Časopis ZORA, číslo 1/1999


OBSAH:




** Nikdo si nás nebude vážit, vzdáme-li se vlastní důstojnosti **

Možná si vzpomínáte, že právě pod tímto mottem probíhalo 2. celostátní shromáždění naší organizace v červnu loňského roku v Ostravě. A musím říci, že bych byl nerad, kdybychom na toto motto zapomněli. Jsem totiž hluboce přesvědčen, že lidskou důstojnost nám nikdo vzít nemůže; jsem však stejně hluboce přesvědčen o tom, že se jí často vzdáváme sami a činíme tak zcela bezdůvodně. Čím? Někdy drobnostmi, někdy celým životním postojem. Někdy drobnými neurvalostmi ke kolemjdoucím či lidem, s nimiž jed náme, někdy apatií k tomu, co se kolem nás děje, někdy rezignací na to, že i já, ačkoli jsem těžce postižen, mohu něco dokázat, mohu někomu být užitečný, mohu někomu udělat radost, neboť jsem nepřestal být člověkem. A možnost něco dokázat, být někomu užitečný, udělat někomu radost má každý člověk; jde jen o to, zda ji využije.
V uplynulých letech jsme vybudovali takovou síť služeb pro naši skupinu občanů, jakou nám lidé s jiným postižením poprávu závidí. To se nám podařilo.
Zcela jsme však podcenili ovlivňování obecného povědomí mezi našimi členy a zrakově postiženými lidmi vůbec. Ano, po letech ideologické masáže Svazu invalidů a všech jeho nadřazených myšlenkoterapeutů jsme k tomu měli odpor a nechuť - to je pochopitelné. Stalo se však to, že sice máme odborné instruktory, kteří jsou schopni kvalitně a kvalifikovaně učit lidi s těžkým zrakovým postižením bezpečně a spolehlivě chodit s bílou holí, jen těžko se však hledá člověk, který je těmto lidem schopen a hlavně ochoten věrohodně - to je s odvoláním na vlastní praxi a zkušenosti - říci, že chodit s bílou holí není ostuda. Máme kvalitní odborníky, kteří jsou schopni moderním způsobem učit nevidomé lidi číst a psát Braillovo písmo; nikdo jim však neřekne, že neumět na konci 20. století číst a psát je ostuda a že ten, kdo poslouchá magnetofonovou kazetu ještě nemusí být gramotný. To nemůže říci zdravý člověk, to musí říci člověk nevidomý.
Provozovat síť odborných středisek může leckdo, i když asi ne na stejné úrovni. Říkat tyto tvrdé pravdy, vést a stimulovat zrakově postižené lidi k určitým hodnotám, vytvářet reálné povědomí o jejich skutečných možnostech a schopnostech, mohou jen nevidomí a slabozrací lidé sami, případně organizace, kterou sami k tomuto účelu vytvářejí a řídí. V úvodu stanov naší organizace máme zapsáno, že právě takovou organizací chceme být. Jestli takovou organizací budeme, je plně v našich rukou. Jestliže jí však nebudeme, nenaplníme-li tuto výzvu - mezeru, která tím vznikne, zřejmě nebude mít kdo zacelit.
Ne, opravdu nevolám po návratu časů dobrovolných instruktorů. Nechci, abychom se vraceli k systémům, které vybízely naše aktivisty a funkcionáře k tomu, aby sbírali osvědčení o absolvování instruktorských zkoušek jako bobříky dokonalosti. I když i ty měly na cestě k dnešku svůj nepopíratelný význam. Jsme však již dál. Nechme odborníky, aby dělali, co se naučili, a spíše se zabývejme tím, zda se mají šanci naučit dost. Ale především sami nerezignujme na to, co je našim úkolem, ba snad bych mohl říci i posláním. Nerezignujme na pomoc těm, kteří ještě nevykročili s bílou holí a nezačali ohmatávat tu na papíru rozsypanou rýži, která představuje písmena. Nerezignujme na pomoc těm, kteří potřebují slyšet a vidět, že ty obtíže, které se jim zdají nepřekonatelné, někdo úspěšně zdolal.
Nerezignujme na to, co je naší morální povinností. Tu za nás totiž nikdo jiný nesplní!

Milan Pešák



** Děkujeme, Louisi Braille! **

V letošním roce si připomínají nevidomí celého světa 190.výročí narození svého největšího dobrodince, prostého francouzského slepce, hudebníka, učitele a přededvším tvůrce geniální bodové soustavy, Louise Brailla.
Jak je logická a jednoduchá. Jak je to prozřetelné, že speciální písmena francouzské abecedy jsou zařazena až na konec soustavy a tím je dána mezinárodní platnost tohoto systému. Jak je možné, že většina z toho všeho vznikla již v hlavě šestnáctiletého slepého hocha?
Louis Braille se narodil 4.ledna 1809 v Coupvrai poblíž Paříže. Jeho otec byl sedlář. V jeho dílně si tříletý Louis poranil sedlářským nožem oko tak nešťastně, že se již nedalo zachránit. Takzvané sympatické onemocnění druhého oka chlapce připravilo o zrak zcela. Jako desetiletý byl přijat do Národního ústavu pro mladé slepce v Paříži. Budova ústavu byla vlhká, mnoho chovanců trpělo křivicí a tuberkulózou.
Louis Braille se nejen výborně učil, ale byl také manuálně zručný a hudebně nadaný (hrál na klavír, varhany a violu). V letech 1824 - 1827 zastával funkci pomocníka mistra v dílně na zhotovování domácích střevíců. V letech 1827 a 1828 mu byla svěřena skupina žáků k liternímu vyučování. Roku 1828 byl jmenován pomocným učitelem čili korepetitorem, jak tuto funkci nazýval organizační řád ústavu.
Počátkem třicátých let byl Braille jmenován skutečným učitelem ústavu s měsíčním platem 25 franků. Vyučoval francouzské gramatice, algebře, aritmetice a hře na klavír i violoncello.
Roku 1835 se u něho objevily první příznaky tuberkulózy plic. V roce 1840 pokročila jeho choroba do té míry, že musel být zproštěn literního vyučování a bylo mu ponecháno jen vyučování na hudební nástroje. Roku 1842 musel být uvolněn ze všeho vyučování. Ministerstvo Braillovi povolilo další pobyt v ústavu, aby se zde mohl léčit. Varhanické místo v kostele Saint Nicolas des Champes však zastával i nadále. U lazaristů, kam později přešel, působil až do osudného prosince 1851.
V noci ze 4. na 5. prosince onoho roku dostal těžký záchvat chrlení krve a dne 6.ledna 1852 zemřel. 10. ledna byl pohřben ve svém rodišti.
Braillův původní záměr byl jen spolupracovat na zdokonalení Barbierova písma, které bylo v ústavu používáno. Šlechtic a dělostřelecký důstojník Barbier se zabýval myšlenkou vytvoření tajného a rychlého písma pro vojenské účely. Ač bylo tedy jeho tajné písmo určeno vojenským účelům, nabídl je také ředitelství pařížského Národního ústavu pro mladé slepce, kde se s ním ihned počaly konat pokusy. Tímto písmem byla v roce 1827 vytištěna pro nevidomé kniha anekdot.
Barbierovo písmo bylo přijato chovanci celkem příznivě, protože se jim četlo lépe než do té doby používaná vypouklá latinka. Vadilo jim však to, že nerespektovalo francouzský pravopis. Barbier se domníval, že je pravopis pro nevidomé zbytečností, že jim zcela postačí, mohou-li text zapsat a přečíst.
První varianta Braillovy soustavy byla hotova již v roce 1825, tedy v době, kdy bylo Louisovi teprve šestnáct let. Zveřejnil ji roku 1829 ve dvaatřicetistránkové brožuře, tištěné vypouklou latinkou pod názvem "Způsob psaní slov, hudby a chrámového zpěvu pomocí bodů k užívání slepci, pro které jej vytvořil Louis Braille, korepetitor Národního ústavu pro mladé slepce".
S dnešní Braillovou abecedou se shodovaly pouze první čtyři skupiny znaků. V druhém vydání Braillovy brožury z roku 1837 nabývá jeho abeceda současné podoby.
Nejstarší tištěná kniha Braillovým písmem je Zeměpis Asie a Francie. Základy notopisu byly hotovy již v roce 1835.
Braillovi spolužáci přijali jeho abecedu nadšeně, ale učitelé k ní měli značné výhrady. Zdálo se jim, že bodové písmo staví další bariéru mezi vidomé a nevidomé. Roku 1830 bylo žákům povoleno používání tohoto písma při psaní písemných úkolů. Vyskytla se i období, kdy bylo Braillovo písmo zcela zakázáno.
Zdá se, že Braille počítal s mezinárodním uplatněním své soustavy, protože jeho brožura z r.1837 obsahuje text "Otčenáše" francouzsky, anglicky, německy, latinsky, italsky a španělsky. Později bylo Braillovo písmo upraveno i pro jazyky, které nemají hláskové abecedy, jako pro japonštinu a čínštinu.
Oboustranný tisk, nejdříve meziřádkový a později mezibodový, hlavně pak zavedení zkratkopisu v některých jazycích (němčina, angličtiny a francouzština) podstatně zmenšilo objem knih. Psací stroje výrazně urychlily a usnadnily psaní bodového písma. Současná počítačová technika výrazným způsobem rozšiřuje a zefektivňuje přístup k informacím.
Podle posmrtné masky vytesal sochař Jofron z mramoru Braillovu bustu, která byla odhalena ve vestibulu nového pařížského ústavu pro mladé slepce již v květnu 1853. V Braillově rodišti postavili svému slavnému rodákovi pomník. Jeho rodný dům byl přeměněn v Braillovo muzeum.
Roku 1952 - u příležitosti stého výročí úmrtí Louise Brailla - byly jeho ostatky převezeny do Paříže a slavnostně uloženy v Panteonu. V roce 1975 vzpomnělo UNESCO a Světová rada pro dobro slepců velkoryse 150.výročí vzniku Braillova písma: V Paříži se uskutečnila mezinárodní konference o přínosu Louise Brailla pro nevidomé. Celá řada zemí vydala k tomuto výročí příležitostné poštovní známky, které upozorňovaly širokou veřejnost na problematiku nevidomých. V květnu 1997 u příležitosti 80.výročí našeho časopisu z iniciativy redakce ZORY vydala Česká pošta sérii korespondenčních lístků s motivem Louise Brailla.
Braillův život byl prostý, chudý na velké události a hlavně krátký. Jeho dílo je však bohaté, nevšední a trvalé!

Jiří Reichel



** Opět ve Španělském sále **

Pod záštitou Jeho Eminence Kardinála Miloslava Vlka uspořádala Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých České republiky v pondělí 7. prosince 1998 ve Španělském sále Pražského hradu slavnostní koncert zrakově postižených sólistů a Komorního orchestru pražských symfoniků.
U příležitosti Mezinárodního dne handicapovaných osob udělil ministr zdravotnictví Ivan David výroční cenu ministra zdravotnictví za práci ve prospěch zdravotně postižených předsedovi Sdružení rodičů a přátel diabetických dětí a Nadace život s diabetem MUDr. Václavu Letochovi.
Prezident SONS Milan Pešák ve svém vystoupení zdůraznil, že "tradice pořádání těchto koncertů plně koresponduje s hlavní myšlenkou, kterou se snažíme v naší práci prosazovat a propagovat. Jedinec může dokázat hodně, ale ještě více dokáže, pokud spolupracuje s jinými lidmi. Z takové spolupráce může vzniknout něco hezkého. Dokladem toho jsou i tyto koncerty, kdy člověk se zrakovým postižením hraje společně s orchestrem." Poté předal pamětní listy SONS třem významným osobnostem, s nimiž jsou spojovány tyto koncerty - paní hraběnce Mathildě Nostitzové, kardinálu Miloslavu Vlkovi a generálnímu řediteli Živnostenské banky ing. Jiřímu Kunertovi.
Po Concerto grosso č. 9 od Arcangela Corelliho se zaplněnému Španělskému sálu představil náš nevidomý flétnista Jaromír Pšánský v Koncertu C dur pro flétnu, harfu a orchestr.
Jaromír Pšánský se narodil 5. června 1975 v Kladně. Ve čtrnácti letech byl přijat na Konzervatoř a ladičskou školu Jana Deyla v Praze. V roce 1996 ukončil studium flétny ve třídě profesora Vladimíra Paulíka. Zúčastnil se několika soutěží: např. 1992 Concertino Praga - první cena obor flétna, 1992 koncert vítězů a další ocenění v soutěži Isaca Perlmana v hlavním městě Spojených států amerických. Rovněž absolvoval řadu koncertních vystoupení u nás i v zahraničí (Belgie, Rakousko, Německo).
Vzhledem ke studiu na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v poslední době poněkud omezil svou hudební aktivitu. Výjimkou byl minulý ročník Mezinárodní soutěže zrakově postižených interpretů v Mariánských Lázních. Jaromír Pšánský se vypracoval ve významnou osobnost české hudební scény.
Dvacetiletý prakticky nevidomý host z Velké Británie James Risdon si pro svou zahraniční premiéru vybral z tvorby Antonia Vivaldiho Koncert c moll pro flétnu a smyčce a Koncert c dur pro pikolu a smyčce.
James Risdon začal hrát ve věku 5 let, když mu sestra věnovala k Vánocům sopránovou zobcovou flétnu. V místě, kde bydlel, bral hodiny u Nancy Dalyové, než se přestěhoval do RNIB New College ve Worcesteru, kde studoval u velmi dobrého a slavného učitele Alana Davise z Birminghamu. V roce 1992 vyhrál svou kategorii na Worcesterském festivalu a o rok později se dostal do finále Exeter Performance Challenge Trophy. Navštěvoval Nothern Recorder and Viol School a The Dartington Summer School, kde absolvoval několik mistrovských tříd s Piersem Adamsem.
Účinkoval v Northcottském divadle v Exeteru, Plymouthském muzeu a Galerii umění, Torre Abbey a Newton Abbot Arts Centre a ve Worcesteru v Koncertním sále vévodkyně z Hustingdonu.
James hraje také na klarinet a je členem Cedars Orchestra poblíž Worcesteru, s nímž měl tři vystoupení s Koncertem pro klarinet od Franze Krommera v r. 1994.
Nyní studuje francouzštinu a němčinu na University of Wales ve Swansea. Nadále však bere hodiny u Alana Daviese. Jeho dalšími zájmy jsou kriket a golbal, v němž byl členem Paralympijského týmu Velké Británie v Atlantě v r. 1996.
Výtěžek z koncertu bude použit pro činnost Tyfloservisu.

Jiří Reichel



** Valná hromada v LORMU **

V pražském Domově pro nevidomé Palata se v sobotu 21.listopadu 1998 uskutečnila 3.valná hromada organizace LORM - Společnosti pro hluchoslepé. Za účasti velkého počtu členů, jejich průvodců a hostů zavládl ve zdejší klubovně nezdolný optimismus. Projednávala se dosavadní činnost LORMu, který od svého vzniku v roce 1991 dosáhl řady vynikajících úspěchů. Mravenčí práce několika desítek obětavých pracovníků přinesla skvělé výsledky. V průběhu sedmi let dokázali zmapovat hluchoslepé osoby a připravit pro ně poradenský servis, každoroční rekondiční a psychorehabilitační pobyty, pravidelné konzultační dny s psychologem, dále mezinárodní setkání v Jeseníkách a v Praze v létě roku 1997, zahraniční účasti pracovníků a členů LORMu na různých akcích hluchoslepých, dokonce i adventní koncert, který v roce 1996 uvedla Česká televize.
Po dlouhé rozpravě, kdy členové vyjádřili své názory a připomínky za účelem dalšího zkvalitnění práce LORMu, byla tajným hlasováním zvolena na dvouleté funkční období nová výkonná a dozorčí rada:
Výkonná rada: JUDr.Bohuslav Dohelský, Marta Karásková, Dobroslava Nováková, Ota Pačesová, Jaroslava Sedláčková
Dozorčí rada: Otakar Nepraš, Petra Šímová, Jaroslava Gabrielová
Předsedou výkonné rady LORM se stal JUDr.Bohuslav Dohelský, ředitelkou LORM byla jmenována Mgr.Jaroslava Jesenská, jeden ze zakládajících členů tohoto občanského sdružení, zaměřeného na pomoc hluchoslepým.
Novému vedení LORMu přejeme hodně dobrých nápadů, optimismu a plné pochopení od příslušných ministerstev.

Zdeněk Sedláček




** 5. 12. není jen Mikuláše **

Tento den je totiž po celé Evropě a Americe slaven jako Den dobrovolníků. Připomíná se tím obrovská a nezastupitelná práce milionů dobrovolníků, bez kterých by mnohé spolky a sdružení nemohly vůbec existovat.
Při této příležitosti bychom měli vzpomenout na dobrovolníky pomáhající při ničivých záplavách, na lidi pracující s rizikovými skupinami občanů, na dobrovolníky pomáhající v utečeneckých táborech, v charitě a na mnohé další, např. na lidi dobrovolně pracující se zdravotně postiženými.
Bohužel, většina médií v naší republice se o tomto dnu zmínila pouze okrajově, nebo vůbec ne. A přece je Den dobrovolníků vynikající možností, jak poděkovat lidem, kteří ve svém volném čase a bez finančního ohodnocení pomáhají těm, kteří to potřebují.
K tomuto dni se vázalo i několik seminářů o práci s dobrovolníky. Navštívili jsme dva z nich. První pořádala 2.12. nadace Hestia, pod jejíž hlavičkou vzniká Dobrovolnické centrum. Jeho úkolem je vytvořit databázi dobrovolníků pro potřeby různých organizací a naopak poskytovat dobrovolníkům informace o práci v jednotlivých sdruženích, spolcích a institucích. Na tomto semináři jednotlivá občanská sdružení a nadace prezentovaly své zkušenosti s dobrovolnou prací. Opakovaly se otázky vyhledávání, zaškolování dobrovolníků, oceňování jejich práce, možnosti jejich pojištění a právní formy vztahu mezi dobrovolníkem a organizací.
Druhý seminář uspořádala 8.12. nadace Místa v srdci, v poslanecké sněmovně Parlamentu ČR na Malé Straně. Hlavním hostem byl prezident Mezinárodní asociace dobrovolníků (IAVE) pan Kenn Allen. V průběhu tohoto setkání jsme měli možnost porovnávat rozvoj dobrovolnického hnutí ve Spojených státech a v České republice. Mnoho se hovořilo o motivaci. O tom, co je pro dobrovolníka odměnou za jeho nezištnou práci a jak motivovat další lidi, aby se oni sami stali dobrovolníky. Jak pan Allen sám řekl, největší motivací je prosté člověčenství.
A tak tedy děkujeme všem, kteří v duchu tohoto člověčenství pomáhají i nám, zrakově postiženým, v klubové a zájmové činnosti, při jednání na úřadech i při odstraňování bariér, jako průvodci, asistenti, neplacení funkcionáři SONS a další dobrovolníci.
Upřímně a ze srdce vám děkujeme.

Šárka Svobodová SIA Praha




** Úspěšný rok **

Okresní město Jihlava se pyšní osmým největším náměstím v Evropě. Na jeho levé straně se nachází restaurace SKLÍPEK, která se stala v pátek 27.listopadu 1998 místem setkání zrakově postižených. Okresní odbočka SONS Jihlava zde pořádala shromáždění, které bilancovalo činnost organizace za uplynulé období.
Zaplněný sál vyslechl vskutku příjemné informace. Výčet akcí byl obsáhlý. Z těch nejvydařenějších mohu uvést zejména rekondiční pobyt v Mariánských Lázních, devátý ročník oblastních atletických her na Doubravě, soutěž ve čtení a psaní bodového písma a v umění zvládnout kancelářský psací stroj, nebo soutěž v aplikovaném stolním tenise atd.
Oblíbeným místem pro všechny zrakově postižené se stala klubovna, která poskytuje útulné prostředí jak pro besedy a přednášky, tak i pro výuku na počítačích nebo případném osvěžení při masážích.
Velmi důležité je pravidelné setkávání našich členů. Jsou k tomu vyhrazeny vždy úterní podvečery. Členové jich využívají především k výměně zkušeností z vedení domácnosti i k prohlubování svých zájmů a koníčků. Ostatně velmi pěkná výstavka ručních prací našich žen okrášlila jednací místnost při okresním shromáždění.
Je ovšem možno říci, že jsou i věci, které by bylo třeba zlepšit. Do nového plánu činnosti na rok 1999 byla vtělena i užší spolupráce s jihlavským Tyfloservisem a častější kontakty s okolními okresními odbočkami SONS, zvláště s těmi, které budou patřit do budoucího jihlavského kraje. Plány na rok 1999 jsou opět ambiciózní a tak věříme, že se s nimi Jihlavští vyrovnají podobně jako v uplynulém roce.
Do rámce dobré atmosféry zapadla i přítomnost pracovníků prodejny Diana z Brna, kteří na místě nabízeli četné kompenzační a rehabilitační pomůcky. Na shromáždění byl také zdůrazněn význam odběru ZORY a jejích příloh. Taneční zábava s bohatou tombolou uzavřela úspěšný den i celý rok 1998 jihlavské odbočky Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých.

Bořivoj Marek



** Změny Všeobecného vyměřovacího základu a přepočítacího koeficientu pro účely důchodového věku **

V souladu se zmocňujícími ustanoveními zákona č. 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění, v platném znění, vláda svým nařízením č. 234/1998 Sb. jako každoročně stanovila pro účely důchodového zabezpečení výši všeobecného vyměřovacího základu za rok 1997 a výši přepočítacího koeficientu pro úpravu všeobecného vyměřovacího základu za rok 1997 a upravila částky pro stanovení výpočtového základu.
Výše všeobecného vyměřovacího základu za rok 1997 činí 10 696 Kč.
Výše přepočítacího koeficientu pro úpravu všeobecného vyměřovacího základu za rok 1997 činí 1,0891.
Částky pro stanovení výpočtového základu, které byly naposledy zvýšeny nařízením vlády č. 254/1997 Sb. se zvyšují takto:
a) částka 5 900 Kč se zvyšuje na 6 100 Kč,
b) částka 11 800 Kč se zvyšuje na 13 000 Kč.
Toto výše uvedené nařízení nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1999.

JUDr. Pavel Ptáčník



** Pracoviště světové úrovně **

Novou oční ambulanci pro dospělé pacienty a komplexní ambulantní výkony včetně pohotovostních nočních služeb lze od druhého prosincového týdne najít v právě otevřeném pracovišti ve Fakultní nemocnici v Praze-Motole.
"Dochází tak nyní k výraznému zlepšení dostupnosti zdravotní péče pro obyvatele Prahy 5 a 6. Toto nové pracoviště má navíc návaznost na lůžkovou část dětské oční kliniky, která má dlouholetou tradici a výrazné úspěchy v konzervativní i operační léčbě dospělých i dětských pacientů," uvedl docent Jiří Korynta z oční kliniky.
Novinkou, kterou se toto zařízení jako jediné v Praze může pochlubit, je americký přístroj Milénium, v současné době vůbec nejkvalitnější svého druhu. Jeho hodnota je 4,5 milionu korun a lze jím provádět nejnáročnější nitrooční výkony, jako jsou například operace šedého zákalu, sklivce a sítnice u dětí i dospělých.
"Úroveň kliniky je nyní srovnatelná s kterýmkoli světovým očním pracovištěm.
Dětská oční klinika má mimořádné postavení v rámci celé České republiky, jelikož poskytuje unikátní šíři komplexní pooperační péče s návazností na celý komplement v motolské nemocnici," řekl.J.Korynta.

Stanislava Kyselová



** Nespoléhat na druhé **

Příspěvky přítele Jaroslava Davida i paní inženýrky Veroniky Hončové nás přiměly k napsání těchto řádků. Těžkosti, o kterých se v nich píše, byly u nás v minulosti podobné, umocněné ještě tím, že žijeme v malém městě v podhůří Krkonoš, ve Vrchlabí. Cesta "na okres" trvá hodinu a při současném omezeném počtu spojů vyřízení jednoduché záležitosti znamená polodenní výlet. Proto se také zrakově postižení scházeli jednou, nanejvýš dvakrát do roka. Před slučovacím shromážděním se sešli zrakově postižení z obou organizací a dohodli se na založení místní odbočky. To jsme uskutečnili krátce po slučovacím shromáždění. Naším cílem bylo a je zlepšení informovanosti členů, častější styk a společná účast na rekondicích.
K poslednímu shromáždění měla odbočka 23 zrakově postižených členů. Snažíme se o návštěvy těch našich členů, kteří bydlí ve vzdálenějších obcích a nemohou, podobně jako jinde, získat průvodce. Průměrný věk našich členů je přes 62 roků. Snižují nám jej přitom dva školáci a několik členů v takzvaném produktivním věku.
Rekondice jsme pořádali v klidném prostředí Krkonošského národního parku. Co se tam naučíme, si připomínáme během roku v menších skupinkách i při návštěvách.
Pomáhá nám i několik dobrovolníků, kteří pochopili, jak je pro naši menšinu jejich činnost potřebná.
V měsíčníku PULS vydávaném Městským úřadem máme svou pravidelnou rubriku a pro své členy a další zájemce z řad starších slabozrakých občanů vydáváme ve spolupráci s dětmi z rádia KULÍŠEK zvukový měsíčník na kazetách.
Pro zlepšení styku s okolím jsme uspořádali kurz pro zrakově postižené radiooperátory a tři naši členové získali oprávnění k práci na VKV v pásmech pro třídu C. Pro ostatní zájemce se budeme snažit zajistit vysílačky na občanská pásma (CB). V současnosti je cena nejlevnějších přístrojů už přibližně stejná jako roční poplatky za telefon. Přitom provoz radiostanic je bezplatný.
Hledáme způsoby, jak zajistit častější návštěvy u našich členů, kteří se sami na zasněžené cesty neodváží. Tentokrát přišel sníh koncem listopadu a většinou se drží. Uvažujeme o tom, že bychom hradili našim "pochůzkářům" alespoň jízdenky za autobus. Domníváme se, že náš způsob styku se členy i ostatními zrakově postiženými je v našich podhorských podmínkách správný, i když značně náročný pro ty z nás, kteří se k tomu odhodlali, i pro naše vidící přátele.
Je pochopitelné, že za tímto krátkým výčtem se skrývá notná dávka kolektivního přemýšlení, a vytrvalost při uskutečňování předsevzetí neskládat ruce v klín a nečekat jen na pomoc ostatních. Rádi se poučíme od druhých a jsme přesvědčeni o tom, že když se sami přičiníme, jak se říká, pán Bůh nám pomůže třeba prostřednictvím dalších vidících dobrovolníků z řad důchodců.

Jiří Čivrný a Michal Malák



** Hippos znamená kůň **

A co znamená kůň pro zrakově postiženého člověka? To je věru nelehká otázka. Pro někoho je to velké, nevypočitatelné, možná i nebezpečné zvíře, kterému je potřeba se zdaleka vyhnout. Pro dalšího možná pravěký dopravní a pracovní prostředek, pro jiné je to jenom slovo. Ale jsou lidé, pro které slovo kůň znamená slova přítel, kamarád, pomocník. A také slovo hipoterapie. Nebo ještě lépe hiporehabilitace.
Co je to hiporehabilitace? Je to léčebná metoda, na jejímž provádění se účastní specializovaný tým pracovníků : speciálně připravený kůň,trenér pro hipoterapii (hipolog) a rehabilitační pracovník (hipoterapeut).
"Ježdění na koni může být pro zrakově postižené osoby přínosem pro získání lepší rovnováhy a prostorové orientace. Kromě toho má velký význam psychologický z poznání nového zážitku z těsného styku s velkým zvířetem." (Viz učební skripta "Hiporehabilitace".) A nejen to.
Velikým přínosem je i při onemocněních pohybového aparátu, zejména při všech ortopedických onemocněních, vadném držení těla, skolióze páteře apod.
Nejčastější otázky k hipoterapii jsou rázu technického: Jak se dostanu na koně, jak se na něm udržím, nemohu spadnout?
Tyto a ještě mnohé jiné otázky vám jistě velmi rád zodpoví pan Miloslav Mlčkovský ze sdružení ROSKA a České hiporehabilitační společnosti, se kterým se budete moci setkat 28.ledna 1999 v 16.00 hodin v klubovně Střediska integračních aktivit, Krakovská 21, Praha 1.
Předmětem úvah je i uspořádání rekondice s hiporehabilitační náplní. Pokud budete mít o tuto akci zájem, kontaktujte paní Svobodovou ze SIA, Krakovská 21, tel: 02 - 222 101 32.



** Poděkování **

Středisko integračních aktivit SONS Hradec Králové děkuje Ředitelství Lesů České republiky, s.p., Průmyslová ul. 1106 Hradec Králové, za sponzorský dar ve výši 10 000 Kč. Vážíme si projeveného uznání naší činnosti a finanční částku účelně využijeme ve prospěch našich nevidomých a slabozrakých občanů.



** Viděno skleněným okem **

V roce 40. výročí svého trvání uvádí pražské divadlo Semafor také hru Mé srdce je Zimmer frei - parodii na současné dění v naší zemi. Přestože semaforské hry se v průběhu čtyř desetiletí nevyhýbaly břitké kritice momentálních nešvarů společenských i politických, hru s tak aktuální společenskou satirou tato scéna vlastně dosud neuváděla.
Autory libreta jsou Jiří Just a Jiří Suchý, který také napsal hudbu jednotlivých písniček a texty k nim. Nezapře se tu Suchého smysl pro nevšední melodičnost i jeho typická hra se slovy a rýmy, tedy to, proč divadlo i po čtyřech desítkách let přitahuje publikum.
Hudební komedie, realizovaná pod dojmem nedávného podpisu česko-německé deklarace, je vlastně příběhem dvou českých podnikatelů a jejich německého hosta, který se však nakonec ubrání české vypočítavosti. Blažena (v podání Jitky Molavcové) a Spytihněv (hraje Jiří Suchý) se sice snaží německého hosta Kurta Wagenknechta (představitelem je Jiří Just) doslova vyždímat, když mu chtějí naúčtovat taxy ve "tvrdé měně" i za samozřejmosti, ale problematik je tu pochopitelně mnohem víc. Bez viny však nejsou jen ti dva našinci, kteří Kurtovi - po druhé světové válce odsunutému z našeho území - nabízejí "Zimmer frei"; autoři tematiku rozšiřují na veškeré česko-německé vztahy od dob meziválečných až do současnosti.
Kurt Wagenknecht, sám mající jedno oko skleněné, je v Německu majitelem továrny na výrobu skleněných očí, o něž byla velká poptávka zejména po ukončení druhé světové války. Když se po desetiletích vrací do míst svého mládí, s návratem fyzickým se vrací i návraty pomyslné - vzpomínky sympatické i ty méně příjemné. Jedním z happy-endů je skutečnost, že Blažena, která se ho společně se svým manželem snaží coby devizového cizince finančně doslova "oškubat", nakonec zjistí, že jednooký Kurt je vlastně jejím nevlastním bratrem.
Ale víc už neprozradíme; hra totiž může svou výraznou složkou slovní i hudební přimět k návštěvě oblíbeného divadla Semafor i některého čtenáře - a proč mu brát předem iluzi příjemného večera?

Tomáš Hejzlar



** Festival Slunce '98 **

V Praze se konal ve dnech 24. - 26. listopadu 1998 v divadle Akropolis 4. ročník festivalu integrace SLUNCE '98, který pořádala Žižkovská divadelní a hudební agentura. Jeho program byl koncipován tak, aby vyhovoval snaze o integraci nejen v hledišti, ale především na jevišti. Akce byla doprovázena i výstavou a dvěma představeními Járy Cimrmana.
Na programu festivalu se první den podílely i zrakově postižené děti ze ZŠ pro nevidomé J. Ježka a ze ZŠ pro žáky se zbytky zraku. Druhý den předvedlo své vystoupení Pobytové rehabilitační a rekvalifikační středisko Dědina a SOU pro zrakově postiženou mládež A. Klara. Byla tak opět nabídnuta možnost setkání zdravotně potižených občanů s občany tzv. zdravými.

Mgr. Marie Schifferová



** Zdařilý adventní koncert **

I školní prostředí se může na čas změnit za místo dokonalé poklidné předvánoční idyly: místnosti a chodby provoněné františkem, odkudsi ozývající se melodie pastorel... Právě tak vypadala atmosféra před adventním koncertem, který uspořádala Deylova konzervatoř a ladičská škola nedlouho před vánočními prázdninami. A přišlo tolik zájemců, že sál byl zcela naplněn a nejmíň tři desítky dalších zájemců seděly před otevřenými dveřmi do sálu na dodatečně přinesených židlích.
Když ředitel Mgr. Miroslav Dvořák pozdravil přítomné a všem poděkoval za trvalou přízeň, vyzval ke krátkému proslovu také ředitele příslušného školského úřadu. Ten svou krátkou zdravici zakončil slovy: "Na závěr musím poznamenat, že tato škola bohužel nepracovala dobře."
Přítomným viditelně zatrnulo. Leč řečník vzápětí dodal: "To ,dobře° přece znamená ve školním měřítku za tři. Ale tato škola pracuje na výbornou!"
A pak už se rozezněly v podání zdejších žáků i profesorů tóny autorů převážně z období baroka. Po Vivaldim, Frescobaldim a Haendelovi ovšem nechyběla ani hudba Jakuba Jana Ryby či závěrem Vánoční roztomilost z pera Adama Václava Michny.
Bylo zřejmé, že Vánoce jsou už skutečně za dveřmi. Tradované zlaté prasátko někteří z přítomných na vánočním stromku bohužel v reálu nespatří. Ale v lidské představivosti přece hranice neexistují...
Hudební dojmy z koncertu si však odnášeli vidící i nevidomí stejně intenzívně. Opravdu hezký večer uprostřed sváteční atmosféry, byť jen jednoho všedního dne.

Tomáš Hejzlar



** Tichá radost **

Každý z nás jistě ví, že sdělená radost je znásobená. Proto píši tyto řádky, protože čtenáři našeho časopisu mi budou rozumět nejvíce a moje radost tak bude největší.
Nejdříve ze všeho musím poněkud odbočit od daného tématu. S přibývajícími léty mi začal slábnout zrak. Nejhorší bylo zjištění, že se musím vzdát jedné ze svých velkých zálib - četby. Kdo tohle poznal na vlastní kůži, dá mi za pravdu, jakým pohlazením bylo zjištění, že existuje knihovna zvukových knih! Pochopitelně, že jsem se stala pilnou čtenářkou a jsem jí dosud. Hlasy interpretů knih i jejich jména se mi staly důvěrně známými. Mnohdy po dotočení poslední stopy kazety přemýšlím nejen o obsahu knihy, ale také o tom, jak si ten či onen načitatel musel vše připravit, aby výsledný efekt byl takový, jaký je. Přiznám se, že se hluboce skláním před touto činností, protože sama bych neměla dost trpělivosti k takovému výkonu. A o to víc, když kazety "balím" do gumiček, děkuji vždycky v duchu tomu, kdo mi pomohl poznat vybraný načtený titul.
Nu a nyní již k podstatě věci. Čas od času si se svým dobrým životním druhem zajdeme do divadla. Nejlépe mi vyhovuje komorní scéna Divadla Kolowrat. Vzhledem k mému handicapu a specifičnosti tohoto divadla chodíváme s předstihem, abych se mohla v hledišti posadit pro mne co nejvýhodněji. A tak jako mnohokrát, se to opakovalo i docela nedávno. Čekáme, až budeme moci dojít k šatně. Lidé se pomalu trousí, slyším je...
A tu slyším i ženský hlas, který se ptá portýra, zda paní Stivínová nechala u něho vstupenky na jméno Makovičková. To víte, že moje šedá kůra mozková zapnula na různé asociace. Začala jsem od svého partnera otázkami získávat informace, jaké jsem potřebovala. Odhadla jsem, že věkově ona paní by mohla být ONA. Svému druhovi jsem rychle vysvětlila oč mi jde a požádala jsem, aby mě k oné paní dovedl.
A to je právě ta chvíle, o kterou se s vámi chci podělit. Slovo dalo kouzelné slovo a ne jedno. Paní Makovičková byla hned v obraze, když slyšela, že oči neslouží jak by měly, ale uši napověděly... Dokonce jsem měla to štěstí, že společnicí paní Makovičkové byla další načitatelka - paní Černá. A tak jsem měla takový pěkný, upřímný pocit radosti, že jsem mohla se slzami v očích poděkovat tváří v tvář za všechno to, co vyslovuji v duchu nad vyposlechnutou knížkou.
Ten den pro mne skončil obzvlášť pěkně. A nejen pro příjemný prožitek z divadelního představení. To mi věřte!

Eva Beránková



** Karlovarští na cestách za poznáním **

Jednou z vlastností nás, zrakově postižených, by mělo být i to, že bychom se neměli uzavírat jen do našeho světa nevidomých a slabozrakých, ale měli bychom si také rozšířit obzor vědomostí a představ o životě ostatních zdravotně postižených občanů.
To bylo vlastním námětem společné akce karlovarské odbočky SONS a Sdružení zdravotně postižených Karlovy Vary, jejímž cílem byla výstava REHAPROTEX Brno 1998. Známé rčení také říká, že se má spojit příjemné s užitečným, a tak tomu bylo i zde, neboť v programu našeho třídenního zájezdu byl i vinný sklep v Mikulově, jednodenní vyjížďka do Vídně a posléze návštěva Slepeckého muzea v Brně.
Zájezd se uskutečnil ve dnech 5. až 7.listopadu 1998. První velkou zastávkou bylo výstaviště v Brně, kde se konala celostátní výstava rehabilitačních a kompenzačních pomůcek pro zdravotně postižené - Rehaprotex Brno. Bylo zde vystaveno mnoho druhů jak manuálních, tak elektrických invalidních vozíků v mnoha modifikacích. Své místo tu našly také polohovací lehátka a lůžka pro rehabilitační pracoviště, dále byly předváděny tříkolky, schodolezy, různé náhrady pro dolní a horní končetiny, dále přístroje pro perličkové koupele v domácnosti atd. O masážních přístrojích a biolampách se jistě zmiňovat nemusím.
Přivítal jsem nejen dostatečné množství propagačních materiálů, ale také to, že jsem si mohl mnohé prohlédnout, jak se říká, po našem - tedy rukama. A věřte, bylo nač se dívat.
Součástí této akce byla i výstava pod názvem MEFA Brno, což představovalo výrobky medicínské a sanitární techniky a výrobky farmaceutického průmyslu. Své zastoupení tu měly různé čajové přípravky, krémy a homeopatické přípravky.
Zajímavým zpestřením byl také probíhající mezinárodní turnaj vozíčkářů v basketu; jejich nadšení a elán by mohly být příkladem nejen pro nás, ale i pro zdravou veřejnost. Jediné, co mě zklamalo, byla propagace pomůcek a služeb pro zrakově postižené.
Spektra tu předváděla počítače a Pichtovy slepcké psací stroje, jako novinku měli kombinovaný indikátor hladinky a světla. Tyflopomůcky kromě několika drobností předváděly dvoubarevné keramické hrnečky. Tyfloservis nabízel své služby, pro ukázku činnosti byly vystaveny čtyři druhy slepeckých holí - skládačka s vysílačkou, dále Svárovského skládací hůl, laminátová jednodílná a jako novinku tu předváděli novou grafitovou jednodílnou hůl.
Na škodu bylo, že naše expozice byly dost těžko k nalezení mezi různými nadacemi a charitami, ale celková prezentace před zdravou veřejností byla velmi slabá.
V Mikulově nás čekalo pečené selátko a posezení ve vinném sklepě, první večer při harmonice pana Štěrby, druhý večer při cimbálové muzice Kasanica. Oba večery měly své kouzlo, první večer české písničky, ten druhý s nefalšovanými pravými moravskými písničkami.
Druhý den pobytu na Moravě byl spojen s návštěvou Vídně, kde jsme především absolvovali okružní jízdu historickým jádrem města.
Závěrečný den našeho výletu začal prohlídkou historického jádra Mikulova, které skýtá mnoho kulturních památek. Poté jsme se přesunuli do Brna, kde nás čekala prohlídka Slepeckého muzea. Mile nás tu přivítala paní Eliška Hluší, která nás nejdříve seznámila s historií vzniku tohoto muzea. Pak jsme měli možnost nahlédnout do malých prostor, naplněných mnoha zajímavými exponáty. Jsou zde vystaveny různé slepecké psací stroje, lisy pro výrobu slepeckých knih a časopisů, pomůcky pro výuku bodového písma, školní potřeby, měřicí pomůcky, mapy, reliéfní obrázky atd. Nechyběly tu ukázky výroby kartáčů a pletení košíků, telefonní ústředna s hmatovým výstupem, hodinky i budíky. Raritou je zde i magnetofon na kliku, podotýkám, že funkční, a tak jsem si zde vyzkoušel zázrak techniky, kdy jsem si vlastní rychlostí dirigoval písničku s Michalem Tučným.
Na závěr mi už zbývá jen poděkovat organizátorům celé akce - panu Rogaczewskému a Petru Konšelovi za velmi pěkný a zajímavý zájezd a také řidičům sokolovského ČSAD za bezpečnou jízdu a ohleduplnost.

Emil Miklóš



** Golbalová premiéra Memoriálu Pavla Baláka **

Připomenutí jedné z nejvýraznějších postav českého golbalu, účastníka Paralympijských her, Mistrovství světa, Mistrovství Evropy a dlouholetého hráče SK Slavia Praha - v roce 1997 nečekaně zesnulého Pavla Baláka, bylo prologem 5. ročníku mezinárodního žákovského golbalového turnaje který se uskutečnil 31. října 1998 v Dolních Počernicích.
Pozvání pořadatelů (SK Slavia Praha ve spolupráci s Magistrátem hl. m. Prahy, Zonta klubem a hotelem Svornost) přijal kvintet družstev z německého Berlína - Königs Wusterhausenu, Brna, Plzně, pražské Školy Jaroslava Ježka z Hradčan a Slavie Praha.
V prvním zápase se představili patnáctiletí hráči z Prahy. Hradčany hladce zdolaly Slavii v poměru 17:1. Obdobně přesvědčivě do turnaje vstoupili i berlínští hráči, kteří porazili Brno 13:1. Úspěšně vkročili do hry i Plzeňáci v zápase s družstvem Slavie (11:3). V dalším utkání je už daleko více potrápili Brňané a výsledkem byla poměrně nečekaná remíza 4:4.
Mnohem hůře však o chvíli později dopadli Němci, kterým Hradčanští nastříleli šest branek, zatímco dostali jedinou. A tak poté, co si golbalisté z Berlína spravili chuť na méně zkušených Pražanech ze Slavie (14:1) a Plzeň prohrála s Berlínem (2:6), zůstali jediným neporaženým týmem obhájci loňského vítězství - Pražané z Hradčan. Ti totiž v základní skupině zdolali jak Brno (9:2), tak i Plzeň (12:3) a zaslouženě obsadili v základní skupině první místo. Na druhé a třetí příčce pak skončili hráči ze "západu" - Berlín a Plzeň. O čtvrtém místě, a tedy postupu do semifinále, musel rozhodnout vzájemný souboj mezi Brnem a Slavií.
Po napínavém průběhu byli nakonec šťastnější Brňané, kterým stačil i nerozhodný výsledek 5:5.
Boje tedy skončily pro děvčata a chlapce ze Slavie (Špuláková, Valerová, Durila, Honsa), zatímco v semifinále se i nadále dařilo školákům z Hradčan (vyřadili Brno výsledkem 6:2) a Berlína (kteří porazili Plzeň 8:1). O bronzové medaile se nakonec přihlásili žáci plzeňské školy (Bořík, Hula, Procházka, Skřivan, Soběhard), když zvítězili nad Brnem (Baláž, Kabelka, Michelfeit, Mrázek) v poměru 5:3.
Do finálového zápasu vstupovali pak v roli mírných favoritů hráči z Hradčan (Rybák, Schweiner, Valer, Zadražil), nicméně hostům z Berlína (Franz, Kiesling, Müller, Richter, Rulf) se podařilo jejich úvodní nápor odvrátit. Navíc s ubývajícími minutami ovládli Němci hru natolik, že Hradčanům nakonec oplatili předchozí prohru a zvítězili 6:1.
Pohár pro nejlepší družstvo předal tedy po slavnostní večeři starosta Dolních Počernic, pan Nožička, hráčům z Königs Wusterhausenu. Stříbrné medaile z rukou paní Kettnerové (Zonta Klub) přijali pražští golbalisté Školy Jaroslava Ježka, jejíž ředitel, pan Hájek, předal bronzové medaile chlapcům z Plzně. Turnajový ředitel, pan Král, předal poté cenu pro nejlepšího střelce L. Valterovi.

Karel Čermák



** Postřehy ze sportovního dne **

Píše se neděle 15. listopadu. Kalendář neúprosně ukrajuje z šestinedělí, které do konce roku ještě zbývá. Paní Zima se sice nestačila převléci do "svatebního", zato stupnice na teploměru i kosti v těle dávají tušit, že na nás už co nevidět dýchne.
Je mlhavé šedivé ráno, den jako stvořený k zachumlání do peřin. Tak ovšem nepřemýšlejí lidé, jejichž bílá "průvodkyně", v tuto dobu zvlášť ostře kontrastující se zbytky podzimního bláta, je již připravena k výšlapu do kuželny a na střelnici v Karlových Varech. Zde si dnes - naposled v tomto roce - změří zrakově postižení své dovednosti a setkají se zároveň na rozloučenou s uplynulou sezonou. Batůžky s tepláky a cvičkami jsou sbaleny, zbývá trochu se posilnit, přibalit dobrou náladu a vykročit.
Uplakané počasí nemůže ani v nejmenším odradit naše sportovce od naplánované akce. Do lázeňské metropole se sjíždí okolo čtyřiceti účastníků z oblasti Chomutova, Sokolova a Chebu.
Je krátce po deváté hodině a první návštěvníci kuželny se vzájemně poznávají po radostném "ahoj a hurá, jsme tady!". Následuje blesková výměna otázek a odpovědí, několik doplňujících pokynů k upřesnění organizace celé akce - a o hodinu později už jen vážný povel k přípravě na start.
Nechce se uvěřit, jak koule vržená naslepo míří přesně na cíl a kuželky padají jako zralé hrušky. Závodníci se střídají a na těch nejlepších je patrná jistá rutina. Nejsou to žádní zelenáči. V přátelských kláních kuželkářů už nasbírali tisíce bodů.
Přihlížející fanoušci halasně povzbuzují a nezasvěcení jen kroutí hlavami. Odevšad se ozývá skandování i hlučný smích, nešetří se však ani slovy obdivu a uznání. Panuje tu pohoda, legrace a skvělá atmosféra, jaká se ostatně dala tušit, neboť ze zkušeností už víme, že akce pod "taktovkou" karlovarských nemívají chybu.
Ještě poslední cvaknutí fotoaparátu a dopolední boje v kuželkách končí. Body se sčítají a oblastní kronikářka pečlivě zaznamenává podrobný průběh dění.
Je krátce po dvanáctné a my se přesouváme k zaslouženému občerstvení do malebné hospůdky v průčelí nově zrenovovaného objektu kuželny. Oblastní pracovník Pavel Rogaczewski si bere slovo a jako obvykle chrlí informace o překot. Odpoledne tu s námi nebude, neboť ho čekají další neodkladné pracovní úkoly. Není šance zastavit nekontrolovatelnou energii, která z něj sálá pokaždé, když jako "pastýř ke svým ovečkám" hovoří a vypočítává akce a plány do budoucna, které se svým týmem přichystal. Sotva se dobere konce nikdy nekončících nápadů, neboť čas pokročil a bude třeba přejít na střelnici, kde ve 13,30 hodin začíná další soutěž - simulovaná zvuková střelba z pistole. Rychle dopíjíme poslední zbytky černého moku a vyrážíme podél řeky a Dolního nádraží, kolem hotelu Adrie k cíli. Je zapotřebí překonat ještě nejzáludnější úsek trati - vystoupat třiadevadesát schodů, a jsme na místě.
Po dopoledním, spíše svalovém vypětí, je nyní nutné napřít citlivý sluch, zaujmout tu správnou polohu a maximálně se soustředit na povel zvukového znamení "PAL"!
Dobrá muška a rány mířené na terče jsou jakoby přímo úměrné vůli a odhodlanému úsilí nevidomých pokořit nepřízeň osudu a dokázat bojovnost, za kterou by se nemusel stydět ani leckterý zdravý sportovní nadšenec.
Střílí se dvakrát 10 ran na vzdálenost patnácti metrů, s limitem jedna minuta na výstřel. Zkušenější závodníci se předhánějí v nástřelech kruhů. Ti s nejlepší průpravou a celoročními výsledky se totiž chystají na něžné tóny střelby, které se ozvou v celostátní soutěži o putovní pohár na jaře 1999.
Nadšení ze sportovního setkání neopadává ještě dlouho poté, co skončilo. Dobré pocity a radostná nálada se snoubí s dojmy i úspěchy ze soutěží. Vidím, jak se v koutku krčí holčička s nevěřícně položenou otázkou: "Maminko, jak mohou ti lidé střílet, když mají zavázané oči?" A chlapec o poznání starší zas nechápe, jakou že to fintu na správnou trefu používají.
Abych pravdu řekla, nechápu ani já a jsem na naše borce pyšná. Vím jen tolik, že kde nechybí vůle a zápal pro věc, tam se dílo daří. Máte můj obrovský obdiv, drazí přátelé! Stále znovu se ujišťuji v tom, že o překvapení a fantastické zážitky s vámi není nouze. Od doby, kdy jsem vás lépe poznala, děkuji za každé nové ráno. S vámi totiž ani nelze o smyslu života pochybovat.
Ať vám nikdy nevyprchá elán a nevymizí, navzdory mlhavým konturám, váš jasnozřivý pohled na svět a život kolem nás. Ať se vám splní přání přiměřená i ta nejodvážnější - a ať naše společné vykročení do posledního roku 20.století je neméně radostné, jako byla naše setkávání až dosud.

Daniela Russová



** Nejlepší na Hradě **

Ceny deseti nejlepším českým handicapovaným sportovcům za rok 1998 předal ve čtvrtek 26. listopadu ve Španělském sále Pražského hradu prezident republiky Václav Havel na galavečeru Českého paralympijského výboru (ČPV). Zrakově postižená sjezdařka Kateřina Teplá byla zvolena jedničkou. "Přijetí je pro nás nejen uznáním, ale i velkým zážitkem," řekla Kateřina, majitelka tří zlatých a jedné stříbrné medaile z paralympiády v Naganu, která na rok dostala k používání vůz Škoda Felicia.
Výkoné grémium ČVP zvolilo celkem deset špičkových představitelů jednotlivých svazů handicapovaných sportovců bez určení pořadí podle abecedy. Další ceny a diplomy převzali atlet Radim Běleš, stolní tenistka Jolana Davídková, plavkyně Ivana Kumpoštová, cyklista Roman Musil, slabozraká sjezdařka Sabina Rogieová, plavkyně Věra Stillnerová, lukostřelec Zdeněk Šebek, plavec Lukáš Urbánek a stolní tenista Martin Zvolánek.
"Handicapovaní sportovci za své výkony zaslouží respekt a uznání. Za nimi se totiž skrývá mnoho trpělivosti, vytrvalosti, vůle a ráce. Mohli by být zdrojem inspirace pro všechny, kterým tyto vlastnosti chybějí," řekl ve svém projevu prezident Václav Havel.

red.



** Inzerce **

Pětatřicetiletý muž, Asiat, žijící ve Francii, hledá přítele na dopisování. Komunikovat můžeme francouzsky či anglicky, prostřednictvím disket, Braillova písma či v černotisku. Pohlaví ani druh a stupeň postižení nerozhoduje. Mám rád hudbu, knihy a cestování.
Zn.: Přátelství


[Domů | Zpět]
Náměty a připomínky zasílejte na: web@braillnet.cz
Copyright © 1995 - 1999 SONS