Časopis ZORA, číslo 20/1999


OBSAH:




** Ze 6. zasedání Republikové rady SONS ČR **

Šesté zasedání Republikové rady Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých České republiky v sobotu 25.září začalo příjemně - blahopřáním dlouholetému obětavému členu vrcholných orgánů našich slepeckých organizací Františku Krčmovi k jeho životnímu jubileu. Další průběh už tak příjemný nebyl.
Při kontrole úkolů z minulých zasedání bylo konstatováno, že některé úkoly se nedaří plnit (převod rekreačního objektu Česká Ves, prodej nemovitosti v Plzni, zpracování archivačního řádu), chod organizace tím však nijak ohrožen není.
Za účasti ekonomky SONS ing. Kočové byla projednána situace, vyvolaná ukončením činnosti Banky Moravia, ve které má SONS pohledávky za více než 11 mil.korun. Rada akceptovala odpovědnost představitelů SONS za volbu bankovních ústavů pro finanční operace, nevidí však reálnou možnost, jak za současné situace možným ztrátám z úpadků bank zabránit, zvláště když účty SONS jsou od počátku vedeny ve více ústavech. Rada schválila kroky, podniknuté k minimalizaci této ztráty (odprodej části účtu ve výši 7,6 mil.Kč, možnost urychlení splátek za prodané akcie Met aj.), a vyslovila souhlas s pozastavením půjček z fondu účelového jmění SONS a případným využitím tohoto fondu k pokrytí krizové finanční situace, očekávané v I.čtvrtletí roku 2000. Bylo zdůrazněno, že částka z Fondu by představovala zápůjčku, která by byla vrácena ihned po obdržení prostředků ze státní dotace.
Za účasti ředitele útvaru zahraničních a kulturních styků Mgr.Václava Poláška byla projednána příprava Kongresu EBU a Evropského setkání zrakově postižených žen, které se uskuteční v listopadu t.r. v Praze. S organizačním i technickým zabezpečením byla vyslovena spokojenost, problematické je získávání potřebných finančních prostředků z domácích zdrojů.Souhlas byl vysloven i se zabezpečením účasti ČR na zasedání Evropského fóra zdravotně postižených.
Větší diskusi vyvolalo jednání o možném převodu sbírek Slepeckého muzea SONS do prostor Technického muzea města Brna, o kterém informovala ředitelka Slepeckého muzea Eliška Hluší a zmocněnec Rady Jaromír Kavka. Rada většinou hlasů rozhodla v jednání s Technickým muzeem pokračovat. Schválením projektů pro státní dotace byl tento blok programu ukončen.
Problém roku 2000 bude nejen nedostek finančních prostředků na dotace občanským sdružením, ale i rozšíření počtu subjektů, finančně podporovaných z této kapitoly a změněná hlediska posuzování projektů. Reálné možnosti řešení byly projednány již na 5.zasedání Republikové rady, jejich rozsah a dopad bude záviset na výši poskytnutých dotací.
V souvislosti s tímto bodem informoval viceprezident ing. Císař Radu o problémech s financováním provozu budovy Sdružení zdravotně postižených v České republice na Karlínském náměstí v Praze. Zákaz dotování hospodářsko-správních nákladů byl řešen předložením projektu Stacionáře (či Domu služeb) zdravotně postižených, jehož přijetí a finanční pokrytí ze strany MPSV je však nejisté. Rada se kloní k řešení převést pracovníky SONS do jiných prostor i za cenu komplikací, které tím mohou vzniknout.
Rada dále rozhodla, že 3.celostátní shromáždění SONS ČR se uskuteční ve dnech 14.-16.dubna 2000 v sanatoriu Florencie v Karlových Varech. Byl schválen postup příprav tohoto shromáždění a text dopisu okresním odbočkám. Úkoly, které jsou se shromážděním spojeny (volba delegátů, návrhy kandidátů na funkce prezidenta, viceprezidenta, členů Republikové rady a Republikové revizní komise, návrhy na úpravy Stanov SONS, údaje o počtu členů a zpracování situační zprávy o činnosti okresní odbočky) je nutno splnit nejdéle do 15.ledna 2000.
V závěrečném bloku jednání informoval prezident Milan Pešák o otevření ubytovací části Střediska pro výcvik vodicích psů. Jeho návrh poskytovat ocenění vynikajícím zrakově postiženým studentům, zabývajícím se problémy, využitelnými v činnosti organizace, rozpracuje do příštího zasedání Rady skupina Císař, Volejník, Michálek, Příborský a Dudr.
Správní rada Fondu účelového jmění byla doplněna o Mgr.Václava Poláška.
Návrh na oslovení třetího operátora sítě mobilních telefonů za účelem získání mimořádných výhod pro zrakově postižené uživatele byl zamítnut pro jeho neperspektivnost a možné vedlejší negativní dopady.
Koncert ve Španělském sále Pražského hradu se uskuteční ve čtvrtek 2. prosince od 19,30 hodin. Požadavky okresů na čestné vstupenky je třeba uplatnit u pí Mastné (SIA) do 31. října 1999. Ostatní vstupenky v ceně 100 korun pro zrakově postižené i jejich průvodce bude prodávat oddělení propagace, Na Harfě 9.
Rada rovněž vyslovila odsouzení žebroty zrakově postižených, nemá však reálný nástroj, jak jí zabránit.

-cs-



** Náš rozhovor se zajímavým člověkem **

Protějškem při mém dnešním rozhovoru bude tentokrát dívka - Martina Botošová, která studuje na Univerzitě Palackého v Olomouci. Rád bych tímto způsobem zprostředkoval našim čtenářům informaci o tom, co to znamená být studentem vysoké školy a přitom nevidět. Tím jsem prozradil, že Martina je nevidomá a dokonce první nevidomá studentka, která na zdejší univerzitě kdy studovala. Celá řada zrakově postižených tu již samozřejmě byla, ale vždy se jednalo o slabozraké nebo studenty se zbytky zraku.

Martino, prozraďte nejprve něco o sobě, o tom, co předcházelo vašemu příchodu do Olomouce.
"Jsem z Mikulova, což je malé město na jižní Moravě, zcela na hranicích s Rakouskem. Narodila jsem se již jako nevidomá. V pěti letech jsem odešla do mateřské školy pro nevidomé v Brně a také v Brně jsem navštěvovala základní školu. Pak jsem rok studovala na Střední zdravotní škole, obor masér v Levoči, ale tady mi nevyhovovaly podmínky a hlavně to bylo hodně daleko od domova. Tehdy byla v Brně otevřena střední škola pro zrakově postižené a také obor masér, tak jsem přestoupila z Levoče sem. Tuto školu jsem ukončila maturitou a ihned jsem se přihlásila na vysokou školu. Že jsem se dostala do Olomouce byla opravdu náhoda, protože jsem si podala přihlášku na obor český jazyk a občanská výchova do Brna, Hradce Králové a do Olomouce. Byla to tedy náhoda, ale dnes musím říct, že šťastná."
Mám jednu zvídavou otázku: proč jste nezůstala u svého oboru jako masérka a chtěla studovat a to ještě v jiném oboru?
"Zprvu jsem chtěla u "maséřiny" zůstat, měla jsem plány, že budu podnikat. Postupně jsem však zjišťovala, že by mě to zcela nenaplňovalo, že potřebuji něco víc, i když je to pro zrakově postižené pěkná práce. Je tam kontakt s lidmi, ale na druhé straně se mi to zdálo hodně stereotypní. Tak jsem se tedy rozhodla, že půjdu dál."
Tak jste tady v Olomouci. Na které fakultě a v jakém oboru?
"Studuji na Pedagogické fakultě a k původní češtině a občanské výchově jsem si přidala ještě třetí obor - speciální pedagogiku. Zjistila jsem totiž, že právě s tímto oborem budu mít více příležitostí pracovního uplatnění. Tak bych měla možnost pracovat v nějakém centru a tím by moje práce nebyla jednotvárná, prostě nemám ráda stereotyp."
Teď bych se vás rád zeptal na něco, co bude zřejmě zajímat většinu čtenářů, kteří když slyší slova "univerzita" a "nevidomí" by rádi věděli, jak to jde dohromady. Jak to nevidomý student, který žije a studuje mezi spoustou zdravých kolegů, zvládá. Řekněte nám, jak zvládáte například menzu, koleje, pohyb po městě. A druhá část otázky, jak zvládáte vlastní studium, vždyť to je velké množství skript a dalších studijních materiálů, přednášky...
"To všechno osvětlím ráda, ale bude to hodně vypravování.
Začala bych tím "menza, kolej, město". To bylo to první, co mne nejvíc trápilo. Neznala jsem Olomouc ani žádné lidi odtud. Měla jsem z toho strašné obavy a právě kvůli tomu mě trochu mrzelo, že jsem nebyla přijata do Brna, protože tam jsem spoustu lidí znala. A znala jsem Brno pokud jde o orientaci. A tady jsem neznala nic. Měla jsem strach z toho, jak mě tady lidi přijmou. Bylo mně sděleno: "Ty musíš něco dokázat, aby se s tebou začali lidi bavit." Myslela jsem si, že tady budu docela osamocená, odstrčená. Ti ostatní nebudou vědět, jak se mnou mají komunikovat. Naštěstí se tady našlo dost dobrých lidí, kteří mi hodně pomohli. Byl to třeba dr. Zbyněk Janečka z Fakulty tělesné kultury, který se postaral o to, abych zvládla prostorovou orientaci na kolejích, po škole a menze, ve městě. Začali jsme o týden dřív, protože není možné přijít do školy a teprve se to začít učit. Doporučuji to i jiným. A komu to jde pomaleji, třeba i o čtrnáct dní dříve.
Nevidomý student musí také vědět, kde je obchod, základní potraviny, prostě vše potřebné. A ono to člověku docela prospěje, když ti ostatní pak řeknou: "Podívejte, on to docela zvládá, ono mu to jde." A pokud jde o ostatní studenty, musím říct, že jsem měla také docela štěstí. Mám kolem sebe kruh dobrých lidí. Ve škole i na kolejích. Prostě mám opravdu štěstí na lidi."
Martino, co myslíte, není to také tak trochu v rukou toho samotného nevidomého? Určitě musí sám něco vyzařovat a dávat ze sebe, co pak rádi přijmou ti ostatní kolem?
"Ano, určitě je tomu tak. Především je dobré nenechat si posluhovat, ale nějak jinak jim dát najevo, že je ten nevidomý potřebuje. Tím se s ním začnou bavit. Když ho chtějí někam zavést, není špatné, i když to člověk už umí, říct: "To je fajn, alespoň nepůjdu sama."
Také je nutno konverzovat. Třeba: "Co studuješ, kam chodíš, co děláš?" A onen člověk vidí: "Aha, ten nevidomý umí mluvit!" a dá se s ním do řeči. A to je důležité. Musí využívat nabízené pomoci, aby se seznámil s těmi ostatními. Jinak mohou říct: "On je hrdý, on se s námi nebaví, on si myslí, že všechno zvládne sám."
A nyní k vlastnímu studiu:
"To zase souvisí s lidmi kolem. Dá se studovat různými způsoby. Pomůže i počítač a skener, kterým je možno načíst studijní materiály, nebo je možno si je nechat nahrát na kazety; také existují různé elektronické záznamníky a další pomůcky. S jejich pomocí je možno zaznamenávat i přednášky. Je to opravdu pro nevidomého náročnější, potřebuje daleko víc času než studenti vidící. Musí si v předstihu opatřit materiály. Je třeba si práci rozvrhnout a rozložit si ji třeba na měsíc a nenechávat to na poslední chvíli před zkouškou. Musí se třeba i v něčem omezit. Musím oželet třeba divadlo. Jinak by se z toho člověk mohl i zbláznit."
Ještě se vraťme k pomůckám. Jaká zařízení konkrétně využíváte vy?
"Doma mám notebook, ale ukázalo se, že na přednášky není úplně vhodný kvůli akumulátoru, který nevydrží dlouho a v posluchárně se nedá použít prodlužovačka. Tak jsem si pořídila ARII, která je lehoučká, malá a snadno přenosná. Mohu si ji dát třeba i do kabelky."
Teď pro vás skončil druhý ročník a vstoupíte do třetího. Co dál? A co vzdálenější budoucnost?
"No, mám před sebou ještě dvě zkoušky, ale když to dobře dopadne, půjdu do třetího ročníku. Pokud jde o mou budoucnost, mám představy docela široké. Buď bych chtěla učit na základce pro nevidomé, ale tam bych zřejmě nechtěla zůstat napořád. Pak by se mi líbilo dělat v nějaké poradně a pořádat třeba konzultace pro učitele, kteří dříve s nevidomými nepracovali. Chtěla bych speciální pedagogiku využít pro osvětu mezi zdravými lidmi. Speciální pedagog by měl pomáhat těm nejslabším. Určitě to bude působit jinak, když jim to podá nevidomý člověk. To je tedy má představa o poradenské činnosti.
Také bych si přála dostat se na rok na dva do zahraničí, vyzkoumat, jaké jsou tam podmínky, jak je to tam s integrací, jak to funguje v jejich zařízeních, v čem je to lepší. Pak bych to chtěla přenést sem. Bohužel mám takový pocit, že spousta našich zařízení pro zrakově postižené se sice zlepšuje, ale spíš po materiální stránce, ale nikoliv po stránce péče o jejich orientaci a vůbec samostatnost. Je třeba vytvářet u samotného nevidomého pocit, že nevidomí do společnosti patří. Toto je mnohem důležitější než materiální stránka. Pouze s ní není schopen zvládnout život ve společnosti."
To jsou zcela vyhraněné cíle, víte co chcete. Já si myslím, že když o to budete velmi usilovat, že se vám to také splní. A co vaši rodiče, jak se k vašemu studiu a k vašim plánům staví?
"Řekla bych, že docela normálně. Ze začátku sice měli obavy, teď to berou spíš tak, že "je to tvůj život a jak si to zařídíš, tak to budeš mít." Já je stavím před hotovou věc, i když vím, že to nemají jednoduché. Ale oni mají již svůj život zařízený, kdežto já se na něj teprve připravuji. Tím, že z domova odejdu, se určitě moje láska k rodičům nezmenší. Oni na to časem přijdou, že je to pro mně takhle lepší. Mnozí mladí nevidomí se nechají ovlivňovat a vláčet svými rodiči. Je třeba umět říct: "Mami, tati, já vás chápu, že o mně máte strach, ale já mám svůj život a půjdu si prostě po svém." Někteří to však neumí a v tom je právě velká chyba."
Myslím, Martino, že teď jste řekla moc důležitou věc. Mnozí mladí lidé by si z toho mohli vzít ponaučení.Opravdu, přehnaná vazba na rodiče může být cestou k segregaci a nesamostatnosti. A ještě se vás zeptám na vaše záliby a koníčky. Co děláte, když zrovna nestudujete?
"Proti sportu nic nemám, ale já jsem spíš typ humanitně zaměřený. Jakožto češtinářka mám ráda divadlo a ráda do divadla chodím. Ráda si přečtu nějakou zajímavou knížku, hodně se zajímám o historii. Momentálně mě velmi zajímá i psychologie. Studovat bych ji nikdy nešla, je to velmi náročné, ale zajímá mě to, jak to v lidech funguje. A mám ráda čajovny. To prostředí úplně miluju. Je tam perfektní atmosféra a pohoda. Také mám ráda rockovou muziku a společnost. Prostě, mám ráda lidi. Svůj život si představuji tak, že budu hodně chodit do společnosti a své děti také chci vést ke kultuře."
To všechno se opravdu velice pěkně poslouchá, ale všechno má svůj konec, i tento rozhovor. Já bych vám chtěl popřát, aby všechno to, o čem jste tady hovořila, ať se to týká školy a budoucnosti nebo ryze soukromých snů, ať se opravdu realizuje a splní. A já dodávám, že jestli máte štěstí tady na škole, bude při vás dozajista stát i v budoucnu.

Za rozhovor děkuje J. Příborský

P.S:
Tento rozhovor se uskutečnil začátkem letošních prázdnin. V jejich závěru jsem se dozvěděl důležitou novinku - na Pedagogickou fakultu UP v Olomouci byli přijati další čtyři zrakově postižení studenti, z toho tři zcela nevidomí. Romaně Všetičkové, Martině Letochové, Petru Loupancovi a Kamile Zábojové, která bude studovat dálkově, přejeme hodně studijních úspěchů!

J. P.



** Kdo byl Kenneth Jernigan? **

Následuje druhá část stěžejní úvahy Kennetha Jernigana o nás a pro nás "Znamená slepota druhořadost nebo je pouhým znakem?"
Když někdo řekne nevidomému "Ty děláš věci tak dobře, až zapomínám, že nevidíš; a beru tě prostě tak, jako bys byl jako kdokoli jiný," jedná se opravdu o poklonu? Představme si, že by jel někdo z nás do Francie, načež by mu nějaký Francouz zalichotil: "Mluvíš francouzsky tak dobře, až zapomínám, že jsi Američan a beru tě prostě jako každého jiného." Bylo by tohle lichotkou? Je samozřejmé, že se nesmí nevidomý člověk nechat takovým oceněním svých kvalit vyvést z míry; měl by být velkorysý a přijmout ono prohlášení tak, jak bylo míněno - totiž jako lichotku. Zároveň však musí vědět, že ve skutečnosti se o lichotku nejedná. Vlastně se mu říká: "Normálně jsou slepí lidé druhořadí a limitovaní, jsou jiní a mnohem méně schopní než my ostatní. Samozřejmě, že zůstáváš pořád slepcem a jsi mnohem limitovanější než jsem já, ale dokážeš svá omezení natolik kompenzovat, že skoro zapomínám na tvoji druhořadost ve srovnání se sebou."
Společenské postoje vůči slepotě jsou všeprostupující; působí nejen na vidomé, ale i na nevidomé. Toto je jedním z nejnepříjemnějších problémů, kterým musíme čelit: stereotypní představy o slepotě jsou až příliš často přejímány samotnými nevidomými. Nevidomí mají tendenci vidět sami sebe tak, jak je vidí ostatní. Příliš často přijímají obecný názor na svá omezení a tím přispívají k tomu, že se ona omezení stávají skutečností.
Před několika lety dr. Jacob Freid (tehdy mladý učitel sociologie a později ředitel Amerického židovského slepeckého institutu) provedl zajímavý pokus. Černí i bílí studenti univerzity, na které učil, dostali soubor fotografií; měli určit, kdo že to na nich je. Na jedné fotografii byla zachycena černoška v obývacím pokoji domova kulturních lidí (v pokoji byly vkusně uspořádané obrazy, sochy, knihy a květiny). Studenti označili osobu na fotografii za uklízečku, hospodyni, kuchařku, pradlenu, služku nebo chůvu. Pozoruhodné je, že černí studenti uváděli stejná označení jako studenti bílí. Ženou na fotografii byla Mary McLeodová-Bethuneová, jedna z nejslavnějších černošek své doby, zakladatelka a prezidentka Koleje Bethuneové a Cookmana, která vykonávala vysokou funkci za vlády prezidenta Roosevelta a těšila se velké vážnosti a prestiži v akademickém světě.
O čem tenhle příběh vypovídá? Výchova, stejně jako příroda se děsí jakéhokoli vakua, takže jestliže příslušníci menšinové skupiny nemají o sobě úplné a správné informace, přijímají stereotypy většinové skupiny dokonce i tehdy, jsou-li ony stereotypy nepravdivé a nespravedlivé. I dnes - po tolika letech hnutí za občanská práva - se člověk sám sebe ptá, kolik asi černochů by fotografii z našeho příběhu posuzovalo podle zažitého většinového stereotypu - a pokud by tak nečinili slovně, tedy alespoň v srdci.
Podobně je tomu s nevidomými - všude převládá představa většiny. Tím vysvětlíme postoj těch nevidomých lidí, kteří se stydí za bílou hůl nebo se snaží předstírat, že vidí, ačkoli tomu tak není. I když v dnešní době dochází k velkému pokroku, existuje stále ještě mnoho vidomých i nevidomých lidí, kteří jsou přesvědčeni, že slepota je cosi poněkud neslušného.
Nevidomý člověk musí nacházet alternativní techniky pro vykonávání činností, které by dělal obvyklým způsobem, kdyby na to normálně viděl. Všimněte si, že říkám "alternativní", nikoli "náhradní" techniky, protože slovo "náhradní" může znamenat též "druhořadý, horší" a při tom alternativní techniky, které nevidomí používají, nemusí být o nic horší než techniky, používané vidícími. Existují i takové, které jsou dokonalejší; jsou samozřejmě i techniky méně dokonalé i rovnocenné.
V této spojitosti je zajímavé zamyslet se nad létáním. Ve srovnání s ptáky jsou lidé v nepříznivém počátečním postavení: Nemohou létat, nemají žádná křídla - jsou v nevýhodě. Avšak vidí, jak ptáci létají, a touží dosahovat téhož. Nemohou však používat normálních "ptačích" metod, a tak si začnou vymýšlet techniky alternativní. Výsledkem je, že ve tryskových letadlech lidé nyní létají výše, dále a rychleji než kterýkoli ptačí tvor. Kdyby byla lidem kdysi narostla křídla, pravděpodobně by byli ni kdy nevynalezli letadlo a dodnes by se obecně používala méně dokonalá technika mávání křídly.
Naše iracionální představy a stereotypy týkající se slepoty se mi znovu ostře připomněly počátkem šedesátých let během jedné rehabilitační konference ve městě Little Rock v Arkansasu. Dostal jsem se do debaty s otcem Carrolem, který byl tehdy známou vůdčí postavou v oblasti práce s nevidomými. Otec Carrol se přidržoval zcela odlišných názorů, než jaké jsem prosazoval já. Upozornil mne, že chybnost mé argumentace o slepotě jakožto znaku spočívá v tom, že slepota nepatří do škály "normálních" vl astností. Její omezení se radikálně liší od omezení těch znaků, které spadají do kategorie tzv. "normálních". Jestliže je normálním znakem takový znak, kterým se vyznačuje většina ve skupině, pak není normální mít v Americe černou kůži nebo bílou kůži ve světě jako celku. Není normální mít rudé vlasy nebo měřit přes sto devadesát centimetrů. Jestliže však je na druhé straně normálním znakem to, co ta či ona autorita za normální označuje, pak se dostáváme do začarovaného kruhu, z něhož není úniku.
Během téže diskuse jsem přednesl teorii, podle které průměrně zabezpečená vidomá osoba mající všechny ostatní znaky společné s bohatým slepcem, bude daleko méně mobilní než srovnávaný slepec. Tvrdil jsem, že existují alternativní techniky (ne náhražky) pro vykonávání těch věcí, které člověk dělá bezděčně, když normálně vidí. Otec Caroll spolu s několika dalšími diskutéry namítal, že neexistuje žádná skutečná adekvátní náhrada za zrak při orientaci v prostoru. Vyprávěl jsem jim příběh o bohatém slepci, který jezdí každý rok na Havaj (nebo na podobná exkluzivní místa) a který si najímá vidomé průvodce; je daleko mobilnější než vidomí lidé s normálními příjmy, protože většina z nich si jezdit na Havaj nemůže vůbec dovolit. Když už jsem si myslel, že moje argumenty byly alespoň částečně pochopeny, jeden diskutér vznesl argument, kterým mne, alespoň jak se sám domníval, dokonale potřel: "Copak nepřipustíte, že ten bohatý člověk, co o něm vyprávíte, by byl ještě mobilnější, kdyby viděl?"
A tak se dostáváme k tématu služeb pro nevidomé - přesněji řečeno: k jejich náležité škále a směřování. Nahlížím, že existují čtyři základní druhy služeb, které jsou v současné době poskytovány státními a soukromými organizacemi a občanskými sdruženími. Jsou to:
Pro účely tohoto pojednání jsou kategorie 3. a 4. vedlejší, protože se přímo netýkají zkoumaného předmětu filozofování. Zde se budeme zabývat první a druhou kategorií. Názorným dokladem předpokladů, z nichž se odvíjí první typ služeb (kategorie 1.) je tvrzení již dříve citované, které začíná slovy "ztráta zraku rovná se umírání". Na konferenci v Little Rocku otec Caroll (ten ono tvrzení přednesl) rozvinul tragickou metaforu takto: "Oko je sexuální symbol", a proto: čověk, který nemá oči, není "celým člověkem". Jako důkaz svého tvrzení, že oko je sexuální symbol, citoval hru "Král Oidipus". Jsem přesvědčen, že se jedná o naprosté nepochopení oné klasické tragédie. Stejně jako mnohé národy moderní doby i staří Řekové považovali ztrátu zraku za nejpřísnější trest. Oedipus spáchal smrtelný hřích. Aniž by to věděl, zabil svého otce a oženil se se svou matkou. Proto i jeho trest musí být stejně velký. A výhradně tím také jeho dobrovolná slepota byla - trestem a nikoli sexuálním symbolem.
Názor otce Carolla svědčí nejen o nepochopení Oidipa krále, nýbrž i o nepochopení slepoty samotné. V důsledku toho dochází rovněž k nepochopení toho, jaké služby nevidomí skutečně potřebují. Budeme-li se přidržovat názoru otce Carolla, zjistíme, že ze všeho nejzoufaleji potřebuje slepý člověk pomoc psychiatra, což je nápadně potvrzováno v několika střediscích a organizacích pro nevidomé po celé zemi. Podle tohoto vzorce se nevidomý člověk nepotřebuje ani tak naučit samostatně chodit, potřebuje hlavně terapii. Slepí lidé se naučí přijímat svá omezení jako něco nepřekonatelného a své odlišnosti jako nepřekročitelné. Budou pobízeni, aby se přizpůsobili svému bolestnému údělu druhořadých občanů, a odvraceni od představy, že by se kdy mohli vloupat do kupé první třídy. A navíc toto vše bude vykonáváno ve jménu vedení k samostatnosti a k realistickému postoji vůči slepotě.

Přeložil R. Volejník



** Barbar Žižka **

Jaký vztah má český národ k husitskému vojevůdci Janu Žižkovi? Vidí ho jako neporazitelného vojevůdce, nebo masového vraha? Lidé zajímající se o jeho osudy se dělí na ortodoxní odpůrce i zaryté zastánce. Existuje dokonce skupina "božích bojovníků", která nedávno sepsala petici pro zachování Žižkova rodiště v seznamu kulturních památek.

MORDÝŘ I ÚŘEDNÍK
Do víru husitské revoluce se nechal vtáhnout až v posledních pěti letech svého asi šedesátiletého života. Předtím žil jednooký zeman Jan řečený Žižka v Trocnově, kde rozprodával svůj skrovný majetek, až prodal i dům nad hlavou. Zbyl mu jen zemanský titul. Uplatnění proto nalezl v lupičských bandách, které se živily okrádáním a vražděním pocestných. Zde se zřejmě také patřičně zocelil a vycvičil v zabíjení. Za svou lapkovskou minulost nebyl nikdy potrestán a po ne zcela jasných peripetiích se mu roku 1409 dostalo dokonce odpuštění od krále Václava IV. "za vše zlé, co napáchal".
Po této královské amnestii se Žižka usídlil v Praze, zastával zřejmě i úřad na královském dvoře a jako velký příznivec reformního proudu kolem Jana Husa se vrhl do husitského revolučního kvasu.
Roku 1420 přijal bez váhání husitský program, takzvané čtyři pražské artikule, a po zbytek života ho mečem vrýval do hlav všem odpůrcům. Artikule jasně vyjadřovaly zjednodušenou Žižkovu vizi uspořádání světa po husitské revoluci. Požadovaly přijímání svátostí podobojí, trestání smrtelných hříchů a po vzoru prvních křesťanů svobodné kázání slova božího a naprostou chudobu církve. Žižkova filozofie byla jasná a jeho spolubojovníkům imponovala: kdo se staví proti husitským požadavkům, zaslouží smrt.

VOZOVÁ HRADBA POPRVÉ
Husité, a zřejmě i Jan Hus, byli v transu, opouštěli své domovy a uchylovali se do velkých měst, neboť čekali, že nejpozději roku 1420 dojde k návratu Krista na Zemi, závěrečnému roztřídění dobrých a zlých a nastolení "království pokoje". Závěrečná svatá bitva však nenastala, a tak se husitští radikálové rozhodli uspíšit ji vlastními silami. Nejprve dobyli Plzeň, odkud vyhnali všechny odpůrce kalicha, a pak zřejmě v čele s Žižkou odtáhli do jižních Čech. Ještě než dorazili na horu Tábor, čekalo Žižku a čtyři stovky jeho věrných včetně žen a dětí první slavné vítězství v bitvě u Sudoměře, kde na ně zaútočilo panské vojsko. V této řeži již Žižka použil vojenských triků, se kterými pak zvítězil v každé bitvě, jíž velel. Postavil vozové hradby a část nepřátelského vojska nechal utopit ve vypuštěném rybníku, který prý husitské ženy před tím pokladly šátky, aby zmátly těžkooděnce.
Po vyhrané bitvě zbudovali vzbouřenci první husitskou pevnost na hoře Tábor, odkud podle taktiky "aktivní obrany" vyjížděli ničit jedno nepřátelské seskupení za druhým. Táborské vojsko, jež v té době čítalo již asi 9 000 bojovníků, zasáhlo i v bojích o Prahu, na kterou zaútočili křižáci.

REVOLUCE POŽÍRÁ VLASTNÍ DĚTI
Rok 1421 vážně narušil jednotu nedobytné husitské bašty Tábora. Rozkol způsobila sekta pikardů. Ti ve svých názorech na prostotu víry zašli za rámec víry "božích bojovníků", téměř na hranici ateismu. Zprvu byli v Táboře tolerováni, ale když začali prohlašovat, že přijímání podobojí je jen obyčejné požívání oplatku a vína, dali jim husitští hejtmani na vybranou. Bud'se svých bludů zřeknou, anebo skončí v plamenech. Pikardi si všichni do jednoho vybrali smrt upálením, která byla brzy vykonána. Strašlivě bylo popraveno na 60 dřívějších bratrů a zbytek Tábora zůstal strašným činem ochromen hrůzou. Táborité mezi sebou začali brzy hledat viníka masakru.
Žižka, jeden z hlavních iniciátorů popravy, se svými věrnými Tábor urychleně opustil. V čele východočeských orebitů pak zvítězil v sérii bitev proti pražanům a jejich spojencům. Ano, tehdy již husité nepotřebovali vnějšího nepřítele, jakým byl například Zikmund Lucemburský. Bojovali sami se sebou. Avšak po řadě vítězství nad vnitřním nepřítelem, kdy se stal Žižka nejmocnějším mužem revoluce, stihlo ho neštěstí. U hradu Rabí přišel i o druhé oko.
Pro pražské husity již revoluce skončila a začali koketovat s myšlenkou přijetí Zikmunda za českého krále, v čemž jim překážela existence slepého válečníka. Vojsko pražanů tedy svedlo s Žižkovým polním vojskem dne 7. června 1424 známou bitvu u Malešova, kterou slepý bard opět vyhrál svou netradiční strategií. Opevnil se s vojskem na kopci a shůry posílal na nepřátele vozy plné kamení, což způsobilo ve voji protivníka paniku, a dorazit je pak nebylo pro Žižkovu pěchotu žádný problém.
Z Malešova táhl rozlícený Žižka na Prahu, rozhodnut srovnat ji se zemí. Na poslední chvíli se až před branami města podařilo knězi Janu Rokycanovi odvrátit vojevůdce od zhoubného úmyslu. V rámci usmiřování dokonce došlo ke spojení pražských a žižkových vojsk. Na Moravu, kde ležel cíl znovu spojených husitů, však už mocný slepec nedorazil.
Jan Žižka z Trocnova zemřel 11. října 1424 u Přibyslavi ve vojenském stanu, který mu byl jediným domovem.

Zuzana Brhelová, Květy



** Zaměstnanost a její právní úprava **

V následujících řádcích se budeme věnovat tématu, které je aktuální pro každého občana tohoto státu - zaměstnanosti, neboť právě možnost zaměstnání může velmi výrazným způsobem ovlivnit kvalitu života každého člověka. O člověku se zdravotním postižením to platí o to více, protože právě zaměstnání je velmi často jedinou oblastí, v níž je schopen se realizovat.
Na úvod si definujme některé základní pojmy, o nichž se v dalším textu zmíníme. V prvé řadě pojem občan se změněnou pracovní schopností. Tento pojem je definován v zákoně č. 1/1991 Sb., o změstnanosti ve znění pozdějších předpisů. V 21 a následujících se praví, že občanem se změněnou pracovní schopností je občan, který má pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav podstatně omezenou možnost pracovního uplatnění, popř. přípravy na pracovní uplatnění. Občanem se ZPS jsou též všichni poživatelé důchodů podmíněných dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem, kterým zachovaná pracovní schopnost dovoluje pracovní uplatnění mimo přípravu k němu. Občanem se ZPS je tedy vždy občan, který
a) je poživatelem částečného invalidního důchodu nebo
b) byl uznán částečně invalidním, i když mu nevznikl nárok na částečný invalidní důchod, nebo mu vznikl nárok na částečný invalidní důchod, avšak tento důchod se pro souběh s příjmem z výdělečné činnosti nevyplácí.
Občanem se změněnou pracovní schopností s těžším zdravotním postižením je občan, který má mimořádně omezenou možnost pracovního uplatnění včetně přípravy k němu a může se uplatnit jen ve zcela úzkém okruhu zaměstnání, popř. v zaměstnání za mimořádně upravených pracovních podmínek. Občanem se ZPS s TZP je vždy občan invalidní, který je schopen vykonávat soustavné zaměstnání jen za zcela mimořádných podmínek a občan, který se může pro svůj dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav připravovat na budoucí povolání jen za zcela mimořádných podmínek.
Občané, na které se nevztahují výše uvedená ustanovení, jsou občany se změněnou pracovní schopností, popř. občany se změněnou pracovní schopností s těžším zdravotním postižením jen na základě rozhodnutí příslušného státního orgánu. Výše uvedená ustanovení se nevztahují na občany starší 65 let.
Poslední novelou, která má velmi podstatný význam, je zákon č. 167/1999 Sb. ze 13. července letošního roku. V úvodních ustanoveních tohoto zákona najdeme antidiskriminační odstavec 1, kde se praví, že právo na zaměstnání nelze občanovi odepřít z důvodu rasy, pleti, pohlaví atd. Velmi významnou skutečností, zejména z pohledu občanů s těžkým zdravotním postižením je skutečnost, že zaměstnání nelze odepřít ani z důvodu zdravotního stavu. Dále chci upozornit na 24, který upravuje povinnost zaměstnavatele zaměstnávat občany se změněnou pracovní schopností ve výši povinného podílu občanů se změněnou pracovní schopností na celkovém počtu svých zaměstnanců, tak jak to uvádí nařízení vlády č. 384/19991 Sb. Podle tohoto ustanovení plní zaměstnavatel povinnost zaměstnávat občany se změněnou pracovní schopností takto:
Výše tohoto odvodu činí ročně za každého občana se změněnou pracovní schopností, o kterého zaměstnavatel nesplnil povinný podíl, 0,5 násobku průměrné mzdy v národním hospodářství vyhlašované Českým statistickým úřadem za 1.- 3. čtvrtletí roku, v němž nebyl povinný podíl naplněn. Zaměstnavatel je povinen do 15. února následujícího roku oznámit příslušnému úřadu práce plnění povinného podílu za uplynulý rok. Toto oznámení musí mít samozřejmě písemnou formu a musí také obsahovat podrobný popis způsobu plnění. Výši odvodu je povinen stanovit do 31. ledna kalendářního roku, který následuje po roce, za který povinnost odvodu vznikla, tedy do konce roku, který následuje po roce, v němž měl být občan se zdravotním postižením zaměstnán. Zaplacení povinného podílu prokáže zaměstnavatel při plnění oznamovací povinnosti.
Dále je v novele věnována pozornost zaměstnávání cizinců a upřesňování některých pojmů. Zákon tak reaguje na současnou situaci na trhu práce; některé pojmy definuje zcela poprvé. Podmínky zaměstnávání cizinců byly značně zpřísněny.
Závěrem je třeba poznamenat, že dosud platná definice občana se změněnou pracovní schopností je značně široká a obecná a její uplatňování v praxi způsobuje značné problémy. Je tedy zcela nepochybné, že při nejbližší možné novelizaci bude nutné zvážit zcela zásadní změnu pojetí tohoto pojmu, tak aby skutečně odpovídalo potřebám občanů se zdravotním postižením. O takovéto změně vás budeme samozřejmě včas informovat.

Odpověď na dotaz čtenáře:
Jsem občanem s těžkým zrakovým postižením, držitelem průkazu ZTP/P. Nedávno jsem z důvodu nutné reorganizace podniku, který mne zaměstnával a instalace nové telefonní ústředny ukončil pracovní poměr. Doslechl jsem se, že úřad práce může v takovýchto případech přispět k vytvoření nové pracovní příležitosti. Chtěl bych se tedy zeptat, zda tomu tak skutečně je a jakým způsobem může pracovní úřad pomoci?
B.V. České Budějovice
Podle platné právní úpravy, kterou provádí vyhláška č. 232/1997 Sb. je možno, aby příslušný úřad práce podle místa trvalého bydliště poskytl příspěvek na zřízení chráněného pracoviště. Příspěvek je fakultativní, tzn., že občan si podá žádost a příslušný úřad práce podle svých konkrétních finančních možností rozhodne, zda příspěvek poskytne a jaká bude jeho výše. Maximální výše příspěvku představuje částku 100 000 korun.
V případě občanů s těžkým zrakovým postižením je možno příspěvek poskytnout např. na vhodné počítačové vybavení, na koupi speciálního nábytku či vybudování zvukové signalizace. Podáte-li žádost písemnou formou, příslušný pracovní úřad Vám sdělí další podrobnosti o podmínkách poskytnutí příspěvků ve Vašem konkrétním případě. Většinou požaduje velmi podrobné vymezení potřebných úprav, které žadatel hodlá z příspěvku hradit.
Podle stejné vyhlášky lze poskytnout také příspěvek na provoz chráněného pracoviště, který je určen na úhradu provozních nákladů tohoto pracoviště. Tedy nákladů spojených s odběrem energie, vody, tepla atd. Výše příspěvku představuje částku maximálně 40 000 korun ročně. Stejně jako v předchozím případě jde o příspěvek fakultativní, jeho poskytnutí závisí tedy na možnostech konkrétního úřadu práce.
Vyhláška obsahuje podmínku, že chráněné pracoviště, na které byly oba příspěvky poskytnuty, nesmí být zrušeno po dobu nejméně 2 let. V případě, že je pracoviště před uplynutím této lhůty zrušeno, příspěvek je nutné vrátit (celý nebo jeho adekvátní část). Jedinou výjimku představuje situace, kdy pracovník nevykonává práci ze zdravotních důvodů, tedy z důvodů zhoršení zdravotního stavu.

Zpracovala JUDr. Marešová



** Oční operace **

dávají novou naději lidem postiženým různými druhy očních chorob. Na Liverpoolské univerzitě je právě ve vývoji nová technika operace - unikátní laserová metoda záměny poškozené či věkem znehodnocené sítnice za nepoškozenou. Konkrétní a velice slibné výsledky touto metodou již zaznamenal doktor David Wong ze St. Paulské nemocnice.
První osobou, která se podrobila laserovému zásahu, byl John Barr, který oslepl na pravé oko před šesti lety a v současné době ztrácel zrak i v levém oku. Obrovským úspěchem pro Johna Barra i celý operační tým byl již první den po operaci, kdy byl pacient schopen číst.
Očním chirurgům se tak otevírají nové možnosti při jejich práci, a zároveň se zvyšuje naděje pro pacienty, např. pro ty, kteří ztrácejí zrak v důsledku stáří.

VTM 9/1999



** Rekondiční pobyt s výukou obsluhy PC **

Letos se nám podařilo být na dvou rekondičních pobytech s výukou práce na počítačích. První kurz, který se konal v půlce července v Poděbradech, uspořádalo Pražské středisko centra tyflotechnických pomůcek a služeb SONS - pod vedením ing. Ježka. Druhý kurz, konaný koncem srpna v Koutech nad Desnou, byl pořádán brněnským střediskem s RNDr. Bubeníčkovou. Oba kurzy se nám líbily a měly pro nás velký význam. Nedalo nám to a zamysleli jsme se nad organizací obou akcí - obzvlášť se nám líbila ta v Koutech.
Při příjezdu do Poděbrad jsme obdrželi pokyny pro výuku ústně. Představili jsme se s krátkým proslovem, jaký máme systém ozvučení a jaké jsou naše znalosti s prací na počítači. Výuka pak probíhala ve skupinách, čtyři vyučovací hodiny denně. Skupiny byly sestaveny tak, aby znalosti všech účastníků byly přibližně stejné. Mělo to tu nevýhodu, že jednotlivec neměl vždy čas na důkladné vyzkoušení přednesené látky pod dohledem instruktora.
Když jsme přijeli do Koutů, obdrželi jsme písemně (zvětšený černotisk nebo Braillovo písmo) seznam účastníků a denní program, který se každý den upřesňoval ústně. Každý instruktor měl na starosti čtyři klienty, kterým se věnoval individuálně, vždy dvě vyučovací hodiny denně. Měli jsme možnost navštívit další hodiny, téma a náročnost byly na seznamu. Aby si někdo nestěžoval, že je na tom hůř než druhý, každá vyučovací jednotka se posunovala tak, že každý den jsme výuku měli v různou denní dobu.
Protože se říká, že na těchto týdenních soustředěních je třetí nebo čtvrtý den kritický na pozornost, bylo úterý (čtvrtý den pobytu) volné a mohli jsme využít zájezdu na přečerpávací elektrárnu Dlouhé Stráně. Kdo nechtěl jet, mohl si udělat individuální program. To jsme trochu postrádali v Poděbradech, kde nebylo tolik času na prohlídku tohoto krásného lázeňského města.
Myslíme si, že individuální výuka je především pro nevidomé mnohem přínosnější než skupinová. I když je instruktor kvalitní a snaží se klientovi předat co nejvíce svých znalostí a zkušeností, při skupinové výuce nemůže vše stačit. Individuální výuka je jistě náročnější na organizaci, je třeba získat více instruktorů. Klient ale určitě získá víc znalostí. RNDr. Bubeníčkové se to v Koutech nad Desnou podařilo na jedničku.

Jiří Turek, Dobromila Dvořáková, Miroslava Kneslová



** Má první rekondice **

V posledním půlroce se mi pronikavě zhoršil zrak. Věřte, že nebylo snadné se s touto změnou vyrovnat. Považovala jsem tedy za nutné připravit se na to, že bude hůř. Uvítala jsem proto nabídku naší místní odbočky Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých ve Vrchlabí a přihlásila se na rekondici v Dolním Dvoře, pořádanou okresní odbočkou SONS v Teplicích. Byla jsem zvědavá, co se na té rekondici dozvím, co se naučím i jací budou její účastníci.
Budova penzionu Maty je v pravém slova smyslu bariérová. Proto jsme se napřed naučili chodit po strmém schodišti.
Mezi účastníky byla i nevidomá Helenka z Rudníku, která umí krásně plést, i další přátelé, kteří jsou na tom podstatně hůře než já. Třeba Jarda z Draženova, který má mimo ztráty zraku ještě poškozenou páteř a pohybuje se dosti obtížně. Maruška z Dubí a Věrka z Libochovic se stejně jako já učily chodit s dlouhou bílou holí. Všichni i přes svoje těžké postižení byli veselí a plni chuti do života.
Počasí nám umožnilo vycházky do přírody po lesních cestách, kde chůze nebyla pro nás vůbec snadná. Práce instruktorů a konzultanta směřovala k tomu, abychom se naučili chodit samostatně ve správném směru, nebát se stolovat a jíst příborem, ovládat radiomagnetofon, a kdo chtěl, mohl si vyzkoušet psaní na Pichtově psacím stroji.
Kompenzační pomůcky jsme si mohli nejen prohlédnout, tedy ohmatat, ale i vyzkoušet. Paní Jana, pracovnice sociálního odboru Okresního úřadu v Teplicích nás informovala o tom, na které pomůcky nám může OÚ přispět. Mnozí využili její přítomnosti a vyptávali se na věci, na něž by si jinde netroufli.
Příjemnou službou našeho sociálního odboru ve Vrchlabí bylo i to, že jsme se z penzionu i odjinud z našeho města dostali do Dolního Dvora i zpět našim mikrobusem bez obtížného přestupování.
Zajímavá byla beseda s panem Alfrédem Pucherem z KRNAPu o práci strážců národního parku Krkonoše, i s Michalem Malákem, účastníkem bojů o Duklu, který nám připomněl šedesáté výročí počátků 2.světové války.
Že se dá chutně a pestře vařit, péci a připravovat studené večeře, nám třikrát denně dokazoval obsluhující personál.
S prožitým týdnem, ve kterém jsem měla možnost se řadě věcí naučit a poznat nové zrakově postižené přátele, jsem nadmíru spokojená. Bude-li v příštím roce rekondice podobně na dosah jako letos, ráda se opět zúčastním.
V závěru chci poděkovat všem, kteří se postarali o přípravu a zdárný průběh této mojí první rekondice.

Věra Plašilová

*-*-*-*-*-*-*-*

Protože jsem postižena zeleným zákalem, přihlásila jsem se na rekondici do Svratky. Díky vedoucí paní Mouchové a jejím organizačním schopnostem byla tato akce vynikající. Každý den dopoledne i odpoledne byl naplněn programem, který byl velikým přínosem i pro naprosto nevidomé. Např. jedna z účastnic, která se bude vdávat, zde získala díky příslušným přednáškám znalosti z vaření.
Jistě by i jiní zrakově postižení uvítali opakování podobných, pro nás velice užitečných akcí.

Zdena Hrdinová



** A ještě na psí téma **

Také věříte na svobodu a demokracii pro psy? Já bych si dovolila pochybovat. Nedávno opět proběhlo mistrovství republiky vodicích psů. Akce byla mimořádně úspěšná. Nikdo nám nevynadal, nikdo nás odnikud nevyhodil a pejsci běhali po Praze jako hodinky. Všichni zúčastnění se dobře bavili a nikdo nenašel sebemenší důvod ke stížnostem. Jenom já samozřejmě hledám zákulisní nedostatky. Našly se a podle mého názoru dost podstatné.
Předně nás sužoval starý známý problém - venčení psů. Sotva půl dne po našem příjezdu do Seletic nebylo kolem ubytovny kam šlápnout. Říkejte pak dětem, že nesmí běhat po trávníku a musí si koukat pod nohy. Majitelům vodicích psů zřejmě stále ještě není jasné, že pes má dva konce a oni se musí postarat o oba. Situace se později nějakým zázrakem vylepšila a já děkuji všem dobrým duchům, kteří se o čistotu prostředí postarali.
Druhým závažným problémem byla neposlušnost psích pánů. Ti by asi za poslušnost moc bodů nezískali. Několikrát jim bylo řečeno, aby své psy nepouštěli volně ve veřejných prostorách. Marně. Vždycky se našlo několik vyznavačů svobody, kteří se volně potulovali po chodbách ubytovny a všech místních hospůdkách, strkali do stolů, vrčeli na sebe, vrhali se na nic netušící spoluobčany a vůbec otravovali lidem život. Nevím proč. Každý cvičitel vám řekne, že pes, který perfektně neposlouchá na povely K NOZE, KE MNĚ A VSTAŇ, musí prostě zůstat na vodítku.
Majitelé vodicích psů mají evidentně jakousi zvláštní nechuť k uvazování svých miláčků a dopřávají jim nadměrnou svobodu i tam, kam si normální čokl ani netroufne. Češi naštěstí milují psy všeobecně a vodicí psy obzvlášť, takže nám všechny tyhle nezpůsoby prošly. Ale stejně je to škoda, protože tak děláme ostudu jen sami sobě.
Jedna věc mě opravdu zarazila. Inženýrka Jasenovcová se několikrát obrátila na účastníky soustředění s výzvou, aby po psech uklízeli. Neobrátila se však na majitele psů, ale na jejich průvodce. Tomu tedy nerozumím. Průvodce se nazývá průvodce, protože má vodit nebo provádět. Kdyby měl posluhovat psům, říkalo by se mu sluha nebo čeledín.
Mám nápad. Jestliže slepec potřebuje vodicího psa, aby ho vodil a vodicí pes potřebuje průvodce, aby mu posluhoval, mohli bychom místo střediska pro výcvik vodicích psů rovnou založit středisko pro výcvik průvodců. Takový průvodce je inteligentnější, poslušnější, nakrmí se sám a nemusí se venčit. Navíc obyčejně také umí číst, což ještě žádný vodicí pes nedokázal. To by bylo něco!

Ing. Veronika Hončová



** Jorge Luis BORGES (1899-1986) **

Narodil se v tradiční argentinské kreolské rodině v Buenos Aires. Jeho otec byl profesor psychologie a se svou matkou Leonor Acevedo prožil Borges prakticky celý život. Roku 1914 se rodina přestěhovala do Evropy, nejprve do Ženevy, později do Lugana, Madridu, Barcelony, Sevilly a znovu do Madridu.
Svou první sbírku básní Fervor de Buenos Aires (Vroucnost Buenos Aires) publikoval roku 1923, za jednu z následujících, Cuaderno San Martín (Sanmartínský sešit, 1929), získal Borges první literární odměnu a zakoupil si kompletní vydání Encyclopaedia Britannica. Eseje začíná psát koncem dvacátých let, z těch nejvýznamnějších zmiňme Historia de la eternidad (Dějiny věčnosti, 1936), Discusión (Rokováni, 1952) a Otras Inquisiciones (Další pátrání, 1952), z nichž vyšel v češtině výběr z časopisu Světová literatura.
Pracoval v knihovně, v redakci prestižního literárního časopisu a vyučoval anglickou literaturu. Sbírkou Obecné dějiny hanebnosti (1935) zahajuje svou povídkovou tvorbu, která vrcholí v souborech Ficciones (definitivní vydání 1956) a El Aleph (definitivně 1952), Brodiova zpráva (1970) a El libro de arem (1975, Kniha z písku).
Rozsáhlá je také jeho básnická tvorba mezi lety 1960-1985. V padesátých letech ztratil Borges definitivně zrak; krutou hříčkou osudu byl právě v té době jmenován ředitelem Národní knihovny, kde setrval do Perónova návratu k moci roku 1973. Byl prvním překladatelem V. Woolfové a W. Faulknera do španělštiny.
Je nositelem mnoha význačných literárních cen (mimo jiné španělské Cervantesovy ceny z roku 1979), řady čestných doktorátů, rytířem Čestné legie. Jorge Luis Borges zemřel ve švýcarské Ženevě.

red



** Hiroshi Ohnari - vítr a fata morgána **

Výstava Vítr a fata morgána japonského sochaře Hiroshi Ohnariho byla výstavou u nás zatím vskutku ojedinělou. Byla totiž nejen ke koukání, jak už tomu u výstav bývá, ale - a to už zdaleka tak běžné není - byla i k dotýkání. "Tato výstava je dotykově zpřístupněna veřejnosti," oznamoval Přehled kulturních pořadů.
Moc mě to sdělení potěšilo. Nejen proto, že dotýkat se exponátů nebylo zakázáno, ale i proto, že to bylo pro všechny bez rozdílu.
Takových výstav by mohlo být víc, říkala jsem si a měla přitom radost, že jsem čirou náhodou zaslechla o výstavě v rádiu na stanici Vltava. Vždyť dotýkat se exponátů nevidomí beztrestně mohou jen v haptických expozicích třeba ve Veletržním paláci nebo na Zbraslavi, kde se shodou okolností od 20.června do 5.září 1999 konala i výstava Hiroshi Ohnariho.
Říkala jsem si však, kolik nevidomých a zrakově postižených se asi o výstavě dovědělo a odkud. Navíc je bohužel, na rozdíl od čísla červnového a červencového v zářijovém Přehledu kulturních pořadů otištěno, že výstava potrvá do 26.9. Slůvko "bohužel" je zde plně na místě, protože bylo opravdu čeho se dotýkat a prý, sama to posoudit nemohu, i nač se dívat. Snad i proto, že dotýkání tvořilo rovnocennou součást vnímání spolu s díváním se. Autor s ním prostě odpočátku počítal. Vystavená díla byla co do tvaru velmi jednoduchá, na dotek snadno srozumitelná. Opravdu příjemný zážitek pro nevidomé a určitě nejen pro ně.
Vystavovaná díla, zhotovená většinou z mramoru, travertinu nebo žuly, měla některé plochy lesklé a hladké, jiné naopak nahrubo opracované. Díla autor pojmenoval např: 'Znamení větru' (opracovaný mramor ve tvaru písmene U), toto znamení se pak objevovalo v různých variacích poloh, materiálu i barev také pod názvem 'Třpytivý vítr' (např. dvě písmena U navzájem spojená, diagonálně postavená vzhledem k podstavci), 'Otvor větru' (kruh připomínající pneumatiku, zevnitř kolem otvoru i po obvodu nahrubo opracovaný, z čelního pohledu lesklý) nebo 'Věž větru' (dvě přesahující se oblé plochy, tvořící jakoby střechu s vlisem).
Pro Hiroshi Ohnariho, velmi významného představitele soudobého japonského sochařství je vítr oblíbeným tématem. Vítr reálný i imaginární, vítr zastupující více výtvarných problémů, vítr jako tok času, historie, neviditelné proudění které nás obeplouvá. Tak jsou pro Ohnariho větrem i zástupy lidí, které procházejí kolem jeho děl. Důležitým je pro něho dialog mezi umělcem a materiálem.
A dialogem byla - jak jinak - i tato výstava. Dialogem mezi materiálem a člověkem, který ho vnímá nejen zrakem, ale i hmatem, ale byla i dialogem člověka, který se na Ohnariho vítr jen dívá, a dialogem člověka, který se na jeho vítr podívat nemůže a může si na něj jen sáhnout.
Vítr Hiroshi Ohnariho (1939) mě ještě dlouho bude příjemně chladit, bude se mi jevit jako fata morgána a nejen v muzeích a galeriích s cedulkami 'nedotýkejte se exponátů.'

Z informačních materiálů připravila Jiřina Holeňová



** Libanonský slepec nebude muset prodat vlastní dceru **

Libanonský slepec se rozhodl nedávno prodat kvůli chudobě šestiletou dcerku na bleším trhu. Jeho příběh dojal nejstaršího syna saúdského krále Fahda Fajsala tak, že se rozhodl o dívku se postarat. Stačil to učinit ještě před tím, než v sobotu 21.srpna zemřel na infarkt. Jeho přání prý splní král Fahd.

ČTK



** Jirka **

Název mého vyprávění může u pozorných čtenářů vyvolat asociace na citlivá a vnímavá vyprávění Jaromíra z jeho "Střípků lidských osudů", které sama na stránkách našeho časopisu ráda pročítám. Jaromírovi nechci fušovat do nápadu. Ale nad jeho vyprávěním mne již mnohokrát napadlo, že bych měla napsat také o jednom z mnoha relativně zdravých lidí, bez žádného handicapu, tím méně zrakového, a přesto, nebo snad právě proto do našeho časopisu možná také patří. Je to můj dobrý životní partner, který snad ani zdaleka sám netuší, co pro mne znamená. A pro ty, kteří ho neznají předesílám, že moje vyznání přesahuje nejen osobní pocity.
Jirka celý život kromě posledních sedmi let vegetoval - jak se také dá říci, mimo Prahu, v malé vesničce na úpatí Brd -Hřebenů. Všechno se odvíjelo vlastně v normálnosti většiny z nás - dětství v pohodě rodinného zázemí, škola, vyučení, vojna, založení vlastní rodiny, zaměstnání, iniciativy nejen na pracovišti, ale i v obci, ze které nikdy neodešel do pohodlnějšího životního stylu velkoměsta. Léta poklidně plynula, možná že časem sil již také nebývalo jako dříve. A jako u mnohých z nás, když se dostaneme do let, začínáme namotávat nitky představ do klubíčka, které - když přijde onen den D - důchod, začneme rozmotávat k obrazu svému.
Nejinak tomu bylo i u Jirky. Dvě dcery dospěly, osamostatnily se, nakonec se vdaly. Jaruška, Jirkova žena, se kterou se poctivě dělil o všechno, co život přinášel, odešla do důchodu. Jirka se na něj těšil také, těšil se na realizaci všech společných plánů i na to, že se jaksepatří vyspí. Nedivte se, celý život musel vstávat ve čtyři, aby se do zaměstnání dostal včas, vždy před šestou.
Známe to také mnozí, člověk míní... a Jirka najednou po jedenatřiceti letech zůstal sám. Jako z čistého nebe ho zasáhla rána, která znamenala, že radost nebyla znásobena a starost se nemohla rozdělit, aby se stala jenom poloviční... Známe to mnozí, kteří podobnou situaci poznali sami na sobě.
Ale život jde dál a člověk musí i to, co bolí, překonávat. Každý k řešení vlastních problémů hledá vlastní řešení. Jirka si uvědomil jedno: nežil sám a sám vlastně ani žít nechce. Jenže nic v životě není jednoduché. Jaké řešení najít, aby bylo z toho všeho, co by si přál, to nejpřijatelnější? A přece se našlo. Dlouhé smutné večery, ty zimní, nejsmutnější, rozptyloval poslech rozhlasu.
Jedno listopadové pondělí se zaposlouchal do seznamovací relace "Šance pro lásku" - mimochodem, pokud tento pořad neznáte, jste sami a samotní být nechcete, zbystřete! Snad souhrou náhod či určením někoho mimo nás, jsem si s redaktory tohoto pořadu ten večer povídala mimo jiné také já. Důvody, které mne samotnou vedly zapojit se do seznamovacího pořadu Jirku zaujaly, napsal mi, sešli jsme se a vlastně jsme se takřka sedm let nerozešli.
Moje koukání na svět bylo tenkrát na začátku přece jen příznivější než je dnes. Jirka mi pomáhá "držet se nad hladinou", když mne realita vidění psychicky mocně srazí na kolena. Snaží se mi pomoci, abych mohla opravdu žít a ne jen přežívat.
Rozumíme si a je až s podivem, jak je Jirka vnímavý. Někdy se zamýšlím, zda bych já tak dokázala udělat všechno v opačném případě. Jirka se totiž snaží co mu síly stačí a nejen pro mne. Já zase díky Jirkovi mohu trochu vyrovnávat také jakousi svojí životnost a tak pomůže, jak to jde hlavně i Klub českých turistů TJ Zora Praha, jehož jsem byla členkou.
Turistika nás oba těší a i když já sama dovedu terén pěkně "fackovat" a Jirkovo pravé koleno mnohdy pořádně vrže, snažíme se dělat dobře nejen pro sebe, ale i pro ostatní. Já sama bych to bohužel nezvládla; a že je Jirka dobrý chlap mi dá za pravdu jistě většina z těch, kdo ho znají - byť není na světě člověk ten, který by se zavděčil lidem všem.
Život s těžkým zrakovým postižením není jednoduchý pro nikoho z nás, i když se s ním někdo sžije lépe, jiný problematicky. Život s těžce zrakově postiženým určitě není také jednoduchý, vyžaduje to přece jen více tolerance, trpělivosti i lásky. Jsem ráda, že takoví lidé jsou a jsem ráda, že mi život takového člověka dal.

Eva Beránková



** Naši v konkurenci obstáli **

Ve dnech 21.- 30.srpna se belgickém městě Kortrijk konalo Mistrovství světa juniorů v šachu zrakově postižných. Za Českou republiku se turnaje zúčastnilo 7 mladých šachistů, kteří obsadili všechny tři věkové kategorie.
Mistrovství bylo slavnostně zahájeno na místní starobylé radnici za účasti prezidenta IBCA - Mezinárodní šachové asociace zrakově postižených pana Delfina Burdiho Garciu ze Španělska.
Soutěže se zúčastnilo celkem 43 startujících ze 16 zemí, m.j. z Indie, Venezuely, Jihoafrické republiky. O tituly Mistra světa se bojovalo ve třech oficiálních kategoriích - do 20, 18 a 16 roků. Nehrálo se však v jednotlivých věkových kategoriích, ale všichni startující se utkali švýcarským způsobem na 7 kol a z celkového pořadí se rozdělovaly medaile v jednotlivých kategoriích. Hrálo se tempem 40 tahů na 2 hodiny plus hodina na dohrání partie. Každý hráč musel hrát na vlastní šachovnici a tahy se hlásily v němčině. V silné konkurenci mladých šachistů se naši zástupci rozhodně neztratili.
V celkovém pořadí obsadil Karel Vlach 4.místo, Josef Polnar skončil těsně za ním na 5.místě, Veronika Šubertová obsadila 11. místo a David Mrština 13. místo. Navíc v kategorii do 16. let získala Veronika Šubertová stříbrnou medaili za druhé místo.
Perličkou byla partie Veroniky Šubertové s Gadodiou Gauravem z Indie, která skončila nerozhodně po 109 tazích. Hlavním rozhodčím byl pan Blatný z České republiky, jeho asistenty byli rozhodčí z Velké Británie, Polska a Belgie.
Celkovým vítězem se stal Devos z Belgie, druhý skončil Hervais z Francie a třetí Stolarczyková z Polska.
Celý program byl zpestřen výletem na mořské pobřeží, do historického města Bruggy a simultánkou s belgickým velmistrem Lucem Winantsem. Naše výprava si navíc udělala výlet do Francie, kde navštívila město Lille.

Miloš Dobeš



** Víkendové rošády **

Sportovní klub Baník Ostrava uspořádal 3.- 5.září 1999 XIV.ročník Memoriálu Věry Hamrozi v rapid šachu.
Zúčastnilo se 8 hráčů, kteří si postupně změřili síly v sedmikolovém souboji každý s každým. Turnaj se konal v pěkném přírodním prostředí rekreačního střediska "Důl Paskov" v Morávce. Výhodou byla hrací místnost, bydlení i stravování v jednom místě. K sympatickému rysu turnaje lze připočíst i skutečnost, že byl společnou akcí s cykloturisty. Mohla a také zde vznikla nová přátelství mezi vyznavači absolutně odlišných sportovních disciplin.
O dramatičnosti šachového klaní svědčí fakt, že se na stupně vítězů probojovala trojice hráčů se stejným počtem bodů. Dva první ani jednou neprohráli, třetí porazil nejvíce soupeřů a zvítězil v 5 partiích. Po závěrečném finiši a díky pomocnému hodnocení zaslouženě zvítězil František Komzák, kterému se vrátila jeho dřívější forma. Franto, gratulujeme! Druhé místo obsadil Miloš Černý a z třetího místa se těšil Pavel Svatoň; všichni dosáhli 5,5 bodu.
Německy mluvící hodinky, audiokazety, diskety, papír na psaní bodového písma, kravaty s emblémem Baníku a propisovací tužky nám budou připomínat urputné souboje, při kterých bylo dosaženo 7 remíz, 11 výher bílými a 10 černými kameny. Putovní závěsnou keramickou věž, krásně reliéfně vymodelovanou, si tentokráte vítěz neodvezl z obavy před jejím rozbitím.
S pomocí počítače rozhodoval Antonín Vaněk. Poděkováni si zaslouží za pečlivou přípravu a klidný průběh akce ředitel turnaje Jan Gřegoř, Josef Kikta i jejich pomocníci. Kdo chyběl, může litovat a napravit to svojí účastí v příštím již XV.ročníku.

Miloš Černý



** 7. mistrovství ČR v show-downu **

Uskutečnilo se od 10. do 12. června v Praze a pořádajícím oddílem byla Zora Praha. Hrálo se na čtyřech stolech. Všechny zápasy byly hrány na dva vítězné sety.
Na mistrovství se nominovalo 12 žen, které byly rozlosovány do dvou skupin a hrálo se skupinovým systémem až do finále.
Mistryní republiky se stala Květa Trnečková ze Sigmy Olomouc. Druhé místo obsadila Helena Křiváčková a na třetím místě skončila Hana Vrtková - obě z Jiskry Kyjov.
Zlatou medaili vybojoval Petr Bajer před Janem Hegrem - oba Tyflosport Praha. Bronzovou medaili získal Jan Příborský ze Sigmy Olomouc.
V ženských čtyřhrách bylo následující pořadí:
1.místo Květa Trnečková a Pavlína Bartošková (Sigma Olomouc)
2.místo Hana Vrtková a Helena Křiváčková - Jiskra Kyjov
3.místo Zuzana Hegrová a Petra Dušková - Tyflosport Praha
V pánských čtyřhrách si medaile rozdělili:
1.místo Mikuláš Ďurko a Petr Bajer - Baník Ostrava a Tyflosport Praha
2.místo Jaroslav Jelínek a Mirek Matyscziak - Zora Praha
3.místo Jan Příborský a Jaroslav Pata - Sigma Olomouc

Květa Trnečková



** Turnaj v show-downu ke Dni zdravotně postižených **

Každoročně se koná v Olomouci mužský turnaj v show-downu u příležitosti Dnů zdravotně postižených. Letos 18.září to byl již 4.ročník. Hrálo se na dvou stolech vyřazovacím způsobem a 21 zúčastněných hráčů bylo nasazeno podle jejich umístění na celostátním žebříčku.
Opravdu bylo o co hrát, protože ceny do turnaje věnovala firma Elektro Kvapil, takže hráči měli krásnou motivaci.
Vítězem se stal Martin Pouch z Baníku Ostrava před Janem Příborským a Jiřím Trnečkou - oba Sigma Olomouc.

Květa Trnečková



** Nové telefonní číslo **

Středisko výcviku vodicích psů SONS v Praze 5-Jinonicích oznamuje, že má nové telefonní číslo: (02) 51 61 11 54.



** Inzerce **

Má-li někdo zájem o zasílání NEWS v běžném písmu, který vychází anglicky v Austrálii, mohu mu jej přenechat. Doručování je bezplatné. Bližší informace na adrese Josef Smýkal, Loosova 10, 638 00 Brno.


[Domů | Zpět]
Náměty a připomínky zasílejte na: web@braillnet.cz
Copyright © 1995 - 1999 SONS