Noviny Můžeš - logo





Na startu opět spolu...

Do nového století

Na startu do nového roku, do nového století. Jaký bude, jaké bude? Jaké si je uděláme, v mezích svých možností. Mnozí z nás vědí, co to obnáší. I společnost má svá postižení, své neduhy, rány a bolesti. Jen najít diagnózu a postup léčby. Jen neztrácet chuť. Přejme si to do nového roku všichni bez rozdílu. Přejme to i novinám Můžeš. I ony stojí opět na startu, mají jinou podobu, jiného vydavatele. Kontinuita s minulostí zůstává ale zachována, kruh spolupracovníků se nemění, a to je záruka, že noviny Můžeš jsou a zůstanou naše.


Najdou zástupci názorových proudů v organizacích postižených společnou řeč?

Národní rada v dohledu

Není pochyby o tom, že zdravotně postižení by měli mít reprezentační orgán či vrcholovou instituci, která by měla mandát široké obce postižených hovořit i jednat za tuto skupinu obyvatel s nejvyššími orgány státu, parlamentem, s institucemi státní správy i samosprávy. Důležitost jednotné reprezentace zdravotně postižených nepopírá snad nikdo, ale cesta k ní je trnitá. Aspoň zatím byla. Dnes se, doufejme, blýská na časy.
Jednotnou reprezentaci zdravotně postižených jsme ovšem již v Če-chách a na Moravě měli. Silnou a nezpochybnitelnou. Viděno pohledem shora, z Národní fronty, jejíž součástí jednotný Svaz invalidů desetiletí byl. Trochu jiný byl pohled zdola. Odtud se zdála více než formální a umělá.
Ten dojem byl silný a reálný do té míry, že po pádu starých pořádků vyrůstaly specifické organizace rychleji než houby po dešti. Bylo to velmi důležité pro hledání identity jednotlivých skupin zdravotně postižených. Otázkou zůstalo, jak bude formulován a hájen zatím neznámý průsečík společných zájmů. Nutnost takového konání byla v době valících se změn nad slunce jasná.
První pokus tohoto druhu byl učiněn již v lednu 1990. Právě tehdy se v knihovně Kliniky léčebné rehabilitace na pražském Albertově začala scházet Rada pro rehabilitaci osob se zdravotním postižením, tvořená zástupci jednotlivých nově vzniklých organizací zdravotně postižených. Její činnost směřovala mimo jiné k vytvoření střechové organizace zdravotně postižených v České republice. Tou se také o rok později stal Sbor zástupců organizací zdravotně postižených. Ačkoliv se počet jeho členských organizací postupně rozrostl z původních 27 na současných 126 a přestože se jeho představitelé stali stálými spolupracovníky vládních, parlamentních a dalších orgánů, nebyl a dodnes není jedinou organizací deklarující jako svou činnost
zastupování zájmů všech občanů se zdravotním postižením. Také Sdružení zdravotně postižených, vytvořené nástupnickými organizacemi bývalého Svazu invalidů, se od roku 1991 snaží o maximální úspěch v této roli.
Jakákoliv spolupráce těchto dvou organizací byla pochopitelně z historických důvodů dlouhá léta mírně řečeno velmi problematická. Teprve rok 1995 přinesl první oteplení vztahů, a to v době, kdy se předsedou Sdružení stal Jan Skopec, nynější místopředseda Sboru zástupců, a vedoucím sekretariátu Sdružení předseda Sboru zástupců Pavel Dušek. Tehdy vzniklá Koordinační rada byla prvním konkrétním pokusem o propojení činnosti těchto dvou organizací. Tento pokus však netrval dlouho. Rezignací Jana Skopce na funkci předsedy z důvodu nemoci a následným odchodem Pavla Duška ze sekretariátu Sdružení skončilo rozfoukávání skomírajícího plamínku spolupráce. Další jiskry na sebe nechaly čekat téměř tři roky. Na počátku loňského léta zahájil předseda Sboru zástupců Pavel Dušek s předsedou Sdružení Jánem Jesenským rozhovory o možnosti vzniku Národní rady zdravotně postižených. Právě ta by mohla převzít dosavadní roli Sboru zástupců i Sdružení v oblasti koncepční a legislativní a hrát klíčovou roli při našem postupném zapojování se do struktur Evropské unie. Jednání o realizaci tohoto záměru dospělo po půl roce k návrhům stanov Národní rady a současně definovalo rozpor spojený s podobou její organizační struktury.
Všechny stávající návrhy budoucí podoby Národní rady zdravotně postižených počítají s kolektivním členstvím jednotlivých organizací zdravotně postižených v ní. Rozpor však existuje v názorech na organizační strukturu, v níž by tyto organizace měly být uspořádány. Rozsáhlá debata se rozvinula kolem možného ustavení komor, jejímiž členy by se v rámci Národní rady staly organizace sdružující občany s obdobným druhem zdravotního postižení. Jeden z návrhů počítá s ustavením komor tělesně, vnitřně, sluchově, zrakově a mentálně postižených, a to tak, že tyto komory by byly vyjmenovány přímo ve statutu Národní rady. Činnost organizace by se poté odehrávala především na půdě komor. Představitelé komor by také tvořili předsednictvo Národní rady. Opačný názor upřednostňuje vznik komor s dobrovolným členstvím cestou zdola, tedy na základě zájmu jednotlivých členských organizací o jejich ustavení. Počet komor ani zaměření na určité typy zdravotního postižení by nebyly předem určeny. Stanovy by naproti tomu obsahovaly popis mechanizmu jejich vzniku. Představitelé postupně vznikajících komor by se stávali dalšími členy předsednictva, tvořeného též členy volenými valným shromážděním Národní rady.
Argumentů pro a proti zaznívá na jednání bezpočet. Věřme, že za všemi stojí zájem na maximální funkčnosti uskupení, jehož úkolem je formulovat strategii pro podporu občanů se zdravotním postižením v celé její šíři, a co více, prosazovat ji i v době, která, jak se zdá, tomu není příliš nakloněna.
(mk)


RUBRIKA: JAK TO VIDÍM

Vrcholový sport postižených? Negativa převažují

O významu sportu a pohybové aktivity pro harmonický rozvoj osobnosti již byly napsány stohy papíru a není proto nutné o něm pochybovat. Správná životospráva, soustavnost, cílevědomost a podřízení osobních zájmů celku, tedy předpoklady nutné k dosažení vynikajícího sportovního výkonu, jsou jistě vlastnostmi žádoucími v jakékoli oblasti lidského konání. Sport, především ten vrcholový, má ovšem i své stinné stránky. Obrovská tréninková a převážně jednostranná fyzická zátěž, spojená s provozováním naprosté většiny sportovních disciplín, navíc obvykle od útlého věku, nejenže organismu neprospívá, ale působí těžké a mnohdy nevratné škody, výstižně pojmenované sloganem "sportem k trvalé invaliditě". Jestliže tedy u vrcholového sportu zdravé populace negativní vlivy na harmonický rozvoj osobnosti spíše převažují, je jejich dopad na vrcholového sportovce s handicapem o to výraznější. Postižený sportovec, například vozíčkář se zachovanými zbytky hybnosti horních končetin, tak extrémní tréninkovou zátěží a přetěžováním těchto partií systematicky pracuje na prohloubení vlastní invalidity. Nikterak výjimečně se tak můžeme setkat s vozíčkářem, vrcholovým plavcem či "formulkářem", který čas od času střídá tréninkové kempy a účast na vrcholových soutěžích s hospitalizacemi na revmatologickém oddělení s artritidou ramenních kloubů z chronického přetěžování. Jinak než zrůdností nelze označit případ postižené dívky, jejíž handicap je "ideálním" předpokladem k dosažení světových výkonů v jedné z atletických disciplín.
Vrcholový sport v tomto pojetí v žádném případě neslouží k efektivnímu rozvoji zachovaných zbytků hybnosti, sportovní výkon, který by měl být jakýmsi prostředkem realizace, se stává samoúčelným cílem, kterému je obětováno vše.
Realitou však je, že i soutěže tělesně postižených se svým charakterem stávají sportem vrcholovým, tedy záležitostí úzké skupiny vyvolených, se všemi klady a zápory, které tento stav přináší. Olympijské hry či světové šampionáty pak pochopitelně chtějí mít své velké vítěze, medailisty a rekordní časy, oslavované tím více, čím větší handicap musel sportovec při jejich dosažení překonat. Ti nejúspěšnější jsou pak široké populaci předkládáni jako vzor a stávají se žádaným mediálně atraktivním zbožím. Stoupenci vrcholového sportu tělesně postižených obvykle argumentují tím, že právě díky úspěchům těchto výjimečných jedinců lze přilákat sponzory a zajistit zdroj tolik potřebných financí, ze kterého pak může mít prospěch i široká základna tělesně postižených, provozujících sport pouze rekreačně a v rámci rehabilitace pohybového systému.
Případný mezinárodní úspěch či zisk medailí má být též motivací pro ostatní postižené, umožňující se snáze vyrovnat s vlastním handicapem. Jakkoliv pravdivá mohou být tato tvrzení, je stále více zřejmé, že vrcholový sport tělesně postižených se od zájmů a potřeb široké základny krok za krokem vzdaluje. Systém přípravy tělesně postižených reprezentantů, ke kterému už téměř automaticky patří nákladná zahraniční soustředění, tréninkové tábory, špičkové vybavení a početné realizační týmy, si už téměř v ničem nezadá s podmínkami těch největších "hvězd" vrcholového sportu. Ani vrcholový sport tělesně postižených, pokud chce sklízet úspěchy na mezinárodních soutěžích, totiž nemůže volit jinou cestu. Proto i naše reprezentace absolvovala na sklonku uplynulého roku dvoutýdenní kemp v místě dějiště Paraolympijských her 2000 v australském Sydney, realizační tým pak odcestoval studovat sportoviště více než v týdenním předstihu...
Je sporné, do jaké míry je toto pojetí vrcholového sportu motivující pro řadového vozíčkáře potýkajícího se se zajištěním základních prostředků nutných ke kompenzaci handicapu a jedná-li se o investice vynaložené skutečně účelně. Vrcholový sport tělesně postižených se v mnoha směrech stává spíše jakousi blýskavou fasádou zakrývající hluboké koncepční nedostatky v péči o invalidní spoluobčany. Pro mnohé "sponzory" představuje tato oblast navíc lákavou příležitost vylepšit si před veřejností image a prezentovat okázale svoje sociální cítění. Tolik potřebné investice do modernizace zastaralých rehabilitačních ústavů, budování bezbariérových přístupů a skutečně aktivní zapojení invalidních spoluobčanů do běžného života již pochopitelně tak atraktivní není, i když o prioritě není nutné ani na okamžik pochybovat.
Přesto však není sporu o tom, že sport představuje jedinečnou příležitost k aktivizaci a integraci tělesně postižených a je tím nejpřirozenějším rehabilitačním postupem. Je proto nesmírně důležité zapojit do sportovních aktivit co nejširší okruh postižených a ukázat jim, co všechno mohou se svým handicapem dokázat, jaké obrovské možnosti jim sport může nabídnout. Zcela jistě je namístě i pořádání různých závodů a soutěží, jejichž význam však spočívá především v oblasti společenské a rehabilitační a nikoli ve zničující honbě za medailemi a výkony světové úrovně.
Vrcholový sport tělesně postižených by se měl proto stát spíše okrajovou záležitostí a ne jakousi výkladní skříní demonstrující úroveň péče o invalidní spoluobčany.
Jan Hnízdil
autor je vedoucím lékařem rehabilitačního oddělení VFN Praha


TÉMA: Z DOMOVA

V Praze bylo otevřeno nové rehabilitační pracoviště

Krok na cestě k samostatnosti

Při klinice rehabilitačního lékařství 1. lékařské fakulty UK byl 8. prosince otevřen první denní rehabilitační stacionář v České republice. Poskytuje odbornou péči pacientům, kteří jinak zůstávají v domácím ošetřování.
Multidisciplinární tým je složen z lékařů, psychologů, logopedů, fyzioterapeutů, ergoterapeutů, sociálních pracovnic, mistrů pro práci v dílnách a zaměstnán je zde i protetický technik.
Stacionář byl zřízen z prostředků ministerstva zdravotnictví, Všeobecné fakultní nemocnice, 1. lékařské fakulty a sponzorských darů. Jeho cílem je člověka s dlouhodobým postižením osamostatnit, případně ho připravit na výkon povolání. Nejde jen o zlepšení hybnosti, ale také o trénink uvažování, orientace, paměti, koncentrace či komunikace. V praktické činnosti i používání veřejných hromadných dopravních prostředků.
Pacient po vyšetření má připraven individuální program, k němuž jsou k dispozici různé kompenzační pomůcky, elektrické a mechanické vozíky, chodítka, hole, berle, pomůcky k soběstačnosti v kuchyni, na WC, v koupelně aj. Na klinice je bezbariérová tréninková kuchyň, WC, sprchy a koupelna. Pod dohledem odborníků se nacvičují a testují pracovní a zájmové aktivity, pacienti se účastní práce v ergodiagnostických dílnách. Vyrábějí keramiku, pracují s textiliemi, při výrobě svíček a drobných smaltovaných předmětů, s dřevem i kovy. Učí se administrativě a mohou se věnovat zahradničení. Součástí praxe je poradenství, pacienti se mohou informovat o možnostech bezbariérového bydlení, o sociálních dávkách, o spolupráci s úřady aj.
Stacionář (pracuje denně od 8 do 16 hodin) je krokem na cestě k plné integraci postižených či dlouhodobě zraněných do života. Problémem na této pouti je však financování. Pobyt ve stacionáři nehradí zdravotní pojišťovny. Řešení by mohl přinést nový zákon o sociální pomoci. Pokud bude uzákoněno adresné vyplácení sociálních dávek, pak by se počet těch, kteří by dali přednost vlastnímu domovu s denní návštěvou stacionáře před pobytem v ústavu, jistě zvýšil.
Alena Sedlačíková


Odstartovaly Majáky

Na konci roku 1999 byla odstartována akce Majáky. Jejím cílem je počítačové vybavení nemocnic s odděleními pro dlouhodobě nemocné děti. Počítače s kompletním hardware a software a internetovým připojením zdarma budou instalovány v učebnách, ale na pojízdných stolcích mají být dostupné i pro děti dlouhodobě umístěné na jednotkách intenzivní péče. V první fázi půjde o šest největších nemocnic v ČR. Podle ředitele projektu Počítače proti bariérám Martina Kováře na projektu spolupracují firmy Telecom a Microsoft. V rámci akce začne vycházet i dětský webovský časopis. "Má zajímavou koncepci, bude opravdu interaktivní a dynamický," slibuje Martin Kovář.
(red)


Ministerstvo a život ve tmě

Nevidíme, ale myslíme, tak zněl jeden z transparentů, s nimiž v polovině ledna přišli před ministerstvo práce a sociálních věcí v Praze demonstrovat nevidomí a slabozrací. Na internetu totiž byly zveřejněny výsledky dílčího jednání o projektech, které se týkají této kategorie postižených. Z ministerského hodnocení vyplynulo, že některé z nich neuspěly. Nevidomí si ovšem spočítali, že kdyby byly zmíněné projekty vskutku zamítnuty, znamenalo by to snížení finančních příspěvků na šedesát procent. Sjednocená organizace nevidomých (SONS) žádala pro letošní rok 45 milionů. V minulých letech se výše příspěvků pohybovala kolem 30 milionů. Dostala by tedy nějakých dvacet milionů. Ministr Špidla byl bouřlivou reakcí nevidomých viditelně překvapen a zástupcům SONS slíbil, že všech třináct projektů, které SONS předložil, znovu prověří. Demonstrace připomněla nejen ekonomické problémy, s nimiž se nevidomí potýkají, ale znovu ukázala, jak málo si svět světla dokáže představit život ve tmě tisíců našich spoluobčanů. Když ministr Špidla přišel mezi nevidomé, podal jejich zástupci ruku... Ale budiž mu odpuštěno. Nejspíš to myslel dobře.
(lav)


Starší Rehaprotex přibral, mladší MEFA zeštíhlela, ministři letos vůbec nepřijeli

Kdo se nepředstavil v Brně, jako by nebyl...

Tento odvážný, ale do značné míry pravdivý slogan se váže k akcím, které probíhaly na brněnském výstavišti od 3. do 6. listopadu. Právem poutaly pozornost mnoha z vás. Jde totiž o ojedinělé spojení komerčních výstavních akcí, tedy veletrhu MEFA (zdravotnické přístroje a služby) a výstavy Rehaprotex (kompenzační, rehabilitační a protetické pomůcky), s akcí výrazně nekomerční, tedy s prezentací nestátních, neziskových organizací s humanitárním zaměřením "Pro Váš úsměv".
Jmenované akce neprobíhaly společně zdaleka poprvé, starší Rehaprotex (8. ročník) a MEFA (7. ročník) podporovaly už čtvrtý ročník akce "Pro Váš úsměv". Věřte, že sloveso podporovaly je zde opravdu namístě. Neboť pořádání dvou "ziskových" akcí unese pořádání té naší doprovodné akce. Zde je namístě zmínit úzkou spolupráci s obchodní skupinou 2 a. s. BVV. Už čtyři roky nás manažerka výstavy Ing. Bohuslava Knopová trpělivě a cílevědomě učí, jak připravit tak velkou a náročnou akci, jakou náš "Úsměv" dnes už je.
Co pro nás není lehké
Víte, není lehké pracovat metodicky, neopomíjet maličkosti a vejít se do dohodnutých termínů. Nebylo pro nás také běžné pracovat s tiskovými zprávami, podílet se na konferencích, jednat s osobnostmi veřejného života. Ani dnes to ještě dokonale neumíme. Každý ročník nám znovu ukáže některá opomenutí, chyby a nedostatky. Nicméně máme za to, že ony tři dny v pavilonu A brněnského výstaviště jsou v naší zemi opravdu jedinečné a mohou nabídnout každému návštěvníku informace, poznatky, kontakty, ale také obyčejnou lidskou radost ze setkání se starými i novými přáteli.
MEFA zdravotně postižená?
Věnujme se však postupně jednotlivým akcím a začněme třeba veletrhem MEFA. Vzhledem k současné, obecně známé situaci v českém zdravotnictví, kdy dominují zprávy o dluzích, žalobách a rezignacích na nejrůznější funkce, je také sám veletrh MEFA trochu "zdravotně postižen". Není se čemu divit, vždyť právě vystavovatelé této akce, tedy dodavatelé zdravotnické techniky, služeb a technologií jsou "progresivně negativní diagnózou" našeho zdravotnictví nemálo postiženi. Projevuje se to tím, že firmy, které vystavovaly na stovkách metrů čtverečných, vystavují dnes na desítkách metrů, firmy, které vystavovaly na desítkách metrů, vystavují na několika málo metrech, anebo je v pavilonech nenajdete vůbec. Nicméně MEFA zůstává stále největší akcí toho druhu v republice. Její jedinečnost podtrhuje kongres s mezinárodní účastí. Také my jsme chtěli přispět malou troškou do mlýna a nabídnout na kongresu speciální program revizním lékařům zdravotních pojišťoven. Cílem tohoto programu bylo zejména zorientovat lékaře v sortimentu kompenzačních, rehabilitačních a protetických pomůcek. Mnozí z lékařů totiž předepisují pomůcky pouze podle tzv. číselníku VZP, bez hlubší znalosti věci. Náš program se však setkal s takřka nulovým zájmem zdravotních pojišťoven i jejich revizních lékařů.
Rehaprotex roste na váze
Rehaprotex na rozdíl od veletrhu MEFA pomalu, ale jistě roste. Právě pro tuto výstavu platí beze zbytku, že kdo tu nevystavuje, tak jako by nebyl. Pavilon A brněnského výstaviště nabízí ucelený přehled sortimentu kompenzačních, rehabilitačních a protetických pomůcek výrobců a dovozců operujících na českém trhu. Potěšující je, že technická úroveň, design, a tím i konkurenceschopnost našich výrobků v posledních letech strmě roste. Představení těchto výrobků bylo také v Brně bohatě využito, mezi stánky se pohybovaly stovky lidí, nasávajících informace jako houba. Zato vystavovatelé museli často svlažovat neustálým hovorem proschlá hrdla.
Nejlepšími se stali
Vystavovatelé měli také možnost přihlásit některé vystavované exponáty do soutěže "Zlatý Rehaprotex", letošními vítězi se staly:
Elektrický vozík E-MOTION firmy PATRON-Reha Technik s. r. o ? rehabilitační kočárek REHA TRIGA od stejné firmy ? polohovatelné lůžko TERNO PLUS ? stavebnicový tříbodový korzet ING ? neuromuskulární stimulátor STIWELL 1200 ? nejlepším českým exponátem byl vyhlášen rehabilitační kočárek REHA TRIGA ? cenu návštěvníka získal kočárek KUBA firmy REPO Rousínov.
Veškerá ocenění byla předána na slavnostním gala večeru, který moderoval doktor Roman Šmucler, a to tentokrát bez pověstné budky.
Neziskové organizace se také učí
Mezi expozicemi dodavatelů pomůcek se stále častěji objevují stánky nestátních neziskových organizací s humanitárním zaměřením. Jsou zde jako rovnocenní vystavovatelé, byť jejich poplatky za pronájem plochy, stavbu stánku atd. jsou poněkud odlišné. Prezentují zde svoji činnost, svoje know how. Často nabízí návštěvníkům svoje služby a těmito službami je ve většině případů konkrétní, cílená pomoc v nesnázích. Toto považujeme za hlavní myšlenku akce. Vždyť neziskové organizace jsou v dnešní době významnými zaměstnavateli, a na rozdíl od mnoha "pilířů ekonomiky" platí pravidelně svým zaměstnancům mzdy.
Neziskové organizace dnes dokážou řídit stacionáře, hospice, dokážou provozovat hypoterapii, krmit bezdomovce, převychovávat narkomany. Prostě dokážou spoustu věcí, do kterých se stát a jeho úředníci nepouští. A to ještě s využitím daleko menšího objemu prostředků a daleko větší úspěšností, než by kdy stát dokázal. Důkazem tohoto tvrzení může být efektivní pomoc organizovaná "neziskovkami" v době povodní, či nedávných zemětřesení v Turecku, nebo válečném konfliktu na Balkáně. I my chceme podpořit prestiž neziskových organizací a ukázat výsledky naší práce všem, kteří nevěří, že peníze z nadací a občanských zařízení doputují k proklamovanému cíli. Ale nejen to je naším záměrem, chceme také, aby se pracovníci organizací scházeli a v řízených i spontánních diskuzích hovořili o problémech své práce a řešeních, která se nabízejí.
Ministři měli jiné starosti?
Diskusní programy, které v letošním roce probíhaly na jevišti v pavilonu A, byly bohužel poznamenány neúčastí představitelů příslušných ministerstev. Představitelé organizací neměli bohužel pro svoji diskusi odpovídajícího partnera. Myslím si, že tato skutečnost je škodou pro obě zastoupené strany. Přece, co potřebuje dobrý úředník více než zpětnou vazbu a tříbení názorů? Ještě nikdy se nestalo, aby brněnské výstaviště v době konání popisovaných akcí nenavštívili ministři zdravotnictví, práce a sociálních věcí, jejich náměstci a vedoucí odborů. Až letos. Jistě, křesla se kývají, a některá už se dokonce dokývala, ale je stabilita křesel pro naše představitele správ-nou prioritou? Nechme to na nich.
Jedinými oficiálními hosty z nejvyšších politických kruhů byli poslanec parlamentu Ing. Zdeněk Škromach a náměstek ministra kultury Mgr. Ilja Racek, který přijel předat cenu ministra Dostála pro vítěze naší fotografické soutěže "Život nejen na kolech", a ještě je sám rodičem postiženého dítěte. Zmíněná soutěž v letošním roce znovu stála za bedlivé zhlédnutí, zúčastnilo se jí totiž 58 autorů, kteří přihlásili 137 fotografií. Mezi členy poroty zářila osobnost Chantal Poulain-Polív-kové, jejíž polibek byl společně s věcnými cenami odměnou pro ty nejúspěšnější. Třeba to bude pro mnohé motivace pro další práci.
Síla zvláštního pouta
Výstavou fotografií kulturní dění na Rehaprotexu zdaleka nekončilo. Jeviště se již tradičně plnilo písničkáři i hudebními skupinami, jejichž protagonisty jsou často lidé s nejrůznějším postižením. Patřil sem i benefiční prodej výrobků chráněných dílen. Jak krásné věci dokážou ruce vzdorující svému postižení vytvořit. Výtěžek z tohoto prodeje přesáhl neuvěřitelných šedesát tisíc korun, které poputují zpět do dílniček na nákup dalšího materiálu, nástrojů atd.
Součástí byly tradičně také sportovní akce: Běh brněnské mládeže areálem BVV, Český pohár v orientačním závodě vozíčkářů a českou premiéru si zde odbyl "Armsport". Co nás však těší snad nejvíce ? brněnské výstaviště se stává místem setkávání lidí s postižením. Ti mezi stánky tvoří živě debatující hloučky lidí, kteří jinak nemají dost možností se vídat a navštěvovat. Přitom je spojuje zvláštní síla přátelského pouta, které vzniklo třeba v "rehabiliťáku", kde byli těsně po úraze a měli pocit, že život už skončil. I toto patří k charakteristické náladě podzimního Brna.
Alena Sedlačíková
Zdeněk Škaroupka


TÉMA: ZE SVĚTA

Senátor Harkin předložil Kongresu alternativu k pečovatelským domům

Nový zákon pro dva miliony Američanů

Washington, D.C. ? Senátor Tom Harkin předložil Kongresu nový zákon o ošetřovatelských službách a podpoře zdravotního pojištění (Medicaid). Má umožnit lidem, aby si vybrali, které služby chtějí akceptovat ? dosavadní zákon je totiž nutí odcházet do pečovatelských domů a penzionů, nový by měl umožnit přijímat pečovatelské služby doma.
Tento zákon může ovlivnit rozhodování více než dvou milionů Američanů. Návrh zákona operuje s čísly. V roce 1998 Medicaid utratil 44 milionů dolarů z daní na umístění handicapovaných lidí všech věkových skupin v pečovatelských domech a jiných institucích, říká zpráva Úřadu pro financování zdravotní péče (Health Care Financing Aministration = HFCA), což je federální agentura zajišťující dohled nad programem Medicaid. Ve stejném roce bylo ze zdravotního pojištění vyplaceno na služby doma pouze 14 milionů dolarů. Podle dat získaných Statistickým střediskem handicapovaných při Kalifornské univerzitě v San Francisku jsou
průměrné roční výdaje Medicaidu na osobu, která využívá tyto služby doma, 7276 dolarů, zatímco jeden rok pobytu jedné osoby v pečovatelském domě stojí daňového poplatníka 23 225 dolarů.
Návrh nového zákona je výsledkem mnohaleté práce skupiny ADAPT, bojující za práva postižených. Mnoho jejích členů prožilo drahný čas v pečovatelských domech či jiných institucích. Koncem minulého roku v Ohiu někteří dokonce demonstrovali tak razantně, že byli zatčeni policií. "Cílem ADAPT je reformovat institucionálně založený systém dlouhodobé zdravotní péče Medicaidu. V 21. století by nikdo neměl být nucen do pečovatelského domu jen proto, že jiné možnosti neexistují," říká Bob Kafka, organizátor.
Zákon je součástí kampaně nazvané "Skutečná možnost volby v novém mileniu", která chce zapojit Kongres a prezidentskou kampaň v roce 2000 do debat o tomto problému.
Zdroj: MANIFESTO


Epidemiologové - detektivové medicíny

Jejich průkopníkem byl anglický lékař John Snow, který při vypuknutí epidemie cholery v roce 1854 v Londýně pátral po zdroji. Nikdo tehdy nevěděl, jak a proč se nákaza šířila. Trvalo desetiletí, než vědci akceptovali myšlenku, že příčinou infekce jsou neviditelné mikroby. Ale jednačtyřicetiletý lékař věřil, že našel zdroj nákazy, a to v londýnské Broad Street. Na mapě Londýna si zaznamenával místa, kde jednotlivé oběti zemřely. Téměř ke všem úmrtím docházelo tam, kde byla umístěna vodovodní pumpa, jedna z mnoha veřejných vodovodních pump v Londýně. Ačkoliv Snow neobjevil příčinu cholery, bakterii Vibrio choleras, jeho metodická práce pomohla ke vzniku epidemiologie.
Pro sledování současných epidemií byla v USA vybudována centra pro kontrolu nemocí (Centres for Disease Control ? CDC), která mají svůj hlavní stan v Atlantě a jsou nejslavnějšími detektivními organizacemi medicíny, neboť jejich součástí je Epidemic Intelligence Service ? EIS, epidemická výzvědná služba. Tu tvoří 65 lékařů, sester a jiných expertů veřejného zdravotnictví, dosažitelných 24 hodin denně.
Každý rok se epidemiologové zabývají také jednou z opakujících se epidemií ? chřipkou. Alan Kendal, vedoucí oboru chřipek v CDC, říká, že z jejích virů mají obavy. Každým rokem si chřipka vyžádá tisíce lidských životů v USA. Kdyby se na světě objevila nová varianta, může připravit o život statisíce lidí. Ničivé celosvětové epidemie se periodicky vyvíjejí. V letech 1918?19 pandemická chřipka způsobila smrt asi dvaceti milionů lidí. Neví se, co učinilo tuto chřipku tak smrtelnou. Vždycky existuje možnost, že se nějaká jiná varianta objeví. Viry chřipky se neustále vyvíjejí a rychle se šíří. Nová varianta, která se objeví např. v Asii, může oběhnout svět během několika měsíců. Vakcína však může chránit teprve tehdy, když je vytvořena pro příslušnou variantu. Pro lovce chřipkového viru je nejúrodnější půda v Číně. Zdá se, že právě tam všechny nové varianty vznikají. Prasata a husy na čínských farmách jim poskytují útulek a pravděpodobně slouží jako mixážní nádoby pro jejich vznik. Tyto mutace snad potom umožňují, aby zvířecí viry infikovaly lidi. Nejen chřipka, ale také další nemoci, jako tuberkulóza a spalničky, mohou mít svůj původ ve zvířatech.
Zdroj: National Geographic


"Cítím se dobře s tai-chi"

New York ? Slunce se dere do místnosti velkými okny a rozjasňuje studio s bambusovou podlahou, ve kterém šest žen, některé z nich na vozíku, cvičí klasickou pozici "bílý jeřáb" tradičního čínského tai-chi quan. Kontrolují svůj dech a soustřeďují energii do svého nitra, půvabně zvedají a otvírají paže v jednotě pohybu, myšlenek a těla.
"Tato sekvence pohybů patří obraně a hlavně posílení," říká Ellen Warrenová, terapeutka, která vede hodiny tai-chi třikrát týdně pro ženy s handicapem v nemocnici pro kloubní onemocnění University New York. Program byl zahájen v prosinci 1998.
Dr. Margaret Nosek z Baylor College Lékařského centra pro výzkum žen s postižením konstatovala v národní studii, že ženy s fyzickým postižením jsou i v mladším věku mnohem náchylnější k depresi, osteoporóze, srdečním chorobám a infekcím močového traktu než jiné ženy. Nynější výzkumy prokazují, že cvičení snižuje únavu u nemocných s roztroušenou sklerózou a u nemocných s chorobami po nákaze poliovirem a pomáhá předcházet komplikacím.
"Tai-chi mi pomohlo obnovit rovnováhu a koncentraci. O to bych se chtěla podělit s mými studenty," říká Ellen Warenová, která se začala věnovat tai-chi poté, co po zlomeninách několika obratlů nemůže chodit. Cvičení jí pomohlo relaxovat svaly a snížit strach z pohybu. Tai-chi je pohybová terapie, soustřeďující se na pozitivní energii. V překladu znamená chi "energie" i "dech". Warrenová konstatuje, že se účastnice kursu nyní mohou s mnohem větší lehkostí přemísťovat z vozíku na židli. "Pro mou částečnou invaliditu je tai-chi skvělé, protože vůbec nezatěžuje klouby. Je to cvičení, které nepociťujete jako terapii," říká Tina Hansenová, která má juvenilní revmatickou artritidu. "Cvičení mi pomohlo zhubnout, posílit svaly
a uvolnit se," říká Chayamattie Gopichandová, která má familiární spastickou paraplegii. Účast na individuálních sezeních po dobu dvou měsíců jí pomohla, lépe se o sebe nyní postará. Margaret Donohueová má spina bifida, kyfózu a osteoporózu. Cvičením různých póz jógy si vytvořila svalovou hmotu a nyní může stát vzpřímeně. "Celý svůj život jsem se zkoušela vzpřímeně postavit. Nyní se mi lépe dýchá, vypadám a cítím se mnohem lépe."
Ředitelka Judith Goldbergová může být spokojena: "Většina žen, které prošly našimi kursy, si nikdy předtím neuměla představit, že by mohla provádět taková cvičení.
Zdroj: Parplegia News


RUBRIKA: VE ZKRATCE

Konference o sexualitě

San Francisco ? Konsorcium pro výzkum invalidity a sexuality v USA pořádá v San Francisku v březnu 2000 konferenci, která chce zmapovat šíři současného výzkumu v oblasti "invalidity a sexuality", nalézt a určit priority a možné předměty výzkumu a strategie do budoucnosti, rozvíjet infrastrukturu, která je nezbytná pro vědce, aby mohli lépe řídit tento výzkum a doporučit změny v politice služeb, programů a vzdělávání v této oblasti.
Konference chce vyprovokovat psychologickou, sociální a kulturní analýzu mnoha faktorů týkajících se sexuality postižených, jako jsou pohlaví, sexuální identita, sociální třída a příslušnost k určitému etniku, včetně problematiky invalidních homosexuálů atd. Pozváni jsou přední vědci ze Spojených států i Evropy zabývající se interdisciplinárními obory, antropologové, sociologové, psychologové a učitelé a také představitelé občanských iniciativ a mnoho jiných.
Další informace lze získat na adrese: Lainey Wolff, World Institute on Disability.
Zdroj: MANIFESTO


Připadám si jako James Bond

Edinburgh ? Skotský hoteliér Campbell Aird získal bionickou ruku vyvinutou ortopedy nemocnice v Edinburghu. Airdovi byla amputována pravá paže poté, co mu byla diagnostikována rakovina svalu. Vývoj bionické ruky přišel na 100 000 liber. Podle autora článku v časopise Disability jde o první ruku na světě, kterou může pacient zvednout až za hlavu. Ruka má rotační zápěstí a lze pohybovat prsty. Od předloktí je pokryta umělou kůží, takže je téměř k nerozeznání od ruky skutečné. Campbell Aird ji loni testoval při windsurfingu a střelbě. "Dalším krokem bude paragliding", tvrdí a dodává: "Ruka je skvělá, dělá to, co chci. Někdy si připadám jako James Bond..."
Zdroj: Disability


Nová rada v Německu

Berlín ? Koncem minulého roku byla formálně vytvořena nová národní rada handicapovaných (Deutsche Behindertenrat) v Berlíně. Členy se stalo přes 80 organizací, které reprezentují více než 2,5 milionu handicapovaných lidí. Prezident VdK Walter Hirrlinger byl zvolen prvním mluvčím. Deutsche Behindertenrat se stane novým německým členem Evropského fóra postižených (EDF).
Zdroj: EDF bulletin


Rok 2003 - rok handicapovaných?

Brusel ? Třicet sedm milionů postižených v zemích Evropské unie žádá, aby rok 2003 byl vyhlášen Evropským rokem handicapovaných obyvatel. Energickou kampaň vede Evropské fórum postižených (EDF). Podporu již vyjádřila komisařka EU Anna Diamantopoulou a řada vlád zemí EU. "Lidé s různými formami postižení stále čelí diskriminaci ve všech oblastech každodenního života, zejména na trhu práce, je také mnohem větší pravděpodobnost, že se stanou oběťmi násilí a mnoho z našeho prostředí je pro ně nepřístupné. Evropský rok by vytvořil potřebný tlak pro změny,"
řekl prezident EDF Yannis Vardakastanis. EDF nyní žádá hlavy států EU, aby přijaly potřebná rozhodnutí k tomu, aby se "rok" stal realitou.
Zdroj: EDF bulletin


TÉMA: ZE SPORTU

Obhajoba Giammartiniho

Již třetí ročník halového mezinárodního turnaje v tenise na vozíku ČSOB CUP ?99 uzavřel letošní kalendář akcí, které společně organizují Český tenisový svaz vozíčkářů a jeho marketingová agentura ARS Production.
Zvýšená kategorie turnaje přilákala do Prahy zákonitě větší tenisovou konkurenci. Přijelo dokonce pět hráčů z první světové dvacítky. Pražskou premiéru, a dá se říci, že velice úspěšnou, si odbyl nejvýše nasazený Martin Legner z Rakouska, který nikdy turnaj neabsolvoval kvůli mistrovství své země.
Zápasy prvního kola divize Open působily zahřívacím dojmem a elitní osmička nasazených tak čekala na své soupeře. Prokletí prvního kola se bohužel nezbavil Brňan Jiří Fiala, kterého až krutě deklasoval polský reprezentant Jaroszewski. Ve druhém kole se odehrálo nemilé překvapení na úkor nejlepšího českého hráče ? Miroslava Brychty, který předvedl
unavený výkon a podlehl ve třech setech dalšímu z Francouzů Lechaplainovi. Přičteme-li k tomu vyřazení Michala Stefanu turnajovou dvojkou ? Francouzem Laurentem Giammartinim, dá se mluvit o černém čtvrtku českého vozíčkářského tenisu.
Sobotní semifinálová klání představila pražským divákům tenis na vozíku už v celé své kráse. Pohledné výměny byly k vidění nejenom v zápase tenisového dříče Legnera s elegantně hrajícím Weisangem, ale i během utkání překvapivého semifinalisty Turnera s obhájcem trofeje Giammartinim. Samotné singlové finále Legner ? Giammartini mělo být ozdobou a vyvrcholením turnaje. Giammartini je typ silového hráče, který si už v minulosti svými tvrdými údery zajistil nejenom respekt protihráčů, ale i první příčku na světovém žebříčku. Legner je vyloženým tenisovým "dříčem" a antukovým specialistou. Počátky obou dvou setů byly dramaticky vyrovnané, ovšem v koncovkách se více dařilo Giammartinimu. Ten využil nejenom svou znalost průhonické haly z loňska, ale i svou vynikající formu v závěru sezony a porazil čerstvého finalistu z eindhovenského turnaje Masters Legnera v poměru 6/4, 6/4.
V závěrečném hodnocení se snoubilo mnoho různých pocitů. Na jedné straně zklamání z neúspěchu našich hráčů, ale na straně druhé bezmezná radost z toho, že Praha měla možnost opět zhlédnout tenis světové úrovně v podání opravdových tenisových profesionálů.
Martin Císař
Výsledkový servis ? muži. Divize OPEN semifinále: Legner ? Weisang 6/2, 6/4, Giammartini ? Turner 7/5, 6/3. Finále: Giammartini ? Legner 6/4, 6/4, Čtyřhra finále: Legner, Giammartini ? Nijhoff, Turner 6/3, 6/3.
Ženy, hráno tabulkou: Maasová (Hol.) ? Mc Morranová (Brit.) 7/6 (5), 6/7 (3), 7/5, Maasová ? Racineuxová (Fr.) 6/2, 6/2, Mc Morranová ? Racineuxová 6/3, 7/5.


Skvělá atmosféra na mistrovství republiky vozíčkářů v armsportu

Páku zkusila i Chantal

Ostych a trochu i obavy na úvod, pak perfektní atmosféra a skvělé výkony. Tak by se dal charakterizovat nultý ročník Mistrovství ČR v armsportu vozíčkářů.
Uskutečnil se v sobotu 6. 11. 1999 na základě domluvy a vstřícných kroků České asociace přetláčení rukou se zástupci Ligy za práva vozíčkářů, hlavními organizátory doprovodného programu na veletrhu Rehaprotex. Soutěžící hendikepované muže i ženy přišla pozdravit, povzbudit a zápas ve sportovní páce si vyzkoušela i předsedkyně nadace ARCHA Chantal P. Polívková.
A kdo v soutěži nazvané také Velká cena DZ PRIA zvítězil? V ženské kategorii vesele povzbuzovaná vnučkou a dalšími diváky vyhrála Anna Synková z Hevlína. Opravdu skvělé výkony podal a s přehledem zvítězil Martin Zábojník z Luhačo-vic. Říkal: "Bylo to vlastně docela jednoduché, měl jsem větší obavy. Soutěžilo se pravou rukou a já jsem levák, příště připravte soutěž i pro nás leváky." (Druhý skončil Jan Sýkora z Benkovic, okr. Opava, třetí Břetislav Roháček ze Zlína.)
Opravdu velké první mistrovství republiky vozíčkářů bude příští rok, možná souběžně s mistrovstvím světa juniorů v armsportu, které v dubnu 2000 pořádá v Mikulově česká asociace.
Armsport ? sportovní páka je opravdu sportem pro každého. Například na posledním 20. MS v ruském Vladikavkaze bylo MS také pro slabozraké a nevidomé, i pro paraplegiky. To, že se nám podařilo prolomit malou bariéru obav a ostychu a na Rehaprotexu soutěžili jak muži, tak i ženy na vozíčku, je sice snad sympatický počin, ale z hlediska mezinárodního máme co dohánět. Proto chceme na letošní třetí ročník mezinárodní Golemovy ruky pozvat do ČR i handicapované zájemce o páku ze zahraničí. Snad se podaří i oficiální první mistrovství republiky v dubnu ? společně s naším mistrovstvím.
Miloš Sládek
Další informace: Viceprezident asociace Miloš Sládek, tel: 0606 83 72 14, tel./fax: 05/44 21 62 10, Velkopavlovická 10, Brno

Světoví rekordmani a mistři Evropy Martin Kovář a Jana Hoffmanová plavci roku 1999


Mezi českými utopenci dominovala žena

Velkolepou sezonu 1999 zakončili plavci neméně velkolepou tradiční předvánoční akcí na Strahově. Týdenní pobyt vyplněný intenzivním plaváním a cvičením 2x denně předcházel samotnému vrcholu ? plaveckým závodům.
Na strahovské koleji bydlelo, v menze jedlo a v bazénu plavalo 21 účastníků (16 vozíčkářů, z toho 6 kvadruplegiků) se šesti doprovody a šesti pracovníky odborného personálu. K nim o víkendu přibylo dalších 16 plavců s 9 doprovody a v průběhu týdne i o víkendu se k účastníkům kurzu přidávali pražští plavci. Výslednicí všeho bylo rekordních 41 účastníků plaveckých závodů (z toho 30 vozíčkářů) a stovka hodovníků u slavnostní předvánoční večeře a u vyhlášení výsledků MRUČ 99 (mistrovství republiky utopenců českých). Restaurace U Kaskadéra pojala do svých útrob rekordních 50 vozíků. U bazénu byli za asistence televizních kamer vyhlášeni nejlepší plavci uplynulé sezony (bylo možno vidět na ČT 1 25.12. 1999 v relaci Branky, body, sekundy). O jménech nejlepších nebylo pochyb. V ženách si svůj post vybojovala čtyřmi "evropskými" medailemi, titulem mistryně Evropy a světovým rekordem Jana Hoffmanová a v mužích si své výsadní postavení udržel Martin Kovář ziskem tří medailí, titulem evropského šampiona a světovým rekordem.
Po slavnostním vyhlášení jsme viděli hodnotné výkony v plaveckém bazénu, ale v tomto článku se nechci věnovat naší reprezentaci, která už hledí směrem k Sydney.
Protože se v plavání snažíme dívat dál, vyzdvihnu výkony nastupující generace, která by se měla předvést v příštím paralympijském cyklu. Věk těchto plavců dává tušit, že vrchol výkonnosti by mohli mít na PH 2008. Věkové složení naší plavecké partičky je vůbec potěšitelné a kontrastuje se "senior" kluby, které často tvoří základnu jiných sportů. Z padesátky plavců, která se na Strahově během týdne objevila, je jich 30 mladších 26 let, z toho dvanácti je méně než 18 a šesti méně než 15. Velmi nadějná a talentovaná skupina se vytvořila v Praze, kde J. Vacek, T. Hlavinka a P. Andrýsek jsou ročníky 84, 86, 87, a nedávno se zapojil i M. Hájek, roč. 82. V Brně plave ve skupině Romana Vojáčka T. Chovanec (89), pravidelně se našich akcí účastní vůbec nejmladší sportovec J. Tomeš (91) a to nemluvím o těch, kteří jsou zatím ve výukovém a rehabilitačním programu v ještě mladším věku. O přísun plaveckých talentů se pravidelně starají i Janské Lázně. Delší dobu již na akce jezdí Lenka Nárovcová (účastnice ME 99), Pavel Dvořák, Žaneta Hálová, K. Grussová. Letos přibyl Ladislav Tomm a hvězdou "Jánek" je Kateřina Lišková (80) ? letos 5. místo na ME. Toto aktivní zapojení mladých plavců je pro mě osobně nejdůležitějším výsledkem celého projektu, jehož odborným garantem je Doc. PhDr. Jaroslav Potměšil, CSc., z FTVS UK.
Z bazénu jsme se přesunuli do restaurace U Kaskadéra a po večeři (filé se salátem) proběhlo
vyhlášení výsledků závodů s předáváním plaveckých cen pro účastníky ME. Pak se již vše soustředilo na nejprestižnější plavecký mítink roku ? soutěž v utopencích. Pro 4. ročník MRUČ zvolená šestičlenná odborná komise měla tu čest složit slavnostní přísahu pod dohledem čestné ředitelky soutěže Lucie Výborné. Tragické hodnocení dvou nejmenovaných porotců odsunulo favorita soutěže a vítěze prvních dvou ročníků Jana Nevrklu na 5.?7. místo (hodnocení 5, 4, 4, 4, 2, 0 je dostatečně výmluvné). V soutěži se stala historicky prvním vítězem žena. Se svou pikantní směsí proloženou hermelínem zvítězila Jana Novotná. Jana prokázala své mimořádné kvality i v bazénu dvěma osobními rekordy a nutno připomenout, že tato plavkyně vyhrála mistrovství republiky žen na 800 m volný způsob v roce 1968, kdy jí bylo 14 let. Dnes tedy navazuje na svou plaveckou kariéru v kategorii S 9. Bravo!
A až jsme všechno vypili a snědli, tak jsme se i trochu vyspali a pak zase hajdy domů. Za všechny plavce a odborný personál z Prahy i Brna přeje všem kromě Ram-bouska, který mi dluží dvacet korun, všechno nejlepší v roce 2000
Jan Nevrkla


RUBRIKA: NA ŠVESTKÁCH

nás nachytal spolupracovník Jan Nevrkla. V minulém čísle v článku o mistrovství Evropy v Braunschweigu se pod fotografií úspěšného finišmana naší bronzové štafety objevil text představující světovou rekordmanku J. Hoffmanovou, kterou na fotografiích najít nemožno. K textu nutno podotknout, že K. Coufalová nemá amputaci, nýbrž vrozenou vadu. P. Machala je členem ústeckého, nikoliv brněnského prvoligového týmu. Ačkoliv jsme většinou žurnalisté amatéři, měli bychom jistou dávku úcty k faktům a prezentovaným osobám také prokazovat.


TÉMA: ROZHOVOR

Jiří Hanzelka: Co život dal a vzal

Když jsem Ing. Jiřímu Hanzelkovi zatelefonoval a požádal ho o rozhovor pro Můžeš, zeptal se, o čem by měla být řeč. Po mé informaci řekl: "Přijeďte, jsem po operaci kyčelního kloubu..."
Máte čerstvé zkušenosti vozíčkáře?
Na vozíčkáře jsem to ještě nedotáhl, zatím. Nevím, co bude dál, ale měl jsem prvního dubna operaci kyčle a dostal jsem endoprotézu. A teď zabíhám nový umělý kyčel, snažím se naučit ho chodit. Zatím se mi to moc nedaří. Mám jednak berle a potom takové zajímavé zařízení: je to jako stolička bez desky na čtyřech vysokých nohách, váží dohromady asi půl kila, protože je z duralových trubek. Říkáme tomu chodítko.
Pane inženýre, o tom, co vám vzalo období normalizace, není snad třeba mluvit. Ukrást někomu velký kus života je určitě zločin. Přesto se zeptám: Daly vám ty roky i něco dobrého?
Já myslím, že tahle otázka platí docela obecně. Taky odpověď by měla mít širší platnost. Máte pesimistické typy, které i v době normální nebo víceméně normální mají, a když nemají, tak si vždycky najdou důvod být nešťastní. A já jsem směl sice dělat, ale nesměl jsem využít žádnou profesionální dovednost, ve kterých jsem prokázal, že je ovládám. Nejenom literární práci, novinářskou a reportérskou, byl jsem vybaven i dostatečným počtem jazyků pro práci tlumočníka a překladatele. Ale přesto, že jsem se živil manuální prací, tak na tu dobu vzpomínám rád. Čím víc se vzdaluje to takříkajíc nešťastné období, tím víc odplývají nepříjemnosti a zůstává to hezké. Řezal jsem stromy v Seminářské zahradě, měl jsem jich na starosti přes dva tisíce. A když třeba přišla chvilka únavy, stačilo odložit nástroje, zvednout oči a měl jsem Prahu u nohou. Panorama počínaje Hradčany a konče Vyšehradem. Také to je jeden z důvodů, proč na tu dobu nevzpomínám nerad. Ale je ještě jeden, vážnější důvod.
Víte, tenkrát jsme měli aspoň subjektivní pocit ? my znamená společenství disentu, které žilo na okraji jako občané druhé kategorie ? že se vzájemně dobře známe. Rozuměli jsme si. Byli jsme laděni na podobnou strunu. A hlavně ? panovala mezi námi téměř neomezená důvěra, mohli jsme mezi sebou myslet nahlas. A to je velké štěstí, když tohle člověka v životě potká. Nás to potkalo na jednadvacet let. Viděli jsme vzájemně do sebe, nejen na sebe, a to je, myslím, jeden z podstatných důvodů, proč nevzpomínám úplně nerad.
Po listopadu 89 to vypadalo, že vstoupíte do politiky...
Já myslím, že to nevypadalo takhle jen po roce osmdesát devět. V době Pražského jara jsem nebyl příliš pilný, protože v té době jsem musel psát. Pracovali jsme oba s Mirkem na rukopisu knížky Tisíc a dvě noci, a to je práce, která člověka absorbuje. Když máte před sebou takhle rozsáhlou práci, může se dařit, jen když se jí člověk úplně oddá. Jak říkají Moravané: vstávaja ? lehaja. Takže v období Pražského jara jsme byli zaměstnáni knížkou, taky přípravami na druhou cestu, obstaráváním výstroje, besedami a také jednáními, která souvisela s tou cestou, nebylo tedy mnoho času věnovat se politice. My jsme nikdy neměli v úmyslu, nemáme a nebudeme mít ve zbytku života touhu dělat politiku jako profesi, protože život v politických kruzích má svoje specifická pravidla. Dál bych to nerad rozváděl...
Je možné zlepšit morální klima ve společnosti například tím, že ? v přeneseném smyslu slova ? si odmítneme sednout k jednomu stolu s nemorálním jedincem?
To je zdánlivě lehká otázka, ale lehká není. Řekl bych, že neexistuje pravidlo. Já mám vlastní zkušenost. Jeden z prvních našich spolupracovníků v oblasti reportáže, dál to nemůžu specifikovat, protože by bylo jasné, o koho jde, a to bych si nepřál, s námi prožíval ve zpracované formě celou první cestu. A patřil mezi naše nejbližší kolegy. Přišel rok šedesát osm, vpadla k nám vojska Varšavského paktu, a tenhle přítel, když mě potkal na ulici, mě neviděl. Do Rudého práva napsal článek, který byl vysloveně, i když mě nejmenoval a Mirka Zikmunda taky ne, jasně proti nám zaměřený. A byl to paličský článek, který přítel o příteli nikdy napsat neměl. Ale stalo se, že čirou náhodou jsem ho potkal v jižních Čechách; to bylo snad v roce 1975 nebo 1976. Odulý, nespokojený sám se sebou, velice nejistý. Nevěděl kam s očima. Mně toho člověka bylo líto... Přestože měl postavení ve společnosti velice významné, měl všude otevřené dveře, cokoli udělal, všechno se chválilo, jak to v té době bývalo. Ale když jsme stáli proti sobě, bylo vidět, že si s tou situací neví rady. Podal jsem mu ruku. Byl z toho velice smutný rozhovor. Měl jsem tehdy před sebou unaveného člověka, který už ztratil, ne ztrácel, úplně ztratil poslední naději, že čistým, důstojným, řekl bych mravným způsobem by mohl v životě ještě dosáhnout nějakého úspěchu. Byl na konci. A ten konec nebyl zrovna nejsladší.
Jakou odezvu ve vás vyvolá slovo revoluce?
Na to se nedá říct nic jiného, než aby nás Pán Bůh chránil před jakýmikoliv revolucemi. Bílá, černá, modrá, zelená, rudá, to je úplně jedno. Každá revoluce znamená přerušení kontinuity vývoje. Každá znamená znásilnění části společnosti, každá znamená nový začátek, kdy místo profesionálů se zabývají velmi vážnými věcmi a rozhodují o nich diletanti a amatéři. A podle toho vypadá vývoj té společnosti ? je koktavý, nemá plynulost.
Kde, v čem jsou kořeny zla v člověku?
To se mě moc ptáte. Tohle je tak složitá otázka, že já si nedovedu představit, že by ji někdo dovedl jednoznačně vyřešit.
A dobra?
Pro to platí totéž. To je ovlivněno geneticky, výchovou, prostředím, které působí nepřímo tím, že je. Těch prvků, ze kterých se skládá nátura člověka, jeho charakter, těch je spousta. Daných i náhodných.
Ludvík Vaculík v roce 1967 řekl, že se z dětských her ztrácí džentlmenství, velkorysost a schopnost propustit zajatce. Ty děti jsou dnes dospělé. Jaké jsou?
Tady není třeba ukazovat prstem na jednotlivce, stačí vnímat společnost jako celek. Já si myslím, že žijeme na konci století rostoucí brutality, surovosti, bezohlednosti, necitlivosti. A hlavně ctižádosti. Bezmezné, neohraničené ctižádosti po materiální stránce i ve společenském postavení. Je neúnosně mnoho lidí, kteří se snaží dosáhnout cíle, ať to ty druhé stojí co stojí.
Nejednou jste vy a inženýr Miroslav Zikmund prokázali takřka telepatickou schopnost při odpovědi na stejnou otázku. Kde se tohle myšlenkové souznění vzalo?
To se zrodilo z půlky století společného života a práce. A to spojení života, myslím osobního, i práce, tohle je ten základní prvek. My jsme se s Mirkem poznali natolik, že spolu nemusíme vůbec povídat. I když naše myšlení je velice rozdílné, tak je to spíš na prospěch věci, protože víme, s čím si poradí líp ten nebo onen, jaká problematika je mu nejblíž, v čem se dá na něj spolehnout a v čem může mít jenom dobrou vůli bez naděje na kladný výsledek. Prostě známe se. Stali jsme se jeden součástí života toho druhého.
Stanovili si H + Z pro své cesty předem hranici případného sporu, za níž už musely následovat oboustranné ústupky?
Myslím si, že tohle se nedá dojednat, neřku-li sepsat o tom smlouvu. To je věc přirozené tolerance a ta se projeví prakticky. Ve vztahu s Mirkem byly výrazné etapy. Seznámení a študácký život na vysoké škole, pak přišlo období intenzivních příprav na cesty. A tam se uplatnilo to, o čem jsme hovořili. Bylo třeba vzájemné ohleduplnosti a schopnosti rozumět způsobu uvažování druhého a snažit se využít ve prospěch společné práce toho, v čem jsme si rozuměli, odstranit co překáželo. Takže já bych řekl, že jsme dodnes neměli potřebu dohadovat se, v čem si ustoupíme a v čem ne.
Poznamenala váš život malárie, kterou jste si přivezl z Afriky?
Měl jsem zduřelá játra, samozřejmě delší dobu jsem držel přísnou dietu. Musel jsem být velice opatrný na to, co jím a piju. Já bych řekl, že to všechno byly oblasti vlivu, které nebyly pro život významné. Ani pro práci, ani pro soukromý život.
Co považujete za nejdůležitější pro schopnost naučit se žít s následky úrazu zdravotního, ale taky psychického?
To je strašně vážná otázka, a já se bojím, že na tu se nedá odpovědět během minuty nebo během pěti minut. Já bych řekl, že když člověka postihne nějaká nepříjemnost zdravotní, která ho omezí psychicky nebo fyzicky, je třeba nepřipustit větší vliv takových nálad, než je nutné. Řeknu vám příklad.
Když jsme byli před druhou cestou, chybělo asi půl roku do startu, tak jsem zažil úraz na dědově chatě ve sklepě: měl jsem přinést trochu ovoce, které tam měl uložené. A sklep, který měl padací dveře, byl v temné místnosti, okenice zavřené, nebylo tam vidět. Po paměti jsem šel, chtěl jsem zvednout padací dveře ? a ony byly otevřené... Na chirurgii udělali rentgen a řekli: Okamžitě operovat! Zpevnit koleno, vyřadit ho jako kloub. To znamenalo konec veškerých plánů, cestování a práce, kterou jsme zatím s Mirkem udělali...
Nakonec z toho byly tři dny docenta Slavíka na prosektuře, kde si zkoušel operaci těch potrhaných šlach. A protože jsem mu řekl, že koleno, které se neohýbá, je mi k ničemu, po těch třech dnech mi pan docent oznámil, že je možné operovat to tak, že asi po roce rehabilitace budu moci koleno ohýbat do pravého úhlu. Řekl jsem mu: "Pane docente, já vás musím poprosit,
abyste se polepšil, protože já to koleno potřebuju ohýbat tak, že si sednu zadkem na patu - a potřebuju to za šest neděl!"
Napřed se rozčílil, potom se rozesmál. Tři měsíce jsem si tam odležel, potom mi sundali sádru; tehdy jsem měl místo nohy něco komicky vyhublého, takovou šprdlinku k ničemu, která se neohýbala v koleně, v kyčli málo. Postavit se na to, co jsem měl místo své bývalé nohy, jsem samozřejmě nemohl... A docent Slavík řekl: "Zítra se seberete, pojedete na Petrovku a každý den budete chodit v hlubokém sněhu. Bude to bolet. Když koleno oteče, tak priznic a zalehnout. A jakmile splaskne, znovu ven."
První den jsem došel na půl cesty k Dívčím kamenům, je to pár set metrů. Zpátky mě nesli. Čtrnáct dnů nato jsem pozval osazenstvo chaty na pěší túru z Petrovky na Sněžku a zpátky. Vyšlo nás šest, zpátky došli tři, já mezi nimi.
Byla to otázka vůle?
Jenom otázka vůle. Docent Slavík mě upozornil, že pooperační období proběhne tak, že tomu nemůžu ublížit.
Tedy přes práh bolesti?
Ano. A když jsme potom lezli po Himálaji s kamerami, každý asi třicet kilo zátěže, koleno bolelo ? ale to druhé!
Všeobecně přikládáme velký význam přátelství. Je to proto, že v sobě nosíme potřebu rozdávat, nebo naopak obavu, že v něčem sami neobstojíme?
Já bych řekl, že především je to touha mít vedle sebe někoho, komu věřím. A vím, že se na něj můžu spolehnout v dobách dobrých i zlých. To, o čem vy hovoříte, je už součást spíš důsledků přátelství než očekávání, které vyplývá z jeho podstaty. Kdybychom chtěli poctivě na tuhle otázku odpovědět, museli bychom napřed rozebrat pojem přátelství. Pro někoho důkazem přátelství je poplácání po ramenou, pro někoho je to těžká zkouška v mezní situaci. A mezi tím, mezi těmi dvěma extrémy, je celá řada stupňovaných nebo odlišných prvků, ze kterých se přátelství skládá. Jen jedno vím určitě v osmasedmdesáti letech ? že přátelství nemůže být něco chtěného. Že se nedá rozhodnout: Tohle bude můj přítel! Přátelství přichází jako osud...
Jan Nouza


TÉMA: PUBLICISTIKA

Nejstarší vlastenecké knihkupectví ? Bez známých to nejde ? Příště do hospody

Na vozíku za knížkami i do historie

Po dlouhá desetiletí byla centrem knihkupeckého světa v Brně ulice Česká s přilehlým náměstím Svobody. Na úseku sta, možná dvou set metrů žilo pět knihkupectví. Ještě před desetiletím, každý čtvrtek, se u nich hromadily hrozny lidí, kteří čekali na jeden či dva zajímavější tituly, které prošly vydavatelskou cenzurou.
Ty doby jsou tytam, v bývalém Českém spisovateli se prodávají boty, z věhlasného Komůrkova knihkupectví a prodejny map, nad níž se otáčel velký, namodralý globus, se stala prodejna pekařská. Zmizelo Píšovo knihkupectví, současně s domem, který stával na rohu České a Joštovy. Ale hlad po knížkách v Brně neutuchl, a tak se v centru města objevila nová knihkupectví, v místech, kde by je nikdo nečekal. Bohužel ne všechna ctí své zákazníky z řad zdravotně postižených. Jen asi polovina ze třiceti knihkupectví, která jsou rozseta po Brně, má bezbariérový přístup.
Pojďme se teď podívat do nejznámějších z nich. Pojďme na procházku historií i dneškem.
Nejstarší vlastenecké knihkupectví
Vůbec první české knihkupectví a nakladatelství otevřel v Brně na tehdejší Rudolfově (dnešní České) ulici knihkupec Jožo Barvič, rodák z Velkých Karlovic na Valašsku, 12. července 1883. Brněnské obyvatelstvo se tehdy hlásilo převážně k německé národnosti a mnoho z Němců těžce neslo český nápis "Knihkupectví, obchod s hudebninami a zbožím uměleckým". Národ-nostní potyčky bývaly na denním pořádku a pan Barvič musel co chvíli nechat zasklít své výkladní skříně. Na sklonku století se u Barviče začal učit pilný mládenec z Králova Pole Josef Novotný, který se pak v roce 1909 stal spolumajitelem knihkupectví a v roce 1919 jeho majitelem. Z úcty ke svému učiteli ponechal svému obchodu název Barvič a Novotný. Ke knihkupectví přibylo vydavatelství zejména právnické a národohospodářské literatury, obrazárna, Novotný organizoval koncerty, podporoval chudé studenty, invalidy, vysoké školy a zejména za okupace věnoval velké částky peněz chudým lidem na stravu a oblečení. V době heydrichiády byl uvězněn v Kounicových kolejích, kde čekal na transport do Osvětimi. Zachránil se jen šťastnou náhodou. Po válce, zdálo se, začnou nová léta prosperity. Ale v dubnu 1948 byla na knihkupectví uvalena národní správa a v říjnu 1950 byla firma zlikvidována. V létě 1951 byl Novotný zatčen a ve vězení týrán. Propuštěn byl v beznadějném zdravotním stavu v květnu 1952. Zemřel ještě téhož roku v červnu. Po čtyřiceti letech, počátkem devadesátých let byl dům na České vrácen jeho manželce, paní Heleně Novotné, která se ve svých 92 letech rozhodla obnovit slávu knihkupectví. Dnes je knihkupectví Barvič a Novotný moderně zrekonstruované, nabízí široký sortiment literatury krásné i odborné, notový materiál, zasílání knih na dobírku i na fakturu. Vozíčkáři mají snadný přístup z ulice Veselé, i když, pravda, tradiční vý-šlap do prvního patra nezvládnou, chybí k tomu výtah.
Bez známých jmen to nejde
V historickém domě č. 18 na náměstí Svobody stávala do r. 1960 banka, pak zde byla prodejna zahraniční literatury, počátkem roku 1990 se zde objevil naději vzbuzující štít s nápisem Orbis pictus. Vydržel tři roky, pak prodejna knih zkrachovala. Nicméně výhodné místo lákalo jednoho z bývalých zaměstnanců Jiřího Šedivého, aby to zkusil znovu. Jiří Šedivý je realista. Ví, že lidé, kteří podnikají a mají hodně peněz, nemají na čtení čas. Proto otevřel i prodej starožitností, pořádá autogramiády zvučných politiků i umělců, třikrát zde přivítal Václava Klause, byl zde i senátor Václav Fischer, své knihy podepisovali Miroslav Horníček, Milan Lasica, Július Satínský, Zdeněk Svěrák i nevšední moravský cyklista Víťa Dostál, který objel na kole celý svět.
Když přišla řeč, že článek o jeho knihkupectví je určen novinám pro zdravotně postižené, pan majitel a vedoucí přímo ožil. U pokladny totiž stojí kasička, která děkuje všem za příspěvek pro činnost vozíčkářů, kteří zvláště ve svém klubu Hobit chtějí překonávat zdravotní osudy seberealizací a omezenou sportovní činností, jež však již mnohého z nich přivedla až na olympijské hry a k medailím. Každý měsíc se v pokladničce nahromadí tisíc korun.
Bezbariérový přístup najdeme v knihkupectví na náměstí Svobody č.1, kde téměř půl století bývala prodejna nakladatelství Naše vojsko. Nápis zmizel, zřejmě na věčné časy, před dvěma lety. Nový majitel Pavel Dobrovský z Prahy zde ponechal jistou část zajímavé vojenské literatury, ale podstatné je, že zde najdeme i celoroční prodej levných knih. Přesvědčit se mohou i vozíčkáři, kterým ráda poradí paní vedoucí Vlasta Pochylá.
Příště půjdeme do hospody
Z nových zajímavých brněnských knihkupectví jmenujme to na Dvořákově s názvem "Knihy nejen pro bohaté", bohužel s vyšším schodem u dveří, nové knihkupectví na nároží České, rovněž těžce přístupné, knihkupectví na Kapucínském náměstí, maličké jako dlaň... a mohli bychom pokračovat. A také budeme. Příště se podíváme do hostinců a hospod.
Vojta Kramář


Krakonoši, ozvi se...!

Správa Krkonošského národního parku zakázala jízdy aut vozíčkářů k Vrbatově boudě. Údajně proto, že někteří tělesně nepostižení automobilisté zneužili vozíčkářskou výjimku. Tím ovšem správa KRNAP trestá nevinné vozíčkáře namísto podvodníků. Kromě toho zpřístupnila vrcholky Krkonoš jen chodícím návštěvníkům, kteří mohou používat lanovky a kyvadlovou autobusovou dopravu. Četní vozíčkáři (i se skládacím vozíkem) nemohou přesednout do lanovky nebo kyvadlového autobusu. Ostatně proto přece dostávají příspěvek na auto a benzín, aby nebyli odkázáni na bariérovou veřejnou dopravu. I pro ně jsou určeny dopravní značky, dovolující vjezd dopravní obsluze.
Opatření správy KRNAP odporuje duchu těchto všeobecných vymožeností. Odkaz na kyvadlovou dopravu na Zlaté návrší bude oprávněný i vůči vozíčkářům, až ty kyvadlové autobusy budou jako některé městské autobusy vybaveny zvedací plošinou pro vozíčkáře. Zatím rozhodnutí KRNAP vozíčkáře diskriminuje a ignoruje normy o rovných právech a příležitostech pro zdravotně postižené. Škoda že neexistuje Krakonoš jako vyšší odvolací instituce a spravedlivý hromovládce.
(aw)


Ocenění Aleně Sedlačíkové

Jako každý rok tak i loni udělil ministr zdravotnictví ČR výroční Cenu za práci ve prospěch zdravotně postižených občanů. Stalo se tak u příležitosti Mezinárodní-ho dne zdravotně postižených, kterým byl z rozhodnutí Organi-zace spojených národů 3. prosinec 1999. Cena byla udělena již popáté.
Jejím prostřednictvím byla oceněna osobnost, která se významným způsobem zasloužila o rozvoj péče o zdravotně postižené občany v České republice. Pro rok 1999 se jí stala Mgr. Alena Sedlačíková.
Ministr zdravotnictví jí udělil toto vyznamenání za její přínos k rozvoji svépomocných aktivit zdravotně postižených a chronicky nemocných občanů v České republice. Mgr. Sedlačíkovou dobře znají diváci televize Prima z pořadu Prima jízda, s její prací se setkávají i diváci České televize v pořadu Klíč, který je určen všem, kterým není lhostejný osud našich zdravotně postižených. Její aktivitu si však dobře pamatují i občané z oblastí postižených záplavami, kterým pomáhala v povodňovém štábu pražské organizace vozíčkářů. Rovněž čtenáři novin Můžeš dobře znají její redaktorskou práci.
Mgr. Sedlačíková patří k obětavým lidem, kteří dokázali svým dílem mimořádně přispět k integraci a nezávislosti zdravotně postižených v naší republice. Někteří z nich pracují i přes svůj vlastní handicap a slouží za příklad i nám všem ostatním. Pohříchu se o nich málo ví a společnost jim zůstává mnoho dlužna.
Výroční cena ministra zdravotnictví chce proto tento dluh společnosti zdravotně postiženým aspoň částečně splatit, zaznělo v projevu, který doprovázel předávání ceny.
(r)


Překročené limity

Existují postižení, která jsou lékařům zřejmá záhy po narození dítěte. Spolu s vyřčenou diagnózou rodiče většinou i dnes slýchají především o omezeních, kterými bude vývoj dítěte s postižením limitován. Jenže kdo opravdu ví, jaké jsou hranice možností lidské bytosti hned po narození?
Na čem záleží?
Cestovala jsem městskou hromadnou dopravou. Na jedné stanici přistoupila babička se svými dvěma malými vnuky. Autobus se prudce rozjel, paní jednou rukou přidržovala své nezbedné svěřence a druhou se marně snažila označit jízdenku. V tom se ze sedadla ochotně zvedla dívka původně zahloubaná do čtení knížky a nabídla paní svou pomoc. Označila jízdenku a s úsměvem jí lístek podala. Paní zdvořile poděkovala a opětovala úsměv. Nic mimořádného, snad jen, že pomáhající dívka měla Downův syndrom.
Na tom záleží...
V běžném knihkupectví jsem vybírala knížky. Padla mi do oka. Malá útlá knížečka s názvem Na tom záleží. Fotografie dívky na titulní straně napovídala, že bude o lidech s postižením. Dnes i v běžných knihkupectvích nic mimořádného. V tomto případě ale přece jen. Autorka knížky Denisa Střihavková je dívka s Downovým syndromem.
"Na tom záleží, na tom, že každý člověk, ať je postižený nebo zdravý, je schopen to zvládnout. Tak se musíme na to dívat. Každý něco dokáže,..."
Knihu vydalo nakladatelství JPM TISK, Na Popelce 19, 150 00 Praha 5.
(ma)


Zapomenutý rekord?

Vracíme se k článku, který jsme uveřejnili v loňském čísle. Psali jsme o skvělém výkonu Tomáše Kvocha, který v neděli 1. 8. 1999 zdolal na mechanickém vozíku naši nejvyšší horu Sněžku. Dvaatřicetiletý Pardubičák se s horou potýkal devět a půl hodiny. Zvolil trasu z Pece pod Sněžkou přes Richtrovy boudy, Výrovku, Luční sedlo a Luční boudu a odtud polskou cestou na vrchol. Pamětníci mezi vámi nám připomněli, že obdobný výkon podal už před více než deseti lety dnes padesátník, Severočech Jiří Jiroudek. Sněžku zdolal 10. 9. 1988 po trase Pec pod Sněžkou?Richtrovy boudy?Výrovka?Luční bouda?Obří bouda?Sněžka po polské cestě. Trasa měřila 16,5 km a výstup trval 8,5 hodiny. Nejde samozřejmě o to, kdo rychleji, ba ani kdo dřív. To by dnešní mořeplavci museli závidět Kolumbovi, dnešní horolezci Tenzingovi a my všichni Adamovi, že první ochutnal zakázaného ovoce. Důležité je, že se člověk pokouší o nemožné a že hranice nemožného jsou velmi individuální. To zdravotně postižení vědí nejlépe. Ale zapomínat by se nemělo.
(lav)


RUBRIKA: LETEM NAŠIM SVĚTEM

Začátkem podzimu byla v pražské Novoměstské radnici první výstava saúdskoarabské kultury. Lákala, protože o centrálním království Arabského poloostrova dosud leckdo věděl jen to, že tam do Mekky konají islámští věřící svou kýženou pouť, ale naše cestovky zemi Saúdů nenabízejí. Bude však historická budova v rohu Karlova náměstí přístupná i zájemci na vozíku? Byla ? a sice průjezdem z Vodičkovy ulice a výtahem z nádvoří. Výstavní prostory však měly dvě části. V levé,
úrovňově dostupné, si mohl také vozíčkář prohlédnout tradiční arabskou kulturu včetně virtuózní kaligrafie, zlatě vyšívaných hávů a předmětů denní pouštní potřeby, např. kožený vak na ochlazování vody a mléka. Pravá polovina výstavy s moderním malířstvím Saúdské Arábie byla však bariérová. Pro útěchu mi poskytli aspoň katalog s reprodukcemi.
Muzeum voskových figur české historie pod hradem Karlštejnem je vozíčkářům dostupné také aspoň z poloviny. Naštěstí v ní mohou vidět právě ty osoby, které souvisejí s Karlštejnem a onou gotickou dobou. Zdařilého voskového Karla IV. a jeho čtyři manželky, dvorního malíře Theodorika, středověké řemeslníky a navíc zrcadlový kaleidoskop z karlštejnských prvků výtvarníka a filmaře Radúze Činčery.
Západní část pražské botanické zahrady v Troji je dobře přístupná vozíčkářům, včetně speciálního WC, ale východní areál s atraktivní japonskou zahradou odrazuje návštěvníky na vozíku strmými drolivými cestičkami. Vozíčkář si však může vynahradit japonské choutky v přízemí zámku Zbraslav, kde je dostupná celá úchvatná expozice japonského umění i čajovna. Bohužel do patra, kde jsou sbírky z Číny, jihovýchodní Asie, Tibetu atd., se vozíčkáři nedostanou. Zdvíhací plošinu by vedení zámku rádo koupilo, ale nejsou na to peníze.
(áw)


TÉMA : NÁZORY

Smrt není zlá, těžké je umírání

Že se budou při dotačním řízení pro rok 2000 dít na ministerstvu práce a sociálních věcí skutečné věci, předpokládali mnozí poměrně dlouho. V těchto týdnech se ukázalo, že se nemýlili.
Dne 7. ledna byly totiž na internetových stránkách MPSV zveřejněny první výsledky dotačního řízení. Tomuto kroku bezpochyby předcházel velký objem práce odvedený při zpracování žádostí nestátních organizací o dotace na tento rok. Ředitel odboru 22 Doc. Ing. Ladislav Průša, CSc., prokázal se svým týmem maximální snahu neponechat sebemenší detail náhodě. Vždyť jen pravidla pro činnost technické, hodnotící, dotační a odvolací komise čítají několik desítek hustě popsaných stran.
Tento materiál, opticky podobný spíše schématu pro řízení kosmických letů v americkém Houstonu, se nikterak netají svojí ambicí maximálně objektivizovat celý proces dotačního řízení. Pokusil jsem se pochopit, v čem ona objektivizace spočívá, nad jeho prvními výsledky.
Již při vyhlášení výběrového řízení v létě loňského roku byly definovány dva dotační programy. Program podpory sociálních služeb a tzv. útlumový program. Zatímco účelem prvního programu je finanční podpora sociálních služeb, do druhého programu měly být zařazeny ty činnosti, dosud financované MPSV, které podle ministerstva nemají povahu sociálních služeb a jejichž financování bude na MPSV ukončeno.
Již na podzim loňského roku se zástupci organizací intenzivně dožadovali odpovědi na otázku, které projekty budou do útlumového programu zařazeny, a to proto, aby bylo možné jednat o jejich financování jiným ústředním orgánem státní správy. Ani mimořádné zasedání Vládního výboru pro zdravotně postižené občany, svolané k tomuto problému, potřebnou odpověď nepřineslo. Namísto toho ministr Špidla dopisem zaslaným ministru Baštovi vymezil tematické okruhy spadající do útlumového programu. Mezi nimi figuruje provozování např. speciální doplňkové dopravy pro imobilní nebo půjčoven rehabilitačních a kompenzačních pomůcek. Jaký je však skutečný výsledek? Provozování speciální dopravy ani půjčoven pomůcek naštěstí navzdory rozhodnutí ministra Špidly do útlumového programu jeho úředníky zahrnuto nebylo. Co se v něm však
ocitlo doopravdy? Vyberme pouze namátkou: Sociální rehabilitace duševně nemocných (Fokus Praha), Národní centrum pro neslyšící (Federace rodičů a přátel sluchově postižených), program speciálních olympiád (České hnutí speciálních olympiád), střediska pro poradenství a speciální rehabilitaci v okresech ČR (Sdružení zdravotně postižených), celorepublikový komplex služeb nevidomým a slabozrakým (Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých), sociálně rehabilitační služby a specifické poradenství pro sluchově postižené (Svaz neslyšících a nedoslýchavých).
Zkusme na chvíli pominout fakt, že hodnotitelé projektů podle ministerských pravidel nehodnotí kvalitu těchto léta fungujících programů, ale pouze obsah žádostí o dotace. Vezměme naopak v úvahu, že podle týchž pravidel nejde o celkové financování, ale pouze o příspěvek na provoz těchto činností.
Připomeňme si, co ví každý, kdo kdy podobné služby poskytoval. Že totiž z jiných než státních zdrojů nelze tyto projekty v dnešní době ufinancovat.
A potom se ministra práce a sociálních věcí i jeho úředníků, společně odkládajících potřebnou reformu financování sociálních služeb na neurčito, zeptejme: Opravdu toto chcete? Skutečně jste připraveni provést likvidaci toho, co zdravotně postižení a jejich rodiny pro stejně postižené léta budovali. Odpovíte-li ano, jsou další slova marná. Odpovíte-li ne, je čas k nápravě věcí. Hodiny však mohou co chvíli začít odbíjení.
Pavel Dušek


RUBRIKA: GLOSÁŘ

Všechno by bylo jinak, kdyby...?

"Práce na novém zákoně o sociální pomoci nebyly zastaveny a já doufám, že do konce volebního období bude zákon nejen připraven, ale také schválen," řekla v prosincovém televizním diskusním Klubu Netopýr náměstkyně ministra práce a sociálních věcí PhDr. Běla Hejná. Reagovala tak na skutečnost, že návrh tohoto zákona byl koncem minulého roku opět stažen z vládního projednávání.
Podle poslance Václava Krásy, dalšího účastníka debaty, není však politická vůle přijmout takovýto zákon...
Televizního Klubu Netopýr, který je připravován Antonínem Přidalem a brněnským studiem ČT, se kromě jmenovaných účastnili Mgr. Vladana Kubalová z Ústavu sociální péče v Hrabyni, ing. Jana Hrdá za pražskou organizaci vozíčkářů a JUDr. Pavel Ptáčník, zastupující Vládní výbor pro zdravotně postižené občany.
A. Přidal zahájil besedování konstatováním, že po roce 1989 bylo ze státní pokladny vyčleněno 3,6 mld. korun, za které měly být do deseti let vystavěny nebo upraveny nové ústavy sociální péče a domovy důchodců, do kterých by se přestěhovali obyvatelé z objektů, jež musejí být vráceny dřívějším majitelům. Deset let uplyne za rok a půl. Byla ta doba promarněna, nebo ne? Daří se projekt plnit? A jak? Vyhovuje zvolený způsob těm, kterých se týká? Nemohly být vyčleněné prostředky využity lépe? Například právě tím, že by se nestavěly nové, obří, odlidštěné ústavy, ale část těch peněz by byla předisponována přímo do rukou lidí, ať postižených, nebo seniorů, kteří by si sami zvolili způsob, jak s nimi naložit? Zda si za ně koupí byt v domově důchodců, bezbariérový byt, pořídí osobního asistenta atd, tak, jak už to dávno měl umožnit zákon o sociální pomoci? "Z vlastní zkušenosti vím, že mnozí z kvadruplegiků nechtějí žít v ústavech. Jejich rodina, přátelé či osobní asistent jim dokážou zajistit potřebné služby," uvedla J. Hrdá.
JUDr. Ptáčník konstatoval, že naše ústavy jsou příliš velké, prostředí deprimující, neosobní. "Ve vyspělém světě se už ústavy o 30 ? 50 obyvatelích považují za velké. Podle poslance Krásy žije dnes u nás v domovech důchodů a ústavech sociální péče přes 60 000 lidí. "Staří lidé jsou opět do ústavů svážení ze širokého okolí, v novém prostředí doslova umírají steskem. Musíme se vrátit ke starým mravům, kdy bylo běžné, že děti pečovaly o své rodiče až do závěru života. Společnost musí podporovat i tuto funkci rodiny," konstatoval Krása. A jak to lze podpořit lépe než tak, že o penězích poskytovaných v rámci sociální pomoci rozhoduje sám jejich příjemce...
Náměstkyně ministra PhDr. Hejná, jako loajální státní úřednice připomněla, že v uplynulém desetiletí se v sociální péči změnilo neskonale mnoho, humanizovala se, je kvalitnější, má školené pracovníky, došlo k významné principiální změně, finanční toky nejdou už ústavům, ale na konkrétní obyvatele domova. Ta doba nebyla promrhána. Upozorni-la, že výstavba nových objektů pro domovy důchodců a další sociální objekty je jedna stránka věci a zákon o sociální pomoci druhá. Ve výstavbě nových objektů či úpravě některých starších se odráží zásadní povinnost státu k restituentům. Oněch 3,6 mld. korun bylo vyčleněno jen na tento účel a úkol je úspěšně plněn. Podle Hejné je samozřejmě otázkou diskusí, jak mají domovy důchodců a ústavy vypadat, zda nezvolit jiné typy, jiné formy, včetně chráněného bydlení atd. Domovy a ústavy by se neměly zatracovat šmahem, průzkumy, které proběhly v rámci Roku seniorů, ukázaly, že významná část starších lidí do domovů důchodců chce a obdobná situace je mezi postiženými.
Antonín Přidal v Klubu Netopýr otevřel širší veřejnosti problematiku, která se mnoha diváků bezprostředně netýká, mnohých možná, zatím. Pokud setrvali u přijímačů, dostalo se jim odpovědi na mnohé otázky, třeba na dost často diskutovanou, kde se berou peníze na stavbu obvykle velmi pěkných a na první pohled moderních domovů důchodců či penzionů. Ovšem zdali to mohlo být jinak, a proč nebylo, a může-li to být jinak, na to, zdá se, sotvakdo dnes odpoví.
Ladislav Vencálek


TÉMA:PŘEČETLI JSME

Strach brání sexu při nemoci a handicapu

Jak sexuálně žít, když bojujete s rakovinou nebo s jinou těžkou nemocí anebo s tělesným handicapem? V tom se svým klientům snaží pomoci MUDr. Růžena Hajnová, primářka sexuologie Fakultní nemocnice v Brně-Bohunicích.
MUDr. Hajnová ví, o čem mluví. Řadu měsíců měla ochrnutou nohu a byla odkázána na pomoc rodiny. Trpí totiž Bechtěrevovou nemocí, tedy zánětlivým onemocněním páteře a kloubů. Jednou, když se bolesti páteře zhoršily, jí mladý lékař obstříkl postižený kříž. Udělal to však tak nešťastně, že jí přeťal nerv, který řídí pohyb levé nohy. Nedokázala s ní hýbat.
Nevykašle se na mě?
Bezmoc a neschopnost postarat se o sebe, natož o své tři děti, v ní vyvolávaly hluboké deprese. Trápila ji představa, že selhává i jako matka. "Budu ještě někdy chodit? Nepřestanu se líbit svému muži. Nevykašle se na mě...?" Ani pro ni nebylo v těch okamžicích jednoduché zvládat svůj intimní život.
Měla štěstí na dobrého neurologa. MUDr. Bohumil Chrást, CSc., primář neurologie nemocnice v Tišnově, jí řekl, že by za několik měsíců mohla chodit, i když to pro ni nebude jednoduché. Naučil ji řídit auto. Souhlasil také s tím, aby během léčby jela s rodinou k moři. Cvičila tam na pláži a po návratu i doma. Postupně začala nohu ovládat. Zlepšoval se její stav, vytrácely se i její pochyby o sobě samé a o její přitažlivosti při intimním vztahu s manželem.
Po jedenácti měsících zase chodila. Pomohlo jí i to, že pro jejího muže nebyla péče o vážně nemocného člověka něčím neznámým. Řadu let se staral o matku, která trpěla roztroušenou sklerózou.
Případ dvou vozíčkářů
Na svém rehabilitačním pobytu v Janských Lázních přišli za sexuoložkou dva vozíčkáři: dvacetiletý chlapec se stejně starou dívkou. Oba byli od pasu dolů ochrnuti. Ptali se, zda vůbec mají nárok na nějaký sex.
MUDr. Hajnová jim vysvětlila, že podobný způsob uvažování je scestný. Samozřejmě že mají. Musí se jen naučit jak. Hodně jim pomůže, když se zbaví zjednodušených představ o sexu. Ten není pouhým "sportovním výkonem", jak ho chápe většina lidí. Je něčím složitějším, rafinovanějším, tajuplnějším...
Porušené nervy v oblasti pánve jim sice brání v tom, aby se jejich pohlavní orgány vzrušily, spojily a oni dosáhli orgasmu. Nic jim však nebrání v tom, aby se zkoušeli hladit a mazlit.
Tak jako se u slepých lidí mimořádně vyvine sluch, hmat a další smysly, tak i oni mají šanci vytvořit si velice citlivé erotogenní zóny v těch částech těla, které nejsou postiženy handicapem.
Jako kouzlení šamanů
Z počátku to vypadalo jako bizarní "tělocvik" a později jako tajuplné kouzlení šamanů.
Chlapec a dívka seděli proti sobě. Pomalu k sobě přibližovali dlaně. Tak blízko, aby se téměř dotýkaly. Stejným způsobem se pak oba chvílemi dotýkali a chvílemi nedotýkali paží a dalších míst na těle. Potom jeden z nich zavřel oči a soustředil se na dotyky a na teplo, které vycházelo z rukou partnera. Nechal se unášet hezkými představami i tělesnými pocity. Ty zpočátku vnímal jako příjemné teplo, mravenčení až mrazení. Postupně se však začaly měnit v zážitky natolik intenzívní, že se vyrovnaly sexuálnímu vzrušení.
"Tyto a další techniky nejsou ničím nepochopitelným a nedosažitelným. Může se jim naučit téměř každý," říká MUDr. Hajnová. Vycházejí z tantrických cviků, které buddhističtí mniši v Indii znají několik tisíc let.
Tajuplný svět dotyků
Kdo objeví tajuplný svět dotyků, představ a emocí, je podle MUDr. Hajnové daleko méně zranitelný ve chvíli, kdy nebude z nějakého důvodu schopen "sexuální gymnastiky".
Dotyky však nejsou pro člověka důležité jenom kvůli sexu. Jejich význam je daleko zásadnější. Bez nich je nepředstavitelný zdravý rozvoj dítěte, ale ani zdravý život dospělého člověka. Jejich nedostatek může snadno vyvolat těžké psychické poruchy a celou řadu vážných nemocí.
Prof. PhDr. Zdeněk Matějček, CSc., dětský psycholog, uvádí ve své knize Výpravy za člověkem příklad z historie. Císař Fridrich II. chtěl zjistit, jakou řečí lidé mluvili před zmatením jazyků při stavbě Babylonské věže, tedy který jazyk je prazákladem všech ostatních jazyků. Udělal proto pokus.
Svěřil několik dětí chůvám, které na ně nesměly mluvit. Pouze je nakrmily, přebalily a nechaly být. Nehrály si s nimi a dotýkaly se jich jen minimálně. Císař čekal, jakým jazykem děti promluví. Ukázalo se, že žádným. Nedostatek podnětů, tedy i dotyků, pro ně byl něčím tak strašným, že ani ne za rok všechny zemřely.
Hra na Egypt
Přítelkyni doktorky Hajnové objevili lékaři zhoubný nádor v prsu. Žena podstoupila ozařování a chemoterapii. Po ní jí vypadaly všechny vlasy. Traumatizovalo ji to. Měla krásné dlouhé kadeře. Najednou si připadala neuvěřitelně ošklivá. Její obavy a úzkost narušily intimní styky s jejím manželem.
MUDr. Hajnová si s ním promluvila. Projevil se jako dobrý psycholog. Přesvědčil manželku, že jim její handicap může posloužit k zajímavému zpestření: ke hře na Egypt. Za vlády faraonů si vznešené Egypťanky holily lebky. Byl to ideál ženské krásy.
Žena doma zkusila chodit bez paruky, s holou hlavou, vkusně namalovaná a s výraznými náušnicemi v uších. Protože měla pěkný tvar hlavy, nedalo manželovi zase tak velkou práci, aby ji postupně přesvědčil o tom, že vypadá velice zajímavě, skoro až exkluzívně, a jemu připadá vzrušující.
Cílevědomě jí zvedal sebevědomí a jejich intimní život se postupně normalizoval.
Neuzavírat se do sebe
"Skoro vždycky existuje řešení," zdůrazňovala MUDr. Hajnová onkologickým pacientům z celé republiky a jejich blízkým. Sjeli se do Brna na týdenní vzdělávací program Balance. Ten pořádalo oddělení klinické onkologie Fakultní nemocnice v Brně-Bohunicích spolu s asociací Monkin. Pacienti se tu dozvěděli zajímavé informace o možnostech léčby, dietách, o sociální pomoci, o psychických úskalích choroby... Ale také o tom, jak při léčbě rakoviny a po ní zdravě sexuálně žít.
"Žena po operaci prsu může manželovi nabídnout styk zezadu, při kterém se stulí do klubíčka, aby se cítila jistější," vysvětlovala nám později dr. Hajnová. "Žena po operaci dělohy si může vybrat jakoukoli formu mimopoševního styku. Důležité je, aby se neuzavírala do sebe a snažila se své situaci porozumět. Dobrý sexuolog jí v tom může pomoci."
Strach, že selžu
Podobné potíže v sexuálním životě, jakými trpí onkologičtí pacienti, mohou mít i lidé po těžkých operacích a po vážných chorobách. Třeba po srdečním infarktu nebo po mozkové mrtvici
Společný jmenovatel jejich potíží bývá stejný. Je jím strach z toho, že selžou, ztrapní se, nebudou dost přitažliví a tak dál. Tedy obava, že neobstojí při sexuálním styku, který podle nich dokážou úspěšně zvládnout pouze zdraví, výkonní a přitažliví lidé.
"Podle mě je to stejně nesmyslný strach jako třeba obava, že nedoběhnu tramvaj," řekla nám MUDr. Hajnová. "No a co. Tak se nesvezu tramvají, ale pojedu na kole nebo půjdu pěšky. I to může mít svůj půvab. Důležité je, abych při tom nebyla sama."
I když je člověk nemocný, handicapovaný nebo prostě jen zestárne, neztratí podle sexuoložky potřebu vlídného slova, porozumění, pohlazení, něžností, pocitu bezpečí... Naopak. Potřebuje je daleko naléhavěji.
Petr Veselý, Právo


Někdo mě vede za ruku aneb Jiřina Hanušová na druhém břehu

Naše první setkání proběhlo ve sklepě. Sídlilo tam divadélko Futurum a Jiřina v něm jako Sally z Mladého světa dělala pořady pro osamělé mladé lidi. Já studovala psychologii a chtěla jsem psát diplomovou práci o osamělosti. Přišla jsem po konci pořadu, abych se s ní domluvila. Jiřina stála v hledišti, obklopena houfem účastníků. Měla na sobě červeně kostkovanou šatovou sukni ? byla těhotná. Byla poprvé těhotná a bylo jí 38 let...
Měla spoustu "kamarádů". Já byla uzavřenější a romantičtější než ona, takže se mi někdy zdálo, že to ani nemohou kamarádi být. O opaku mě přesvědčilo její umírání. Do poslední chvíle byla obklopena lidmi.
Vděčím jí za svoje první populárně odborné články, ke kterým mě vybízela. Od ní jsem se učila velkorysosti spolupráce i praktickým věcem v práci se skupinou. Jezdily jsme spolu dělat "psychologii" na seznamovací akce. Ona byla věcná i mateřská, já romantická a vědecká. Doplňovaly jsme se i hádaly.
Postupně nás seznamovací víkendy, kam přijelo zhruba sto lidí a my jsme s nimi něco měly dělat, přestaly bavit. Uvítaly jsme proto spolupráci, kterou nám nabídla Synodní rada ČCE: dělat "psychologii" na církevních seznamovacích akcích. Lidí tam jezdilo méně a setkávali se opakovaně, takže naše spolupráce mohla mít smysl.
Večer se na seznamování končí písní "Někdo mě vede za ruku," navrhl kdosi. "Podívej, jak nejsou schopni samostatného života, jak se pořád potřebujou o něco a někoho opírat," šeptala mi Jiřina, Já jsem to samozřejmě řekla nahlas, protože šeptání se ve skupině nepěstuje. Nastala vášnivá diskuse, písničku jsme za-zpívali až po ní, já s chutí, mně se píseň "Někdo mě vede za ruku" moc líbí.
Před dvěma lety začala Jiřina pociťovat úporné bolesti žaludku. Zjistilo se, že bolesti souvisejí s poruchou krvetvorby. Postupně se vynořovala diagnóza leukémie. První rok to šlo, únava se střídala s transfuzemi. Druhý rok ale prošla Jiřina celkovou skepsí. Utrpení narůstalo, plakávala. Přidaly se bolesti v zádech. Tehdy jí Bob ? můj manžel ? na její přání posílal domů faxem píseň "Někdo mě vede za ruku".
V každé době ? i v ty noci, ve kterých Jiřina bojovala o život ? vedle ní byl její manžel Josef a její sestra Járinka. Nemoc nepřinášela mnoho dobrého ? čas na vzpomínky. Čas na docenění manžela, čas na rozloučení s dcerou, čas na vděčnost a trpělivost. Snad opravdu nebyla sama.
Letos v srpnu oslavila šedesátiny. "Vypadá to tady jak v krematoriu," vtipkovala nad kyticemi, které zaplavily byt.
Prvního listopadu měla pohřeb. Celý život byla zvyklá věci řídit, zvládat a ovládat, a pohřeb tomu odpovídal. Konal se přesně podle jejího scénáře. Myslím, že ho napsala, aby se ubránila smutku a pocitu bezmoci. Chtěla téhož uchránit i nás. Hrály se Ježkovy melodie, řečníci mluvili o práci. Kdyby se Bob Baštecký nemodlil "Otče náš", možná bych přestala vnímat, že jsem na pohřbu. Tak tohle se ti nepovedlo, zlobila jsem se na ni, jako jsem se na ni zlobila za života.
Čtvrtého listopadu jsme začínali nový běh evangelického seznamování. "Někdo mě vede za ruku" zpívali jsme, a já jsem věděla, že ta píseň je pro ni, Jéřinku Hanušovou, dceru svého tatínka, kterého konečně znovu potkala. Ta statečná holčička, která se nikdy nechtěla bát, a proto raději vodila za ruku druhé, se už konečně může chytit a držet a nechat se vést.
Bohumila Baštecká, Zpravodaj Diakonie


TÉMA: DOPISY

RUBRIKA: SLOVO MARTY DUŠKOVÉ

Nejsme tak bezmocní, jak se někdy zdá

Z dopisu Pavla B.
Po delším váhání jsme se rozhodli, že navštívíme s naším postiženým synem špičkové krajské zdravotnické zařízení. Chtěli jsme požádat tamní odborníky, kteří syna v jeho sedmi týdnech operovali, o radu. Zneklidnily nás vážné zdravotní problémy u jednoho dítěte, které se podrobilo stejné operaci jako náš syn.
Plni naděje jsme se po opětovné telefonické domluvě vydali na cestu, vybaveni různými hračkami a nejrůznějšími pochutinami, s odhodláním zvládnout i to nejhorší, co nás snad může potkat, a to dlouhý pobyt v čekárně. Náš Štěpánek velmi nerad
čeká a rozhodne-li se, že už čekat nebude, je s ním velmi těžké pořízení a nenechá si nic vysvětlit.
Cesta autem proběhla nad očekávání hladce a my stáli dobře naladěni před informačním pultem jednoho nemocničního pavilonu. S úsměvem jsme se zeptali na ambulanci příslušného oddělení. Dostalo se nám odpovědi, která nám doslova vyrazila dech. "Dnes ambulance není, dostavte se ve správném termínu," odpověděla paní informační. Upozornili jsme ji stále ještě s lehkým úsměvem, že včera jsme mluvili se sestřičkou na zmíněné ambulanci a ta nám řekla, že se můžeme dopoledne dostavit na kontrolu. Žena za pultem nevěřícně kroutila hlavou, neboť ona ví vše nejlépe a je za to i placená. My si stáli na svém, neboť představa, že celý výlet, na který jsme se několik dní připravovali, vyjde naprázdno, nás rychle připravovala o klid a rovnováhu. S velkým přemáháním zvedla telefon, aby se přesvědčila o své pravdě. Mýlila se. Bylo jí sděleno, že ambulantní dny byly před časem rozšířeny z jednoho na tři dny. Naštvaně nám oznámila, že jí to neoznámili, a bez omluvy a poděkování za důležité upozornění nás poslala neurčitým směrem. Napadlo nás v tu chvíli, kolik asi nebožáků před námi odešlo s pocitem vlastní neschopnosti a omluvou, že se špatně informovali, či že je někdo špatně informoval.
Po kratším hledání se nám podařilo v jiné budově nalézt vytouženou ambulanci, před kterou již postával hlouček vyšetření chtivých pacientů. Lehce jsme si oddechli. Problém se zdál být vyřešen. Začali jsme si prohlížet místo, kde strávíme několik příštích snad jen desítek minut.
Chodba i celý prostor před ambulancí byly celkem vkusně vykachlíkovány prakticky až ke stropu a na ostatních dveřích vedle ambulance visely cedulky se zajímavými nápisy ? strojovna, rozvodna, sklad. Velmi nevábně vyhlížející vozík, postavený před jedny dveře, nevěstil nic dobrého. S obavou a nepříjemným mrazením v zádech jsme hledali nápis na těchto dveřích, ale slovo pitevna tam naštěstí nebylo. Ulevilo se nám. Vše působilo velmi ponuře, nikde žádný obrázek či květina. Jediné co nám udělalo radost, byla pěkná, velká pavučina v koutě. Ty náš synek vyhledává s vášní lovce a vydrží je dlouho studovat. Výtvory pavouků ho z neznámé příčiny odmalička přitahují. Trochu se jich bojí a zároveň je jimi fascinován.
Čekali jsme za dveřmi, které se jen sporadicky otevíraly. Po hodině čekání a důrazném upozornění, že syn je postižený a začíná být velmi neklidný, nás milostivě přijali. Lékař se nás zeptal, co bychom rádi, a my se pokusili vylíčit své obavy. Se zájmem a lehkým údivem si prohlédl syna, neboť prognóza, která byla stanovena po jeho operaci, se zarážejícím způsobem nenaplnila. Syn chodí, mluví, je celkem přítulný a milý a to by rozhodně být neměl, asi se někde stala chyba. Snažili jsme se dozvědět, jak se nyní lékařská věda dívá na jeho budoucnost a uslyšeli jsme pouze lakonické konstatování bez komentáře, které bylo zabaleno do zbytečných slov. Náš syn v této chvíli nemá žádné problémy a o jeho budoucnosti je lépe nepřemýšlet, neboť nikdo neví, co přinese. Z ambulance jsme vycházeli se smíšenými pocity a netušili jsme, že nepříjemným zážitkům ještě není konec.
Byli jsme požádáni o laskavost. Pana doktora upoutal zvláštní tvar synovy lebky, který stál za zvěčnění. Telefonicky se spojil se svým kolegou na lůžkovém oddělení a požádal jej o zhotovení několika snímků. Vyjeli jsme výtahem o tři patra výš na lůžkové oddělení. Zde se nám naskytl další velmi neutěšený pohled. Na pokojích po náročných operacích sténali pacienti a sestřičky bez zájmu klábosily nad kávou a bezvýznamnou prací, kterou si krátily čas do konce směny. Nikdo neseděl na pokojích u těch, kteří jistě cítili velkou bolest, aby jim svou osobní účastí pomohl zvládnout tuto těžkou životní situaci. Míra nevšímavosti a bezcitnosti skrývaná za tak zvanou "profesionalitou" byla neuvěřitelná.
Mladý pan doktor nás pozval do jedné z vyšetřoven a požádal nás, abychom syna posadili na židli ke dveřím, neboť na bílém pozadí dobře vyniknou všechny abnormality jeho lebky. Co ale vyniklo nejvíce, byla patologická neschopnost pana doktora komunikovat s postiženým člověkem. Za celou dobu fotografování nedokázal ani jednou syna oslovit a my měli pocit, že fotí nějakou věc. "Zvedněte mu hlavu, podržte mu bradu, otočte ho víc doleva..." Lékař všechny své příkazy směroval pouze k nám rodičům. Náš zbytečně přehnaný respekt k bílému plášti nám zabránil ozvat se. Byla to chyba.
Kde zůstala úcta lékaře k pacientovi? Postižení našeho syna bylo medicínsky zajímavé, a tedy tím nejdůležitějším, on sám byl tak trochu navíc. Proč se tak často v našich nemocnicích setkáváme se sterilitou, která je velmi nežádoucí? Proč se lze v tomto prostředí poměrně často setkat s lidmi, kteří deformováni svým rozumem zapomínají na obyčejnou lidskou slušnost, vlídnost a laskavost a srdce chápou jen jako výkonnou pumpu. Rádi jsme se vraceli domů, bohatší o jedno předsevzetí. Ať se v budoucnu stane cokoliv, našeho Štěpánka nikdy nenecháme samotného v jakékoli nemocnici. Jako rodiče máme právo se o něj starat za všech okolností, bez ohledu na to, zda-li se to někomu líbí či nikoli.
Odpověď Pavlu B.
Příběh Štěpánových rodičů vyvolá nepochybně u většiny z nás zasuté i čerstvé vzpomínky na podobné zážitky. Špatně fungující systém, kolos, kde pacient přestává být svéprávným člověkem, arogance zdravotnického personálu, prostředí připomínající spíše krematorium než místo k uzdravování a léčení nejen těla, ale i ducha. Podobné zážitky prohlubují rodičovskou úzkost a utvrzují v přesvědčení, že dítě s postižením je v trvalém ohrožení i ze strany těch, od kterých je očekávána účinná pomoc. Obranou proti neúnosné úzkosti bývá útok. Odplaví sice největší napětí, ale zároveň nakupí mnoho dalších problémů. Třeba že zdravotnický personál s námi nebude chtít dál komunikovat. Na náš útok zareaguje obranou a protiútokem. Nikoliv však porozuměním.
Vzpomínám na vyprávění psycholožky Jiřiny Hanušové, která ležela na hematologii a společně s dalšími pacientkami absolvovala každodenní odběr krve. Jednou do pokoje vtrhla sestra a pravila: "No to jsem vyfásla pokoj. Jedna má horší žíly než druhá." A Jiřka s humornou nadsázkou pokračovala v popisu situace: "I mně, ačkoliv jsem měla žíly pro odběr vždycky bez problémů, se v tu chvíli scvrkly. A tak jsem jí řekla: Sestro, uvědomujete si, co děláte?" Uvědomila. S Jiřinou pacientkou pak sestřička strávila dostatek času, aby si povídaly o potřebách pacientů a úzkostech zdravotnického personálu.
Jiřina, byť těžce nemocná, se snažila potěšit i své blízké a usnadnit jim trápení, které vyvolávala její nemoc. Vyhlásila pro své neteře a synovce soutěž o nejlepší obrázek. Když Jiřina obdržela namalované obrázky k posouzení, pověsila si je v nemocnici nad svou postel. Prozářily nejen ponurý pokoj, ve kterém pacientky trávily dlouhý čas se svou nevyléčitelnou nemocí. Před vizitou přišla sestra a Jiřině striktně oznámila, že obrázky musí pryč, aby se paní doktorka nezlobila. "Víte co, sestři, nechte to na mně," reagovala Jiřina. Když vstoupila velká vizita, první, čeho si paní doktorka všimla, byly obrázky. Zaujaly ji svou krásou a pochválila je. A Jiřina jí pověděla o soutěži a přizvala ji do hodnotící poroty. A paní doktorka přijala.
Vybavuje se mi také zážitek, když umírala manželova maminka. Trávili jsme s ní v nemocnici co nejvíce času. Na manželovo přání lékaři odstranili bílou plentu, kterou byla v pokoji pro dalších šest pacientek oddělena od okolního světa. Při jedné vizitě se na mne obořil mladý lékař, kterému cosi před tím pošeptala sestra. "Vy jste kdo a co tu pořád děláte! Běžte domů, rušíte svou přítomností ostatní pacienty." Takový útok jsem nečekala. Vyčerpaná a zraněná jsem jen vyblekotala něco nesrozumitelného, neboť jsem nechtěla říci, že je to moje tchýně, připadalo mi to slovo pro náš vztah, který jsme spolu s maminkou měly, jako nadávka. Měly jsme se opravdu rády. I když umírala, řekla mi tolik krásného a moudrého, z čeho čerpám v krizích dodnes. Přijala mě jako svoji dceru, a ač měla sama od života naloženo, že se to dalo jen stěží unést, byla pro druhé úžasně laskavou a láskyplnou oporou. A tak jsem se tiše zvedla a odcházela. Jedna z pacientek se rozhořčila. "To bych chtěla vědět, které z nás tady vadíte. My jsme rády, že jste tady." Já jsem si s nimi povídala a pravděpodobně jsem mírnila jejich úzkost, kterou nutně maminčino umírání, byť tiché, vzbuzovalo. Vadila jsem sestrám, viděla jsem a slyšela i to, co by rády ukryly. Mladičká sestra křičela na stařičkou paní, která k sobě neustále někoho volala a chtěla něco podat. Nemohla ji unést, když ji posazovala do nedalekého křesla a babička jí padala. A tak v hrůze a úzkosti, že stařenka sjede na zem, řvala. Viděla jsem také, jak to sestry mají velmi těžké. A i jim jsem se péčí o maminku snažila mnohé ulehčit. Měla jsem možnost svým pobytem na pokoji vypozorovat, jak je těžké pro sestry unést nejen fyzickou zátěž při práci s těžce nemocnými pacienty, ale především tu psychickou.
Když jsem si na chodbě svlékala návleky, mladý lékař prošel kolem, všiml si mne a přistoupil ke mně. "Víte, že ta pacientka umírá?" "A víte, pane doktore, že tady právě kvůli tomu jsem?" odpovídala jsem mu zajíkavě snažíc se přetrhnout pláč. "Víte, my jsme s maminkou zažili mnoho krásného, a když ona musí vydržet tak těžké umírání, proč bychom to neměli vydržet my, chtěli bychom být s ní i v tom těžkém." "Prosím vás, jestli to takto berete, tak se vraťte a prosím nezlobte se, já jsem vás nepoznal," bez váhání s nečekanou pokorou odpověděl lékař. Byl obětavý a docházel za maminkou i domů, před jejím posledním nástupem do nemocnice, neboť v důsledku nejen její imobility, byl její případ mimořádný. Umírala z lékařského hlediska nepochopitelně dlouho. Její tělesný organizmus již neměl z čeho žít.
Večer se ozval telefon, ve kterém manželův spolužák, lékař pracující v téže nemocnici, mne nechával pozdravovat se vzkazem, že takové lekce by oni lékaři určitě potřebovali častěji. Myslím, že nejsme tak bezmocní proti neporozumění, aroganci, či úzkostem zdravotnického personálu, jak se nám někdy zdá. Víme my, rodiče postižených dětí, co dělat se svými úzkostmi?
Marta Dušková


Myslela jsem si, že všechno je podvod

Vážená Nadace Charty 77,
přiznám se, že když jsem se na Vás obracela s žádostí o pomoc, byl to spíš výkřik do tmy.
Vůbec jsem nedoufala, že mi někdo odpoví, natož že nám přidělí kočárek. Po obdržení darovací smlouvy jsem se rozbrečela.
Je pro mě téměř neuvěřitelné, že taková organizace jako Vaše existuje a že vybrané peníze skutečně dává postiženým. Myslela jsem, že všechny ty vaše pohledy a samolepky jsou podvod. Už jsme se několikrát napálili. Ale vidím, že ne všichni myslí na to, jak druhého obrat, nebo mu znepříjemňovat život. (Jako náš posudkový lékař.)
Teď už vím, že peníze, které Vám budeme posílat, příjdou do správných rukou a že pomůžou dalším dětem. Budeme na vaše konto zasílat pravidelně částku z našeho soukromého účtu. Dále bychom v naší provozovně chtěli instalovat veřejnou kasičku, ale ráda bych se s Vámi nejdříve poradila, jak v tomto případě nejlépe postupovat, aby nemohlo dojít ke zneužití.
Buďte tak laskaví a kontaktujte mě... Mockrát děkuji za Váš dar a částečné navrácení iluzí. Těším se na další spolupráci.
S pozdravem a přáním šťastných Vánoc a Nového roku
Dana Patočková, Harachov


Poděkování do Chlumu

Rehabilitační společnost Dr. Vojty uspořádala loni v Chlumu u Třeboně již 8. ročník rehabilitačního pobytu dětí s DMO. Za rodiče a děti bychom chtěli touto cestou vyjádřit poděkování a uznání paní Marcele Klempové a jejím spolupracovnicím. Některé z dětí, které před osmi lety poprvé rehabilitační tábor navštívily, jsou dnes čtrnácti či šestnáctileté. Ačkoli mnohdy s těžkým handicapem, navštěvují normální základní školu. U mnoha došlo ke zlepšení hybnosti a jsou schopny samostatné lokomoce. Marcelko, děkujeme a doufáme, že rehabilitační pobyty v Chlumu u Třeboně budou pokračovat.
Marušiakovi, Liberec


Smutno bylo v Železnici

Ukrajovali jsme posledních pár kilometrů do malinkatého městečka Železnice, kde se nacházejí dětské lázně, ve kterých se už nějakou tu desítku let léčí převážně dětská mozková obrna. Účel našeho putování? Sraz bývalých pacientů lázní. Znovu setkání mezi námi "dětmi" a těmi, kteří se o nás po všech stránkách starali a mnohé z nás doslova postavili na naše neposlouchavé nohy. Druhý den jsem se vypravila podívat se přímo do lázní. Už při vstupu na mě zapůsobila pro mě jinak důvěrně známá budova lázní jako zakletý zámek. Všude bylo nezvyklé ticho. Další překvapení čekalo v podobě cedule přilepené na výplni uzavřených a uzamčených dveří budovy lázní. Hlásala: "Zákaz vstupu bývalým pacientům, pouze po předložení povolení od ředitelství Janských Lázní." Čtvrt hodiny jsem na tu ceduli zírala se směsicí nepěkných pocitů, z nichž nejsilnější byl, jako by nás nechtěli pustit domů. Horší ale bylo následné zjištění, že v dnešní době je situace lázní Železnice dosti smutná, prý bez perspektiv. Doufejme, že to není pravda. Myslím na všechny, kteří tyto dětské lázně zakládali a rozvíjeli úspěšnou a profesionální úroveň léčby, která byla vyhledávána malými i velkými pacienty s mozkovou obrnou daleko za hranicemi našeho státu.
Jindřiška Podmanická, Praha


Násilí ve světě postižených

U příležitosti Mezinárodního dne zdravotně postižených, který si svět připomněl 3. prosince 1999, se v konferenčním sále Muzea policie ČR v Praze sešlo několik desítek posluchačů z celé republiky na semináři, který připravilo Sdružení zdravotně postižených (SZdP) v České republice. Seminář měl velmi aktuální téma ? jak se děti a zdravotně handicapovaní spoluobčané setkávají s násilím a jak tomuto násilí preventivně čelit. V úvodním vystoupení připomněl výkonný ředitel SZdP Ing. Jozef Slobodník, že Mezinárodní den zdravotně postižených, který byl vyhlášen Valným shromážděním OSN v roce 1992 na závěr Dekády zdravotně postižených (1983?1992), jsme si připomněli již posedmé. Mezinárodní den zdravotně postižených spojuje dohromady postižené a nepostižené lidi ve snaze podporovat práva 37 milionů zdravotně postižených v celé Evropě. Je organizován evropským komisařem ve spolupráci s Evropským fórem zdravotně postižených. Každý rok bývá vyhlášeno specifické téma. Tento-krát bylo vybráno "Zdravotně postižení a násilí".
Účastníci semináře se shodli na tom, že problematika násilí na zdravotně postižených je velmi závažná, že však bohužel nemáme o ní mnoho poznatků. Získávají se obtížně, násilí často probíhá skryto v rodině, postižený se stydí, odhalení brání často i komunikační nebo architektonické bariéry atd. Výzkumy však ukazují, že postižení jsou ohroženi násilím jedenapůlkrát více než ostatní populace, konstatoval ing. Slobodník.
S jakými násilím vůči tělesně postiženým se setkáváme? Bývá to násilí tělesné, psychické a sexuální. Dochází k němu nejčastěji doma, v nemocnicích a ústavech. Pod pojem násilí zahrnujeme například i nedostatečnou péči a zanedbávání, a samozřejmě tělesné zneužívání ? znásilnění, či pokus o znásilnění, týrání, nevhodnou osobní nebo lékařskou péči, nadměrné omezování osobní svobody, předávkování léky, věznění (omezování pohybu). K sexuálnímu zneužívání patří i odmítnutí sexuálních informací (vzdělání), verbální harašení, nechtěné sexuální dotýkání, nucené přerušené těhotenství nebo sterilizace.
Hlavním problémem je násilí proti zdravotně postiženým ženám. Statistiky ukazují, že zdravotně postižené ženy a dívky jsou desetkrát častěji zneužívány než zdravé ženy. Ostatními oběťmi násilí jsou starší obyvatelé a mladí lidé se zdravotním postižením. Ukazuje se, že obavy z násilí mezi zdravotně postiženými nebezpečně narůstají. Těmi, kteří se jej dopouštějí, bývají často ti, kteří přicházejí s postiženými do styku každodenně. Bývají to průvodci, pečovatelé, společníci, druhové, domácí pracovníci, učitelé, sociální pracovníci, lékaři, psychiatři, právní zástupci a pracovníci v nemocnicích a jiných institucích či ústavech.
Prezidentka občanského sdružení Bílý kruh bezpečí (BKB) Mgr. Petra Vitoušová se orientuje na pomoc
obětem po spáchání trestného činu. Pomáhá lidem vzpamatovat se z prožitého traumatu, setkat se s odborníky a dosáhnout svých práv v postavení poškozeného. BKB poskytuje odbornou, bezplatnou a diskrétní pomoc obětem trestných činů včetně morální podpory blízkých osob a pomáhá také lidem, kteří se odůvodněně obávají, že se stanou obětí trestného činu. Formou podnětů k zákonodárným iniciativám usiluje o zlepšení právního postavení osob poškozených trestnou činností. Prostřednictvím svého Zpravodaje, letáků a spolupráce se sdělovacími prostředky informuje veřejnost, orgány státní správy a samosprávy o problémech obětí trestné činnosti. Na svých seminářích, kurzech a přednáškách předává veřejnosti rady a informace o možnostech a prostředcích prevence kriminality, zejména o zásadách chování, které snižují riziko, že se stanete
obětí.
"Nyní se angažujeme ve věci založení Fondu na pomoc obětem fyzického násilí," řekla Mgr. Vitoušová. "Jsme garantem projektů a kampaní zaměřených na ochranu bezbranných skupin obyvatelstva s názvem Ochrana dětí před šikanováním, Bezpečí pro seniory, Vliv násilí v médiích na děti a mládež, Rodina proti kriminalitě, Žena ? oběť trestného činu,
S příspěvkem na téma "Ochrana dětí před násilím" vystoupila MUDr. Eva Vaníčková, CSc., z Centra preventivního lékařství ? oddělení zdraví dětí a mládeže 3. lékařské fakulty UK, koordinátorka projektu Růžová linka, jehož zřizovatelem je občanské sdružení Česká společnost na ochranu dětí. Konstatovala, že v ČR je každoročně utýráno asi sto dětí, nejčastěji rodiči, tisíce dětí je krutě týráno svými nejbližšími. V této souvislosti připomněla především přijetí Úmluvy o právech dítěte (OSN 20. listopadu 1989), jejíž signatářem je i Česká republika. Zdůraznila, že se stát svým podpisem kromě jiného zavazuje respektovat a zabezpečit práva stanovená touto úmluvou každému dítěti nacházejícímu se pod jeho jurisdikcí, a to bez jakékoli diskriminace podle rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního, etnického nebo sociálního původu, majetku, tělesné nebo duševní nezpůsobilosti, rodu a jiného postavení dítěte nebo jeho rodičů nebo zákonných zástupců. V této souvislosti sdělila, že kvalifikovaný odhad odborníků na základě zkušeností a dílčích studií mapujících děti ohrožené násilím ukazuje, že zhruba každé třetí dítě je vystaveno nějaké formě interpersonálního násilí ze strany dospělé osoby. V současné době největším problémem veřejného zdravotnictví jsou právě děti ohrožené násilím a děti užívající
drogu.
O dalších okruzích násilí na semináři hovořil zkušený praktik Tomáš Adam ze Sdružení pro péči o duševně nemocné FOKUS Mladá Bole-slav. Hovořil o své nesnadné cestě k postiženým, o hledání smyslu své práce, o syndromu vyhoření, který tak dobře znají zaměstnanci v sociálních službách i lékaři a zdravotnický personál. Apeloval na častější setkání pracovníků těchto profesí, na kterých by si vyměňovali zkušenosti a postřehy a vzájemně si dodávali sil k další nelehké práci v této sféře.
Jak si vybírat osobní asistenty a pracovníky se zdravotním postižením, to bylo předmětem vystoupení MUDr. Zorana Nerandžiče z kliniky rehabilitačního lékařství 1. LKUK a VFN, který 25 let pracuje ve zdravotnictví jako chirurg a gynekolog a má zkušenosti s praktickými prověrkami schopností a hlavně lidských vlastností klientů a budoucích spolupracovníků. "Nejde jen o vztah zdravotně postižený ? terapeut či osobní asistent, ale i mnohem širší vazby ? pedagog a žák, sociální pracovník a nezaměstnaný nebo problémový občan. Jde o modelovou situaci, která může vyústit i v agresivitu a kriminální činy," konstatuje MUDr. Nerandžič. V první řadě si musíme uvědomit kořeny a příčiny agresivity. Starší teorie Freudova považuje
agresivitu za pud, k jehož vyvolání dojde vždy, když člověk nemůže dosáhnout cíle a když dojde k poškození překážky (osoby, objektu). Jako jedna z příčin pudové agresivity je uváděna vysoká hladina mužského hormonu testosteronu v krvi. Poslední americké studie ale ukazují, že tato spojitost je statisticky nepřesvědčivá. Některé novější teorie uvádějí, že agrese je naučenou odpovědí. Děti často doma krutě fyzicky a psychicky trestané bývají nadprůměrně agresivní. Často se stává, že agrese zůstává nepotrestána a může tedy sloužit jako vzorec úspěšného chování. Výzku-my souvislostí mezi filmovými a televizními programy a agresí dětí ukazují, že chlapci, kteří dávali přednost programům obsahujícím násilí, byli agresivnější než ostatní. Agresivitu ovlivňuje řada dalších faktorů, chudoba, přelidnění, jednání policie či státu, okamžitý stav ? deprese atd.
"Z našich zkušenosti vyplývá," říká MUDr. Nerandžič, "že řada pracovníků ve zdravotnictví, školství a sociální sféře pracuje s motivací ovládnout a manipulovat s člověkem slabším, bezmocným či postiženým. Jsou známy šikany ve školních lavicích i nemocnicích ze strany pedagogů i zdravotnického personálu. Nutno si položit otázku, jakým způsobem mají být vybíráni pracovníci v těchto sférách. Přijímací zkoušky na školy, změřené na kvanta vědomostí, nevypovídají nic o vztahu kandidáta k lidem. Výsledkem mohou být červené diplomy, které však nehovoří o sociálním cítění jeho nositele. Při práci se zdravotně postiženými jsem se častokrát přesvědčil, že vynikající studenti neoplývají přílišným stupněm sociální a emoční inteligence a mají často vysoký stupeň agresivního chování."
Kličky paragrafů k tématu násilí na zdravotně postižených se pokusil rozplést vedoucí sociálně právního útvaru SZdP v ČR JUDr. Jan Hutař, který v odpovědi na otázku, co vlastně víme o násilí proti zdravotně postiženým, položenou v úvodu semináře, odpověděl ? velmi málo. Dále pokračoval: "Takovou odpověď by však jen málokdo považoval za dostatečnou. Proto se pokusím alespoň částečně objasnit důvody, proč tomu tak je. Hlavní příčiny spočívají v některých specifických faktorech, které jsou s násilím proti zdravotně postiženým lidem spojeny. Nejvý-znamnějším faktorem, který omezuje naše znalosti, je absence statistických údajů. Zdaleka nejde jen o statistiky policejní či soudní. V České republice není znám ani počet a struktura zdravotně postižených. Nejsou přesné údaje ani o počtu postižených podle skupin, např. počty občanů s tělesným, zrakovým, sluchovým, mentálním postižením a počty osob trpících civilizačními či duševními chorobami. Takovéto údaje by byly využitelné v podstatně širší míře než jen pro srovnání, kolikrát je ta či ona skupina zdravotního postižení ve větším ohrožení trestnou činností, než činí celostátní průměr. Snad nejdůležitější využití by bylo při plánování sociální politiky jak na úrovni obcí a regionů, tak celostátně, a to včetně potřebné struktury služeb a finančních prostředků. Bohužel příležitost, která se ke zjištění přesného počtu občanů se zdravotním postižením, žijících na území České republiky, nabízela v souvislosti se sčítáním lidu v roce 2000, zůstala nevyužita, přestože Sdružení zdravotně postižených i některé další orgány zařazení této problematiky do sčítání navrhovaly. Proto jsme při uvádění struktury násilné činnosti vůči zdravotně postiženým stejně jako u odhadu celkového počtu zdravotně postižených odkázáni na analogii s jinými státy, které mají v těchto věcech větší pořádek. Za další významné faktory bránící informovanosti považuji strach, který plyne z vědomí omezených možností obrany před odvetou za oznámení činu, dále specifikum prostředí, v němž postižený člověk žije, roli hraje vztah k pachateli i strach z následků, které pro postiženého vyplynou v případě, že se trestnou činnost nepodaří příslušným orgánům náležitým způsobem dokázat."
Stane-li se obětí násilí zdravotně postižený občan, předpokládá to ze strany orgánů zabývajících se jeho případem specifický přístup, daný zejména druhem handicapu postižené osoby. Prvním v této řadě je zpravidla policista, z nichž mnohý se při styku se zdravotně postiženými občany cítí velmi nejistý. Proto je třeba zejména nové policisty naučit vhodným způsobům komunikace s určitými skupinami osob. A právě na na téma přípravy pro výkon služby hovořil ředitel Střední policejní školy MV v Praze ing. Jiří Zlámal. Zdůraznil, že v loňském roce se objevila myšlenka zpracovat výukový videoprogram, který bude připravovat policisty pro práci se zdravotně postiženými. "Abychom mohli uskutečnit tento projekt, požádali jsme o grantovou podporu v rámci programu Evropské unie Leonardo da Vinci. Výchozím bodem uvedeného projektu bylo zpracování zpráv za jednotlivé země, které popisují situaci zdravotně postižených z hlediska legislativy a sociálního zabezpečení, ale monitorují i nejběžnější problémy každodenního života. Chtěli bychom zde velmi poděkovat Sdružení zdravotně postižených v České republice za jejich neocenitelnou pomoc při přípravě těchto materiálů. V listopadu letošního roku proběhlo setkání všech partnerských organizací a byl vytvořen scénář výukového videoprogramu. Jeho konečná podoba ve třech jazykových verzích by měla být hotova v polovině roku 2001," konstatoval v závěru ing. Jiří Zlámal.
Zdeněk Pejčoch, Josef Vanický


TÉMA: PORADENSTVÍ

Změny v důchodovém pojištění

V souladu se zmocňujícími ustanoveními zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v platném znění, vláda svým nařízením č. 228/1999 Sb. jako každoročně stanovila pro účely důchodového zabezpečení výši všeobecného vyměřovacího základu za rok 1998 a výši přepočítacího koeficientu pro úpravu všeobecného vyměřovacího základu za rok 1998 a upravila částky pro stanovení výpočtového základu.
Výše všeobecného vyměřovacího základu za rok 1998 činí 11 693 Kč.
Výše přepočítacího koeficientu pro úpravu všeobecného vyměřovacího základu za rok 1998 činí 1,0850.
Částky pro stanovení výpočtového základu, které byly naposledy zvýšeny nařízením vlády č. 234/1998 Sb. se zvyšují od 1. 1. 2000 takto:
a) částka 6100 Kč se zvyšuje na 6300 Kč,
b) částka 13 000 Kč se zvyšuje na 14 200 Kč.
ZVÝŠENÍ VÝPOČTOVÝCH ZÁKLADŮ
Zákon č. 61/1999 Sb., kterým byl novelizován zákon o nemocenském pojištění, nově stanovil podmínky pro pravidelnou valorizaci vyměřovacích základů rozhodných pro výpočet dávek vyplácených z nemocenského pojištění.
Podle 40 citovaného zákona vláda vždy od 1. ledna zvýší částky denních vyměřovacích základů, pokud přepočítací koeficient pro úpravu všeobecného vyměřovacího základu pro účely důchodového pojištění stanovený naposledy nařízením vlády činí hodnotu větší než 1; zvýšení se provede tak, že se tyto částky vynásobí uvedeným koeficientem a výsledné částky se zaokrouhlí na celé desetikoruny nahoru.
Výše dávek nemocenského pojištění, na které vznikl nárok před 1. lednem kalendářního roku, od něhož byly naposledy zvýšeny částky denních vyměřovacích základů, a tento nárok přechází i do dnů následujícího roku, se upraví bez žádosti od 1. ledna podle nové výše těchto částek.
Na základě zmocnění citovaného zákona vláda svým nařízením č. 247/1999 Sb. s účinností od 1. ledna 2000 upravila částky denního vyměřovacího základu takto: Částka 360 Kč se zvyšuje na 400 Kč a částka 540 Kč se zvyšuje na 590 Kč.
VALORIZACE NÁHRADY ZA ZTRÁTU NA VÝDĚLKU
Vláda svým nařízením č. 283/1999 Sb. nově upravila náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě.
Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání příslušející zaměstnancům podle zákoníku práce, popřípadě podle dřívějších předpisů se upravuje tak, že se průměrný výdělek rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku, popřípadě zvýšený podle pracovněprávních předpisů, zvyšuje o 8,5 %.
Vznikl-li nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po 31. prosinci 1998, průměrný výdělek rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku se nezvyšuje.
Nová úprava náhrady za ztrátu na výdělku se provede bez žádosti zaměstnance.
Na žádost zaměstnance se pak provede v případech, kdy mu náhrada za ztrátu na výdělku nepříslušela pouze v důsledku zvýšení invalidního nebo částečného invalidního důchodu podle předpisů o sociálním zabezpečení nebo zvýšení plného invalidního nebo částečného invalidního důchodu podle předpisů o důchodovém pojištění.
Úprava náhrady se provede také na žádost zaměstnance, a to v případě, kdy mu náhrada za ztrátu na výdělku nepříslušela, protože to neumožňovalo ustanovení 195 odst. 2 zákoníku práce platné před 1. červnem 1994.
Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě náležející podle občanskoprávních předpisů se upravuje tak, že se průměrný výdělek rozhodný pro výpočet náhrady, popřípadě zvýšený podle dřívějších předpisů, zvyšuje o 8,5 %. Úprava se však neprovede, vznik-li nárok na náhradu po 31. prosinci 1998.
Obě výše uvedené formy náhrad za ztrátu na výdělku, upravené podle tohoto nařízení, přísluší od 1. prosince 1999.
JUDr. Pavel Ptáčník


RUBRIKA: SOCIÁLNĚ PRÁVNÍ PORADNA

Mění se příspěvek při péči o blízkou či jinou osobu

Prosím o objasnění následujícího problému. Mám průkazku ZTP a jsem držitelem označení č. 01 (trojúhelníku). Ulice je označena značkou pěší zóna, pod touto značkou je dodatková tabulka s nápisem Jen zásobování a Jen dopravní obsluha s uvedenými hodinami, kdy zásobování má probíhat. Protože je nejednotný výklad těchto značek městskou policií, prosím o sdělení, zda mohu do této ulice vjet, pokud ano, pak jestli mohu kdykoliv nebo pouze v uvedené hodiny. V této pěší zóně je kromě jiného umístěn i městský úřad.A. H., Znojmo
Podle ustanovení 65 vyhlášky FMV č. 99/1989 Sb. ve znění novel o pravidlech provozu na pozemních komunikacích (pravidla silničního provozu) je do pěší zóny povolen vjezd jen vozidlům vyznačeným ve spodní části dopravní značky označující pěší zónu (č. D 50a). Mezi základní pravidla provozu v pěší zóně patří nutnost omezit rychlost vozidla nejvýše na 20 km v hodině a přitom dbát zvýšené ohleduplnosti vůči chodcům, v případě nutnosti je nutno vozidlo zastavit. V ust. 68 jsou upraveny výjimky pro držitele označení vozidel přepravujících zdravotně postižené občany (č. 01 až 03). V jednotlivých případech a jestliže je to naléhavě nutné, nemusí po dobu nezbytně potřebnou řidiči vozidel s označením 02 (bílý piktogram vozíčkáře v modrém poli) dodržovat zákaz stání a řidiči s označením 02 (černý trojúhelník ve žlutém poli) zákaz stání vyplývajícího ze značky č. B 29. V obou případech nesmí být ohrožena bezpečnost silničního provozu.
V dalších ustanoveních této vyhlášky jsou popsány druhy a funkce tzv. Dodatkových tabulek. Mimo jiné je uvedeno, že "Dodatková tabulka s nápisem "JEN ZÁSOBOVÁNÍ" omezuje platnost značky, pod kterou je umístěna, na vozidla zajišťující zásobování nebo opravárenské, údržbářské, komunální a podobné služby a na vozidla s označením č. 01 nebo č. 02; pro tato vozidla neplatí značka, pod kterou je umístěna dodatková tabulka s nápisem "MIMO ZÁSOBOVÁNÍ".
Částečně odlišný režim, nikoliv však pro držitele vozidel s označením č. 01 a 02 upravuje dodatková tabulka s nápisem "JEN DOPRAVNÍ OBSLUHA". I ona omezuje platnost značky, pod kterou je umístěna,a to navíc oproti výše uvedenému výčtu vozidel i na vozidla taxislužby a vozidla, jejichž řidiči, popřípadě provozovatelé mají v místech za značkou bydliště, sídlo nebo garáž; pro tato vozidla neplatí značka, pod kterou je umístěna dodatková tabulka s nápisem "MIMO DOPRAVNÍ OBSLUHY".
Z uvedeného je zřejmé, že stanovení tzv. "návštěvních hodin" v pěší zóně nemá, dle mého soudu, oporu v právní normě. Ostatně by takový postup odporoval i smyslu poskytování úlev pro držitele vozidla s označeními 01 či 02.
V další části naší dnešní sociálně právní poradny bych Vás rád informoval o některých nových právních normách, které byly přijaty v samém závěru roku 1999. Mnohé z nich se významně dotýkají i občanů se zdravotním postižením. Vzhledem k rozsahu rubriky nemohu uvést všechny, k některým se však jistě dostaneme příště.
Zákon č. 350/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 100/1988 Sb. o sociálním zabezpečení.
Novela zákona přináší významnou změnu v ustanoveních upravujících poskytování Příspěvku při péči o blízkou nebo jinou osobu. Nadále zůstává stejný okruh osob, které mohou příspěvek pobírat, tj. občan, který osobně, celodenně a řádně pečuje o blízkou osobu, která je
a) převážně nebo úplně bezmocná,
b) starší 80 let a je částečně bezmocná, nebo
c) starší 80 let a podle vyjádření ošetřujícího lékaře potřebuje péči jiné osoby,
a též rodič nebo prarodič, pečující za stejných podmínek o nezletilé dítě starší jednoho roku, které je podle zvláštního předpisu dlouhodobě těžce zdravotně postižené vyžadující mimořádnou péči.
Zněním novelizovaného ust. 82 se za výjimku z osobní celodenní a řádné péče považuje i pobyt:
"osoby starší 18 let převážně nebo úplně bezmocné, která navštěvuje odpovídající zařízení, a to po dobu, která nepřevyšuje šest hodin denně" a
"jde-li o osobu starší 18 let převážně nebo úplně bezmocnou, která se soustavně připravuje na budoucí povolání, a to po dobu výuky".
Zákonodárce tak umožnil např. těžce mentálně postiženým dětem, resp. již dospělým, po osmnáctém roce věku nadále navštěvovat zařízení pro ně určená (denní stacionáře, chráněná pracoviště ap.) v rozsahu 6 hodin denně s tím, že pečující osoba (nejčastěji maminka) bude nadále POB pobírat. Dosud příspěvek po dosažení osmnácti let věku v souvislosti s přiznáním invalidního důchodu ztratila. Zákon je účinný od 1. dubna 2000.
Vyhláška MPSV č. 320/1999 Sb., kterou se mění vyhláška MPSV č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení...
Tímto předpisem došlo ke změnám v ustanoveních 36 a 37, tj. u příspěvku na provoz motorového vozidla a příspěvku na individuální dopravu. Základní změnou je "navrácení se" k původnímu, tj. ročnímu cyklu vyplácení těchto dávek, po takřka dvouletém jejich vyplácení vždy jen na období kalendářního půlroku.
U příspěvku na provoz motorového vozidla byla z názvu vypuštěna část názvu "a příspěvek na úhradu pojistného". Ovšem došlo ke zvýšení částek příspěvku na provoz motorového vozidla o částku 2124 Kč u dvoustopých motorových vozidel a 420 Kč u jednostopých motorových vozidel (právě "základní" výše pojistného). V okruhu osob oprávněných pobírat uvedený příspěvek ke změnám nedošlo. V praxi to bude znamenat, že příspěvek bude činit pro občany, jejichž zdravotní postižení odůvodňuje přiznání mimořádných výhod pro těžce zdravotně postižené občany III. stupně, a pro rodiče dítěte léčeného ve fakultní nemocnici pro zhoubný nádor nebo hemoblastofosu 3920 Kč u jednostopého vozidla a 9124 Kč u ostatních vozidel. Pro občany, jejichž zdravotní postižení odůvodňuje přiznání mimořádných výhod pro těžce zdravotně postižené občany II. stupně, 2170 Kč u jednostopého vozidla a 5624 Kč u ostatních vozidel.
Pokud občan splňuje podmínky pro poskytování více příspěvků (např. rodič, držitel průkazky ZTP/P má v péči nezaopatřené dítě s odpovídajícím typem průkazky) snižuje se výše druhého a každého dalšího příspěvku o 420 Kč u jednostopého vozidla a 2124 u ostatních vozidel. Jsou-li splněny podmínky pro přiznání příspěvku v průběhu kalendářního roku, výše tohoto příspěvku činí poměrnou část z částek uvedených výše.
Obdobně, na roční cyklus se mění poskytování příspěvku na individuální dopravu. Ten se vyplácí ve výši 6000 Kč. Oba příspěvky se vyplatí do konce kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž byl příspěvek přiznán. Vyhláška nabyla účinnosti dne 1. ledna 2000.
Zákon č. 328/1999 Sb. o občanských průkazech
Nový zákon o občanských průkazech po dlouhých letech odstraňuje "diskriminaci" občanů zbavených způsobilosti k právním
úkonům. Těmto občanům se podle dosud platné právní úpravy občanský průkaz nevydává, či odebírá ? byl-li již vydán. Toto ustanovení bylo ze strany rodičů a dalších občanů pečujících o mentálně postižené velmi kritizováno.
Podle ust. 2 zákona "je občanský průkaz povinen mít občan, který dosáhl věku 15 let a má trvalý pobyt na území České republiky. Tuto povinnost má i občan, jehož způsobilost k právním úkonům byla rozhodnutím soudu omezena". Podle ust. odst. 3 cit. paragrafu:
"Občan, který byl rozhodnutím soudu zbaven způsobilosti k právním úkonům, může mít občanský průkaz jen v případě, že o jeho vydání požádá soudem ustanovený opatrovník."
U občanů, kteří byli zbaveni způsobilosti či omezeni ve způsobilosti k právním úkonům, se tato skutečnost do občanského průkazu zapíše. U občana zbaveného způsobilosti k právním úkonům je do průkazu zapsáno rovněž jméno, příjmení, rodné číslo a trvalý pobyt opatrovníka. Je-li opatrovníkem ustaven orgán místní správy, popřípadě jeho zařízení, uvede se jeho název a sídlo.
Zákon přináší i řadu dalších náležitostí, např. převádí působnost vydávání a evidence občanských průkazů z orgánů Policie ČR na okresní úřady resp. magistráty vybraných měst, upravuje i náležitosti žádosti o občanský průkaz, jeho vydávání, přebírání atd. Zákon je účinný "dnem, kdy nabude účinnosti zákon, kterým se zavede informační systém evidence obyvatel, nejpozději však dnem 1. července 2000."
JUDr. Jan Michalík


RUBRIKA: PTÁME SE

Které stezky jsou vhodné pro vozíčkáře?

Váš ústav, Centrum dopravního výzkumu je hlavním garantem tvorby cyklistických stezek v České republice. Můžete říci, která z nich je vhodná pro zdravotně postižené, zejména pro vozíčkáře? ? zeptali jsme se odborného pracovníka Centra dopravního výzkumu ing. Jaroslava Martinka.
"Je pravda, že většina cyklotras zavádí cyklisty do malebných terénů s větším či menším převýšením. Počítají sice s rekreační jízdou, ale obsahují i pasáže pro zdatnější sportovce. Přesto některé z projektovaných i již vyznačených cyklotras mají úseky vhodné i pro vozíčkáře, kteří se zrovna nevěnují vrcholovému sportu. Pravda, není těch míst zatím mnoho. S klidným svědomím mohu doporučit některé úseky tzv. Moravské stezky, která byla vyznačena v roce 1998. Moravská stezka patří k dálkovým cyklotrasám, které protínají naši republiku a navazují na tzv. síť EuroVelo, což je systém dvanácti panevropských cyklotras, spojujících téměř všechny evropské země. Z této Moravské stezky lze zdravotně postiženým, kteří např. v rámci rehabilitace mohou používat kolo, nebo vozíčkářům, doporučit úseky vedoucí Chráněnou krajinnou oblastí Litovelské Pomoraví. Asfaltové nebo zpevněné cesty vedou nivou řeky Moravy, rozsáhlými lužními lesy, bývalou vládní bažantnicí, kde za minulé éry trávili chvíle zaslouženého odpočinku významní soudruzi se svými soudružkami, městečka mají řadu historických památek. O bezbariérových přístupech a možnostech pro vozíčkáře podají informace na Správě CHKO Litovelské Pomoraví v Olomouci, tel. 068/ 522 49 34. Pro cykloturistiku zdravotně postižených lze také doporučit rovinaté a zpevněné cesty v lednicko-valtickém areálu. Teď v zimě je možná ještě dost brzo hovořit o dovolených a výletech, ale přesto, budete-li plánovat, do obou těchto lokalit jeďte spíše na jaře, nebo potom na podzim. V létě by vás pravděpodobně obtěžovaly roje komárů, kterým se zejména vozíčkáři mohou tíže bránit."
Jak vypadá turistika vozíčkářů či zdravotně postižených cyklistů v zahraničí?
"Takovým vzorem nám a patrně i všem ostatním zemím je bezesporu Dunajská stezka, která vede od Pasova až do Vídně a je téměř celá sjízdná pro vozíčkáře a má všechny potřebné služby, bezbariérové hostince, ubytování atd., což ostatně je téměř všude ve vyspělých zemích podmínkou nové výstavby. Podobně bychom chtěli za nějaký ten rok mít vybavenu i většinu našich cyklotras, zejména Labskou stezku a pak stezky podél Moravy a Bečvy. Přípravné práce už probíhají a já bych zde chtěl vyzdvihnout např. iniciativu ing. Přikryla, přednosty Okresního úřadu v Přerově."
Dodejme, že budování cyklistických stezek, vyznačených v terénu charakteristickými žlutými tabulkami, je v ČR zatím v počátcích, nicméně doufejme, že obětavost mladých cyklistických nadšenců v okresech a regionech, Klubu českých turistů a snaha okresů a regionů zvýšit příliv turistů, především zahraničních, budou slavit úspěch. A doufejme také, že projektanti stezek a města i obce, jimiž stezky probíhají, je vybaví tak, aby byly sjízdné i pro zdravotně postižené.
(lav)


Poraďte nám lázně

Jiří Karlík z Liberce se na nás obrátil s dotazem, abychom poradili, které lázně nabízejí v roce 2000 pobyt spojený s absolvováním rekvalifikačních kursů pro zdravotně postižené.
Bohaté zkušenosti s tímto spojením mají Léčebné lázně Jáchymov a rehabilitační a rekvalifikační středisko LD Elektra. Ti nabízejí pro rok 2000 zajímavé kurzy pro zdravotně postižené, spojené s léčbou. Jde o kurzy obsluha osobního počítače, administrativní pracovník, které jsou určeny těm, kteří nemají žádné znalosti z oboru výpočetní techniky, dále kurzy jednoduchého účetnictví a jednoduchého účetnictví a základů podvojného účetnictví s využitím výpočetní techniky pro vyučené a středoškoláky, podvojné účetnictví s využitím výpočetní techniky, dále správce počítačové sítě pro maturanty či vysokoškoláky, kurz programátorský a administrátora databázového systému. Kurzy jsou 21 a 28 denní, podle léčebné indikace. Účastníkem může být každý zdravotně postižený, vyslat účastníka může úřad práce, organizace zdravotně postižených, zaměstnavatel nebo se může přihlásit sám. Klient musí ale získat od svého lékaře návrh na komplexní lázeňskou léčbu. Ceny kurzů se pohybují od 3800 do 4500 Kč. První nástupy jsou v v únoru, poslední v září. Podrobnější informace na telefonu 0164/811 581, nebo 831 656, fax: 0164/811 581.


RUBRIKA: EXPERTÍZA

BIOFEEDBACK ano, či ne

Mezi žádostmi o příspěvek od Konta Bariéry se objevuje poměrně často i prosba o zaplacení terapie nazvané EEG-Biofeedback. Ta ve světě funguje zhruba třicet let a u jejího zrodu stály světové osobnosti z oboru neurověd. U nás byl EEG-Biofeedback Institut založen v roce 1997.
Tato metoda má člověka naučit ovládat své mozkové vlny. Vědecké poznatky podle představitelů institutu pomohly stanovit jednotlivé frekvence elektrické aktivity mozku (EEG), jež provázejí různé mentální stavy. Při mnoha neurologických problémech byly nalezeny abnormality v EEG a naopak jsou známy frekvence, v nichž obyčejně funguje mozek v bdělém a pozorném stavu či při vysoké koncentraci.
V informativní příručce o metodě EEG-Biofeedback se píše: "Použí-váme snímací elektrodu, kterou vám přilepíme na temeno hlavy, a dvě snímací elektrody vám připevníme na uši. Snímáme vaše mozkové vlny, ty zesilujeme a sledujeme na počítači. Počítač zpracovává signál a zjišťuje zpětnou vazbu. Zpětná vazba je vlastně informace o tom, jak vám fungují vaše mozkové vlny v konkrétním okamžiku. Průběh svých mozkových vln před sebou vidíte na obrazovce "přeložený do podoby" video hry, kterou hrajete pouze silou své myšlenky ? ryzí vůlí, bez klávesnice nebo myši. "Hru" ovládáte jen činností svého mozku. Jinými slovy: mozek řídí sám sebe. Když narůstá aktivita mozku v žádoucím pásmu mozkových vln, je hráč odměňován úspěšnými výsledky. Poté co vzrů-stá aktivita v nežádoucím pásmu, úspěch ve hře mizí. Mozek postupně reaguje na motivační vodítka, která mu počítač poskytne tím, že ho odměňuje za dobré výsledky ve hře. Tak mozek sám rozvíjí proces učení nových, vhodnějších frekvencí mozkových vln."
U těch, kdo se nové mozkové vlny naučí používat, mají být výsledky tréninku "zpravidla trvalé". EEG-Biofeedback má pomáhat dětem s lehkou mozkovou dysfunkcí, tedy těm, které trpí poruchami pozornosti a soustředění, dále je doporučován jako terapie protistresová, terapie poruch spánku, chronických bolestí, úzkosti a deprese či epilepsie. Pod vedením terapeuta by měl pacient absolvovat podle léčeného problému deset až šedesát sezení, z nichž cena každého se pohybuje od 300 do 600 Kč.
Rada Konta Bariéry žádosti o pří-spěvek na EEG-Biofeedback zatím nepodporuje. Zeptali jsme se psychologa prof. Zdeňka Matějčka, neurologa doc. Martina Bojara a dětského neurologa doc. Vladimíra Komárka, proč si myslí, že na tuto metodu nemá konto přispívat.
Doc. Komárek: "Česká společnost dětské neurologie vydala oficiální stanovisko, v němž uvádí, že nepovažuje tuto metodu za indikovanou u dětí s nervovými poruchami s výjimkou poruch pozornosti. Konto Bariéry bylo založeno, aby pomáhalo především lidem s těžkými zdravotními handicapy, proto myslím, že by jeho příspěvky měly mířit jinam. Nebylo prokázáno, že by EEG-Biofeedback pomáhal při těžkých poškozeních mozku. Pokud vím, ani jedna z našich renomovaných dětských neurologií s tímto institutem nespolupracuje."
Doc. Bojar: "Nesouhlasím, aby konto na tuto metodu přispívalo. Vycházím z názoru doc. Komárka a jiných neuropsychologů, že se jedná o nedoloženou metodu. Je na každého individuálním rozhodnutí, zda si tuto terapii chce přesto platit."
Prof. Matějček: "Neurologové metodu nepodporují především proto, že není dosud spolehlivě experimentálně ověřena. Její princip sám je podle mého názoru vynikajícím nápadem a skvělým vynálezem. Ovšem problémem zůstává, pro které lidi se taková léčba hodí a pro které nikoliv, protože metoda není zdaleka vždy účinná. Dokud nebude diagnostické spektrum probádáno, nedá se EEG-Biofeedback tak jednoznačně doporučovat. Institutem prezentovaný široký okruh potíží, na něž má být EEG-Biofeedback účinný, spíše jeho důvěryhodnost snižuje než zvyšuje. Navíc je k této terapii potřebné soustředění, a pokud ho dítě není schopno, nemůže být ani její výsledek dostatečný. Také není jasné, zda je efekt metody opravdu dlouhodobý. Řekl bych, že kdyby to nebylo za peníze, je možné terapii beze všeho vyzkoušet, protože pacienta poškodit nemůže, nemusí mu ale ani pomoci."
Zdena Šťastná


RUBRIKA: BURZA NÁPADŮ

Tři varianty pro paní Jedlinskou

V novinách Můžeš č. 5/99 a 6/99 jsme otiskli článek o problémech jízdy na kole společně s těžce postiženým dítětem. Přišla další nabídka na možné řešení, kterou rádi přetiskujeme. "Našemu synovi je již 16 let, má dětskou mozkovou obrnu a po celou dobu pro něj vyrábím různá vozítka, která bylo nutno přizpůsobovat jeho růstu, váze a možnostem. Tato vozítka mu také umožňovala jistou seberealizaci.
V současné době jezdí na tříkolce, na které ročně absolvuje přes 500 km i v horských terénech (jezero Laka, či Tokaniště na Šumavě), samozřejmě s naší pomocí.
Naše vozidlo všude vzbuzuje zájem. Hlavně u starších lidí, kteří se na normálním kole již bojí jezdit, takže jsem několik podobných vozítek vyrobil přesně podle potřeby na míru.
Pro paní Jedlinskou z Jevíčka bych měl tři varianty na přizpůsobení jízdního kola jejím potřebám, nebo výrobu na míru. Pokud by paní Jedlinská nebo kdokoli jiný chtěl mých zkušeností nějak využít, rád budu nápomocen.
 Jan Dub, Cítovská 634/7, 184 00 Praha 8, tel.: 02/689 43 78


TÉMA: SERVIS

"Třicet dní pro neziskový sektor" už potřetí

Každý může něco nabídnout
V naší společnosti není snadné uvěřit, že i řadový občan může ovlivnit její chod. Stejně tak není snadné pochopit, že bez iniciativy "zdola" zůstane naše demokracie slabá.
Proto se několik občanských organizací, nadací, které již získaly důvěru veřejnosti, rozhodlo v roce 1998 uspořádat první informační kampaň nazvanou "30 dní pro neziskový sektor" a pozdvihnout tak společenské povědomí o činnosti jednotlivých organizací a o možnostech, které partnerská spolupráce s tímto sektorem skýtá.
Přestože byly dva předcházející ročníky kampaně úspěšné, je třeba význam občanské společnosti a občanského sektoru nadále připomínat a vysvětlovat. Proto se Informační centrum neziskových organizací rozhodlo uspořádat od 1. února do 1. března 2000 třetí ročník, tentokrát věnovaný významu spolupráce občanských iniciativ s představiteli jiných sektorů na regionální a místní úrovni.
Proč o obcích
V souvislosti s procesem společenských změn a přibližováním České republiky k Evropské unii je problematika soužití veřejné správy, podnikatelských subjektů a občanských iniciativ důležitou stránkou života v obci. Naše občanské iniciativy jsou mnohdy aktivním prvkem života v komunitě a mohou také sehrát rozhodující roli v procesu aktivizace veřejnosti v místě svého působení.
Cíle kampaně
? zlepšit komunikaci mezi občanskými organizacemi a státem i orgány místní samosprávy na regionální a lokální úrovni
? zvýšit informovanost o občanském sektoru v podnikatelské sféře
? rozvinout celospolečenskou diskusi o občanském sektoru ve všech jeho aspektech (aspekt filosofický, politický, iniciativa občanů)
? poukázat na dosavadní úspěchy českého občanského sektoru, přičemž důraz bude kladen na konkrétní projekty a organizace působící v obcích a komunitách Adresáty kampaně jsou široká veřejnost, podnikatelská sféra a veřejná správa.
Vyvrcholení akce
Kampaň je koncipována tak, aby po dobu třiceti dní byla v celé zemi věnována zvýšená pozornost občanskému sektoru. V obcích i v celých regionech proběhnou prezentační akce, diskusní fóra a jiné typy akcí. Ty bude monitorovat koordinační skupina se sídlem v ICN a bude na ně upozorňovat média. Kampaň vyvrcholí závěrečným týdnem soustředných aktivit "Setkávání", kterou na celostátní úrovni pořádá organizace Spiralis, zaměřující se na PR neziskového sektoru.
Ondřej Šmíd, ICN


Ředitelka vysvětluje

Těžkou hlavu začíná dělat Radě Konta Bariéry při Nadaci Charty 77 stále se zvyšující počet žádostí o osobní asistenci. Problém Konta Bariéry je ale problémem obecným. Grantový systém nestačí v této republice finančně pokrýt počet žádostí o asistenci. Ta už dávno není pouze módní záležitostí. Zkušenosti ukazují, že jde o pomoc nesmírně účinnou. "Žádají o ni už i lidé s Downovým syndromem či autisté. Všichni s doporučeními kvalifikovaných odborníků, kteří na základě dosavadních výsledků konstatují, že právě osobní asistence jejich pacientům výrazně prospěla," vysvětluje ředitelka Konta Bariéry Božena Jirků.
V současné době se zdá, že osobní asistence jako nároková služba by mohla být uzákoněna nejdříve v letech 2001 až 2002. "Do té doby ovšem může celý grantový systém zkolabovat," míní ředitelka.
Fond na osobní asistenci Konta Bariéry má nejbližší uzávěrku 31. května 2000.


Další fond Konta Bariéry

Nadace Charty 77-Konto Bariéry zřídila v roce 1999 další fond. Nese název "Fond vzdělávání" a podporuje z něho při studiu zdravotně postižené studenty. Nejčastěji jim přispívá na stravu, školné, učební pomůcky, dopravu a ubytování. Z fondu podporuje i zdravotně postižené studenty v zahraničí. Ti se ocitají mnohdy ve složitých situacích. Země, v níž studují, zpravidla poskytuje slevu na školném, ale jen v případě, že student nemá podporu od své vlády. Protože stipendium ministerstva školsví ČR je výrazně nižší než zmíněná sleva na školném, studenti většinou o státní podporu nežádají a obracejí se na nadace.
Fond vzdělávání pro zdravotně postižené má nejbližší uzávěrku 30. dubna 2000.


Sborník, který je dobrým pramenem

Sborník vybraných materiálů přináší pojednání o tom, co je neziskový sektor, a které organizace jej vytvářejí. Je dobrým výchozím pramenem ke studiu této problematiky. Vydalo Agnes 1999, 109 stran. Kontakt: Jelení 196/15, 118 00 Praha 1.


Dotýkejte se, prosím

V rámci programu Brána muzea otevřená vydalo Sdružení Hapeste-tika publikaci čerpající z několikaletých zkušeností v pořádání hmatových výstav a programů. Z nabytých zkušeností a poznatků pořadatelů hmatových výstav, expozic a různých pořadů se autoři snažili vytvořit soubor zásad, které mohou organizátorům podobných akcí pomoci při zpřístupňování expozic nevidomým a slabozrakým. Publikaci je možné získat ve Sdružení Hapestetika, Malá Štupartská 5, Praha 1, tel.: 02/20 94 02 35


Kabelky plné prachů

Kabelky plné prachů je průvodce přes ženské projekty v neziskovém sektoru. Publikace informuje o nových fondech zaměřených speciálně na ženy. Ve střední Evropě začala působit například holandská nadace Mama Cash, Open Society Fund zase přišel s programem malých grantů a Unifem vytvořil fond zaměřený proti násilí na ženách.
Publikaci vydává a distribuuje proFem ? Středoevropské konzultační středisko pro ženské projekty, nám. 14 října 16, 150 00 Praha 5, tel.: 02/57 32 63 60


RUBRIKA: INFORMACE

Poradna pro dětskou mozkovou obrnu, sídlící v ulici Ke Karlovu 8 v Praze 2, nabízí své služby v úterý a ve čtvrtek od 14 do 16 h. Telefonní kontakt: 02/53 97 61, paní dr. Šprynarová. Získáte zde také informace o včasné diagnostice vývojových poruch hybnosti. Vyšetření i velmi malých dětí a novorozenců a potřebná instruktáž se konají v prostorách DS Akord, Zahřebská 36, Praha 2, vždy každou druhou středu v měsíci od 15 do 17 h. Telefonický kontakt: 02/53 97 61 dr. Šprynarová nebo 02/22 51 97 16, bc. Urbanová. Zde nabízíme i rehabilitační instruktáž pro mladé i dospělé s DMO, kterým pomáhá reflexní lokomoce a rádi by v ní pokračovali.
Na kryté ploše Strahovského stadionu v Praze se na sklonku loňského léta konal veletrh vzdělávacích příležitostí VĚDMA 99. Letňanská střední odborná Euroškola Praha zde nabízela dálkové studium Ekonomika a obchod, ve školním roce 2000/2001 i pro zdravotně postižené. Ve svém prospektu zdůrazňuje, že má bezbariérový přístup. V nynějším školním roce zde studují dva vozíčkáři. Bližší informace získají zájemci na adrese:
Tupolevova 525, 199 00 Praha-Letňany, tel./fax: 02 / 83 92 20 91, e-mail: euroskph@mbox.vo.cz. Internet: www.euroskola.cz.
Odlehčovací (respitní) pobyty pro děti s těžším postižením nabízí letos opět odborné středisko Bobrůvka v Borovanech u Českých Budějovic. Může na týden převzít péči o dítě se zdravotním postižením, včetně vozíčkářů a inkontinentních, aby si rodiče mohli aspoň trochu odpočinout, nebo zařídit potřebné. Středisko si neklade žádné předběžné podmínky. Borovany leží 16 km jihovýchodně od Českých Budějovic. Děti žijí v malých skupinkách, s individuální péčí, včetně podávání léků a rehabilitačních cvičení, pokud dítě ještě není zvyklé na samostatný pobyt, může s ním být i maminka.
Pobyty počínají únorem každý sudý týden, kromě srpna. Příspěvek rodičů je 1050 Kč včetně stravy, při kratším pobytu se platí 170 Kč na den, hotově, při předání dítěte.
Bližší podrobnosti na telefonu 038/798 19 69 u p. Jiřího Bajera, informace jsou též na e-mailu boruvka@najihu.cz
Desátý ročník tradičního pelhřimovského festivalu vynalézavých humorných kuriozit a rekordů proběhne od 9. do 11. června roku 2000. Mohou se na něm uplatnit i zdravotně postižení, pořadatelé opět uspořádají Arénu pro vozíčkáře, v níž se vloni na pehlhřimovském náměstí místní borec Marian Timko zvedl na vozíku "na zadní" a za minutu se sedmnáctkrát otočil. Tímto výkonem se dostal do nejnovějšího stříbrného vydání Guinessovy knihy rekordů.
Soutěžící zájemci se mohou hlásit již nyní pelhřimovské agentuře Dobrý den na telefonním čísle 0366 / 32 31 63, nebo e-mailem: agentura@dobryden.cz.
Centrum Paraple Svazu paraplegiků má změněná telefonní čísla. Nová jsou: 02/74 77 14 78, 02/74 77 37 85 a 02/74 77 79 73
Nové chráněné dílny pro zdravotně postižené otevřelo v prostorách bývalé mateřské školky v Chebu občanské sdružení Život 90, 110 00 Praha 1, ul. K. Světlé 18, tel.: 02/22 22 14 33, Senior-telefon (linka důvěry): 02/22 22 17 71
Nadace VIA se soustavně věnuje podpoře místních iniciativ. Cílem jejich programů je snaha řešit nejrůznější místní problémy. Jedním z programů je rozvíjení místní filantropie, který se snaží získávat místní finanční a věcnou podporu. Uzávěrka nejbližšího grantového kola je 15. února. Kontakt: Nadace VIA, Jeleni 200/3, 118 00 Praha1, tel.: 02/ 20 51 62 60-1, fax/záz.: 02/20 51 78 80


Náměty a připomínky zasílejte na: muzes@atlas.cz