toho prvního víkendu jsme se trochu báli. Byli jsme varováni, že v prvních dnech pejsek v novém prostředí trochu poleví a že určitě bude zkoušet, jestli mu snad nedovolíme nějaké ulejvání. Jak nám teď přišlo vhod, že jsme si už předem rozmysleli nejužívanější trasy! Postupně jsme si je prošli, občas něco zkorigovali, a když v pondělí ráno paní cvičitelka přijela, mohli jsme jí předložit seznam problematických míst. Během jejího pobytu jsme se pak naučili, jak které místo zvládat, navštívili jsme Zverimex a vyptali se na spoustu důležitých i nepodstatných věcí. Nakonec návštěva Okresního úřadu, pár podpisů - a už jsi, Mení, úplně naše.
Když jsme si o pejska žádali, bylo nám jedno, do jakého kožíšku bude oblečený a jestli to bude kluk nebo holka. Zato jsme pracovníkům střediska dopodrobna vylíčili, v jakém prostředí se bude pejsek pohybovat a co všechno ho s námi čeká. A musím říct, že Menea splňuje téměř všechny naše představy. Teď jde jen o to, abychom si ji nerozmazlili a nezkazili, a abychom i my odpovídali jejím představám o prima lidské smečce."



** Rodinná škola výcviku vodicích psů **

Jsme dvě rodiny cvičitelů a zároveň chovatelů retrieverů. Manželé Pirnerovi se věnují výběru štěňat vhodných k výcviku především z našich chovatelských stanic a připraví štěně ve fázi předvýchovy.
Výběr vhodného štěněte začíná v prvních týdnech života. V prvním roce se štěňátko učí tzv. "slušnému chování". Za půl roku psí mimino vyroste do mladého psa. Musí zvládnout přivolání (pejsek se musí naučit vkládat svoji hlavu páníčkovi do dlaní, aby zrakově postižený nehledal psa hmatem okolo sebe ), chození na vodítku, povely sedni, lehni, zůstaň. Samozřejmě pejsek žije se svým pánem, musí spát na svém místě, u stolu nežebrá, nevybírá odpadní koše, naučí se dodržovat hygienu.
Po šestém měsíci, podle toho jak to pejskovi jde, učí se aportovat speciální předměty, jako slepeckou hůl, klíče, různé předměty z materiálu, který je pro pejska nepříjemný (především kovy). Vzhledem k tomu, že žijeme na malém městě, minimálně dvakrát týdně dojíždíme do Plzně, kde si pes zvyká na městský ruch. Po trase pes absolvuje cestu MHD, jízdu na eskalátoru, projde si obchodní dům.
Ke konci prvního roku si mladý pes zvyká na slepecký postroj a přítomnost slepecké hole. Pak ho čeká veterinální kontrola zdravotního stavu (kontrola kloubů, krevní obraz) a přechází do nového domova, k manželům Tomášů, kde složí svou maturitu.
První dny se pejsek seznamuje s novým domovem. Především se naučí rozlišovat práci v postroji, kdy např.nesmí vykonávat svoji potřebu, a pohyb na vodítku a "navolno" , kdy svoji potřebu vykonává. První týdny se pejsek učí chůzi ve městě, především chůzi po chodníku na správné straně, zastavovat na kraji chodníku při přecházení cesty, vyhledávat zebru - přechod, schody nahoru, dolů, vyhledávat dveře. V průběhu nácviku se uzpůsobuje tempo chůze požadavku klienta. Až je toto zvládnuto, pokračuje se složitějšími cviky, jako např. vyvádění pána z davu, označování překážek na zemi i ve výšce. Na požadavek klienta se naučí pes označovat poštovní schránku, lavičku, telefon. To jsou zhruba základní cviky, co musí pejsek zvládnout asi za šest měsíců.
Poslední fází je fáze sladění pejska s nevidomým, nejdřív u cvičitele, potom v novém domově. Tam se ještě pejsek naučí nejčastěji používané trasy (např.do zaměstnání, k lékaři, do obchodu).
Jestli je vše v pořádku, nastává samotné předání, které se skládá z veterinární kontroly, zkoušky před komisí a úředního předání psa. Tímto dnem však naše práce nekončí, pes i nevidomý je s námi stále v kontaktu. Snažíme se jakýkoli problém ihned řešit a samozřejmostí je hlídací servis (např. po dobu hospitalizace nevidomého v nemocnici) a dodávky krmení.
Začínali jsme již v roce 1992, kdy jsme spolupracovali s brněnskou METOU. Další spolupráce pokračovala po vzniku ČUNS pod vedením střediska p. Kiktou a UNSS (p. Bartalos). Z chovatelské stanice manželů Pirnerových za 8 let vodí 14 psů (Fena Dida z Bohyně lovu byla druhá na MR vodicích psů v roce 1997, fena Biba prvním vodicím psem na Slovensku po rozdělení republiky).
Samotný výcvik mají v rukou manželé Tomášů. Pan Tomášů je zkušený kynolog, který pracoval jako psovod u České policie. V roce 1990 vycvičil svého prvního vodicího psa, k dnešnímu dni mají manželé Tomášů předáno 30 psů, především v ČR. Další tři psi jsou v předávání.
Naši klienti pokrývají republiku od Ostravy až po Cheb. Nevidomý a pes se zacvičují přímo u nich doma, posléze se nevidomý se psem a výcvikářem přesouvají do bydliště, kde zrakově postižený žije. Předání se věnuje dostatek času, aby si nová dvojice na sebe zvykla, zbytečně se neurychluje a oficiální předání se koná, až si je klient chůzí se psem jist. Do výcviku zařazujeme feny i psy labradorského, zlatého i flat-coated retrievera pouze s průkazem původu, 100% povahou, 100% zdravotním stavem.
Snahou je, aby nevidomý získal psa podle svých představ. Samozřejmostí je vyřízení všech dokladů, které jsou nutné k získání vodicího psa, dodání krmiva, vlastně celoživotní servis.

Olga a Jiří Tomášů Hana a Petr Pirnerovi
338 21 Osek 351
332 02 Starý Plzenec 1073
tel. 0181-781544, tel. 019-7965243
0603-716708, 0601-263789



** Zase jednou o průvodcovské službě **

Dověděla jsem se o ní z bodové Zory č. 17, vyšlé v září 1999. A při vzpomínce na svůj někdejší pokus o seriál Zprávy o průvodcovských službách v Čechách a na Moravě, jsem se rozhodla ji vyzkoušet.
Číslo vypadalo věrohodně, ale po třech neblaze známých tónech ještě ponuřejší slova Volané číslo neexistuje, mne trochu zmátla. Jak se po chvíli ukázalo, šlo naštěstí jen o momentální poruchu. Službu mající pan dozorčí přepravy na moji otázku, zda v prostorách nádraží poskytují průvodcovskou službu i pro nevidomé, odpověděl, že ti většinou mají průvodce, hlavně je třeba pomáhat vozíčkářům, jsou pro ně připraveny plošiny. Pojede-li někdo ale sám, rádi mu pomohou. Může se domluvit už ve vlaku s průvodčím, ten ví, koho hledat. Možnost "objednat se" předem telefonem onen hodný pán nevyloučil.
Ozvala jsem se tedy druhý den, kdy jsme s manželem cestovali do Plzně. Paní, s níž jsem jednala, byla také velmi ochotná, jen zopakovala, že nevidomí jezdí většinou s průvodcem. Informace, že služba je i pro nás, vyšla v "nějakých novinách", ale je hlavně pro vozíčkáře; slíbila však, že na nás někdo určitě počká. Po těchto rozpacích bylo o to milejší překvapení, které nás čekalo po vystoupení z expresu Hutník. Milé a čilé paní jsme téměř padli do náruče. Laskavě a bez velkých slov se nás ujala a svižně, ale beze zmatku jsme vykročili na páté nástupiště, kde už čekal vlak na Plzeň. Sdělila nám, že je z informací.
Naše zkušenost je tedy velice dobrá, ochota zaměstnanců Hlavního nádraží přizpůsobit se zatím neznámé situaci sympatická. Pro nás z ní vyplývá, že této služby nebudeme příliš zneužívat. Z povahy cestování do Prahy přes den vyplývá, že většina lidí stejně jako my či já sama, pospíchá na trasu C metra. Mezi mnoha lidmi se vždycky najde někdo vstřícný, k němuž se lze přidat. Je ale pochopitelné, že málokdo má rád takovéto dobrodružné řešení situací, proto se nemusí bát dát o sobě na příslušném telefonu vědět, a ochotně bude odveden k žádoucímu dopravnímu prostředku či naopak od něj na vlak.
Za zcela ideální ale tuto službu považuji v případě, že z Hlavního nádraží cestujeme dál. O večerní či noční době nemluvě. Přestupy nejsou příjemné, zvlášť když není moc času. Potkáte-li někoho stejně ochotného i šikovného jako my, budete spokojeni, že jste nemuseli kvůli deseti minutám obtěžovat někoho z pražských známých.
Ještě zopakuji, kam lze volat: Praha 02/24 61 56 33 nebo 02/24 61 40 71, ozve se dozorčí přepravy.
Šťastnou cestu s vlastním doprovodem či s pomocí stále většího výběru průvodcovských služeb, ale občas i zcela samostatně, přeje

Eva Budzáková



** Kolik stojí bolest? **

Oběti trestných činů se podle občanského zákoníku mohou na pachatelích domáhat jednorázového odškodnění za bolest a ztížení společenského uplatnění. Víte, kolik to přibližně stojí?

- ztráta zraku 54 000 Kč,
- vážné duševní poruchy po poranění hlavy 6000 až 36 000 Kč,
- vážné duševní poruchy z působení otřesných zážitků 6000 až 30 000 Kč,
- ztráta obou varlat do 45 let 24 000 Kč,
- ztráta obou končetin 22 500 až 27 000 Kč,
- ztráta jazyka 21 000 Kč,
- hluchota oboustranná 19 500 Kč,
- vážné duševní poruchy po jiných poraněních 3000 až 18 000 Kč,
- ztráta ruky v zápěstí 12 600 až 15 000 Kč,
- úplná ztráta vlasů po skalpování u ženy a poranění obou očí 9000 Kč

Red.



** Konzultace s výpočetní technikou v Brně **

Máte problém s ovládáním vašeho počítače? Potřebujete procvičit pod vedením instruktora určitý program nebo postup? Chcete si důkladně prohlédnout tu sestavu, kterou máte obdržet? Chcete se seznámit hlouběji s Internetem nebo jiným programem, ještě dříve než si jej pořídíte?
Máte-li to do Brna blízko nebo stojí-li vám to za to, zavolejte a přijeďte.
Středisko informatiky a pomůcek Brno připravilo na letošní školní rok pro zrakově postižené uživatele osobních počítačů konzultační dny. Každý čtvrtek, je-li tento pracovním dnem, je možné využít našich instruktorů ke konzultacím jak v dopoledních tak odpoledních hodinách. Na tyto konzultace je potřeba se dopředu telefonicky přihlásit na telefonním čísle 05/49 21 10 49. Vaše objednávky na konzultace přijímá paní Pokorová. Volejte nejlépe ve všední den v dopoledních hodinách, mezi 9. a 11. hodinou, případně zanechejte vaši zprávu na záznamníku a nezapomeňte sdělit své telefonní číslo.

Konzultace je možné objednat takto :
Dopolední konzultace - od 9 do 11 hodin, resp. od 10 do 12 hodin
První odpolední konzultace - od 13 do 15 hodin
Druhá odpolední konzultace - od 15 do 17 hodin
Pro ty z vás, kteří to k nám máte dál, můžeme spojit dvě konzultace tak, abyste využili maximálně vynaložený čas.

RNDr. Hana Bubeníčková,
Středisko informatiky a pomůcek SONS Brno



** Městská knihovna v Praze nevidomým **

Ve čtvrtek 21. října se v Informačním středisku Městské knihovny na Mariánském nám. 1 v Praze 1 konalo slavnostní předání speciálního počítače nevidomé a slabozraké veřejnosti. Slavnostního zahájení provozu počítače se za Městskou knihovnu zúčastnila její ředitelka Mgr. Bimková a za ústředí SONS Mgr. Viktor Dudr. Praktické využití počítače předvedl novinářům nevidomý Zdeněk Bajtl.
Počítač je zpřístupněn nevidomým, slabozrakým i vozíčkářům v Informačním středisku v běžné otevírací době knihovny. Jsou na něm nainstalovány dva programy pro nevidomé: WinTalker, který čte nahlas (do sluchátek) obsah obrazovky, a OCR Recognita, který umožňuje ve spojení se scannerem předčítat texty knih. Dva programy pro slabozraké - ZoomText a Bizon - zvětšují text na obrazovce.
Počítač umožňuje uživateli přístup na internet a jeho pomocí i přístup k vyhledávání ve webovském katalogu MKP.
Zaškolení potřebné k práci s počítačem po dohodě ochotně poskytne pan Zdeněk Bajtl (telefon 02 / 6603 8832, e-mail: bajtl@braillnet.cz) ze Střediska informatiky SONS Praha. Orientační opatření jsou následující: nad postranním vchodem je umístěný dálkově ovládaný akustický majáček, který popíše nevidomému cestu do Informačního střediska. Ve výtahu a na dveřích v chodbě jsou popisky Braillovým písmem. Vybudovat vodicí linii nebylo nutné, protože interiér budovy je přehledný.

Připravila Markéta Švehlová



** Poprvé ve Zlíně **

Ve dnech 23. - 26.září 1999 patřil Zlín s přilehlým okolím 16. ročníku festivalu VIVAT VITA. Zdravotně postižení amatérští písničkáři se sjeli na přehlídku své vlastní tvorby a interpretačního umění. Odborně-laická porota v čele s Pavlem Foltánem v rámci psychologické přípravy doporučila vzít s sebou nejen příbuzné, ale i přátele. Pro diváky byla připravena řada doprovodných programů. Nejzajímavější určitě byla prohlídka filmových ateliérů, ale i keramická dílna či Městská knihovna přilákaly řadu zvědavců.
Hosté festivalu se představili v pátek večer na Malé scéně a při sobotním galavečeru v Městském divadle. Slávek Janoušek, Jiří Schmitzer, Vojta Kiďák Tomáško s Ríšou Melicharem, Pavel Foltán i duo NEŘEŽ (Vít Sázavský a Zdeněk Vřešťál) a skupina KAMELOT pozvedli pomyslnou laťku hodně vysoko. K stálicím festivalu VIVAT VITA náleží strakonický ŠAFRÁN, jehož kvality těmto měřítkům dávno odpovídají. Krásná muzika i vtipné texty pobaví a rozesmějí. Svým něžným pohlazením nás opět okouzlila Iva Kolaříková. V úvodu galakoncertu se hlediště užasle pohroužilo v bleděmodré snění. Svým pohádkovým předtančením atmosféru prozářilo SLUNÍČKO s PAPRSKEM. Prvně jmenovaný je soubor školaček z Bělčic, druhý pak kroužek mentálně retardovaných chlapců z ÚSP v Oseku u Strakonic.
Na festivalu VIVAT VITA ztrácí pojem amatérismus svoji hanlivou příchuť. Zde se jedná o bezprostředně prožívanou, přijímanou a rozdávanou radost z muziky. Je to most od srdce k srdci, od duše k duši. To, že jsme každý trošku jiný a svůj, je vlastně fajn. Když spolu kamarádíme a snažíme si rozumět, máme rozhodně pestrý život.
Rozmanitost mezi patnácti účinkujícími si porota plně uvědomovala, takže měla nelehký úkol. Byla mile překvapená hojnou účastí paní a dívek. (Alespoň si pánové nebudou o sobě tolik myslet.) Hodnocení ukazuje tabulka na konci textu.
Josef Černý z Hodonína je věčný optimista, pro nějž "Nic není nemožné". Život bere z té lepší stránky. Do Zlína se přištrachal po kolejích špinavým osobákem, avšak s "Hezkou průvodčí". Z vlastní i cizí "méněvlasatosti" si Jožka utahuje ve "Skalpovaných hlavách". Vzácný dar vcítění do duševního rozpoložení milované bytosti oslavuje v songu "Sen".
Příležitostné hudební sdružení BUDEM VIDĚT (ve složení Marek + Vašek + Smrček) dorazilo z Olomouce, aby aktualizovaným hitem "Vivat vita" vyjádřilo upřímnou soustrast zlínským pořadatelům. Svůj hold ženským půvabům hoši složili v písni "Dívka v modrém" (pracovní název je "Nádražačka" - že by ta Jožkova krasavice?).
Plzeňačka Jana Sokolová si letos na pódium přizvala kolegu Libora Firsta. Za projevenou důvěru se jí odvděčil brilantní mezihrou na foukací harmoniku. Jana ukazuje na krutost dnešního světa, v němž přestávají platit základní normy lidskosti a vzájemná solidarita. Člověk si přitom umiňuje: "Musím žít tak, abych si každé ráno při pohledu do zrcadla nemusel plivnout do tváře. Třeba pak někdo sebere odvahu a bude mě mít navždycky a nefalšovaně rád..." Jana nám dává všem šanci a naději.
Chceme upřímně poděkovat všem účinkujícím, pořadatelům z humanitárního sdružení "HANDICAP (?)" a všem obětavým a hodným lidem. Na přípravě se podílelo kolem padesáti organizací a sponzorských firem. Díky jejich laskavosti a vzácnému porozumění jsme prožili hezké chcíle, na které se nezapomíná. Festival VIVAT VITA přesun z Olomouce nejen ve vší svěžesti přežil, ale zaskvěl se v nové kráse. Za rok opět na šťastnou shledanou!

Výsledky soutěžní přehlídky
1.místo: Josef Černý, Hodonín
2.místo: příležitostné hudební sdružení BUDEM VIDĚT, Olomouc
3.místo: Jana Sokolová, Libor First, Plzeň
L.First - zvláštní uznání za hru na foukací harmoniku
Zvláštní uznání mimo soutěž
laureátovi předešlých ročníků festivalu, skupině ŠAFRÁN ze Strakonic za hudební mistrovství,
zvláštní uznání zpěvačkám za vynikající vokální souhru
Zvláštní uznání
Fany Rehr - za odstraňování jazykových a psychologických bariér, za úsilí o vzájemné porozumění,
duo ŠOK, Letovice - za kvalitativní růst,
Monika Kadlicová - za osobité zpracování pohádkových témat v tvorbě pro děti, naděje festivalu,
Antonín Šturma - za nápadité a originální texty
Katka Uličná - nejmladší účinkující (13 let), za sympatický projev

Ludmila Kubínová



** Z redakční pošty **

Ve dvacátém čísle zvukové ZORY mne zaujal zejména příspěvek tří účastníků počítačové rekondice v Poděbradech a Koutech nad Desnou. Já sice nemohu srovnávat, protože jsem absolvoval pouze rekondici v Poděbradech. Ale mně se zdála velmi dobrá zvláště pro dokonalé využití času.
Úvodní představení nebylo sice ideální, ale zkuste si vymyslet něco tak rychlého pro tolik účastníků, aby to bylo ještě použitelné. Já jsem byl zařazen do kurzu pro Windows, ale protože jsem měl nulové znalosti v programu KUK pro DOS, tak jsem poprosil ing. Ježka, zda bych mohl ještě absolvovat kurz pro DOS. Velmi ochotně souhlasil a zajistil mi další počítač ve své již čtyřčlenné skupině.
A druhý den to začalo. Dvě hodiny Windows a byla chvilka pro průvodkyni, v níž musela vyvenčit nejen vodicího psa, ale také mne a dovést nás do jiné učebny, kde byl zase kurz DOSu. Po obědě bylo první dny takové vedro, že se v učebnách nedalo vydržet. Jeden kurz se proto posunul na dobu po večeři, tak byl čas i na procházku po kolonádě. Tu miloval můj vodicí pes, zvláště když jsem mu prozradil, že obyčejní pejsci sem nesmí.
Nebylo sice jednoduché se přeorientovat z programu KUK do Windows a naopak, ale díky perfektnímu výkladu obou lektorů to bylo zvládnutelné. Na důkladné procvičení probrané látky sice čas nebyl, ale skoro každý si vše důležité nahrával na magnetofon a doma měl později dost času si vše v klidu vyzkoušet na nějakém počítači, ke kterému má nebo bude mít přístup. Protože jinak by celá rekondice neměla pro něj smysl.
Já jsem teprve doma mohl ocenit, že opravdu vše v programu KUK i Wordperfect pracuje tak, jak nás to ing. Ježek naučil. A to dokázal bez zrakové kontroly udržet kontakt s pěti žáky! Horší to bylo ve Windows, kde nebylo dostatek nových počítačů a také byl nainstalován Windows 95. Je to sice s Windows 98 podobné, ale můj nový počítač to nějak nechce pochopit a hlavně program WinTalker pracuje ve Windows 98 tak asi na 70%.
A tak týden v Poděbradech utekl a mně vůbec nechyběl den volna, protože já se přijel na rekondici co nejvíce naučit. A na výlety mám celý zbytek roku. Takže tímto děkuji všem vyučujícím a pořadatelům rekondice v Poděbradech.
Také mne slušně řečeno udivil příspěvek ing.Veroniky Hončové. Nebyl jsem sice v Seleticích a souhlasím s tím, že pán vodicího pejska by se měl postarat o místo vhodného venčení, ale právě k tomu má svého průvodce, který vidí a dokáže posoudit vhodnost místa pro venčení. Pes to sice také dokáže, ale má jiná měřítka než lidé. Souhlasím i s tím, že někteří páníčkové jsou nevychovaní a také je-li pes neposlušný, musí být na vodítku. Ale co mne opravdu zarazilo, to byl údiv paní inženýrky Hončové nad tím, že paní ing. Jasenovcová požádala průvodce, aby po pejscích uklízeli. Nevím, kdo jiný by to měl udělat. Nebo bylo paní ing. Hončové líto, že přišla o ohromnou zábavu sledovat nevidomé jak lezou po kolenou a hledají, kdepak to asi jejich pejsek udělal? Jinak si to vysvětlit nedovedu.

Josef Louda


Velice mě zaujal a ještě více pobouřil článek paní ing. Veroniky Hončové, otisknutý v černotiskové ZOŘE č. 10 z letošního roku pod názvem "A ještě na psí téma". Pisatelka o demokracii jistě ví své, vždyť žila dlouhou dobu v údajně nejdemokratičtější zemi světa, pobírá z ní i jistě slušný důchod a přivezla si též z této země vodicího psa, jistě též demokratického.
Byl jsem letos poprvé na soustředění vodicích psů v Seleticích, denně jsem výše uvedenou dámu i jejího psa potkával, a to nejen při venčení. Vždy jsem pozdravil, dámu v mé a jejího psa v jeho mateřštině. Po přečtení zmíněného článku jsem však zjistil, že jsme asi byli na soustředění každý někde jinde. Prohlašuji slavnostně, paní Hončová, že jsem za celou dobu soustředění ani jednou nešlápl do psího... dejme tomu odpadu z té druhé strany, a nikdy mi nepřekážel "neposlušný pes" na veřejném prostranství, ani jsem nezaregistroval psa vrhajícího se na nic netušícího občana.
Na rozdíl od Vás, paní Hončová, vysoce oceňuji chování psů, jejich pánů, paniček a průvodců, kteří všichni bez rozdílu spolu s organizátory soustředění alespoň mně, mému psovi i mému průvodci připravili několik opravdu překrásných dnů. A vzpomínáme na ně nejen já, moje manželka a můj pes, ale určitě i další účastníci. Jsem o tom přesvědčen.
A víte, co si o tom Vašem článku myslí můj pes? "Jsem demokrat, máme svobodu, tak si, dámo, poštěkej!" Vašemu psu pak vzkazuje: "See you on next concentration!"

Ing.Petr Šabas a pes Cinda


Byla jsem s manželem a dcerkou stejně jako p. ing. Hončová na soustředění v Seleticích. Jen s tím rozdílem, že poprvé. Jelikož máme vodicího psa teprve rok, musím se přiznat, že jsem si nedovedla představit, jak takové soustředění probíhá. Byla jsem mile překvapena různými soutěžemi pro psy i jejich majitele, psím karnevalem i rozlučkovou při kytaře na závěr.
Po přečtení článku pí Hončové jsem nabyla dojmu, že jsme zřejmě byli na jiném soustředění, jelikož já, ač vidím na rozdíl od mého manžela velice dobře, jsem o žádného volně pobíhajícího psa nezakopla, ani naše velice "živá" dcera nepřišla s botami od psích .... Chtěli bychom naopak poděkovat všem organizátorům soustředění za pěkně chvíle, které jsme v Seleticích jejich zásluhou prožili a na které velice rádi vzpomínáme.

Ivetta Holbová



** Psalo se před sto lety: Nikdo nic neviděl **

Jedna z nejpodivnějších svateb se konala právě v Clevelandu ve státě Ohio v domě Jiřího de Wheesea, sekretáře ústavu slepých. Jiří de Wheese je slepý. Mladý manžel a jeho mladá žena jsou slepí. Sňatek se konal před smírčím soudcem Palmerem, jenž jest rovněž slepý. Také hosti, jichž bylo 40, byli slepí, a hudbu při svatbě obstarala kapela slepců.

Pražský illustrovaný kurýr, 27. října 1899



** Přijde o obě oči **

O obě oči přijde muž, který v Íránu kryl záda aktérům loupežné vraždy, rozhodl letos v říjnu islámský soud, jenž zároveň dva vrahy odsoudil k trestu smrti. Trest oslepení zavedl v Íránu duchovní vůdce Chomejní, podle něhož je v souladu s islámským právem zbavit člověka té části těla, která zhřešila.

Večerník Praha (18. 10.)



** Karel obhájil prvenství **

Karlovický turnaj v rapid šachu zrakově postižených - Memoriál Vladimíra Trávníčka se uskutečnil letos 8.-10.října 1999 naposledy v podzimním termínu. Další ročník bude již v jarním období - v dubnu roku 2000. Je pořádán oddílem ZPS SK Sigma Olomouc MŽ. Nenápadně se stává tradiční a vyhledávanou akcí hanáckého klubu. Rekordní účasti zabránilo omemocnění několika hráčů. I přesto byla účast veliká. Mezi 24 startujícími byly tentokrát tři ženy. Nejmladší z nich, třináctiletá Veronika Šubertová, obsadila 9.příčku a získala 4 body, stejně jako sedmá Jana Vítová. O půl bodu méně uhrála na 14. místě Irena Šourková - tj.3,5 bodu.
Na prvním, třetím, osmém a devátém místě se prosadilo mládí. Mezinárodní pečeť zajistili dva slovenští reprezentanti z Košic.
Každý byl alespoň jedenkrát poražen a vítěz Karel Vlach našel svého přemožitele až v posledním kole v Josefu Polnarovi, který si tímto vítězstvím zajistil 3.místo. Mezi ně se vklínil František Komzák.
V dosavadní historii turnaje přibylo do listiny vítězů vždy nové jméno. Tradici porušil až Vlach ze Zory Praha a loňské vítězství zopakoval. Karle, gratulujeme!
Největší zásluhu na úspěchu soutěže má její ředitel - Zdeněk Pavlíček. Mimo jiné dokázal zajistit velmi bohatý fond cen od Skláren a Lisoven nových hmot ve Vrbně pod Pradědem. Soudek s 50 litry piva z pivovaru Hanušovice či lahvové z pivovaru Litovel přispělo k pohodovému posezení před zahájením urputných bojů. Nechyběla ani becherovka, kterou od karlovarského výrobce zajistil František Komzák.
Neodmyslitelně k tomuto turnaji patří rozhodčí ing.Miroslav Kopecký. Ten svým klidem dokáže tlumit vášně vyvolané dramatickým děním na šachovnici. Na takovéto okamžiky bojovného soupeření se po čase nejraději vzpomíná.
Ve 40 partiích zvítězili bílí, ve 29 černí a 15 skončilo nerozhodně. Škoda, že se turnaje zúčastnili pouze dva aktéři Mistrovství ČR jednotlivců.

Miloš Černý



** Nový přeborník **

V sobotu 16. října proběhl v Praze už čtvrtý ročník přeboru České republiky v simulované zvukové střelbě z pistole. Tentokrát přijeli závodníci i z Moravy, konkrétně z Baníku Ostrava. Severní Čechy zastupovaly hned dva oddíly: Lovochemie Lovosice a Karko Ústí nad Labem. Ze západních Čech přijel závodník z SK Karlovy Vary. Kladenští letos žádného sportovce nevyslali. Za Prahu závodily dva oddíly, a to Tyflosport a pořádající Zora.
Bojovalo se o dobrý výsledek a dvě sady medailí v kategorii mužů a žen. První kolo bylo značně vyrovnané, hlavně v kategorii mužů, a tak v druhém kole probíhaly velmi napínavé série. Z časových důvodů však toto kolo bylo zkráceno na 5 ran. Každá chyba se tudíž velmi citelně projevila. Chvílemi to připomínalo onu dětskou zábavu "škatule, škatule hýbejte se". To se samozřejmě netýkalo soutěže žen, (závodily jenom samé půvabné dámy), ale zato skoro všichni muži byli do této dramatické hry zapojeni.
Nakonec se vytvořilo toto pořadí: V kategorii žen zvítězila a přebornicí České republiky se stala, dá se říci již tradičně, Anna Slavíková s nástřelem 131 kruhů. Stříbro získala Valerie Staňková a bronz Anna Sílová, všechny ze Zory Praha.
V kategorii mužů se mezi střelce Zory prostřílel člen Tyflosportu František Eliáš a vybojoval zaslouženě stříbrnou medaili. Novým přeborníkem a držitelem zlaté medaile se stal Jan Síla z TJ Zora Praha s nástřelem 136 kruhů. Bronz, letos úplně nezaslouženě, jenom díky chybám svých soupeřů, dostal na krk níže podepsaný pisatel této malé zprávy o velkém závodu.
Doufám, že všichni soutěžící, i když nezískali vítězné vavříny, odjížděli z Prahy spokojeni. Udělali pro sebe i pro střelecký sport zase kus dobré práce. Díky tomu se příštího přeboru určitě zúčastní ještě více oddílů a ještě více příznivců tohoto pěkného sportu.

Miloš Slavík



** Zahraničním kuželkářům se dařilo **

V sobotu 23.října uspořádal agilní oddíl ZP kuželkářů SKK Rokycany na čtyřdráhové kuželně již sedmý ročník mezinárodního turnaje zrakově postižených kuželkářů O putovní pohár města Rokycany. Zúčastnilo se jej 12 tříčlenných družstev, z toho čtyři ze zahraničí.
V soutěži družstev zazářilo trio chorvatských hráčů z SRKS Rijeka, které docílilo 1696 bodů. Tentokráte jen s druhým místem se musela spokojit TJ Lokomotiva Ingstav Brno (1660). Třetí místo se ziskem 1632 b. si vybojovali hráči SV Chemie Wolfen (SRN).
V kategorii B1 (nevidomí) zvítězil zkušený Němec Reinhard Eckstein z Wolfenu s 541 body. Druhé místo získal Miloš Slavík ze Zory Praha (494 b.) Na třetím místě se umístil Helmuth Schulz s Wolfenu (474b.)
V kategorii B2 (prakticky nevidomí) zvítězil František Pánek z Brna (571 b.) před Václavem Fairem z domácí Lokomotivy Rokycany (553 b.) a Stanko Jerkovičem z Rijeky (553 b.)
Také mezi slabozrakými - kategorie B3 se nejvíce dařilo zahraničním účastníkům. První dvě místa obsadili silní Chorvaté z Rijeky - Mirko Štajdohar (579 b.) a Mario Muškardin (564 b.) Třetí místo obsadil Bernd Scholl s Wolfenu (560 b.)

J. R.



** Inzerce **

Prodám málo používanou Eureku A4 v dobrém stavu, koupenou za plnou cenu, včetně ochranné fólie na klávesnici a přídavné klávesnice Consul. Nebo ji raději vyměním za Optacon 1. Případně i koupím, pouze ve výborném stavu.
Dále prodám malou nabíječku na čtyři NiCd tužkové baterie a novou sedačku do vany z dovozu, zakoupenou na dobírku v Quele, vhodnou pro zdravotně postižené nebo starší osoby. Původně za 1400 Kč, nyní cena podle dohody. Také vyměním větší počet disket 3,5DD vhodných pro Eureku za diskety HD pro PC, a koupím Kleinův psací stroj pro nevidomé v perfektním stavu, kompletní a nepoškozený. To vše na adrese František Doležal, E. Košťála 958/55, 530 12 Pardubice 12. Tel: 040/ 62 61 566 po 19. hod.

Čtenářům a uživatelům Braillova písma nabízím následující služby:
- katalog zatím 240 knih z oblasti dětské literatury přetištěných do Braillova písma (cena katalogu 20,- Kč)
- tištění textů v Braillově písmu - cena za 1 stránku Braillova písma 1,- Kč, u náročných textů (např.cizojazyčných) 2,- Kč, cena za kroužkovou vazbu 20,-Kč.
Své objednávky můžete zasílat na adresu:
Jiří Mayer, Suvorovova 596/IV, 339 01 Klatovy, nebo volat na telefonní číslo 0186/320 854.
Objednávky i texty k vytištění je možno zasílat i e-mailem na adresu: jiri.mayer@kt.cesnet.cz

Plnoštíhlá 47letá, 168 cm vysoká nekuřačka, ne vlastní vinou rozvedená, mírné povahy, milující přírodu, zvířata, hudbu, ruční práce a šachy, částečně invalidní důchodkyně, by ráda touto cestou poznala zrakově i jinak postiženého přítele (s bytem), s kterým by jí bylo na světě dobře. Zn.: "Pohlazení chybí"


[Domů | Zpět]
Náměty a připomínky zasílejte na: web@braillnet.cz
Copyright © 1995 - 1999 SONS