Časopis ZORA, číslo 18/1999


OBSAH:




** Deset let Střediska Diakonie ČCE pro zrakově postižené **

Diakonie (z řeckého diakonein = sloužit) je křesťanská charitativní organizace, jejímž posláním je služba a pomoc člověku v nouzi. Vznikla 1. června 1989, tedy před listopadovými politickými a hospodářskými změnami u nás. Jedním z mnoha středisek je i "naše", zaměřené na zrakově postižené.
Jeho vznik se datuje také do doby před listopadem 1989. Tehdy se sešla skupina zrakově postižených a jejich přátel a dohodli se, že by bylo vhodné vydávat nezávislý zvukový časopis obsahující příspěvky, které by se do oficiálních časopisů pro zrakově postižené nedostaly. Protože tehdejší události se vyvíjely rychle, bylo třeba si najít odpověd' na důležité otázky: na čem se bude časopis nahrávat? Počátky byly totiž ryze amatérské. Další věcí bylo stanovit si zaměření časopisu: pro koho a o čem informovat, jaký formát a délku nahrávky zvolit. Také kdo a kde i na čem bude příspěvky načítat a rozmnožovat. Samozřejmě bylo třeba připravit balení i rozesílání a vracení kazet.
Všechny uvedené těžkosti a spoustu dalších se postupně podařilo vyřešit. Jednoho březnového sobotního rána se v královéhradeckém bytě Milana Součka sešla skupina nadšenců při nahrávání prvého čísla nového zvukového časopisu. Má jméno "Slyšíš? - Slyším!" Vůdčí osobností je farář Bohumil Baštecký, který do časopisu vybírá to nejzajímavější z celé palety křesťanských časopisů i odjinud. Po dvou letech se amatérské nahrávací studio z organizačních důvodů přestěhovalo do Prahy. Od té doby je v bytě ředitelky střediska Jany Červeňákové.
V prvém roce se podařilo vydat dvě čísla a postupně jejich počet vzrostl na deset. Rovněž se měnili i ti, co články načítali a přibývá i titulů, které má zvuková knihovna k dispozici. Dnes už se mnohé nedá zvládat amatérsky a nadšením. Přibylo i posluchačů a jenom udržení přehledu o odeslaných a vrácených kazetách chce dobrou organizaci i čas.
Co říci na závěr? Asi to, že časopis sám, stejně jako zvuková a dnes už i digitální knihovna, slouží všem, kteří si sami nedokáží přečíst co by je zajímalo. Případní zájemci o služby střediska, které nespočívají jen ve vydávání zvukových časopisů a knih, se mohou informovat u našich funkcionářů nebo přímo ve Středisku v Praze 1, Klimentská 18, PSČ 110 15.

Jaromír Kavka



** Radost v RATOLESTI **

Před deseti lety se na mne obrátilo několik přátel z Českobratrské církve evangelické se žádostí o pomoc a odborné konzultace. Řekla jsem své ANO téměř bez rozmýšlení. Pomáhala jsem jako externí spolupracovnice a zajisté i přítelkyně Diakonie v tehdejším středisku Křesťanské pomoci, které sídlilo ve sboru ČCE Salvator. Lidé kolem Diakonie se mi líbili pro svou pracovitost a nezištnost, pro přátelství, ktré dávali najevo bez patosu a proklamací. Považovala jsem si za čest, že mohu přidat svůj kamínek na stavbu čehosi, co Pán Bůh určitě rád uvidí.
Chytla jsem se drápkem a zůstala polapená. Těch sympaťáků a sympaťaček přibývalo a mně v hlavě rotovala spousta nápadů, námětů i seriózních projektů. Vždycky jsem trpěla nedostatečnou autocenzurou, a tak bylo jen dobře, když tu se mnou byly takové korektivy jako PhDr.Zdeněk Matějček, PhDr.Karel Schwarz i budoucí ředitelky stacionáře RATOLEST - Dana Caldová a Marcela Friedlová. Všichni tito jmenovaní i mnozí nejmenovaní mi poskytli prostor pro to, čemu se říká seberealizace, ale zároveň mi tímto svým tichým způsobem říkali - trochu brzdi, chyť se rukama nebe, ale nohama zůstaň na zemi a budeš oukej.
Snažila jsem se uposlechnout moudré rady a ani nevím jak - ten stacionář, středisko pro děti a mládež s kombinovanými vadami jménem RATOLEST, mne přijalo za svou - nejdříve jako vychovatelku, pak učitelku, pak zástupkyni ředitele, pak metodičku a taky jako kamarádku a tetu. Letos jsme se rozloučili, a tak bych chtěla něco napsat o té radosti v RATOLESTI.
Středisko pro děti a mládež s kombinovaným postižením má pronajatý domek v Praze 10 v Saratovské ulici. Před nedávnem k domečku přibyl ještě zadní trakt jednoho činžáku ve stejné ulici, kde jsou prostory vhodné pro dospělé mladé klienty. V září 1990, kdy se mělo středisko otevřít, domeček pozůstával z obvodových zdí s více či méně kompletními okny a dveřmi. Obklopovala jej zahrada, která neokusila sekačku a nůžky několik let. Zato však v ní byly nádherné dospělé topoly a jasany, které neskrblily bohatou nadílkou suchého listí a jehněd na podzim, v létě opadanými květy podobajícími se chomáčkům vaty. Moc jsem tehdy nevěřila, že se sem někdo pohrne, natož pak těžce postižené děti. Ale člověk míní, Pán Bůh mění, a mění dobře. Prvního listopadu 1990 to mohlo vypuknout a vypuklo!
Děti se nahrnuly jako přívalová vlna. Pocházely z rodin, které je nechtěly nechat vyrůstat v tehdejších ústavech sociální péče. Kdo takový ústav kdy viděl, nedivil by se. Děti nám vybral počítač Národního výboru hl.m.Prahy. Vybral jich asi 300 duší, přičemž míst bylo dvacet. Tehdy mi moc prospělo, že jsem se speciálně pedagogickou výbavou a s pomocí těch výše uvedených mohla dosyta dumat, jakým způsobem vybrat těch dvacet favoritů, aby to bylo spravedlivé a také - abychom se všichni nezbláznili, abychom si rozuměli, a aby ty naše silné individuality - dětí i personálu - byly schopny navzájem se nejen unést, ale i něco si darovat: péči, vztahy, společenství a - nezapomeňme - radost. Je to druh radosti, kterou svět nemůže dát ani vzít, která může být naprostá a hlavně podivná. Není to taková ta radost z výhry, komfortního života či úžasné dovolené někde na Bahamách. Je to radost z toho, že můžeme být spolu, že si můžeme zpívat, hrát, učit se, brečet a smát se pro stejnou věc, dávat si dárky nejen o Vánocích. A při tom všem - a to je to hlavní - je s námi Bůh. On je ten kmen, z něhož ratolest vyrůstá a ke kterému chce patřit. To je asi pro mnohé radost největší.
A někteří se ptají: může tomuhle rozumět mentálně postižený a nevidomý autista? Jestli nevěříte, přijďte se podívat! Funguje to!
Když se tedy těch dvacet vyvolených octlo ve středisku, nastal čilý ruch. Neexistovaly ani dvě děti (byly tehdy ve věku od šesti do třiadvaceti let), které by spolu nějak korespondovaly, ať typem postižení, věkem, temperamentem či stupněm zachované inteligence nebo způsobem komunikace. Nakonec se podařilo utvořit skupiny, v nichž se vždy třem lidem více či méně dařilo to, k čemu je určil úděl speciálního pedagoga či vychovatele. Zpočátku se budovaly návyky, schopnost komunikovat jakýmkoliv způsobem s novým prostředím, aspoň trochu respektovat i ostatní děti ve skupině a naučit se žít v prospěšném, avšak novém režimu.
Co ale s těmi nevidomými autisty? Vylámalo si na nich odborné zuby nejedno poradenské či výchovně vzdělávací pracoviště. Některé jsem znala v době, kdy ještě stacionář nebyl v provozu a my vychovatelé jsme obíhali budoucí klienty v jejich rodinách; snažili se s nimi i rodiči sblížit a vyzvědět, co se dá. Nicméně ty začátky byly víc než těžké. U dětí záchvat stíhal záchvat. O výchově se nám jen zdálo. Vypadalo to spíše na permanentní hašení požárů než na systematickou pedagogickou činnost. Tehdy jsem opravdu chtěla utéci. Kladla jsem si otázku: je silnější moje láska k těm božím nejmenším anebo pud sebezáchovy profesionální i duševní?
Za rok jsem to už věděla. To podivné milování přineslo svoje ovoce. První radost se dostavila, když místo záchvatu se ke mně přišátral malý nevidomý chlapec se silnými autistickými rysy a řekl: "Mám ti šeptat," což převedeno do češtiny znamená: "Nechci už ječet a mlátit se do hlavy, vezmi mě na klín a něco hezkého mi šeptej." Udělala jsem to a má radost byla úplná.
Dnes, kdy slaví Diakonie desetileté výročí své bohulibé existence, já odcházím a vzpomínám. Těch vzpomínek by se mělo na stránkách ZORY objevit více. Vždy něco o nevidomých v Diakonii a vždy něco o tom, proč Diakonie má své poslání již 2000 let v každé společnosti všech dob a všech politických i ekonomických orientací. Souvisí to s láskou k bližnímu i s ochotou dávat a přijímat. A tak jsme zase u radosti.
Od doby svého vzniku středisko RATOLEST trochu změnilo své zaměření. Vyžádaly si to potřeby dorůstajících a dospívajících klientů a také to, čemu se říká duch doby. Součástí střediska je již několik let nižší stupeň pomocné školy. Od tohoto školního roku bude do školy zařazen poslední nezařazený nevidomý žáček s autistickými rysy. Opět prožívám velkou radost.
A proto mohu z RATOLESTI odejít s radostí. Dala jsem, co jsem mohla, přijala jsem, co jsem přijmout chtěla. Mám za sebou nádherný kus cesty, který stojí nejen za ohlédnutí, ale i za zastavení.

Jaroslava Novotná



** Kdo byl Kenneth Jernigan? (III) **

Ve své bohaté publicistice se Kenneth Jernigan dotkl více či méně podrobně téměř všech aspektů života nevidomých lidí - spory o smysluplnost vodicích psů počínaje a pozitivní diskriminací konče. Jedním z jeho nejvýznamnějších rozvažování je pojednání o tom, kdo jsme a kde je naše místo v běhu světa. Úvahu uvádím v plném znění, avšak s ohledem na její rozsah bude rozdělena do několika částí:
Znamená slepota druhořadost nebo je pouhým znakem?
Platí obecná moudrost, že filozofie chléb neupeče. Stejně moudré je však zjištění, že bez filozofie chléb upéci nelze. Dovolte tedy, abych k vám promluvil o filozofii - o své filozofii slepoty - a v širším slova smyslu o své filozofii, týkající se občanské druhořadosti obecně.
Jeden přední odborník pro danou oblast nedávno prohlásil: "Ztráta zraku rovná se umírání. Když v plném rozmachu vidoucího života přijde na člověka slepota, je to konec, smrt onoho vidoucího života ... Je povrchní, ne-li naivní tvrdit, že slepota postihuje pouze oči, resp. zrak. Slepota je zničující úder bortící představu člověka o sobě samém, je to rána ohrožující jeho samotnou existenci."
Toto je jeden názor - názor, který sdílí značné množství dnešních lidí. Není to však názor jediný. A podle mého mínění to není názor správný. Co je slepota? Je to nějaké "umírání"?
Je pravděpodobné, že se nenajde nikdo, kdo by se mnou nesouhlasil, když řeknu, že slepota je především vnějším znakem. Avšak značné množství lidí přestane souhlasit, když budu pokračovat konstatováním, že slepota je pouze znakem; není ničím víc, ale ani ničím míň. Není nic zvláštnějšího, nic podivnějšího, nic strašnějšího, než co významů v sobě slovo "znak" zahrnuje. Když pochopíme podstatu slepoty jakožto znaku - normální vlastnosti, jako stovky dalších, s nimiž musí každý z nás žít - pochopíme lépe skutečné potřeby, které musí poskytovatelé služeb uspokojovat, ale i potřeby falešné, jejichž uspokojování žádoucí není.
Vlastnost - a to jakákoli vlastnost - není v zásadě nic jiného než omezení. Bílý dům je kupříkladu dům z hlediska barevného omezený; nemůže být modrý, zelený nebo červený; jeho údělem je být bílý. Podobně všechny znaky (ty, které považujeme za silné stránky, stejně jako ony druhé, které pokládáme za stránky slabé) jsou omezeními. Každý nás do jisté míry formuje; každý do jisté míry omezuje škálu možností, pružnosti a často též příležitostí. Takovým omezením je slepota. Jsou slepí lidé limitovanější než ostatní?
Proveďme jednoduché srovnání: Vezměme průměrně inteligentní vidomou osobu (není nijak obtížné takového člověka najít); dále najděme nevidomou osobu nadprůměrné inteligence (což není nemožné) a nakonec to zařiďme tak, aby byly všechny ostatní znaky obou vybraných osob naprosto stejné (tohle dokázat je určitě nemožné). Nyní určete, která z těchto dvou osob vykazuje větší omezení? To samozřejmě závisí na tom, co by měly porovnávané osoby vykonávat. Jestliže sestavujete baseballové družstvo, vykazuje nevidomá osoba větší omezení, je v nevýhodě. Pokud však hledáte učitele dějepisu nebo přírodopisu, nebo snad někoho, kdo vám bude umět vypočítat daňové přiznání, vykazuje větší omezení vidomá osoba, takže nyní je ona v nevýhodě.
Mnohé lidské vlastnosti jsou omezeními na první pohled; jiné nejsou jakožto omezení tak patrné. Chudoba (neboli nedostatek hmotných statků) je omezením z nejzřejmějších. Dalším je nevědomost (nedostatek vědomostí nebo vzdělání). Dalším příkladem omezení je stáří - chybí mládí a energie. A konečně slepota (tedy chybění zraku) představuje další příklad omezení. Ve všech uvedených případech jsou omezení zřejmá, nebo se alespoň tak jeví.
Podívejme se však na některé jiné běžné vlastnosti, které se jako omezující faktory nejeví. Vezměme například dokonalý opak stáří - mládí. Je věk omezujícím faktorem pro mladého dvacetiletého člověka? Samozřejmě že je, protože dvacetiletému člověku nesvěříte nejodpovědnější práce jako je dohled nad jinými nebo jejich vedení. Takový člověk je třeba naprosto dospělý, všestranně schopný, v každém ohledu nejlépe kvalifikovaný pro shora uvedené práce; ani tak se však onen uchazeč s ohledem na svůj věk mistrem v dílně nestane. Bude považován na takové místo za příliš nezkušeného a nevyzrálého. A i kdybyste ho mistrem na dílně udělali, jeho podřízeným nebude téměř určitě po chuti, aby na ně dohlížel takový mládeneček. Skutečnost, že je člověku dvacet, je tedy zajisté omezujícím faktorem.
Totéž platí pro kterýkoli jiný věk. Vezměte například věk padesáti let, který mnozí považují za životní vrchol. Padesátník nemá tělesnou sílu, které se těšil ve dvaceti; a ať se to nám i zákonodárcům líbí nebo ne, většina zaměstnavatelů s padesátníky nezačíná. V šedesátých letech platil v Bellově telefonní společnosti celopodnikový zákaz přijímání zaměstnanců starších pětatřiceti let. Přitom je zajímavé zaznamenat, že podle Ústavy Spojených států se o úřad prezidenta nesmí ucházet osoba mladší třiceti pěti let. Závěr - nebo chcete-li poučení - je nabíledni: Každý věk vykazuje sobě vlastní omezení.
Podívejme se na jiné nepravděpodobné znevýhodnění - nikoli na nevědomost, nýbrž na její přesný opak. Je možné říci, že vědění, resp. vzdělání lze vůbec kdy považovat za nevýhodu? Zcela určitě. V organizaci, kterou jsem vedl (byl jsem v letech 1958-1978 ředitelem Státní správy služeb pro nevidomé státu Iowa) by mne za žádných okolností nenapadlo zaměstnat Alberta Einsteina, i kdyby byl naživu a po ruce. Jeho sláva (lidé by se k nám neustále hrnuli a bránili by nám v normální práci) i jeho inteligence (stereotypnost většiny naší práce by ho k zbláznění nudila) by znamenala nadmíru neúnosné omezení.
V této souvislosti uvedu konkrétní případ ze své tehdejší praxe: V knihovně se nám uvolnilo místo. Potřebovali jsme člověka pro provádění určitých úředních úkonů a pro dohled nad ukládáním knih do polic a nad jejich kontrolou. Do užšího výběru postoupili dva žadatelé: Žadatel A byl absolventem vysoké školy, byl zřejmě dostatečně aktivní a disponoval vyšší než průměrnou inteligencí. Žadatel B byl absolventem střední školy, průměrně inteligentní a nejevil se jako zvlášť iniciativní. Zaměstnal jsem žadatele B.
Co mne k tomu vedlo? Obával jsem se, že žadatel A bude na svoji práci shlížet, brzy ho znudí její nenáročná jednotvárnost, a tak odejde, jakmile se mu naskytne něco lepšího. A mně pak nezbude než najít a zaškolit nového pracovníka. Co se týče žadatele B, měl jsem zato, že bude práci považovat za zajímavou, ba dokonce inspirující a že má naprosto dostačující schopnosti k jejímu zvládnutí, takže z něho vyroste výborný pracovník, který u nás zůstane natrvalo. A tak se také opravdu stalo.
Jinými slovy: V popsané situaci skutečnost, že je osoba neúměrně vzdělaná (absolvent vysoké školy), znamenala omezující faktor a nevýhodu. Omezením byla i příliš vysoká inteligence a iniciativnost. Toto neobvyklé znevýhodnění označují byrokrati zpravidla termínem "překvalifikovaný".
Z předchozího výkladu by mělo dostatečně jasně vyplývat, že jestliže je slepota omezujícím faktorem (což nikdo nepopírá), je jedním ze souboru nesčetných dalších znaků, jejichž nositelem a dědicem je člověk. Jsem přesvědčen, že slepotě nepřísluší větší důležitost než kterékoli jiné ze stovek lidských vlastností a že průměrná nevidomá osoba je schopna vykonávat průměrné zaměstnání na průměrném pracovišti stejně dobře jako průměrná podobně umístěná vidomá osoba. Nadprůměrný může soupeřit s nadprůměrným, průměrný s průměrným a podprůměrný s podprůměrným s výhradou (a tady se jedná o náramně důležitou výhradu), že nevidomá osoba je náležitě zaškolena a dostane příležitost.
Často mi na tenhle argument odpovídají: "Ale takhle se na to přece nemůžete dívat. Jen si představte, co byste byl mohl dokázat, kdybyste viděl a měl přitom všechny své ostatní schopnosti."
"Ne tak," odpovídám, "nesoupeříme s tím, čeho bychom byli mohli dosáhnout, kdyby ..., nýbrž soupeříme pouze s ostatními lidmi tak, jak nyní jsou, s kombinací jejich silných a slabých stránek, nevýhod a omezení." Budeme-li postupovat podle stejného modelu, proč se mne třeba nezeptáte, co bych byl mohl dokázat, kdybych se byl narodil s Rockefellerovými penězi, s Einsteinovým mozkem, s tělem mladého Joa Louise nebo s vůdcovskými schopnostmi Franklina Roosevelta ... (A možná stojí zato - jen mimochodem - připomenout, že Franklin D. Roosevelt byl těžce tělesně postižený.) Rád bych věděl, zda mu někdy někdo řekl: "Pane prezidente, jen si představte, co byste byl mohl dokázat, kdybyste neměl obrnu."
Jiní mi říkají: "Ale já dřív viděl, a tak vím, oč přicházím," na což bych mohl odpovědět: "A mně zase bylo kdysi dvacet, a tak vím, oč teď přicházím." Znamená to snad, že bych měl trávit čas nářkem nad ztracenou minulostí? Nebo se mám naopak pustit do křížku se svou současnou situací, zvážit její možnosti a problémy a obrátit je ku svému prospěchu? Naše vlastnosti se neustále mění, napořád získáváme nové zkušenosti, omezení a přínosy. Nesoupeříme s tím, co jsme dříve byli, nýbrž s ostatními lidmi - tak, jak nyní jsou.
V nedávném čísle známého odborného časopisu pro oblast zrakového postižení předkládá osleplý válečný veterán (nyní vysokoškolský profesor) krajně odlišné pojetí slepoty. Staví omezení způsobená slepotou mimo všechny ostatní vlastnosti a činí je tak jedinečnými. Může pak tvrdit, že všechny ostatní lidské vlastnosti, silné i slabé stránky, patří do jedné kategorie a že, co se jich týče, jsou si nevidomí s vidomými v zásadě rovni. Avšak nevidomý člověk vlastní navíc jedinečné omezení - slepotu. proto neexistuje vpravdě cokoli, co by mohl nevidomý dělat stejně dobře jako vidomý, a zaměstnání si i nadále udržuje jen proto, že svět dosud oplývá lidumilností a dobrotou.
Tento nevidomý profesor nebere v úvahu skutečnost, že rozlišení, které činí v souvislosti se slepotou, lze se stejnou argumentační vahou učinit v souvislosti s desítkami jiných vlastností. Představme si například, že oddělíme inteligenci od všech ostatních vlastností jakožto jedinečně odlišný rys. To pak znamená, že osoba s inteligenčním kvocientem 125 je v zásadě stejná jako osoba s IQ nižším než 125 vyjma inteligence samotné. Proto nemůže vysokoškolský profesor s IQ pod 125 vlastně dělat nic stejně dobře jako člověk s IQ vyšším než 125 a může si udržet místo jen proto, že na světě existuje lidumilnost a dobrota.
"Máme předpokládat," říká tento nevidomý profesor, "že nevidomí lidé jsou natolik úžasní ve všech ostatních oblastech, že snadno vynahradí jakákoli omezení způsobená ztrátou zraku? Myslím, že ne." Ale proč, ptám se, bychom měli vypichovat právě slepotu? Mohli bychom se stejně dobře zaměřit na kteroukoli jinou vlastnost. Máme například předpokládat, že všichni lidé s nižším IQ než 125 jsou natolik úžasní ve všech ostatních oblastech, že dokáží snadno vynahradit všechna omezení způsobená nedostatkem inteligence? Myslím, že ne.
Prostřednictvím těchto úvah se dostáváme k problému pojmosloví a sémantiky a tím k jádru problému slepoty jakožto hendikepu. Přesvědčení, že omezující dopad slepoty je o tolik vážnější než jiná lidská omezení, takže nás opravňuje k tomu, abychom jí přiřkli mezi lidskými vlastnostmi zvláštní postavení, je zabudováno do samotného přediva lidského jazyka a psychologie. Slepota vyčarovává v běžných představách stav bezvýchodné pohromy, cosi daleko strašlivějšího a dramatičtějšího než jiná omezení. Nadto je slepota omezením nápadně viditelným a na světě nežije tolik slepých lidí, takže neexistuje nebezpečí, že by si na slepotu ostatní lidé zvykli nebo že by ji začali považovat za samozřejmý jev. Kdyby všichni ti z nás s IQ nižším než 125 byli obdařeni, řekněme, zelenými pruhy na obličeji, obávám se, že by vbrzku byli neopruženci považováni za méněcenné, z čehož by vzešla okamžitá a hluboká diskriminace.

přeložil R. Volejník



** Aby o nás věděli **

To je jedna z hlavních myšlenek usnesení z jarního shromáždění naší Okresní organizace. Že máme pravidelné informace v tisku i v rozhlase považujeme už za běžné. Snažíme se zviditelňovat všude tam, kde se sejde více lidí. Jednou z takových příležitostí byl i letošní 1.červen - Mezinárodní den dětí. V lázeňském parku v Teplicích se uskutečnilo zábavné odpoledne, jehož výtěžek je určen na vybudování útulku pro opuštěná zvířata, kterých i u nás přibývá.
Na jednání Okresní rady jsme se dohodli, že se pokusíme vyjednat s pořadateli možnost účasti našich dvou členů, majitelů vodicích psů, v připravovaném programu za stejných podmínek jako ostatní účinkující. Všichni se totiž vzdali honorářů. K dohodě došlo a my jsme pro dvojici, která celý pořad uváděla, dodali v předstihu dostatek materiálů o SONS v ČR i o jejím Výcvikovém středisku vodicích psů.
Naši čtyři reprezentanti úspěšně obstáli a i po svém vystoupení byli středem pozornosti a odpovídali na řadu všetečných otázek. Mezi diváky, kteří pořad sledovali, byli i naši členové. Někteří z nich se poprvé představili s bílou holí, snad aby před veřejností dokázali, že patří k těm čtyřem šikulům. Ti opravdu na pódiu předváděli, co všechno dokáží a jak jsou sehraní. Mirek s Majkou toho dovedou víc než Jarda s Rony. Vždyť také jejich soužití trvá pět roků, zatímco ti druzí spolupracují teprve půl roku. Oba čtyřnozí umělci dostali po svém vystoupení chutnou odměnu od pořadatelů. Nikdo z ostatních vystupujících však neprotestoval. Mnozí z nich, stejně jako z diváků, měli poprvé v životě možnost sáhnout si na vodicího psa.
Všichni naši čtyři reprezentanti zůstali i se svými blízkými až do konce pořadu. Oba pejsci se mezi dětmi cítili moc dobře. Vždyť těch chvilek na hraní a skotačení mají při své zodpovědné práci poskrovnu.
Zase se podařilo o krůček postoupit v informování o tom, kdo jsme a připomenout, že jsme nedílnou součástí celé naší společnosti.
Jistě méně viditelnou, ale prospěšnou je naše spolupráce s Arkádií, společností pro komplexní péči o postižené děti a mládež, která má mimo jiná zařízení i chráněné a rehabilitační dílny. Její výrobky se prodávají v řadě lázeňských zařízení v našem městě. Také byly na prodej na našem jarním shromáždění. Dohodli jsme se s paní Vojtíškovou, která chráněné dílny vede, že k nim přijdeme na exkurzi. Protože v dílnách není příliš mnoho prostoru pro zvědavce a chtěli jsme si vše prohlédnout hmatem, šli jsme jen v malých skupinkách. Je potěšující, že nezhotovují jen suvenýry, ale v první dílně, do které jsme vešli, rozebírají různé součástky a třídí materiál podle složení. Zvlášť ukládají barevné kovy, hliník, ocel i plasty. Vytříděný materiál prodávají. V jiné dílně pracují na šicích strojích, jinde zase vytvářejí různé ozdobné předměty z těsta, které potom pekou, ale i z jiných materiálů. Všude pracují postižení. Nebyl však mezi nimi ani jeden s těžší zrakovou vadou. Přitom řadu úkonů by šikovnější zrakově postižení také zvládli.
Měli jsme možnost si přímo na místě vybrat z mnoha druhů jejich výrobků a všichni tuto možnost využili. Vždyť hezký dáreček udělá každému radost, a radost je přece důležitým kořením života. Shodli jsme se na tom, že podobná zařízení jsou potřebná a každý, kdo o něco podobného usiluje, dělá mimořádně záslužnou práci.
Přátelsky jsme se rozloučili, pochválili výrobcům jejich umění a dohodli se, že naši spolupráci budeme dále prohlubovat. Zase jsme objevili něco, o čem jsme věděli jen z kusých informací, které občas proniknou do tisku, rozhlasu nebo televize.

Růža Slavíková



** Na Velehradě se opět zpívalo **

Stalo se už dobrou tradicí, že Katolická nadace pro nevidomé pořádá letní pobyty s duchovní tematikou. Loni nás velmi uchvátil Velehrad. Není proto divu, že zlínská odbočka SONS projevila velkou iniciativu a organizační schopnost, a letos v červenci sama uspořádala v tomto historickém místě první soustředění pěveckého sboru, který vznikl při nadaci. Že s tím bylo spojeno nemalé úsilí, je nabíledni. Proto, Zlíňáci, přijměte srdečný dík všech zpěváků a jejich průvodců.
Když přijedete na Velehrad a vstoupíte do poutního domu, kde jsme byli ubytováni celý týden, rázem vás ovane klid a báječná pohoda. Připadáte si jako v jiném světě. Zde se ještě počítá s poctivostí. Dokladem toho je občerstvovací koutek v každém patře. Lednička je plná nápojů od limonád až po vína. Na stolku je připraveno vše k uvaření kávy a čaje včetně nádobí a rychlovarné konvice. Vedle se krčí otevřená krabička, do níž vložíte peníze za konzumaci. Podobně je tomu i v jídelně, kde jsou vystaveny k prodeji nahrané kazety, "cédéčka" a knihy (mnohdy velmi drahé).
I zde se počítá se solidností kupujících. Praktikuje se to jako v samoobsluze s kasičkou, ovšem pokladní a hlídač chybějí.
V tomto kouzelném prostředí jsme každý den několik hodin nacvičovali české a latinské skladby a ještě zbyl čas na rekreaci.
Zúčastnili jsme se několika zájezdů. Mimo jiné jsme navštívili i olomoucký chrám sv.Mořice, kde jsme si prohlédli největší varhany v České republice. Podrobný zajímavý výklad nám podal pan profesor Šindler.
Zazpívali jsme si nejen v bazilice na Velehradě, ale i na Svatém Kopečku u Olomouce a ve Sněmovním sále kroměřížského zámku.
Snad jsme touto činností vykonali kus propagace nevidomých, které nikdy není dost. A je jí tolik třeba!
Jeden problém však máme. Potřebujeme sbor rozšířit o nové členy. Uvítáme dobré zpěváky i z jiných církví a ostatní, kterým nevadí, že účinkujeme v kostelích. Zpívat v těchto prostorách je úžasně povznášející. Vždyť i Bedřich Smetana v jednom svém krásném sboru říká: "Píseň česká slavně znívá, když se v chrámu Páně zpívá."
Kdo by měl zájem se k nám připojit, ať zavolá na pražské telefonní číslo 333 723 80.

(lado)



** Změny v poskytování nemocenských dávek **

Dnem 1. října tohoto roku nabývá účinnosti zákon č. 61/1999 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů.
Touto novelou dochází nejen ke zvýšení výpočtového základu pro stanovení dávek nemocenského pojištění, ale také je zde nově upraven způsob pro pravidelnou valorizaci těchto dávek.
Vzhledem k tomu, že se k danému tématu v našem středisku sešlo větší množství dotazů, dovolím si čtenáře seznámit s platnou právní úpravou této problematiky trošku podrobněji.
Z nemocenského pojištění se vyplácejí následující dávky: Ve svém příspěvku se zaměřím na dvě nejvíce frekventované dávky nemocenského pojištění a to na nemocenské a podporu při ošetřování člena rodiny.
Nemocenské náleží zaměstnanci který je podle zvláštního předpisu uznán dočasně neschopným k výkonu svého dosavadního zaměstnání a z tohoto důvodu je v pracovní neschopnosti.
Nemocenské se poskytuje za jednotlivé kalendářní dny a to od prvního kalendářního dne pracovní neschopnosti do skončení pracovní neschopnosti nebo do uznání invalidity, popř. částečné invalidity. Poskytuje se však nejdéle po dobu jednoho roku od počátku pracovní neschopnosti. Doba pobírání nemocenského se označuje jako tzv. "podpůrčí doba".
Při nové pracovní neschopnosti se započítávají do podpůrčí doby také předchozí období pracovní neschopnosti, pokud spadají do doby jednoho roku před vznikem nové pracovní neschopnosti. Tato období se však nezapočtou v případě, že zaměstnání trvalo alespoň 6 měsíců od skončení poslední pracovní neschopnosti pro nemoc, nebo jestliže nová pracovní neschopnost byla způsobena pracovním úrazem nebo nemocí z povolání. Do podpůrčí doby se rovněž nezapočítává předchozí období pracovní neschopnosti způsobené pracovním úrazem či nemocí z povolání.
Nemocenské může být poskytováno i po uplynutí podpůrčí doby, jestliže je možno na základě vyjádření příslušného orgánu očekávat, že zaměstnanec v krátké době nabude pracovní schopnosti; takto je však možno poskytovat nemocenské nejdéle po dobu jednoho roku od uplynutí podpůrčí doby.
Nemocenské se stanoví z denního vyměřovacího základu, jehož konstrukci i způsob výpočtu stanoví tento zákon. Výše nemocenského za kalendářní den činí 69% denního vyměřovacího základu. Za první tři kalendářní dny pracovní neschopnosti činí však výše nemocenského pouze 50% denního vyměřovacího základu. Výše nemocenského za kalendářní den se zaokrouhluje na celé koruny nahoru.
Denní vyměřovací základ se zjistí tak, že se vyměřovací základ zjištěný z rozhodného období dělí počtem kalendářních dnů připadajících na rozhodné období. Do tohoto počtu dnů se nezahrnují kalendářní dny omluvené nepřítomnosti zaměstnance v práci, za které mu nenáleží náhrada příjmu včetně dnů, za které mu bylo poskytováno nemocenské, podpora při ošetřování člena rodiny a peněžitá pomoc v mateřství.
Rozhodným obdobím je kalendářní čtvrtletí, které předchází kalendářnímu čtvrtletí, v němž vznikla pracovní neschopnost.
Jestliže však pracovní neschopnost vznikla v kalendářním čtvrtletí, v němž zaměstnanec vstoupil do zaměstnání, je rozhodným obdobím doba od vstupu do zaměstnání do konce zúčtovacího období bezprostředně předcházejícího zúčtovacímu období, v němž vznikla pracovní neschopnost.
Jestliže pracovní neschopnost vznikla v kalendářním měsíci, v němž zaměstnanec vstoupil do zaměstnání, je rozhodným obdobím doba od vstupu do zaměstnání do dne bezprostředně předcházejícího dni vzniku pracovní neschopnosti. Převyšuje-li denní vyměřovací základ částku 360 Kč, počítá se částka 360 Kč v plné výši, z částky nad 360 Kč do 540 Kč se počítá 60 % a k částce přesahující 540 Kč se nepřihlíží. Částka denního vyměřovacího základu se zaokrouhluje na celé koruny nahoru. Přesahuje-li denní vyměřovací základ 360 Kč, zaokrouhluje se až po úpravě podle předchozí věty.
Denní vyměřovací základ zjištěný při vzniku pracovní neschopnosti platí po celou dobu jejího trvání, a to i tehdy, přechází-li tato neschopnost do následujících kalendářních čtvrtletí.
Poživateli starobního nebo plného invalidního důchodu se nemocenské poskytuje při téže pracovní neschopnosti nejdéle po dobu 84 kalendářních dnů a při více pracovních neschopnostech po dobu 84 kalendářních dnů v jednom kalendářním roce; tato omezení neplatí, jestliže pracovní neschopnost vznikla pracovním úrazem nebo nemocí z povolání.
Doposud je uznávána určitá výjimka, která prolamuje hranici 84 kalendářních dnů, u nevidomých poživatelů plných invalidních důchodů.
Je třeba upozornit, že nárok na nemocenské nemá ten, kdo si přivodil pracovní neschopnost v úmyslu vylákat nemocenské, zaviněnou účastí ve rvačce nebo jako bezprostřední následek své opilosti či zneužití omamných prostředků. Nemocenské rovněž nenáleží při spáchání úmyslného trestného činu, za nějž zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice přesahuje jeden rok.
Podpora při ošetřování člena rodiny náleží zaměstnanci (muži nebo ženě), který nemůže pracovat, poněvadž musí Podmínkou pro poskytování podpory při ošetřování člena rodiny je, že dítě nebo nemocný člen rodiny žije se zaměstnancem v domácnosti. Podpora při ošetřování člena rodiny se poskytuje nejvýše po dobu prvních devíti kalendářních dnů, pokud potřeba ošetřování (péče) v nich trvá.
Zaměstnanci, který má v trvalé péči aspoň jedno dítě ve věku do skončení povinné školní docházky a je jinak osamělý, se podpora při ošetřování člena rodiny poskytuje nejvýše po dobu prvních 16 kalendářních dnů, pokud potřeba ošetřování (péče) v nich trvá.
Podpora při ošetřování člena rodiny se stanoví stejným způsobem jako nemocenské. Výše podpory za kalendářní den činí 69% denního vyměřovacího základu.
Přijatá novela zákona nově stanoví valorizační klíč pro pravidelné zvyšování dávek nemocenského pojištění. Vláda zvýší svým nařízením vždy od 1. ledna hranice částek pro redukci denního vyměřovacího základu, pokud přepočítací koeficient pro úpravu všeobecného vyměřovacího základu pro účely důchodového pojištění stanovený naposledy nařízením vlády činí hodnotu větší než 1. Zvýšení se stanoví tak, že se hranice částek pro redukci denního vyměřovacího základu vynásobí uvedeným přepočítacím koeficientem a výsledné částky se zaokrouhlí na celé desetikoruny nahoru.

JUDr. Pavel Ptáčník



** Dospělé šilhání **

Upřený pohled z očí do očí se může změnit v nelíčený úžas ve chvíli, kdy člověku proti vám najednou jedno oko lehce ujede do strany. Napadne vás nejspíš, že váš protějšek zcela vypnul a dívá se takzvaně "do blba", nebo je opilý. Existuje ale i možnost třetí: že šilhá.
Heteroforie, jak se říká skryté formě šilhání, se totiž dá podle očních lékařů vystopovat téměř u tří čtvrtin lidí.
"Dokonalou souhru všech šesti okohybných svalů na každém oku mají pouze dva, tři lidé z deseti. Ti zbývající dosáhnou rovnoběžného postavení obou očí jen s vynaložením větší či menší námahy," konstatuje Miroslava Řehůřková, oční lékařka Dětské polikliniky v Brně. "Pokud je takové úsilí trvalé a nadměrné, začnou se objevovat subjektivní potíže - od pálení očí a slzení přes světloplachost až k bolestem hlavy."
Obtíže, k nimž lze přiřadit i nejasné, nebo dokonce zdvojené vidění, naštěstí nejsou příliš časté. Vynoří se většinou až v dospělosti - to proto, že s rostoucím věkem klesá schopnost udržovat oči v rovnoběžném postavení. Objevují se zejména při únavě, nemoci a velkém psychickém nebo pracovním zatížení. Pokud pálení a řezání v očích spolu s bolestmi hlavy trvá delší dobu, je to dostatečný důvod pro návštěvu očního lékaře.
K odhalení skrytého šilhání slouží jednoduchý test: upřeně se zadíváte do jednoho bodu a lékař vám při tom střídavě zakryje pravé a levé oko. Jestliže oko, které je právě zakryté, vyrovnává určitou úchylku a "vrací se do správného směru, je lékař na správné stopě. Následná léčba spočívá především v předepsání vhodných brýlí. Pomáhají také ortoptická cvičení posilující binokulární vidění (tedy vidění oběma očima). Pouze ve výjimečných případech se rovnováha obou očí upravuje chirurgicky.



** První vlaštovka? **

Na ulicích i v dopravě se začíná uplatňovat celá řada opatření usnadňujících samostatný pohyb nevidomých a slabozrakých lidí. Na nových stavbách a přestavbách je uplatnění těchto opatření uloženo v přiměřené míře stavebními předpisy. Na provozovaných stavbách se setkáváme se vstřícným přístupem institucí, provozovatelů i majitelů a dálkově ovládané akustické orientační majáčky, akustická signalizace na přechodech pro chodce a další jsou zřizovány i nad rámec předpisů dodatečně. Vybavování vozidel městské hromadné dopravy povelovými soupravami pro nevidomé je rovněž příkladem vstřícného přístupu radnic a magistrátů měst k nám.
Problémem zůstávají interiéry veřejně přístupných budov. Především zatím není vypracován standardní systém, který by projektantovi umožňoval navrhnout potřebné úpravy tak, aby se i zcela nevidomý člověk mohl po rozlehlé a orientačně komplikované budově pohybovat samostatně bez doprovodu. Obecně formulované zásady většině projektantů nestačí. Rovněž platné stavební předpisy v plném rozsahu tuto záležitost zatím neřeší.
Je tu však otázka zásadní, kterou si musíme nejprve vyřešit sami - otázka účelnosti. Sami dobře víme, že ulici a dopravu využíváme všichni, kdo se snažíme i poslepu pohybovat samostatně. Nebude tedy diskuse o tom, zdali by například nádraží neměla být, třeba i dodatečně, pro náš samostatný pohyb upravována. Jinak tomu je u úřadů, zdravotnických zařízení, škol a podobně. Dobře víme, že své věci na úřadech, u lékaře atd. si mnozí z nás nevyřizují samostatně. Máme-li iniciovat doplnění a zpřesnění stavebních předpisů, měli bychom co nejpřesněji definovat, jaké úpravy a na kterých stavbách chceme, aby byly prováděny povinně. Pro názornost příklad: chceme na každé poliklinice majáček nad vchodovými dveřmi, vodicí linie přes halu k šatně, výtahům a jednotlivým chodbám; chceme na každých dveřích reliéfní, popřípadě i braillské označení. Podobné otázky si musíme položit i u ostatních jmenovaných budov.
Je zřejmé, že pokud by náš požadavek byl nepřiměřený, nemusel by se do připravovaných předpisů vůbec dostat.
Jsme rádi, že povědomí o našich potřebách jak mezi laickou veřejností tak i mezi odborníky z různých oblastí se začíná rozšiřovat. Cituji slova MUDr. Paláta z Všeobecné fakultní nemocnice v Praze: "...při úpravách budovy polikliniky na Karlově náměstí jsem si uvědomil, že se týkají jenom lidí na vozíčku a ne nevidomých...". Zkrátka vznikl projekt MUDr. Paláta, jak zmíněnou budovu upravit i pro slepce. V červnu t.r. byly úpravy dokončeny. Níže popíšu o jaké úpravy jde a jak je možno je využívat.
Jde o polikliniku na Karlově náměstí 32 v Praze 2. Vstup do budovy z Karlova náměstí je opatřen digitálním hlasovým majáčkem se dvěma frázemi ovládanými naší slepeckou vysílačkou. První fráze nám řekne, kde jsme a popíše krátkou cestu k vrátnému. Druhá fráze nám vyjmenuje úpravy, které můžeme v budově využít.
Budova je velice rozlehlá a pětipatrová. Jednotlivá pracoviště (ordinace, laboratoře atd.) jsou umístěna jak v předním tak i v zadním traktu. V každém z obou traktů je jeden z výtahů opatřen běžným akustickým majáčkem ve všech patrech na naši vysílačku, takže je snadno najdeme. Dojezd kabiny těchto výtahů je oznámen gongem, ovládací tlačítka těchto výtahů jsou opatřena reliéfními, hmatem dobře čitelnými číslicemi.
Na umístění jednotlivých ordinací a dalších pracovišť se musíme zeptat vrátného při vstupu do budovy nebo si od něho vypůjčit popis trasy ve slepeckém Braillově písmu. Tento popis trasy, "itinerář", je přehledně instruován, takže zručný čtenář si rychle najde ordinaci, kterou hledá, v kterém traktu a v jakém patře je umístěna a dále v několika slovech popis trasy od výtahu. Tento popis trasy je přehledný a zdaleka není tak složitý jak vypadá z jeho popisu.
Doporučuji všem pacientům, kteří polikliniku navštěvují, ale i dalším zájemcům, aby si tato opatření vyzkoušeli. Je to první rozlehlejší budova v ČR, o které vím, že je pro nevidomé upravena komplexně. Zkušenosti mohou posloužit při řešení problémů v úvodu naznačených.
Závěrem patří dík všem, kteří se na projektu podíleli: vedením Všeobecné fakultní nemocnice počínaje, přes MUDr. Paláta a Mgr. Snížkovou, kteří projekt realizovali, až po Ministerstvo zdravotnictví, z jehož grantu byl projekt financován.

Mgr. V. Dudr



** O mobilních telefonech (4) **

Změny pro uživatele tarifu Jistota

Předchozí články u vás čtenářů vyvolaly kladnou odezvu a potvrdily zájem o dění v této oblasti. Mimo jiné někteří z vás ocenili způsob zjednodušeného podání, které tak lépe pomůže vniknout do tohoto, aspoň pro někoho, možná ne vždy pochopitelného a přesto stále živého a rychle se měnícího technického fenoménu.
Jednou z podstatných změn je nové účtování pro ty, kteří mají zavedený tarif "Jistota". Tento tarif je poskytován společností Radiomobil (síť Paegas) držitelům průkazu ZTP/P. Od 1. září t.r. se nově počítají provolané minuty zdarma. Doposud to byly volné minuty pouze při volání na pevnou síť (30 minut ve špičce, 20 minut mimo špičku). Nyní je to 40 minut bez ohledu, jestli voláte ve špičce nebo mimo špičku, ve dne nebo v noci. Tyto provolané minuty jsou zdarma pro všechny vnitrostátní hovory včetně volání do hlasové schránky. Navíc byla provedena sympatická změna ve stanovení doby, kdy se počítá tzv. silný provoz. Z původního času ve všední den od 7 do 19 hodin tato doba byla zkrácena na dobu od 8 do 19 hodin.
Někdo z vás si možná řekne: "kosmetická úprava." Na druhou stranu z uvedeného vyplývá podstatný fakt: nyní si více můžete rozhodovat, kam a za kolik budete volat. Pokud všechny tyto volné minuty využijete ve špičce na volání do pevné sítě, tehdy pro vás tato změna znamená rozhodně přínos. Když naopak často voláte na jinou paegasovskou stanici a na pevnou síť jen příležitostně, nezvyšuje se vám zbytečně částka na faktuře za účtované hovory do mobilní sítě a zároveň nepřicházíte o minuty zdarma, které jste nevyužili během měsíce k volání na pevnou síť. Ovšem v případě, kdy je vaše volání časté jak na pevnou síť (hlavně v době špičky), tak na jiné mobilní stanice anebo časté vybírání vzkazů z vaší schránky, pak tato změna může být ve váš neprospěch.
Když budete volat jen ve špičce na pevnou síť a vyčerpáte všechny volané minuty, pak plně využijete částku, kterou zaplatíte v paušálu. 10 korun za minutu (pro zjednodušení zaokrouhleno) vynásobeno 40, to se rovná 400 - a paušál se platí i s pětiprocentní daní 415 korun. Dříve se na volných minutách mohlo provolat maximálně 384 koruny. Podstatnou výhodu také spatřuji v tom, že nyní již tak dramaticky nemusí zvednout částku na faktuře volání do sítě Eurotel. I těch příšerných 10 korun za minutu ve špičce se vám počítá do volných minut. A ten, kdo volá hodně jak na jiné mobilní stanice, tak do pevné sítě, může víc kombinovat volání, např.tak, že pro volání na jiné mobily využije třeba předplacenou kartu a ze svého paušálového čísla volá jen do pevné sítě. Ovšem to už je oblast, se kterou si jistě rád každý telefonní fanda pohraje.
Poznámka: Můžete mít více "sim" karet do mobilu a pouze jeden telefonní přístroj. Rozhodující je, jestli zrovna váš telefon není blokovaný proti "sim" kartě jiného operátora. Blíže na požádání vysvětlím.

"Roaming" na předplacených kartách
V další části se zmíníme o novinkách, které se v průběhu letních prázdnin objevily. Pro ty, kteří mají předplacené karty "Go" (Eurotel) nebo "Twist" (Paegas) se nabízí novinka, kterou si postupně popíšeme. Když jsme si popisovali možnosti služeb pro ty, kteří mají s provozovatelem mobilu uzavřenu smlouvu a platí si měsíčně paušální poplatek, zmínili jsme se o možnosti za určitých podmínek využívat vašeho telefonu i v zahraničí.
Této službě se říká "roaming" a podstata tohoto řešení spočívá v dohodě mezi operátory sítí v jiných zemích, že oni vaši stanici "neodmítnou", ale naopak, když se dostanete na dosah jejich vysílače, "přijmou" vás a umožní vám přijímat hovory jako kdybyste byli v České republice. V praxi to znamená, že ten, kdo vás volá, vytočí číslo vaší stanice jako kdybyste byli doma - ani nemusí vědět, že se v jistý okamžik zrovna nacházíte tisíce kilometrů od domova. Operátor, od kterého máte získané telefonní číslo, zaregistruje volání na vaši stanici a hovor přesměrovává do té sítě v zahraničí, kde se momentálně nacházíte.
Z tohoto faktu vyplývá jedna důležitá skutečnost, že za takto přesměrované příchozí hovory do zahraničí se platí, jako když budete volat z Čech do dané země. Aby se vám náhodou nestalo (to platí zvláště v příhraničních oblastech, kde mobil může zachytit síť zahraničního operátora), že vám budou účtovány příchozí hovory bez vašeho přání, předem si zjistěte, zda máte roaming aktivovaný.
Kromě přijímání hovorů také sami můžete volat. Tady je důležité si uvědomit, že když budete volat někoho v jiné zemi než ve které se nacházíte (např.ze Slovenska do Čech), používáte před číslem volaného zároveň mezinárodní předvolbu. Také sazby z vašeho telefonu budou odlišné od těch, kteří jsou u zahraničního operátora "doma". Před výjezdem do jiné země proto doporučuji si zjistit podrobně všechny podmínky, abyste mohli předem zvážit, jestli "roaming" pro vás bude vhodný.
Z výše popsaného můžete vidět jeden podstatný fakt: v zahraničí si voláte, doma platíte. Proto se tato služba poskytovala těm, kdo mají uzavřenu smlouvu a kdo platí až "po zavolání".
U předplacených karet je tento způsob komplikovanější, protože současně při vašem volání se odečítá z vašeho "účtu" za příslušný počet provolaného času příslušný počet korun. Ovšem když jste v zahraničí, jak zjistí zahraniční operátor váš aktuální stav účtu? Nad touto otázkou se přemýšlelo tak dlouho, až se něco vymyslelo. Jako první u nás přichází Eurotel s možností využívat "roaming" i v zahraničí pro uživatele předplacené karty "Go". Když hovor přijímáte, tak se vám rovnou z vašeho účtu odečítá (pokud ovšem je z čeho odečítat), jako když voláte do země, ve které se nacházíte.
Ale když chcete sami volat? Pro tuto situaci byl vypracován způsob, který zajistí, aby i v tomto případě měl Eurotel okamžitý přehled, kolik provoláváte. Proto když chcete někomu volat, nejprve zadáte požadavek ve tvaru kódu **101* a příslušného čísla volajícího včetně předčíslí země, kde se účastník nachází. Aby ústředna poznala, že se jedná o požadavek a nikoli snahu vytočit číslo, na konec zadání se píše "křížek" (vpravo vedle nuly). Tento požadavek odešlete jako když vytáčíte číslo. Za krátkou dobu vám začne zvonit telefon a přihlásí se vám systémové zařízení Eurotelu, které vás následně spojí s žádaným účastníkem. Tato služba je pochopitelně dražší, než když budete volat z paušálové stanice - provolaný čas stojí přibližně jednou tolik, než kdybyste volali z místní telefonní stanice. Na druhou stranu pro nouzové volání je to určitě lepší, než kdybyste v zahraničí váš mobil vůbec nemohli využít.
Tuto službu je třeba předem ještě doma objednat na infolince *88. Systémové zařízení vás celou procedurou provede až k možnému zadání požadavku na zavedení "roamingu". Za tento požadavek se neplatí (přesto si předem ověřte, jestli tento fakt ještě platí). U Paegasu se v tomto případě "roaming" dá využít jen pro příchozí hovory. Volat se dá pouze tísňová linka 112 - z mobilních telefonů platná ve všech zemích. Zde na rozdíl od Eurotelu se za objednání "roamingu" platí (přesněji z vašeho účtu odečítá) 300 nebo 600 korun, záleží na délce platnosti "roamingu". Pro platnost čtrnáctidenní je to sazba 300 korun, pro platnost na čtyři týdny 600 korun. Z této odečtené částky je umožněno přijímat v zahraničí hovory do celkové délky 30 nebo 60 minut. Tento čas je výjimečně počítán nikoli podle započatých půlminutových intervalů (jakýchsi impulsů), ale přesně na vteřiny. Po vypršení tohoto limitu již "roaming" v provozu není. Opět si můžete všimnout jakéhosi nepsaného pravidla: když se víc platí za režii linky, míň se platí za samotné volání. Toto pravidlo neplatí vždy. Jen někdy může být jako vhodná orientační pomůcka. A kterou z variant využijete, to záleží v prvé řadě na předpokladu, zda budete volat minimálně anebo naopak tomuto koníčku pořádně popustíte uzdu.
Výše zmíněná služba pro "Twist" (jakýsi "roaming" napůl) má zatím platit pouze do 30. září t.r. Pak se uvidí. Ovšem dá se předpokládat brzké dořešení odečítání z předplacené karty i při volání v jiných zemích, možná bude použit podobný princip jako nyní používá Eurotel u karty "Go".

Internet pomáhá zlevňovat hovory do zahraničí
Již před rokem přišel Paegas s novou technologií volání, při níž se začal využívat internet. Uživatel to ani nemusí poznat, že jeho mluvené slovo nepřenáší jen vzájemně propojená síť telefonních ústředen, ale i internet. Zkrátka, data jako data. Tato geniálnost částečně "nabourala" monopolní postavení Telecomu, protože když se uzavírala smlouva zajišťující Telecomu monopolní postavení, nikoho v té době nenapadlo, že internet bude mít takový bouřlivý rozvoj, a hlavně že se přijde na technologii, která dovolí přenášet telefonní hovory.
Trvalo to asi půl roku a pak musel být tento způsob volání na příkaz Českého telekomunikačního úřadu pozastaven. Teprve koncem července mohl být znovu obnoven a nejen to. Byl dokonce rozšířen i pro majitele předplacených karet "Twist" a záhy jej uvedl do provozu i Eurotel.
Pro uživatele to v podstatě znamená, že v tomto okamžiku se dá dovolat do většiny evropských zemí a Spojených států za 10 korun za minutu. Do některých jiných států za 13,60 korun za minutu. Pro toto volání je nutné zadat jiné předčíslí než pro volání klasickým způsobem. U Paegasu se před mezinárodní předčíslí předsadí číslo 42 pro většinu Evropy, Spojené státy a Kanadu, do dalších zemí pak 44. Za tímto předčíslím následuje kompletní mezinárodní číslo včetně počátečních dvou nul. U Eurotelu se pouze zadává předčíslí 55, po něm následuje číslo země již bez počátečních dvou nul.
Při účtování těchto mezinárodních hovorů se nerozlišuje slabý nebo silný provoz, proto můžete až na výjimky volat do zahraničí levněji než z klasického telefonu pevné sítě. Takto vás např. hovor na Slovensko v době špičky přijde zhruba o čtvrtinu levněji. Jak se zdá, přichází postupně doba, kdy naopak provoz na mobilních telefonech bude levnější než provoz v klasické telefonní síti. Kdy přesně tato doba přijde, ukáže čas.
Jen bych vás chtěl ještě závěrem poprosit, abyste si uvedené informace ověřili v době, kdy konkrétní službu budete potřebovat. Odpověď byste měli obdržet na infolince nebo mi můžete zavolat. Změny jsou tak časté, že to, co platí dnes, zítra již může být překonáno. Je např. dost pravděpodobné, že právě sazby mezinárodních hovorů přes internet se budou u předplacených karet lišit. Pokud to jen trochu bude možné, v některém z dalších čísel vás na aktuální změny upozorním.
Kromě toho mne můžete kontaktovat na telefonním čísle pevné sítě 02/76 91 87 nebo mobil 0603/22 95 13.
Své dotazy a návrhy na obsah dalších článků pište do redakce Zory a v některém z příštích vydání se jimi budeme zabývat.

P. Partyka



** Nevidomým pomohou elektronické oči **

Nové čipy CMOS citlivé na světlo jsou menší, levnější a mají nižší spotřebu než dosavadní CCD čipy. Umožňují proto využití nejen v digitálních fotoaparátech a kamerách, ale i v řadě dalších aplikací. Jednou z nich je umělé oko pro nevidomé, kdy CMOS čip snímá prostor, převádí obrazovou informaci na elektronické signály a ty pak prostřednictvím speciální mikroelektrody dráždí zrakový nerv. Zdaleka nejde o plnohodnotnou náhradu vidění, přesto se díky tomuto vynálezu může zrakově postižená osoba bezpečněji orientovat.

L. N. 14. 6. 99



** Kafebraun dozelena **

(Z televizního seriálu Curriculum vitae programu ČT 2)

Mirek Darmovzal byl úspěšný pětatřicetiletý muž, měl rád rychlé vozy a světlé kalhoty z nejjemnější kůže. A právě v té době se jeho život od základu změnil. Autoimunitní systém, který máme proto, aby nás chránil, zaútočil zmateně proti vlastnímu organismu a vybral si cévní stěnu.
A cévy jsou prakticky všude. Začaly selhávat životně důležité orgány. Nekonečné týdny proležel na "áru", odkud - jak sám říká: "Bud' odejdeš po svých, nebo valíš v cínovce..." Po roce a půl se vše pomalu dalo do pořádku - slepota však už zůstala.
Jaké to je, když se probouzíte každé ráno do tmy a začínáte svůj každodenní boj se slepotou, vypráví spolu se svou manželkou MUDr. Irenou Procházkovou ve filmu "Kafebraun dozelena" režisérky Svatavy Kabošové.
Tento příběh je výjimečný už tím, že Irena Mirka neopustila, a naopak probouzela k životu. Na chvíle, kdy bylo s Mirkem k nevydržení, už Irena nevzpomíná. Oba vše již přijímají s nevšedním humorem a nadsázkou. Irena Mirka všude doprovází - i do pánských šaten, sprch - prostě všude. "Nevěřili byste, jak jsou muži stydliví," směje se. Svůj úděl bere jako samozřejmost - a slepotu jako cosi banálního, co přece nemůže být důvodem k rozvodu.
"Díky Mirkovi jsem si uvědomila, jak umělé jsou hranice v našich myslích, představy o tom, co je možné a co nemožné," řekla o filmu režisérka Svatava Kabošová. "Mirek hranice našich představ posouvá a předvádí nám, že záleží jen a jen na naší vůli, na co a jak si sáhneme a dosáhneme, jakou barvu, vůni a obsah dáme svému životu."
"Pokud si kupříkladu myslíte, že slepý nemůže střílet a trefit se do terče, tak vás Mirek velmi rychle vyvede z omylu," prozradil kameraman Pravoslav Flak a současně přiznal, že když tyto záběry natáčel, cítil se sám tak trochu jako živý terč a bylo mu všelijak. Vždyť nešlo o žádné slepé náboje. Asi stejně vám ztuhne krev v žilách, až uvidíte jezdit Mirka na traktoru či v terénním automobilu či sjíždět obrovský alpský svah na lyžích... Mirek žije i navzdory svému handicapu "na plný plyn", těší se z každého dne a celý žebříček hodnot si zcela přeskládal.
Absolvoval kurzy, pustil se do masérské činnosti - mnozí o něm říkají, že má "zlaté ruce". Tajemství úspěchu svých masáží však neprozrazuje - jen se usmívá a říká, že "bez očí člověk někdy vidí lépe než s očima."
Nebál se vzít na svá bedra ani velký úvěr. Spolu s manželkou vytvořili útulný kosmetický salon 5R Studio s celou řadou služeb v centru Brna.
Slepota má podle něj barvu jako kafebraun dozelena, a přijde-li do salonu krásný člověk s otevřeným srdcem, všechno se rozsvítí a prozáří nádhernými duhovými barvami. "Inu, před slepcem se neschováš," říká s úsměvem, "můžeš si povídat, co chceš, ale když srdíčko a myšlenky nejsou čisté, hned je to vidět..."
Mirek dnes už nelituje toho, co se mu stalo - je přesvědčen, že každá nemoc je vlastně jen klíč k hlubšímu poznání, uvědomění si něčeho, co jsme před tím stále přehlíželi.



** Fotografická publikace roku **

Hlavní město Praha podporuje grantovou formou různé činnosti, mezi nimiž má už své tradiční místo publikační činnost. Některé z takto vydaných knih byly oceněny v odborných soutěžích. Titul "Fotografická publikace roku" na mezinárodním veletrhu Svět knihy 99 získala kniha " Per musicum aequo". Toto dílo vydala stejnojmenná nadace k podpoře hudebního vzdělání studentů konzervatoře Jana Deyla.

- red -



** Ponorka Victoria kotvila v Moravských Budějovicích **

Dětem od nuly do sta let adresuje své práce brněnský výtvarník Rudi Lorenz. Jeho vesměs stavebnicové reliéfy a plastiky nezapřou, že jejich tvůrce ani ve zralém věku neopouští hravost a schopnost proměňovat všední předměty v objekty často až pohádkové.
Lorenz se už řadu let orientuje i na slabozraké a nevidomé publikum. Tyto jeho snahy pronikly dokonce do zahraničí a v Rakousku byly korunovány velkou výstavou. "Moje spolupráce se Spolkovým slepeckým ústavem ve Vídni se datuje od roku 1995. Výstava vyvolala nečekaný zájem veřejnosti," vzpomíná výtvarník.
Jeho úspěchu v Rakousku předcházela spolupráce s tuzemskými institucemi a školami. Zkušenosti z posledních let prokázaly, že i lidem se zbytky zraku nebo nevidomým pomáhá arteterapie rozvíjet jejich vnímání vnějšího světa a že rozšiřuje jejich duchovní prostory.
Jeho nízké, středně vysoké a vysoké reliéfy a plastiky jsou záměrně komponovány tak, aby se mohly demontovat, aby si je mohl prohlédnout i nevidomý "divák". Musí mít možnost si je osahat, respektive rozebrat a znovu složit.
Že vztah nevidomého k výtvarnému dílu může být vskutku hluboký, si Rudi Lorenz ověřil již nejednou, naposledy v případě děvčete z jižní Moravy, které našlo pod vánočním stromkem neobvyklou Lorenzovu stavebnici. "Byl to zámek, u něhož nechyběl francouzský park, vodotrysk, na to navazovaly domečky atd. Výtvarný objekt si Michalka natolik oblíbila, že když jsem si ten zámek chtěl půjčit na výstavu, tak se s ním jen těžce loučila. Nakonec mi ho sama poskládala do krabice a půjčila mi ho. Nechala si však jeden fragment. Ten si schovala do bezpečí pod polštář. Tím dala zřetelně najevo, že nechce ztratit kontinuitu s tím, co má ráda," dodává Lorenz.
Kolekci Lorenzových plastik a reliéfů bylo možno shlédnout na výstavě Ponorka Victoria do konce července v Galerii zámecké konírny v Moravských Budějovicích.

Luboš Petřík



** Jsem rozhodnuta bojovat **

Každou korunu dnes v ruce převrací sedmadvacetiletá nevidomá zpěvačka z Ukrajiny Káťa Kolcová, která studuje na pražské Konzervatoři a ladičské škole Jana Deyla. Přestože se po sérii neuvěřitelných peripetií konečně dostala na studia, kde může rozvinout svůj talent, neví, co bude příští rok. Jednoho z jejích největších sponzorů, ukrajinského politika Vjačeslava Černovila, totiž před několika týdny zabil zřejmě atentátník.
"Když se v mé vlasti narodí člověk s handicapem, nemá budoucnost," říká dívka, která se na konzervatoř v Kyjevě snažila dostat hned po základní škole. "Neudělala jsem zkoušky ze zpěvu. Skutečný důvod, proč jsem tam nemohla chodit, byl ale jiný. Mamince řekli, že nevypadám dobře a jako slepá nikdy nemůžu studovat s normálními lidmi. Maminku jsem nikdy nezažila tak zklamanou," vzpomíná Káťa, která posléze vystudovala folkloristiku na vysoké škole.
Po čase se náhodou - prostřednictvím ukrajinské redakce Rádia Svoboda - dověděla o pražské konzervatoři pro nevidomé a v dubnu 1994 přijela na zkoušky. "V září jsem začala studovat. První rok mně pomohlo naše ministerstvo kultury, pak i některé české nadace. Češi se ke mně vůbec chovali moc hezky a moc mi pomohli, byla jsem dojatá," říká zpěvačka.
Ukrajinský politik, který ji na studiích nejvíce podporoval, však nedávno zahynul. "Na letošní rok peníze ještě mám, příští je už nejistý," krčí rameny.
Přestože Kateřina zatím neví, zda bude mít příští rok dostatek prostředků, aby mohla studovat v Praze, nevzdává se. "Jsem už známá a mám před sebou několik vystoupení, v říjnu dokonce v Národním divadle. Možná se v životě nebudu živit jen zpěvem a začnu přednášet folkloristiku," říká zpěvačka. "Nyní jsem ale rozhodnutá bojovat. Cítím, že se chytím," dodává.

Matěj Hušek



** Věřili pověře? **

Budova bývalého Klarova ústavu slepců, dnes u stanice metra Malostranská, byla založena u potoka Brusnice, který je v těchto místech v současnosti již kanalizován. Lidová moudrost učila, že jeho voda má léčivou moc, především při očních chorobách. Jak se tímto takoví vzdělanci, jakými Klarové byli, nechali inspirovat, zůstává otázkou.



** Budete-li mít možnost, neváhejte... **

Již si začínám zvykat na skutečnost, že po zvládnutí všeho potřebného ke komunikaci se svým počítačem mívám potřebu v určitých chvílích a situacích se podělit se svými prožitky i s vámi, milí čtenáři. A věřte, že je to víc než dobrý pocit i potvrzení toho, že sdělená radost je dvojnásobná a snad někoho svým povídáním také potěším.
Opravdu, budete-li mít možnost navštívit a hlavně se pár dnů zdržet, skutečně neváhejte ani okamžik. Není to nic s exotickým označením, je to nádherný kousek v naší milé zemičce. Ten malebný kraj se jmenuje Valašsko.
Já měla to štěstí, že díky svému dobrému životnímu partnerovi jsem se mohla zúčastnit další akce Klubu českých turistů - TJ ZORA Praha, tentokrát Mezinárodního týdne turistiky ve Vsetíně. Tento sraz turistů se konal již poosmé, bylo tam na čtyři stovky nadšenců, bylo to organizačně bezvadně připraveno. Ale o to se s vámi podělit nechci.
Ráda bych napsala, jak mne okouzlil zdejší kraj. Je nádherný, kopec vedle kopečku. To není jako vylézt na hřeben a po vrstevnicích "dělat" hřebenovku. To se musí pěkně nahoru a zase dolů, a opět nahoru... Ale ty výšlapy stojí zato! Objevíte krásy údolí, kde se choulí skupinky chalup i či sem tam střecha samot v zelených remízkách a obzory ohraničené věncem oněch jednotlivých kopců, které v dáli splývají a vytváří to, co se jinde nevidí. A to ještě nepíši o lidové architektuře, dřevěných dojmech a kostelících. To je něco tak kouzelného, že vás to pohladí nejen po duši, ale i po srdíčku.
Týden je i není dlouhá doba. Ale přece jen jsem mohla stát v okouzlení před dřevěným farním kostelem P.Marie Sněžné z roku 1754 ve Velkých Karlovicích, kde byla i řada krásných roubených domů. A což teprve Soláň - jeden z vrcholů Beskydských vrchů, kulturně historická lokalita.
A jaké bylo posezení v raťkovském šenku, v renovované roubené dřevěnici s příjemnou obsluhou! Jak tam chutnala pravá valašská kyselica, a o frgálech s hruškovými povidly, tedy koláči pečenými ve skutečné peci, nemohu nic napsat, protože mi chybí talent pana Karla Čapka. Přiznám jen to, že jsem měla boule za ušima a moje ohledy k udržení linie byly alespoň při konzumaci oněch místních dobrot tytam.
Věřte, že by se dalo psát hodně, o Vsackém Cábu, přehradě Bystřičce, o Čertových i Pulčínských skalách, o pohodě, která prozařovala každým slunečným dnem. Ale znáte to, nic netrvá věčně a i náš pobyt se chýlil ke konci. Jako z udělání poslední den byl deštivý, jako by i počasí cítilo můj smutek z rozloučení.
Využili jsme jej k tomu, co není asi zrovna obvyklé. Z průvodců o tomto kraji jsme se dozvěděli o silném protifašistickém odboji zdejších obyvatel, vždyť tu působila 1.čs.partyzánská brigáda Jana Žižky a během našeho šlapání jsme se setkali s pomníčky připomínajícími tyto události. Ten poslední den jsme se podívali do městečka Hošťálková, kde na místním hřbitově je pěkně udržovaný památník, a nám se honily hlavou všechny směsice nesmyslnosti válek, zabíjení a maření mladých lidských životů, právě tak jako ve vesničce Leskovec, kde fašisti ukázali svá zvěrstva těsně na konci války, a kde lidé nezapomínají ani dnes...
Takže budete-li mít možnost zavítat na Valašsko, určitě neváhejte ani na okamžik. Dáte mi za pravdu, že poznáte kraj, kde je dobře a pohodově, a myslím, že je to hlavně zásluhou pracovitých lidí, kteří tam žijí.

Eva Beránková



** Krnovský svišťák **

Šlo o turnaj v show-downu a uskutečnil se 6.- 8.srpna v Krnově v prostorách odborné školy. Pořadatelem turnaje byla Okresní odbočka SONS v Bruntále pod vedením Zdeny Pavlitové a Jaroslava Paty.
Nakonec se sjelo do Krnova 10 hráčů ze Sigmy Olomouc a Tyflosportu Praha a proto se mohlo hrát systémem každý s každým na dva vítězné sety.
Zvítězil David Sicha před Petrem Bajerem a Petrem Gregorem - všichni Tyflosport Praha.
V neděli dopoledne se uskutečnila ještě soutěž ve čtyřhrách. Hrálo celkem 6 dvojic ve dvou skupinách.
První místo obsadili Květa a Jiří Trnečkovi ze Sigmy Olomouc před Petrem Gregorem a Davidem Sichou z Tyflosportu Praha, Jaromírem Vospělem z Tyflosportu Praha a Jaroslavem Patou ze Sigmy Olomouc.
Celý turnaj finančně zajistil Městský úřad v Krnově a ceny vítězům předal starosta Krnova. David Sicha převzal krásný putovní pohár.

Květa Trnečková



** ZP atletka vyhrála Panamerické hry **

Zrakově postižená americká běžkyně Marla Runyanová předčila zdravé atlety a přes svůj handicap vyhrála v čase 4:16,86 min běh na 1500 metrů při Panamerických hrách ve Winnipegu.
"Nemohla jsem se dívat na hodiny a jen jsem se snažila rychle běžet," uvedla třicetiletá Runyanová po svém debutu v americké reprezentaci. Genetická porucha zraku neumožňuje rozeznávat detaily. "Začalo to v devíti letech a postupně se mi zhoršuje zrak. Nedokážu číst, rozlišovat obličeje a znaky, ale moje periferní vidění zůstává v pořádku," upřesnila vítězná běžkyně. Paralympijské hry ji nelákají, jejím cílem je reprezentovat USA na olympiádě v Sydney.
Na srpnovém Mistrovství světa va španělské Seville v běhu na 1500 m obsadila časem 4:06,45 (tedy o 10 vteřin lepší) 10. místo.

- čtk -



** Inzerce **

Jsem slabozraká 170/23 , atraktivní, chápavá a upřímná a hledám hodného muže z okolí Ostravy. Ozvat se mohou i ti, kterým nebude vadit, že jsem romka žijící spořádaným životem.
Zn.: "Láska na celý život"


[Domů | Zpět]
Náměty a připomínky zasílejte na: web@braillnet.cz
Copyright © 1995 - 1999 SONS